vandalka komentáře u knih

Pohádkové sbírky Jana Vladislava mám velmi ráda, takže mě překvapilo, jak moc mě zrovna tahle vyváděla z míry. Svým způsobem mi kniha připomínala Dekameron - ne strukturou, ale zaměřením příběhů - takové to milostné laškování, šaškování, podvádění a sem tam boj. Prostě Itálie, řekl by si jeden, ale když sbírku porovnám s Italskými pohádkami Itala Calvina, je to jak nebe a dudy. Již jsem přivykla tomu, že ve většině pohádek protagonisté neřeší nějakou povahu a prostě skočí po nejhezčí holce/chlapci, ale v Králi sedmi závojů je tento přístup dohnán téměř ad absurdum a vyskytuje se skoro všude. Pokud se hrdinové zrovna nebaví škodolibostí nad mrtvým sousedem či nelijí svým bližním do očí vařicí olej. Jasně že v pohádkách se toto všechno děje, ale tato sbírka mi přijde nešťastná nebývalou kumulací těchto jevů. Nemohla jsem se dočkat, až to konečně dočteme a byla vděčná za každý text, který z vytyčeného směru vyčníval. Jako ukázka italských pohádek je to určitě velmi zajímavý počin, jako četba pro děti má ale tato kniha svoje rezervy.

2 06.08.2016

Přesně tuhle knížku jsem teď potřebovala číst. A ani jsem to netušila :) Paralely se Sněguročkou nebyly zas tak přitažené za vlasy, aby rušily, a autorka tak fantasticky vykreslila aljašskou přírodu, atmosféru, život tam (před téměř sto lety) a hlavně hluboké pocity rodičů marně toužících po dítěti, že jsem místy četla se staženým hrdlem, s novým pochopením pro své rozverné potomky. Jemný příběh psaný podle mě i z veliké lásky ke své domovině, kterou Ivey dokáže zprostředkovat i rozmazleným měšťanům. Asi to není úplně pro každého, ale už pro tu Aljašku stojí za to číst.

8 06.08.2016

Moc pěkná odpočinková kniha i s vážnější mi tématy. Normálně humornou literaturu moc nemusím, ale Britové to prostě umí a Mary Ann Shaffer není výjimkou. Její román v dopisech je nejen vtipný a chytrý, ale dozvěděla jsem se zase řadu mně dosud neznámých faktů o německé okupaci Normanských otrovů, že jejich obyvatelům v případě odporu zcela reálně hrozil i transport do koncentračních táborů na pevnině a jak se jim vůbec dařilo v nouzi přežít. A nejvíc se mi líbily pasáže, které popisují setkání s literaturou u lidí, kteří by za normálních okolností knihu nejspíš nikdy neotevřeli, a jak to na ně působilo.

8 06.08.2016

Velmi pěkná sbírka pohádek z celého světa, ale když jich člověk přečte několik - sbírek - nevyhnutelně se v nich časem začnou pohádky opakovat, takže s dílem Jana Vladislava bohužel už končímě. Bylo to ale krásné, pro děti i předčítače :)

1 06.08.2016

Jedna moje důvěryhodná čtenářská souputnice Lambův román nadšeně doporučovala se slovy, že při jeho četbě vzpomínala na Irvingova Garpa, na Kazana a na Steinbecka. To mě samozřejmě nalákalo, nejvíc jsem doufala, že Jako voda konečně ukončí mou vleklou čtenářskou krizi. A skutečně, voda mě pohltila hned z kraje a na chvíle strávené s knihou jsem se každý den moc těšila. Román zachycuje jeden úsek života rodiny Ohových – bývalých manželů Annie a Oriona a jejich již dospelých dětí Andrewa, Arianne a Marissy. S každou kapitolou se střídá vypravěč a ukazuje nám jiný úhel pohledu na v zásadě tragický příběh, u jehož kořene stojí dávná událost. Jedna. Nebo dvě. Nebo tři? Jedna navazuje na druhou, trauma vyvolává citovou nevyrovnanost a vše se dál valí z kopce jak narůstající sněhová koule. Nahlížíme do dětství většiny protagonistů a sledujeme klíčové okamžiky utváření jejich osobností. A shodou okolností se snad všichni z nich v tomto momentě nacházejí na pokraji či za pokrajem nějaké zásadní životní změny, všichni se sjíždějí na druhou svatbu matky rodiny a potlačované skutečnosti mohou škaredě vybublat na povrch. Lamb píše dobře, postavy mě zajímaly, často jsem jim rozuměla, či snad ony mně? Přesto to za mě není pětihvězdičková záležitost, celé je to takové krapet jednostranné, kol traumat se točící, uvízlé ve víru a neschopné se odpoutat. Čtyři hvězdičky ale dávám bez váhání.

