tsal komentáře u knih

Pověst o krysaři, který ztrestal nevděčné obyvatele města, je známá asi každému dítěti. Teď po dočtení Dykovy poetické a procítěné verze mi však přijde, že ta zjednodušená dětská prokazuje příběhu medvědí službu a hloupě ho sesazuje na poučení o jednom aktu. Provinile přiznávám, že do postavy Krysaře jsem se zamilovala takřka okamžitě a až po uši jako sama Ágnes a nepřešlo mě to až do samého konce, který jsem oplakala. Která z nás by k sobě nechtěla připoutat tajemného svébytného poutníka, jenž se doposud odmítal usadit? Ha! A jak často dopadáme… No nic, zpět k tématu. Příběh sám o sobě prokázal, proč nezapadl v propadlišti literárních dějin. Kritizuje, odhaluje a chválí chování a události, které spisovatelé kritizují, odhalují a chválí již celá století a celá další budou. Je to nadčasové téma, protože jde až k samému jádru lidských citů a motivací. Nejenže tak Dykův Krysař přežije celá léta, ale jen těžko se najde čtenář, který by si z něj tu podstatu nevytáhnul. K tomu přidejte nádherný sloh, básnické výrazivo a špetku romantického patosu, a máte klenot literatury. Pro mě je to prozatím nejlepší kniha roku.

15 23.08.2017

Ač nerada, musím se přidat k průměrným hodnocením. Ještě by se dalo přehlédnout, že autor jednotlivé kultury bere letem světem. Co se ale tolerovalo hůře, byla zbytečná stručnost zajímavých témat, která se dala rozvést do několika věcných odstavců místo pár vět, a zbytečně často opakovaná vycpávková místa bez jakéhokoliv obsahu. Informační hodnota mi navíc přišla spíše na úrovni jedna paní povídala než tvrzení opřená o fakta. Mohlo jít o pěkný rozcestník na poli světové sexuality, místo toho máme jen soubor nesourodých a prapodivně poskládaných vzpomínek. Škoda.

2 21.08.2017

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami princ Ládík osedlal své nohy a znovu vyrazil do světa. A výprava to byla… inu, stejně zábavná jako ta předchozí.

Mezi první a druhou knihu Ladislava Zibury by se dalo dát pomyslné rovnítko. Obě mají stejně dobrou stylistiku, stejnou dávku ironického a kousavého humoru, v obou si ze sebe pan Zibura umí udělat legraci, v obou potkává celou řadu zajímavých lidí a potkávají ho více či méně nebezpečné a nezvyklé situace. Nedá se tedy říct, že by byli Buddhisté a komunisté zábavnější nebo nudnější než Jeruzalém. Právě velmi podobná atmosféra a náplň knihy je však důvodem, proč doporučuji mezi ně vložit pauzu a nečíst je hned za sebou. Osobně se mi Buddhisté chvílemi maličko táhli, protože jsem příliš dlouho jela v tom samém.

Pár odlišností se však přeci jen najde. Autor odstoupil od denních záznamů a přešel spíše k uceleným celkům. Na jednu stranu se tím text zrychlil, získal na komplexnosti a často lépe fungoval. Na druhou stranu se tak ztratily ty malé nevýznamné maličkosti, které jsem ráda četla v první knize. Také ubylo podrobných popisů setkání s lidmi a rozhovorů s nimi a přibylo popisů krajinek a zamyšlení nad všeobecným lidským hemžením. Jelikož se však v Číně jinak než čínsky prakticky nedomluvíte, dává to smysl. Také jsem zjistila, že když o cestě čtete průběžně již na FB pana Zibury, připravujete se tím o polovinu kouzla následné knihy.

A stejně jako druhé vydání Jeruzaléma, tak i Buddhisté a komunisté získávají speciální hvězdičku za vizuální stránku knihy. Doslova láska na první pohled.

