tatjana1737 - Přečtené 302


Kočovná nevěstka
? - červen 2018
Kočovná nevěstka 2006, I. Lorentz (pseudonym)


Poslední výročí
? - červen 2018
Poslední výročí 2017, L. Moriarty

Moje zatím poslední Moriarty, čtená v odstupu jednoho dne od "Šílených výčitek"... Když jsem četla název a viděla obálku, první domněnka (mylná) byla, že půjde o výročí partnerské. A o nějakou brutální rodinnou / partnerskou krizi. V tomhle ohledu byl pro mne příběh příjemným překvapením. Kompoziční skladba příběhu byla i zde stejná (minulost / přítomnost - okamžik v minulosti, ke kterému se dostáváme v přítomnosti), ale tentokrát byl děj napsaný tak, že kdybych nečetla jiné autorčiny knížky, ani bych si toho nevšimla, nakolik byly pasáže z minulosti zakomponovány hladce do těch ze současnosti. Zápletka tentokrát zaváněla tajemstvím, a kdybych měla říct, na jaké palčivé téma tentokrát Moriarty cílí, odpověděla bych, že tentokrát je to (nejen o poporodní depresi, ale především) o vztahu k dětem. A to v tom nejobecnějším slova smyslu - jak se nám změní život i uvažování jejich narozením, jak se k jejich vstupu do našeho života postavíme, jak je bezmezně milujeme, i když nejsou dokonalé, jak se o ně bojíme, i když jim někdy lásku dáváme najevo jinak, než by chtěly. Postavy byly opět vykresleny tak uvěřitelně, že jsem si je ihned oblíbila (trochu problém jsem měla jen s Veronikou, samotnou Enigmou, ta mne spíše rozčilovala, a trochu i Thomasem - na začátku jsem čekala, že se o něm dozvím něco víc, ale byl spíš takovou plochou vedlejší figurkou, nemastnou a neslanou) a příběh mne chytil, takže se mi o Connie a Rose nejen zdálo, ale nakonec jsem knihu včera četla, když už všichni šli spát - a ejhle, odložila ji až ve dvě ráno. A na rozdíl od Grace jsem do těch dvou ráno na knihu tupě nezírala, ale opravdu ji aktivně četla ;-). Za mne to byla "tak trochu jiná Moriarty". Příběh hladce plynul, nebyl plný zásadních zvratů, domněnky jsem si sice vytvářela (s kým že se to Sophie dá dohromady - s nešťastným Thomasem?), ale plynule mizely a v hlavě mi nezanechávaly nějakou trvalou stopu. Některé z motivů by si - tak jako v jiných knihách - zasloužily rozvést (třeba vztah Grace a Laury) a rozpracovat (Veroničin "obrat"), ale celkově jsem byla velmi spokojená. A tak jako u ostatních knih této autorky, chtěla bych nějaké pokračování, kde se o osudech postav dozvím něco dalšího a budu se k nim moci láskyplně vrátit jako ke starým přátelům. P.S.: Těm, kteří uvažují, že teprve po knize sáhnou, doporučuji namalovat si hned při úvodních kapitolách rodinný rodokmen, aby se vyznali ve jménech a příbuzenských vazbách :-). P.P.S.: Tak jak po přečtení všech knih od Moriarty uvažuji, že bych si narazila nějakého feš a sympatického a všestranně dokonalého Australana, tak tady poprvé jsem snad narazila na jednoho, co není dokonalý (manžel Ron). Ovšem i ten byl nakonec popsán tak, že působil lidsky a dojemně a získal si můj soucit... Chtěla bych mít stejný dar jako Moriarty umět vystihnout literární postavy tak, aby i ty negativní působily lidsky, se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi. To je jedna z věcí, za kterou opravdu smekám.


Šílené výčitky
červen 2018 (04.-06.)