7 06.08.2016

Číst Pipi v dospělosti je zážitek. Číst ji se svými malými dětmi a sledovat, jak historky o nezkrotné holčičce prožívají ony, je k nezaplacení. Nikdy by mě nenapadlo, že se mé tříleté dceři složitá Pipi zalíbí víc než jakákoliv klasická pohádka, já ji četla až někdy v jedenácti letech a pokládala jsem ji ještě donedávna za knihu pro starší děti. Chyba lávky! Lindgrenová dokázala psát tak geniálně, že si její příběhy užije snad každá věková kategorie.

10 06.08.2016

O letošních prázdninách jsem konečně pochopila význam sousloví “čtení na léto”. Protože je tak ohavné vedro, že se na žádnou knihu nedokážu plně soustředit – tudíž je čas knih, na které se soustředit netřeba, knih zábavných, lehkých, čtivých. To všechno by Fangirl splňovala, nebýt faktu, že je to, alespoň podle mého názoru, prostě zamaskovaná červená knihovna. Hlavní hrdinka je asociální introvertka, která nikdy nepřekonala svou vášeň ke světu Harryho Pottera (zde jako Simon Snow) a veškerý volný čas tráví utápěním se v něm a psaním o něm. V její verzi se ale Harry do Draka zamiluje (Draco aka Baz je mimochodem navíc upír) a musím říct, že ty její texty se vůbec nedaly číst. I když ony se nedaly číst ani ty úryvky z “kánonu” – původních příběhů z pera alias Rowlingové. Takže nakonec se dalo číst jen o Catherině realitě a ta se vyvíjela podle předvídatelného vzorce: všechno je špatně – zamiluje se – všechno je ještě horší – krize – vysvětlení situace a usmířené kde koho s kde kým. Tím nechci říct, že by to bylo celé špatně, takové knihy dokážou být fajn, ale žádné veledílo to není. Vrhla jsem se teď od té stejné autorky na Eleanor & Park a to zatím vypadá mnohem nadějněji :)

4 06.08.2016

Pro mě osobně naprosto fantastická kniha, i když zároveń velice depresivní. Fascinuje mě, jak detailně si autor prostudoval dobové reálie (seznam zdrojů a použité literatury na konci knihy je ohromující) a jak mistrně zachytil (dle mého názoru) naprosto šílené snažení tehdejších objevitelů a zavilých cestovatelů. Pro mě osobně je jejich mentalita a hrůzná dřina, kterou byli ochotni podstoupit, naprosto nepochopitelná, Simmons to vše popsal dokonale.

Jako SF mi ale román nepřijde ani omylem, i když započítáme tu „bílou věc z ledu“, nicméně mi to vůbec nevadí, ba naopak :o) Nečekejte ale klasický SF příběh, jedná se v podstatě o bezpříkladné románové zachycení osudu jedné polární výpravy, kterou pronásleduje smůla, neschopnost (či snad přehnaná hrdost) hlavního velitele a „něco“ navíc.

