tsal komentáře u knih

To, co mě na Vaughanovi naprosto dostává, je jeho schopnost dokonale vykreslit zcela normální a každodenní výjev v rámci naprosto ujetého celku. Ať už jde o špičkování se mezi přáteli, rodičovské starosti nebo partnerské problémy, žerete mu je bez ohledu na všechny ty ve vzduchu plující žraloky, ženské s nohama doslova až po bradu, těžce nechutné obry nebo vesmírná mimina. Nebo ty jeho crack momenty, které si jen tak přijdou, rozloží vás, zase odejdou a přitom působí nenuceně a vtipně. Snad právě díky tomu Sága trpí stejným "neduhem", jakým pro mě trpěl i Poslední z mužů. Miluji všechny hlavnější postavy a celou dobu se modlím, aby se nestřetly, protože fakt nevím, komu bych fandila. Asi všem. A pak všechny obrečela.

Pokud jde o kresbu, tu hodnotím stejně vysoko jako scénář. Plejáda vesmírných příšerek a jiných podivností před vámi vyrůstá se vší parádou, emoce je krásně vidět, řeč těla funguje. A ty barvy! Miluji ty barvy!

10 04.06.2018

Cech objevitelů je rozhodně jednou z knih, kterým se dostalo řádné pozornosti - jak od autorů, tak od nakladatele (tady rozuměj marketing) i čtenářů. A vyplatilo se to? To je trochu složitější.

Vizuální část knihy bezpochyby získává pět hvězd. Propracovaná, krásná, na první pohled zaujme jak obálkou, tak vnitřními stránkami zpodobňujícími starý papír. Celostránkové barevné ilustrace berou dech.

Kombinace prostého textu a komiksu je pak rovněž nápad za plný počet bodů. První dojem působil jako zajímavé oživení četby. Druhý prozradil, že si autoři dobře rozdělili práci a že komiks často maskuje nedostatky prostého textu. Komiksová část je bez výtky. Kresba oko potěší, ale nezdrží. Je svižná, přesto propracovaná, dialogy v ní zapracované působí dynamicky a kouzlo okamžiku na vás pravidelně dopadá s veškerou úderností. Zkrátka funguje na výbornou a z příběhu i postav vytáhne to nejlepší. Prostý text tenduje k dlouhému popisování a rozebírání. Skutečný přímý dialog v něm najdete jen jednou a je tak nepříčetně těžkopádný, že děkujete Bohu za to, že všechny ostatní najdete jen v komiksové podobě. Představa, že by autor textu pak zvládl v klíčové momenty okamžitě zapůsobit stejně silně jako autor komiksu, je nemyslitelná. Psal příliš obyčejně a příliš zdlouhavě. Text tak dobře fungoval jako rámec, který popsal cizokrajná místa, nastínil cíle, úmysly a myšlenky. Komiks pak odvedl tu skutečně těžkou práci – vtiskl knize život.

A příběh sám? Hrdinové jsou typičtí hrdinové dobrodružných románů. Příliš zvláštní, aby se s nimi běžný čtenář sblížil, ale dostatečně zajímaví, abychom jim všechna ta dobrodružství věřili. Také ale naprosto nepropracovaní a takřka odfláknutí. Asi jen čtyři postavy vás donutí vzít je v potaz, zbytek se rychle stává bezejmennou a nedůležitou kulisou. Jejich počínání pak působí velmi obdobně. Tady a teď je to poutavé. Ale zajímá nás, co bylo předtím, co bude po tom? Jaké jsou plány, co je skutečně pravda? Ani moc ne.

Souhlasím s názory, že forma zvítězila nad obsahem. Také souhlasím, že v rukou jiného nakladatele bychom se dočkali podstatně kvalitnějšího výstupu. Přesto bylo povznášející mít ten vizuální poklad v ruce. Jednou. A pokračování netřeba.

