tsal

Příspěvky

Pýcha a předsudekPýcha a předsudekJane Austen

Pýcha a předsudek je nejspíš jediná věc, která mě občas dovede k myšlenkám, že svatba a děti by možná přeci jen nemusely být špatný nápad. Kdybych potkala svého Darcyho. A kdyby Bingleyho radši zval někam do klubu a ne k nám. Tak kniha je zkrátka perla.

Austenová nám servíruje plejádu propracovaných a psychologicky odlišných (a odlišených) charakterů, nechává je procházet jejich lepšími i horšími chvilkami, baví nás jimi, děsí, kárá i utěšuje. Každá postava v Pýše a předsudku má nějaký účel, téma, na které chce autorka upozornit a k němuž se chce vyjádřit. A přesto každý jeden z nich působí živě a lidsky a ani jednou vám nepřijdou jako loutky na špagátech. Stejně dobře si Austenová vede ve vyvolávání emocí. Směji se vtipným pasážím, raduji se při šťastných událostech, trnu a zatajuji dech, když na scénu nastoupí drama (a já vyzývám všechny autory světa, aby takové drama z dnes již naprosto nedramatických okolností vyčarovali i oni!), schovávám hlavu do dlaní, když se hrdinové dopustí přešlapu. Hlavně ale zbožňuji Elizabeth, v níž se poznávám, a Darcyho, v němž se poznávám také. Jejich slovní přestřelky, zápas s vlastními chybami a závěrečné poučení. A taky komunikaci! Něco se jim nezdá, něco jim uniká, tak jdou a promluví si o tom. Možná v záchvatu vzteku, možná na základě mylných informací, možná až v závěru, ale udělají to! Alespoň někde ještě komunikace funguje (koukám na tebe, Fantome opery).

Pokud jde o mě a Pýchu a předsudek, miluji ji od prvního slova při prvním čtení a hodlám ji milovat do posledního slova u šedesátého čtení někde nad hrobem.

23.12.2019


Harry Potter a Kámen mudrcůHarry Potter a Kámen mudrcůJ. K. Rowling (pseudonym)

Je zajímavé, jak člověk s lety mění názor. Při prvním čtení mi Kámen mudrců přišel na můj vkus moc dětský a tedy jsem ho hodnotila o něco níže než díly následující. Avšak teď, při čtvrtém čtení, se mi zalíbil. Právě ta dětskost vyprávění určeného pro jedenáctileté děti mi připomněla, jaké to bylo stavět z dek pevnosti a věřit, že fantastické věci se stávají každý den. Také si musím rok co rok připomínat, že Harry v prvním díle je zcela jiným chlapcem než Harry v díle sedmém. Toho naivního klučíka, kterému se otevřel zcela nový svět, člověk prostě musí milovat. Škoda, že mi to tak nejde i s jeho starší verzí. Oproti tomu Hermionina Kamenná verze byla neskutečně otravná a jsem ráda, že se jí brzy zbavíme.

Jedinou vadou knihy je její délka. Přidala bych sto stran. K čertu s Voldemortem! Chci si přečíst víc o školním životě v Bradavicích a o bezvýznamných dobrodružství ze školních lavic. Třeba nějaký ten vtípek na Filche. Ne? Ach jo, co se dá dělat...

20.03.2014


Jméno růžeJméno růžeUmberto Eco

Má amatérská filozofická léta jsou dávno pryč a na vědomosti, jichž jsem kdysi bývala vlastníkem, se už jen práší. Nejsem tedy schopna knihu skutečně docenit, protož mi filozofická rovina, tvořící minimálně polovinu díla, naprosto unikala. Přesto jsem si Jméno růže užívala.

Pokud jde o "zbytek", text byl rozhodně obtížnější. Nejde o knihu, kterou si vezmete jen tak na odreagování na konci únavného dne. Chce to klid, čas a vhodný prostor. Až na několik málo zdlouhavých a zmatených popisných pasáží a celou řadu latinských (a jiných) citátů, které je nutné neustále dohledávat na konci knihy (pod čarou by překlady četbu narušovaly méně, starší vydání od Odeonu), jde však o velmi čtivou záležitost. Autor má bohatou slovní zásobu, text drží celou dobu pevně v rukou, jeho vzdělání ohromuje a stylizace se povedla na jedničku. Dialogy (převážně) mezi Williamem a jeho žákem Adsonem byly čirým potěšením, které protáhlo mozek, a zápletka fungovala, byť nás táhla po celé řadě slepých uliček. Autor nás zkrátka napíná do poslední chvíle.

A pak je tu prostředí a atmosféra. Kláštery vždy působily mysticky a tajemně, co teprve když se uvnitř nich nachází knihovna, do níž téměř nikdo nesmí? Jakou další návnadu vášnivý čtenář potřebuje, aby se nechal příběhem unést a zcela se do něj ponořil? Jméno růže zkrátka nezklamalo a rozhodně se k němu vrátím.

20.04.2016


MarťanMarťanAndy Weir

Marťan je hodně skvělá věc. Takový Robinson Crusoe, který místo na ostrově skončil na Marsu, a místo Pátka mu společnost dělá neoblomný smysl pro humor a optimismus. I přes zdánlivou lehkost, s níž Mark Watney popisuje svůj každodenní boj o přežití, mě po celou dobu šimral mráz po zádech. Spousta sci-fi se odehrává ve vesmíru, ale ten je obvykle jen prázdnou kulisou. Příliš málo titulů vám opravdu dá ochutnat, jak nebezpečné a člověku nepřátelské prostředí to je. Marťan je rozhodně jednou z těchto knih. S každou chybou či poruchou se nejprve zasmějete Watneyho vtipu a pak vám dojde, jak blízko byl ke smrti. Jaký zázrak je, že ještě dýchá. A co všechno (čímž myslím absolutně všechno) se kdykoliv může pokazit a zabít ho. Je to dobrodružná cesta, jejíž konec sice vidíte jasně, ale přesto vás dokáže napnout od začátku do konce. A taky vás donutí ocenit, jak fajnové místo Země a váš útulný koutek na ní vlastně je.

