tsal komentáře u knih

Pýcha a předsudek je nejspíš jediná věc, která mě občas dovede k myšlenkám, že svatba a děti by možná přeci jen nemusely být špatný nápad. Kdybych potkala svého Darcyho. A kdyby Bingleyho radši zval někam do klubu a ne k nám. Tak kniha je zkrátka perla.

Austenová nám servíruje plejádu propracovaných a psychologicky odlišných (a odlišených) charakterů, nechává je procházet jejich lepšími i horšími chvilkami, baví nás jimi, děsí, kárá i utěšuje. Každá postava v Pýše a předsudku má nějaký účel, téma, na které chce autorka upozornit a k němuž se chce vyjádřit. A přesto každý jeden z nich působí živě a lidsky a ani jednou vám nepřijdou jako loutky na špagátech. Stejně dobře si Austenová vede ve vyvolávání emocí. Směji se vtipným pasážím, raduji se při šťastných událostech, trnu a zatajuji dech, když na scénu nastoupí drama (a já vyzývám všechny autory světa, aby takové drama z dnes již naprosto nedramatických okolností vyčarovali i oni!), schovávám hlavu do dlaní, když se hrdinové dopustí přešlapu. Hlavně ale zbožňuji Elizabeth, v níž se poznávám, a Darcyho, v němž se poznávám také. Jejich slovní přestřelky, zápas s vlastními chybami a závěrečné poučení. A taky komunikaci! Něco se jim nezdá, něco jim uniká, tak jdou a promluví si o tom. Možná v záchvatu vzteku, možná na základě mylných informací, možná až v závěru, ale udělají to! Alespoň někde ještě komunikace funguje (koukám na tebe, Fantome opery).

Pokud jde o mě a Pýchu a předsudek, miluji ji od prvního slova při prvním čtení a hodlám ji milovat do posledního slova u šedesátého čtení někde nad hrobem.

Jsou knihy, které jsou skvělé, snad i geniální, s potenciálem změnit vám život, a vy se k nim přesto nikdy nevrátíte. A pak jsou knihy, které možná nejsou nejlepší z nejlepších, ale dotknou se vás u srdce a stanou se stálou součástí vašeho života. Takovou knihou je pro mě Zpěv drozda.

Příběh budoucího Adama, Evy a Boha neoplývá adrenalinem, ani přemírou zápletek. Emoce vzbuzuje konstantně od začátku do konce, odzbrojujících citových nárazů se však nedočkáte. Postavy nejsou ani zvláštní, ani ničím výrazné, mohla by se jimi stát většina z nás. Styl psaní rozhodně není špatný, ale zároveň se nevyznačuje ničím speciálním, co by ho povzneslo nad jiné dobré autory. Ovšem hlavní myšlenka knihy, ta pro mě bude vždy vysoko.

Zatímco si Bradbury ve svých 451 stupních Fahrenheita vystačil s likvidací jakékoliv vyšší kultury, Tevis šel ještě dál a lidstvo nezbavil jen podnětů k přimyšlení, ale i myšlení samého. Všechna práce se hodila na roboty, podpora individualismu došla tak daleko, že se jakýkoliv bližší kontakt mezi lidmi stal protizákonným, sex se změnil na vyprázdněnou útěchu základní tužby, kultura zcela vymizela a myšlení nahradilo drogové opojení. Situace je tak mnohem depresivnější, protože jak se můžete probudit ze spánku, který si sami nevědomky ordinujete? Přesto se to dvěma lidem povede. Po malých krůčcích zjišťují, že kolem nich existuje svět, v němž je možné všechno. Člověk jen musí umět to, co nás dostalo ze stromů do měst - zformulovat myšlenku. Vyjádřit názor. Knihy a četba, potažmo filmy, které zde sehrály roli buditele vlastně nejsou až tak důležité. Místo nich by mohlo být cokoliv, co vás donutí se na chvíli zastavit a přemýšlet. Zpěv drozda pro mě tedy není jen oslavou četby, ale hlavně oslavou všech těch maličkostí všedního života, které nás dělají, kým jsme. Zároveň je také varováním před tím, čím bychom se mohli stát.

