Tyet komentáře u knih

Knihu jsem četla jako dítě a pak znovu v rané dospělosti. Patří k základům každé dobré rodinné knihovny. Film jsem neviděla a ani to neplánuji.

3 01.09.2019

Po dlouhé době jsem si přečetla klasický společenský román ze současnosti. Je to komorní, tiše plynoucí příběh jedné ženy, která v dětství prožila tragédii a vyrovnává se s bolestí, ztrátou a vinou. Nakonec to dobře dopadne a ztráty se konečně promění v nálezy. Je to hezky napsané, čtivé, tak akorát dojemné. Je strašlivé si uvědomit, čemu všemu musí čelit malé děti.

2 29.08.2019

O rostlinách, jejich tajemstvích a překvapivých faktech o jejich světě jsem přečetla už několik knih a tahle od Josepha Scheppacha patří k těm lepším. Navzdory trochu ezoterickému názvu je text založen na vědeckých faktech, více či méně přijímaných tradiční vědeckou obcí. Něco málo jsem z knihy opsala, abyste si udělali představu. Knihu doporučuji všem lidem, kteří mají silný vztah k rostlinám a živé přírodě.

„Stále více vědců zjišťuje, že každá buňka je materiálním ztvárněním principu subjektivity. Její vlastní a prapůvodní charakter tkví v autonomii formy a hmoty. Živá buňka, tvrdí biolog Andreas Weber, ovládá atomy, ze kterých je vytvořena. Identita, kterou si zachovává, má vazbu na látku. Proto se v živých bytostech z pohledu tvůrčí ekologie druží k již tak neobvyklým znakům, jimiž jsou subjektivita a autonomie, ještě jeden: svoboda.
...
Egoismus bytostí, jejich bezohlednost, se kterou si opatřují potravu, není podle nového hlediska už důsledkem brutální zaslepenosti přírody, ale spíš příznakem opaku: autonomie tvorů. Ten, kdo jedná sobecky, brání své já. Teprve s tvory vešlo do světa dobro a zlo.
Váze je jedno, jestli praskne. Květinám v ní také? Nebudou se mrskat jako ryba na suchu. Nejsou proto ale živé? Budou, i když my to nepostřehmeme, o svůj život bojovat – protože jsou živé. S tím ale vchází do hry fenomén pocitů. Protože pocit je způsob, jak zpracovat to, co je subjektivně důležité. Pocity hodnotí situaci. Pocit vychází zevnitř; je to snaha přežít. Pocity nikdy nejsou neutrální, jsou vždycky měřítkem pro dobré a zlé.
...
Molekulární biologové se při hloubkových výzkumech buněk dostali do oblastí, ve kterých platí jiná pravidla než v klasické biologii: pravidla kvantové fyziky.
To zohledňuje jen málo molekulárních biologů, stěžuje si fyzik Hans-Peter Dürr. Bývalý ředitel Werner-Heisenbergova institutu Společnosti Maxe Plancka se diví, proč moderní molekulární biologové dosud nepřevzali revoluční představy moderní fyziky. V poslední době celá řada experimentů ukazuje, že se v molekulárně-biologické rovině hranice klasické anatomie stírají. Platí zde zcela jiné zákony.
...
Z biologického hlediska není správné přičítat zvířatům vyšší vývojový stupeň než rostlinám. Ty jsou stejně jedinečné jako zvířata, i když jiným způsobem. Samy kognitivní funkce se neliší natolik, jak by to z povrchního lidského pohledu mohlo vypadat – ledaže by se přítomnosti centrálního nervového systému, který rostlinám chybí, připisovala zvláštní důležitost.
...
Čím úspěšněji se podaří aplikovat na poli účinnou tajnou botanickou řeč divokých rostlin, tím více pesticidů se dá ušetřit. Neboť dnešní užitkové rostliny se extrémním šlechtěním staly téměř necitlivé na vliv hmyzu: Jsou chemicky nedoslýchavé a němé. Neslyší volání sousedních rostlin o pomoc a zapomněly slovní zásobu, pomocí níž by mohly takové SOS-signály samy předávat dál. Stejně nedostatečně ovládají biochemickou gramatiku obrany proti škůdcům.
...
Je pravda, že jeden druh vykořisťuje druhý, ale současně je na přítomnost toho druhého odkázaný: Ber, které nefunguje bez Dej,(...) tedy žádný egosismus, ale komunikace a kooperace. Tento princip – mluvit spolu a spolupracovat – posunul rostliny, zvířata i lidi zase io kus dál. (...) Když se přírody zeptáme, kdo jsou ti nejzdatnější – jestli ti, kteří mezi sebou vedou neustálé boje, nebo ti, kteří jeden druhého podporují – hned zjistíme, že ti živočichové, kteří si pomáhají, jsou nejlépe přizpůsobeni. Mají větší šance na přežití a dosahují nejvyššího stupně inteligence a stavby těla.
...
Kromě toho testy ukazují, že uklidňující pohled na přírodu z okna kanceláře se nedá ničím nahradit – ani vyobrazením stejné scény na zdi. To vyplývá z experimentů amerických badatelů, kteří zkoumali stresové chování dobrovolníků po splnění náročného úkolu. Část testovaných osob se mohla dívat oknem do skutečného parku, druhá skupina měla stejný obraz na velké plazmové obrazovce a třetí proti sobě měla jen čistou bílou zeď. Výsledek? Při výhledu do parku podstatně klesla tepová frekvence a tím úroveň stresu testovaných osob, zatímco ani obraz parku, ani bílá stěna neměly na pokles stresu žádný účinek. Sami vědci byli překvapeni. Předpokládal jsem, že pohled na obrazovku bude mít za následek hodnoty
někde mezi oknem a bílou zdí, přiznává psycholog Peter Kahn z washingtonské univerzity v Seattlu.
Ne každá forma zeleně má tedy stejný efekt. Nejzdravější krajina je ta, která je nám důvěrně známá jako park, jako vzdálená ozvěna krajiny na savaně...
...
Extravagantní nápady vědců nejrůznější oborů a avantgardistická hightech umožňují, abychom my, lidé třetího tisíciletí, reálně zažili znovuzrození duše rostlin. Přestože mnohé měřitelné kvantové efekty ještě nechápeme, přesto intuitivně cítíme, jak by asi mohla fungovat například morfogenetická pole a jaké jsou to vibrace, které způsobí, že prostá práce na zahradě v nás vyvolá netušené skryté síly. Vždyť jestli je opravdu všechno se vším spojeno, tak už není takovou záhadou, že archaické spodní proudy, které přetrvaly věky, vážou lidské myšlení a cítění tak silně na přírodu, že se naše neurony radostně roztančí při pohledu na obyčejné stéblo trávy.“