Jedinou slabinou tu pro mě byl častý technický výklad. Nestydím se přiznat, že jsem typická blondýna, která věří, že žárovky svítí díky malým trpaslíkům s pochodničkami. Výroba vody z plynů a ohně pro mě tedy byla naprostou španělskou vesnicí, jejíž princip bych skutečně nepochopila, ani kdybych chtěla. A já nechtěla. Zde nastupuje výhoda audioknihy (která je jen tak mimochodem rovněž skvělá). Odignorovat nezábavnou část v textu je podstatně těžší než odignorovat nezábavnou část zvukové stopy. Zážitek z četby mi tyto pasáže tedy zkazily jen minimálně. Technická linka knihy je nejspíš také zajímavá, ale mně ke spokojenosti stačila jen ta dobrodružná.

24.06.2017


Devatenáct set osmdesát čtyři / Nineteen Eighty-FourDevatenáct set osmdesát čtyři / Nineteen Eighty-FourG. Orwell (pseudonym)

K Orwellovi jsem se nehnala. Po zklamání z Huxleyova Krásného nového světa jsem čekala jen další staré sci-fi - dobrý příběh, skvělé téma, ale zjednodušené až příliš plyšové zpracování. Mýlila jsem se. Strašně jsem se mýlila.

Orwell přímo před našima očima rozehrává vraždu. Vrahem je nepřítel, jehož míra obludnosti sahá za hranice mé představivosti, a obětí sama lidskost, člověk, jedinec. 1984 mě zničilo. Tak moc, že si nejsem jistá, jestli se ke knize kdy budu moct ještě někdy vrátit. Jedno tomu ale už nikdo nesebere. 1984 je první věc, která mě rozbrečela hrůzou. A k tomu už asi nemám co dodat.

30.09.2017


Zpěv drozdaZpěv drozdaWalter Tevis

Jsou knihy, které jsou skvělé, snad i geniální, s potenciálem změnit vám život, a vy se k nim přesto nikdy nevrátíte. A pak jsou knihy, které možná nejsou nejlepší z nejlepších, ale dotknou se vás u srdce a stanou se stálou součástí vašeho života. Takovou knihou je pro mě Zpěv drozda.

Příběh budoucího Adama, Evy a Boha neoplývá adrenalinem, ani přemírou zápletek. Emoce vzbuzuje konstantně od začátku do konce, odzbrojujících citových nárazů se však nedočkáte. Postavy nejsou ani zvláštní, ani ničím výrazné, mohla by se jimi stát většina z nás. Styl psaní rozhodně není špatný, ale zároveň se nevyznačuje ničím speciálním, co by ho povzneslo nad jiné dobré autory. Ovšem hlavní myšlenka knihy, ta pro mě bude vždy vysoko.

Zatímco si Bradbury ve svých 451 stupních Fahrenheita vystačil s likvidací jakékoliv vyšší kultury, Tevis šel ještě dál a lidstvo nezbavil jen podnětů k přimyšlení, ale i myšlení samého. Všechna práce se hodila na roboty, podpora individualismu došla tak daleko, že se jakýkoliv bližší kontakt mezi lidmi stal protizákonným, sex se změnil na vyprázdněnou útěchu základní tužby, kultura zcela vymizela a myšlení nahradilo drogové opojení. Situace je tak mnohem depresivnější, protože jak se můžete probudit ze spánku, který si sami nevědomky ordinujete? Přesto se to dvěma lidem povede. Po malých krůčcích zjišťují, že kolem nich existuje svět, v němž je možné všechno. Člověk jen musí umět to, co nás dostalo ze stromů do měst - zformulovat myšlenku. Vyjádřit názor. Knihy a četba, potažmo filmy, které zde sehrály roli buditele vlastně nejsou až tak důležité. Místo nich by mohlo být cokoliv, co vás donutí se na chvíli zastavit a přemýšlet. Zpěv drozda pro mě tedy není jen oslavou četby, ale hlavně oslavou všech těch maličkostí všedního života, které nás dělají, kým jsme. Zároveň je také varováním před tím, čím bychom se mohli stát.

25.06.2017


Opuštěná společnostOpuštěná společnostErik Tabery

Opuštěná společnost pro mě byla jakýmsi světlem ve tmě. V posledních pár letech mám pocit, že se svět skládá jen z extrémů. Všude slyším jen děsivé požadavky, které s demokracií, svobodou nebo lidskými právy mají pramálo společného, a člověk tak snadno podlehne dojmu, že se svým středovým (tím teď nemyslím politické dělení) názorem s pevně nastavenými nepřekročitelnými limity na všechny strany, je sám jako kůl v plotě. Pevně však věřím nás je víc, jen ten zdravý střed není tolik slyšet. Erik Tabery nám však dal hlas a zvolal sakra silně!

Jak už to tak u společenských záležitostí bývá, s autorem se v mnohém neshodneme a mnohé vidíme jinak. Své názory však prezentuje na tácu ze solidních argumentů, dodává dohledatelné podklady pro svá tvrzení a píše čitelnou zábavnou formou, která se ne zcela vymanila z formy novinových esejů. Hlavně ale otevírá spoustu aktuálních otázek, jimž je potřeba věnovat pozornost. Upozorňuje na možná rizika, varuje před nebezpečnými tendencemi a neustále, zas a znovu, porovnává situaci současnou se situacemi minulými. Dějiny se totiž rády opakují, byť si každý z nás rád myslí, že se umíme z minulosti poučit. Osobně mě donutil některé mé názory znovu zrevidovat, jiné přehodnotit, ale hlavně mě přesvědčil, že i jen malá občanská angažovanost je nutná a měl by se na ní podílet každý.

K někdy až přílišné idealizaci historických postav mám jen jediné. Realita stojící za hrdiny nikdy není dokonalá. To však nemění nic na tom, že je potřebujeme. A tenhle národ víc než jiný, protože jestli v něčem vynikáme, tak v jejich vymazávání z historie. Slovy klasika Benjamina Siska ze Star Treku:
- "Vždyť se to všechno zakládá na lži!"
- "Nezakládá se to na lži ale na legendě. A legendy bývají stejně mocné jako pravda."

16.11.2018


Atlasova vzpouraAtlasova vzpouraA. Rand (pseudonym)

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha?

Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci.

Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála.

Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí.

Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.

