Pád Cařihradu

Poslouchal jsem jako audio.
Temnota a beznaděj, smrt na staletých hradbách jako jediná budoucnost, budoucnost tíživá a blížící se tak jistě a nevyhnutelně ... Atmosféru popsal autor velmi výstižně stejně jako hrdost a noblesu urozené krve, kterou má hlavní protagonista zalitou mysl a snad proto je zabedněný a zatvrzele rozhodnutý zemřít i se svou láskou. Měl jsem sto chutí na něj během poslechu křičet :)
U poslechu mi mimo jiné došlo, jak obrovsky významná ztráta pro křesťanský svět dobytí Cařihradu bylo. Zlom světové politiky a rovnováhy lidské společnosti.

Abych řekla pravdu, asi jsem od této knihy čekala něco jiného, takže pro mě docela zklamání. Prvních 200 stran mě nudilo, že jsem myslela, že knihu ani nedočtu, skutečně se mi líbilo až tak posledních 70 stránek. Ale možná je chyba ve mě, asi jsem čekala jiný příběh nebo jiný děj ... Egypťana Synuheta jsem četla dvakrát, takže možná i to hrálo svoji roli ...

Po přečtení Temného anděla jsem se pustila do dějově pokračující knihy Pád Cařihradu, která se mi čte lépe. Díky Waltariho vyprávění jsem se procházela po středověkém Cařihradu, našla jsem na webu model města a mrzí mě, že Chrám moudrosti už nepatří křesťanské civilizaci.

„Zchudlý, červivý, do jediných hradeb zmenšený nový Řím, dřívější vládce světa, je nyní pouze chudým příbuzným, jemuž je třeba navrhnout, aby pozřel chléb milosti. Nikdy! Nikdy! Raději opustíme tento pomíjivý svět a při bubnování smrti kolem sebe raději uchopíme svýma smrtelnýma rukama nepomíjivost!“

Ó ano Waltari, samozřejmě, znovu jsi mě nezklamal! Máme zde další báječný příběh napsaný mým oblíbeným autorem!

Obléhání Konstantinopole je plné zrad, intrik, násilí a všeobecného strachu. Čím to tedy je, že mě kniha neustále bavila, a dokonce mi místy přišla humorná? Příčinnou je jistě styl Waltariho psaní, hlavním důvodem jsou však naše postavy. Samotný Jean Angele je pěkně vybalancován, není tak důležitý jako Sinuhet ze stejnojmenné knihy, ale není ani naopak tak plochý jako Marek z Jeho Království. K tomu tady máme jeho milenku Annu, hrdou nicméně hysterickou ženu (ruku na srdce, píše Waltari jakékoliv jiné?) a další zábavné postavy.

Co k tomuto grandióznímu dílu mohu dodat? Jakožto další kniha Waltariho předčila má očekávání a těším se na den, kdy se do ní mohu znovu pustit.

Bez diskuze doporučuji 99/100 (ᵔ ᵕ ᵔ)

Docela zajímavá kniha, určité pasáže mě však nudily.

Waltari byl dlouhou dobu můj nejoblíbenější spisovatel, dokud ho z pomyslného trůnu nesesadil jiný, takže moje hodnocení bude jednoznačně pozitivní. Pád Cařihradu je navíc mojí nejoblíbenější knihou od Waltariho. Dějinné události jsou zde dokonale vylíčeny a tvoří kulisu milostnému příběhu Jeana Ange a Anny Notaras. Miluju Waltariho styl a slovní obraty -"Její oči bych poznal mezi tisíci." "Bylo mi 39 let a myslel jsem, že jsem dospěl k podzimu života...".
Vím, že jsem si u čtení kladla otázku, jestli je to dílo dokonalé, nebo už zavání červenou knihovnou, ale pak jsem dospěla k názoru, že dokonalé. A na konci dokonale tragické. Chápala jsem jak Jeana, tak Annu a z Waltariho hrdinek mně byla jednoznačně nejsympatičtější.
Dějinné události jsou popsány myslím dost přesně a čtivě.
Jako u každého druhu umění je ale individuální, jestli Vám daný autor tvz. sedne, což soudě podle některých komentářů se Waltarimu u všech nepodařilo a asi se to ani nikomu nikdy podařit nemůže. I já mám spoustu spisovatelů, které sice uznávám, ale nesouzním s nimi, s Waltarim ale jednoznačně ano.

