tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Přečteno v rámci re-readingu a je zajímavé, jak na mě postavy - i když jsem to už četla a děj si pamatovala - působily stejně, zejména jistá tíseň z umělé inteligence Nimba. (Asi je to tím, že nemám vůči AI důvěru, moc dobře si pamatuji, co dokázal Skynet v Terminátorovi, a tak jsem do vnímání Nimba promítla svoje postoje a skepticismus. Přitom - pokud na tomto místě mohu spoilerovat i ze třetího dílu - Nimbus je mojí NEJoblíbenější postavou z celé trilogie. Mimochodem: autorovou taky.)

Hodně lidí tuhle knížku hodnotí níž než Smrtku, protože už pro ně příběh nemá takový WOW efekt, ale mně se líbí obdobně, protože přináší nové motivy a autor opět čtenáře, který si nabubřele říká, že už ho nic nepřekvapí, něčím dostane. V tomto díle to pro mě byl návrat (a způsob tohoto návratu) jedné z postav, ale pak především samotný závěr s ostrovem Trvalka a Nimbovou reakcí.

10 18.11.2023

Před Kosením, které jsem si koupila v Praze v den autogramiády, jsem se rozhodla dát si re-reading předchozích dílů a vrátila se do světa Smrtky. Od doby, co jsem to četla poprvé, jsem se setkala i s jinými lidmi, kteří knihu četli a Shusterman je dostal do kolen, přestože věkově nejsou YA. Cestou v autě se o Smrtce rozpovídala kamarádka angelikoložka, toho času netrpělivě čekající na třetí díl z knihovny. Během nezávazné konverzace cestou od tramvaje přišla na NS řeč se sousedkou, která pracuje jako knihovnice a s dcerou byly na Humbooku. Jak jsem si myslela, že „to nikdo nezná“, počet fanoušků, kteří dorazili do Prahy, aby si nechali podepsat knihu, mě přesvědčil o opaku a je pro mě důkazem, že je to dobrý příběh. Jistě, coby kritický dospělák mohu rýpat a najít nějaké nesrovnalosti (třeba hloubku a osudovost citu hlavních hrdinů, ač se reálně znali nějakého 3/4 roku), ale protože mám dar při opakovaném čtení prožívat to, co při čtení prvním, tak mlčím a jen chválím. Ačkoli pro mě nejlepší knihou z trilogie je ta závěrečná, Smrtka mi otevřela dveře do dalšího ze Shustermanových světů a já musím zas a znovu konstatovat, že ten pán mě vždycky něčím odrovná a dokáže mi, že nemám načteno tolik, aby mě už nic nepřekvapilo. (Což je pocit, který u knih miluju.) Kdykoli jsem se někomu snažila příběh shrnout a převyprávět, působilo to banálně a neznalé to může zmást. Shustermanovy knihy jsou ale plné i velkého množství hlubokých myšlenek a filozofických úvah a když čtenář chce, tak po jejich dočtení v něm vždy něco zůstane, co ho ovlivní. Jsem zvědavá, jaká poptávka po trilogii bude poté, co ji Spielberg přenese na plátno, a jak moc se mu podaří ctít předlohu.

18 10.11.2023

Moje první kniha od Shustermana, po letech přečtená znovu a pořád stejně dobrá. Zajímalo by mě, jestli Neal od začátku uvažoval o přenesení na filmové plátno, protože kapitoly vždy končí takovým způsobem, že člověk musí číst dál. Kdysi jsme s jednou čtenářkou řešily scénář celotáborové hry s tématem Bez šance a moc by mě zajímalo, jaká byla nakonec realizace. (Když jsem o tom vyprávěla lidem, co knihu znají, shodně se ptali, jaká traumata si táborníci odvezli zpátky domů.) Při čtení většiny Shustermanových v ČJ vydaných knih (na Kosení se teprve chystám) jsem si říkala, co má ten chlap za problém, nebo co hrozného musel v životě prožít, že ho napadají taková témata. On sám k tomu na autogramiádě v Luxoru uvedl, že píše o věcech, na které musíte pořád myslet a nemůžete kvůli tomu v noci spát. Co se tématu rozpojení týče, musím mu dát za pravdu. I když na mě kniha neúčinkovala tak mocně jako poprvé, protože jsem si stále dobře pamatovala, co přijde, stále jsem na příběh a jeho aktéry musela myslet. A to nejen proto, že mám doma děti tři, které se někdy mění v upíry pijící krev dvěma dobrým lidem (= svým rodičům), ale přesto si nedokážu představit, co by se muselo stát, abych je poslala na rozpojení a koupila si letenku na Bahamy. Nejsilnějším momentem v knize je pro mě stále popis rozpojení ve sklizňovém táboře Happy Jack, a tím nejdojemnějším příběh o Humphreym Dunfeem.

13 10.11.2023

CITÁT: Nostalgie, to je takový pocit, kdy celá naše bytost ví, že se něco už nevrátí, ale velmi malá část nás přitom cítí, že to někde tajně zůstalo.

Marii Doležalovou jako herečku sleduji od dob Pusinek, v nichž mě její Iška neskutečně dojímala, a její literární počin Kafe a cigárko se mi líbil hodně a stále si v něm příležitostně listuji a lituji, že kvůli Star Dance a pozdějším závazkům nevyšlo pokračování. Když vyšel Jeden kopeček šmoulový, samozřejmě jsem to zaznamenala, ale recenze a komentáře těch, kteří si knihu pořídili a přečetli, mě od kupu i čtení odradily. Když na mě nyní knížka vykoukla n Knihobotu za směšných 15 korun, přihodila jsem ji do košíku, a přiznám se, že jsem se na ni opravdu těšila, i když jsem netušila, co čekat. Po doručení balíku jsem se ihned pustila do čtení a dočetla druhého dne. Celou dobu jsem si říkala, že dám 4 hvězdy, protože je to přece jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině, a to není pro každého čtenáře. Nakonec ve mně ale několik myšlenek natolik rezonovalo, že jsem dala hvězd pět a snad knize trochu napravím pošramocenou reputaci. Za mě totiž za přečtení stojí, i když je to pořád jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině.

CITÁT: Každý člověk má čtyři prababičky a čtyři pradědečky a to jsou příbuzní v čase tak vzdálení, že je často vůbec nepozná, ale zároveň pořád tak blízcí, že příběhy o nich ještě nebyly zapomenuty. Příběhy jejich životů ještě stále existují a někdy stačí jenom se na ně zeptat. () Příběhy vašich rodin totiž ze všeho nejvíc chtějí být předávány dál a nezapomenuty, jen vám je nikdo nikdy nevyprávěl. Třeba proto, že jste byli ještě děti a pak už se na to nějak zapomnělo, protože jste se neptali. A přitom jestli je naší duši něco ze všeho nejblíž, pak jsou to vyprávění o našich předcích. Člověk je až překvapený, jak podobná trápení a radosti to někdy jsou. A jak v nich, jako by vůbec neexistoval čas, vidíme jako v zrcadle sami sebe.