27.08.2019

Já doufala, že knížka je skutečně o stepním vlku a ono to je o sebelítostivém strejci, který obsedantně mluví stále jen o sobě. A to mě nebaví. Nedočetla jsem.

Popravdě jsem od hlubinného ekologa Roberta Macfarlaneho čekala trochu jinou knihu. Doufala jsem, že se dozvím něco skutečně hlubokého o lidské lásce k horám, o fascinaci, posedlosti a úžasu, kterou v některých lidech vzbuzují. Kniha je pro mě poměrně chaotickým souborem historických faktů, úryvků a citací proložená zřídkavými autorovými horskými zážitky. Nejvíc se mi líbila kapitola, která vypráví příběh Malloryho, a tam jsem možná konečně našla to, co jsem v knize hledala. Byla jsem zkrátka plná očekávání, která tahle kniha nesplnila, ale nakonec člověk by neměl nic očekávat ani předpokládat, žejo?

4 23.08.2019

Půvabné vypravování od Kláry Hoffmanové o Šumburském doktoru Kittelovi potěší čtenáře nejen nářečím z oblasti Jablonecka, ale především vtipným a zároveň moudrým podáním autorky. Já jsem si je s velkým potěšením přečetla.
„I takový lidi sou mezi náma, no jo. Moje babička vo nich poudala: Pámbičky žerou, čertičky serou. Moc se nevoškerujte, abych nezačla menovat, kerá famílie ráno samou zbožnostěj vyvracela v kostele voči v sloup a vodpoledne doma skopla bábu ze schodů, aby dřiu dědila. Eště by se moh někdo poznat a já bych z toho měla popotahováni. Víte, víra a dobro maj bejt pěkně skovaný v srdci. K těm, kdo je potřebujou, k těm se dycky dostanou. Kdo todle zboži nosí s velkym křikem na trh, ten dycky prodává ňákej ksindl.“