28.05.2017


Harry Potter a Tajemná komnataHarry Potter a Tajemná komnataJ. K. Rowling (pseudonym)

Kvality druhého dílu Harryho Pottera leží někde trochu jinde než u jedničky. Zatímco Kámen mudrců hodně spoléhal na wow efekt objevování, Komnata nám v tomto ohledu znatelně přibrzdila a dodala jen pár menších informací. Byť se ukázalo, že jsou Bradavice tajemné místo opředené vlastními legendami a tajemstvími, jako čtenář jsem neměla chuť se rozběhnout po světě a zkoumat do padnutí únavou jako v jedničce.

Na druhou stranu se napravila ta nejzásadnější chyba z Kamene, která mi i přes mou lásku k této sérii způsobuje pravidelný bolehlav. Zápletka dává smysl a dětští hrdinové se projevují jako dětští hrdinové! Žádné pekelně těžké zabezpečení, které bez problémů obejdou prváci bezdůvodně odmítající komunikaci a pomoc dospělých. Tady se Harry ocitá v jakési izolaci z pochopitelných důvodů („Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne.“) a když už jde fakt do tuhého, neváhá si říct o pomoc, byť tedy ne nejšťastněji zvolené osobě. Celkově mi vykreslení dětských hrdinů přišlo velmi reálné a to ať už mluvíme o typické dětské iracionalitě ("Proč jste pro boha neposlali sovu?!" - "To nás nenapadlo...") nebo o vážnějších momentech, které jste Rowlingové bez debat věřili ("Pomozte mi. Pomozte mi přece někdo!"). Hlavně se mi ale zamlouvá dobře postavená a zašifrovaná zápletka, kdy člověk do poslední chvíle i přes množství větších i menších nápověd neví, ale když dojde na odhalení, všechno dává nenásilnou formou smysl.

A pomyslnou šestou hvězdu si Rowla může napsat za Lockharta. Nebo vůbec za všechny svoje postavy, protože tak jedinečné, ujeté a osobité, přesto dýchající osobnosti dokáže napsat málokdo. Natož v takovém počtu! A to počítám i toho neskutečně užvaněného záporáka, co nám tu „pobíhá“. O tom ale více později.

04.02.2019


Harry Potter a Ohnivý pohárHarry Potter a Ohnivý pohárJ. K. Rowling (pseudonym)

Pro většinu fanoušků je přechodovým dílem série Vězeň z Azkabanu, ale pro mě je to spíš Ohnivý pohár. Byť je Vězeň temnější než předchozí dva díly a začíná se dotýkat dospělejších témat, stále jde o relativně epizodní záležitost soustředěnou na osobní drama a nenápadně couvající před skutečnými následky. Pohár se však od osobního dramatu přesouvá k dramatu všepohlcujícímu. Smrt přestává být vzdálenou nebo potenciální záležitostí a stává se aktuální událostí. Otázky a morální dramata se otevírají v mnohem větším počtu a závažnosti. Důvěra v lidi kolem, význam malého vítězství v kontextu mnohem větší události, plíživá radikalizace společnosti, mediální ovlivňování veřejnosti, populismus v politice. To vše na čtenáře vyvíjí najednou mnohem silnější tlak a to i přes značně naivní způsob psaní, kterého se Rowlingová nezbaví až do konce série. Body za to, že si to všechno vlastně uvědomíte hlavně v retrospektivě, protože během čtení spousta událostí vypadá úplně jinak než po dočtení a většina knihy se tak po většinu času tváří jako nevinná dětská literatura.

Nejoblíbenějším faktorem celého dílu je jednoznačně Pošuk Moody. Když si po dočtení projedete všechny jeho scény a přehodnotíte je v novém světle, je to prostě wow! Jednoznačně nejlepší výkon celé série i po zahrnutí Brumbála, Voldemorta a Harryho. Příklad za všechny, jak jste se na první hodinu obrany dívali při jejím čtení a jak jste se na ni dívali po dočtení knihy? Svět potřebuje bandu etiků, kteří by si nad tím sedli a něco pěkného nám sepsali.

Hvězda dolů bohužel za to, že Rowlingová prostě neumí psát akční scény. V tomto ohledu díky bohu za filmy, které umí dodat ten správný adrenalin.

14.04.2019


Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiRaději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiAleš Palán

Dělám přesně to, co jsem nechtěla. Píši komentář až celou věčnost po dočtení. Raději zešílet v divočině je ale naštěstí titul natolik unikátní, zvláštní a s takovou schopností zpochybňovat vaši zónu komfortu, že si jej budete pamatovat ještě dlouho. Možná si jednotlivé příběhy, jejich bizarnosti, smutky a štěstí, přepsané a vedené s empatií a otevřenou myslí, nevybavíte hned z vody, ale stačí jediná fotografie a vzpomene si na vše. Což je další skvělá věc na tomto titulu. Ony skvělé fotografie. Samy o sobě by byly krásné, focené s citem pro danou osobu, její charakter a prostředí, v němž žije, ale až jejich kombinace s příběhy je nepřekonatelná!

A pokud jde o aktéry samy, to by bylo nadlouho. Souhlasím s jedním komentářem níže. I já jsem vnímala, že zatímco ženy v této knize svůj jedinečný životní styl zvolily vědomě a plánovaně a užívají si ho, muži se k němu raději utekli z neschopnosti postavit se problémům čelem a najít lepší řešení. Těžko říct, zdali je to náhoda, úmysl autora nebo tomu tak skutečně ve většině případech bývá. A kdo mě zaujal nejvíc? Samozřejmě Klišíkovi pro tu jejich nezdolnou tvrdohlavost a svébytnost, pábitel Ruda, kterému se sice nedal věřit ani nos mezi očima, ale pěkně se četl, a Dáša a ten její bohorovný klid a smířenost s vlastním životem a osobou.

05.06.2020


Spolčení hlupcůSpolčení hlupcůJohn Kennedy Toole

Jak těžké je najít ve Spolčení hlupců sympatickou postavu, blízkou duši, obdivování hodného hrdinu! Vlastně je to zhola nemožné. První polovina bytostí, na jejichž osudy narážíme, je zcela nesnesitelná, druhá snad má nějaké dobré vlastnosti, ale kvůli těm špatným bychom je ve své blízkosti stejně nestrpěli. Nadutost, egoismus, zarputilost až na hranici stupidity, utápění se v sebelítosti, zcestné a ničím nepodložené názory na svět, falešné dobrodiní… dalo by se pokračovat do nekonečna. Dokonce tu najdeme i předobraz dnešních extrémních liberálních levičáků! Na jakou špatnou vlastnost si vzpomenete, tu zde najdete v koncentrované podobě. Je to celé tak strašně absurdní a fantaskní, a přesto tak skutečné a každodenní. Humorné i děsivé. A rozhodně perfektní.

