Tyet komentáře u knih

Peckovský rodák profesor Josef Stránský prováděl v rámci své disertační práce průzkum lidové mluvy na Jilemnicku v roce 1923. Jeho práci vypátrala, sesbírala a vydala paní Jarmila Bachmanová v nakladatelství Bor v letošním roce. Já si tuhle nenápadnou, útlou knížečku koupila v jičínském knihkupectví U Ignáce. Miluju podobné knížky a brožurky, které se zabývají místním nářečím, zvyky a pověstmi, jsou tak skromné a přitom obsahují poklady. Často nevycházejí, tak je opatruju jako oko v hlavě.
Často máme trochu zkreslenou představu o tom, jací vlastně byli naši předkové. Máme pocit, že byli skrznaskrz moudří, pobožní a mluvili a přemýšleli jen o bohulibých věcech. Takže zpátky na zem :)
"Kmotra má se nevychcať, dyž de ke křtu, to že se dítě poscává. Kmotra, dyž přídou vode křtu, má perstama utlačiť do těch tvářiček a zustanou ty dulky."
Popravdě řečeno, většinou jsou to takový řeči o ničem, ale psaný moc krásným nářečím :)

3 16.06.2017

Druhá kniha Khaleda Hosseiniho, která se mi dostala do rukou. První byl Lovec draků, který mě hodně zasáhl a dlouho to bolelo. Tahle knížka je opět z Afghánistánu, děj se odehrává v době, kdy zemi okupují sovětské jednotky a později ji ovládne Tálibán.
I když obálka, použitý font a snad i název knihy mohou vyvolat dojem, že jde o červenou knihovnu, nic není vzdálenější pravdě. Jde o krutý příběh, který však nepostrádá naději. Přivedl mě k myšlence, zda se tisíciletá vláda principu jang nechýlí ke konci. Bylo by na čase.
Název románu pochází z básně Sáiba Tabrízího, perského básníka ze 17. století:
Nedopočítáš se měsíců,
které na jeho střechách pableskují,
ani tisíců planoucích sluncí,
jež kábulské zdi ukrývají.

14 16.06.2017

V roce 1982 vydalo nakladatelství Odeon výběr z Matthioliho Herbáře, který vyšel poprvé v roce 1544 v Benátkách. Do češtiny jej přeložil a upravil lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku a vydal jej Jiří Melantrich. Tadeáš Hájek vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách a zároveň vložil do textu množství vlastních zkušeností. Je to tedy dílo obou. Kniha obsahuje veliké množství překrásných dřevořezů v nebývalé kvalitě a velikosti. Jsem uchvácená, je to skutečná nádhera! Takové knihy už dnes nevycházejí, bohužel.
Podívejte, co se tam třeba píše o cibuli:
Pes vzteklý ukousl-li by koho, ztluc cibuli s solí, s routou, s medem a s octem, přikládej na ránu, toť vytáhne jed ven.
Dává se pečená s cukrem aneb s medem proti kašli a dýchavičnosti, přidada něco k tomu másla, nebo hrubé vlhkosti ven z prsí táhne a vyvodí.
No, není to nádherný?!

10 16.06.2017

Tato útlá knížka autora Jana Luffera souhrnně katalogizuje české lidové pověsti z hlediska jejich obsahu, formy, struktury, funkce, víry a distribuce - předávání a přijímání. Knížka je uspořádána heslovitě, pověsti v ní bohužel nenajdete, ale i přesto se do ní lze začíst, je to totiž velice poutavé čtení. Jak autor poznamenává: Pověst potvrzuje nebo rozšiřuje horizont zkušeností příjemce a potvrzuje nebo zpochybňuje jeho světový názor, hranice možného a nemožného, postoj k náhodě a osudu.
Píše se zde například:
Mrtvý nemůže zetlít v hrobě, dokud se mu nedostane odpuštění.
Nebo:
Území mezi studánkami bude lidem poskytovat ochranu v čase války.
A poslední:
V domě, kde se manželé hádají, se objevuje rarášek v podobě ohnivého stvoření.

2 16.06.2017

Tuhle knížku jsem si vykručela na kamarádce a když už mi ji tedy půjčila, považovala jsem za svou povinnost ji dočíst, i když jsem už po první čtvrtině došla k závěru, že jsem sice hodně naivní a přístupná kdejakým šíleným teoriím, ale určité věci zkrátka skousnout nedokážu. Vadilo mi především násilné napasování autorových teorií na jakoukoliv událost a postavu, kterou zpracovával.
Dočetla jsem knihu klopotně do poloviny, protože téma mě zajímá. Normálně rozečtené knihy neodkládám, ale tady jsem to udělala. Závěry a teorie jsou podle mého laického názoru tak uměle vykonstruované a na hlavu postavené, že jsem to neskousla ani já, které nepravděpodobné a nepopulární teorie nevadí.

7 16.06.2017

Toto je skvost naší knihovny. Jde o svérázný cestopis Josefa Váchala doplněný o obrazovou přílohu ilustrací a rukou psaných textů samotného Váchala i jeho ženy Anny (Hanky) Mackové. Oba vykonali tříměsíční pouť po krásách Slovenska se svým psem Tarzanem v roce 1930 a ušli téměř pět set kilometrů.
Tahle knížka působí jako pramen živé vody v té záplavě braku, co se vydává, je typicky váchalovsky vtipná (ano, tento humor mi naprosto vyhovuje), zcela nekorektní, chytrá, smutná i dojemná. Ale dost řečí, zde je ukázka:
„Cesta až ke kapličce, odkud nahoru k Strážovu, vrchu, stoupati počala, byla stále horší a horší; dal jsem se do mocného proklínání lidí obec tvořících a pro vzájemné dobro ničeho nepodnikajících. Byl bych zlořečil ještě dále, potkali jsme však bílého psa, pološpiclíka s nohou přeraženou a pouze na kůži jemu visící; i přestal jsem klíti, neboť v takových chvílích, vida bezmocnost tvora na zemi se pohybujícího a o mnohou radost, jiným popřátou, zkráceného, sevře se nitro mé žalem a již více ani Stvořiteli zlořečiti nemohu a nedovedu; všechny theorie Karmy a znovuzrozování nejsou mi dostatečně silnými, aby podepřely rozum v nějakou spravedlnost a cestu citu dalšímu zabránily; stávám se pouze mlčícím vlkodlakem s nadějí, že jedenkráte účastníkem oné mohutné reformy o bezbolestnost všem tvorům na zemi žijícím usilující se stanu, v životě jiném a silnějším.“

3 16.06.2017