Tuším, že v době vydání knihy se MD narodila dcera Alfréda, a tak knihu vnímám jako neskutečně krásný dárek vlastnímu potomkovi, který se tak dozví o svých pradědečcích a prababičkách, s nimiž už se osobně nesetká. Je to o mně známo, že co se mi narodily děti, mám tendenci hloubat nad osudy vlastní rodiny a svých předků a neskutečně mě mrzí, že jsem se sama na spoustu věcí nezeptala, dokud byl čas. Ač jsem o něco starší ročník než Marie, hodně věcí si z 90. let pamatuji podobně a místy, jako kdyby převypravovala moje vlastní vzpomínky a jejich střípky. (Tamagočiho jsem neměla, takže mi nechcípl, a nemohla jsem nosit gumičky, protože jsem byla do dvanácti ostříhaná podle hrnce.) Jen tedy já před přestěhováním do Liberce bydlela na sídlišti na Stříbrníkách v Ústí nad Labem a nostalgii a po popraskaném asfaltu chodníků, kvítkách modřenců na trávníku u vchodu či hřišti přes silnici, nikdo nevymaže, stejně jako vzpomínky na to, jak sluneční paprsky padaly na zem pod určitým úhlem. Stejně tak mám v hlavě sice trochu zaprášený a popraskaný, ale stále čitelný kinofilm zážitků ze Sosnové (kde se po letech, co jsem se tam jako dospělá šla podívat, všechno nějak zmenšilo): hraní si u bytovek, šplhání na betonovou konstrukci nad popelnicemi a z ní na borovici, co za ní rostla, bojůvky u skály kousek od babiččina domu, jak mi sousedovic Tomík načůral do bábovičky. A na druhé straně pak Mečůvka a lesní jahody od dědy Jindry, které na zahrádce nasbíral jen pro mě, cesty s bratranci a sestřenicemi pro domácí máslo k sousedce pod kopec, zapůjčené holinky od Báji, ve kterých byla díra, nebo vyhraněný spor s mým tatínkem cestou na nákup do Horní Bečvy, který se týkal toho, jestli Opičí král jsem já nebo on.

CITÁT: Jedno je jisté. Všechny jejich činy, které pro nás udělali, jsou v nás. Jejich pozornost, jejich péče a jejich přítomnost ve chvíli, kdy jsme je potřebovali, v nás zůstaly jako odvaha, radost a chuť žít. Žádný čin z lásky, i ten nejmenší, se nikam neztratil, protože v nás zůstal jako láska samotná. Ve skutečnosti nic nikam nezmizí. Ten nejdůležitější obsah našich setkání je pořád v našich životech: láska.

Ano, knížka od Marie Doležalové jistě nejvíc potěší rodinu Marie Doležalové, ale i mně se její zážitky a vzpomínky na rodinu moc líbily a doufám, že jí poskytly odrazový můstek k mnoha dalším rozhovorům s rodiči a dalšími příbuznými. Trochu je mi tedy líto bratrance Standy i ostatních zhrzených nápadníků, to já tedy, když jsem milovala, tak se vším všudy a po Pavlíčkovi ze školky jsem smutnila tak silně, že jsem tři dny pořád bez ustání zpívala jen: „Pavlíčku, Pavlíčku, proč mě nechceš.“ Každopádně Jeden kopeček šmoulový (kterou mimochodem považuji za jednu z nejhnusnějších zmrzlin, hned po melounový) má to veliké plus, že Vás přiměje přemýšlet nad vlastním dětstvím, vzpomínat i se nostalgicky zasnít, a třeba i oslovit ty, kteří ještě žijou, aby Vám zavčasu vyprávěli a Vy si mohli v sobě uchovat alespoň střípky ze životů těch, co tu už nejsou.

CITÁT: Vím, že ve svém srdci jsem pořád se všemi spojená. Protože jediné, co nikdy nikam neodejde, je láska samotná.

P.S.: Doteď, když slyším znělku Willyho Foga, vzedme se ve mně vlna emocí. Písničky z Rosy jsem si musela stáhnout na internetu a sem tam je sjedu, jen sehnat vitacit, abych ho mohla lízat z dlaně, se mi už asi nepovede.

P.P.S.: Pokud si autorka někdy přečte tento komentář, ráda bych ji někdy pozvala na kávu a hodila s ní řeč. O tom, jak jsme si v dnes již neexistující zahradě školní družiny hráli na krvavý koleno nebo o tom, jak se seznámili moji rodiče.

P.P.P.S.: Tati, můžu bejt Opičí král aspoň v těch chvílích, kdy to nejsi Ty?

12 10.11.2023

Četla jsem na doporučení a předně chválím moc hezkou, milou kresbu. Uznávám, že v některých stripech jsem se našla a i když byly třeba trochu přehnané, pobavily mě. Hlasitý smích se sice nekonal (ale já jsem pověstná tím, že se směju především uvnitř), ale líbilo se. Celkově mi ovšem knížka přijde jako zbytečný počin, resp. zbytečný pro někoho, kdo třeba autorku nesleduje a není z ní hotový. V takovém případě koupi doporučuji. Ostatním čtenářům za ty peníze spíše radím výpůjčku v knihovně a teprve pokud to bude ono, tak si komiks pořídit domů. Až tolik mě to neoslovilo.

4 10.11.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Knihu mi dala kamarádka s tím, že ji dlouho nic tak nedostalo. Přiznávám, že mě to bavilo hodně a četla jsem na jeden zátah, ale jednu hvězdu opravdu MUSÍM dát dolů za ty šílené chyby, co kniha obsahuje. Pokud je na vině sama autorka, poněkud to otřásá mojí důvěrou v to, jak ji vykreslil a vychválil přebal knihy. Kupříkladu "pro Boha" namísto "proboha", "sec sakra" namísto "setsakra", "laskání ve vlasech" namísto "vískání", ale i zcela nepochopitelné psaní některých cizích slov foneticky a jiných tak, jak se píší.

Příběh je skutečně možná trochu limonádový, ale při vší té mizérii, s níž se tři hlavní hrdinky musí potýkat, mi to vůbec nevadilo a naopak mi až chyběl happy end týkající se nemocného syna.

