Ventimiglia komentáře u knih

Pozoruhodná kniha, krásný jazyk, skvěle kompozičně zvládnutá. Kouzelné detaily i práce s náznakem. Laskavá i krutá (Panenka je zticha, protože je mrtvá.), něžná i drsná, místy vtipná a jindy nesmírně smutná (vlastně jako život). Spousta lásky, ale i míjení a neporozumění (co víme o svých nejbližších: "Tak ráda by odpověděla na otázku: Co se ti stalo? Ale zní to neuvěřitelně - nezeptali se."). - Knížka, ke které stojí za to se vracet.

4 16.08.2021

Dlouhé popisy pěších pochodů po Vídni (tramvaje totiž nejezdí) představují pro toho, kdo Vídeň moc nezná, poněkud nudné pasáže, pátrání po tom, kdo zavraždil Hanni, je spíše v pozadí, ale i tak mi tento román připadá pozoruhodný: ožívají historické události listopadu 1918. Tak bych se ráda učila dějepis. Zima, hlad, nejistota, pocit, že věci se mění a obyčejní lidé na to nemají žádný vliv (Bronstein se vždycky usadí v kavárně a přečte si noviny a nestačí se divit, co se to s monarchií děje). Policejní úředník jeden den pracuje pro císaře, druhý den je všechno jinak (a řeší, jak je to s loajalitou a komu vlastně být loajální). Zajímavá je také epizoda, ve které se řeší potrestání důstojníka, jenž poslal na jistou smrt celou jednotku; otázky morálky a práva, spoluúčasti nás všech na tom, co se ve světě děje špatného (kdo jsi bez viny? - pracuješ ve zbrojním průmyslu, na železnici, která vozí vojáky na frontu, jsi úředník, který plní příkazy shora a neptáš se...). Milostný vztah s revolucionářkou zase dovoluje vtáhnout do děje levicovou tematiku. Fakt dobré, ne strhující, ale dobré (což není málo). A že se dějem mihne E. E. Kisch, to mi přijde jako interesantní třešinka na dortu.

2 15.08.2021

"Autorka si uvědomila, že žije v době, kdy se něco láme a mění, a ona neví co. Jako by bruslila a slyšela, jak jí pod nohama praská led a kry v dáli sténají a starý cyklus končí a svět se točí ve vířivce cenzury a autocenzury." - Podobný pocit mám už dlouho, takže toto tíživé čtení odpovídá mým pocitům; o Číně dohromady nic nevím, jsem tedy ráda za vhled, který autorka nabízí (i když jde o beletrii - zdá se, že má dar "vyhmátnout" podstatné).
Motiv hodin hodin z olova pomůže uvědomit si čas: ukazují její čas, jejich čas, můj čas, čas. A třeba také čas staré ženy, která coby dítě odjela Wintonovým vlakem. Snad nikdy dosud jsem si neuvědomila tíhu pocitů viny přeživších; ano, četla jsem o nich už dříve, ale nikdy mě to nezasáhlo tolik jako teď. Putuje světem s vědomím, že oni se obětovali; závazek, který je k neunesení. A nic se nemůže zahojit, protože se o všem mlčí.
Dále motivy ODLIDŠTĚNÍ, Havlovy myšlenky; "Komunismus nám vymyl mozek. Kapitalismus nám vymývá srdce." Jak dostojíme svým lidským úkolům? Opravdu je humanita vepsí? Knížka tíživá, ale nesmírně působivá, ke které je třeba se vracet.

19 05.08.2021

To si musíte přečíst! Skvělé, citlivé, poutavé. Normálně mi mysteriózní prvky v realistickém příběhu vadí, ale tady ne: tisové jehličky i bobule na podlaze, větvička vyrůstající z podlahy jsou součástí krásného příběhu. Při čtení jsem několikrát pomyslela na Malého prince a myslím, že to není náhoda. Ještě hlubší, než jste čekali. :)

10 11.07.2021

Tak dobré, že jsem si to hned po přečtení popřála k narozeninám. Kniha, ke které se budu vracet, kterou chci číst s tužkou v ruce. :)

9 11.07.2021

O nevolnosti ze čtení, o zlu, které přesahuje veškeré chápání, už toho bylo tady napsáno hodně, pod to nezbývá než se podepsat. Ale kromě toho (a nanicovatého konce - po tolika peripetiích mě závěrečná pasáž připadala nedomrlá) už nemůžu napsat nic špatného. Výborně napsáno. Nový pohled na Heydricha, zdá se, že jeho roli jsem dosud neuměla "docenit". Uvěřitelná geneze propadání postav do bestiality. Budu doporučovat ke čtení...

