Tyet komentáře u knih

Američanka Pam Montgomery napsala knížku, která nás má naučit navázat kontakt s rostlinami tak, aby pomáhaly léčit nejen tělo, ale i duši. Já poměrně špatně snáším typicky povrchně duchovní americký přístup se všemi těmi kurzy, workshopy, osvícenci, gurui, to vše hojně opepřené penězi, takže mi občas dalo práci knížku nezaklapnout navždy. Musím ale poctivě říct, že v ní lze najít střípky, které k něčemu jsou, zvláště se mi líbily doporučené způsoby, jakými konkrétními kroky můžeme s rostlinami kýžený kontakt navázat. Takže knížku nezatracuji, je ale třeba ji brát trochu s rezervou a hledat takzvaně perly v kupkách pouťových třpytek.

2 23.12.2018

Parádní komiks podle Voltairova Candida ve třech dílech vtipně a originálně zpracovaný skvělým Karlem Jerie. Když jste pozorní, kromě napínavého příběhu a dynamických obrázků najdete i spoustu parádiček a vtipných detailů. Ačkoliv nejsem komiksový fanda, moc jsem si to užila. V komiksové knihovně nesmí chybět!

1 17.12.2018

Konečně jsem dočetla poslední část rozsáhlé trilogie a jsem okouzlena. Okouzlena bezbřehou imaginací Číňana Liou Cch´- sina, který bez nadsázky stvořil celý vesmír plný života. Myslím si, že tento silný čtenářský zážitek by mohl mnohé z nás vyléčit z našeho nabubřelého antropocentrismu, ale protože se mi při čtení opakovaně vybavovalo Sokratovo “Vím, že nic nevím.”, všechno může být a docela jistě také je úplně jinak než jsme si schopni vůbec představit. Cch´- sinovi se podařilo skvěle vystihnout lidskou povahu. Jak jsme hloupí, naivní, nostalgičtí, posedlí domovem, nedospělí, tak jsme také urputní, agresivní, zároveň bezcitní i plní hlubokého citu. Celý příběh obsažený ve třech knihách od začátku do konce trvá miliony let a nudit se u něj nebudete. Osobně celou trilogii řadím k naprosté špičce žánru sci-fi.
“Věčnou nocí ramene Orionu se jako meteorit mihla jedna civilizace a vesmír si její záři zapamatoval.”

9 16.12.2018

Moc jsem se na tu knížku těšila, recenze a anotace mě zlákaly. Když jsem dočítala poslední stránky a pořád nic, došlo mi, že jsem se nechala nachytat. Alegorický příběh z artušovské Británie psaný Japoncem, to nemohlo dobře dopadnout. Tématem knihy je prolínání osobních osudů s osudy národů, kolektivní vina a ztráta paměti. Rytíři bojují i mluví jako samurajové a motiv sebeobětování a podivného sebetrýznění je také spíše japonský než keltský. Za mě zklamání, knížka o ničem tvářící se jako velké mudrování.

4 22.11.2018

Tragikomický příběh sinologa Jindřicha s překvapivě dojemným koncem je protkán bizarnostmi. Některé z nich mě donutily googlit :D
Komárek je sebeironický, zdravě skeptický, jeho humor je inteligentní, i když trochu škodolibý a stěží zakrývá autorovu lidskost. A pro tohle všechno je Stanislav Komárek mým oblíbeným spisovatelem a vědcem.
"... jak divná a přízračná je celá hra světa, to běsné střídání ročních období, let a jednotlivých pokolení za sebou, jako když v zrychleném tempu táhnou mraky nad vrcholky lesa. V šíleném a smysluprostém tempu narůstají a zase opadávají listy, rostou a stářím se hroutí stromy, jedna generace plodí druhou a mizí ve hrobech. Pro koho je celé tohle divadlo, kdo se tím vším vznikem a zánikem baví? Jedna vlna na mořské pláži zase zahlazuje to, co její předchůdkyně do písku nakreslila, a tak až do zbláznění.“