Netvrdila bych sice úplně, že při čtení příběhu z druhého a třetího úhlu pohledu se mi vše začalo skládat dohromady a zapadlo to do sebe, nebo že jsem si z toho sedla na zadek, ale myšlenka byla dobrá a uchopení vůbec nebylo zlé. Autorka sice často zdůrazňovala, že jedna situace může být různými lidmi nahlížena a vnímána různě, ale ono to asi neuškodí, protože v reálu si to uvědomuje málokdo. Někomu možná nesedne jistý fatalismus ve smyslu, že nic se nám neděje bez účelu a že to kolikrát vidíme až zpětně, ale mně je tahle životní filozofie docela blízká, takže jsem na to přistoupila a čekala, jak se to vyvrbí.

Přiznám se, že jak mi postava Ludmily nejprve přišla ryze nesympatická, tak nakonec jsem jí tu podzimní love story přála a i zmínka o fících a červených šatech mi přišla moc krásná. Jen tedy Libor byl za mne totálním antihrdinou, s tím jsem nesympatizovala snad ani okamžik.

Ztráta času to rozhodně nebyla, jen škoda těch ohavných chyb.

11 16.09.2023

Po předchozích setkáních s Pavlem Čechem jsem čekala sice trochu víc, ale odešla jsem spokojená. Knížku jsem primárně vnutila synovi, který ji zhltl během chvilky, a pak si ji pořádně a v klidu přečetla sama. Po Dobrodružství Rychlé Veverky (zejm. 5 díl) se nemohu zbavit dojmu, že Čech ty knihy kreslí, maluje a píše hlavně pro sebe, takže nevím, jestli nemám být trochu zklamaná a dotčená. Kreslí, maluje a píše je ale hezky, takže zatím se s tím moje ego vyrovnává a budu je číst a vnucovat svým dětem dál.

Edit: Knížku jsem následně (doslova) vnutila tchánovi, který vyrůstal na Mayovkách a zpětně oplakává svůj sešit s výstřižky z filmů, který coby mladík vyhodil s tím, že ho už nebude potřebovat, a nyní by za něj dal všechno na světě. Vzpíral se, ale nakonec si knihu odnesl a doma přečetl, aby mi ji vracel s tím, že nevěřil, že se mu (dětská kniha) bude líbit, ale líbila, a že jsem měla pravdu.

8 16.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak.

Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město.

Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?)

Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval).

Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel.

Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít.

I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.

15 13.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Další z knih, na které jsem v rámci rezervací v knihovně musela dlouho čekat. Coby fanynku seriálu Teorie velkého třesku mě to bavilo hodně, Olive by klidně na nějaké konferenci mohla v rámci panelové diskuse nebo afterparty v baru potkat Bernadette :-). Jen pokud porovnávám jako externí doktorand humanitních věd, připadá mi, že naše univerzity pro postgraduální studenty nejsou tak brutálním prostředím jako ty americké.

U erotických scén jsou více méně dvě cesty, jak se s nimi spisovatel může popasovat, a to buď psát hodně otevřeně (ale pak hrozí, že se některými použitými výrazy netrefí do vkusu čtenářstva) nebo jinotajně - vybalancovat to je velmi těžké. Zde překladatelka mohla místy volit jiné výrazy (po láskyplné předehře mi sloveso "šukat" přišlo jako pěst na oko) a autorka zase mohla ubrat na explicitě a detailech. (Opravdu jsem nepotřebovala číst o tom, že Adam nasál celý jeden pysk.) Každopádně, i když hodně podrobná, sexuální scéna je v knize vlastně jenom jedna (ale zato dvakrát). Škoda, že knihu hyzdilo několik překlepů a chyb, celkově se hodně povedla - i když Adam z obálky nevypadá jako Adam z mojí hlavy. Jistě, děj obsahuje různá klišé, lásku ústřední dvojice vidí všichni kromě ústřední dvojice a od začátku je jasné, jak to dopadne, ale je to napsané čtivě, vtipně a bavilo mě to celou dobu. Lituju snad jen toho, že záporná postava se odkopala moc brzy a konflikt skončil dříve, než začal.

Zatímco Transcendence, na níž jsem v rámci rezervací také dlouho čekala, mě spíše zklamala, u Hypotézy lásky jsem měla očekávání nízko a byla velice příjemně překvapená. Bavily mne i dílčí hypotézy v úvodu kapitol, které napovídaly, o čem kapitola bude, a bylo znát, že autorka univerzitní prostředí dobře zná. (Na rozdíl od jiných knih, které se sice na univerzitách odehrávají, ale autor spíše potřeboval nějaký dějový rámec než že by se v prostředí reálně vyznal.) V rámci žánru velmi zdařilá kniha - Hazelwood si ji opravdu vymazlila a svojí potřebou psát i něco jiného než akademické texty se mi zařadila po bok Leonarda Hofstadtera a dalších sympaťáků z Pasadeny. I když jsou zde dějová i romantická klišé, a i když je jasné, jak to skončí, zasazení do univerzitního prostředí pro mne bylo něčím novým a suma sumárum, je to milá oddechovka, takže za mne za plný počet.

16 11.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Pokračování:

Hodně motivů a okamžiků v knize mi přišlo přes čáru. Zmlácením děvčat a stínadelskými čerty počínaje, přes Vinšovy hrubé nadávky přítelkyni, anebo jeho pomočení se, které autor rozmázl hned na několika místech příběhu. A ten útok na Fanku? (s. 235) U toho jsem si už jen poznačila: WTF? I když se nakonec ukázalo, kdo byl pachatel prvního, stejně mi to přišlo přehnané a zbytečně surové. Pachatel měl skončit minimálně v polepšovně, ideálně s předchozím psychiatrickým vyšetřením, a nevěřím ani tomu, že by matky kompliců - i s ohledem na to, jak tato událost Stínadly zahýbala - nešly věc oznámit. Když nic jiného, u Foglara bývá zlo po zásluze potrestáno, tady se autor začal soustředit na druhou dějovou linku s požáry a tohle mu uniklo. Ostatně i to žhářství mi přišlo moc a nechce se mi věřit, že by se tato deviace takhle rychle rozjela. Do poslední chvíle jsem tipovala, že pyromanem je otec dotyčného, už jen proto, že se mi nechtělo věřit, že by autor tuhle diagnózu napsal jedné z postav. Pro někoho to možná bude mít wow-efekt, mě to spíše zklamalo. Byť mě potěšil nález jeho hrobu, zklamalo mě i vyprávění kolem smrti Roberta Komoura, to už mi přišlo vyloženě zbytečné a napsané ve snaze propojit věci, které vůbec propojeny být nemusely. (Ale uznávám, že původ mého oblíbence z klubu mě potěšil, neb se považuji za skalní Vontku, a - i když je to téměř nemožné - v průběhu čtení se díky tomu stal mému srdci ještě o fous bližší.)

