tsal komentáře u knih

Ke knize jsem se dostala jen díky své knižní povrchnosti. Když jsem totiž v antikvariátu narazila na rozměrnější vydání z roku 1917 s nádhernými ilustracemi pana Scheinera, nemohla jsem odolat a knihu koupila, byť bez úmyslu ji kdy přečíst. Člověk míní…

Teď však k obsahu knihy samé. Příběh Amise a Amila se rytířský epos s esencí romantismu, který se z pohledu dnešního čtenáře zcela jistě jeví jako příliš naivní, pohádkový a nadnesený. Všichni jsou krásní, chování obou hlavních hrdinů zženštilé, jazyk příliš poetický a příběh předvídatelný. To je však kouzlo žánru a vy na něj buď přistoupíte, nebo knihu po pár stranách odložíte.
I přes nevelký rozsah se mi text četl pomalu. Sloh se jednak odvíjí ve starší verzi češtiny, než na jakou jsme dnes zvyklí, a jeho protkanost lyrikou a poetickými obraty nutí k pomalému klouzání po slovech než k překotnému běhu po větách. Jak však lépe popsat několik různých milostných příběhů, v nichž se rytíř snaží překonat přirozená i nadpřirozená nebezpečenství, aby získal lásku svého srdce? Pro mě osobně bylo nejzajímavějším motivem opakujícím se v průběhu celé knihy snoubení křesťanské středověké tradice s původní pohanskou. Svatí a Boží síla zasahují do děje stejně tak často jako staří bohové nebo magie, čímž nám ožívá na legendy a mystiku jedinečně bohatý svět.
Z příběhů a postav samých mi pak k srdci nejvíce přirostla Thorgerda. Bude trvat dlouho, než najdu komplexnější a zajímavější ženskou hrdinku než ji.

7 02.12.2016

Gendži, Gendži, najdu někdy někoho, kdo tě bude milovat stejně jako já? Koho budeš fascinovat a okouzlovat s nadšením podobným tomu mému? Jak krásný jsi, jak hrdý a do sebe zamilovaný. Jak na sobě nevidíš jediné poskvrnky a jediné chyby. Však kdo je krásný, nemůže být špatným, tomu věřila heianská šlechta a v jejím duchu jsi stvořen. A tak za postihy, jež se snesly na tvou hlavu, nemohly tvé zálety, nevěra a zrada, ale úděl z minulých životů. Karma je zkrátka mrcha. Ach, princi můj, vzore můj, lásko má. Kéž bych do tebe tak mohla šťouchnout klackem a zeptat se, jestli to myslíš vážně…

Ale teď vážně. Příběh prince Gendžiho je jedním z těch klasických děl, která zcela jistě mají svou literární hodnotu, avšak která nejsou pro každého. Bez větší znalosti toho, jak fungoval heianský císařský dvůr, bude čtení nesmírně obtížné, protože vás zcela mine kulturní a historický kontext, v němž se román odehrává. Pokud nepochopíte, proč bylo tak důležité umět hezky skládat básničky, proč tolik záleželo na odstínech šatů a jak strašné bylo, když ranní dopis po společné noci přišel až večer nebo dokonce vůbec, přijde vám jednání hrdinů nesmyslné a nepochopitelné, budete nejspíš pociťovat frustraci z informačního vakua a četbu vzdáte. To platí i pro japanisty. Znalost mocenských bojů mezi císařskou a vojenskou šlechtou vám tady bude na nic. Tady a teď vás zajímají jen jemné nuance snového heianského dvora. A pokud ony znalosti načerpáte, ani pak nemáte vyhráno. Je to zkrátka literatura pro velmi specifickou část čtenářstva. Ne, nepokouším se o snobismus, jen beru v potaz, že za léta bloudění kolem japonska a dva roky studia jsem nejspíš potkala jen jedinou osobu, které se román skutečně líbil. Vlastně na mě trochu zděšeně koukala i vyučující na literaturu.

