Thanyss komentáře u knih

Ach pane Browne a já vás měla tak ráda. Nevadí mi, když mě trošku pohoupete na vlnách fantazie, ale když mě začnete zběsile otáčet o 360°, přičemž ještě několikrát škodolibě změníte směr toho otáčení, tak to už se mi začíná dělat mírně šoufl. A za ty vlasy jste mě tedy tentokrát potahal docela dost.
Inferno se pro mě stalo zatím pravděpodobně nejslabším výtvorem od tohoto autora, který vyniká snad jen svou zběsilou překombinovaností děje a nepravděpodobnými situacemi, do nichž pan Brown vesele žene své hlavní hrdiny.
A přitom ta hlavní myšlenka knížky vážně stojí za zamyšlení, ale sakra by si zasloužila sofistikovanější zpracování, aby se chudinka netopila v balastu nesmyslů.
Takže, drahý Dane, piš rozhodně dál, ale snažně tě prosím, vrať se opět trošku nohama na zem a naservíruj mi něco lepšího, protože ty to umíš. Já to VÍM!

11 08.01.2015

Už si začínám říkat, jestli není poněkud trapné, jak pana Zolu neustále opěvuji a chválím. Ale když ono to ani jinak nejde! Germinal mě opět posadil na zadek a musela jsem doslova hltat stránku za stránkou. Jak to ten člověk dělal, že se hned dokážu do každé jeho knihy tak vžít, to skutečně netuším.
Netajím se tím, že mé dosud nejoblíbenější dílo byl Zabiják. Ehm, myslím, že nyní se Zabiják může chytit za ruku s Germinal a společně si tak hovět na mém pomyslném piedestalu.
Nikdy jsem si nenamlouvala, že těžba uhlí je procházka růžovým sadem, ale v tehdejší době bylo každodenní sfárání do dolů podobno vstupu do pekel. Dnešní odborníci na bezpečnost práce by nejspíše z podmínek v tehdejší době omdleli na místě, tedy hned potom, co by zbledli hrůzou a vytrhali si veškerý vlasový porost na hlavách.
Lantier nezklamal a jeho revolucionářská role mu sedla jako ulitá. Úžasně přesvědčivá a propracovaná osoba. Co se mi ovšem nesmazatelně vryje do paměti z tohoto příběhu, je závěrečná část v zavalených dolech. Neuvěřitelný zážitek.

11 21.07.2014

Rozhodně se nepovažuji za fundovaného filosofa, který by denně přemýšlel o smyslu bytí, ale lehce a svěže napsaná elegance ježka mě jednoduše dostala. Zajímavý způsob, jak ukázat, že krása a inteligence se mohou skrývat na těch nejneuvěřitelnějších místech a musí čelit hlouposti, ignoraci a předsudkům společnosti, která sama sebe hodnotí výše než ostatní.
Mohlo by se zdát, že malá Paloma je předčasně vyspělá, ale já jsem si ji oblíbila, její filosofování s nadhledem pro mě bylo snadno stravitelné, neměla jsem pocit, že by mi slečna chtěla vtloukat do hlavy své názory a místy mě pobavila, místy překvapila nečekanou a jednoduchou pravdou nebo postřehem.
A stejně tak jsem si našla cestu k ošklivé domovnici s hezkou a vzdělanou duší.
Jistě, místy to působí hodně vykonstruovaně a nereálně, to ovšem nic nemění na tom, že se to dobře čte a já oceňuji podobné úniky od reality. Jsou osvěžující.