10 26.01.2018

Lovecraft. Jak těžké je nenarazit na tohle jméno. Jak těžké je narazit na něj v souvislosti s kritikou. Když o tom tak přemýšlím, existuje vůbec nějaká? Přesto mi trvalo řadu let, než jsem se k otci hororu dokopala a dala mu šanci. Výsledek? Tak půl napůl. Pokud jde o jeho nápady a mytologii vybudovanou jako celek, nezbývá než zírat s otevřenou pusou. V každé povídce je něco nového a ne, nejde jen o nějakou jednu prachsprostou bytůstku. Jde o celé civilizace s minulostí, kulturou, vlastním osudem i charakteristikami! Už se nedivím, že z něj tolik autorů čerpá, protože každou povídkou Lovecraft vytváří materiál pro celé romány.

Pokud jde o atmosféru, dalo by se říci, že tu Lovecraft buduje stejně úspěšně. Osobně tu už ovšem narážím na drobná „ale“. Jeho Essex a okolí fiktivního města Arkham, které se v povídkách pravidelně opakuje, je rozhodně svět stvořen pro temné události. Ponurý, smutný, depresivní. Jen z popisu krajiny vám běhá mráz po zádech. Napínat umí také velice dobře. Natahuje vás na špagát tak dlouho, až nevíte, jestli vůbec chcete vědět pravdu nebo raději zůstat v nevědomosti. Umí překvapit, vyděsit, popohnat i zpomalit. V čem, je tedy problém? Pro mě osobně asi ve stylu psaní. Ten je rozhodně na vysoké úrovni. Obsahuje však složky, které mi drnkaly na nervy. Např. časté opakování, kdy jsou Necronomicon, Miskatonická univerzita, okolí Arkhamu popisovány opakovaně a takřka totožně. Předbíhání, kdy zničehonic v rámci jedné věty prozradí zásadní fakt, pak se vrátí v čase a pomalu se k němu propracovává. Jak by to asi fungovalo bez prozrazení? A nakonec příliš mnoho omáčky. Tím pro mě nejvíce trpěla povídka V horách šílenství. Je to však čistě subjektivní nedostatek objektivně velmi vydařeného textu.

Nejlepší povídky: Hrůza v Dunwichi, Volání Cthulhu
Nejhorší povídka: Dagon
Doporučení: Pokud máte rádi deskovky a Lovecrafta, jsou hry Temná znamení a Arkham’s horror sázka na jistotu! (A navíc zcela v češtině.)

10 08.01.2018

Tampa je vzrušující náhled do duše pedofilní sociopatky, která využívá profese učitelky na střední škole k lovu svých sexuálních obětí. Jejím cílem je nevýrazný chlapec – oběť, která bude nejen splňovat její zvrhlé nároky na fyzický vzhled, ale u které bude mít také jistotu diskrétnosti. Zatímco tedy mladík prožívá svou první velkou lásku, my čtenáři díky stylu vyprávění víme o každé učitelčině myšlence – víme, že si jen hraje a že je to vlastně docela mrcha.

Je to kontroverzní? Ano. Je to plné sexu? Ano. Je to úchylné? Ano. Také je to ale dobře napsané, a pokud jste fanoušky erotické literatury a dokážete ocenit i charaktery, které nesdílí vaše morální hodnoty, nelze než doporučit. Mám pocit, že o tohle se pokoušela Jamesová, když psala Padesát odstínů šedi. Tampa však na rozdíl od ní nezklamala a navíc zneužívání nevydává za lásku. Body k dobru.

10 21.09.2017

Srovnávat knihu s filmem nemá moc cenu. Obé je od základů naprosto odlišné a proto se mi obé líbí z jiných důvodů. Kniha je vlastně filozofickým dílem. Než o boj s ošklivými brouky a krutopřísné hlášky, zde jde o přeměnu běžného člověka v občana, který zná své místo ve společnosti a ví, jakou cenu ono místo má. Je to příběh o povinnosti a obětování se vůči celku a o hrdosti z toho činu plynoucí. Ať už je čtenáři Heinleinova představa téměř ideální společnosti blízká nebo ne, rozhodně donutí k zamyšlení, jestli na jeho slovech není náhodou něco pravdy, a k porovnávání se současným stavem. Ano, byť je kniha již 60 let stará, je stále aktuální. Některé neduhy společnosti, které zde Heinlein kritizuje, v jeho době teprve začínaly, jiné byly již dlouho zakořeněné. Ať už to ale bylo jakkoliv, jsou zde stále a my si je skrze řádky připomeneme a uvědomíme. Budeme však mít dost odhodlání na jejich nápravu?

