timelady komentáře u knih

Jako pes je snad nejpoutavější kniha, co jsem za poslední dobu četla. Je napsána takovým způsobem, že mne děj naprosto pohltil a já spolu s Filipem flirtovala s Depresí a bojovala s Potřebou pít. Cítila jsem tíhu celého světa na svých bedrech, krátce na to se rozezněla Lacrimosa a pak nebylo už nic?
Naprostý literární skvost!

3 17.02.2017

Nevím, nevím, nevím... Prostě nevím. Vím akorát to, že se mi to líbilo. Ale co? To už nevím. Občas se mi zvedal žaludek (musím uznat, že Jáchym Topol navodit atmosféru opravdu umí), občas jsem se ztrácela, občas jsem nevěděla, že vůbec něco čtu... Nejspíš do autorova stylu budu muset "dozrát".

3 05.08.2016

Bukowski opět nezklamal. Mám velmi ráda jeho neotřepaný slovník a to, s jakou nenuceností a naprostou přirozeností popisuje svoje situace a svůj přístup na svět.

3 16.08.2014

Příběh plný krutosti, nenávisti a opovržení, zároveň ale také plný lásky dvou malých a bezmocných bytostí. Kniha mě velice dojala, již dlouho jsem u nějaké četby neuronila slzu.

3 02.08.2014

Velmi poutavá a čtivá kniha, která všem objasní pohled na svět, jímž se Bukowski dívá.

3 08.05.2014

Tahle kniha ve mně zanechala hrozně moc pocitů, po dlouhé době jsem našla knihu, která bylo schopna přivést mě k slzám.

3 05.02.2014

Kniha na mě hluboce zapůsobila, již dlouho jsem nečetla nic, nad čím bych se zpětně pozastavovala tolik. jako právě u Smt je mým řemeslem. Pasáž, kde Lang (tehdy ještě šestnáctiletý) trestá jednoho ze svých dragounů, který mu na to se zahanbením odpoví, že má doma stejně starého syna, mnou otřásla a fascinovala zároveň. Postava Langa si i přes svoji zhoubnost a zvrácenost zaslouží můj obdiv, neboť měl velmi pevnou osobnost a šel i přes svoje morální hranice jen kvůli tomu, aby uposlech rozkazy.

3 15.12.2013

Neuvěřitelně milá a vtipná kniha. Pokud se chcete od srdce zasmát, jsou Durrellovy knihy tou správnou volbou.

3 16.11.2013

Díky Tu se bojím klaunů a nerada chodím po setmění kolem kanálů. King je zkrátka autor s velkým A, svými knihy vás ovlivní, ať už chcete nebo ne.

3 15.11.2013

Bohužel nedočteno. Knihu jsem měla v plánu přečíst si od svých šestnácti, každopádně jsem se k ní dostala až teď - a možná právě to byla ta chyba. Odloženo po prvních sto stránkách, nedokázala jsem se ponořit do děje, nedokázala jsem naskočit na autorčin styl.

Pěkný a ucelený přehled. Je to čtivé, poutavé. Sice mi přijde, že místy autor trochu okecává, opakuje se a nechá nějaké téma jen nakousnuté, ale jinak nemám co vytknout. Jazyk mi přijde trochu hala bala, ale ve výsledku vytknout nemůžu, protože se jedná o popularizační publikaci.

Taky podnázev "průvodce postpravdivým světem" mi vzhledem ke spracovanému tématu přijdu trochu clickbaitovej, ale možná je právě ta lehká dávka ironie přesně to, co autor zamýšlel.

2 02.01.2021

Nedočteno. Kvalita překladu je do nebe volající. Navíc mi zde chybí zdroje a citace a autorova poznámka o zdrojích "hovořil jsem s mnoha zdroji... během čtyř let života v Moskvě a po desetiletém psaní o Kremlu Vladimíra Putina jsem získal mnoho ruských přátel..." mi nestačí. Rozumím, že autor do svého pátrání nechtěl nikoho "zatáhnout" a proto svoje zdroje udržuje v anonymitě. Ale co se týče dokumentů,na které v knize odkazuje či je cituje, bych uvítala alespoň nějaké ozdrojovaní. Takhle knihu nemohu brát vážně.

Kniha popisuje detailní výzkum deprivace u ústavních dětí. Ať už se jedná o deprivaci citovou, psychickou, smyslovou či sociální. Osobně bych uvítala, kdyby se stejný výzkum prováděl i u dětí z dysfunkčních/funkčních rodin, ale rozumím tomu, že na realizaci je to poněkud náročnější. Ostatně, autoři to tam zmiňují.

První vydání bylo publikováno v roce 1963. To je 57 let. Nejsem v pozici, abych si mohla jakýmkoliv způsobem zpochybnit výzkum; naopak jsem byla až překvapená, do jaké míry se jeho výsledky dají aplikovat i v dnešní době.

Jednu věc bych ale vytkla. Přijde mi, že autoři zveličují roli matky. A že si místy odporují. Když to nadnesu tak tam stojí, že dítě, co během svých prvních měsíců nepozná teplo matčina těla je už v podstatě odsouzeno k záhubě a může se jít klouzat. Mluvíme o bezpečném klouzání, takže plýnka included. Pár stránek (deset, dvacet?) na to tam ale stojí, že dítě během prvních měsíců svého života není schopno rozeznat detailně rysy obličeje. Což chápu tak, že nepotřebuje nutně matku, ale někoho, kdo zaujme pečovatelksou roli, jelikož dalších pár stran na to se píše, že dítě, co se dostane během prvních měsíců do adopnitví rodiny, kde jej vřele přivítají a dají mu lásku a péči, má velmi vysokou šanci na šťastný a spokojený život.
Jak to chápu já; kojenec potřebuje lásku, péči a náruč, která jej ukonejší. A je úplně jedno, jestli je to matka, otec, sestra, mabička, děda, adoptivní rodič, pěstoun nebo ústavní sestra (byť zde je to trochu složitější).