11 30.05.2014

Hned na začátku přiznám, že k téhle tenké knížce mě jednoduše přitáhl název. Přemýšlela jsem, co se skrývá na stránkách, o jakou nevolnost a hnus tu běží.
Nejsem existencionalista, přesto jsem byla mnohdy udivena, jak mi Sartre mluví z duše. Jeho hlavní hrdina prožívá neurčité pocity, jež si sám pro sebe zve nevolností, pocity marnosti lidského života a ztráty smyslu bytí. Nechci paušalizovat, ale mám dojem, že podobnými stavy (v menší či větší míře) si projde nejspíše většina z nás.
Možná to bude vypadat, že se ráda plácám v depresích, mám morbidní nálady a oblékám se jedině do černé barvy, avšak poslední kniha, která mi takhle hezky zabrnkala na mou vnitřní podivnou strunu, byly Květy zla od Baudelaira.
Nevolnost není pro každého, nicméně pokud nějaká vaše část občas pochybuje o tom, jaký má život smysl, proč tu vlastně jsme a proč máme, sakra, dělat to, co se snažíme dělat, bude pro vás ztotožnění s Antoinem otázkou několika prvních stran. A pak si možná řeknete: „Jo, ten Sartre ví, o čem píše…“

11 18.11.2013

Představte si, že jste na vrcholu. Máte úspěšnou kariéru, uznání a respekt, manželku a děti, které jste dobře vychovali a teď si žijí své poklidné životy mimo rodinné hnízdo. A pak řeknete jedno slovo, jež vám kompletně změní dosavadní život.
Názorná ukázka toho, jak zcela obyčejný výraz „přízraky“ použitý ve svém primárním významu (duch, neviditelná entita), se díky několika závistivým a pomstychtivým jedincům mění na hanlivé označení pro člověka tmavé pleti. Přízraky však v našem hlavním hrdinovi Colemanovi otevírají již dávno zapečetěné dveře do jeho minulosti, o které si myslel, že ji pohřbil dostatečně hluboko.
Kniha vypráví příběh již zestárlého člověka opustivšího po nespravedlivém obvinění svou milovanou univerzitu, aby se utápěl v němém vzteku a nenávisti. Od těchto pocitů ho nakonec osvobodí jeho nová milenka. Bohužel k jeho škodě, je ona žena o spoustu let mladší, což opět nejde pod nos obyvatelstvu v malé a prudérní Atheně. A Coleman se tak ocitá na úplném dně lidské společnosti. Na klidu mu nepřidá ani fakt, že manžel jeho milenky, bývalý voják s posttraumatickou poruchou z Vietnamu, ji pronásleduje na každém kroku.
Kniha je výbornou studií lidské závisti, zákeřnosti, pomluv a polopravd. Ukazuje na lidskou malost a pocity podivného uspokojení, když sledujeme očerňování jiné lidské bytosti.
Lidská skvrna není kniha plná děsivých zvratů, brutálních scén ani napínavých okamžiků. Celou dobu budete tušit, jak to nejspíš skončí. Ale zajímavá je právě cesta, po níž budete kráčet s Colemanem a odkrývat tak jeho spletitou minulost, abyste nakonec odhalili ironii „přízraků“, nesmyslnost spojení Coleman a rasista a došli s ním až na neveselý konec.

11 24.09.2013

Předesílám, že film jsem neviděla, mohu tedy s klidným svědomím hodnotit pouze knihu jako takovou, která je opravdu dobrá. Dick vystavěl svět, kde vás na každém kroku provází opuštěnost, pocit marnosti a deprese. Chytře vás nejdříve vede k tomu, abyste začali sympatizovat s nebohými, utlačovanými androidy a nakonec vás nechá změnit názor, ukáže vám, jaký rozdíl je mezi uměle vytvořeným člověkem a skutečnou lidskou bytostí.
Z celého příběhu je cítit beznaděj, jedinými záblesky štěstí a údivu pro lidstvo na Zemi, jsou živá zvířata. A ta si může dovolit jen málokdo, protože částky za ně požadované, jsou neuvěřitelně vysoké. A tak si většina lidí pořizuje elektrické náhražky. Jenže ty ani v nejmenším nedokážou nahradit skutečný život, pouze život předstírají.
I když knížka není nijak rozsáhlá, pro zdatného čtenáře je to sousto na pár hodin, zanechá ve vás spoustu pocitů a mě osobně donutil být ještě víc šťastná za to, že moje zvířena je skutečně živá a nepohání ji elektrické obvody.