Je to škoda, protože příběh i autorův styl pro mě měly zpočátku veliký potenciál a myslím, že kdyby mu některé chyby někdo opravil, a on sám se některých věcí vyvaroval, mohlo to být hodně slušné pokračování trilogie. Autor navíc některé věci ponechal otevřené (viz jen původní ježek ležící stále na dně stoky pod sv. Jakubem), takže se může zdát, že třeba ještě něco z tohoto prostředí sepíše. Z pokračovatelů u mne ale každopádně první příčku zaujímá stále nesesazený Velinský a přestávám věřit, že se někomu podaří Poslední tajemství Jana T. překonat.

I když RŠ v knize do Stínadel chodily tak často a tak hladce, jako kdyby chodily na nákup do koloniálu, jistou atmosféru to mělo a při čtení jsem cítila potřebu malovat křídou na zeď ježky v kleci (kterémužto nutkání jsem skutečně podlehla). Už víc jak měsíc nosím v lemu trička žlutý špendlík. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů a já věřím, že mnozí z nich jej skutečně ocení. Pokud se k němu dostanou...

9 11.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Budu se opakovat, ale psát komentáře s časovým odstupem od dočtení je na houbeles a kdo to dělá (= já), zasloužil by si nakrmit panádlovou polívkou. Třetí díl Grifinovy nové stínadelské trilogie jsem jako jediný četla v podobě fyzické knihy a hned v úvodu musím vyzdvihnout její úpravu. Papírový přebal (který po dočtení považuji za velikánský spoiler) jsem sundala a knihu četla v krásné plátěné vazbě. Taktéž ilustrace Petra Modlitby jsou velmi zdařilé a klidně jich mohlo být více a na větší ploše - ty celostránkové se hodně povedly, i když mně se asi nejvíc líbí úvodní perokresba. Kniha má i látkovou záložku, což je něco, v čem si rochňám; celkově je vidět, že si Martin Izera s vydáním dál velkou práci. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů, v čemž vidím kámen úrazu. Kniha vyšla v omezeném nákladu a k většině sběratelů, natož fandů nemá šanci se dostat. Což je veliká škoda, protože jen širší čtenářská základna může poskytnout tu správnou zpětnou vazbu, jestli pokračování za přečtení stojí a jak si stojí ve srovnání s předlohou.

První díl jsem četla jako e-knihu, druhý jsem sice objevila na internetu ke stažení v pdf, ale zatím se nedostala k přečtení. Po přečtení jedničky mi tedy chyběly některé události, ale nebylo to tak fatální, abych se v nových postavách nezorientovala a autor sám některé souvislosti vysvětlil. Od samého počátku se mi líbilo, že Grifin více pracuje s neklubovním životem Rychlých Šípů, ve Stopě Mirek s Jarkou chodí do tanečních a oba mají (skalní odpůrci dívčího prvku se nemusí bát, není to nijak markantní) své dívky. Děvčata hrají roli i v příběhu, byť spíše okrajovou (jedna z postav slouží jako prostředník předávající psaníčka - vzkazy mezi chlapeckými postavami), Velinský s nimi pracoval více. Grifin opět zapojuje i dospělé postavy, z nichž nejplnokrevněji působí kriminalista Vrána. Do knihy jsem se poměrně rychle začetla a do určitého momentu jsem nešetřila superlativy. Jakmile ale došlo k zmlácení Emek, s četbou jsem dlouho otálela a po tomto momentu se více začala soustředit na to, co se mi nelíbilo.

Předně mám pocit, že Grifinovi ujela časová osa, pokud si vůbec nějakou před psaním sestavil. Vrána v prvním díle uvádí, že byl Tleskačovým vrstevníkem, od dětství byl mezi Uctívači ginga (ty ale založil až Štěpán Mažňák, ne?). Ve třetím díle se dozvíme, kdo byl Komourovým vrstevníkem, což mi zase časově nesedí k založení vontské organizace, o níž se ostatně později hovoří jako o dávnověku. Potom mi není zcela jasné, proč některá slova v textu byla vytučněna - zprvu jsem se snažila sestavit z nich nějakou šifrovanou zprávu, ale pak mi došlo, že to měl asi být způsob, jak je zdůraznit. Dále kniha obsahuje chybky, které redakční práci unikly, kupř. když při zátahu v zahradě Uctívačů byl i Křivák, titulovaný na tomto místě jako vůdce Rezavých klíčů (s. 157), aby se o několik stránek dále RŠ Křiváka s kamarádem potkali a ukázalo se, že jejich vůdcem je Fred (s. 194). Vrána si zve Adíka na devátou ranní k výslechu, aby mu vzápětí řekl, ať dorazí odpoledne. V textu se neustále opakují přezdívky bezdomovců, takže i natvrdlý čtenář už je zná zpaměti (ideálně v rámci slovního spojení vulgo, alias či řečený), stejně jako některé postavy neustále opakují svá sdělení, jako kdyby zapomněly, že ostatní aktéři u toho byli taky, a nebo že to vypravěč už jednou stejnými slovy převyprávěl. Vrána si chtěl přečíst Tam-Tam před jeho vydáním, ale RŠ ho napsaly a vydaly bez něj. Říkali v době, kdy se příběh odehrává, děti rčení typu to je bomba nebo vím to na beton? Zima se severních končin Sibiře opravu není mínus 10 °C (s. 246). Jednotlivých hlavolamů bylo v knize nějak moc a stejně tak mi přišlo divné, že RŠ s tím sice dělaly tajnosti, ale skoro každý ve Stínadlech už věděl o tom, že v ježkovi byl ukryt plán létacího kola. (Ostatně Mažňákův pokus z Poselství nijak tajný nebyl), nemluvě o Širokkově identitě, kterou taky znalo podezřele mnoho postav. Proč by Metelka starší četl Tam-tamy potají, když se většina rodičů o klubovní život svých potomků aktivně zajímala a byla na něj pyšná? (s. 259) O Vránovi se mnozí vyjadřovali jako o kozlovi zahradníkem a přestože hajný Zubr všechny výtečníky z dob jejich mládí znal, na kriminalistu se nepamatoval. I když chápu, že bylo potřeba přidávat indicie pro čtenáře postupně, a tedy bylo nutno využít služeb vysloužilého Mázla, nechce se mi věřit, že by Vrána ani jeho parťák Hájek neuměli německy.

5 11.09.2023

Stejně kvalitní jako první díl a stejně jako u prvního dílu, i zde jsem se v mnoha komiksech našla.