Spolčení hlupců si Pulitzerovku bez debat zasloužilo. Zároveň se ale nedivím, že bylo tak těžké jej dostat mezi lidi. Není to kniha pro každého. Čtenář totiž musí být schopen se podívat do očí svým vlastním chybám a zasmát se jim.

08.01.2018


Opatství NorthangerOpatství NorthangerJane Austen

Austenová je strašný zvíře! Opatství Northanger je oproti slavnější Pýše a předsudku spíše oddychovější čtení, taková bokovečka. Nejde tak do hloubky, netváří se tak seriózně, postavy nejsou tak propracované a košaté. Catherine je naivní až na hranici blbosti, Henry příliš kousavý bez zjemňujících chvilek, které nakonec z Darcyho udělaly muže snů, a vlastně mi nějak uteklo, proč je to k sobě tak táhne. Faktem ale je, že nad tímhle moc nepřemýšlíte. Opatství je psáno pro radost ze psaní a pro radost ze čtení. A to plní i přes všechny zkratky na jedničku. Navíc tady má Austenová říz čerstvě nabroušeného skalpelu a nebojí se dloubnout jednou sem, po druhé tam. Škodolibě se tak smějete, že to od ní zase někdo pěkně schytal, až to najednou za něco schytáváte i vy sami. Takový terminátor v sukních, který místo střelné zbraně používá slova a nosí krajky. Já tu ženskou prostě miluji!
(A navíc tam tak dlouho a vytrvale básnili o Záhadách Udolfa od Radcliffové, až to mám v tabletu. Jane, doufám, že tvá doporučení nezklamou! Edit: Ok, Jane, můj život je příliš krátký na to, abych přečetla byť jen jediný další odstavec popisující hory. Třikrát proklatý romantismus!)

24.09.2018


OtčinaOtčinaRobert Harris

Otčina v zásadě splnila očekávání, která jsem měla od Muže z vysokého zámku. Temná a dusivá atmosféra nemilosrdného režimu vás během čtení donutí se paranoidně rozhlížet kolem a pouštět si ke každému rozhovoru rádio a vodu z kohoutku. Nikdo vám tu nemusí do zblbnutí opakovat, že tenhle svět je zlý, že tady nic nefunguje a že můžete z minuty na minutu zmizet a už se nikdy neobjevit. Prostě to víte. Cítíte to z kolemjdoucích, z deštivého počasí, z potlachu s kolegy. Ze všech těch věcí, o nichž se zkrátka nemluví.

Jasně, Otčina to ideově netáhne tak vážně jako Dickův Muž. Drží se hezky při zemi a místo děsivého poselství spoléhá na starou dobrou detektivku s omláceným policistou (Esesákem) outsiderem, pěknou kočkou po jeho boku a spoustou nepřátel s lehkým prstem na spoušti a mučícími komorami v záloze. Jenže zatímco se Dick pustil do hlubokých vod a nakonec skvělou myšlenku zazdil nemastným neslaným a neprocítěním provedením, Otčina si své minimum splnila na výbornou a ještě něco přihodila k dobru.

17.08.2018


Temné létoTemné létoDan Simmons

Temné léto by mohla být skvělá kniha, kdyby autor lépe plánoval. Zatímco první polovina působila jako ta nejdelší seznamovačka v mém životě a občas už jsem se při čtení ptala, jestli tím hororem není myšleno 550 stran o tom, jak kluci jezdí na kolech, druhá je naložená jako Van Sykeův kafilerní vůz. Všechno se spustí najednou, autor nakládá, korba praská ve švech a je nad slunce jasnější, že se obsah měl rozdělit na víc nakládek. Taky mi vadil nezájem. Jakože naprostý. Když jsem byla malá, stačilo nám se sestrou jedno noční škrábání v podlaze, abychom se pak strašily do konce léta. Zdejší kluci jsou ovšem z jiného těsta. Nějaký ten přízrak u cesty nebo mluvící vítr ve stromech je nerozhodí. Zajímat se o dění kolem začínají, až když se začne vraždit s efekty. A s dospělými je to ještě horší. Odsunout je autor ještě trochu stranou, je Elm Haven městem bez dospělých, v němž žijí jen děti. Upřímně, asi by mě to v závěru deptalo méně.

To jsou dost významné nedostatky a mohlo by se zdát, že komentář je v rozporu s hodnocením. Faktem ale je, že se autorovi výše zmíněné podařilo přelakovat a udržet pohromadě atmosférou. A je fuk, jestli to byla atmosféra začínajících letních prázdnin, na které všichni rádi vzpomínáme, horkého léta, kdy všechno roste, kvete a kobylky poskakují trávou, nebo dusivá atmosféra noční temnoty se všemi jejími tajemstvími. Temné léto si navíc může udělit malou medaili za to, že jsem se u něj bála. Jakože fakt. To se mi u knih nestává. Takže jo, doporučuji. Jen to chce trpělivost.

(PS: Předmluvy jsou zlo. Spoiler za spoilerem, takže nečtěte. A fakt mě dojalo, jak se v ní autor rozplývá nad svobodou svého dětství a jak je teď hrozné, že jsou děti neustále pod dohledem. No, svoboda je jistě fajn, ale všeho s mírou, Rychlá roto! Já sice nemohla být celý den v trapu, ale moji rodiče mi alespoň vysvětlili, že lepit mladší sestru do krabice a shazovat ji z kopce do vody (autorovy vzpomínky), není vtipné nýbrž nebezpečné, a kdybych matce vzala zbraň, zjistila by to ještě ten samý den a ručně mi vysvětlila, co se jí nelíbí.)