12 06.08.2016

Samotný začátek příběhů o muminkovi, ve kterém se seznamujeme nejen s ním a jeho maminkou, ale i "zvířátkem", ze kterého se v dalších dílech vyklube Čenich. Hned první kapitola je pro autorku typicky magická i trošičku zvráceně humorná zároveň, napínavé putování nebezpečnou bažinou dokonale vtáhnou každé dítě i dospělého. Je to takový krátký úvod do celé série, ale bez ohledu na délku (respektive "krátkost") je to výborné vylíčení oné cesty za tatínkem z názvu. Muminek s maminkou a dalšími souputníky, které cestou potkávají, projdou místy děsivými, tajuplnými i jako vystřiženými z hypoglykemického snu, moc se mi líbila plavba s hatifnaty (ano!!! ;) a záverečné scény vodní apokalypsy jsou úžasně nedětské a přesto právě dokonale na dětskou fantazii působící. Už se všichni těšíme na pokračování :)

1 06.08.2016

Zatím nejlepší kniha, kterou jsem letos četla, nádherný jazyk a bravurně zachycená atmosféra Třetí říše v poněkud odlišné realitě. Nejvíc mě ale na celém příběhu nedostalo to, co je jinak, ale naopak to, co je stejné, co je vlastní všem totalitním společnostem - takový ten zmar, zkušenost, že si pro vás kdykoliv můžou přijít a obvinit vás z čehokoliv, pocit, že "o tom se nesmí mluvit" a tak jen zděšeně zpovzdálí sledujete politické procesy a přepisování dějin a doufáte, že jste příliš malá ryba, že jste nepatrní, nezajímaví, šedí. Poláčkovi se navíc podařilo do příběhu geniálně zakomponovat nacistický okultismus a s ním související technické vynálezy, které ve skutečném světě sice nevyšly, ale ve světě Martina Řezníčka aka Waltera Fleischera fungují bezchybně. Fantastická záležitost, vřele doporučuji všem.

4 06.08.2016

Výborná kniha. Strašlivý příběh. Od začátku jsem neměla problém se začíst a okamžitě mě vtáhly osudy prvních postav, i když jsem ještě nemohla tušit, jak moc budu zanedlouho nesnášet mladého Jamese a jak rozmanité pocity ve mně budou vzbuzovat jeho dcery. Třeba taková v zásadě nezajímavá Kathleen mi později téměř zlomí srdce, Frances má člověk střídavě chuť obejmout či profackovat, a Mercedes.. Mercedes Obětavá, fanatická, láskyplná a smrtelně děsivá. Nakonec se pro mě vykoupila. A vůbec, řada dalších postav příběhu, který se odehrává od konce 19. století až do poloviny 20. na kanadském ostrově Cape Breton a místy rovněž v New Yorku, prožívá situace tak silné, až mi nad tím rozum někdy stál. Přesto nic z toho nezní nesmyslně, vše do sebe čím dál tím víc zapadá a konec knihy je fantastický. Rozhodně se poohlédnu po autorčině dalším díle.

8 06.08.2016

Četba románu „Když život ještě býval náš“ byl pěkný zážitek, moc mě to bavilo. Sice bych uvítala, kdyby kniha víc ťala do živého, víc se mi zasekla do masa, ale i tak jsem se na její čtení každý den těšila, líbilo se mi, jak autorka do textu všelijak nastražila takové ty všem důvěrně známé životní momenty a drobnosti, které z příběhu činily něco blízkého a přátelského. Jinak samotné vyprávění má dvě linie – v první řadě příběh tak trochu tajemné cizinky Alice, která žije ve Španělsku a spřátelí se s Lolou, ženou knihkupce v poválečném Madridu. Matías býval nakladatel, ale v současném frankistickém režimu je jeho život výrazně odlišný a Matías i jeho žena jsou stávající situací země hluboce znechuceni. Druhou linií je kniha “Dívka s vlasy jako len”, kterou spolu obě ženy čtou. Jsou to vlastně memoáry Rose Tomlinové, Angličanky, která vyrůstala ve Francii, a zachycují období mezi dvěma světovými válkami. Nestává se mi to příliš často, ale tentokrát jsem opravdu neměla žádného favorita, příběhy se mi líbily oba rovným dílem a přišlo mi fajn, jak se obě linie postupně překrývaly a splývaly. Izaguirre báječně zachycuje atmosféru doby, ať již píše o první světové válce či o Rosině dospívání v Paříži, kde se setkává s řadou vynikajících osobností, nezřídka z řad amerických umělců. Díky vyprávění o Alici a Lole a Matíasovi jsem zase vážně dostala chuť si něco přečíst o životě ve Španělsku za Frankovy diktatury. Jsem spokojená ve všech směrech, bylo to fajn :)