31 25.06.2017

Má amatérská filozofická léta jsou dávno pryč a na vědomosti, jichž jsem kdysi bývala vlastníkem, se už jen práší. Nejsem tedy schopna knihu skutečně docenit, protož mi filozofická rovina, tvořící minimálně polovinu díla, naprosto unikala. Přesto jsem si Jméno růže užívala.

Pokud jde o "zbytek", text byl rozhodně obtížnější. Nejde o knihu, kterou si vezmete jen tak na odreagování na konci únavného dne. Chce to klid, čas a vhodný prostor. Až na několik málo zdlouhavých a zmatených popisných pasáží a celou řadu latinských (a jiných) citátů, které je nutné neustále dohledávat na konci knihy (pod čarou by překlady četbu narušovaly méně, starší vydání od Odeonu), jde však o velmi čtivou záležitost. Autor má bohatou slovní zásobu, text drží celou dobu pevně v rukou, jeho vzdělání ohromuje a stylizace se povedla na jedničku. Dialogy (převážně) mezi Williamem a jeho žákem Adsonem byly čirým potěšením, které protáhlo mozek, a zápletka fungovala, byť nás táhla po celé řadě slepých uliček. Autor nás zkrátka napíná do poslední chvíle.

A pak je tu prostředí a atmosféra. Kláštery vždy působily mysticky a tajemně, co teprve když se uvnitř nich nachází knihovna, do níž téměř nikdo nesmí? Jakou další návnadu vášnivý čtenář potřebuje, aby se nechal příběhem unést a zcela se do něj ponořil? Jméno růže zkrátka nezklamalo a rozhodně se k němu vrátím.

31 20.04.2016

Je zajímavé, jak člověk s lety mění názor. Při prvním čtení mi Kámen mudrců přišel na můj vkus moc dětský a tedy jsem ho hodnotila o něco níže než díly následující. Avšak teď, při čtvrtém čtení, se mi zalíbil. Právě ta dětskost vyprávění určeného pro jedenáctileté děti mi připomněla, jaké to bylo stavět z dek pevnosti a věřit, že fantastické věci se stávají každý den. Také si musím rok co rok připomínat, že Harry v prvním díle je zcela jiným chlapcem než Harry v díle sedmém. Toho naivního klučíka, kterému se otevřel zcela nový svět, člověk prostě musí milovat. Škoda, že mi to tak nejde i s jeho starší verzí. Oproti tomu Hermionina Kamenná verze byla neskutečně otravná a jsem ráda, že se jí brzy zbavíme.

Jedinou vadou knihy je její délka. Přidala bych sto stran. K čertu s Voldemortem! Chci si přečíst víc o školním životě v Bradavicích a o bezvýznamných dobrodružství ze školních lavic. Třeba nějaký ten vtípek na Filche. Ne? Ach jo, co se dá dělat...

30 20.03.2014

Marťan je hodně skvělá věc. Takový Robinson Crusoe, který místo na ostrově skončil na Marsu, a místo Pátka mu společnost dělá neoblomný smysl pro humor a optimismus. I přes zdánlivou lehkost, s níž Mark Watney popisuje svůj každodenní boj o přežití, mě po celou dobu šimral mráz po zádech. Spousta sci-fi se odehrává ve vesmíru, ale ten je obvykle jen prázdnou kulisou. Příliš málo titulů vám opravdu dá ochutnat, jak nebezpečné a člověku nepřátelské prostředí to je. Marťan je rozhodně jednou z těchto knih. S každou chybou či poruchou se nejprve zasmějete Watneyho vtipu a pak vám dojde, jak blízko byl ke smrti. Jaký zázrak je, že ještě dýchá. A co všechno (čímž myslím absolutně všechno) se kdykoliv může pokazit a zabít ho. Je to dobrodružná cesta, jejíž konec sice vidíte jasně, ale přesto vás dokáže napnout od začátku do konce. A taky vás donutí ocenit, jak fajnové místo Země a váš útulný koutek na ní vlastně je.