2 14.08.2019

Dale Pendell mě zaujal jako autor specifické bylinářské literatury, a protože znám jeho zvláštní styl, velmi jsem se na sci-fi z jeho pera těšila. Komentáře a recenze mě znejistily, ale neodradily. V první řadě si myslím, že nazývat tuhle knihu sci-fi je poněkud zavádějící. Jde o příběh lidstva a jeho vývoje poté, co většinu populace zabije virus. Kniha mě naprosto okouzlila, a ačkoliv je psána formou kroniky a historických záznamů, a postrádá nosný příběh s hlavním hrdinou, nijak jí to neubírá na působivosti, možná právě naopak. Příběh lidstva se vyvíjí od počátku chaosu v roce 2021 až do roku 12020 a ještě dál až k době ledové. Postupně se události zklidňují, plynou a prostě se dějí s čím dál menšími zásahy lidí. Technologie se ztrácí, jsou zapomenuty, knihy jsou zničeny staletími a Předchůdci, jak jsme označováni my a naše civilizace, se nakonec stávají nepochopitelnou a znepokojující legendou z dávnověku. Vše postupně spěje k drsné harmonii lovců a sběračů, a během tisíců let se z naší technokratické společnosti stane svět, ve kterém se rodí mýty a kde lidé přirozeně žijí magií, mluví s bytostmi z jiných světů a proměňují se ve zvířata. Lidé znovu začali malovat po stěnách jeskyní, ačkoliv „Malby byly elegantní, ale chyběl jim magický optimismus a pocit neomezené síly, které o čtyřicet padesát tisíc let dříve charakterizovaly malby jejich předků.“
Čas běží jakoby pozpátku, mění se Země jako taková, vznikají nová koryta řek, nová pohoří, pouště i stepi, civilizace a společenská uspořádání, kultury a jazyky vznikají a zanikají. V jedné knize prožijete závratný běh času kupředu a přitom nazpět. Moje srdce nad touto knihou pookřálo a rozhodně ji zařazuju mezi oblíbené, je třeba ji číst s otevřenou myslí.
„Každý čin vyvolá reakci. A obětování je činem.“

2 01.07.2019

Malá knížečka o pěti kapitolách od mého oblíbeného spisovatele Johna Fowlese vypráví o autorově vztahu ke stromům. Některá sousloví i celé věty a myšlenky mi připomněly slova hlubinného ekologa Davida Abrama. Něco málo vám ocituji:
„Dosažení svazku s přírodou je vědou i uměním a přesahuje pouhé vědění či cítění; nyní bych dodal, že sahá i za orientální mysticismus, transcendentalismus a ´meditační techniky´, jak jsme si tyto věci na Západě uzpůsobili svým potřebám. Toto uzpůsobování se zjevně odehrává stále více jakýmsi narcisistním způsobem: chceme se cítit pozitivněji, smysluplněji, dynamičtěji. Nevěřím však, že bychom se k přírodě mohli přiblížit tím, že ji přeměníme v terapii, v bezplatnou linku pro obdivovatele vlastní senzitivity. Ta nejzrádnější forma našeho vydělení z přírody, která je současně i nejtěžší k pochopení, se projevuje v potřebě přírodu používat, získávat z ní osobní prospěch. Nikdy beze zbytku nepochopíme přírodu (a sami sebe) a už vůbec ji nedokážeme respektovat, dokud od sebe neoddělíme nespoutanou divočinu a pojem užitečnosti – ať už jde o užitečnost sebenevinnější a zcela neškodnou. Právě všeobecná neužitečnost přírody je pramenem našeho odvěkého nepřátelského a lhostejného vztahu vůči ní.“
A ještě:
„Dnes pohlížíme na lesy čistě vědecky, ekonomicky, topograficky nebo esteticky a nechápeme, že jejich největší užitek nespočívá v tom, co z nich můžeme vytěžit: v dřevu a lesních plodech, v krajinném kouzlu či v jejich využitelnosti jako námětu pro umělce. To dokazuje narůstající rychlost, s níž se vzdalujeme všem ostatním formám života na této planetě.
Samozřejmě existují vědci, kteří si toto hluboké a nebezpečné odcizení uvědomují a varují nás před ním; jsou i vědci, kteří spatřují naději v racionálních opatřeních, v rozšíření vzdělanosti a vědomostí, v práci rozličných zákonodárných orgánů. Přál bych jim úspěch, ale zůstávám pesimistou; oni sami nemohou napravit to, co způsobila věda a ´rozum´. Dokud bude příroda stát mimo nás, kdesi na pomezí, dokud nám bude čímsi cizím, od nás odděleným, pak je ztracena jak pro nás, tak i v nás. Tyto dvě přirozenosti, soukromou a veřejnou, lidskou a ne-lidskou, nelze od sebe oddělovat; přírodu či život sám nelze pochopit zprostředkovaně, pouze očima a zkušeností jiných lidí. Ani největší a nejhlubší umění a věda zde nemohou pomoci.“