4 06.08.2016

Nádherný román o životě Františka Drtikola, který mě zpočátku zcela pohltil a ke konci mi nějak podivně vyšuměl.

6 06.08.2016

Velice umně vystavěná kniha. Krakauer na čtenáře (přinejmenším na mě) hraje jak na housle: začne tragickým a všem známým koncem – McCandlessovou smrtí v aljašské pustině, posléze nám předkládá mozaiku složenou z pátrání po Chrisově pohybu, rozhovory s lidmi, kteří ho za poslední dva roky jeho života poznali, náhled do Chrisova dětství, dospívání a nátury, ke konci vyjmenuje všechny hloupé chyby, kterých se mladík dopustil a jejichž následkem zahynul – Právem! chce se vám křičet v ten moment, protože McCandless se prostě choval jako naprostý idiot a přivodil si to sám, jen aby se Chrise v samotném závěru tak lidsky zastal, že najednou roztajete a znovu zahlédnete toho idealistu, který, nebýt různých nešťastných náhod, svou šílenou eskapádu přežít mohl a dnes by měl o čem vyprávět vnukům. Nečekala jsem, že mě ten příběh a hlavně způsob, jakým je vyprávěn, tak strhne.

4 06.08.2016

Moje první setkání s Hosseiním dopadlo tak skvěle, že se až bojím otevřít nějakou jeho další knihu, abych nebyla zklamaná. Dám si raději oddych, protože tohle byl tak výborný, ale zdrcující román, že budu muset sebrat síly a uspořádat si myšlenky. Příběh nejen dvou žen, příběh moderního Afghánistánu, je bohužel plný smutku, bolesti a ztráty, nezbývá mi, než autora obdivovat, že i v tom zmaru si našel prostor pro zachycení drobných každodenních radostí a krás a nakonec vykřesat jistou jiskru naděje. A navíc skutečně výborně píše, na relativně malém prostoru nám předkládá spletitý a hluboký příběh, který mě v průběhu četby děsil i přitahoval, bála jsem se už někdy před polovinou, co se probůh ještě může stát, když už teď se toho odehrálo tolik, ale samozřejmě, že se z afghánských hlubin vynořovaly další srdceryvné i prosté scény a já tu knihu málem ani neodložila. Pokud jste ji ještě nečetli, zkuste to, stojí to za to.

9 06.08.2016

Před grafomanskými autory se mám obvykle na pozoru, takže jsem si nemyslela, že někdy budu číst Jodi Picoultovou. Ale Bosorčino nadšení mě nalákalo a díky za to, protože Leaving Time mě skutečně bavil. Nejvíc se mi líbily ty části o slonech, v doslovu mě velmi potěšil seznam literatury, ze které autorka vycházela a utvrzení se v tom, že popisované naprosto úžasné chování slonů se zakládá na skutečnosti. Picoultová popisuje truchlení, tak jak probíhá u slonů a vlastně i u lidí, protože tohle téma se jako červená nit vine celým románem. Samotný příběh je velmi smutný a v zásadě velmi prostý, nebýt různých nedorozumění, přehmatů a hru měnícího zvratu na konci románu, asi by nebyl ničím zas tak zajímavý, ale autorce se podařilo jej podat tak poutavě, že jsem celé první tři čtvrtiny knihy byla jak na trní, jak to vlastně dopadne. Ale i to do jisté míry senzacechtivé vyústění příběhu nakonec dává smysl – konečně chápu některé do očí bijící zdánlivé nesmysly, které mě rozčilovaly dříve v knize, a třebaže tím zakončením nemusím být nadšena, pořád mi zůstává ta radost z nových vědomostí o slonech a z napínavého čtení :)