19.10.2018

Poslední díl je překladatelskou katastrofou. Porada v kolonii Vyvrženců představuje pro čtenáře fyzické utrpení, nedá se to číst. Zaujala mě ale teorie o tom, že nic jako nesmrtelná duše neexistuje, že v Prázdnotě, Jež Spojuje, přetrvávají jenom všechny emoce a vzpomínky každého tvora ve vesmíru, který kdy žil a že se s nimi za určitých podmínek určití lidé mohou potkat. Je to podobné jako v židovské víře, ne? že žijeme dál pouze ve vzpomínkách našich blízkých.
Z neustálého přesouvání se v čase dopředu a dozadu mi šla trochu hlava kolem, ale když jsem se přestala snažit srovnat si všechny události před a po se všemi důsledky, ulevilo se mi.
Takže závěr? Není to špatná sága, ale za vrchol světové sci-fi bych ji neoznačila, například do Duny má daleko.

1 16.10.2018

Čtvrtý díl jsem si začala pořádně užívat vlastně až v polovině, do té doby jsem se s tím trošku trápila. Líbil se mi popis sépiovitých mimozemšťanů na planetě mraků a pobyt hlavních hrdinů na planetě buddhistů mě opravdu bavil. Obdivuju sílu Simmonsovy imaginace a jeho znepokojivý, ambivalentní vztah k umělé inteligenci. Zaujalo mě třeba toto: „Za prvé, Buddha nám nepomůže. Není to jeho úkolem. Za druhé, plánování posmrtného života je hloupostí, neboť jsme ve své podstatě nadčasoví, věční, nenarození, neumírající a všemohoucí.“ Konečně jsem se dozvěděla, kdo stvořil Štíra, spousta otázek ale stále zůstává nezodpovězených. Tak vzhůru do finále.

07.10.2018

Kniha od P.D. Jamesové o tom, že experiment „člověk“ se nezdařil, ale Bůh k sobě nepovolává všechny najednou, ale postupně. Lidé se přestali rozmnožovat, muži jsou sterilní. Jak vypadá společnost, ve které je nejmladším lidem dvacet pět let? Jak vypadá beznaděj s vědomím, že to je „za pár“? Velmi zajímavá knížka psaná zdrženlivě a volným tempem. Podle recenzí, které jsem četla, je mnohem lepší než kniha film, který byl podle ní natočený. Ale kam se pak poděly úvahy hlavního hrdiny, padesátníka Thea? Vždyť o ně v knize jde především, nikoli o napínavý děj. Vývoj jedince od beznaděje k naději, od lhostejnosti k lásce - to je to, co mě na knize zaujalo.

3 03.10.2018

Možná vzhledem k tomu, že jsem už starší osoba, Svěrákův styl mi přijde naprosto v pořádku. Laskavý, bystrý humor, který dokazuje, že autor je znalcem lidské povahy. A to především té obyčejné, české, dojemné i trapné. Povídky jsem si přečetla s chutí v noci, když jsem nemohla spát.

2 14.09.2018

Třetí část Simmonsovy hyperionské ságy je především postižena naprosto příšerným překladem. Často mě napadalo, zda vůbec překladatel pochopil smysl toho, co překládá, protože především v dialozích selhávala logika, větná skladba a volba slov, ve větách chyběly čárky, takže zhusta nedávaly ani smysl. S citoslovcem „ach“ se potkáte desetkrát za stránku a začnete ho nesnášet, a množství odmlkových trojteček je ohromující (i když zrovna u tohohle nešvaru asi nepůjde o rozmar překladatele).
Dobré tři čtvrtiny knížky jsou prostým popisem dobrodružného a nebezpečného putování z planety na planetu, a mně citelně chyběl filozofický rozměr, na který jsem u Simmonsových sci-fi zvyklá, a který mě baví. Dočkala jsem se až téměř na konci, kde starý a slepý Otec Glaucus hostí poutníky na zmrzlé planetě systému Sol Draconi a mimo jiné říká: „Evoluce tvoří lidské bytosti. Ale lidské bytosti tvoří díky dlouhému a bolestnému procesu lidskost.“
Závěr byl pěkný, i když předvídatelný, ale kdo je Štír a proč a kým byl stvořen jsme se opět nedozvěděli. Považuji třetí část za zatím nejslabší částí série.

