Psychická deprivace v dětství přehled

Kniha popisuje detailní výzkum deprivace u ústavních dětí. Ať už se jedná o deprivaci citovou, psychickou, smyslovou či sociální. Osobně bych uvítala, kdyby se stejný výzkum prováděl i u dětí z dysfunkčních/funkčních rodin, ale rozumím tomu, že na realizaci je to poněkud náročnější. Ostatně, autoři to tam zmiňují.

První vydání bylo publikováno v roce 1963. To je 57 let. Nejsem v pozici, abych si mohla jakýmkoliv způsobem zpochybnit výzkum; naopak jsem byla až překvapená, do jaké míry se jeho výsledky dají aplikovat i v dnešní době.

Jednu věc bych ale vytkla. Přijde mi, že autoři zveličují roli matky. A že si místy odporují. Když to nadnesu tak tam stojí, že dítě, co během svých prvních měsíců nepozná teplo matčina těla je už v podstatě odsouzeno k záhubě a může se jít klouzat. Mluvíme o bezpečném klouzání, takže plýnka included. Pár stránek (deset, dvacet?) na to tam ale stojí, že dítě během prvních měsíců svého života není schopno rozeznat detailně rysy obličeje. Což chápu tak, že nepotřebuje nutně matku, ale někoho, kdo zaujme pečovatelksou roli, jelikož dalších pár stran na to se píše, že dítě, co se dostane během prvních měsíců do adopnitví rodiny, kde jej vřele přivítají a dají mu lásku a péči, má velmi vysokou šanci na šťastný a spokojený život.
Jak to chápu já; kojenec potřebuje lásku, péči a náruč, která jej ukonejší. A je úplně jedno, jestli je to matka, otec, sestra, mabička, děda, adoptivní rodič, pěstoun nebo ústavní sestra (byť zde je to trochu složitější).