Jedinou slabinou tu pro mě byl častý technický výklad. Nestydím se přiznat, že jsem typická blondýna, která věří, že žárovky svítí díky malým trpaslíkům s pochodničkami. Výroba vody z plynů a ohně pro mě tedy byla naprostou španělskou vesnicí, jejíž princip bych skutečně nepochopila, ani kdybych chtěla. A já nechtěla. Zde nastupuje výhoda audioknihy (která je jen tak mimochodem rovněž skvělá). Odignorovat nezábavnou část v textu je podstatně těžší než odignorovat nezábavnou část zvukové stopy. Zážitek z četby mi tyto pasáže tedy zkazily jen minimálně. Technická linka knihy je nejspíš také zajímavá, ale mně ke spokojenosti stačila jen ta dobrodružná.

27 24.06.2017

Opuštěná společnost pro mě byla jakýmsi světlem ve tmě. V posledních pár letech mám pocit, že se svět skládá jen z extrémů. Všude slyším jen děsivé požadavky, které s demokracií, svobodou nebo lidskými právy mají pramálo společného, a člověk tak snadno podlehne dojmu, že se svým středovým (tím teď nemyslím politické dělení) názorem s pevně nastavenými nepřekročitelnými limity na všechny strany, je sám jako kůl v plotě. Pevně však věřím nás je víc, jen ten zdravý střed není tolik slyšet. Erik Tabery nám však dal hlas a zvolal sakra silně!

Jak už to tak u společenských záležitostí bývá, s autorem se v mnohém neshodneme a mnohé vidíme jinak. Své názory však prezentuje na tácu ze solidních argumentů, dodává dohledatelné podklady pro svá tvrzení a píše čitelnou zábavnou formou, která se ne zcela vymanila z formy novinových esejů. Hlavně ale otevírá spoustu aktuálních otázek, jimž je potřeba věnovat pozornost. Upozorňuje na možná rizika, varuje před nebezpečnými tendencemi a neustále, zas a znovu, porovnává situaci současnou se situacemi minulými. Dějiny se totiž rády opakují, byť si každý z nás rád myslí, že se umíme z minulosti poučit. Osobně mě donutil některé mé názory znovu zrevidovat, jiné přehodnotit, ale hlavně mě přesvědčil, že i jen malá občanská angažovanost je nutná a měl by se na ní podílet každý.

K někdy až přílišné idealizaci historických postav mám jen jediné. Realita stojící za hrdiny nikdy není dokonalá. To však nemění nic na tom, že je potřebujeme. A tenhle národ víc než jiný, protože jestli v něčem vynikáme, tak v jejich vymazávání z historie. Slovy klasika Benjamina Siska ze Star Treku:
- "Vždyť se to všechno zakládá na lži!"
- "Nezakládá se to na lži ale na legendě. A legendy bývají stejně mocné jako pravda."

26 16.11.2018

K Orwellovi jsem se nehnala. Po zklamání z Huxleyova Krásného nového světa jsem čekala jen další staré sci-fi - dobrý příběh, skvělé téma, ale zjednodušené až příliš plyšové zpracování. Mýlila jsem se. Strašně jsem se mýlila.

Orwell přímo před našima očima rozehrává vraždu. Vrahem je nepřítel, jehož míra obludnosti sahá za hranice mé představivosti, a obětí sama lidskost, člověk, jedinec. 1984 mě zničilo. Tak moc, že si nejsem jistá, jestli se ke knize kdy budu moct ještě někdy vrátit. Jedno tomu ale už nikdo nesebere. 1984 je první věc, která mě rozbrečela hrůzou. A k tomu už asi nemám co dodat.