7 11.09.2023

(SPOILER) Nemám ráda psaní komentářů s delším časovým odstupem od přečtení knihy, protože dojmy vyblednout a většina myšlenek, které jsem chtěla zachytit, se rozuteče. Ke knize jsem se dostala po jednom rozhovoru v práci a řekla si, že když už jsem neviděla film s Borisem Rösnerem, mohla bych si přečíst knihu. Pokud bych titul měla hodnotit jako knihu erotickou, a navíc optikou dnešní, značně uvolněnější a otevřenější doby, tak by neobstál. Líbila se mi ovšem sonda do tehdejšího života, úvahy, které knihou prostupují, byly neskutečně hluboké, a dilemata, jež prožívali hlavní aktéři, řeší mnoho lidí i dnes. Je důležitější duchovní vztah nebo tělesno nebo spojení obojího? Lze vůbec prožít plnohodnotný partnerský vztah, je-li založen jen na vzájemných sympatiích a podobnosti, ale chybí v něm tělesná složka? Z informací, které jsem o Milenci Lady Chatterleyové měla, jsem si mylně myslela, že hajný bude nějaká "lopata" se zvířecím chtíčem, a překvapilo mě, že to byl úplně normální mužský se svými touhami. Pro Connie tedy naplněním a spojením duchovního i tělesného - osobně ten otevřený konec nevnímám depresivně, a to i když si vlastně nedokážu představit, jak by takovýto pár mohl ustát společnost, v níž by musel žít, ale jako nadějeplný a se světýlkem na konci. Za cenný považuji doslov Martina Hilského, po jehož přečtení se obdivuji autorově odvaze a snaze o obhajobu něčeho, co nám dnes přijde naprosto přirozené a beze studu. Jistě, výrazové prostředky byly velmi neobratné a pro současného čtenáře spíše trapně úsměvné (Frantík a Blaženka), ale když člověk pochopí, proč to Lawrence psal a měl potřebu zdůraznit i takové věci, že Mellors v rámci romantického vyznání má rád Connie i za to, že čůrá a kaká, a i když věřím, že kdyby to autor napsal dnes, bylo by to mnohem lyričtější a mělo i větší erotický náboj, tak je to vlastně moc hezké.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Hodně toho tady bylo řečeno níže, takže nebudu opakovat. Ke knize jsem se dostala přes doporučení ve čtenářské skupině na Modrém koníkovi a přes čtvrt roku čekala, až se ke mně v rámci rezervací dostane. Nějak jsem nezaznamenala, že jde o první díl série, takže jsem pořád četla a četla a čekala, kdy přijde konflikt a rozuzlení, abych se nedočkala. Téma bylo zajímavé a správně tajemné, autorka v podstatě nechala na čtenáři, jaké stanovisko k myšlence přenosu (částí) duší zaujme, ale ze zpracování jsem úplně nadšená nebyla. Jewel E. Ann si mohla mnohem víc pohrát a mnohem víc věci rozpracovat - kupř. už jen podivné vzpomínky Swayze a vyšetření, která jako dítě musela absolvovat. Toho se autorka jen dotkla, uvedla nezbytné minimum, aby byl čtenář v obraze, a pak se zaměřila na zevrubné popisy fyzických aktů mezi hrdinkou a jejím přítelem Griffinem. (Ačkoli Swayze neustále opakovala, jak ho miluje, a jak si spolu rozumí, ty časté sexuální scény hloubku jejich vztahu poněkud rozmělnily.) Hned v úvodu mi vadily detaily typu přilepené vložky nebo opisy cizího prstu v nose, to si mohla odpustit. Ošizená jsem se cítila i stran (znovu)poznávání Natea a Swayze/Daisy, přišlo mi, že profesor tu myšlenku přijal velmi rychle a velice rychle se k sobě začali chovat s žoviální důvěrností, včetně různých vtípků a narážek. V knize sice několikrát zaznělo zdůraznění hrdinčina věku, nejsem si ale jistá, zda český čtenář hranici 21 let (a věkový rozdíl mezi chůvou a tatínkem) vnímá tolik jako čtenář z USA. Ke svému čtenářskému zklamání jsem uhodla i to, co zlý soused udělal, takže konec pro mě tolik šokující nebyl. A vyloženě mě obtěžovalo neustálé zdůrazňování toho, jak si všichni šli mýt ruce, než sahali na miminko :-). Suma sumárum: Přečetla jsem za dva dny a fakt jsem byla zvědavá na vývoj. Milostný trojúhelník je zatím podaný tak, že opravdu není jasné, koho si Swayze vybere, a přiznám se, že já fandím oběma. Pokud přijmeme teorii rozverné profesorky Zvonilky, pardon Hazel, můžeme se do dalšího dílu jen dohadovat, čí část duše zvítězí - Morgan Daisy nebo Swayze?

"Lidé kolem nás dávají našemu životu energii. Když milujeme, necháváme část svého srdce - část své duše - žít uvnitř toho druhého. Radujeme se, když jsou šťastní. Cítíme jejich bolest. A když zemřou... něco z nás také zemře."

10 07.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Považuji se za skalní foglarovku (jsouc ženou, nemohu být folgarovcem) a po přečtení se řadím k těm, kterým se kniha líbila. Kvůli dobré znalosti předlohy, která patří k mým nejoblíbenějším foglarovkám (nyní myšleno knihám), jsem samozřejmě četla hodně kritickým okem a některé motivy se mi vůbec nepozdávaly:

- Hoši se v rámci letního rozloučení s Jezerní kotlinou vydávají k Jílkově kříži, přestože v předloze na ně místo působilo velmi tísnivě a slibovali si, že k němu už nikdy nepůjdou.
- Důvody návštěv jeskyně Dernetem a Jílkem se mi nelíbily, rázem ztratily ono romantické kouzlo chlapeckého přátelství v Kotlině, ne nepodobnému Ludvovu a Pavlovu. (Do Derneta jsem si vždy projektovala přátelství hlavních hrdinů a bylo mi neskutečně líto, že se ze ztráty kamaráda pomátl a že ztratil cestu do Šafránové rokle a tím i klíč ke svému šťastnému dětství a hlubokému přátelství.)
- Pavel s Ludvou objevili v jeskyni staré pokrývky, ale ty by se za nějakých 20 let asi rozpadly
- Slavnost Rudého nebe jsem vždy vnímala jako něco niterně Ludvovo, něco, kam nepustil ani Pavla což je s ohledem na hloubku jejich přátelství s podivem. Opravdu by pak Ludva publikoval úryvky ze Zavřené knihy ve školním časopise?
- Do Zavřené knihy se dalo psát jedině pravým inkoustem (s. 19) pokud se příběh odehrává v době první republiky, jinak než inkoustem děti tehdy nepsaly
- Ludva se díky publikování ve školním časopise z nenápadného chlapce stal slavnou osobností. Myslím, že s ohledem na své skoro úmrtí a hrozbu kuřáctví byl ve Starých mlýnech proslulý ažaž.
- Úmrtí jedné z postav zpětně působí jako výkřik do tmy a z hlediska děje sloužilo jen pro vyloučení jednoho z podezřelých.