11 01.09.2013

Pořád váhám, jak mám knihu hodnotit. První část knihy mi nepřišla příliš záživná, v polovině se to zlomilo v ukázku přerodu civilizovaných kluků v bandu divochů, kteří lační po krvi a zvysoka kašlou na nějaké zásady. Jen mi to chování nějak nesedí k tak mladým dětem, možná, kdyby těm nejstarším bylo dejme tomu 15 nebo 16 let, působilo by to na mě věrohodněji. Přeci jen jsem měla problém představit si přibližně dvanáctiletého klučinu s oštěpem v ruce, jak pronásleduje další dítě.
Poté mi ještě úplně nesedl konec, deus ex machina, když nevíme, jak to ukončit, postavíme na pláž námořního kapitána. Po výborně popsané šílené honbě skrz hořící ostrov mi to přišlo jako ledová sprcha a mírné zklamání.
Když odhlédnu od těchto věcí, je Pán much dobrý a v konečném důsledku děsivý příběh. Nutí člověka k zamyšlení, zda v sobě také neukrývá to zvíře, které by se při absenci civilizace nakonec dostalo na povrch a pomalu zničilo vše lidské v nás.

11 06.08.2013

Musím říct, že knížka ve mě zanechala opravdu silný dojem. Naprosto úchvatně je zde popsáno, jak původní myšlenka s dobrým záměrem pro všechny je zneužita ve prospěch určité privilegované vrstvy, v tomto případě se jedná o prasata. Opravdu mě děsí představa toho, jak je vlastně jednoduché manipulovat s nevědomými stvořeními a je jedno, zda se jedná o zvířata nebo o lidi.
Doporučuji k přečtení snad každému.

Facebook je fenomén dnešní doby. Kdekdo tam na sebe prozradí veškeré myslitelné i nemyslitelné informace a nikomu to nepřijde divné. Uživatelé se vesele přihlašují do všemožných skupin, které se dotýkají jejich zájmů. Ale co když se přihlásíte do skupiny, jejíž virtuální vody si někdo označil jako svůj lovecký revír? To, co zpočátku postujete jako nevinnou báseň, momentku z procházky, své myšlenky, vás může stát i život.
Slepí ptáci minimálně nutí k zamyšlení, zda je naše domnělá internetová anonymita tak bezpečná. Přečtěte si, zamyslete se a bavte se...

10 25.10.2016

Ani bych nevěřila, že se dá totalitní režim se všemi svými nesmyslnostmi, absurditami a nespravedlnostmi vtěsnat do vyprávění jednoho jediného dne. Tady se to autorovi podařilo více než dobře. Kniha je plná protikladů, obsahuje je už v samotném názvu a přitom ukazuje, kolik významů může jedno slovo mít.
Po celou dobu čtení mě neopouštělo šílené vedro, které v knize panuje, kakofonie zvuků z tlampačů, lidských hrdel, televizí a rádií a údiv nad tím, jak snadno je možné z lidského tvora udělat nemyslící součást stáda s vymytým mozkem.
Navzdory krátkému rozsahu knihy toho v ní najdete mnoho, od předimenzovaného průvodu k výročí dvaceti let Vůdce u moci, přes lidi ušlapané davem, policejní brutalitu, strach z režimu až po malé a slastné chvíle ticha a klidu.
Zase něco nového, co se mi vážně líbilo.