7 10.08.2017

Knihu Už budu! hodnotím velmi kladně, protože zábavnou formu otevírá téma, které je v současné době velmi aktuální. O ženském orgasmu, o tom, jak by MĚL vypadat, jak bychom ho MĚLY cítit, jak často bychom ho MĚLY dosahovat, se mluví a zároveň nemluví takřka všude. O tom, jak se oba partneři můžou cítit méněcenně, když něco neprobíhá, jak by MĚLO, už ovšem méně. Kniha si přitom na nic nehraje, donutí k zamyšlení a k uvědomění si, kolik balastu z okolí máme v myšlenkách nabaleno a jak těžké občas je ho odlišit od vlastních přání. Snad by někdy bylo potřeba někde něco dotáhnout, některé části maličko oživit, to jsou však jen malé vady na kráse. Dovolím si proto se vyjádřit, proč nesouhlasím s častou kritikou zde v komentářích i jinde.

Kniha rozhodně není vtipná, ani humorná. To je zcestná reklama, která se skutečností nemá nic společného. Autorka neměla v plánu nás smíchy povalit na zem. To správné slovo je odlehčená. Dále, hlavní hrdinka opravdu není zosobněním sympatičnosti. Manžel to s ní má těžké, občas má divně prohozené priority, neumí o svých problémech otevřeně mluvit, příliš se opírá o názor okolí. Jenže je také skvělou matkou, hospodyní a snaží se být i dobrou manželkou. Takových žen potkáváme tucty, jen jim nevidíme do hlavy jako hrdince a tak je nesoudíme tak přísně. Hlavně ale hrdinka skvěle ukazuje, co je v současné společnosti špatně.

A za třetí, je velmi důležité brát v potaz odlišné kulturní prostředí. Českému čtenáři se může zdát, že je hlavní hrdinka zbytečně útlocitná, uzavřená, neumí o své sexualitě mluvit otevřeně. Pravdou ovšem je, že nejde o zveličení. Ať je ČR jakákoliv, v oblasti sexuality, intimností a všech problémů a otázek kolem jsme oproti západnímu světu neuvěřitelně otevření. Nemáme problém se s přáteli, nebo i jen známými bavit o skutečném stavu věcí, neutápíme se zbytečně v legendách vybájených časopisy a „odborníky“. Na severu je situace pro většinu žen opravdu velmi podobná té hrdinčině a jen pomalu se mění. Běžná Norka tedy hrdinku pochopí lépe než běžná Češka.

(Spoiler)
Nejvíce na knize však oceňuji konec. Okamžik, kdy hrdinka konečně pochopí, že jí samotné absence orgasmu vlastně nechybí, že jediné, co ji trápilo, bylo nesplnění společenské normy, a že ji sexuální život s manželem uspokojuje, dokud dokáže uspokojit ona jeho, je k nezaplacení. Tleskám.
(Konec spoileru)

5 10.08.2017

Hodnotit Kodex apokalypsy není snadné. Pokud bych ho měla brát čistě jako román, vysloužil by si maximálně tři hvězdy. Chvílemi možná i jen dvě. Takřka od první strany je totiž znát, že text není prací vypsaného profesionála, který si sebevědomě buduje vlastní svět. Což není nic překvapivého vzhledem k tomu, že jde o společnou práci malíře, umělce a autora, o jehož kariéře se mi nepodařilo nic zjistit. Časté dělení na odstavce, přítomný čas, jednoduché věty, zbytečně moc nahodilostí, nevyřešeného, nebo příliš vyumělkovaného, to vše co vás hned na začátku praští do očí, vás bude doprovázet až do posledního slova.

Pokud vás však stejně jako mě přitáhlo jméno Luis Royo, nemuselo by být zklamání velké a hodnocení tak nízké. Náhle se totiž spousta těch krátkých, stručně a bryskně psaných odstavců, v nichž převažuje věcný popis nad poetikou či vysvětlením, změní v obrazy popsané slovy. Znáte-li obrazy Luise Roya, jeho styl, hru se světlem, jeho prolínaní se fyzické krásy s hnilobou okolí, podtóny erotiky a důraz na heroičnost, nebudete mít nejmenší problém si je při čtení představit. Jeden za druhým, po celých desítkách, stovkách. Spíše než jako román knihu tedy hodnotím jako soubor obrazů, které musíte dekódovat.