Pokud ovšem jste onen "vyvolený", oceníte nádheru jazyka, kterou nám pan Fiala mistrovsky převedl ze staré japonštiny. Rozkvete před vámi barvitý svět náznaků a symbolů, nedořečených vět a krátkých básní, které složité cituplné momenty shrnou lépe než sebelepší srdceryvný proslov. Budete se obdivovat nádheře zimní luny, děsivosti mlhy v lesích a rozkvetlým květům za ranní rosy. Skrze Gendžiho budete přebíhat od ženy k ženě a oceňovat jejich psychologickou rozmanitost, jejich prokreslenost, byť se snad kvůli přezdívkám občas ztratíte. Budete se smát při vtipných historkách, plakat při nenadálých skonech a litovat ženy, které neměly to štěstí a z Gendžiho svodů nevyvázly šťastně. A pokud jde o hlavní postavu? Antihrdina Gedži je pro každou současnou ženu noční můrou a málokdo z nás jeho jednání přejde jen tak. Přesto je těžké ho nenávidět. Snad pro jeho dětinskou iluzi vlastní počestnosti, pro jeho krásu, jeho dokonalost téměř v každém ohledu. Je to fascinující charakter. Nikdy ho nebudete chtít potkat, ale neodtrhnete se od něj. Tak se vrhněte do čtení a propadněte se do malé bubliny naplněné estetikou, uměním a láskou, do snu odtrženého od reality.

Ještě jsem nezažil
takovou velkou ztrátu.
Kam ses poděla,
Luno na jitřním nebi?
Zmizela's z nočního nebe.

7 13.11.2016

Zápolení nám skrze jednu novelu a tři povídky přináší sondu do ženské duše v Japonsku koncem 19. století. Autorka do svých textů přenášela vlastní životní zkušenosti, kdy jakožto žena bez pořádného vzdělání musela uživit rodinu ve společnosti, v níž pro samostatnou ženu nebylo místo. Setkáváme se tak s dilematem nešťastné manželky, která na jednu stranu chce opustit manžela, s nímž není šťastná, na druhou stranu musí myslet na následky z toho plynoucí nejen pro ni ale i pro celou její rodinu. Hlavně se před námi však předestírá téma prostituce, které zde vidíme hned z několika úhlů. Jako jedinou možnost na pohodlný život bez strádání pro chudou holku, jako zlatou klec, v níž není prostor pro city, a jako zdroj obživy pro celou čtvrť a její okolí. Autorka nám tak jasně ukazuje, že žena té doby měla jen málo možností, jak přežít, a každá z nich mohla být stejně zničující jako povznášející.

Vše je pak zabaleno v experimentální formě vznikající v době, kdy se japonský literární svět začal vyrovnávat s rozporem mezi svým klasickým literárním jazykem, naprosto nepodobným tomu hovorovému, a novou živou formou románů ze západu. Zde musím ocenit práci paní překladatelky Jelínkové, která se s obtížným úkolem popasovala na jedničku.

Rozhodně doporučuji každému, kdo se zajímá o japonskou literaturu, zábavní čtvrti, postavení žen ve společnosti nebo historickou literaturu.

7 26.03.2016

Co jsem tak prolétla komentáře, většina čtenářů se shodla v tom, že začátek byl pro ně příliš popisný, až těžkopádný a teprve druhá polovina knihy je skutečně nadchnula. U mě tomu bylo přesně naopak. První třetinou knihy jsem byla unešená. Miéville zde stvořil obdivuhodnou směsici barev, chutí a pachů pocházejících z kultury zcela nové, složité a obsahující mnoho od sebe se naprosto lišících součástek. Postav bylo pár, měly své kouzlo, svůj život, i svou motivaci.