2 20.05.2019

Pro mě mají Holdstockovy příběhy zvláštní nostalgické kouzlo a dokážu mu odpustit i poněkud zmatený a rozvláčný styl. Merlinův kodex ani zdaleka nedosahuje kvalit série Lesa mytág, ale i přesto jsem si všechny tři díly přečetla s chutí.

2 22.04.2019

Leontina Mašínová je moje krajanka, dokonce navštěvovala náš dům, kde se scházela s tehdejší intelektuální elitou zdejšího kraje. Píše krásně, je vidět, že to byla inteligentní, vtipná žena. Škoda, že tyhle knihy dnes už nikdo nečte.

1 04.03.2019

Autorem designu knihy je můj muž, takže jsem pokládala za svou povinnost knihu přečíst. Některé povídky byly dobré, některé průměrné a některé se nedaly ani dočíst. Typická bolístka antologií.

3 04.03.2019

skvělé fantasy podle mého gusta, ale nemohu dát plný počet, protože série Les mytág je nepřekonatelná

2 04.03.2019

Zábavný, bryskně se odvíjející napínavý příběh Krysaře a jeho protivníků odehrávající se v městské džungli (B)Londýna. Proč krysí, pavoučí a ptačí králové vypadají jako lidi se nevysvětlilo, ale je to nakonec jedno, vždyť jde vlastně o fantasy. Přečetla jsem si s chutí, ale další knihy autora už vyhledávat nebudu.

1 06.02.2019

Stanislav Komárek patří k mým nejoblíbenějším autorům, nejen těm českým, ale vlastně obecně. Jeho zábavná upovídanost, přímost a erudice si musí získat snad každého čtenáře. Vyznačuje se kromě uvedeného ještě třemi věcmi: předlouhými souvětími, kdy musíte často k plnému pochopení přečíst větu dvakrát, tvorbou slovních novotvarů, které vás rozesmějí a tím, že citovat z jeho knížek téměř nelze, protože byste citovali z každé stránky.
Cestovní eseje vás provedou světadíly od Ameriky přes Afriku až po státy Evropy a Asie a dozvíte se v nich mnoho překvapivého. Bavila mě esej Doudlebia, protože tamodtud pocházejí moji předkové (ale smyslu pro humor měli dost!) a především to, jak pan profesor s nadhledem porovnává Čechy s jinými národy – nevycházíme z toho příliš důstojně. Ale autor vlastně nikoho příliš nešetří – až na jednu výjimku – je poznat, že má rád Středozemí, Italy a Itálii. A to já také! Rovněž zmiňuje Křesadla, kterého zná jen hrstka lidí, o to víc mé srdce zaplesalo. Krásně a se zjevnými sympatiemi píše o Turecku, Indii, Iránu, islámském mysticismu a orientální duši a dosti překvapivě i o Číně. Velmi pěkně a názorně ukazuje rozdíly v mentalitě, zvyklostech a vlastně v podstatě Orientu a Okcidentu, především ohledně chápání dobra a zla, pravdy a lži a orientální osudovosti – kismetu oproti naší západní organizaci a plánování. V Orientu se každý den s radostným očekáváním kismet vyhlíží a každičká událost, setkání nebo slyšená slova se chápou jako prostředek k jeho naplnění. Naše "malování čerta na zeď" a předpovídání, že to stejně špatně dopadne, je orientální mysli zcela cizí. To se mi líbí! Hodně překvapivého se toho dozvíte o Vietnamcích, ačkoliv se s nimi denně setkáváme, víme o nich prdlačku. O Japoncích mi eseje mínění nevyspravily, odstavec o popisu tradičního rituálního umučení ochočeného medvěda byl v knize jediný, který jsem přeskočila. Celkově se dá asi říct, že navzdory rozšířené averzi vůči Číně a islámským zemím o obou píše Stanislav Komárek umírněně a nezřídka i se sympatiemi. Je to zajímavá protiváha rozličným článkům a reportážím vyznívajícím zcela opačně, namátkou mě napadá třeba nezpochybnitelná tvrdá čínská cenzura a krvavé praktiky čínské tajné policie včetně pronásledování členů Falun Gong. O islámském fundamentalismu ani nemluvě. Bude to možná tím, že Komárek se politice nevěnuje a všímá si spíš kulturních a „lidových“ aspektů společnosti. Každopádně nás to přivede k závěru, že svět není černobílý. Knížku upřímně doporučuji, takových moc není.
A ještě pár citátů, jinak to nejde:

„C.G.Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve směru persona-stín i vědomí-nevědomí jako duše evropská. To, co pociťujeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pestře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těchto krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak vzdálené evropsko-selskému křupanství.
...
Ostatně orientální smysl pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa, o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůrazňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění. Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje potřebu lásky.“

Značná část knihy je věnována Číně a i když text byl psán skoro před dvaceti lety, ukazuje se dnes, jak byl vizionářský:
„Není vůbec pochyb o tom, že celoplanetárně začíná čínská éra, ne-li čínské tisíciletí. Evropa probudila Čínu a teď s ní už brzy nesnese poměření. Čína je rozhodně jednou z nejpůvodnějších kultur celé planety – do technologického a ideologického vlomení se Evropy v polovině minulého století přejala ze zahraničí v zásadě jen buddhismus a několik méně významných domácích zvířat. Skoro vše ostatní vzniklo v Číně, autochtonně. Evropa se v tomto směru jeví jako snůška importů. Čína představovala div intelektuality a organizace už před dvěma tisíci lety a řadu oblastí potom už neinovovala. Těžko si představit společnost, která by vycházela z rozdílnějších myšlenkových východisek nežli ta naše. Ve srovnání s Evropou, a také s islmámským světem, je Čína nesrovnatelně ´materialističtější´ a zcela nemetafyzická. Proto ostatně Čína nevyvinula něco analogického vědě západního typu, která je svým způsobem myšlení typicky metafyzická (byť někdy tvrdí opak). Čína je zemí jaksi hluboce a v dobrém slova smyslu materialistickou, která chápe hmotu jako cosi aktivního, stále jsoucího v proměně, nikoli jako pasivní výplň prázdnoty, jak byla v novověku reduktivně pochopena v Evropě.“

4 03.02.2019

Už třetí horor z pera Jozefa Kariky, který jsem přečetla. Z knihovny na mě zírají ještě Brány meonu, ale to nedám, cením si svého spánku.
Na Tmu nejsou téměř žádné kladné recenze a já váhala, mám-li se do ní vůbec pouštět. Zkusím první kapitolu, řekla jsem si a pak jsem knihu přečetla za jediné odpoledne. Za mě výborně zvládnutý popis postupujícího šílenství a rozkladu osobnosti až k hrozivému konci. Já jsem zklamaná nebyla.

2 20.01.2019

Jsou knihy, které vám navždy změní život, knihy, které vás pobaví, poučí, osvítí, dojmou nebo vyděsí. Knihy, které vás uklidní a přesvědčí o tom, že svět je v pořádku. Knihy, které vás zasáhnou přímo do srdce. Knihy, které si zamilujete jako přítele. A jsou knihy, ve kterých chcete být. Pro mě je takovou knihou kniha Malý Velký nebo Jonathan Stragne a pan Norell a konečně také kniha Američtí bohové od Neila Gaimana. Je velmi zábavná, jednoduchá, žádný intelektuální skvost (ale ne hloupá!), a především je to krásné napínavé fantastické dobrodružství zfalšovaného boje starých bohů a bůžků s novými božstvy moderní civilizace. Ačkoliv je v knize pár blbostí, třeba že Golema stvořili v Polsku nebo Bastet je sestrou Hora, velmi jsem si čtení užila. Od začátku do konce.
Seriál, který byl podle knihy natočený, jsem neviděla a neuvidím.