4 09.08.2017

40 dní pěšky do Jeruzaléma rozhodně není typický cestopis. Středobodem textu totiž není cizí kultura, její zvyklosti, zajímavosti a odhalování neznámého, nýbrž Čech, který se jednoho dne sebral a vyrazil do ciziny, aniž by si o té cizině něco zjistil. Zjistíme tak, jaké strasti mohou potkat člověk na pěší pouti, co princ Ládík jedl, kde spal, s kým a o čem si povídal či znakoval a jaké myšlenky a vtípky ho cestou napadaly. Pro čtenáře prahnoucí po běžném cestopise by tak kniha mohla být v zásadě nezajímavá. Nového přináší pramálo.

Všichni ostatní by však mohli ocenit jednu zásadní věc - i připomenutí samozřejmého může působit jako svěží vítr, když se to dobře podá. 40 dní pěšky do Jeruzaléma je totiž nejen o jedné obyčejně neobyčejné cestě, je ale hlavně o lidech. A pokud bych měla zvolit knihu, která nádherně dokazuje, že lidé jsou v zásadě všude stejní a že kulturní rozdíly často nehrají až takovou roli, jakou bychom jim rádi přisuzovali, byl by to právě tento titul. Muslim, Žid, Čech, Turek, Kurd, Arab. V jádru člověka je to vlastně jedno, protože všude jsou blbci a všude jsou lidé ochotní pomoci.

Sarkasmus, smysl pro humor a schopnost udělat si legraci ze sebe i svých strastí je jen třešnička na dortu. Jen ta repetice táhla spíše k přerušované četbě.

Dodatek: Nové vydání. Kupte nové vydání. Ta obálka! Ta vnitřní úprava! Po dlouhé době zase láska na první pohled.

12 03.08.2017

Jsou knihy, které jsou skvělé, snad i geniální, s potenciálem změnit vám život, a vy se k nim přesto nikdy nevrátíte. A pak jsou knihy, které možná nejsou nejlepší z nejlepších, ale dotknou se vás u srdce a stanou se stálou součástí vašeho života. Takovou knihou je pro mě Zpěv drozda.

Příběh budoucího Adama, Evy a Boha neoplývá adrenalinem, ani přemírou zápletek. Emoce vzbuzuje konstantně od začátku do konce, odzbrojujících citových nárazů se však nedočkáte. Postavy nejsou ani zvláštní, ani ničím výrazné, mohla by se jimi stát většina z nás. Styl psaní rozhodně není špatný, ale zároveň se nevyznačuje ničím speciálním, co by ho povzneslo nad jiné dobré autory. Ovšem hlavní myšlenka knihy, ta pro mě bude vždy vysoko.

Zatímco si Bradbury ve svých 451 stupních Fahrenheita vystačil s likvidací jakékoliv vyšší kultury, Tevis šel ještě dál a lidstvo nezbavil jen podnětů k přimyšlení, ale i myšlení samého. Všechna práce se hodila na roboty, podpora individualismu došla tak daleko, že se jakýkoliv bližší kontakt mezi lidmi stal protizákonným, sex se změnil na vyprázdněnou útěchu základní tužby, kultura zcela vymizela a myšlení nahradilo drogové opojení. Situace je tak mnohem depresivnější, protože jak se můžete probudit ze spánku, který si sami nevědomky ordinujete? Přesto se to dvěma lidem povede. Po malých krůčcích zjišťují, že kolem nich existuje svět, v němž je možné všechno. Člověk jen musí umět to, co nás dostalo ze stromů do měst - zformulovat myšlenku. Vyjádřit názor. Knihy a četba, potažmo filmy, které zde sehrály roli buditele vlastně nejsou až tak důležité. Místo nich by mohlo být cokoliv, co vás donutí se na chvíli zastavit a přemýšlet. Zpěv drozda pro mě tedy není jen oslavou četby, ale hlavně oslavou všech těch maličkostí všedního života, které nás dělají, kým jsme. Zároveň je také varováním před tím, čím bychom se mohli stát.

