ut.la komentáře u knih
Vůbec mě to nebavilo. Postavy úplně nijaké, děj taky. Zvládla jsem necelé dvě kapitoly.
Pamatuju si, že jsme na knížku měli kdysi celotáborovku, a teď, po přečtení, vůbec nevím, jaké dílčí příhody byly mottem etap - přijde mi, že tam těch událostí, na nichž by šlo postavit etapu pro děti, nijak mnoho není :D
Ale knížka hezká, taková klidná. Během čtení jsem přemýšlela, v jaké době se to asi odehrává - indiáni žili dost odříznutí, a naopak byly používány poměrně moderní přístroje. I tak mě ale trochu překvapilo, když jsem zjistila, že se vlastně jedná o příběh ze 60. let. Že ještě v té době žily v Severní Americe indiánské kmeny takhle víceméně tradičně.
Fajn knížka, poměrně dobře se čte. Civilně napsaný příběh, žádná velká "románová" dramata. Body ubírám za to, že si z ní téměř nic nepamatuju (kromě scény tanku v bahně), a tak jsem ji nedopatřením začla číst podruhé, i když jsem ji už přečetla asi před rokem.
Nedočetla jsem. Začátek byl zajímavý, a knížka se tvářila slibně, přibližně v půlce mě to ale už přestalo bavit - vadilo mi časté opakování událostí, stále to bylo jakoby na jednom místě. Čekala jsem nějaký zvrat, pokračování příběhu, a nedočkala se.
Nicméně, přišlo by mi velmi zajímavé a zábavné, kdyby způsob psaní - dopisy, úřední dokumenty, záznamy - nebyl formou knihy, ale přímo jako dokumenty v krabici.
V první části přehledně shrnutá teorie okolo stravování vs. zdraví kůže. V druhé části praktický jídelníček s tipy a systémem vhodných/nevhodných potravin, na závěr pak něco málo receptů, z kterých se jídelníček dá hezky sestavit. Pro mě super knížka, sice o ekzému dost vím, ale tohle je hezky shrnuté a pomohlo mi to odpíchnout se a přehodnotit stávající způsob stravování (byť byl zdravý, zjevně ne zcela vhodný při ekzému), něco zařadit, něco vyškrtnout, a lépe jídla kombinovat. Určitě doporučuji.
Zajímavý styl psaní - poměrně málo emocí, a přesto se mi to četlo hezky. Rozhodně zajímavá témata, a v okamžiku, kdy jsem knížku četla, se mi líbila - bohužel, po pár týdnech si z ní mnoho nepamatuji.
(a propos, druhá povídka - Lodní lístek - se mi líbila víc)
Nezklamala. První díl jsem hltala, druhý jakbysmet. Kronika obyčejných, těžkých, smutných a zejména lidských osudů jedné rodiny, jejíž členové jsou zmítáni historickými událostmi. Skvělá typologie postav, vykreslení atmosféry - ohromně autentické, autorce věříte všechno.
První kapitola dobrá, zbytek mě nebavil. Nic se tam nedělo. Hrdinka nahodile komentuje nahodilé jevy (vybrané řádové sestry, věty z přednášek, věty z rozhovorů,..), bez vzájemné souvislosti. Asi ve stylu: Ráno jsem šla na snídani a tam byla Marie, ta mi přišla velmi sympatická, přihlásila jsem se dobrovolně k mytí nádobí. Po snídani se mě Lucy zeptala jak se mám a povídala mi o typologii osobností podle Junga, uvědomila jsem si, že to na mě sedí. Cestou na přednášku jsem přemýšlela o mých dětech, a na přednášku jsem dorazila pozdě. Tam nám pater povídal o managementu času, došlo mi, jak špatně si vedu. (...)
Fulghuma mi kdysi doporučovala mamka, pak i třídní učitelka. Tehdy mě to nebavilo, vůbec jsem nechápala, co na krátkých vzkazkách bez děje a mnohdy bez vtipu lidi vidí. Teď mě k němu přivedl manžel - a já jsem asi zestárla, protože najednou mi ty povídky a drobné úvahy přijdou příjemné, oddychové a docela ráda je čtu (i když jsou bez děje a mnohdy bez vtipu).
Podle anotace jsem čekala něco trochu jiného. Je tam tanec, je tam láska - ale o tanci to vlastně vůbec není (myslela jsem si, že tam půjde zejména o hodinu/hodiny tance, kde se zároveň hrdinka dozví něco o lásce a o životě v terezínském ghettu), a o lásce tak trochu. Prostě je to pár dní ze života dcery německého velitele v Terezíně.
Hledala jsem oddechovou knihu, ne úplně hloupou, ne úplně červenou knihovnu - a bylo mi doporučeno toto. A je to přesně to, co jsem chtěla. Oddychovka, ale ne úplně blbá, příběh se nedá uhodnout z prvních pár stránek, dobře se čte, doporučuju.
Zajímavá knížka - zajímavý příběh. Fascinuje mě, co autorka dokázala přežít - a že do toho šla dobrovolně (ač to z knihy vypadá, že ne příliš věděla, do čeho jde). Deníková forma je čtivá, čas plyne rychle, ale nečekejte hluboké psychologické úvahy nebo vykreslování postav, vlastně ani vtažení do děje - k tomu je tam příliš málo praktických podrobností.
Knížka se četla dobře, byla zajímavá. Přiblížila mi Jana Pavla II, ukazuje, mimo popsani některých zázraků na jeho primluvu, i jeho velkou otevřenost "normalnim" lidem. A připomenula mi, že se zázraky dějí, a že má smysl vkládat zdánlivě bezvýchodné situace do Božích rukou.
Docela fajn ženský román. Ke knize jsem se dostala celkem náhodou, a nechám si ji zarazenou v knihovně, i když je to vyloženě jen odpocinkova literatura bez hlubšího přesahu (-: Hlavním hrdinou je urostly, bohatý, šarmantní a sympatický právník, resisi svůj vztah s exmanzelkou, dětmi, rodinou. Celé se to odehrává vesměs ve velkém letním sídle na jihu Francie. Prostě trochu klišé, ale na oddychove večery ideální.
První Šmídova kniha, co jsem četla. Ta volnost - toulání, ohně, kytara, mládí, co trochu neví, co se sebou - to bylo moje. Asi záleží, v jakém rozpoložení a věku ji člověk čte.
Román bez velkého příběhu. Vlastně je to o milostném románku lesáka a jiskrné lesní dělnice. Ale je to hezké, dobře se to čte, prostředí i postavy vylíčeny tak, že téměř ožívají. Může to být oddychové čtení - a zároveň nemusí.
Tři příběhy z pohraničních hor. A pro to téma mám, zejména ve Šmídově zpracování, slabost. Tři příběhy - tři různá období, ale táž melancholie prostředí, týž smutek - a zároveň lehkost bytí.
Vcelku dobrá knížka, nenáročná. Ale nic by se nestalo, kdybych ji byla nepřečetla.
Nebavilo mě to. Scházela mi v tom jiskra.