6 06.08.2016

Bílá vlčice se mi líbila moc. Ubírám ale jednu hvězdičku, protože tam bylo na můj vkus příliš mnoho prostoru věnováno tématům, která mi nebyla tak úplně blízká. Kupříkladu ta móda. Já chápu, že to tenkrát (a vlastně teď ještě víc) byla významná součást veřejného života a má to svoje oprávnění, ale mě osobně to nebaví. Za druhé ta láska. Ano, román zachycuje asi třicetiletý výsek života několika mladých lidí, takže na lásku nezbytně dojít muselo. Nějak mi to ale úplně nesedlo, i když nedokážu pojmenovat proč. Snad mi některé scény či vnitřní hnutí připadaly fakt jak z nějaké harlekýnky, co já vím, nebo toho prostě bylo víc než nezbytné minimum. Přesto bych se neodvažovala tvrdit, že je to romantická literatura (v této sekci jsem druhý díl v knihovně našla), je to plnohodnotný historický román, zachycující osudy vybrané skupiny postav (máme tu Rusy v emigraci, Francouze, Němce, Německé Židy a krásné dvacáté století..). No a právě to bylo na knize báječné – jak nám prostřednictví životních osudů těchto postav velmi sugestivně přibližuje atmosféru a dění tehdejších světoměnných událostí: revoluce v Rusku, první světová válka, nástup nacismu v Německu, a nakonec – druhá světová válka až do jejího závěru. Musím přiznat, že tohle pro mě představovalo trochu problém – když čtu o nějakých skutečných událostech, mám sklon se k četbě “přivzdělávat”, sháním si dodatečné informace, sleduji dokumenty a tak. Jenomže v případě Vlčice, kdykoliv jsem se zabrala do nějaké dějinné události, téměř vzápětí jsem se ocitla v diametrálně odlišných okolnostech a začala nanovo, jen aby mě čekal další skok. Ale jinak jsem byla velmi spokojená, je to poutavé čtení, které barvitě líčí mnohdy ohavné události. V mnoha momentech mi přišla surově aktuální pro naši společnost – některé kapitoly se věnují osudům uprchlíků na cestě i v cíli. Líbilo se mi to natolik, že jsem si zřídila průkazku do MK, abych si mohla přečíst pokračování. Takže za mě fajn, jen by mě zajímalo, jestli by to zvládl přečíst nějaký chlap, nebo jestli je to fakt cílené spíš na ženy :)

4 06.08.2016

Když jsem dočítala Všechny sny světa, měla jsem místy dojem, jako by předchozí kniha, Bílá vlčice, byla vlastně svým způsobem „úvodem do problematiky“ a teprve v pokračování se vyjevil hlavní cíl – zachytit a oživit období, kterému je ve všeobecných vědomostech věnováno jen málo prostoru. Přinejmenším já sama jsem měla o fenoménu poválečného Berlína pouze povšechné tušení, takže tento román pro mě byl rozhodně výhra. Bílá vlčice zachycuje třicetileté období evropských válek a revolucí, události, o kterých všichni víme poměrně hodně, zatímco Všechny sny světa se soustřeďují především na poválečný Berlín rozdělený pod patronaci světových mocností a autorka zde skutečně velmi živě vykresluje atmosféru tehdejšího města a realitu života v něm. Získala jsem ohromnou chuť se okamžitě po dočtení vrhnout na Zdivočelý kontinent a někdy později snad nějaký další román z Berlína konce druhé světové války. Doporučíte?