31 25.06.2017

Jana Rečková, s níž se teprve seznamuji, je zřejmě žena mnoha stylů vyprávění a žánrů. Jedno se však napříč jejím spektrem táhne neustále – úderná stručnost a přímost. Zatímco ve Virtuálních vrazích jsem ji proto milovala, její povídková forma u mě zase poněkud propadla. Obzvláště v některých povídkách, které mi nápadem přišly naprosto geniální, až přílišná stručnost naprosto zabila pointu, která by mohla být dobrá, kdyby se jí věnovala víc jak jedna věta. Na druhou stranu s formou povídek vyjma Japonců bojuji tak nějak plošně, takže problém bude asi jen ve mně. Jinde však pointa byla dotáhnutá k mé spokojenosti a text mi doslova sebral dech. Ať už šlo o sci-fi horor, městkou fantastiku, thriller či prostě jen skoro obyčejný život několika bývalých, často jsem narážela na prvky, které mě naprosto konsternovaly, o nichž jsem musela přemýšlet nebo u nichž mě přes vší korektnost a zjemnělost kolem rozhodila nahá a ničím nezastřená upřímost odprezentování. Odhalení pravdy, něčí smrt, rozloučení… Běžná věc, přesto mě tady často udeřila do srdce. Také musím pochválit originalitu. Ve sbírce nenajdete jedinou povídku, která by neměla alespoň špetku neotřelosti – buď zcela novou ideu, nebo nový pohled na již známou. I po měsíci mi stačí se podívat na název nebo velmi krátký úryvek textu a vše se mi jasně vybaví. A to už v mém sklerotickém případně sakra něco znamená!

Mám-li ze sbírky vytáhnout kusy, které stojí za zmínku, rozhodně to budou nostalgická a lehce hororová Poslední píseň Tonyho M, brutální a neotřelé Nové bydlení či lehce necudná zato velmi hororová sci-fi Nebylo ráno. Nejméně mě i přes mou lásku k podpatkovým botám zaujala Sedm a více mil, jejíž smysl mi naprosto unikl.

1 24.06.2017

Marťan je hodně skvělá věc. Takový Robinson Crusoe, který místo na ostrově skončil na Marsu, a místo Pátka mu společnost dělá neoblomný smysl pro humor a optimismus. I přes zdánlivou lehkost, s níž Mark Watney popisuje svůj každodenní boj o přežití, mě po celou dobu šimral mráz po zádech. Spousta sci-fi se odehrává ve vesmíru, ale ten je obvykle jen prázdnou kulisou. Příliš málo titulů vám opravdu dá ochutnat, jak nebezpečné a člověku nepřátelské prostředí to je. Marťan je rozhodně jednou z těchto knih. S každou chybou či poruchou se nejprve zasmějete Watneyho vtipu a pak vám dojde, jak blízko byl ke smrti. Jaký zázrak je, že ještě dýchá. A co všechno (čímž myslím absolutně všechno) se kdykoliv může pokazit a zabít ho. Je to dobrodružná cesta, jejíž konec sice vidíte jasně, ale přesto vás dokáže napnout od začátku do konce. A taky vás donutí ocenit, jak fajnové místo Země a váš útulný koutek na ní vlastně je.

Jedinou slabinou tu pro mě byl častý technický výklad. Nestydím se přiznat, že jsem typická blondýna, která věří, že žárovky svítí díky malým trpaslíkům s pochodničkami. Výroba vody z plynů a ohně pro mě tedy byla naprostou španělskou vesnicí, jejíž princip bych skutečně nepochopila, ani kdybych chtěla. A já nechtěla. Zde nastupuje výhoda audioknihy (která je jen tak mimochodem rovněž skvělá). Odignorovat nezábavnou část v textu je podstatně těžší než odignorovat nezábavnou část zvukové stopy. Zážitek z četby mi tyto pasáže tedy zkazily jen minimálně. Technická linka knihy je nejspíš také zajímavá, ale mně ke spokojenosti stačila jen ta dobrodružná.