Jak však stránky ubíhaly, začala jsem mít neodbytný pocit, že je toho příliš. Příliš věcí, příliš příběhových linek, příliš komplikací, nepřátel a zvratů. Nakonec se autorovi podařilo toto klubko opět svést v jednolitou nit, ale přišla mi rozstřepená a těžko čitelná. Dočetla jsem na etapy, téměř s nechutí a zklamáním. Ubrala bych rukodlaky, Radu a krizovou energii, soustředila se na můry a příběh nechala skončit otevřeněji, aby se čtenář domyslel, co se dělo dále (tzn. bez posledních cca. 40 stran). Jednoznačným vítězem knihy je pro mě pak Tkáč. Pasáže s ním byly děsivě zábavné.

Teď už mě čeká jen rozhodnutí, zdali tento svět tento svět nadobro opustím nebo jestli dám autorovi ještě jednu šanci ukázat, že své příběhy umí ukočírovat.

7 27.11.2014

Komentář k této knize jsem musela odložit, protože dojmy byly příliš silné a asi bych se neudržela a vytvořila román. Teď snad konečně stručněji.
První část mi přišla neuvěřitelně sexy. Po zádech mě lechtalo vzrušení a za úsměv, který se mi usadil na rtech, by mě v některých zemích nejspíš zavřeli. Druhá část byla však trochu rozčarováním. Příběh ztratil tempo, ustrnul na místě, což sice odpovídalo ději, avšak mě také málem dovedlo k odložení knihy na věčné časy. Naštěstí jsem se kritickou částí prokousala a vše se zase rozjelo - tentokráte byly v centru intriky, mnohem složitější vášně a silné emoce nenávisti, lásky a sebelásky.
Dopisová forma mě zprvu sice trochu rozhodila, neb jsem ji nečekala, ale brzy jsem si na ni zvykla, byť mě hodně sváděla k tomu, abych přeskakovala Ceciliiny a Dancenyho výplodky patetičnosti. Ach děti, děti, já se nedivím, že si s vámi takto hráli. Udělala bych to samé!
A postavy? Valmonta a markýzu de Marteuil člověk buď miluje nebo naprosto nenávidí. Jsou úžasní! Zvrácení, sebestřední, sobečtí a bezcitní, ale úžasní! Obzvláště paní de Marteuil byla mému srdci blízká, protože jak sama napsala, jakožto žena měla úkol mnohem větší a odměnu mnohem menší než míval Valmont.

7 29.10.2014

Greena mám ráda, ale i přesto jsem k jeho postavám vždy měla jen neurčitý, chladný postoj. Sledovala jsem je, byla zvědavá, co se stane dál, ale nepoutalo mě k nim nic citového. Raven je první výjimkou. Muž, který má ke slušnému člověku daleko, nemilosrdný, krutý a zahořklý. Jenže jeho život nebyl žádný med a tak jsem chápala, proč dopadl, jak dopadl a nemohla mu nefandit. Už jen kvůli němu se mi kniha líbila.

7 31.08.2011

Nevím, nějak jsem nedokázala pochopit účel této knihy. Na počet stran jsou probíraná témata strašně široká a tak se často stává, že pan Okamura nadhodí nějaký problém a... jde na další. S možným řešením jsem se dočkala tak v 50% případů a některá z nich by se zaváděla jen těžko. Neříkám, že jsou všechny jeho ideje špatné, jen prostě mluví o ideálním případě a ne všechno v praxi může fungovat, jak by si přál.
A dvě věci, které mě opravdu rozesmály - citováním Novinek, bulváru, kterému představivost začne za chvíli závidět i Blesk, srazil důvěryhodnost celé knihy téměř na nulu a nad kapitolou o náboženství jsem jakožto člověk razící názor, že náboženství by mělo být naprosto odtržené od politiky, opravdu nevěděla, co si myslet.