12 11.07.2021

Radost ze čtení. Příběh báječně plyne, stejně jako jazyk, atmosféra uchvátí, vývoj překvapí. Vypravěčka je čtenářka, což je prima bonus.

11 11.07.2021

Jednohubka, která se rozjela docela dobře, ale celkem rychle uvadala, takže dočteno spíše ze setrvačnosti než ze zvědavosti.

3 11.07.2021

V rámci žánru vážně trefa. Přečteno na jeden zátah (díky za tip na způsob čtení, vážně se vyplatí knížku obracet průběžně). U cituplných scén mívám obavy z přeslazenosti, tady nehrozí - je to "tak akorát", emoce uvěřitelné (i když logika příběhu chvílemi naopak); postavám jsem vážně fandila - a milovníkům žánru rozhodně doporučuju.

1 01.04.2021

Neuvěřitelně uvěřitelné. Dobře z toho ovšem nikomu nebude. Postavy v celé své rozporuplnosti, nečernobílé, nesympatické, lidské, tolik lidské...

18 01.04.2021

Třetí díl už poněkud únavný - hlavně v neustálém připomínání předchozích dějů (které by se jistě vyplatilo ve volně navazujícím cyklu, ale v takto pevně propojené trilogii se mi jeví zbytečné - kdo by začínal třetím dílem bez znalosti předchozích dvou?). Akademie protkaná tajnými chodbami a tunely, překombinovaná zápletka, výhrady k překladu a redakční práci... ale: přes to všechno jsem četla ráda, ocenila jsem popis emočních stavů hlavních postav i to, jak do děje autorka nadávkovala různé současné jevy, potěšila mě linka o obraně demokracie a boji proti zkorumpovanému Kingovi (skvělá mládež, která lidstvo prostě nedá!) i Steviin vývoj, když dospěla k tomu, že "je přesně tím člověkem, kterým chce být". A to je přece báječné. - A to nemluvím o losech. :)

3 24.03.2021

Úžasně promyšlené, hluboké, ne-černobílé: vypravěč s ukrutnou upřímností odhaluje, co způsobí duševní porucha (v kombinaci se složitým osobnostním nastavením a ranami osudu) v rodinném systému, jak křiví dětský charakter. Ve výsledku nikdo není za padoucha ani za anděla, jenom všichni strašným způsobem trpí, ale nedokážou systém změnit nebo opustit. V menším měřítku bohužel funguje v mnoha rodinách. Takto hypertrofovaná podoba ukáže obludnost takových systémů, jako by je nasvítila, a proto jsem za ni moc vděčná. Napsáno nesmírně autenticky, oceňuji zvláště to, jak se postupně odhaluje pozadí celé rodinné katastrofy.

12 11.03.2021

Dlouho se mi nestalo, abych knihu přečetla na jeden zátah. Možná jsem potřebovala hrdinu, se kterým bych mohla dýchat, a to Štěpán tedy je. Když dává pozor na drobečky, protože člověk může umřít, shýbne-li se pro ně, málem mi to pro něj utrhlo srdce. Když se na své rodiče zlobí a zároveň je má zoufale rád, rozumím mu, když dědečkovi donese půjčené housle, raduju se s ním, když vezme dědečka na ryby, trnu hrůzou, aby ten výlet dopadl dobře, a pak vydechnu úlevou a radostí. A tak se ptám: čím to je, že v těch krátkých, strohých větách, ve stylu, který si na nic nehraje, je tolik síly? - Skvěle napsané.

18 06.02.2021

Úplně mě zaskočilo, jak je ten příběh aktuální. Dnes, když se konspirační teorie čím dál více propojují se spiritualitou, čtu knihu o rodině, ve které paranoidní otec nevěří státu a v té nejlepší víře likviduje svou rodinu. V jiných komentářích čtu výtky, že není uvěřitelné, že se vypravěčka vymaňovala z vlivu své rodiny tak dlouho. A já říkám: je to zázrak, že to vůbec dokázala, bylo to mučivé a bolestivé, protože své nejbližší často milujeme a nenávidíme zároveň a opustit důvěrně známe pro něco, co je cizí a neznámé, musí být neskutečně těžké. Mám teď pocit, že můžu porozumět tomu, co se může dít v hlavách lidí, kteří šli dobývat Kapitol... Tařin táta nebo bratr by mezi nimi klidně mohl být také.

O to víc si uvědomuju sílu vzdělání a že je úkolem společnosti pomoci dětem, pro které vzdělání není samozřejmostí.