27 24.06.2017

Takové to, když vám slíbí dramatický příběh plný emocí, zvratů a lidských osudů a místo toho dodají architektonické porno…

Při čtení první poloviny knihy jsem se nemohla ubránit pocitu, že by Francouzi udělali lépe, kdyby Huga zavřeli s balíkem architektonických časopisů někam na hodinový hotel a nechali ho tak týden být. Rozsáhlé, detailní a až extatické popisy Paříže a katedrály Notre-Dame možná mají cenu pro nadšence historického stavitelství, nikoliv však pro čtenáře obecného, protože s příběhem vlastně vůbec nesouvisí. Jen kulisy, které by se snadno daly vyměnit za jiné. Pokud vám tedy jde čistě jen o příběh a emoce, v první polovině se o nich nedozvíte nic. Jen jména a zaměstnání osob, které někde tam na konci budou snad možná sehrávat svou úlohu. Málem jsem to vzdala.

Pak se situace naštěstí zlepší. Hugův styl vyprávění je sice stále zbytečně obšírný a často uskakuje ke kdejaké věžičce či události kolem a dočkáme se naprosto nepřekvapivé osudovosti, ale emoce začínají fungovat, příběh začíná mít svou stavbu. Pokud jde o postavy, je těžké někomu fandit. Mým oblíbencem se nakonec stal Frollo. Byť nešlo o kladnou postavu, u něj jediného jsem chápala motivaci činů a neměla chuť třískat hlavou o stůl. Zbytek je naivní až na hranu idiocie, pramálo popsaný, nebetyčně užvaněný či značný plochý. Jediným významným bodem k dobru byl přechod od porna architektonického k tomu lidskému. Alespoň na poměry tehdejší doby. Chudák Esmeralda ukazovala prsa skoro stejně tak často, jako vzdychala.

Těšila jsem se na spoustu dalších příběhů z pera tohoto autora. Po zkušenostech se Zvoníkem si je ale asi nechám utéct. Dvě hvězdy prakticky jen za úroveň stylistiky.

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha?

Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci.

Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála.

Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí.

Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.

25 28.05.2017

Tato kniha mi doslova vytrhla pracovní trh z paty. K práci personalisty jsem přišla jako slepý k houslím a jen díky
Abecedě personalisty jsem se začala v oboru orientovat. Po roce praxe je spolu se Zákoníkem práce stále mou pravou rukou. Krom personalistické teorie, historie a současných trendů obsahuje všechny důležité informace v jasně srozumitelné a stručné formě, nabízí příklady z praxe, několik vzorů a u sporných věcí i nejčastěji preferovaný výklad. Rozhodně doporučuji jak profesionálům, kteří čas od času potřebují připomenout méně užívané oblasti, i laikům preferujícím prežvýkanou verzi ZP a souvisejících zákonů.

14.04.2017

Kočičí host je nesmírně milá kniha. Takové laskavé pohlazení po duši, které čas od času potřebuje každý z nás. Příběh manželského páru, který si tak trochu přivlastnil sousedovic kočku a tak trochu proti své vůli jí věnoval mnoho lásky a pozornosti, se vyznačuje všemi typickými znaky japonského umění. V popisu sousední staré vily a křivolakých uliček v okolí domu se nachází smysl pro detail. V líčení rozlehlé staré zahrady pak japonské souznění s přírodou, uvědomování si koloběhu života a neustálých změn, jimiž vše kolem nás prochází. Hlavně zde však autor ve formě deníkových zápisků zachytil prchavý okamžik života. Před očima se vám sice míhají písmenka, avšak v duchu vidíte obrazy. Detailní snímky, zachycující zcela obyčejné a přesto vzácné minuty, které uplynou dříve, než si je stačíme uvědomit. Z celé novely na vás tak nevtíravě padá spousta emocí. Radost, něžnost, smutek, nostalgie, melancholie. Vplíží se vám do myšlenek, stočí vám oči ke stromům za oknem a ruku zvednou ke kočičímu kožíšku. Nebude to trvat dlouho a jednotlivé scény zapomenete. Ten pocit, který jste však měli při jejich čtení, ten s vámi zůstane.