7 04.08.2011

Takové to, když jdete číst humornou knížku a ona se z toho vyklube strašně depresivní a znepokojující záležitost.
Betty byla vychována v myšlence, že manželka má svého muže následovat kamkoliv, protože dokud je šťastný on, je šťastná i ona. Jenže představa je na hony vzdálená pravdě a my tak sledujeme, jak se vcelku silná a svérázná žena pomalu ale jistě noří do bahna, jak vyhasíná její elán i odhodlání, jak jde její osobnost do kopru. V jejím manželství má jeden právo na absolutní štěstí a veškerou seberealizaci, zatímco druhý nemá právo na nic. Jen na dřinu bez odměny a tiché šoupání nohama. Přitom je ústřední pár ve srovnání s těmi ostatními ukázkou relativně fungujícího a moderního pojetí manželství. Ten zbytek... ten byl totiž ještě děsivější. Ani obhajoba dobou vzniku tady moc nepomáhá, protože znám mnohem starší díla, v nichž k sobě byly páry mnohem ohleduplnější navzdory mnohem horšímu postavení ženy ve společnosti.
Pokud odhlédnu od toho, jak mé feministické já během čtení skřípalo zuby, a od pocitu nevolnosti, který obsah vyprodukoval, zůstává poměrně nevyrovnaná forma a nudný sloh. Přechodníky a jazykové kudrlinky vedle do úmoru se opakujících slov, zdlouhavé a zmatečné vyprávění, nulový šmrnc, minimální budování napětí u scén, které by ho měly produkovat tak nějak samy. Pro mě nadhodnocená záležitost, která s humorem nemá nic společného.
(Edit: Když si tu teď tak vypisuji citace, docházím k závěru, že část slohové otravnosti nejspíš zavinil překlad. Slepice se v mém výtisku totiž evidentně pěstují, nechovají. - Argo, 2016, překl. Eva Marxová)

6 26.10.2018

Víte, co nechápu? Proč se autoři, kteří chtějí psát o zákonitě dobrých postavách, kolikrát rozhodnou tyto postavy zasadit do strašně zlounského a zločineckého prostředí. Jako třeba tady. Autor chce mít oba hrdiny hodné, a přesto je aktivně zapojit do chodu mafie. Máme tak proti sobě zlé mafiány, kteří zabíjí a páchají trestnou činnost, a hodné plyšové mafiány, kteří... působí nelogicky, dementně, neuvěřitelně a vlastně se celou dobu ptáte, co to vlastně zase čtete.

Pokud jde o postavy, Alessandro mi pil krev. Snad právě proto že u něj byl nejvíce cítit rozpor mezi úmyslem a provedením. Rosa mi na začátku přišla zajímavá. Takový sígr s potenciálem. Jenže pak sklouzla do nijaké nic nedělající hroudy, která se ploužila, kam ji zrovna zavedli a já si začala říkat, že jaksi postrádám hlavní hrdinku. Nápad s Arkádií byl dobrý, ale naprosto nevyužitý. Styl psaní... well, lehce podprůměrný, ale když člověk vypne mozek, číst se to dá.

A otázka závěrem: Jak sakra had vřeští?

6 10.09.2018

Tohle je islám, který chceme podporovat! Moderní liberální islám, který je schopen a ochoten koexistovat vedle liberálního křesťanství, ateismu i čehokoliv jiného. Islám, který je schopen zachovávat tradice a přesto držet krok s moderním západním světem.

Amání Al-Chatátba popisuje své zkušenosti dívky dospívající v USA po 11. září 2001. Dívky, která se musela naučit stát v metru dál od kraje, aby ji někdo náhodou nestrčil pod metro, vyvarovat se úsloví jako: "Jedeme bomby!", raději nevyhledávat v mobilu věci jako cestu k Empire State Building a vlastně podvědomě kontrolovat každý svůj krok, aby náhodou nevzbudila pobouření nebo negativní pozornost. A proč? Protože je to muslimka a svobodně sama od sebe se rozhodla nosit šátek. To je prosím veškeré její provinění. Provinění, díky němuž se musí neustále obhajovat, že ne, ona vážně nikoho do vzduchu nevyhodila, ne její otec ji vážně nemlátí a nenutí se zahalovat, ne ona je opravdu svobodná a má své vlastní názory. Otevřeně mluví o tom, že to není její liberální muslimská komunita, ale právě bílá západní společnost, kdo ji neustále svazuje, přisuzuje ji předepsanou roli a brání v rozletu a projevu názorů. A ona už toho zkrátka měla dost a začala se angažovat. Za práva muslimů, kteří nikdy nic špatného neudělali, za práva muslimek nosit či nenosit si, co chtějí, za možnost být hodnocena a přijímána na základě skutečných činů nikoliv své víry.