"Svrchované občanství bylo poskytováno podle všech možných pravidel - místa narození, rodiny, rasy, pohlaví, majetku, vzdělání, věku, náboženství a tak dále. Všechny tyto systémy fungovaly, a ani jeden dobře. Na všechny se mnoho lidí dívalo jako na tyranské, všechny se nakonec zhroutily nebo byly svrženy.
A nyní zde máme ještě jeden systém... a náš systém funguje docela dobře. Mnoho lidí si stěžuje, ale nikdo neprotestuje, osobní svoboda je největší v dějinách, zákonů je málo, daně nízké, životní úroveň je tak vysoká, jak dovoluje produktivita práce, zločinost je na nejnižším stupni. Proč? Ne proto, že naši voliči jsou chytřejší než ostatní lidé.... V našem systému je každý volič a úředník člověk, který prokázal dobrovolnou a těžkou službou, že klade dobro skupiny nad osobní výhody."
Str. 173-174

10 24.10.2012

Začíná se stávat zvykem, že Murakamiho knihy přečtu na jedno posezení. Zatímco V polévce miso mi přišla o něco brutálnější a dynamičtější, Čáry mají odlišnou atmosféru. Tolik postav, tolik příběhů a každý jeden z nich by mohl být pravdivý. Murakamimu nešlo jen o to, s čím se jeho postavy potýkají v současné době jako spíš o to, jaký život vedli, že u tohoto problému skončili.

10 20.01.2012

Když čtete Dunu, všude kolem vás je písek. Déšť, řeky a oceány se stanou jen neuvěřitelnou legendou a každá vaše slza se změní v poklad nedozírné ceny. Vše, na čem záleží, je voda.
Frank Herbert dokázal napsal dílo s jedinečnou atmosférou, která vás pohltí a pustí jen nerada, tak jak to má ve zvyku i sama poušť. Přiletíte na Arrakis, začnete ho poznávat a pak se na něm postupně budete učit žít, abyste ho nakonec přijali za domov. Kniha však není úspěšná jen kvůli prostředí, do něhož je zasazena, ale i kvůli postavám, kterým autor dokázal vdechnout život, propracovanému systému náboženství, společnosti a politiky, přičemž v tom všem jde o jediné - budovat plány v plánech v plánech a doufat, že vaše úskoky budou lepší než ty vašich nepřátel.

(A jen jediná připomínka: Minimálně u starého vydání nedoporučuji číst doslov pana Neffa, pokud ihned po dočtení prvního dílu ságy nechcete vědět, co všechno se stane v příštích knihách. Opravdu řada nepříjemně zásadních spoilerů.)

10 24.10.2011

Spíše než cestopisy mám ráda životní příběhy cestovatelů. Prostě minimum popisů krajinek a lidových řemesel a víc cestovatelských peripetií, historek ze setkání s lidmi apod. V tomto ohledu kniha splnila očekávání tak napůl. Většina životního příběhu pana Zikmunda se soustředí na domovskou krajinu a i vyprávění z ciziny je vzhledem k událostem jaksi stále vztahováno k domovině. Na druhou stranu jde o jednoho z našich neslavnějších cestovatelů, jehož život byl fascinující v každé zemi a v každé době. Rozhodně tedy doporučuji. Kniha je souborem svižných esejů prokládaných krásnými fotografiemi, ukázkami deníků, záznamů, dokladů, apod. Formou jakéhosi zajímavého a zábavného rozhovoru se zde dozvíte celý životní příběh pana Zikmunda.

Pro vůbec první setkání s Miroslavem Zikmundem to ale nebyla úplně nejšťastnější volba. Kniha je doplňkovým materiálem k filmu, který je předpokládám ucelenější, kompaktnější a časově plynulejší. Tady se dost často skákalo sem tam, občas jsem nebyla schopná si události zařadit nebo dát do správných souvislostí. Předpokládám ale, že pokud jste viděli film, bude kniha působit o něco lépe a navíc poskytne dost drobností z natáčení, které by neměly zapadnout.