„Nic z toho, o čem se tu mluví, se nemůže ve skutečnosti odehrávat. Pokud vás to uklidní, mohli byste to jednoduše brát jako metaforu. Náboženství jsou, koneckonců, metafory a priori: Bůh je sen, naděje, žena, ironik, otec, město, dům o mnoha místnostech, hodinář, který nechal svůj vzácný chronometr v poušti, někdo, kdo vás miluje - dokonce možná, navzdory všem důkazům, nebeská bytost, jejímž jediným zájmem je zajistit, aby váš fotbalový tým, vaše armáda, firma či manželství prosperovaly a vítězily nad veškerou opozicí.
Náboženství jsou místa, na nichž stojíme, z nichž se díváme a jednáme, jsou to pozice, z nichž se díváme na svět.
...
Lidé věří. A odmítají brát zodpovědnost za své víry. Vyčarovávají věci a pak těm věcem nedůvěřují. Lidé osidlují temnotu – bohy, duchy, elektrony, příběhy. Lidé si představují a lidé věří: a jejich víra, ta způsobuje, že se věci dějí.“

6 19.01.2019

Michel Odoul sepsal pěknou a srozumitelnou příručku pro všechny, které zajímá, proč onemocněli či přišli k úrazu. Na rozdíl od populárního doktora Hnízdila, Ruedigera Dahlkeho nebo Miroslava Hrabici vychází z východní filozofie. Zabývá se tedy Dřívějším a pozdějším nebem, pěti principy, zahušťováním a uvolňováním energií, jin a jang a především lateralitou. První, obecná část knihy je velmi zajímavá a pro mne v mnohém nová, zatímco druhá, praktická část je trochu příliš mechanistická, což mi nevyhovuje. Bolí vás pravý loket? Určitý mateřský princip vám brání v konání. Každopádně je ale kniha dobrým doplněním mnoha teorií nemocí a lidských útrap a stojí za to se s ní seznámit.

3 18.01.2019

Tove Janssonová patří mezi mé nejoblíbenější autory. Nejprve jsem díky svým dětem objevila její Muminy a až později jsem se stále silnějším okouzlením pronikala do její prózy. Její úsporný, strohý, dalo by se říct nemilosrdný styl je dokonalý díky hloubce citu, pronikavému úsudku a nekonvenčnímu myšlení, které jej prostupují. Její próza není pro každého, mnohým se může zdát nezáživná nebo dokonce ponurá. Mně ale hraje na tu správnou strunu v duši.
V povídkovém souboru Cestovat nalehko jsou kousky lepší i slabší a některé jsou vyloženě brilantní. Mě nejvíc potěšila povídka poslední - Skleník - o dvou starých mužích, povídka zároveň dojemná i vtipná, protože bez humoru neexistuje žádná skutečná hloubka.

4 15.01.2019

Tahle publikace, kterou společně vydali nadace Heinrich-Böll-Stiftung a Hnutí DUHA, nepropaguje vegetariánství, jen strohým, věcným způsobem nám sděluje, co všechno se děje se samotnými zvířaty, s planetou i s námi samotnými předtím, než máte na stole svůj steak, řízek nebo nedělní kuře s nádivkou.
Každoročně je člověkem zabito více než 64 miliard (!) zvířat pro maso. Je to stejné, jako by někdo, kdo má rád lidské maso, vylidnil každoročně devětkrát celičkou planetu Zemi. A další rok zase o trochu víc a další rok zase… přičemž by se nikdo z nás nedožil stáří, vlastně ani středního věku, planeta by byla plná malých dětí a mladých lidí v plné síle, ale jen do té doby, než bychom dospěli do jateční váhy.
Člověk je nejstrašlivější zabiják na Zemi, místo péče a lásky likviduje systematicky nejen všechny ostatní tvory, ale i sám sebe a celou planetu. Je snad předurčením člověka rozdávat bolest a smrt? Někde se něco zvrtlo.
Ještě se bojíte žraloků?

6 09.01.2019

Tuhle knížku jsem si vykručela na kamarádce a když už mi ji tedy půjčila, považovala jsem za svou povinnost ji dočíst, i když jsem už po první čtvrtině došla k závěru, že jsem sice hodně naivní a přístupná kdejakým šíleným teoriím, ale určité věci zkrátka skousnout nedokážu. Vadilo mi především násilné napasování autorových teorií na jakoukoliv událost a postavu, kterou zpracovával.
Dočetla jsem knihu klopotně do poloviny, protože téma mě zajímá. Normálně rozečtené knihy neodkládám, ale tady jsem to udělala. Závěry a teorie jsou podle mého laického názoru tak uměle vykonstruované a na hlavu postavené, že jsem to neskousla ani já, které nepravděpodobné a nepopulární teorie nevadí.
Bohužel vám knížku nemohu doporučit, ale věřím, že své čtenáře si najde.

2 09.01.2019