26 30.09.2017

Austenová je strašný zvíře! Opatství Northanger je oproti slavnější Pýše a předsudku spíše oddychovější čtení, taková bokovečka. Nejde tak do hloubky, netváří se tak seriózně, postavy nejsou tak propracované a košaté. Catherine je naivní až na hranici blbosti, Henry příliš kousavý bez zjemňujících chvilek, které nakonec z Darcyho udělaly muže snů, a vlastně mi nějak uteklo, proč je to k sobě tak táhne. Faktem ale je, že nad tímhle moc nepřemýšlíte. Opatství je psáno pro radost ze psaní a pro radost ze čtení. A to plní i přes všechny zkratky na jedničku. Navíc tady má Austenová říz čerstvě nabroušeného skalpelu a nebojí se dloubnout jednou sem, po druhé tam. Škodolibě se tak smějete, že to od ní zase někdo pěkně schytal, až to najednou za něco schytáváte i vy sami. Takový terminátor v sukních, který místo střelné zbraně používá slova a nosí krajky. Já tu ženskou prostě miluji!
(A navíc tam tak dlouho a vytrvale básnili o Záhadách Udolfa od Radcliffové, až to mám v tabletu. Jane, doufám, že tvá doporučení nezklamou! Edit: Ok, Jane, můj život je příliš krátký na to, abych přečetla byť jen jediný další odstavec popisující hory. Třikrát proklatý romantismus!)

25 24.09.2018

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha?

Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci.

Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála.

Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí.

Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.

25 28.05.2017

Dělám přesně to, co jsem nechtěla. Píši komentář až celou věčnost po dočtení. Raději zešílet v divočině je ale naštěstí titul natolik unikátní, zvláštní a s takovou schopností zpochybňovat vaši zónu komfortu, že si jej budete pamatovat ještě dlouho. Možná si jednotlivé příběhy, jejich bizarnosti, smutky a štěstí, přepsané a vedené s empatií a otevřenou myslí, nevybavíte hned z vody, ale stačí jediná fotografie a vzpomene si na vše. Což je další skvělá věc na tomto titulu. Ony skvělé fotografie. Samy o sobě by byly krásné, focené s citem pro danou osobu, její charakter a prostředí, v němž žije, ale až jejich kombinace s příběhy je nepřekonatelná!

A pokud jde o aktéry samy, to by bylo nadlouho. Souhlasím s jedním komentářem níže. I já jsem vnímala, že zatímco ženy v této knize svůj jedinečný životní styl zvolily vědomě a plánovaně a užívají si ho, muži se k němu raději utekli z neschopnosti postavit se problémům čelem a najít lepší řešení. Těžko říct, zdali je to náhoda, úmysl autora nebo tomu tak skutečně ve většině případech bývá. A kdo mě zaujal nejvíc? Samozřejmě Klišíkovi pro tu jejich nezdolnou tvrdohlavost a svébytnost, pábitel Ruda, kterému se sice nedal věřit ani nos mezi očima, ale pěkně se četl, a Dáša a ten její bohorovný klid a smířenost s vlastním životem a osobou.

24 05.06.2020

Kvality druhého dílu Harryho Pottera leží někde trochu jinde než u jedničky. Zatímco Kámen mudrců hodně spoléhal na wow efekt objevování, Komnata nám v tomto ohledu znatelně přibrzdila a dodala jen pár menších informací. Byť se ukázalo, že jsou Bradavice tajemné místo opředené vlastními legendami a tajemstvími, jako čtenář jsem neměla chuť se rozběhnout po světě a zkoumat do padnutí únavou jako v jedničce.