05.12.2018


Do tmyDo tmyA. Bolavá (pseudonym)

Do tmy je hodně zvláštní kniha. Přitáhla mě k ní chvála, která se ozývala snad ze všech koutů internetu, a tak jsem ji jednoho dne v knihovně popadla, přestože jsem nevěděla, co přesně čekat. Anna je svérázná hrdinka s až extrémními vlastnostmi. Na jednu stranu ji musí člověk obdivovat pro její duševní sílu, odhodlání, píli a ochotu obětovat i nějakou tu krev pro svůj cíl. Je to v zásadě něžná duše s citem a pochopením pro přírodu a její vnitřní monology probouzejí chuť vyběhnout do přírody a projít se vysokou trávou. Na druhou stranu se jí a o ni bojíte. Je šílená. Těžko říct, zdali je šílenství zdrojem jejích fyzických potíží, nebo zda jsou její fyzické potíže zdrojem těch duševních, či měla smůlu a chytla obojí nezávisle na sobě. Bez pochyby je však fyzicky i psychicky narušená a to jí znemožňuje žít normální život. Začlenit se, udržet si přátele, mít fungující vztah. V jejím životě je jen sběr, kterému obětuje vše. Snad protože je pro ni tak důležitý, snad proto že si myslí, že je to jediná věc, kterou jí nikdo nesebere, která neodejde.

Rovněž se mi líbí vhodně zvolený název. Skutečně začínáte na světle. Na slunné polednem prohřáté louce a pak se dnem za dnem, stránku po stránce sunete do tmy, do míst, které by spousta z nás nazvala peklem. Je to příběh o člověku, který se zničil a ani na okamžik toho nezalitoval. Něco, co zaujme a zároveň vzbuzuje strach. Zájem a znepokojení však byly jediné emoce, které ze mě kniha vydolovala. Nějak jsem vůči Anně nedokázala vzplanout jakoukoliv jinou emocí a od začátku do konce jsem se cítila čistě jen jako nezávislý pozorovatel. Divák, který se na chvíli zastaví a pak jde zase o dům dál.

06.04.2017


FrankensteinFrankensteinMary Wollstonecraft Shelley

Frankenstein vypráví o mnohém. O zodpovědnosti za naše činy, o lásce k bližnímu, o touze po lásce a sounáležitosti, o nenávisti a pomstě. Je to příběh dvou mužů. Jednoho, který stvořil a pak opustil; druhého, který byl stvořen a pak opuštěn. Jednoho, který měl, na co si vzpomněl, a vše dostal na stříbrném podnose; druhého, který neměl nic, přestože se snažil ze všech sil. Je to také příběh o vývoji emocí. Ukazuje, v co se může změnit radost a láska, nejsou-li opětovány. Jak se nadšení může přetavit v posedlost a následně lítost, strach a zoufalství. Jak dokáží nenávist a touha po pomstě zničit všechno a všechny bez ohledu na původní proč a jak. Obzvláště ta pomsta je krásně vykreslená. Ta její jedinečná schopnost uzavřít všechno do spirály, z níž není návratu, a rozmazat rozdíl mezi obětí a zločincem. Provinil se Frankenstein vůči svému monstru? Ano. Bylo monstrum nevinné? Na konci už ne.

Jen kdyby tento skvost nevznikl v tom třikrát proklatém romantismu! Chvějete se očekáváním hrůz a beznaděje, tušíte strašlivé činy a hluboké citové rány. A místo toho stále, znovu a nepřetržitě čtete o krásách přírody, jarním kvítí, letním vánku a zasněžených vrcholcích hor. Chápu úlohu těchto částí v textu a jinde jsem i schopná je ocenit, ale tady zkrátka překážely. Zdržovaly, prodlužovaly, nudily. Pryč s nimi! Chci vědět, k jaké destrukci dojde tentokrát!

„Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný!“

19.06.2018


Problém tří tělesProblém tří tělesLiou Cch'-sin

Přestože každou exaktní vědu nad úrovní základní školy vysvětluji kouzelnými skřítky a celá kolize Tří těles se točí jen kolem matematicko-fyzikálních problémů, mě zápletka knihy nadchla. Byla složitá, neprůhledná, fascinující. Nutila mě vytvářet stále nové teorie a vzápětí je zase bez milosti bourat. Zkrátka věc, kterou ocení každý fanoušek hard sci-fi. Prostředí komunistické Číny pak našinci dodávalo nádech známého a přesto naprosto neznámého prostředí, které rozhodně kontrastovalo s běžnou západní tvorbou. Doposud dobré.

Jenže… jenže pak se odhalí celá záležitost s hrou Tři tělesa, hlavní aktéři vylezou na světlo a dobrá polovina napětí se bez náhrady ztratí. A také mi v této beletrii dost chybělo ono „belles“. Nevím, jestli to náhodou neměl na svědomí překlad překladu, s nímž se český čtenář dostává do kontaktu, ale text mi přišel naprosto sterilní. Bez nádechu emocí, pestrosti nebo uměleckého nadšení. Bez barev. První polovinu knihy jsem četla spíše vědeckou zprávu, v té druhé už jsem kolikrát měla pocit, že autor dodal jen poznámky, které zapomněl rozepsat. Idea tedy skvělá, zpracování pokulhává. Zvědavost mi však nedovolí nechat ležet druhý díl ladem.

16.10.2019


Mrtvá a živáMrtvá a živáDaphne du Maurier

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavními postavami jsou Maxim de Winter a vypravěčka - jeho nejmenovaná druhá manželka. On je zralý muž, který před minulostí raději utíká, než by se s ní vyrovnal. Ona je mladá, nezkušená, plachá, s průbojností pudinku. To není idea, která zrovna láká.

Ve skutečnosti jsou však hlavními postavami Maderley a Rebecca. Na jedné straně nádherné panské sídlo Manderley s jeho bohatě vybavenými pokoji, nádhernou zahradou, rozkvetlou loukou a neustále se připomínajícím mořem. S minulostí temnou a hlubokou jako jeho nejodlehlejší kouty, s tajemstvím zosobněným v (jak goticky krásně tradičním) uzavřeném křídle domu. Na druhé straně stojí Rebecca, obdivovaná i nenáviděná, mrtvá a přesto všudypřítomná. V příběhu se nikdy přímo neobjeví, a přesto její přítomnost cítíte z každého slova, z každé stránky. Rebecca. Tajemná, krásná, schopná, inteligentní, divoká Rebecca. Oba hlavní aktéři mají jedno společné – dokáží se lidem zažrat pod kůži, přivlastnit si je a obtočit kolem prstu. Kdo se s nimi setkal, je již nikdy nedokázal zcela opustit.