13 06.04.2017

Zjizvená noc měla obrovský potenciál, který bohužel nevyužila. Na začátku se před námi rozloží fascinující město, které nemá obdoby. Steampunková metropole zavěšená na řetězech nad hlubokou propastí, v níž má sídlit bůh. Bůh, kterého je potřeba krmit mrtvými. Hluboká brána, jak se město jmenuje, je temné, špinavé a nebezpečné místo. Jeden zrezivělý řetěz nebo uklouznutí v hůře udržované části a padáte do propasti vy nebo rovnou i celá čtvrť. Nad hlavou se vám vznáší dým a výpary z jedových dílen, po obloze létají válečné vzducholodě naplněné chemickými zbraněmi a uprostřed všeho toho stojí chrám se svými přísnými kněžími a upravenými zabijáky Legie. Poznávat Hlubokou bránu je radost.

Jenže pak je tu ten zbytek. Rachel, legionářka s nedokončeným výcvikem, je sympatická postava, ale příběh táhne takřka sama. Její sokyně, vražedný anděl Karneval je rovněž zajímavá, jenže nedostává tolik prostoru, kolik bychom si přáli. A pak už je tu jen Dill. Dill, na kterého se celá kniha soustředí, přestože mi ani na poslední stránce nedošlo proč. Je zbytečný, nedůležitý, nic neudělá, jen stojí a nechápavě zírá, zatímco mu jiný zachraňují krk. Kdyby zmizel, nic by se nezměnilo.

Příběh sám o sobě pak táhne a napíná asi tak do poloviny, kdy se drží detektivní zápletky. Poté se ovšem hrdinové vydají do propasti a pravda o jejím dnu vyjde najevo. V tu ránu jde atmosféra celé knihy naprosto do háje a spousta věcí přestává fungovat. Při druhém čtení díky tomu kniha hodně ztrácí na kouzlu, protože již víte a to vědomí se vám odráží na každé stránce, kterou jste dříve hltali. Moc nepomáhá ani to, že je většina soubojů až směšně přitažená za vlasy a člověk u nich jen kroutí očima.

Suma sumárum, prostředí na jedničku, postavy a příběh tak padesát na padesát.

3 06.04.2017

Druhý díl má své klady i zápory, v zásadě mi ale přijde lépe napsaný než Zjizvený anděl. Souboje přestaly být nelogické a přitažené za vlasy. Velkou měrou za to může fakt, že jsme se přesunuli od čistě lidských bojovníků k těm nadpřirozeným, takže akce je stále nadsazená, ale již nepůsobí směšně. Nerozptyluje zbytečnými otázkami a jen si užíváte jízdu. Také musím pochválit autorovu fantazii. Už Hluboká brána v prvním díle byla hodně zvláštní město, ale oproti Labyrintu a jeho obyvatelům, kteří dostali místo v Železném andělu, to bylo pouhopouhé nic. Je to fascinující, barvité, plné skvělých a neotřelých nápadů a přitom funkční a děsivé! Pan Campbell je nadán představivostí, kterou mu mnozí mohou závidět.

Bohužel s psaním už je na tom trochu hůře a obávám se, že se nikdy nevymaní z rámce lehčí fantasy. Kniha je rozdělena na několik hlavních částí, které se soustředí vždy na jinou postavu. Jednou z nich je i Dill, který byť jen na chvíli konečně opustí svou pozici pasivního ňoumy k ničemu, což jsem ocenila. Že to nevydrželo už tolik ne. Hlavním problémem tohoto sekvencování však je, že ani jedna linie není pořádně dotažená. Jakž takž na sebe navazují, nakonec se lehce prolnou, ale stejně stále každou vnímám jako vlastní příběh, k němuž mi autor nedodal konec. Jako celek to zkrátka nefunguje, ani když vezmu v potaz, že jde o prostřední díl. Mnohem lépe by to působilo jako sbírka novel s vlastními pointami.