Na druhou stranu se napravila ta nejzásadnější chyba z Kamene, která mi i přes mou lásku k této sérii způsobuje pravidelný bolehlav. Zápletka dává smysl a dětští hrdinové se projevují jako dětští hrdinové! Žádné pekelně těžké zabezpečení, které bez problémů obejdou prváci bezdůvodně odmítající komunikaci a pomoc dospělých. Tady se Harry ocitá v jakési izolaci z pochopitelných důvodů („Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne.“) a když už jde fakt do tuhého, neváhá si říct o pomoc, byť tedy ne nejšťastněji zvolené osobě. Celkově mi vykreslení dětských hrdinů přišlo velmi reálné a to ať už mluvíme o typické dětské iracionalitě ("Proč jste pro boha neposlali sovu?!" - "To nás nenapadlo...") nebo o vážnějších momentech, které jste Rowlingové bez debat věřili ("Pomozte mi. Pomozte mi přece někdo!"). Hlavně se mi ale zamlouvá dobře postavená a zašifrovaná zápletka, kdy člověk do poslední chvíle i přes množství větších i menších nápověd neví, ale když dojde na odhalení, všechno dává nenásilnou formou smysl.

A pomyslnou šestou hvězdu si Rowla může napsat za Lockharta. Nebo vůbec za všechny svoje postavy, protože tak jedinečné, ujeté a osobité, přesto dýchající osobnosti dokáže napsat málokdo. Natož v takovém počtu! A to počítám i toho neskutečně užvaněného záporáka, co nám tu „pobíhá“. O tom ale více později.

24 04.02.2019

Pro většinu fanoušků je přechodovým dílem série Vězeň z Azkabanu, ale pro mě je to spíš Ohnivý pohár. Byť je Vězeň temnější než předchozí dva díly a začíná se dotýkat dospělejších témat, stále jde o relativně epizodní záležitost soustředěnou na osobní drama a nenápadně couvající před skutečnými následky. Pohár se však od osobního dramatu přesouvá k dramatu všepohlcujícímu. Smrt přestává být vzdálenou nebo potenciální záležitostí a stává se aktuální událostí. Otázky a morální dramata se otevírají v mnohem větším počtu a závažnosti. Důvěra v lidi kolem, význam malého vítězství v kontextu mnohem větší události, plíživá radikalizace společnosti, mediální ovlivňování veřejnosti, populismus v politice. To vše na čtenáře vyvíjí najednou mnohem silnější tlak a to i přes značně naivní způsob psaní, kterého se Rowlingová nezbaví až do konce série. Body za to, že si to všechno vlastně uvědomíte hlavně v retrospektivě, protože během čtení spousta událostí vypadá úplně jinak než po dočtení a většina knihy se tak po většinu času tváří jako nevinná dětská literatura.

Nejoblíbenějším faktorem celého dílu je jednoznačně Pošuk Moody. Když si po dočtení projedete všechny jeho scény a přehodnotíte je v novém světle, je to prostě wow! Jednoznačně nejlepší výkon celé série i po zahrnutí Brumbála, Voldemorta a Harryho. Příklad za všechny, jak jste se na první hodinu obrany dívali při jejím čtení a jak jste se na ni dívali po dočtení knihy? Svět potřebuje bandu etiků, kteří by si nad tím sedli a něco pěkného nám sepsali.

Hvězda dolů bohužel za to, že Rowlingová prostě neumí psát akční scény. V tomto ohledu díky bohu za filmy, které umí dodat ten správný adrenalin.

Jak těžké je najít ve Spolčení hlupců sympatickou postavu, blízkou duši, obdivování hodného hrdinu! Vlastně je to zhola nemožné. První polovina bytostí, na jejichž osudy narážíme, je zcela nesnesitelná, druhá snad má nějaké dobré vlastnosti, ale kvůli těm špatným bychom je ve své blízkosti stejně nestrpěli. Nadutost, egoismus, zarputilost až na hranici stupidity, utápění se v sebelítosti, zcestné a ničím nepodložené názory na svět, falešné dobrodiní… dalo by se pokračovat do nekonečna. Dokonce tu najdeme i předobraz dnešních extrémních liberálních levičáků! Na jakou špatnou vlastnost si vzpomenete, tu zde najdete v koncentrované podobě. Je to celé tak strašně absurdní a fantaskní, a přesto tak skutečné a každodenní. Humorné i děsivé. A rozhodně perfektní.