9 24.02.2020

Pokud jde o kytky, jsem vrah pokročilé úrovně. Nejdéle mi přežila bazalka, kterou jsem odpravila až po šesti měsících péče a dodnes nechápu jak. Asi nějaká mimozemská odrůda. Pokud tedy sahám po zahradnické příručce pro začátečníky, očekávám, že mi vysvětlí všechny základy včetně toho, co je květináč. Jsem tedy po přečtení Pohody na balkoně připravená založit vlastní balkonovou zahrádku? Ani moc ne. Ale vytvořila jsem si docela solidní představu toho, co vlastně chci.

Grafické provedení je pěkné a příjemné na oči a kniha rovnoměrně pokrývá vše od zeleniny a ovoce, přes stromky, bylinky, trvalky až po cibuloviny. Začátečníkovi tedy odkrývá, jak pestrá paleta pěstování ve skutečnosti je a dává mu možnost si vybrat, jakým směrem se chce sám ubírat. Rozhodně jsem si četbou ujasnila, co na balkoně vlastně chci mít, jak moc je to reálné a jaké možnosti mám (např. jsem nechtěla okrasné květiny a nakonec jich bude dobrá polovina balkonu, protože evidentně existují i jiné věci než všude zírající muškáty).

Tím ale víceméně všechny plusy končí. Nejužitečnější částí jsou stručné popisy nejběžnějších plodin s krátkými a specifickými informacemi o tom, kdy je zasít, vysadit, sklízet, jakou potřebují polohu a základní péči. I ty ale byly nekompletní a často dávaly (jako celá kniha) důraz na vzhled. Častý výpis různých odrůd vám sice řekl, která odrůda má jakou barvu, ale mě by třeba u rajčat víc zajímalo, jak které rodí a jaké jsou plody. A zbytek už byl jen horší. Informace v knize jsou často chaoticky poskládané, něco chybí zcela nebo je zmíněno jen nedostatečně, něco je zbytečně opakováno dvakrát. Některé informace byly všeobecné, jiné se týkaly jen specifických případů, jenže vám nikdo neřekne, která je která. Sází se takhle každá kytka nebo jen tahle jedna, protože je něčím specifická? Týká se tohle jen jarních cibulovin nebo i jiných? A jsou vůbec jiné? A co je sakra polostín a slunná poloha? Co to znamená zalít hodně nebo málo? Zahradník se směje, kytkovrah s vidinou pohřebiště zoufale googlí.

Pokud jde rozlohu zde prezentovaného zahradničení, rozhodně je to kniha zaměřená na balkony. Při sázení se počítá s kbelíky a květináči, vysoké záhony jsou zmiňovány méně a jen jako jedna z možností. Autorka navíc také opakovaně zdůrazňuje vertikální využití prostoru, které malý prostor dokáže nastavit. Stejně tak ve výčtu rostlin převažují rostliny menší nebo jsou menší odrůdy alespoň zmíněny.

Edit 15.1.: Teď jsem si v anotaci všimla té věty "A dobré typy na biopěstování!" Haha, nope. Bio na tom není nic. Postřiky a umělá hnojiva jsou autorčinou nejsilnější zbraní.

9 13.01.2020

Je v knize něco objevného nebo originálního? - Vůbec nic.
Hodí se to někomu? - Pokud už máte zavedený systém vedení deníku/diáře, tak ne. Pokud si systém teprve chcete vybudovat, pak tak trochu ano.
Má cenu to číst? - Ani moc ne.
Má cenu to kupovat? - Rozhodně ne!

Skutečně přínosné myšlenky knihy by se daly shrnout do promyšleného článku nebo prezentace a i pak by byl text užitečný pouze těm, kteří se vlastně ještě ani nezamysleli nad tím, jak by jejich záznamy mohly vypadat. Pokud už jste nějaké ty nápady viděli a máte představu, jděte o dům dál. Pár základních postupů zabalených do spousty pozitivních a jinak motivačních keců ("Naučte se přát si! Ale musíte opatrně, protože když si budete přát zhubnout, mohli byste si přivodit nemoc!" - To jako vážně? -.-) S vizuální formou si holky ale vyhrály, to zase jo.