Krásná, smutná kniha o lásce, hrdinství a konci. Doporučuji číst s mapou Cařihradu z poloviny 15. století. Mika Waltari napsal skvělou knihu.

Tak co se týče postav, mám mnohem radši revizora elektrických drah města Prahy, Gustava Anděla, než tadyhle toho Honzu Anděla. Je mi úplně fuk, jestli se narodil s purpurovejma škrpálama. Já se na rodil bos, a dodnes mám holej zadek.
Waltariho mám moc rád a při recyklaci knihovny kouknu i do toho, co rád tolik nemám. A paměť mi taky slouží asi jako tužkový baterky od nás z večerky. Opráším si tedy pár věcí, který se braly v dějepisu na základce. Nechtěl bych úplně bejt v Cařihradu tou dobou. Teda vlastně tou dobou bych nechtěl bejt vůbec nikde.

Anděl tam bydlí od tý doby, co zdrhnul od sultána a tuší, že bude průser. Akorát se úplně nechce zachránit. Je totiž skoro stejnej, jako hodně hlavních postav z Mikiho knížek. Skoro všechny jsou vzdělaný, fungujou jako kapesní překladač, získají si dobrý postavení, padaj na držku z velký vejšky a jako Forrest Gump, se nachomejtnou ke spoustě událostem. Jsou trošku otravní, více naivní a taky si vždycky nabrnknou dost podezřelou ženskou, která z nich vycucne kromě prachů a postavení i sebeúctu. Ale když to ty pani rozjedou, tak si Mikiho postavy řeknou žjóva, to je přesně to co hledám ty vole! Radši by si měly říct hrome!
Já ty lidi mám většinou rád, ale tadyhle Anděl je takovej divnej brouk, kterýho bych nejradši zaklapl zpět do knížky. Otravnej a nesympatickej parchant. Možná to bylo i tím městem, který to úplně dojebalo tím, co v něm hnilo za národy. Turek klepe na dveře Tlustou Bertou, ve volným čase si dává hašiš a co se děje na hradbách? Já chci prachy a chci o všem rozhodovat, protože jsem Řek. Smrdíš Řeku! Drž hubu Janovane! Pomozte nám. Sereme na vás z vysoka, protože my jsme Benátčani a tohle je váš rajón. Pochopitelně se podráží, uplácí a bonzuje. Fakt jsem věřil tomu, že sultán nebude muset hnout prstem, protože na hradbách se všichni pohádaj a nějakej podrazák jim nakonec otevře bránu. Akorát ten co chodil a hledal místa, kde se podkopávaj Turci, byl frajer. Ale to byl i sután, jak to skoulel s honorací z Cařihradu. A abych tolik nekřivdil Andělovi, musel si to slušně srovnat v makovici, aby to se vztyčenou hlavou dotáhl na poslední stránky.

Je to z důležitý doby, kdy něco končí a něco začíná. Řekové a Římani balej s ostatníma troubama svačiny, kufry a zavíraj krám, kterej se jmenuje Byzantská říše. V Istanbulu tou dobou otevírá svojí první pobočku první Istanbul kebab a přeživší, kterým je umožněno zůstat a žvýkat, si tak mezi prvními můžou objednat čerstvou štangli, velkou jako roura od kamen, s česnekovou omáčkou, sýrem a papričkama. Proč se tohle nikde nepíše? Je to samej sultán, císař, obléhání a výstřely z děla. Omlouvám se za sprostý slova, ale nahrnula se mi krev do hlavy a pak to všechno lítá. Aby se mi nalila jinam, takový štěstí nemám.

Zatímco u Waltariho Sinuheta a Etruska se četla kniha prakticky sama už od první stránky, tady jsem měl zpočátku celkem problém se do knihy nějakým způsobem začíst. Přikládám to však historickému období, do kterého je zasazen děj (ano, se středověkem nejsem zas takový kámoš jako se starověkem) a místy až fanatickému chování Jana Angela, které mě místy lehce iritovalo. Dobré dvě třetiny knihy jsem si říkal, že výsledné hodnocení bude spíše průměrné, ovšem posledních více jak 100 stránek bylo naprosto epických. Ve výsledku knihu hodnotím jako další zdařilé Waltariho dílo a jak už tady v komentářích někdo zmínil, dokázal bych si představit i přenesení knihy na stříbrné plátno.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak.

Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město.

Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?)

Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval).

Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel.

Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít.

I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.

Waltariho historický román odehrávající se v kulisách Konstantinopole obléhané tureckými vojsky roku 1453. Příběh, jak je u Waltariho zvykem, je zalidněn skutečnými historickými osobnostmi nejen vysoké světské a církevní politiky, ale i světa armády. Pokud chce čtenář pochopit církevně - politické intriky, odehrávající se na stránkách knihy, měl by se aspoň v hrubých rysech seznámit s politickou situací pozdní Byzantské říše, protože tyto události z velké části motivují jednání jednotlivých postav. Jde zejména o tzv. Florenskou unii, formálně podřizující východní ortodoxní církev papeži, kdy tento akt byl vnímán běžným lidem jako zrada skutečné víry a mnozí, i vysoce postavení lidé věřili, že pod tureckým protektorátem bude možno uchovat čistotu pravé víry, neposkvrněnou západním křesťanstvím. Ve městě se nachází i množství katolíků, připravených bránit město, kteří ale mají v případě porážky Turků vlastní politické a soukromé plány. Odtud tedy plyne politické napětí uvnitř Konstantinopole, v té době jediného pozůstatku kdysi mocné Byzantské říše. Do této atmosféry přichází Jan Angelos, vzdělaný muž tajemného původu. Ví se o něm pouze, že jako křižák padl do zajetí a stal se tureckým otrokem, ale dokázal si svou inteligencí vybudovat postavení sultánova důvěrníka. Nikdo mu úplně nedůvěřuje. Jeho tajemství se vyjeví postupně. Sledujeme milostný vztah, který navázal s Annou Notaras a který ho vede k myšlenkám o smyslu jeho života a víry a přestože nebo spíš právě proto, že ví, že nový sultán je ztělesněním nového typu člověka, člověka nového věku, pro kterého staré hodnoty nic neznamenají a vše podřizuje vůli po moci, spojuje Jan Angel svůj osud s umírajícím světem. Konstantinopol je místem, kde starý svět zemřel.
Příběh lze chápat i nadčasově a metaforicky, kdy starý, strnulý řád je převálcován novým, mladým a energickým světem, ale často taková změna není k lepšímu a rozpad starých tradic přináší ztrátu, nejistotu a vykořenění. Nežijeme i dnes v takové Konstantinopoli?
Upřímně, kniha se místy četla dost těžce, zejména tam, kde se diskutovalo o filosofických otázkách. Nevím, jestli to bylo třeba překladem, s knihami v překladu Marty Hellmuthové jsem problém s pochopením neměl. Také mi docela chyběl rejstřík s vysvětlivkami pojmů, které by pomohly s pochopením reálií a zasazením událostí do kontextu, tak jak jsem zvyklý u ostatních Waltariho knih, např. Egypťan Sinuhet a další. I to by mohlo vést k většímu požitku z knihy.

Waltari je moje srdcovka, mimo skvělých románových zpracování mi vždy svými historickými romány rozšíří dějepisné znalosti. Pád Cařihradu mi z jeho knih, které jsem četla (Etrusk, Egypťan, Jeho království) přišel zatím nejslabší, ale i tak vás poutavě uvede do děje zániku Byzantské říše a velkolepé bitvy mezi Turky a křesťany.
Opět na závěr nelze nezmínit, že Waltariho považuju za jednoho z nejvelkolepějších klasických spisovatelů pro převedení jeho neuvěřitelných znalostí do literárních pokladů.

Kniha popisuje jak historické události, tak i osobnosti 15. století žijící v Cařihradu. Náboženskou rozhádanost ve městě ...
Hlavní hrdina Jan Angel je zajímavý patron, má 40 let, ale ve spoustě názorů a nejistotách se chová jako 20letý mladík. Zamilovaný do Anny Notaras nechápe, že Anna má své sny a přání. Vždy se pohádají pro nějaký vyšší cíl, urazí, každý odejde svou cestou, aby se po čase opět sešli, oba ustoupili ze svých ideálů a tak stále dokola. Jan stále hledá smysl života, zaštiťuje se křesťanstvím (latiník), aby se pak nechal pokřtít pravoslavným knězem ...
Asi mi stačilo si knihu přečíst jen jednou :-)

Krásná kniha, jako všechny od Waltariho. Doporučuji přečíst všem, kteří si chtějí rozšířit vědomosti z tohoto smutného období. O pádu Konstantinopole toho totiž velká část populace ví, podle mě, velmi málo.