Spolčení hlupců si Pulitzerovku bez debat zasloužilo. Zároveň se ale nedivím, že bylo tak těžké jej dostat mezi lidi. Není to kniha pro každého. Čtenář totiž musí být schopen se podívat do očí svým vlastním chybám a zasmát se jim.

21 08.01.2018

Přestože každou exaktní vědu nad úrovní základní školy vysvětluji kouzelnými skřítky a celá kolize Tří těles se točí jen kolem matematicko-fyzikálních problémů, mě zápletka knihy nadchla. Byla složitá, neprůhledná, fascinující. Nutila mě vytvářet stále nové teorie a vzápětí je zase bez milosti bourat. Zkrátka věc, kterou ocení každý fanoušek hard sci-fi. Prostředí komunistické Číny pak našinci dodávalo nádech známého a přesto naprosto neznámého prostředí, které rozhodně kontrastovalo s běžnou západní tvorbou. Doposud dobré.

Jenže… jenže pak se odhalí celá záležitost s hrou Tři tělesa, hlavní aktéři vylezou na světlo a dobrá polovina napětí se bez náhrady ztratí. A také mi v této beletrii dost chybělo ono „belles“. Nevím, jestli to náhodou neměl na svědomí překlad překladu, s nímž se český čtenář dostává do kontaktu, ale text mi přišel naprosto sterilní. Bez nádechu emocí, pestrosti nebo uměleckého nadšení. Bez barev. První polovinu knihy jsem četla spíše vědeckou zprávu, v té druhé už jsem kolikrát měla pocit, že autor dodal jen poznámky, které zapomněl rozepsat. Idea tedy skvělá, zpracování pokulhává. Zvědavost mi však nedovolí nechat ležet druhý díl ladem.

20 16.10.2019

Temné léto by mohla být skvělá kniha, kdyby autor lépe plánoval. Zatímco první polovina působila jako ta nejdelší seznamovačka v mém životě a občas už jsem se při čtení ptala, jestli tím hororem není myšleno 550 stran o tom, jak kluci jezdí na kolech, druhá je naložená jako Van Sykeův kafilerní vůz. Všechno se spustí najednou, autor nakládá, korba praská ve švech a je nad slunce jasnější, že se obsah měl rozdělit na víc nakládek. Taky mi vadil nezájem. Jakože naprostý. Když jsem byla malá, stačilo nám se sestrou jedno noční škrábání v podlaze, abychom se pak strašily do konce léta. Zdejší kluci jsou ovšem z jiného těsta. Nějaký ten přízrak u cesty nebo mluvící vítr ve stromech je nerozhodí. Zajímat se o dění kolem začínají, až když se začne vraždit s efekty. A s dospělými je to ještě horší. Odsunout je autor ještě trochu stranou, je Elm Haven městem bez dospělých, v němž žijí jen děti. Upřímně, asi by mě to v závěru deptalo méně.

To jsou dost významné nedostatky a mohlo by se zdát, že komentář je v rozporu s hodnocením. Faktem ale je, že se autorovi výše zmíněné podařilo přelakovat a udržet pohromadě atmosférou. A je fuk, jestli to byla atmosféra začínajících letních prázdnin, na které všichni rádi vzpomínáme, horkého léta, kdy všechno roste, kvete a kobylky poskakují trávou, nebo dusivá atmosféra noční temnoty se všemi jejími tajemstvími. Temné léto si navíc může udělit malou medaili za to, že jsem se u něj bála. Jakože fakt. To se mi u knih nestává. Takže jo, doporučuji. Jen to chce trpělivost.

(PS: Předmluvy jsou zlo. Spoiler za spoilerem, takže nečtěte. A fakt mě dojalo, jak se v ní autor rozplývá nad svobodou svého dětství a jak je teď hrozné, že jsou děti neustále pod dohledem. No, svoboda je jistě fajn, ale všeho s mírou, Rychlá roto! Já sice nemohla být celý den v trapu, ale moji rodiče mi alespoň vysvětlili, že lepit mladší sestru do krabice a shazovat ji z kopce do vody (autorovy vzpomínky), není vtipné nýbrž nebezpečné, a kdybych matce vzala zbraň, zjistila by to ještě ten samý den a ručně mi vysvětlila, co se jí nelíbí.)