9 14.11.2019

Domácnost bez odpadu se ke mně dostala trochu pozdě, protože kdo má načteno z internetů, sebevzdělávání v této oblasti věnuje alespoň pár chvil týdně a sám už má za sebou nějaké ty experimenty, tomu už kniha moc nedodá. Maximálně pár menších typů a pocit sounáležitosti, protože alespoň na chvíli máte pocit, že nejste šílenci v dobře fungujícím světě, ale dobře fungující jedinci v šíleném světě.

Pro nováčky je to ale hodnotný zdroj informací, který nejen ukáže, že alternativní způsob života není až tak těžký, jak se na první pohled zdá, ale že se na něj hlavně musí s rozumem a že si ho každý musí nastavit podle svého. A hlavně že je to běh na dlouhou trať a ne nějaký hurá plán. Bea Johnsonová nevydává svůj návod jako jediný správný. Právě naopak několikrát zdůrazňuje, že si každý musí najít tu svou cestu, protože jen tak u změn zůstane doživotně. To mi přijde jako nejdůležitější poselství knihy. Bohužel se podle komentujících zde zdá být opomíjeno.

Pokud bych měla jmenovat negativa, je to typicky americké opakování až do zblbnutí, které jsem bez výčitek přeskakovala, a kulturní rozdíly mezi USA a ČR. Některé věci jsou vážně trochu úsměvné. Na druhou stranu se náš životní styl stále více přibližuje tomu americkému a úsměvná vyjevení tak budou čekat i některé Čechy.

(V diskuzi vyjádření k několika z mého pohledu neoprávněným kritikám z místních komentářů.)

9 19.07.2019

První kniha o Kedrigernovi splňuje definici zábavné vycpávkové literatury. Přečtete to, bavíte se, ale vlastně vám to v závěru nic nedalo a za měsíc už si vzpomenete sotva na pár útržků. Hlas pro princeznu je psán svižně, nikde se moc nezdržuje, nepyšní se žádnými zvláštními okrasami ani kudrlinkami, ani ale zbytečně neklopýtá. Avšak přílišná epizodnost, to jak se rychle skáče od jednoho k druhému, jak Kedrigern často všechno vyřeší spíš náhodou a naprostá emocionální plochost
čtenáři brání si ke knize vybudovat nějaký vztah. Třeba Moorovi předělávky pohádek zvládaly být zábavné i zapamatováníhodné.

9 29.01.2019

Přestože nám maniodeprese ve vzdálenější rodině pobíhá s diagnózou a v mnohem bližší možná pobíhala bez diagnózy, nic moc jsem o ní nevěděla. V tomto ohledu byl Svět v zádech fascinující přednáškou na téma, co všechno nám v 21. století stále může zničit život, aniž by někdo vůbec věděl, proč se tak děje nebo jak to zastavit. Pan Melle rozhodně zaslouží hlubokou poklonu. Spousta lidí nezvládla svůj život postavit zpátky do lajny po jednom větším otřesu s vědomím, že další takový už nejspíš nepřijde. Pan Melle už zažil tři a tu jistotu dalšího má. Přesto se snaží bojovat dál. Propadne se do zlého snu, o všechno přijde, probudí se a začne stavět. I jako vzdálený divák usazený v relativním bezpečí jsem se musela ptát, jestli to vůbec má cenu, když... Tak kde tu sílu bere on?