A o čem román vlastně je? Z počátku o lehce zdlouhavém seznamování se postav a s postavami. Následně o mladé manželce, která je ztracená, neschopná a vyděšená z vlastního stínu v sídle, kde na ni vše křičí: „Vetřelec!“ Tahle část byla tak trochu zkouška. Ale rozhodně ji překonejte. Protože pak… pak začnou dopadat kapky. Kapky pomalu ale neúprosně odhalující to, o čem se nikomu nechtělo mluvit. O pravdě. O minulosti. O Rebecce.

„Dovedla bych zápasit s živou ženou, ale mrtvá je nad mé síly.“

24.02.2020


Den trifidůDen trifidůJ. Wyndham (pseudonym)

Na postkatastrofických příbězích je něco, co mě nikdy nepřestane přitahovat a děsit zároveň. Vždy mě donutí si uvědomit, jak jsme díky své závislosti na technice ztratili určitou dávku soběstačnosti a schopnosti přežít. Možná by nebylo na škodu na nás vypustit pár komet a trifidů, abychom se zase sebrali a zesílili, abychom opět dokázali, že jsme pány tvorstva. Také mě to ale vždy donutí se zamyslet nad svou vlastní šancí na přežití a dojít k závěru, že by byla menší než mizivá...
Den trifidů mi v mnohém připomínal Wellsovu Válku světů a to nikoliv jen tématikou, ale hlavně i stylem vyprávění a důrazem na morální poselství, které ve srovnání se současnějšími knihami působí až téměř plyšově.

19.01.2012


MiláčekMiláčekGuy de Maupassant

Miláček mě, jako spoustu jiných žen, dost rozhodil. Než že by se mi z něj však podlamovala kolena, spíše jsem mrkala nad tou drzostí a hlavně nad tím, v co ona drzost nakonec vyústila. Duroy je postava, kterou nemůžete mít rádi a na rozdíl třeba od Vicomta de Valmont z Nebezpečných známostí jej nemůžete ani obdivovat. Má příliš mnoho špatných vlastností toho typu, který nechce nikdo z nás. Hlavně jeho nenasytnost a věčná nespokojenost, díky nimž se cítí tím ublíženější, čím více získává, z něj dělají tvora naprosto nesympatického. Přesto vás fascinuje dostatečně na to, abyste knihu dočetli až do konce. Chcete totiž vědět, jak to s ním dopadne. Ne, přesnější je říct, že chcete vidět, jak si konečně namlátí ústa, jak mu to někdo spočítá, jak se mu některá z jeho milenek krutě pomstí a vesmírná karma bude vyrovnána. Dočtete to, protože ho chcete vidět trpět.

Miláček Duroy však není one-man show. Zdatně mu sekundují i další postavy, obvykle pohlaví něžného, které se dočkají stejné propracovanosti jako on. Autor zvládl takřka nemožné a vystupuje do popředí mého čtenářského seznamu jako jeden z mála spisovatelů mužů, jejichž ženské hrdinky mi přijdou skutečné, procítěné a lidské. A to i přesto, že na ně nahlížíme jen zvnějšku a o jejich myšlenkách nevíme zhola nic. Kritika tehdejší společnosti (obzvláště pak střední vrstvy), politiky a jejích vazeb na média jako by vypadla ze současných událostí. Dílo je to ve všech ohledech stále aktuální a, byť vás vyloženě neunese a neokouzlí, rozhodně stojí za přečtení.

(Můj vnitřní Forsyte by řekl: "Jak francouzské!"
Můj vnitřní Vikomt de Valmont by řekl: "Tohle není fér!")

15.03.2018


Všemi dary obdarovanáVšemi dary obdarovanáM. Carey (pseudonym)

Všemi dary obdarovaná je taková Chytrá horákyně - ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze. Nedočkáme se ani survival hororu ve stylu série Resident Evil, ani se neustále neptáme, jestli je důležitější morálka nebo přežití, jako v Živých mrtvých, ani se nezamýšlíme nad civilizací, jejími chybami a klady jako ve Dni trifidů. Ono to tam tedy všechno je, ale tak na půl plynu a vlastně o to vůbec nejde. Kniha je totiž hlavně o tom, jak jedna malá divná holka chce, aby ji lidé měli rádi. Trochu takové rodinné road movie. Zabaví to, nenaštve to, napsané je to vcelku dobře, byť ne výrazně, ale pochybuji, že si za půl roku na cokoliv vzpomenu. Tři hvězdy za celek a půl za to, že se autor nebál dotáhnout jednu ideu až do konce. V tom nemastném neslaném krvavě bezzubém neutrálu mě to fakt překvapilo.

08.07.2018


KrysařKrysařViktor Dyk

Pověst o krysaři, který ztrestal nevděčné obyvatele města, je známá asi každému dítěti. Teď po dočtení Dykovy poetické a procítěné verze mi však přijde, že ta zjednodušená dětská prokazuje příběhu medvědí službu a hloupě ho sesazuje na poučení o jednom aktu. Provinile přiznávám, že do postavy Krysaře jsem se zamilovala takřka okamžitě a až po uši jako sama Ágnes a nepřešlo mě to až do samého konce, který jsem oplakala. Která z nás by k sobě nechtěla připoutat tajemného svébytného poutníka, jenž se doposud odmítal usadit? Ha! A jak často dopadáme… No nic, zpět k tématu. Příběh sám o sobě prokázal, proč nezapadl v propadlišti literárních dějin. Kritizuje, odhaluje a chválí chování a události, které spisovatelé kritizují, odhalují a chválí již celá století a celá další budou. Je to nadčasové téma, protože jde až k samému jádru lidských citů a motivací. Nejenže tak Dykův Krysař přežije celá léta, ale jen těžko se najde čtenář, který by si z něj tu podstatu nevytáhnul. K tomu přidejte nádherný sloh, básnické výrazivo a špetku romantického patosu, a máte klenot literatury. Pro mě je to prozatím nejlepší kniha roku.

23.08.2017


Lev, čarodějnice a skříňLev, čarodějnice a skříňC. S. Lewis (pseudonym)

Harry Potter ke mně přišel později, než by měl, ale ne o moc. Kronika rodu Spiderwicků mé dětství a hovězí léta minula úplně, ale vlastně mi to ani moc nevadí. Ovšem Letopisy Narnie… ty jsem měla poprvé číst jako dítě. Obzvláště první díl na nás dýchá takovou dávkou fantazie a odkrývá počátky světa tak rozsáhlého a kouzelného, až se nemohu zbavit pocitu, že mě má dospělácká fantazie o něco ochuzuje. Jako dítě bych byla nadšená, zalezla do skříně a odmítala vylézt, dokud to nepůjde druhou stranou. Teď nezbývá než si povzdychnout a jít zase do práce.