19 05.12.2018

Otčina v zásadě splnila očekávání, která jsem měla od Muže z vysokého zámku. Temná a dusivá atmosféra nemilosrdného režimu vás během čtení donutí se paranoidně rozhlížet kolem a pouštět si ke každému rozhovoru rádio a vodu z kohoutku. Nikdo vám tu nemusí do zblbnutí opakovat, že tenhle svět je zlý, že tady nic nefunguje a že můžete z minuty na minutu zmizet a už se nikdy neobjevit. Prostě to víte. Cítíte to z kolemjdoucích, z deštivého počasí, z potlachu s kolegy. Ze všech těch věcí, o nichž se zkrátka nemluví.

Jasně, Otčina to ideově netáhne tak vážně jako Dickův Muž. Drží se hezky při zemi a místo děsivého poselství spoléhá na starou dobrou detektivku s omláceným policistou (Esesákem) outsiderem, pěknou kočkou po jeho boku a spoustou nepřátel s lehkým prstem na spoušti a mučícími komorami v záloze. Jenže zatímco se Dick pustil do hlubokých vod a nakonec skvělou myšlenku zazdil nemastným neslaným a neprocítěním provedením, Otčina si své minimum splnila na výbornou a ještě něco přihodila k dobru.

19 17.08.2018

Do tmy je hodně zvláštní kniha. Přitáhla mě k ní chvála, která se ozývala snad ze všech koutů internetu, a tak jsem ji jednoho dne v knihovně popadla, přestože jsem nevěděla, co přesně čekat. Anna je svérázná hrdinka s až extrémními vlastnostmi. Na jednu stranu ji musí člověk obdivovat pro její duševní sílu, odhodlání, píli a ochotu obětovat i nějakou tu krev pro svůj cíl. Je to v zásadě něžná duše s citem a pochopením pro přírodu a její vnitřní monology probouzejí chuť vyběhnout do přírody a projít se vysokou trávou. Na druhou stranu se jí a o ni bojíte. Je šílená. Těžko říct, zdali je šílenství zdrojem jejích fyzických potíží, nebo zda jsou její fyzické potíže zdrojem těch duševních, či měla smůlu a chytla obojí nezávisle na sobě. Bez pochyby je však fyzicky i psychicky narušená a to jí znemožňuje žít normální život. Začlenit se, udržet si přátele, mít fungující vztah. V jejím životě je jen sběr, kterému obětuje vše. Snad protože je pro ni tak důležitý, snad proto že si myslí, že je to jediná věc, kterou jí nikdo nesebere, která neodejde.

Rovněž se mi líbí vhodně zvolený název. Skutečně začínáte na světle. Na slunné polednem prohřáté louce a pak se dnem za dnem, stránku po stránce sunete do tmy, do míst, které by spousta z nás nazvala peklem. Je to příběh o člověku, který se zničil a ani na okamžik toho nezalitoval. Něco, co zaujme a zároveň vzbuzuje strach. Zájem a znepokojení však byly jediné emoce, které ze mě kniha vydolovala. Nějak jsem vůči Anně nedokázala vzplanout jakoukoliv jinou emocí a od začátku do konce jsem se cítila čistě jen jako nezávislý pozorovatel. Divák, který se na chvíli zastaví a pak jde zase o dům dál.

19 06.04.2017

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavními postavami jsou Maxim de Winter a vypravěčka - jeho nejmenovaná druhá manželka. On je zralý muž, který před minulostí raději utíká, než by se s ní vyrovnal. Ona je mladá, nezkušená, plachá, s průbojností pudinku. To není idea, která zrovna láká.