7 04.02.2021

Někdo radí vynechat něco málo, já bych doporučila vynechat hodně. Opravdu nemusím vědět, co měl třetí muž u čtvrtého stolu v hospodě na sobě, když se na něho Enzo podívá. Tolik zbytečných přídavných jmen, a když Enzo něco říká, musí tam nutně být: odpověděl statný Skot. No teda...

4 14.01.2021

Protože mi Kunderovo dílo navzdory nepochybné virtuozitě způsobuje permanentní nevolnost (a kdo říká, že to není v pořádku?), musím si dávat pozor, abych si s Janem Novákem nenotovala příliš a abych odlišovala fakta od domněnek a předpokladů. Což je těžké. Občas (vlastně docela často) si při četbě říkám "to je moc, tady Novák jenom předpokládá, je sugestivní, možná mě jako čtenáře manipuluje" (a mně se to líbí, přikyvuju si s ním, kdo píše o ženách tak jako Kundera, je jistě zrovna takový, jak ho Novák popisuje). Ale jsou okamžiky, kdy nejde (aspoň podle mě) o předpoklad, ale čirá fakta, a ty drobné epizody na mě silně působí. Jednou z nich je vzpomínka, podle které se K. po svém druhém vstupu do KSČ na schůzích okázale nudil: usiluje o přijetí do strany, schůze si protiví - toto pokrytectví je odpudivý detail, který utkví v paměti.
Podle všeho Kundera vždycky perfektně zvládal marketink (sám si zařídí pozitivní recenze, "vždycky věděl přesně, co říká, kam chce a co chce psát, jak na to budou reagovat, kde si má co dovolit... Vždycky měl podrobnej program." s. 202, Z. K. Slabý) - a jakkoli je mi to nesympatické, není nic špatného na tom, postarat se o sebe, pokud tím neškodí jiným (druhá věc je, že jeho pokrývači měli podle vlastních výpovědí nejrůznější potíže a za svou službu od Kundery neobdrželi nic; výmluvný je detail, kdy je Vadlejchové trapné, když K. nedá nic pokrývači Ptáčkovi, takže mu sama koupí knihu jako pozornost od K.). Stejně dovedu pochopit, když K. systematicky likviduje své stopy (komu by se líbilo, že někdo bude něco vyvozovat z intimních dopisů a jiných písemností), na druhou stranu těžko mohu přijmout to, že K. "přepisuje" svou minulost (a nejde jen o žertovné mystifikace, ale opravdové překrucování skutečnosti). Kde končí opatrnost a kde začíná vypočítavost? A kdo to určí? Já? Autoplagiáty - je jejich zdrojem věčná nespokojenost se sebou samým, nebo nedostatek nápadů? - Ale přitom všem je dobré vědět, že kdyby někdo chtěl, snadno udělá hajzla z kohokoli...

9 01.01.2021

První kapitoly mě doslova "dostaly", téma pokory, poznávání, že věci jsou často jinak, než se na první pohled jeví, prožitek mimořádného přátelství, krásný jazyk, působivé obrazy. Velká literatura. Achabově zaťatosti jsem zatím nepřišla na kloub, ani tomu, jak se symbol bílé velryby používá (nejen) v literatuře (ve smyslu, že podle všeho často ti, kteří ten pojem používají, vlastně netuší, co říkají).

4 13.11.2020

Posledních pár stránek už jsem nedala, i když jsem to vážně chtěla dočíst. Smíšené pocity: není to laciné, autor je podle všeho talentovaný, ocenila jsem některé postřehy; na druhé straně postavy, které mě ničím nezaujaly, zůstaly jako figurky bez hloubky, a nemohu se zbavit pocitu, že materiálu je tu na povídku, ne na román.

2 01.10.2020

Rozporuplné pocity z četby: rozhovory o smyslu života, potřebě lásky, přijetí, úcty, odpouštění mě vedou k tomu, abych si kladla otázku, nakolik se mi tyto zjevně podstatné hodnoty daří žít vůči sobě i svým bližním, a to je jistě dobře; formulace však bohužel často působí klišovitě, chtěně a přeslazeně. Zároveň mi dělá zle číst o detailech chátrání těla (a nepomáhá mi ani to, že Morrie to nese velice důstojně), i když to jistě v kontextu příběhu má smysl. Vypravěč působí jaksi ploše a málo uvěřitelně. Prostě myšlenka dobrá, realizace slabší.

Kniha, díky které vnímám rasismus jinak, barevněji, hlouběji, najednou vidím, že je i tam, kde jsem ho netušila, hlavně ve mně...
Je v tisících maličkostí, v účesech, v jazyce, pohledech, úsudcích, které si děláme o bližních, všude. A ještě objev o životě v Nigérii.

4 15.08.2020