Po obsahové stránce tedy nelze knihu než doporučit. Je to vlastně přesně ten důvod, proč knihy čtu - abych byť jen zprostředkovaně prožila situace, v nichž jsem se nikdy neocitla, a rozšířila si obzory. Po literární stránce se ale připravte na to, že se text nebude číst vyloženě dobře. Myšlenky jsou často zmatené. Chvíli se dlouho bazíruje na maličkostech, pak se udělá rychlý skok vpřed. Začne se jedno, skončí se u druhého. Některé pasáže jsem musela číst vícekrát, abych si věty správně poskládala a vydolovala z nich smysl. Moc nepomáhá ani to, že autor nerozlišuje (což je vzhledem k jeho nemoci pochopitelné), kdy mluví se skutečnými osobami a kdy se smyšlenými. Překlad mi občas přišel kostrbatý, ale vzhledem ke složitosti původního textu a jeho zmatenosti se tomu asi nelze divit. Vyloženě mu vytýkám jen nepřechylování ženských jmen, které do toho zmatku vznášelo ještě víc bordelu. A navíc to působilo humorně, když se pak mezi těmi nepřechýlenými příjmeními objevilo jedno přechýlené, neb šlo o ustálený překlad divadelní hry.

9 07.06.2018

Příšerné příběhy vánoční se na nějaký rámcový příběh zcela vybodly a jde již čistě o povídkovou sbírku. Ani nádech slunného zimního odpoledne plného radovánek a domácí sváteční atmosféry však autorovi nezabránil v páchání hororu. Budeme stavět sněhuláky, zdobit větévkami obydlí, zpívat koledy, chodit na návštěvy a všeho toho nakonec litovat. Jen doufám, že se nakonec neukáže Santa Claus.
Skvělá četba pro malé nezbedy čekající na dárky a skvělá psychická příprava na rodinné návštěvy pro rodiče.

9 05.06.2018

Tři řekněme povídky vyprávěné z pohledů tří osob – manžela, zetě a sestry – a točící se kolem jedné ženy. Ženy, která byla celý život tichá, snažila se nevyčnívat, plnit očekávání, ale nepřekvapovat ani nezastiňovat. Ženy, která byla dobrou dcerou, manželkou i hospodyní, nikoliv protože by se v těchto rolích viděla, ale čistě protože se to od ní očekávalo. Až ji jednoho dne manžel najde doma u lednice, jak vyhazuje všechno maso…

V několika verzích zde máme zobrazeno, jak se tlak společnosti a potlačování našeho vlastního já může podepsat na našem duševním stavu. Jít proti proudu je pro mnohé z nás těžké, ale jít s proudem za cenu obětování vlastní osobnosti je ještě těžší a pro každého. Nutně pak musí dojít k bodu, kdy se v nás něco zlomí a my začneme hledat východisko. Na hloubce onoho zlomu pak záleží, jak bláznivé nebo realistické to východisko bude. Někdo začne znovu, někdo vše ztratí a zmizí v zapomnění, jiný se rozhodne přestat být člověkem.

Vegetariánka je zajímavý příspěvek do světové literatury a její osud za hranicemi a uvnitř Koreje je vcelku fascinující. Příběh sám o sobě je však naprosto nemastný neslaný. Ani přes silné téma nezanechá žádný dojem, ničím výjimečným neosloví.

9 26.01.2018

Přečteno v rámci Knižní výzvy 2016, protože v dětství jsem měla ráda spoustu knih, ale jen jedna se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Nebo spíš ilustrace pana Maláka? V každém případě šlo o mé první sci-fi a i teď, po všech těch letech, přestože již kniha dávno není určená mé věkové skupině, jsem si čtení užívala stejně jako dřív. Bavilo mě objevovat světy, starat se o prapodivné vesmírné tvory a objasňovat záhadu Tří kapitánů. Je to vtipné, zábavné, plné fantazie a neumím si představit dítě, kterému by se taková kniha nelíbila. Hrát si na indiány je nuda, pojďme si hrát na vesmírnou loď!

9 02.12.2016

Fantom opery je spíše ukázkou nižší literatury, která se nějakým zázrakem přenesla až do současné doby a nejspíš se nějakým dalším zázrakem bude přenášet dál. Částečně za to nejspíš může oblíbený muzikál. Kniha sama o sobě má však i vlastní kouzlo, když víte jak a kdy ji číst.