Ve skutečnosti jsou však hlavními postavami Maderley a Rebecca. Na jedné straně nádherné panské sídlo Manderley s jeho bohatě vybavenými pokoji, nádhernou zahradou, rozkvetlou loukou a neustále se připomínajícím mořem. S minulostí temnou a hlubokou jako jeho nejodlehlejší kouty, s tajemstvím zosobněným v (jak goticky krásně tradičním) uzavřeném křídle domu. Na druhé straně stojí Rebecca, obdivovaná i nenáviděná, mrtvá a přesto všudypřítomná. V příběhu se nikdy přímo neobjeví, a přesto její přítomnost cítíte z každého slova, z každé stránky. Rebecca. Tajemná, krásná, schopná, inteligentní, divoká Rebecca. Oba hlavní aktéři mají jedno společné – dokáží se lidem zažrat pod kůži, přivlastnit si je a obtočit kolem prstu. Kdo se s nimi setkal, je již nikdy nedokázal zcela opustit.

A o čem román vlastně je? Z počátku o lehce zdlouhavém seznamování se postav a s postavami. Následně o mladé manželce, která je ztracená, neschopná a vyděšená z vlastního stínu v sídle, kde na ni vše křičí: „Vetřelec!“ Tahle část byla tak trochu zkouška. Ale rozhodně ji překonejte. Protože pak… pak začnou dopadat kapky. Kapky pomalu ale neúprosně odhalující to, o čem se nikomu nechtělo mluvit. O pravdě. O minulosti. O Rebecce.

„Dovedla bych zápasit s živou ženou, ale mrtvá je nad mé síly.“

18 24.02.2020

Frankenstein vypráví o mnohém. O zodpovědnosti za naše činy, o lásce k bližnímu, o touze po lásce a sounáležitosti, o nenávisti a pomstě. Je to příběh dvou mužů. Jednoho, který stvořil a pak opustil; druhého, který byl stvořen a pak opuštěn. Jednoho, který měl, na co si vzpomněl, a vše dostal na stříbrném podnose; druhého, který neměl nic, přestože se snažil ze všech sil. Je to také příběh o vývoji emocí. Ukazuje, v co se může změnit radost a láska, nejsou-li opětovány. Jak se nadšení může přetavit v posedlost a následně lítost, strach a zoufalství. Jak dokáží nenávist a touha po pomstě zničit všechno a všechny bez ohledu na původní proč a jak. Obzvláště ta pomsta je krásně vykreslená. Ta její jedinečná schopnost uzavřít všechno do spirály, z níž není návratu, a rozmazat rozdíl mezi obětí a zločincem. Provinil se Frankenstein vůči svému monstru? Ano. Bylo monstrum nevinné? Na konci už ne.

Jen kdyby tento skvost nevznikl v tom třikrát proklatém romantismu! Chvějete se očekáváním hrůz a beznaděje, tušíte strašlivé činy a hluboké citové rány. A místo toho stále, znovu a nepřetržitě čtete o krásách přírody, jarním kvítí, letním vánku a zasněžených vrcholcích hor. Chápu úlohu těchto částí v textu a jinde jsem i schopná je ocenit, ale tady zkrátka překážely. Zdržovaly, prodlužovaly, nudily. Pryč s nimi! Chci vědět, k jaké destrukci dojde tentokrát!

„Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný!“

18 19.06.2018

Na postkatastrofických příbězích je něco, co mě nikdy nepřestane přitahovat a děsit zároveň. Vždy mě donutí si uvědomit, jak jsme díky své závislosti na technice ztratili určitou dávku soběstačnosti a schopnosti přežít. Možná by nebylo na škodu na nás vypustit pár komet a trifidů, abychom se zase sebrali a zesílili, abychom opět dokázali, že jsme pány tvorstva. Také mě to ale vždy donutí se zamyslet nad svou vlastní šancí na přežití a dojít k závěru, že by byla menší než mizivá...
Den trifidů mi v mnohém připomínal Wellsovu Válku světů a to nikoliv jen tématikou, ale hlavně i stylem vyprávění a důrazem na morální poselství, které ve srovnání se současnějšími knihami působí až téměř plyšově.

17 19.01.2012