Lva, čarodějnici a skříň pak z celé série prozatím hodnotím jako nejlepší a nemyslím si, že se po dočtení posledních dvou dílů něco změní. Jako každý začátek, i tento se drží jednoduchosti. Otevírá, nabízí, ale nikam netlačí, jen ukazuje možnosti. Je to příběh o dobrodružství několika dětí s pohádkovou pointou, že dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Hrdinové na konci vyjdou lepší, než jak vešli na začátku, pravda je nejstabilnější měnou a prastarou magii nelze obejít chvilkovým překroucením faktů. Před očima nám ožívají tvorové z legend, zvířata promlouvají a vše kolem nás má duši a může začít tančit. Kdo chce vidět kouzla, nechť otevře tuto knihu.

23.08.2017


FantomFantomSusan Kay

Pokud jste nečetli Fantoma opery od G. Lerouxe, kterého Susan Kayová vlastní knihou rozšiřuje, budete mít nejspíš problém s poslední čtvrtinou knihy. Tam už totiž autorka nejede ze svého, ale ve velké míře se odkazuje na původní román s tím, že se nenamáhá dovysvětlovat. A to je asi tak jediná objektivní věc, kterou ke knize mám.

Pokud jde o subjektivní dojmy, pokusím se je udržet na uzdě. Fantom opery je pro mě naprostou srdcovkou a občas až posedlostí na hranici zdravého rozumu. Na jednu stranu jsem tedy byla ke knize silně skeptická a zároveň ochotná hodně odpustit. Netuším, která strana zvítězila. Faktem zkrátka je, že knihu zbožňuji, miluji, nedám na ni dopustit. S každou kapitolou se zde otevírá nový nervy drásající a emoce vypínající příběh. S každou další stránkou před námi Erik pomalu ale jistě vyvstává v celé své geniální, šílené a frustrované podobě. Od malého odstrčeného dítěte, přes sebepoznávajícího mladíka, nezlomného a nezdolného muže až po vyčerpaného „starce“. Vše kolem Erika je extrémní, protože on sám má k průměrnosti daleko. V jednu chvíli družný humor, v druhou chladná necitelnost, v další nespoutaný živelný vztek. Klid a mír střídá násilí a nenávist, vzácné okamžiky štěstí jsou vykoupeny naprostým zmarem. Pokaždé když Erik získá, tak záhy zase ztratí. A pokaždé se postará, aby ztratili i ostatní. Často přitom nelze určit, co vedlo k čemu, co bylo příčinou a co důsledkem. Spirála nenávisti, touhy a šílenství. Někdy kolem francouzské revoluce jsem musela na dva dny přestat číst. Kniha mě tak emočně vysála a vyčerpala, že jsem zkrátka nebyla schopná dát více jak řádku v kuse. A po dočtení si přijdu strašně prázdná. Nejspíš bude trvat, než se budu moci otevřít něčemu jinému.

A jak autorka nakládá s předlohou? Vzhled a míru šílenství svému Erikovi vypůjčila od Lerouxe, okořenila ho Danceovským humorem a nadhledem (filmová verze 1990, doporučuji), dodala Butlerovský šarm a vtiskla mu vlastní džentlmenství a hrdost (či snad hrdopyšství?). Výsledkem tak byl muž mnoha tváří s fungujícím dopodrobna propracovaným bohatým psychologickým profilem. Po většinu knihy pak měla vcelku volnou ruku. Jediné informace, které Leroux o Erikovi poskytl, se vtěsnaly na pár stránek v závěru v prakticky bodovém výčtu. Když pak došlo na pařížskou operu, nebála se Kayová události trochu upravit, aby lépe sedly její vlastní verzi Erika, a hrdinům vtisknout vlastní slova (Christine a Raoul konečně nezněli jak po lobotomii!). Rozdílů tak najdete spoustu, přesto… i přesto se jí podařilo zachovat původní drama a atmosféru.

To, co Kayová vytvořila, je v zásadě prokletí. Bůh ochraňuj každou z nás, která si usmyslí, že dokáže obstát ve střetu s šílenstvím a ve Zvířeti najít Prince. Bůh ochraňuj každou z nás, která se do Erika zamilovala.

25.07.2018


Město z kostíMěsto z kostíC. Clare (pseudonym)

Proč? Proč tak skvělý příběh, tak skvělý nápad musí být zahrnut hromadou balastu a příšerného psaní? Ke knize mě nalákal film a já se na knižní sérii Nástroje smrti velmi těšila. Mělo to šmrnc, vtip a nádech originality. Bohužel jsem záhy zjistila, že scénáristé odvedli gargantuovskou práci, protože předloha stojí za starou belu.

Celé to bylo strašně roztahané - moc míst, postav, keců - a styl psaní se nedá označit ani za průměrný. Překvapilo mě, že je kniha, v níž se řeší případný incest, vraždy, chození do klubů a sex, určena čtenářům od třinácti let, když vlastně tématika i postavy mají let minimálně patnáct. Vydavatele musel nejspíš zmást způsob psaní, protože ten opravdu odpovídá třinácti letům. Těm autorčiným.

A ta užvaněnost! Nejhorší byl závěr knihy. Místo, kde by mělo být nejvíce emocí, nejvíce akce, v němž by měl celý příběh vyvrcholit, mě ubíjelo 30 stranami keců, jejichž informační hodnota by se snadno dala narvat do stran pěti a zbytek by se vyplnil něčím zajímavějším. Autorka ale místo toho ze svých hrdinů i z hlavního záporáka udělala uboze žvanící hromady nudy. Bravo.

Zkrátka a stručně, velké zklamání. Budu doufat, že celou sérii zfilmují, byť je to velmi naivní sen, protože někde pod vším tím balastem je opravdu skvělý příběh a já bych se kvůli němu jen nerada prokousávala tou hrůzou kolem.