Šílené výčitky 2017, L. Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Dočetla jsem dneska ráno a i když dojmy pomalu slábnou, musím říct, že tahle kniha od Liane Moriarty mne dostala. Určitě víc než Sedmilhářky (kdybych neviděla seriál, do knihy bych se těžko vpravovala, už jen kvůli orientaci ve skladbě kapitol - kdo zrovna mluví, zda v minulosti či přítomnosti) a asi i víc než Alice, kterou jsem zatím měla jako top. Opakovaly se v ní sice podobné motivy (např. touha po dítěti), ale výrazněji mne to při čtení nerušilo. Kompozice vyprávění příběhu je opět stejná, jako i u ostatních knih - lineárně vedle sebe běží dvě dějové linky, ta z přítomnosti a ta budoucnosti, takže čtenář se teprve postupně dozvídá, co se vlastně stalo a proč se postavy v současnosti chovají tak, jak se chovají. Moriarty má dar si mistrně hrát s domněnkami čtenáře, který má od počátku domýšlivou snahu se zorientovat a domyslet si, co se stalo, takže nejprve si říká: co si to provedly Erika s Clementine? Potom: snad se Sam nevyspal s Tiffany... nebo Clementine s Videm? A čím hlouběji se do knihy noří, čím víc je vycukaný z toho, co se sakra na tom grilování stalo?! Z určitých náznaků si začne domýšlet: že se něco stalo některému z dětí? A děsivá jistota začne sílit, když si uvědomí, že o Ruby se v knize už nějakou chvíli nemluvilo... Tenhle moment mi došel, když jsem nemohla v noci usnout, a skorem se mi jako matce dvou dětí udělalo špatně. Protože vím, že Moriarty se s tím někdy nepáře, polil mne studený pot a říkala jsem si: Ne, to snad ne, že by Ruby umřela?? A ihned jsem pracně uklidňovala sama, že v kapitolách z přítomnosti bylo řečeno, že Clementinina matka dceři hlídala OBĚ děti, nebo že když se Clementine připravovala na konkurz, jedna z kolegyň do ní ryla, jestli je Sam připraven vozit HOLKY do školy. Trochu jsem se vydýchala, ale i tak mi nebylo dobře z pomyšlení na tom, že by v knize mělo dojít ke smrti dítěte. Šílené výčitky trápí v knize vícero postav - v určité míře se s nimi potýká každý. Figury ve hře jsou vykresleny opět velmi čtivě a (s výjimkou Eriky, ale u té to asi byl účel) i sympaticky. Koneckonců i Oliver, který zprvu působil jako největší suchar, se nakonec ukázal jako ryze kladný hrdina. Muži jsou opět k sežrání (opakuji: Pokud Moriarty zrcadlí realitu, asi se rozvedu a půjdu si najít Australana) a jediný, s kým jsem se úplně nemohla ztotožnit, byla Erika. Což ovšem nebyla zcela její chyba, ale spíše mé životní zkušenosti. Nicméně snad každá žen v mém okolí má nějaký dysfunkční přátelský vztah s nějakou kamarádkou, která jí toho vlastně moc nedává, v podstatě ji spíše štve, ale stejně ten vztah obě udržují... Na tomto románu oceňuji to, že na rozdíl třeba od Hypnotizérky, při jejímž čtení jsem taky byla napnutá jak kšandy chlapíka visícího na větvi stromu nad propastí, byly naťuknuté motivy do jednoho vyřešeny. Nejen, že zdárně došlo k ukončení tématu "příprava na konkurz", ale zodpovězeny byly i otázky proč se trápila Dakota a proč roztrhala knížku, proč Holly začala zlobit či co se stalo Harrymu. Dokonce jsem dostala odpověď i na to, nač jsem se vlastně neptala, a co mi bylo vsunuto podprahově - kam se Clementine se Samem ztrácely v domě věci nebo spojitost s tragédií v lunaparku s Harryho osobní historií (to už působilo trochu překombinovaně, ale účelově to postavilo nerudného souseda do sympatického světla a vyvolalo lítost čtenáře). V neposlední řadě oceňuji práci autorky s jazykem (který vyniká díky hodně dobrému překladu - ani jednou jsem nenarazila na nějaké rušivé místo, i občasné použití pojmů a slovních spojení v angličtině - kvůli absenci českého ekvivalentu - nerušilo). Namátkou třeba dva příměry týkající se deště: Vlhký vzduch ho fackoval jako naštvaná ženská. Lidé chodili přikrčení, jako by se snažili podlézt oblohu. Teprve u téhle knihy (a že mi to trvalo!) mi došlo, že Moriarty ve svých knížkách vždy skrytě upozorňuje na nějaké palčivé téma. V Manželově tajemství na smrt dítěte, v Sedmilhářkách na domácí násilí, v Zamilované hypnotizérce na to, že lidem může z velkého citu hodně hrábnout, ... Tady to bylo o tom, že i malá nepozornost stačí, aby se stalo něco fatálního. Při čtení jsem byla naprosto paralyzovaná, jestli to skončí dobře, a když jsem se s úlevou dozvěděla, že Ruby byla zachráněna a zůstala bez následků, spadl mi ze srdce obrovský balvan, takže tentokrát jsem neurotickou pozornost zaměřila na manželství Sama a Clementine. Na 60 % jsem si byla jistá, že krizi neustojí, i když jsem tentokrát autorku prosila, aby to rozvodem nekončilo. A kdyby Erika nakonec ještě počala přirozenou cestou, byl by to už úplný happy end a já si šla dát limonádu. Moriarty také umí velmi umně skrýt do děje nejrůznější pravdy - tentokrát mne zasáhly ty, které se týkaly manželství Clementine a Sama: (...) a najednou ji napadla strašlivá myšlenka, že možná podvědomě uvěřila tomu, že Sam nic necítí, když nebrečí, nebo že necítí tolik, neprožívá věci tak intenzivně a do hloubky jako ona. Vždycky se zajímala pouze o to, jak jeho činy působí na její pocity, jako by jeho úkolem bylo dělat všechno jen pro ni a kvůli ní a starat se jedině o to, s jakými to ona přijme pocity, jako kdyby muži byli nějaký produkt nebo služba a ona si konečně vybrala tu správnou značku, která funguje tak, jak má. (…) Promiň mi, že když jsme poprvé čelili krizi, vyplulo na povrch všechno, co bylo na našem manželství špatně, místo všeho, co je na něm dobré. Promiň mi, že jsme se obrátili proti sobě místo jeden na druhého.


Mořeplavec
květen 2018 (09.-12.)
Mořeplavec 2011, D. Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve negativa: Předně mne mrzelo, že autorka tak zametla s Frankem, který z toho milostného trojúhelníku vyšel nejhůř a v podstatě i jako hlupák (nedokázal Claire nechat jít) a navrch mizera (protože měl milenky na akademické půdě, neřád jeden). Klidně bych ocenila i nějakou psychologickou sondu do manželství Randallových, které pospolu držela hlavně Brianna. Takhle mi Franka bylo víc než líto, prostě už se do příběhu nehodil (přitom v 1. díle po něm Claire ještě hodně dlouho vzdychá, jak jí chybí, než se rozhodne pro Jaimeho), a tak šel z kola ven... Pak mi vadily některé nesrovnalosti v překladu (pojmy, které mám zafixované jinak, zde přeloženy nějak "divně", sem tam chyba ve francouzském termínu), popř. špatná shoda podmětu s přísudkem. Ale to nebylo až tak fatální. Nicméně pozitiva knihy převažují... Nejvíce se mi líbily úvodní pasáže, než se Claire vrátila kameny zpět do 18. století, kdy se prolínalo její bádání po Jaimem s vyprávěním o jeho osudech. (zde jen poznámka - překladatel nepracoval s tím, že při zkoumání textu vycházela Claire s Birannou z textu anglického, protože v českém překladu se žádné Y v uváděných slovech nevyskytovalo... ehm ehm.) Samotné opětovné shledání by si zasloužilo z mého pohledu víc rozepsat - ano, bylo to dojemné, bylo to i vtipné (i když