2 13.09.2018

Druhé pokračování hyperionské série se vydává hlouběji do Sítě, datasféry, metasféry, duší i pohnutek protagonistů. U Simmonse nepřekvapí nejednoznačnost charakterů, a to ani u strojů. Hrozba ovládnutí lidstva UI, kterou popisuje v této knize už před třiceti lety se nám, současným lidem, nezdá náhle nikterak nereálná. Ocenila jsem téma výzvy Boha k dialogu, téma Abrahámovy oběti, téma trojjedinosti Boha.
Nepodezřívám (jako někteří čtenáři) autora z hlouposti, zmatenosti nebo z toho, že příběh nedomyslel nebo odfláknul, to už spíš podezřívám nás čtenáře z mdlého rozumu. Marně si lámu hlavu nad tím, proč například Moneta/Rachel pomohla spolu s Kassadem pobít posádku vetřelecké lodi na Hyperionu, vždyť to byli oni, kdo ji vyslali do minulosti doprovázet Štíra. Ale třeba se to dozvím v dalších dílech. Závěr byl happyendem, což mi nevadí, rušila mě ale přílišná rozjuchanost, která jej provázela.

1 31.08.2018

Mám velmi v oblibě Komárkův humor, ač se člověk za břicho nepopadá, jeho ironie (a sebeironie!) je velmi osvěžující. Z jeho prózy, nejen z ní, cítím přátelskou blahosklonnost vůči lidskému rodu, touhu a schopnost radovat se z malých věcí i tváří v tvář všemu tomu zmaru, jehož původcem je člověk. Navíc musím samozřejmě vyzdvihnout jeho skvělou práci s jazykem, autorovy novotvary jsou zábavné samy o sobě. Jo, a v něčem, možná ve způsobu vyprávění a ironickém nazírání světa, mi připomíná mého oblíbeného Křesadla. Za mě paráda.

1 30.08.2018

Nová knížka Kláry Hadašové, která vznikla opět „Na kopci“, skvěle doplňuje její první trhák – Domácího mlékaře. Ten pro mě bohužel přišel pět minut po dvanácté, protože tahle výborná knížka vyšla v době, kdy jsem už sama s mlékem skončila.
Domácí pekař je neuvěřitelně obsáhlý a vyčerpávající soubor informací, pravidel i receptů, prostě všeho, co souvisí s domácím pečením. Najdete v ní i zajímavosti z historie, technologie, návody a tipy na pořízení pomůcek a podobně. Dozvíte se všechno o obilí, moukách, o kvasu, droždí, kypřidlech, tucích a všech ostatních surovinách, které se při pečení chleba, bílého pečiva i nejrůznějších moučníků používají. Podrobné návody a recepty jsou srozumitelné a polopatické, takže je pochopím i já. Klára dala do knížky velký kus sama sebe a zúročila roky práce a zkušeností, je to hotový poklad a tahle kniha bude rodinným stříbrem předávaným z generace na generaci, to vám garantuju.
Všechny recepty jsou poctivé, chleba jenom zvoní, moučníky jsou řádně mastné a řádně sladké, toustové chleby jsou lahodné. Nenajdete tady žádné náhražky ani šizení a můžete se spolehnout, že oblizovat se bude i konzervativní část rodiny. Tahle knížka není moderní, tedy nenajdete v ní 30 receptů a stejný počet celostránkových vystajlovaných fotek drahého nádobí a rozsypaných semínek, je ale nadupaná informacemi, a toho si alespoň já cením mnohem víc.
Kláru ze srdce obdivuju, protože kde je ona pracovitá, jsem já líná, kde je pečlivá, jsem já netrpělivá, kde je systematická, jsem já chaotik. Je mým nedostižným vzorem.
Pokud máte chuť konečně se pustit do pečení vlastního chleba, nenajdete lepší publikaci. A i zkušeným pekařům rozšíří obzory a přinese spoustu nových a zajímavých informací.

6 26.08.2018

Tuhle knížku jsem si koupila na základě reklamy, aha, takže se taky chytám! Naštěstí převážně jen na knížky.
Je to průměrné sci-fi, odlehčené, hravé, žádná depka. Je znát, že je psala dívka, vlastně nebýt vesmírných kulis, šlo by zkrátka o dívčí čtení. Je pěkné, s jakou dojemnou a naivní důvěrou a optimismem píše autorka o přátelství mezi nejrůznějšími vesmírnými živými bytostmi. Ale proč ne, pohádek s dobrým koncem není nikdy dost.