Krásná ukázka toho, že se islám může reformovat a že tu reformu podporovat chceme a musíme. A také toho, že i dnešní feminismus má stále spoustu práce. Jen se jí bohužel v mediálním prostoru nevěnuje tolik místa jako uřvaným femi-nacistkám.

6 08.07.2018

Tenhle díl je zlo. Když jsem Temnou věž rozečetla před lety, skončila jsem právě kvůli němu. A letos se to málem stalo zase. Takřka na stejném místě jsem došla k závěru, že jestli o Rolandově první lásce přečtu ještě pár stránek, začnu ječet a proskočím zdí. Romantická první láska ala Romeo a Julie (ve stylu: "Známe se pět minut, je to fakt lásečka největšejší a jdeme přes mrtvoly") a nepříčetně nudné a zbytečné přešlapování na místě, mi drásalo nervy. Naprosto jsem chápala Cuthberta, když na Rolanda vyjel, že už má dost jeho vztahu i toho věčného sezení na zadku. Přesně moje pocity z knihy. Díky Kjútberte. Teď vzhůru na další díly. Doufám, že Čaroděj a sklo budou jen takovou snadno přeskočitelnou miniepizodkou, nikoliv novým trendem.

Dvě hvězdy jen za Kingův sloh, úvod a dojezd.

6 04.06.2018

Natěšená z filmu jsem se vrhla na knihu a dočkala se spíše zklamání. Vyloženě tragické to není. Hrdinové jsou zajímaví, město fascinující, strach ze zhasínajících světel a vše obklopující temnoty funguje na jedničku. Jenže to není ani skvělé. Některé situace byly přitažené za vlasy, jiné se držely nemístně při zemi. Celá idea kolem založení města je totálně padlá na hlavu a tempo příběhu neustále kolísá mezi hluchými vycpávkami a náhodou odstartovanými sprinty. Spousta jiných knih pro děti 9 – 12 let dokáže zaujmout čtenáře a přitom po celou dobu dávat smysl. Ember ten smysl často postrádal.

6 01.06.2018

Uff, Moc a sláva byla na Greena taková slabší a čtyři hvězdy jsem dala spíše kvůli konci, který mě konečně trochu nadchnul. Byť styl psaní (čteno v aj), vedení příběhu a základní myšlenky byly opět bez výtek, příběh jako takový, prostředí a hlavní postava mi absolutně nesedly.
V knize se nám střetává revolučně ateistické smýšlení s tím křesťanským, přičemž obě strany mají i nemají pravdu stejnou měrou. Na jedné straně církev a Kněz, kteří nechtějí nechat chudé i přes jejich útrapy odpadnout od morálky a snaží se probudit jejich duchovní já, přestože sami vždy žijí v dostatku a smýšlením jsou od svých oveček zcela odtrženi. Na straně druhé revoluční režim a Poručík, kteří chtějí chudé osvobodit od vlivu církve, dám jim svobodu a zlepšit jejich životní úroveň, přestože sami k vraždě nikdy nemají daleko a korupce bují na každém kroku. Je nemožné si vybrat, komu fandit, protože nikdo není jen dobrý nebo jen zlý. Stejné je to i s postavami. Kněz je obětí, ale pro jeho charakterové vady si ho nelze oblíbit. Poručík je rovný, čestný chlap, ale jeho práce ho uvrhá do role vraha. Rozpory, které vám v hlavě budou ležet ještě dlouho.
A pak je tu také otázka vnímání sebe samého a ostatních. Obraz toho, jak naše vlastní strádání dokáže zmínit náš pohled na prohřešky ostatních, zatímco pohodlí nás často zbytečně vede k přílišné přísnosti a zaslepenosti.
(K názvu - Moc odkazuje na revoluční režim, který si silou prosazuje své, a Sláva pak na slávu boží a spasení ;) )