10 09.05.2014

Po hroznech hněvu jsem sáhla, aniž bych předem věděla, o čem vlastně kniha je. Prostě jsem si řekla, že Steinbeckem nemůžu nic zkazit. A ejhle, nejenom, že jsem tím nic nezkazila, ale byla jsem opravdu mile překvapená. Tenhle příběh mě jednoduše dostal. Vlastně jsem ani neměla ponětí, jak to v Americe v té době vypadalo a díky Steinbeckovým velmi autentickým popisům nebohých stěhovavých Okiů, vyhnaných z půdy, jsem si udělala velmi živý obrázek. A že mi z jejich beznadějných osudů bylo mnohdy úzko, to přiznávám bez mučení okamžitě. Autor si rozhodně nebral příliš velké servítky a na jedné rodině dokázal popsat drsnost tehdejší situace, sílu a nezdolnost lidského ducha i bezcitnost systému, který sráží mzdy na nepřijatelné minimum a nechává lidi trpět hlady. Že hospodářská krize nebyla žádná procházka růžovým sadem, to je jasné zřejmě každému, ale teprve díky Steinbeckovi a jeho hlavním hrdinům jsem se k tomu dokázala více přiblížit.

10 04.05.2014

Mám pocit, že pan Schulz nám místo knihy k přečtení servíruje obraz plný nečekaných tahů štětcem, zářivých barev a směsicí všedních motivů, které svým stylem mění v nevšední. Obyčejné věci a běžné denní činnosti se v autorově podání mění v zajímavé a za chvíli zjistíte, že se na svět kolem sebe díváte úplně novým pohledem. Plamen svíčky je najednou kouzelnější, tma tajemnější, sluneční světlo zářivější, stíny hravější.
Někdy se vám při čtení může stát, že se začnete ztrácet mezi realitou a fantazií, přesto tento knižní obraz stojí za přečtení, má své neopakovatelné kouzlo. A ruku na srdce, kdo z nás se občas neztrácí ve svém snovém světě, i když má oči otevřené dokořán?

10 27.01.2014

Jediná knížka, u které mě při čtení bolely nohy! Měla jsem pocit, že se účastním Pochodu spolu s ostatními a musím se přiznat, ke konci jsem čekala na kulku jako na smilování boží. A když jsem dočetla poslední stránku, překvapeně jsem zaznamenala gauč, ve kterém jsem si při čtení hověla. Silnice zmizela, zmizel Major i Garraty, ale nohy mě bolely pořád. Na procházku asi chvíli nepůjdu...

V životě bych si nepomyslela, že mě někdy tak strhne román z venkovského prostředí. Jenže mi mělo být jasné, že kdy se na takový úkol vrhne pan Zola, není možné, aby to dopadlo špatně. Vysvětlete mi někdo, jak to ten člověk dělal. Jeho popisy, ať už se jedná o pole, louky, vesnická stavení i jednotlivé obyvatele, jsou prostě neuvěřitelné. Mám pocit, že tu knihu nečtu, ale žiju. Přestože nemám prakticky žádný vztah k půdě, po několika stranách jsem si dokázala představit tu vášeň tehdejších lidí, kteří za matku ploditelku pokládali život, rvali se o každý její kousíček a chamtivě si střežili svá políčka a vinice, přičemž jako dravci sledovali, kde by urvali další kus půdy.
Půda je jediná opravdová sedlákova láska, jeho život i smrt. A to vše autor dokázal ve své knize dopodrobna popsat. Jako vždy geniální dílo.

9 23.09.2014

Posbírala jsem veškerou svou odvahu a vyzvala na souboj Odyssea, dílo, které by se měl pokusit přečíst snad každý zdatnější čtenář, dílo, které bude častokrát pokoušet vaši trpělivost, soustředění a mozkové závity.
Když jsem začala číst, měla jsem pocit, že se ztrácím v labyrintu a o autorovi jsem přemýšlela, jestli byl šílený nebo geniální. Poté, co jsem přišla na to, jak Odyssea číst, jsem se musela zcela přiklonit k Joyceově genialitě. V tomto případě totiž nejde o to, JAKÝ příběh kniha vypráví, ale JAK příběh vypráví. A nutno podotknout, že ho vypráví úžasně.
Na každou z osmnácti částí byl použit jiný styl vyprávění a mě nezbývá než smeknout klobouk před autorovým nadáním, protože číst Odyssea, je jednoduše požitek. Pokud bych měla zvolit jednu "kapitolu", která mě oslovila nejvíce, byla by to zřejmě 15. epizoda: Kirké, kde zvolenou technikou byla halucinace.
Ověřená rada na závěr: nehledejte v knize příběh - ten je jednoduchý až triviální a vůbec není tak podstatný. Užijte si tu rozmanitost stylů, to, jak si autor hraje s jazykem. Smekněte před jeho vyjadřovacími schopnostmi a obohaťte si svou slovní zásobu.
Přeji hodně štěstí při zdolávání Odyssea, je to úkol nelehký, ale pokud se doberete konce (a i když pravděpodobně nikdy nikdo plně nepochopí celý jeho význam), pochopíte, že to stálo za to a že už pravděpodobně nic podobného v životě číst nebudete.