Detektivní zápletka nebyla špatná, skoro mě až mrzelo, že nejsem dítě, protože jsem ani na okamžik nevěřila tomu, že by dopisy mohl psát Dernet, a od počátku mi bylo jasné, kdo je jejich autorem. Zejména jsem ale měla problém se šlikovštinou, kterou jsem zaznamenala již Tajemství jeskyně pokladů (což koresponduje s komentářem od JAnD), a která mi přijde zcela mimo mísu. To, že těžař Radecký zvládl s natrženou slezinou dojít k autu, s tím bych se asi ještě smířila, záleželo by na rozsahu zranění. Ale že Pavel dokázal s OTEVŘENOU zlomeninou dojít pro pomoc, vrátit se zpátky, a ještě spolu s Ludvou tahat (!) Radeckého zpod padlého stromu, to už bylo opravdu sci-fi. Dětského čtenáře to možná netrkne, stejně jako mu nepřijde přehnaný závěrečný akční zápas nad rozbouřeným potokem, ale dospělý musí protáčet oči a litovat, že autor nezůstal trochu při zemi.

Samostatnou kapitolou jsou ilustrace snad s jedinou výjimkou slavnosti Rudého nebe je považuji za velice nezdařilé. Pominu-li chybky typu zavřeného a zavinutého deštníku na dvoustraně 158159 (Radecký měl deštník otevřený kvůli dešti) nebo indiána s knírkem na s. 21, hlavní hrdinové vůbec nevypadají jako cca třináctiletí hoši, což je nejmarkantnější zejm. na s. 49. Tenhle obrázek považuji za nejvíc nepovedený z celé knihy, Pavlova muskulatura a hlava Ludvíka plavajícího ve vodě, vyvolávají ve mně mnoho nežádoucích obrazů.

Šlik se snaží psát podobným slohem jako Foglar s ohledem na to, že jsem bezprostředně předtím četla Kotlinu, souhlasím s uzivatel6859, že recyklování Jestřábových slovních spojení a obratů bylo místy do očí bijící a otravné. Přestože autor s původními postavami nakládá po svém, snaží se ale předlohu ctít a z knihy je to znát. Zároveň, ačkoli se kniha má odehrávat ve stejné době, píše tak, aby oslovila současného čtenáře, ať šlo o decentní zapojení dívčího prvku nebo i světa dospělých (a to i v podobě Pavlovy maminky, byť Ludvovi rodiče jsou stále v pozadí). Jistě, Kipling odpovídá Foglarovskému archetypu správňáckého učitele / (skautského) vedoucího, a v tomhle ohledu je to trochu vykrádačka, ale líbilo se mi, jak Šlik rozvedl např. postavu starého lékárníka. Nebo že se vůbec zamyslel nad tím, proč Dernetův kamarád Venda Jílek spadl ze skály. A ano, Ludvovy myšlenky o solárních panelech byly futuristické, ale celkově hodnotím kladně i ten apel na ochranu přírody a bezvýznamných cenností, které nám nezištně nabízí, stačí jen otevřít oči a dívat se. (Což mě vede k otázce, jak to bylo s ochranou přírody za první republiky?)

P.S.: Nejsem přesvědčena o tom, že by pod pískovcem mohlo být uhlí, ale vznesla jsem v tomto ohledu dotaz na geologa, tak uvidím, co mi odpoví.
P.P.S.: Odpověď: Mohlo.

10 06.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Jedna z mých nejoblíbenějších foglarovek a dokud jsem ještě měla víc času, pravidelně jsem ji četla vždy o prázdninách, pro ten melancholický pocit končícího se léta. Když jsem zjistila, že nejnovější vydání ilustroval Pavel Čech, koupila jsem si Chatu jen kvůli němu, doma mám vydání od Olympie z 90. let. Když čtu nějakou knihu opakovaně, zpravidla u mne dokáže vyvolat pocity a emoce z doby, kdy jsem ji četla poprvé a kdy mne zasáhla. Jak jsem nyní koukala na text v jiné úpravě, nebylo to ono! Vlivem komentářů níže, mnohem víc jsem si všímala věcí, které mi svého času nepřišly, ale nyní působí "little bit gay". Když na scénu přišly temné věci, konečně jsem umlčela cynický hlas svého skeptického dospělého Já a plně se začetla. Jiřího Derneta jsem se v důsledku později nebála, bylo mi ho jen nesmírně líto a mrzí mě, že mu autor neumožnil naposledy se podívat na kříž.

Nemyslím, že by vztah ústředních hrdinů byl nezdravý. (I když se spolu rádi koupali,) Pavlův vztah k Ludvovi jsem vždy vnímala jako ryzí a i já v průběhu let měla kamarádky, s nimiž jsme sdílely vše, trávily spolu každou volnou chvilku, těšily se na sebe a nikdo nás nemohl obvinit z "něčeho víc". Dokážu se vzít i do Pavlovy frustrace, protože řada z těch přátelství nedopadla a i když čas bolest otupil, tehdy to bylo bolestné. Jistě, Ludvova nemoc a uzdravení mohou nyní působit trochu naivně, ale je třeba vycházet z Foglarova odporu ke kouření, a třeba na mě jako na dítě ten morální apel působil.

Jediné, čemu se nyní za ty roky divím, je, že Ludva Pavla nikdy ani později nepřibral ke své slavnosti Rudého nebe.

Nové vydání od Albatrosu kopíruje vydání Rychlých šípů co do volby desek i papíru, knize tahle úprava sluší. Jenom... Ač mám Čecha ráda, trnkovsky laděné obrázky mi k "mojí" Jezerní kotlině nesedly a některé obrázky působily opravdu dětsky, ne hodny staršího čtenáře. Za nejhezčí považuji velkoformátové ilustrace se zapadajícím sluncem a mísícími se barvami, ty ve mně vyvolaly onu melancholii a stesk stejně jako zář podzimního slunce a vůně jizerskohorských luk, nedefinovatelný stesk, který ve mně Chata v Jezerní kotlině vždy vyvolává.