2 07.12.2020

Je to vtipný. Historky jsou vtipný. Přirovnání jsou vtipný. Jen bych to nebrala jako zdroj důvěryhodných informací - s ohledem na to, že od vydání uplynulo 22 let by dost věcí založeno na tehdejších nejnovějších studiích bylo jinak, kdyby se kniha nyní "aktualizovala". Taky mi tam dost věcí nesedělo a chybělo. Mozek může a ženy sice funguje jinak, ale ne kvůli odlišnýmu naprogramování, ale pod vlivem hormonů. Stejně tak žena nemá ovulaci 21. den cyklu, ale o 7-10 dnů dřív. Pokud tedy její cyklus není delší, nicméně za učebnicový příklad bych to nevydávala.

Každopádně to bylo vtipný. Místy teatrální, ale pořád vtipný.

2 05.06.2020

Je to sice bez pointy a nějakýho hlubšího smyslu, ale ne všechno musí v sobě obsahovat prozření a porozumnění smyslu života (kterej stejně je, jak už lidi vědí, číslo čtyřicet dva). Kdo to má pak pořád číst a vyznat se v tom, žejo.

Autenticita mě ba (což taky velmi často užívám jako výmluvu pro svoji lenost se malovat). A autenticita v literatuře o to víc - prostě člověk se narodí (au), pak umře (jupí, žejo) a mezitim se prostě něco děje a my se z toho snažíme nezbláznit a udělat si to aspoň trochu snesitelný (moc děkuju Francouzům za tuhle veřejnou promluvu po dvou projetých světových válkách).
A to je přesně důvod, proč tyhle knihy čteme. Je to upřímný, otevřený a taky vědomí toho, že někdo další mimo nás má den na číču je pro nás lidi velmi povznášející a osvobozující. Byť nějaká číča je trochu větší a otravnějí jak druhá, ale co na tom, já ty čtyřnohý chlupáče mám ráda.

Pro trochu naděje jsem si do života přivedla Fulghuma a Szczygieła, pro uzemnění zase Schopenhauera a Nitztscheho a pro trochu reality Bukowskiho, Krchovskýho a nově dle všeho také knihy Irovského.
Mám ráda tu diverzitu života.

2 16.05.2020

Hrůza hrůz. Knihu jsem četla/přetrpěla, jelikož se jednalo o povinnou literaturu k jednomu předmětu na mém oboru - byť nerada, ale kredity se prostě hodí, co si budem.
Kdybych mohla,tak svůj čas zainvestuji trochu jinak; třeba mlácením hlavou do zdi. Míra sebedestrukce by byla srovnatelná a ještě bych si výše zmíněnou aktivitu více užila.

Pak docent Plamínek má za sebou bezesporu bohaté zkušenosti na akademické půdě a ví, jak se v ní pohybovat. Veřejně publikovat posunování a odebírání stolečků jak žákům, tak kantorovi chce pořádnou dávku kuráže. To samé platí pro způsob seznamování již dávno zletilých osob v kroužku, ve kterém mají všichni jeho účastníci zavřené oči a natahují po sobě ruce. Sociální úzkost vítána.

S menším svolením Lego company bych si dovolila název změnit na "vzdělávání a seznamování osob ve věku od 3 do 99 let". Knihu shledávám natolik bezpředmětnou, že bych si raději přečetla Čtyři dohody a s nezaměnitelným přesvědčením ve svém hlase tvrdila, jak mi změnila život k lepšímu.

*Komentář se stahuje na celou publikaci, vyjma první části. Ta je určena vedení firmy a do toho nevidím. (I když se to dle mého laického názoru nijak neliší od zbytku knih zabívajících se stejnou problematikou, které jsou dostupné ve všech knihkupectvích)

Už od začátku knihy jsem měla pocit, že se celý děj (i autor sám) veze na vlně LSD. Bavila mě forma, jakou je dílo psáno, bavilo mě, jak aktér o sobě mluví jak v ich formě, tak i v er formě. Bavilo mě, jak se dej místy ubíral sem a zároveň tam, ale hlavně sehnat morfium.

Potřebuji více knih od polských autorů.

2 28.07.2019

Tak trochu scifi 2.0, nicméně roztomilé

Nějaké věci mne zaujaly, to bych lhala, kdybych tvrdila opak. Nicméně to bylo jen jedno dílko a poté několik jednotlivých řádků. Čteno v originále, jelikož dost lidí na překlad nadává... Kdyby kniha nebyla tak krátká, tak ji po chvíli odložím.

Jako miniaturky asi oukey. Nicméně do básní to má dle mého dost daleko.

2 07.06.2018

Tohle je přesně důvod, proč mám tolik ráda Fulghuma - je lidský. Velmi mi imponuje jeho přístup ke svým čtenářům a ještě nikdy jsem se nesetkala s knihou, která by mi byla natolik blízká více tím, jak vznikla než svým obsahem.

2 28.10.2017