sednutí si do piva / počůrání se klidně mohlo být vypuštěno, trochu to tu scénu shodilo), ale nějaké ultra velké WOW a "to je pecka, to mne zasáhlo!" se nekonalo. Od okamžiku, kdy Claire vstoupila do Malcolmovy tiskárny se navíc do děje zamotalo mnohem víc linek, které mi zprvu hrozně vadily a v samotném příběhu asi ani být nemusely. (Např. motiv Ďábla - vždyť bylo naprosto jasné, že je to ten duchovní! Popř. postava pana Willoughbyho či zmínka z počátku knihy o nalezených kosterních pozůstatcích, z níž bylo jasné, že se ještě dozvíme, o koho šlo.) Nicméně i když jsem coby čtenář byla náhle zahlcena informacemi, postupně děj nabíral obrátky, takže konec knihy jsem dočítala ve dvě ráno (sice ne stejného dne, do čtení jsem se chvílemi musela nutit a zabralo mi s velkými pauzami týden, ale i tak). Woo-doo scéna byla doost dobrá a objevení se staré známé (čímž nemyslím Laoghaire, ta mne trochu zklamala, čekala bych trochu víc - btw: Jaime přece věděl o její účasti v čarodějnickém procesu proti Claire!) bylo lahůdkou, která se sice nakonec domyslet dala, ale i tak jsem si ji vychutnala. V knize bylo kromě napětí a romantiky i mnoho vtipných dialogů a scének, při kterých jsem se smála nahlas (což se mi moc nestává) - namátkou reakce námořníků na Willoughbyho poezii či Jaimeho znalosti konkrétních frází v univerzálním námořním jazyce. Mnohé postavy byly vykreslené tak, že bych je ráda poznala (jiným bych se naopak obloukem vyhnula), a z Ferguse nám vyrostl fešák (olalá!). Samozřejmě autorka naťukla další záležitosti (čarodějnice, schopnost procházet časem, dědic z Lovatu), které předpokládám rozvede dál. (Jinak budu moc, ale opravdu MOC mrzutá!) Kdybych čtení Cizinky rovnou zahájila třetím dílem, myslím, že bych Gabaldonové zcela propadla. Tentokrát jsem mudrovala a polemizovala s ní nad reáliemi jen trochu, úplně jsem se nechala nést proudem vyprávění a vychutnávala si i některé slovní obraty a přirovnání (a konečně pochopila ten, který užívala několikrát při kojení miminka - že jeho tělo kopírovalo křivky prsou; stále jsem řešila, jak to bylo myšleno, než mi to při vlasním kojení konečně sepnulo :-)). Ze seriálového zpracování jsem viděla jen 1. sérii, která - byť se věrně držela knihy, kterou jsem četla až po - sice ve mně nějaký dojem nechala (jinak bych knihu ani neotevřela), ale jinak to nebylo ono. U druhého série jsem viděla jen pár dílů a šla rovnou do knihy, která se mi líbila podstatně víc než díl první, a u trojky jsem rovnou četla a na seriál se vykašlala. A možná proto se mi to tak líbilo. Protože seriál z mého pohledu vše servíruje až moc na stříbrném talířku, kdežto u četby už člověk zapojí fantazii, vlastní zkušenost, znalosti, představivost... Tím ovšem nechci tvrdit, že některé momenty z knihy bych ráda neviděla ve vizuální podobě! Když mně ta Caitriona Balfe prostě nesedí a je mi hrozně nesympatická :-). Každopádně u trojky jsem zauvažovala, že bych si knihy nakonec i pořídila domů a minimálně třetí díl bez výhrad doporučuji k přečtení. I přes velký počet stran (to byla snad moje první kniha s počtem stran nad 1000 v jediném svazku) jsem ke konci posmutněla a klidně bych dalších pár desítek / stovek stránek přidala. A samozřejmě: jsem zvědavá na pokráčko! Edit: Zapomněla jsem napsat, že kromě prvního dílu, se mi moc líbí ty nové obálky - a ta u Mořeplavce obzvlášť. Kdo zná příběh a ví, co je to za šutr mezi Claire a Jaimem, tak na toho musí obálka zapůsobit už sama o sobě ;-).