6 02.12.2016

První polovina knihy je láskou mého dětství. Kouzelný příběh, který čtenáři ukazuje, že i on může být hrdinou a součástí něčeho velkého a krásného. Fantazie je zde popsaná lákavě a půvabně, jak jen krajina složená ze snů může být. Cesta za její záchranou pak plná zvratů, překvapení a nebezpečí hodných největších reků. Autorova a i čtenářova představivost jedou na plno.

Jenže pak se vše zlomí, hlavním hrdinou se stane někdo jiný než Atrej a Bastian mi přestal být sympatický. I putování a přetváření fantastického světa mi už v druhé polovině přišlo nezajímavé a měla jsem problém knihu dočíst. Nekonečný příběh je pro mě tedy velkou láskou i velkým zklamáním zároveň.

6 13.09.2016

Hudba ticha mi nepřišla až tak zvláštní, jak se mi autor a recenzenti snaží namluvit. Není to jedinečné dílo pro jedinečné čtenáře, není to poezie psaná prózou. Je to zkrátka jen mezihra během přestavování kulis. Takové: "Fanoušku, než bych pracoval na tom, co tě zajímá, tady máš pár stran, které jsem napsal u kávy. To tě na chvíli zabaví a přestaneš otravovat."

Nechápejte mě špatně. Hudba ticha se mi líbila. Byla krásně napsaná, měla úžasnou atmosféru a Auri jako hlavní postava mě nesmírně potěšila, protože pro ni mám slabost i v Kronikách. Objevovat její podzemní svět bylo radostí. Ani přes to se ovšem nebudu tváři, že jde o plnohodnotnou knihu, když tomu tak není. Kniha by musela mít děj. Příběh, který jde odněkud někam. Nějaký začátek a nějaký konec. Tady nic takového nebylo. Kdyby Rothfuss konečně vydal třetí díl a Hudbu ticha zařadil jako jednu z kapitol, naprosto by se v knize ztratila, protože postrádá vlastní průbojnost. Koupě a čtení tedy nelituji, budu se k Hudbě ticha vracet, ale kniha to není a doufám, že takových záplat Rothfuss nezačne vydávat víc.

6 13.09.2016

Zámek a klíč je jednoznačně skvělá série a to bez výkyvů od první stránky do poslední. Je těžké ji hodnotit po dílech, protože je to jednolitý celek náhodou rozdělený do šesti knih. Atmosféra nám na začátku začne s důrazem na horor, uprostřed trochu ustoupí akci a na konci se vrátí zpět k hororu. Jediná část, která mě bavila méně, byla ta s Časoměnným klíčem a vysvětlením samého prapůvodu celé klíčové magie, a jediná chyba, která vyloženě zamrzela, náležela překladu, který nekonzistentně střídal Fintu a Kulišáka. Krom toho však nemám výtek.

Scénář i kresba si kolikrát vyloženě hrály a experimentovaly (nutno podotknout, že úspěšně), jak se dalo. Za zmínku tak rozhodně stojí jedenáct celostránkových ilustrací obřího souboje ve 3. díle, první kapitola 4. dílu, která byla stylizovaná do stripů Calvin a Hobbes, nebo kapitola Únor v 5. díle. Krom toho musím také vyzdvihnout citlivé střídání vyloženě konverzačních částí plných přirozeně znějících bublin, ať už ty měly rozesmát, rozesmutnět nebo charakterizovat postavy, se scénami mlčenlivými, v nichž bylo poselství vysloveno skrze citlivou a podrobnou kresbu. V tomto ohledu je pro mě Zámek a klíč zatím zcela jedinečným dílem.