Byzantský středověk, doba krutá, krvavá, zlá, zmítaná v lidské podlosti, hamižnosti a uzurpátorství. A i v takovém prostředí a době, lze potkat - najít blízkého člověka, věřit v něco lepšího jako je třeba láska, věrnost, statečnost, přátelství...
Opravdu mistrovsky Mika Waltari, podal ve svém románu Pád Cařihradu mohutnou fresku, končící jedné doby.
Tato kniha má v mé knihovně zasloužené místo i dnes.

Od začátku absolutní pocit, že takhle jsem autora ještě nikdy nepotkala. Kdyby se mělo těch čtyři sta stran převést na plátno, byla by z toho válečná akce, banální love story nebo nic. Takhle to ale bylo postupné rozkrývání, dusno umocněné omezeným místem a časem, úzkost z existence na zemi i na věčnosti, a hlavně otázka: je Jan Angelos tím, kým jsem si od začátku myslela? Byl, to mne ani nepřekvapilo. Ani závěr nepřekvapil, všichni jsme ho od první strany čekali. Jen způsob, jak se k němu dobereme, byl strhující, v každé rovině vášnivý a bolestivý, a proto mne možná ta knížka tolik překvapila...

Po dočtení Pádu Cařihradu mám podobné pocity, jaké jsem měl v patnácti letech po přečtení Quo Vadis: nadšení, stísněnost, vědomí lidské krutosti, malosti a zároveň uvědomění uzavřenosti lidského světa, ze kterého vystupují snad jen láska a nesmyslná krutost jako ne- či nad-lidské schopnosti.

Pád Cařihradu je historický román v nejlepším slova smyslu. Vypráví příběh člověka a jeho lásky v neustále se zhoršující situaci Cařihradu při obléhání Osmany v roce 1453. Člověka, který mnohé poznal, mnohé zažil, ale nyní poprvé poznává opravdovou lásku - bláznivou, rozhněvanou, odpouštějící, nechápanou i vášnivou.

Příběh o tom, jak dva lidé nacházejí lásku v dobývaném městě, zní jako ideální podklad pro rozehrání laciného románu plného levných klišé, romantického patosu a prvoplánové krvavosti. Waltari ale nesklouzává k ničemu z toho. Místo toho do románu věrně vnáší nejen dobové reálie 15. století, ale také teologické otázky, které tehdy točily kormidlem světa, a prostupuje ho poetickým jazykem a filosofickou hloubkou.

Bylo zvláštní číst tento román v aktuálním kontextu války na Ukrajině. Právě kvůli (nechce se mi říkat "díky", ač by se to zde hodilo) němu vnímá čtenář daleko živěji pocity a dojmy, které obránci města prožívají: nevěřícnost, že by se něco takového jako válka a utrpení mohlo opravdu stát; vracející se naděje na nečekané vítězství; pomalu se plížící zoufalství; krutá realita utrpení a hrůzy; nevěřícné zastavení se nad nesmyslností a neuvěřitelností lidské krutosti. To vše Waltari kreslí, aniž by to musel pojménovávat. Pocity prosakují skrze postavy a stránky a klišé, které říká, že lidé procházející se po zablácených ulicích východního města před necelými 600 lety byli úplně stejní jako my dnes, se pro čtenáře stává prožitou realitou.

Přidávám se k těm,kteří knihu nedočetli.
Ze začátku jsem byla nadšená stylem psaní,přišlo mi to jako báseň . Potom mi chování Anny začalo lézt na nervy a popis příprav na rozhodující bitvu mě přestal bavit.
A tak jako mnohokrát v poslední době jsem si řekla,proč se trápit nad knihou,která mě přestala bavit,když je tolik jiných čekajících k přečtení.

Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke  svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jste na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.