4 21.08.2018

Chvályhodný pokus Vojtěcha Matochy vytáhnout děti od tabletů k dobrodružné knížce. Nejsem už dítě, takže nedokážu plně posoudit, jak se mu to povedlo, ale podle mého názoru se dobrá dětská knížka musí líbit a bavit i dospělé. Jde o napínavé vyprávění ve stylu Rychlých Šípů s moderními proprietami. Knížku skvěle dokreslují povedené ilustrace Karla Osohy. Nemohu ohledně příběhu, ani stylu vyprávění, ani jazyku, přijít na nic, co by se mi nelíbilo; no ale ani vyloženě líbilo. Mám pocit, že za měsíc si nevzpomenu, o čem knížka byla. Každopádně je to svižná, napínavá dětská knížka a pro děti okolo 10 - 13 let je parádní. A pro děti ji také upřímně doporučuji.

4 20.08.2018

Simmons je můj oblíbený spisovatel a Hyperion patří k tomu lepšímu, co napsal. Dobré sci-fi, a to Hyperion je, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby se zamýšlel nad odvěkou otázkou po smyslu lidské existence.
Všechny příběhy byly zajímavé, já si oblíbila Básníka, protože mi připomíná postavy z románů Michela Houellebecqa - a pro toho já mám slabost. Básník ve čtenáři vyvolává ambivalentní pocity a pod jeho cynismem tuší bolest. Možná se mohl autor mírnit v některých až hyperbolických popisech jeho chování, občas to bylo na škodu.
Jinak nemám moc co vytknout, našla jsem jen jednu nesrovnalost - to, že má Kněz vrostlé kruciformy měl přece vědět jen Konzul, ale v závěru knihy je to všeobecně známá věc.
Rozhodně se těším na pokračování.

9 19.08.2018

Jednoduše a srozumitelně Urzou přednesená teze anarchokapitalismu se dobře čte a pochopí ji i ten nejhloupější čtenář (replika z Mumínků) :)
V knize jsou docela podrobně rozebrány jednotlivé aspekty společnosti za „vlády“ anarchokapitalismu, založeném na neagresi a soukromém vlastnictví všeho, a to od školství a vzdělávání přes zdravotnictví, veřejné prostory včetně silnic až po bezpečnost a obranu před vnějším nepřítelem. Všechno by fungovalo mnohem lépe bez zásahů a péče státu, který vše jen komplikuje, případně pokazí. Jo, já souhlasím. Zklamalo mě jen autorovo přesvědčení, že globální oteplování je vymyšlený blud. Bohužel není. Jinak doporučuji k přečtení, na mnoho věcí získáte jiný pohled, který by vás, i když jste třeba otevření a nelpíte na roli státu, předtím ani nenapadl.

2 04.08.2018

První kniha, kterou jsem od Dominika Dána četla. Je vidět, že autorem je skutečný policista, žádný intelektuál a dialogy tomu odpovídají. Drsné prostředí vyžaduje buranské detektivy, žádné salónní Poiroty. Příliš mi nevyhovuje styl psaní, množství trojteček, nedopovězených vět, ne příliš jasných náznaků, jako by autor sám nevěděl, jakým způsobem vyjádřit to, co chce čtenářům říct. Ale o to je to autentičtější, umím si představit, že takhle se mezi policajty mluví i uvažuje.
Zpočátku jsem byla překvapená autorovým nostalgickým postojem k minulému režimu - stranické průkazy, agenti STB, nechuť ke všemu ze Západu. Ale nakonec jsem si řekla, že je to pochopitelné, u VB nemohli sloužit nestraníci a je vlastně dobře, že se autor nepřetvařuje.
Knížka velmi pěkně odsejpá, měla jsem ji přečtenou za dvě odpoledne. Přečtu ještě jednu, abych si udělala lepší obrázek, ale mezi oblíbené kousky se nezařadí, stejně jako autor.