Příběh jako takový pak obsahuje spoustu originálních záležitostí. Magie klíčů má hned několik prvků, které překvapí a fascinují. Stejně tak mi přišlo svěží pojetí a nakládání s jednotlivými charaktery a podání příběhu skrze ně, ať už šlo o hlavní postavy nebo jen o někoho, kdo krátce proběhl. Věci měly spád, zásahů shůry a náhod bylo jen minimum, a ten konec... člověk se mohl domýšlet a domýšlel se rád, ale stejně to bylo houby platné. Série dostala finále, které si zasloužila.

6 07.07.2016

Nedočteno. Nezajímavé, zmatené, podle mého špatně napsané. Škoda toho prostředí.

6 29.10.2014

Zatímco Pistolník byl poetický úvod, Tři vyvolení jsou již první kapitolou románové ságy, což je vidět i na stylu vyprávění. Zatímco první díl byl psát s notnou dávkou melancholie a vše bylo řečeno jen v matných obrysech, Tři vyvolení jsou již určitější. Lyrika byla nahrazena epikou a v centru děje stojí čtyři postavy - tři nové a pistolník, o němž v prvním díle nebylo mnoho řečeno. Je to díl seznamovací, avšak rozhodně ne nudný. Každá postava je nám představena zevrubně, s notnou dávkou akce, která napomáhá sblížení s charaktery a mezi charaktery, a která také buduje atmosféru napětí.

6 26.12.2013

Kouzla na obzoru se mi zdaleka nelíbila tolik jako Město čarodějů. Zatímco slabou detektivní zápletku Města zachraňovala vtipná a příjemná hlavní hrdinka prožívající skvěle napsanou romanci, která rozechvívala mé naivní srdce, v Kouzlech nebylo nic, co by zastínilo všechny ty nedostatky, s nimiž se autorka předvedla. Cesta nabytá dobrodružstvím nebyla napínavá, Ziu jsem měla chuť každou chvíli proplesknout, aby se konečně probrala a začala se chovat na sedmnáct let, které jsem jí za celou knihu ani jednou neuvěřila, a klišé. Jedno klišé za druhým, přičemž na ně autorka ještě sama ukazovala a zdůrazňovala je. Snad doufala, že tak klišé změní v novátorství a bude působit vtipně, ale mě tím jen ubíjela. Co mi ale nejvíc vadilo bylo, že autorka svým způsobem sama shodila předešlou knihu, kterou jsem si velmi zamilovala. Pro tuto začínající autorku by možná bylo lepší, kdyby se ještě nějaký čas nepouštěla do na sebe navazujících příběhů. Jejich návaznost totiž naprosto nezvládá. A komu je vlastně kniha určena? Ráda bych ji doporučila dvanáctiletým děvčatům, jelikož styl psaní, způsob, jakým hrdinka ze všech nesnází vybruslí úplnou náhodou, a vlastně i charakter hrdinky samé by se jim velice líbil. Ale kvůli naprosto zbytečným a velmi rušivým narážkám na sex bych tuhle knihu dítěti do ruky nedala. Z celé knihy jsem tak měla dojem, jako kdyby se malé děvče vloupalo matce do šminek a pak si hrálo na zkušenou dámu v nejlepších letech. Komický a velmi rozpačitý výjev...

6 13.11.2012

Po přečtení knihy mi bylo jasné, že Tvorové jsou jedna z nejtěžších Zelaznyho knih, s nimiž se český překladatel doposud musel potýkat. Když jsem si však v doslovu přečetla, kolik lidí na těch slabých 216 stranách textu pracovalo, lehce se mi zatmělo před očima. Není to epický příběh, ale surrealistické umělecké dílo, v němž Zelazny nechal svobodně plynout svou představivost a na rozdíl od svých ostatních prací, ji nikterak neomezoval.
Tvorové se nesmějí číst jako příběh, ale musí se číst jako sen.

6 14.08.2012