14 03.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Konečně se dostávám k sepsání komentáře, protože zrovna u téhle knihy by mne mrzelo, kdybych se k tomu nedokopala. Od Stephena Kinga jsem četla na VŠ, nebylo to zlé, ale z nějakého důvodu jsem mu nepropadla. Když se ve čtenářské výzvě objevil bod přečíst něco od Kinga či Austenové, rozhodla jsem pojmout to jako výzvu, a protože od Austenové toho mám v knihovně docela dost, obrátila jsem se s prosbou o doporučení na kamarádku, která má Kinga načteno a patří mezi její oblíbené autory. Volba padla na Nezbytné věci, o kterémžto titulu mi i svého času vyprávěla. Hned, jak jsem se začetla, věděla jsem, že to bude ono, a těší mě, že i ona si tím byla jistá.

Předně: Neuvěřitelně se mi líbil Kingův styl a jazyk, jakým píše. Určitě má na tom zásluhu i překladatel, kterému se tímto dávám pozdravovat. Samotný příběh byl poměrně jednoduchý, ale celou dobu jsem čekala, co se z toho vyvrbí a, i když jsem tomu příliš nevěřila, doufala, že to všechno dobře dopadne. Někteří jiní čtenáři si stěžovali na rozsah knihy, já bych klidně ještě nějakou tu desítku stránek snesla.

I když nejsem Američan, King vykreslil prostředí maloměsta tak dobře, že se v mé hlavě spojilo se seriály a představami, které o amerických maloměstech mám, a připadalo mi, jako kdybych tam byla a vše zpovzdálí sledovala. (Jestli se ke knize někdy vrátím, věta Vás jsem tu už viděl! bude tím pádem pro mne mít úplně jiný rozměr.) Pravou identitu páně Gauntovu jsem si tipla dobře, i když jsem jí dlouho nevěřila. Nejednou jsem se přistihla nad úvahami: Jak málo stačí, aby se všechno zbortilo a zničilo. Dobré sousedské vztahy, které navenek a naoko fungují, ale skrývají (ne)zapomenuté křivdy, domněnky, které si o druhých vytváříme Jaká věc by byla nezbytná pro mne a dokázala bych nutkání koupě odolat? Ten pocit z vlastnictví něčeho tak cenného musel být opojný. (A o to hořčí procitnutí!) Jak snadno se smrtelníci nechají zmanipulovat a jak snadno si nechají namluvit, že něco nezbytně potřebují. V tomhle ohledu asi nejtěžší sebeuvědomění, kolika nezbytnými věcmi se dnes všichni obklopujeme a za jak nezbytné je potřebujeme, i když je vlastně nepotřebujeme.

Osudy některých postav mne velice zasáhly (Brian, jeho bratr, Cvalíkova manželka), u jiných jsem byla náležitě otřesena (Nettie a Wilma), ale byly i takové, u kterých jsem si zhluboka oddychla, že se jim oči nakonec otevřely. King po celou dobu mistrně budoval napětí a i když se v ospalém maloměstě zdánlivě nic nedělo, tísnivý pocit v pozadí byl čím dál nepříjemnější, mračna na obzoru houstla a věštila bouři až najednou byla černá a ztěžklá hromy. Škoda jen, že samotný závěr mi přišel odbytý, shrnutý do pár odstavců.

King je opravdu Král, navzdory odbytému závěru deset hvězdiček z deseti.

18 03.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT:
Jak poznám, že mi teď nelžeš?
Nepoznáš. Ale zatím jsi zásluhou svých instinktů vždy přežil. Co ti říkají instinkty teď? Instinkty mi říkají, že jsme v hajzlu tak jako tak, ať udělám cokoli. Ale to je u mě normální.

Po těch letech, co jsem četla první díl, jsem chvíli tápala v některých pojmech a událostech, které jsem zapomněla, jinak byly dojmy z prvního setkání s autorem tak silné, že se mi vše velice rychle vybavilo. Do děje vstoupili noví hráči, kdy zejména čápnutý Starkey si tohle označení zaslouží. Bože, jak mě tenhle kluk štval a jak jsem doufala, že dostane po čumáku! A jak mi bylo líto Trace! Potěšilo mne znovushledání se Lvem, toho jsem si oblíbila už prve a nyní mi byl ještě sympatičtější. A moje sympatie si rozhodně získal i Cam, jehož pozice v tomhle světě je z mého pohledu nezáviděníhodná, ale z pohledu čtenáře hodně zajímavá. Ve dvojce bylo nastíněno, proč vlastně byla Dohoda o rozpojení přijata (je zajímavé, že jsem se po tom sama nikdy pořádně nepídila!). Proaktivním občanům je třeba podívat se na zoubek!

CITÁT:
Ty jsi vážně hajzlík, víš to? Jablko nepadá daleko od stromu.
Já mám stromů spoustu, budeš muset být konkrétnější.

Já toho Shustermana prostě žeru. Začalo to nenápadně výpůjčkou Bez šance na základě komentářů z Databáze knih. Dostal mě hned napoprvé. Říkala jsem si, že tenhle úspěch nemůže zopakovat, ale dostal mne znovu. Suchem a pak Smrtkou. Teď jsem si zase naivně říkala, že už mne nepřekvapí, aby mi Bez citu opět vzalo vítr z plachet. Nechápu, kam na svoje nápady chodí a smekám. I když je to žánr YA a trochu mi dělá problém, že se jako dospělec nemám s kým v knize identifikovat, Shusterman do knihy dokáže dát tak hluboká témata a myšlenky, že si z nich hodně odnese i dospělý čtenář. Strašně moc si přeju, aby mu to zůstalo, a i třetí díl téhle dystopie (a já doufám, že bude brzy) mě něčím odrovnal.

CITÁT:

Věci se dějí buď proto, že to mý nějaký důvod, anebo se dějí úplně bez důvodu. Život člověka je buď nitka v nádherném goblénu, nebo je lidstvo jen beznadějně zašmodrchaný uzel.

Máš právo být vybíravý. Neměl bys vzít nic míň než to, co chceš ty sám.

Koho by napadlo, že jedinečný celek jejího odpuštění může představovat cennější dar než stovka jejích částí?