Fanny Hillová - memoáry kurtizány
? - duben 2018
Fanny Hillová - memoáry kurtizány 1991, J. Cleland

Příběh Fanny Hillové jako takový je velmi jednoduchý a prostinký, místy jistě naivní (nechce se mi věřit tomu, že by jeden člověk měl takové štěstí, aby se díky nejrůznějším náhodám vyhnul pádům na úplné dno bídy - Fanny sice prostituovala, ale v luxusním a bezpečném domě, vše na bázi dobrovolnosti a díky milým mužům, kteří se k nevěstkám chovaly uctivě, si to i užívala), ale k tomuto typu literatury jistá jednoduchost patří (co si budeme nalhávat, však porno také nemá žádný děj a přesto na něj tolik lidí kouká). Oproti Lady Fuckingham, na kterou jsem díky spolužákovi narazila na VŠ, a která pak kolovala mezi všemi spolužačkami, které s tímto titulem nebyly seznámeny na střední, oceňuji u Clelanda právě to, že vše končí happyendem a velkou láskou. S děvčaty je po celou dobu příběhu zacházeno jemně a uctivě, nic se neděje proti jejich vůli a v podstatě celá první polovina knihy je (až na scénu s nepovedenou deflorací v prvním hanbinci) velmi milá. Popisy ztrát panenství na mne sice působily trochu jako z Bravíčka („Nejprve to trochu bolelo, ale pak to bylo krásné.“), ale dívky vždy natrefily na gentlemany, z nichž sice někteří zprvu nedokázali plamen své vášně zkrotit, za to však případné hrubější zacházení své partnerce záhy vrchovatou měrou vynahradili. (Fanny např. „dostala třikrát zaplaceno během jediné jízdy“ :-).) V tomto kontextu je moc hezký postřeh DarkLady, že všichni „kladní“ hrdinové v knize byli dobře rostlí a nadmíru vybavení, kdežto ti „záporní“ byli podměreční až běda, o jejich neschopnosti uspokojit partnerku nemluvě. Který muž by nechtěl být označen jako „idol všech jejích snů a tužeb, veškeré její lásky“ či „pro své neobvyklé rozměry mohl být právem vyhlášen za hrdinu všech žen“? :-) V druhé části jsem raději přeskočila scénku s Louisou a idiotem, stejně jako Fannyino sledování dvou sodomitů. Při hledání informací o knize, na kterou jsem natrefila náhodou díky zmínce v knize jiné (Ať žije mimoděk splněný bod Čtenářské výzvy!) jsem narazila na ilustrace Édouarda-Henriho Avrila, z nichž některé jsou poměrně pěkné. Díkybohu v knize nefigurovala scéna s opičákem v kleci, kterou mi google při zadání autorova jména v podobě obrázku nabídl také, a které jsem se s otočením každé stránky zbývající do konce bála víc a víc! Přestože je kniha svým slohem už zastaralá, neustálé lyrické obraty popisující milostný akt byly velmi poetické („dívka svěřila jeho kyčlím příjemnou úlohu podpírat její stehna“), důmyslné („dobyvatel si vybojoval přístup až do samého středu její pevnosti, ve své porážce však nezůstávala pasivní“) a některé i velmi krásné. „Jeho umění lásky spočívalo v tom, že jednoduše lásku prováděl.“ „Neznala jiný způsob dovršení rozkoše než ten, kterému ji naučila sama příroda - umění podléhat.