Teď už jen zbývá se ptát, ve kterém století vyjde třetí díl?

2 06.04.2017

Do tmy je hodně zvláštní kniha. Přitáhla mě k ní chvála, která se ozývala snad ze všech koutů internetu, a tak jsem ji jednoho dne v knihovně popadla, přestože jsem nevěděla, co přesně čekat. Anna je svérázná hrdinka s až extrémními vlastnostmi. Na jednu stranu ji musí člověk obdivovat pro její duševní sílu, odhodlání, píli a ochotu obětovat i nějakou tu krev pro svůj cíl. Je to v zásadě něžná duše s citem a pochopením pro přírodu a její vnitřní monology probouzejí chuť vyběhnout do přírody a projít se vysokou trávou. Na druhou stranu se jí a o ni bojíte. Je šílená. Těžko říct, zdali je šílenství zdrojem jejích fyzických potíží, nebo zda jsou její fyzické potíže zdrojem těch duševních, či měla smůlu a chytla obojí nezávisle na sobě. Bez pochyby je však fyzicky i psychicky narušená a to jí znemožňuje žít normální život. Začlenit se, udržet si přátele, mít fungující vztah. V jejím životě je jen sběr, kterému obětuje vše. Snad protože je pro ni tak důležitý, snad proto že si myslí, že je to jediná věc, kterou jí nikdo nesebere, která neodejde.

Rovněž se mi líbí vhodně zvolený název. Skutečně začínáte na světle. Na slunné polednem prohřáté louce a pak se dnem za dnem, stránku po stránce sunete do tmy, do míst, které by spousta z nás nazvala peklem. Je to příběh o člověku, který se zničil a ani na okamžik toho nezalitoval. Něco, co zaujme a zároveň vzbuzuje strach. Zájem a znepokojení však byly jediné emoce, které ze mě kniha vydolovala. Nějak jsem vůči Anně nedokázala vzplanout jakoukoliv jinou emocí a od začátku do konce jsem se cítila čistě jen jako nezávislý pozorovatel. Divák, který se na chvíli zastaví a pak jde zase o dům dál.

19 06.04.2017

Tohle! Tohle jsem čekala od Fangirl! Eleanor a Park mě jen utvrdili v dojmu, že Fangirl k čitelnosti potřebovala seškrtat asi tak 100 stran. Teď však zpět k našemu párku outsiderů.
Být divný a na střední škole je vždy snadná cesta do pekel. Někdy stačí málo - třeba být jediný Asiat v okolí. Jindy je ta nálož divnosti větší - třeba když jste z chudé problémové rodiny, nemáte ani kartáček na zuby a váš nevlastní otec je ožrala a surovec. Z naší dvojice to má zcela jistě horší Eleanor, v jejíž kůži by nechtěl být nikdo z nás. Park, který si do setkání s ní myslel, že prožíval těžký život středoškoláka, si teď musí trochu přeskládat priority, zamyslet se nad vlastním životem a hlavně přehodnotit některé své postoje. A zatímco se ti dva perou se svým životem i sami se sebou, vzniká mezi nimi pouto přátelství, důvěry a nakonec i lásky, která je oba překvapuje.
Ve všech ohledech je to svižné, chvílemi snad trochu banální, čtivo o dvou puberťácích, jejich první lásce a objevování sexuality. Je to však skvěle napsaný příběh o puberťácích a Eleanořina linka mu navíc dodává na dramatičnosti, která v závěru špičkově vyvrcholí. Kéž by takové byly všechny knihy paní Rowellové.
Závěrem pochvala obálky. Minimalismus knihám zkrátka sluší, snad jen ty reklamní nápisy ještě osekat.