13 21.08.2023

Četla jsem na doporučení ze skupinky na Modrém koníkovi a líbilo se mi to moc. Není to jen oddychová romantika, ale je tam i spousta dalších motivů, které autorka podle všeho promyslela, takže dávají smysl. Sama se pohybuji v prostředí, kde se četlo a čte, mám i knihomolské přátele, ale o krizi čtenářství u dnešních dětí se mluví dlouhodobě a probírali jsme ji i v rámci rozšiřujícího kurzu učitelství pro 1. stupeň. Věřím, že mnoho mých spolužaček by myšlenka flextologie oslovila a přijde mi škoda, že ji autorka víc nerozpracovala. Představa, že jednou budu doma mít puberťáka, který si bude číst jen za trest, mne upřímně děsí. Vztahová zápletka knihy je poměrně jednoduchá a předvídatelná a ani na okamžik jsem nepochybovala, koho si Amy vybere. Na jejím místě bych ovšem vůči manželovi a jeho znovuzačlenění do rodinného života nebyla tak shovívavá a možná o to víc si cením autorčiny myšlenky: Lidi odcházejí od rodin, když se snaží utéct sami sobě. I motiv momspringy byl osvěžující a coby matka tří dětí musím potvrdit, že pro zachování zdravého rozumu a vlastní identity by si momspringu měl jednou za čas v nějaké podobě naordinovat každý. V neposlední řadě chválím konverzace mezi Amy a jejími kamarádkami, ta hodně odvážná o Bohu z úst Leny mě upřímně pobavila. Danielův latinický vtípek jsem hned musela poslat kamarádce ze střední školy. Taky bych chtěla kámošku, co dělá v módním časopise, a osobního stylistu. A rozhodně bych chtěla zajít do té restaurace, kde podávají smažené sardinky.

Přijde profesor latiny do baru a říká: Jeden martinus, prosím. A barman na to: Myslíte martini. - Neblázněte, povídá profesor, víc než jedno nevypiju.

7 21.08.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Pokud tu někdo čte mé poslední komentáře, musí nutně nabýt dojmu, že jsem dogmatik a odpůrce nekanonických děl navazujících na Foglara. Chtěla bych proto předně říct, že nejsem takový škarohlíd, jak by se mohlo zdát. Ba naopak, každý následnický počin vítám a jsem za něj ráda. Jen má očekávání jsou vysoká a nároky taktéž!

Knihu jsem dočetla před chvílí a smutně přiznávám, že ve mně nezanechala žádný pořádný dojem. Jak by řekl můj muž: Škoda. Mohlo to bejt dobrý Prostředí sirotčince mohlo být vykresleno mnohem tísnivěji, kromě mytí latrín ve mně nevyvolalo žádnou pořádnou emoci. V knize padne mnoho klučičích jmen, ale s výjimkou ústřední trojice se čtenář nedozví, co s nimi bylo dál. (A u Jana, Komoura i Vonta to ví celou dobu, pokud četl předlohu.) U komparsu by to nevadilo, ale u padouchů bych to čekala - co bylo dál se Zbyškem, jak byl potrestán Správce, kam se poděl Hrbáč a zda došlo k Talafousově nápravě. Vont je sice nadšen Janovým původem, ale za celou knihu se nedozvíme Tleskačovo pravé jméno, natož aby byl využit pro sjednocení Stínadel, jak si Vont maloval. Všichni kluci jsou chudí, ale sociální prvek stojí úplně stranou a autor s ním pořádně nepracuje. Sirotčinec je zprvu líčen jako vězení a líheň šikany, přesto v určitém momentu mají hrdinové tolik volnosti, aby se potulovali po Stínadlech. V těch navštíví známá místa v podobě Svatyně Uctívačů ginga či kostela svatého Jakuba, což jsem nepovažovala za Easteregg, ale přišlo mi to spíše na sílu.

Žák na rozdíl od JF zasazuje děj svého příběhu do konkrétní doby. Proč? Proč zrovna na počátku 20. století do sirotčince přibylo tolik sirotků? Fungovaly by c. a k. ústavy pro osiřelé děti tak, jak je spravoval Správce? O klášter jakého řádu původně šlo a proč klášter opustil? Atmosféru předválečné Prahy jsem si dosazovala spíše sama kvůli dataci z nejrůznějších narážek (např. jméno židovského obchodníka), autor s ní záměrně nijak nepracoval a viditelná nebyla. Postavy, nejvíc patrné to bylo u Berta Komoura, mluvily spíše jako naši současníci. Což, jak píše mirek69, současníkům asi vadit nebude, ale mně, coby osobě rochňající si v autenticitě se to nelíbilo. I jména dvou hlavních stínadelských "mafiánů" mi neseděla, ačkoli uznávám, že po krátkém výzkumu jsem zjistila, že slovo ksicht bylo v té době známo a běžně se užívalo. S ohledem na dějinné i místopisné zasazení, chyběl mi v sirotčinci i nějaký německy hovořící hoch nebo větší důraz na sociální prvek. Kolik tehdy stálo pořízení fotografie? Mohl by Jan mít celé rodinné album? Závěrečný zápis je datován do roku 1917, kdy by zřejmě i hoši ze Stínadel řešili spíše válečnou situaci, ale to je jen moje domněnka. Chtěla bych vědět, jestli autor dějinné reálie promýšlel a něco si o nich zjišťoval, nebo jestli jen letopočet plácnul, aby to chronologicky sedělo k (dějově) pozdějším Rychlým šípům.

Před pořízením knihy jsem si četla zdejší komentáře a měla obavy z využití známých jmen: Jan Tleskač, Robert Komour, Vojtěch Vont. Kupodivu, autorovo uchopení věci mne nakonec vůbec nepohoršilo, ani skutečnost, že z dotyčných udělal vrstevníky. Zázemí i osobní historie chlapců mohly být rozpracovány víc. Pokud se ale na knihu dívám očima Foglarovky (což je, uznávám, divné slovo, nemohu se však zvát Foglarovcem a nestydím se za to, že jsem žena), nejzásadnější výtku mám k autorství vynálezu létacího kola. Není to sice poprvé, co se setkávám s myšlenkou, že by autorem Tleskačova kola NEBYL Jan Tleskač, ale stále ji považuji na neslýchanou. Kudličkův vynález měl být navíc tajný, přesto o něm hlavnímu hrdinovi řekl Hrbáč. A v neposlední řadě - nebyl Tajemný Em mistrem zámečníkem? Autor z Tleskače udělal učně u truhláře Souhlasím s mnoha výtkami v komentářích od Isew i beníčka.

Líbil se mi odstavec, kdy chlapci nahlížení do stínadelských kronik:

Prosíme, dejte nám svolení, ať váš můžeme rozevřít a číst, rozkryjte všechna tajemství, ať vidíme, co je skryto mezi řádky, jaká poselství? Dejte nám dar zasvěcení. Prosíme! Nechceme jen bezcílně bloumat a plout po povrchu slov a vět, chceme se ponořit až na dno, do hlubin dávných příběhů, chceme se poučit, chceme vědět.

Mám to úplně stejně. A právě proto Žákova Tleskače nezavrhuji. Jaroslav Foglar byl geniální v tom, že některé věci nechal zcela bez odpovědí, takže mohou dráždit obrazotvornost čtenářů i případných pokračovatelů, kteří o svých představách třeba napíšou knihu. Žákova představa se neslučuje s tou mojí, věřím ale, že svoje čtenáře si najde.

7 21.08.2023