V první řadě se budete muset vyrovnat s patosem. Samé och a ach, samá vzletná vyznání a strašlivé hrozby, spousta citů a minimum logiky. Oba mladí hlavní hrdinové mají rozumu, co by se za nehet vešlo, oba postrádají schopnost cokoliv rychle a přehledně (nebo vůbec nějak) vysvětlit, což je vlastně hlavním důvodem, proč je Fantom opery novelou a nikoliv jen povídkou. Postava samotného fantoma je pak o dost méně rozčilující, byť i on má chvilky, kdy byste ho nejraději něčím praštili po hlavě (a nikoliv proto, abyste zastavili zlo, které páchá, ale abyste ho umlčeli). Přízrak z opery nám osciluje mezi úlohou zbitého podlézavého psa a vyšinutého zloducha, což mu dodává kouzlo napětí. Dílo, které za svého života vytvořil, a minulost, kterou se dozvídáme pomalu a převážně v náznacích, jsou pak vskutku fascinující a geniální, byť značnou měrou rovněž fantaskní. Ostatně, ona fantasknost je příznačná pro každý prvek knihy. Vše je nadsazené, neuvěřitelné, dalo by se říct až nesmyslné. Když ovšem nejdete po logice věci, ale necháte se unášet kouzlem atmosféry, funguje to.

Za druhé budete potřebovat trpělivost s autorovým stylem psaní. Bohatá slovní zásoba a košaté věty jsou jednoznačně nádherně napsané a je radost je číst. Kompozice textu jako takového už ovšem plyne spíše trhaně. Autor rád předbíhá, nahazuje návnady, které vás zavedou do slepých uliček, prozrazuje věci, které se stanou až později, občas si i dost zaběhne někam stranou. Nejspíš mnoho důvodů, proč dát od knihy ruce pryč. Přesto jsem ji četla po druhé a vím, že ji budu číst po třetí. Chce to kávu, tmu za okny, pohodlí a pořádnou dávku představivosti. Pokud to vše máte a do Fantoma se ponoříte, vyvstane před vámi úžasný a tajemný svět opery s tajnými chodbami, propadlišti a stíny, kterému se svou rozlehlostí a tajemností vyrovná málo co.

9 13.09.2016

Ha! Konečně jsem se dostala k jednomu ze základních stavebních kamenů sci-fi a musím uznat, že své místo má na piedestalu oprávněně. Skrze několik povídek chronologicky postupujeme blízkou budoucností (a částečně již naší přítomností), v níž se roboti pomalu ale jistě stávají nedílnou součástí lidské civilizace. Od němé chůvy se dostáváme na vesmírné stanice, objevujeme mezihvězdné pohony, zjišťujeme, kdo je vlastně ještě člověk a kdo robot, a nakonec nahlédneme do celosvětové ekonomiky řízené Stroji. Každá povídka pak nastoluje hned několik otázek, jejichž zodpovězením se autoři sci-fi zabývají dodnes. Kdy je robot ještě sluhou a kdy už pánem? Je robotizace prokletím nebo požehnáním? Může vědomí existovat i v pozitronovém mozku? Někdo by si snad mohl říct, že jsou tato témata pro dnešního čtenáře již značně otřepaná, avšak pravdou zůstává, že i přes intenzivní recyklaci zůstává prapůvod těchto myšlenek na výsluní. Povídky pana Asimova jsou stále svěží, zajímavé a nenechají vás klidnými.

Já osobně jsem shledala na knize neuspokojivým jen přílišný optimismus, s nímž se celkově potýkám ve starších sci-fi dílech. Pan Asimov věřil ve světlé zítřky a prodchnul svou robotickou budoucnost nadšením, díky čemuž pro mě značně děsivé momenty proměnil v komické historky. Já však jeho pohled nesdílím a vidím to na hororovější závěry.

9 09.10.2015

Mám pocit, že ať tu napíšu cokoliv, nedokáži správně vystihnout genialitu této knihy. Začnu tedy omluvou za dlouhý komentář a budu pokračovat dojmy v pořadí, v jakém na mě během čtení zapůsobily.