9 30.08.2013

Vzpomínám si, jak mamka tuhle knížku přinesla domů, ještě předtím než se strhla potterovská mánie :) Nikdo nevěděl o čem to je a my jsme ji doma četly společně se sestrou a mamkou, aby ani jedna z nás nebyla v ději napřed :) Příběh malého čaroděje nás všechny nadchnul a strašně mě mrzelo, že jsem nikdy nedostala dopis z Bradavic.

9 18.06.2013

Při jménu Overlook mi ještě teď přeběhne mráz po zádech :) Krásně tajemný duchařský horor o hotelu, který má svou temnou duši. V souvislosti s knížkou mi to nedá, abych se nevyjádřila i k filmové adaptaci, která je dle mého skromného názoru prostě katastrofální a ztrácí veškerou knižní mystičnost. Jackův knižní konec - SPOILER - , kdy umírá v plamenech hořícího hotelu je na hony vzdálený umrznuvšímu filmovému Jackovi jak si jen dovedu představit... A pochodující keřová zvířátka mi vážně naháněla hrůzu, jen jsem si je představila.

9 18.06.2013

Nemůžu se vyhnout srovnání s filmovou adaptací, protože se jedná o jednu z mála knih, která má důstojné filmové zpracování. Příběh z prostředí cel smrti, do které se dostane černošský obr podezřelý ze znásilnění a vraždy malých děvčátek. Hlavní dozorce však postupně zjišťuje, že tento vězeň je jiný. Nestydím se přiznat, že konec jsem probrečela.

9 18.06.2013

Panebože, co na tohle říct? Mám dojem, že ještě žádná kniha ve mně nezanechala tak silný dojem jako tato. Příběh Christiany jsem hltala slovo za slovem a neustále jsem nevěřícně kroutila hlavou. Od 13 na heroinu? Když si uvědomím, že já jsem si v tomhle věku v podstatě ještě hrála s panenkama, tak mě opravdu mrazí. Asi jako každý jsem měla ponětí o drogách a o tom, že není zrovna zdraví prospěšné se do jejich konzumace pouštět, ale teprve příběh mladé němky mi otevřel oči a ukázal veškerý ten hnus, zoufalství a beznaděj, jež narkomany provází a nemilosrdně tak poznamenávají i jejich okolí.
Takže drogy? Děkuji, nechci. A pevně doufám, že se drogy širokým obloukem vyhnou i mým nejbližším a známým.

9 17.06.2013

Dostojevskij jednoznačně patří mezi mé oblíbené autory a Idiotem si toto místo jen obhájil. Mám ráda jeho skvělou charakteristiku postav, vykreslení děje i vybraný námět. Knížete Myškina jsem si prostě musela zamilovat i navzdory jeho obrovské naivitě. Na druhou stranu, jeho "dětské" nazírání na svět a lidské povahy, to jak se vyrovnává s epilepsií, ho činí krásným. Ukazuje nám, že nádheru můžeme vidět každý den kolem sebe, stačí jen pořádně otevřít oči.
Autor si s čtenářem hraje, nechává ho v napětí, jak vše nakonec dopadne, děj postupně zamotává a rozmotává, aby došel k dojemnému závěru, který musí snad každému utkvět v paměti.

9 17.06.2013