11.10.2014


Jantarové očiJantarové očiVilma Kadlečková

Někde tam vzadu je asi velké nebezpečí pro celý lidský druh. Někde tam vzadu se asi schyluje ke galaktické politické krizi a možná i válce. Ale o tom se k nám dostávají jen náznaky. Prioritně jde totiž o osobní životy tří lidí a jedné Össeanky, jejichž osudy se proplétají. Občas pracovně, ale hlavně citově.

Lucas je roztomilá sbírka komplexů a psychických problémů, kterými ho zatížil sadistický otec. Jeho linii jsem měla ráda. Lucasův humor, sebevědomí, cílevědomost, to jak stojí nohama pevně na zemi, nic si nenalhává, ale také se nikdy zbytečně nevzdává, to vše mi imponovalo. Bohužel byl jediný, koho jsem si skutečně oblíbila. Ambiciózní Fiona ze začátku vypadala slibně, ale v okamžiku kdy vyplaval na povrch její náboženský fanatismus, se mi začala příčit. Maëwënë, jejíž linie byla nejakčnější, na tom byla se snesitelností o něco lépe. Když se držela při zemi a soustředila se na skutečně důležité věci, když byla v ohrožení života. Jakmile ovšem sklouzla k malicherné žárlivosti, bylo po dobrých dojmech. Zdaleka největším utrpením pro mě však byla Pinkertina, která zosobňovala snad všechny povahové neduhy přiřknuté ženám. Slabá, povrchní, hloupá, naivní, neschopná a pro základní příběh vlastně i naprosto postradatelná. Její linie pro mě byla čirým utrpením. Došla jsem k závěru, že paní Kadlečková musí ženy bytostně nesnášet.

I přes mnohé výtky k (ženským) postavám, jsem se však od (audio)knihy nemohla odtrhnout. Byť kniha roztáhla na 300 stran krizi, kterou by drtivá většina autorů bez problémů vecpala do první kapitoly akčního příběhu a využila ji jen jako start pro něco většího, dokáže si i přes klidnější tempo udržet pozornost po celou dobu čtení. Musíte se jen smířit s myšlenkou, že hlavním tématem knihy není velký epický příběh o osudu celé civilizace, jak se chvílemi snaží tvářit, ale občas až obyčejná životní dramata jednotlivých postav, které bojují s většími i menšími překážkami. S vražedným církevním představitelem, několik let starým otevřeným dopisem, nemocí nebo osaměním.

11.01.2017


GolemGolemG. Meyrink (pseudonym)

Golem rozhodně není snadné čtení. Člověk se musí na text zcela soustředit, protože pokud zaspí byť i jen část věty, ztratí návaznost a řetězec symbolů, snů a vidin se mu rozpadne pod rukama v nesmyslnou hromádku nesouvislých obrazů. První strany textu jsou pak nejhorší, protože nejen že vás hodí do hluboké vody, ony vás ještě záměrně matou a znemožňují vám se rychle zorientovat. Avšak osvědčený postup, který jsem se naučila u jiných knih, fungoval i tady. Proplout neporozuměním a číst dál s tím, že časem třeba bude jasněji. A ono bude. V případě Golema se však nemůžu zbavit pocitu, že po prvním čtení by hned mělo následovat i druhé, aby do sebe zapadly i poslední kousky. V každém případě šlo však o strhující čtení s velmi silnou atmosférou.

Závěrem děkuji uživateli Ricardovi za zběžné shrnutí základní symboliky. Většinu toho bych asi po hodinách hloubání vydolovala z paměti a rozluštila sama, takhle jsem si prastaré základy magických a jiných učení osvěžila podstatně rychleji.

24.10.2017


PustinyPustinyStephen King

Co začali Tři vyvolení, to Pustiny dotáhly k dokonalosti. Vztahy mezi postavami se upevňují a dotvářejí, stále v nich však zůstává mnoho nevysloveného a neotestovaného do budoucna. Oba společníci si během putování zvykají na Rolanda a Roland si zvyká na to, že už není sám. Do příběhu se také vrací chlapec Jake, jehož role kmitá někde mezi Rolandovým svědomím a svébytnou entitou, která má v textu své plnohodnotné místo. Pokud jde o příběh, k bájné Věži se dostaneme sice blíže, jenže jen nepatrně. Nevíme o ní vlastně skoro nic nového, jen je jistější, že k ní musíme, ať je Věž čímkoliv a kdekoliv. Tempo vyprávění se celou dobu drží na střední rychlosti. Neploužíme se, ale ani neletíme. Dobře to však zapadá do kontextu pomalého pěšího putování, namáhavého přežívání ve světě, který se hnul, a družiny, která se stále učí. Body k dobru navíc za Blaina a neustálé odkazy na literaturu a popkulturu.

Pustiny jsou tak první Kingovou knihou, k níž nemám žádné výhrady. Je to vyvážené, svébytné a přitom to táhne k přečtení dalších dílů. Postavy jsou propracované, živé. Prostředí fantaskní, přesto postavené na solidních základech. Způsob psaní bez chyby.

24.04.2018


Stepfordské paničkyStepfordské paničkyIra Levin

I přes žánrovou změnu v tomto případě preferuji film. Ten měl atmosféru, osobitý styl, budoval napětí a i přes komediální prvky se jistým děsivým způsobem zaryl do paměti na léta. Právě tohle všechno knize chybělo.
Ano, konec krásně vygradoval a hororová atmosféra v něm pracovala na jedničku. Jenže to se bavíme o posledních pár stranách. Předtím - nic. Kniha měla zkrátka navíc, atmosféra se měla budovat od začátku a chvilky pro napětí se mohly začít objevovat mnohem dříve. Nemluvě o tom, že mě naprosto ubíjely časté a naprosto bezvýznamné odstavce o tom, co manželé zrovna dělali ve stylu: "Udělala jsem snídani, poslala děti do školy, šla nakoupit, nafotila pár fotek. Manža zatím byl v práci, cestou domů mluvil s XY, doma dal nádobí do myčky." Kniha má 160 stran, námět na regulérní román, a přesto tu jsou zbytečné vycpávky.
Úplná ztráta času to ale není. Text je psaný vcelku lehce, těch pár stran se přeletí snadno a rychle, nápad je zajímavý a čtení vás bude převážně bavit. Jen to zkrátka nemá hloubku a za chvíli na knihu zapomenete.

16.11.2018


1 ...