První věcí, která mě na knize strhla, byl matémový svět. Svět ne nepodobný našim klášterům, avšak s vědou a filozofií na místo boha. Prvních dvě stě stran bylo strhujícím dobrodružstvím. Ocitla jsem se v "klášteře", v němž si život běžel způsobem, kterému jsem nerozuměla a který jsem nechápala. Sama jsem bloudila chodbami, poslouchala rozhovory a snažila se složit si z jednotlivých dílků celou mozaiku. Prvotní podráždění z neinformovanosti začala pomalu nahrazovat zvědavost a pak neskonalý obdiv a fascinace. Tento proces poznávání považuji za jednu z největších výhod delších knih, ocitnou-li se v rukou zkušeného autora.

Druhou byla filozofie, nedílná součást matémového světa. Anatém mi po dlouhé době připomněl, proč považuji tuto disciplínu za jednu z nejdůležitějších oblastí kultury. Nejste-li fanouškem filozofování, složitých rozprav a dialogů, které vás nutí rozebírat věty slovo od slova, není to kniha pro vás. Pro mě, jakožto laického filozofa, byla nosná tématika této knihy bohatou hostinou, jež nutila k zamyšlení a dodávala příběhu hloubku, s níž jsem se v beletristickém světě již dlouho nesetkala.

Výčet věcí, které se zde povedly a které byly dotaženy téměř k dokonalosti, je však více. Jednak tu máme bravurně napsané postavy. Každý charakter je jiný, živý, propracovaný. Postavy v knize nejsou jen loutkami, kterými autor postrkuje, aby dosáhl svého, ale skuteční, dýchající, živí lidé se svými sny, ambicemi, dobrými i špatnými stránkami. Vzhledem k tomu, že roli vypravěče převzala hlavní postava, je to jedině dobře.

Dále je zde nepředvídatelnost. Tedy alespoň po první dvě třetiny knihy. V první vůbec netušíte jakým směrem se bude příběh ubírat. A tím vůbec myslím opravdu vůbec. Máte tisíce teorií, ale až začátkem druhé třetiny se začínají matně blížit tomu, o co skutečně jde, přičemž i pak se příběh nadále vyvíjí a vy se jen posunete a začnete tvořit teorie nové.

Jedinou věcí, která mě na Anatému trochu rozčilovala, byl pocit, že čtu dvě knihy rozdělené na poloviny a proházené. Dvě části byly z matémového světa a přes všechny úvahy a teorie nezůstalo příliš prostoru pro děj. Příběh se tak posunoval jen pomalu a účelem těchto míst bylo seznámení s prostředím, nadhození problematiky. Byly zastavením se na cestě a zamyšlením se o tom, jaké kroky bude potřeba podniknout a jaké jsou důsledky těch, které již byly učiněny.

Vedle nich stály dvě části akčnějšího rázu, kde filozofie ustoupila do pozadí a uvolnila místo dobrodružství. Zde nebyl čas na dlouhé úvahy. Události nabraly rychlý obrat a bylo nutno jednat rychle a bez váhání, aby se příběh mílovými kroky dobral ke svému tajemnému cíli.

Mezi oběma styly vyprávění byl podle mého příliš výrazný rozdíl a možná by nebylo na škodu zjemnit a trochu prolnout okraje mezi nimi. Takto mě překvapivě více bavily matémové části, zatímco dějové části jsem četla s neustálou myšlenkou na to, kdy už jim bude konec a zase nastane nějaký zajímavý dialog. Neříkám, že akce byla špatně napsaná. Byla napsaná dobře, ale v porovnání s filozofickými částmi poskytovala mé duši jen málo potravy.

9 20.02.2014

Skvělá kniha, která ukazuje, jakou hrůzu s sebou přinášely čarodějnické procesy a o co v nich skutečně šlo. Inkvizitor Boblig je naprosto odporná postava, které člověk nemůže fandit, ať už má obvykle slabost pro záporáky nebo ne. Proti němu stojí přátelský a upřímný otec Lautner, dobro postavené proti hamižnému a sobeckému zlu. Kaplický skvěle buduje atmosféru. Co začíná poklidným prostředím malého úspěšného městečka, to končí strachem a podezřívavostí. Nikdo si nemůže být jistý ničím a nikým.
Jednu hvězdičku však strhávám za styl psaní, který mi příliš evokoval staré romány pro ženy.

9 25.12.2013