Kromě toho je to ale i výborný příběh. Setkáváme se zde opět s Xeňou a Maxem, ale v centru dění je spíše mladší generace – Nataša, Felix, Lilli, Axel a další. Autorka tuto příkladnou směs zastupující různé skupiny občanů poválečné Evropy – syna nacisty, syna a dceru nezvěstných židovských rodičů, dceru Němce-odbojáře atp. – vybavila rozličnými způsoby, jak se se svým dědictvím a se stávající situací vyrovnat. A povedlo se jí to, postavy jsou živé, záleželo mi na nich, skutečně mě vtáhla do děje a dokázala rozehrát různé bolestné struny, které v sobě každý člověk kdesi hluboko skrývá. A pak napsat tu správnou větu na správném místě, kterou člověk vlastně dávno potřeboval slyšet a ani o tom nevěděl. No prostě výborná kniha, líbila se mi víc než první díl, ale i na ten teď nahlížím ještě o něco vlídněji než předtím. Pokud se chcete nenásilnou formou seznámit s atmosférou poválečné Evropy, Všechny sny světa jsou skvělou volbou. 90%

5 06.08.2016

Holdstockovy texty mi voní rozkládajícím se listím, které se mění na prsť, útočí na všechny smysly téměř bez rozdílu, v jeho příbězích se dá tápat i po hmatu, zaposlouchat se do nich a vnímat je čichem. Holdstock nám překládá výjevy prodchnuté syrovým atavismem, který je fantasticky přitažlivý i děsivý a zároveň v mnoha ohledech odpuzující. Nedokážu ho číst v klidu, rozhodně mě ještě nikdy žádná jeho kniha nenechala chladnou. Tato sbírka povídek možná není dokonalá, ale jako celek je výborně postavená a její jednotlové části jsou podmanivé a nečekaně překvapivé. Člověk by už mohl říct, že už ví, co může od Holdstocka očekávat, ale stejně mě vždycky znovu zaskočí. A díky mé orknejské úchylce mě osobně velice potěšilo, že se jeden příběh – Silvering – odehrává na Orknejích.

Les kostí byl pro mě náročné čtení, emočně vyčerpávající, ale pokaždé mě k sobě přivábil znovu. Takže pro mě jedna z pětihvězdičkových záležitostí, protože je nejen skvěle napsaný a přeložený, ale protože má zároveň neuvěřitelné charisma a vyvolává ve čtenáři bouřlivé pocity.

6 06.08.2016

Bezpříkladná sbírka rozhovorů s “výtržníky”, které čínský režim uvěznil a týral po masakru na náměstí Nebeského klidu. Z větší části se jedná o dělníky, kteří se snažili zabránit Čínské lidově osvobozenecké armádě, aby pronikla až ke studentům na samotném náměstí. Příběhy lidí, kteří se o politiku nikdy moc nezajímali, ale cestou do práce se připletli k tak ohavnému násilí, že se v nich cosi vzpříčilo a rozhodli se mu postavit. Liao hovořil i se studenty, umělci, disidenty či téměř náhodnými kolemjdoucími, rozmlouval i sám se sebou a nyní zprostředkovává svým čtenářům náhled do fungování čínské “justice”, věznic (v nichž muklové v nelidským podmínkách, o hladu, spánkově deprivovaní a vystavovaní nekonečným násilnostem, vyrábějí latexové rukavice na vývoz či osmnáct, dvacet hodin denně pletou svetry), popisuje osud jejich rodin, návrat do společnosti a místy i nečekaně intimní detaily o neschopnosti propuštěných sžít se se světem, který na ně venku čeká. Neskutečné čtení, myslím, že jsem přišla o poslední zbytky iluzí, že se v Číně za posledních dvacet let něco podstatnějšího začalo měnit. Mrzí mě jen, že ženám je zde hlas propůjčen pouze v dodatcích, ve kterých matky zmasakrovaných synů útržkovitě popisují své pátrání po ostatních pozůstalých. Velmi by mě zajímalo, jestli režim ženy pronásledoval stejným stylem jako muže, to se zde bohužel nedozvíme, ale ani si nic takového po po autorovi netroufám požadovat, já jen trnu nad odvahou a vytrvalostí jeho i ostatních, dříve bezejmenných, hrdinů, protože jinak se jejich kuráž snad popsat nedá. Nepředstavitelně silné vyprávění.

5 06.08.2016