4 20.07.2018

I když si někdy myslím, že Wolf-Dieter Storl mě už ničím nepřekvapí a že se (nevyhnutelně) ve svých knihách opakuje, pokaždé se u něj najde něco, co je pro mě svěží a nové nebo alespoň skvostně zformulované. Mně jsou jeho myšlenky skutečně niterně blízké a dotýkají se na té nejhlubší, nevědomé úrovni přímo mého srdce.
Z knihy:
„Skutečné šamanství nelze vyjmout z kulturního ani ekologického kontextu. Šamanství je produktem, extraktem konkrétní etnické komunity, její kultury, jejích tradic. Bez těchto aspektů ztrácí hloubku. Kdokoli sice může použít k rituálu vykuřování pelyněk třeba po vzoru prérijních indiánů, ale pro ty to má mnohem hlubší význam. Indián se narodil na rohoži z této byliny. Její vůně bylo to první, co ve svém životě ucítil. Při každém posvátném obřadu, při každé bohoslužbě se pelyněk zapaloval. Tanec k poctě slunečního božstva se tančil na podlaze vystlané pelyňkem. Od dětství, dříve než se zformulovalo indiánovo ego, to pro něho byla pevná součást sakrální kultury. Když dnes někdo z jiného prostředí použije k vykuřování pelyněk, nemůže se nikdy dostat do stejné hloubky. Samotná jeho vůně sice působí na limbický systém, otvírá jej, ale účinkuje jinak, protože rituál byl vytržen z kulturního kontextu.
Dnešní neošamanismus se stává součástí běžné globální ideologie, ideologie ´jednoho světa´. Modrý globus, tedy Země, ten krásný klenot ve vesmíru, působí jako vyznání víry, jako ikona nového sekulárního náboženství. A my musíme tuto malou planetu, na níž žijeme, chránit před nebezpečím.
Ale pro šamanské národy a lidi spjaté s přírodou je to obraz absolutního odcizení. Šaman, tradiční šaman, stojí na Zemi. Pro něho je Země nekonečná, obrovská. Není to jen malý, modrý bod ve vesmíru. Šaman je plodem Matky Země a ta je posvátná. Dává život. Můžeme zemi, humus, lesní půdu vzít do rukou a ucítíme vůni života. Nahoře je obloha s věčnými hvězdami a tyto hvězdy jsme pozorovali už ve všech předchozích generacích. Jsou to naši věční průvodci. Existuje podsvětí, horní svět a naše Středozemě – takový je šamanský obraz světa.
A ten je lokálně určen. To, kde teď právě jsem, je posvátná země.
Stále si myslíme, že musíme být aktivní na rozdíl od indiánů, kteří zachovávají klid. Rostlinná bytost přichází sama ve své božské podstatě a učí nás. Domýšlivý člověk jí nenaslouchá a dělá z ní objekt svého zkoumání, analyzuje ji a rozkládá na jednotlivé části v přesvědčení, že se dá všechno postihnout rozumem. To, co mu vyjde, je však jenom karikatura. Šamanský princip otevření duše, vstřícnosti a vnímavosti dovoluje rostlinné bytosti, aby se nám sama přiblížila. Tu se objeví duševně vyhladovělý Evropan, požije nějakou drogu a řekne. ´Právě jsem byl v Brazílii a zúčastnil se šamanského rituálu s ayahuascou!´ Projevuje se tím jeho zbytnělé ego. Nikdo si nemůže myslet, že jen tak přijde, koupí si drogy a uvede se do kýženého stavu. Tak jednoduché to není, k tomu je třeba znát staré a vyzkoušené techniky.“

1 13.07.2018

U Lewise jsem už uvykla na to, že píše křesťanské agitky, takže mě to už nepřekvapí. Čtu ho proto, že umí pěkně popsat naše lidská traumátka a umanuté sobectví, kterými trpíme víceméně všichni a krásně se v nich najít (nebo v nich najít svého souseda, to je mnohem zábavnější, ha ha). V době, kdy jeho knihy vznikaly, šlo bezesporu o nový, často možná šokující pohled na dobro a zlo, na hříchy a spasení, ale dnes už to působí trochu starosvětsky a přeslazeně.

4 25.06.2018