Strom
John Fowles
Literární esej se zabývá vztahem lidí vůči přírodě, v němž se projevují povahová založení jedinců. Lidé měli odjakživa nedůvěřivý vztah vůči volné přírodě a stejně tak i vůči "divokým" složkám lidské povahy, jež představují vše, co je v člověku nezvládnuté, podprahové, ne-vědomé. Snaha pojmenovat svět a utřídit jej do přehledných kategorií je důkazem toho, jak člověk usiloval o to podrobit si okolní svět a vnést do něho svá kritéria užitečnosti. Z Fowlesových rozborů uměleckých děl vyplývá, že příroda byla po staletí vnímána jako oblast pro člověka nebezpečná svojí nepřehledností a divokostí, a představovala tudíž protiklad civilizovaného společenství lidí s jejich potřebou řádu a přehlednosti.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Příroda, zvířata
Vydáno: 2001 , Volvox GlobatorOriginální název:
The Tree , 1979
více info...
Přidat komentář
Les je místo duchovní. Andělé tam prší z kůry.
Les je místo mý.
Les je místo obřadní. Jenom nezlom hůl o hmyz !
Les je místo studijní. Z našek vypít vlhké nosy.
Poznat hřib a mloky nosit v důlcích očí stupidních-to jen v lese smíš.
Za lesními branami tyčí se hradba.Neprostupná zed a vysokých katedrál.Zdánlivě neměnných šiků v řadách.Pokorně vyčkávajících časů žijících bezmála před i po nás.
Němý svědkové.Temné hvozdy a skrytí lapkové.Ševelení listů.Symfonie šumů.Ryk dravce.
Zříceniny tyčí se rozpadlé v kořenech těch němích strážců.Vychýlený z rovnováhy.Vytržený v chaosu.
Nalajnovaný.Vytyčený.Popsaný.Zaznamenaný.
Položka v seznamu.Pojmenovaný.Ocejchovaný číselným kodem.Člověk.Občan zahrádka podrobytel světů.
Všechno pochopit.Umělci slova nestačí.Je vůbec možné zachytit okamžik.Pomůže Fowles ?
Les lesík lesíček.
Strom stromek stromeček.
Patří nám to co vidíme ? Můžeme vlastnit ? Je to pro nás ? Není nikým.Jen je.Nezná patřit.Společenství tak vzdálené.Strašidelný a zároven přátelský v objetí jeho větví.Vše co si dokážeme představit,ale jen zčásti se mu přiblížit do jeho tajů.Poslové na zem spadlých listů v kterých nedovedeme číst.Nejsou to stránky knih i když pocházejí právě od něho.
Jsme jen odraz měsíce na hladině.Jsme nic.
Strom žije.Strom bytost která cítí.Strom věčný.Duše zůstává.Tak jako pamět přírody.
Snad již víme, jak důležité je zachovávat kulturní bohatství, (neboť pálit knihy je zločin! řekl by Guy Montag), a stejně jako bereme se samozřejmostí potřebu existence knihoven a jiných paměťových institucí (tedy snahu o zachování řádu v lidských artefaktech), neměli bychom opomíjet bohatství přírody, které by mělo existovat samo o sobě, bez nutnosti lidské intervence, aby i "její paměť" zůstala. Nutně nehledat v panenské přírodě chaos k vysvětlení, popisu či analýze, ale brát její uspořádání jako jedinečné a nedotknutelné.
"Existuje i duchovní důsledek neustálého kácení lesů a ničení naší planety. Nakonec budeme muset totiž strhat listí sami se sebe a sestoupit s trůnu. Stejně tak bychom však mohli shromáždit veškerou poezii světa, každičký verš a knihu, vše spálit na hranici a doufat, že potom povedeme bohatší a šťastnější život." (s. 66)
Malá knížečka o pěti kapitolách od mého oblíbeného spisovatele Johna Fowlese vypráví o autorově vztahu ke stromům. Některá sousloví i celé věty a myšlenky mi připomněly slova hlubinného ekologa Davida Abrama. Něco málo vám ocituji:
„Dosažení svazku s přírodou je vědou i uměním a přesahuje pouhé vědění či cítění; nyní bych dodal, že sahá i za orientální mysticismus, transcendentalismus a ´meditační techniky´, jak jsme si tyto věci na Západě uzpůsobili svým potřebám. Toto uzpůsobování se zjevně odehrává stále více jakýmsi narcisistním způsobem: chceme se cítit pozitivněji, smysluplněji, dynamičtěji. Nevěřím však, že bychom se k přírodě mohli přiblížit tím, že ji přeměníme v terapii, v bezplatnou linku pro obdivovatele vlastní senzitivity. Ta nejzrádnější forma našeho vydělení z přírody, která je současně i nejtěžší k pochopení, se projevuje v potřebě přírodu používat, získávat z ní osobní prospěch. Nikdy beze zbytku nepochopíme přírodu (a sami sebe) a už vůbec ji nedokážeme respektovat, dokud od sebe neoddělíme nespoutanou divočinu a pojem užitečnosti – ať už jde o užitečnost sebenevinnější a zcela neškodnou. Právě všeobecná neužitečnost přírody je pramenem našeho odvěkého nepřátelského a lhostejného vztahu vůči ní.“
A ještě:
„Dnes pohlížíme na lesy čistě vědecky, ekonomicky, topograficky nebo esteticky a nechápeme, že jejich největší užitek nespočívá v tom, co z nich můžeme vytěžit: v dřevu a lesních plodech, v krajinném kouzlu či v jejich využitelnosti jako námětu pro umělce. To dokazuje narůstající rychlost, s níž se vzdalujeme všem ostatním formám života na této planetě.
Samozřejmě existují vědci, kteří si toto hluboké a nebezpečné odcizení uvědomují a varují nás před ním; jsou i vědci, kteří spatřují naději v racionálních opatřeních, v rozšíření vzdělanosti a vědomostí, v práci rozličných zákonodárných orgánů. Přál bych jim úspěch, ale zůstávám pesimistou; oni sami nemohou napravit to, co způsobila věda a ´rozum´. Dokud bude příroda stát mimo nás, kdesi na pomezí, dokud nám bude čímsi cizím, od nás odděleným, pak je ztracena jak pro nás, tak i v nás. Tyto dvě přirozenosti, soukromou a veřejnou, lidskou a ne-lidskou, nelze od sebe oddělovat; přírodu či život sám nelze pochopit zprostředkovaně, pouze očima a zkušeností jiných lidí. Ani největší a nejhlubší umění a věda zde nemohou pomoci.“
Dovedné pojednání o divoké i zkrocené přírodě se zajímavými analogiemi a rozdílnými náhledy. Výsostně intelektuální dílko.