5 18.02.2017

Náklonnost pro mě byla oživením četby hned v několika ohledech. Jednak mě snad poprvé donutila se zamyslet, jak to v té době vypadalo v ženském vězení a musím uznat, že mě trochu vykolejilo, jak významnou roli v jeho řízení měly ženy. Když se člověk zamyslí, dává to smysl, ale obvykle se ke mně dostávají jen příběhy žen z vyšších vrstev, jejichž největším výkonem je v krizové situaci neomdlít. Člověka to zblbne.
Druhak se mi po dlouhé době dostal do ruky milostný příběh, který neuháněl mílovými kroky k výbuchu sopky, ale který se raději ubíral pomalu, krůček po krůčku z nenápadného, takřka neviditelného počátku k tajnému vyznání. Takový přístup k romantickým vztahům je u současných autorů vzácný.
A za třetí mě autorka utáhla na vařené nudli, třebaže jsem od začátku věděla, o co půjde. Naštvala mě, protože vystavila mou naivitu světu na odiv a pak práskla dveřmi.
Pátou hvězdu Náklonnost ztratila kvůli hluchému místu cca. ve třetí čtvrtině knihy, kde se děj opravdu nesmírně táhnul, pokud se vůbec hýbal. Zbytečná vada na kráse, ale stojí za to ji překonat.

4 18.02.2017

Předem říkám, že pana Forsytha neznám a že jsem Fantoma Manhattanu četla pouze kvůli Fantomovi opery.
Začněme klady. Kniha se četla svižně a téměř sama. Když se to vezme kolem a kolem, nemá vlastně ani moc stránek a text není obtížný, spíše oddychový a prvoplánově zábavný. Příběh se k nám dostává skrze výpovědi různých osob v různých formách - novinové články, přátelský potlach v hospodě, deník, zpověď. Vypovídající osoby jsou pak stejně různorodé - kněz, začínající novinář, klaun. Většina z nich jsou osobami neznámými, do příběhu náhodně zataženými a na tragédii nahlížejí zvenčí. Sami často celkový obraz příběhu nechápou, dokáží si ho složit jen čtenáři, kteří projdou všemi výpověďmi. Díky tomu text získává na barvitosti a musím uznat, že novinářská forma mu dodala osobité kouzlo, které mě nadchnulo.
Teď ovšem k záporům. Přestože sledujeme pokračování příběhu známých hrdinů, jejich role je takřka zanedbatelná. Jediný, koho skutečně slyšíme promlouvat bez prostředníka je Erik a to jen v omezené míře. Navíc to nebyl on. Ani muzikálová, ani románová verze. Byl to nějaký jiný Erik, sotva z poloviny zajímavý. Christine je loutkou na jevišti a z Raoula se stal prázdný, zbytečný stín. Příběh by mohl být dobrý, byť se vyznačuje několika nelogičnostmi stejně jako jeho předlohy - původní novela a muzikál - ale nedostal dost prostoru. Forma je sice svěží a čitelná, ale absolutně neposkytuje dost prostoru pro emoce.
Pokud jste tedy fanouškem Fantoma opery, přečtěte si to. Moc času vám to nezabere, zaškrtnete si další POTO položku, ale pak… pak už se k tomu nejspíš nikdy nevrátíte ani v myšlenkách. Nevěřila bych, že to řeknu, ale patetická a scénáristicky nezvládnutá Love Never Dies, tedy muzikálová verze této knihy, je v mnoha ohledech lepší.

2 18.02.2017

Osmý díl je pro mě bohužel menším zaškobrtnutím v jinak skvělé sérii. Všechny běžné složky jako postavy, svět, akce, humor, případně vážnější okamžiky fungují, jak mají a jak jsme zvyklí. Bylo fajn po menší pauze zase vidět na scéně Murphyovou a nový hlavní vedlejší charakter slibuje mnohé. Nemůžu se však zbavit dojmu, že pokud jde o příběh, tak to tentokráte Jim Butcher nezvládl. Je neuhlazený, spousta věcí je do sebe napasovaná takřka násilím, děj neplyne plynule a kdybych měla z hlavy dát dohromady události, jak jedna vedla k druhé, bez listování v knize bych toho nebyla schopná. Vinen mi svou roztříštěností dost připomínal Temnou hrozbu, která trpěla podobným neduhem. Po ní však následovalo několik skvělých dílů, takže se nebojím, že kvalita začne upadat.

2 21.01.2017