“ Musím konstatovat, že jsem nikdy netušila, že se v literatuře dočkám lyrického popisu mužských varlat :-)). Pokud by ovšem knihu někdo chtěl číst pro vyvolání touhy, doporučuji čtení dávkovat na menší úseky, neboť - jak píše Kozel - po delší době je čtenář zahlcen a stává se poněkud lhostejným. Samotný příběh je tak prostý, že mu delší pauzy mezi čtením neuškodí. A jak píše sám autor: „Novost působí vždy největším dojmem a ve věcech rozkoše to platí obzvláště.“ Přestože mnozí kritici knihu hodnotí i pro její sociologický přesah, tenhle aspekt jsem nevnímala a soustředila se hlavně na erotické scény, mezi které ovšem byly vsunuty i zajímavé a hluboké myšlenky, a to nejen na téma lásky. „Lesk šatů či ozdob, kterými pošetilé ženy často svou krásu spíše zastírají a přehlušují, než aby ji zdůraznily.“ „Nic nelze snadněji zfalšovat než nevinnost.“ „Nešťastník nikdy nezemře tehdy, kdy by to pro něj bylo nejlepším vysvobozením.“ „Naše ctnost a naše hříchy jsou příliš závislé na okolnostech.“ Ovšem myšlenku závěrečnou, kterou kniha končí, považuji za největší hodnotu knihy - něco takového jsem vskutku nečekala, a přestože ji autor zopakuje asi 5x, na pravdivosti jí to nikterak neubírá a závěrečné tvrzení je ze všech uváděných pravd to nejmoudřejší. Sex bez lásky může být hodně dobrý sex, ovšem láska mu dodává přidané hodnoty.


Králova komnata
březen 2018 (15.-19.)
Králova komnata 2014, J. Benzoni

!!! POZOR SPOILERY !!! V druhém dílu nám autorka předhazuje dalšího záporáka, kterým je pan de Louvois. Ten je zde líčen jako nehorázný parchant, který se násilím zmocňuje nevinných panen a ukájí na nich své zvrhlé choutky, prase, které ženu přiváže k posteli a ještě jí dává omamné prostředky do jídla, aby se znásilnění nemohla bránit.Je pravda, že žádnou z vykreslených postav osobně neznáme, a třeba taková paní de Montespan byla dle pamětníků skutečně oduševnělou, vtipnou a chytrou ženou, nechce se mi ale věřit, že pokud autorka vycházela z reality, že by si panovník někoho takového držel u sebe, byť by ten pán byl sebevíc schopný ministr. Do děje tentokrát zasahuje (ovšem velmi zřídka a jen, když po ruce není hlavní hrdina) komisař Desgrez. Jeho účast však je spíše úsměvná a vzbuzuje ve mně dojem, že autorka potřebovala ještě nějakého policistu do počtu, a tak sáhla zrovna po něm (mimochodem - po celou dobu je titulován pouze příjmením). Jeho scénky na mne působily dojmem českých kriminálních seriálů - kolegové krafají v kanceláři, když nemají co dělat, a svého nadřízeného titulují označením "šéf". K dokonalosti té iluze mi ještě chybělo, aby jeden z pánů označil La Reynieho slovy "náš starej dneska prudí" . Znalost reálií, kterou bych u jedničky byla schopna odpustit díky rodící se lásce mezi Charlottou a Delalandem, jsem ve dvojce již tolerovat nedokázala. La Reynie je zde líčen jako bezdětný vdovec, který Delalanda miluje jako by to byl jeho vlastní syn. Přitom La Reynie měl syna a dceru... Autorka knihu psala poměrně pozdě (první díl byl dopsán 2008) a i když zpětně nemám představu, nakolik byl tehdy internet v plenkách, La Reynie byl jistě zpracován v nějakém encyklopedickém hesle již tehdy a šlo jen o to, zajít si do knihovny a načíst si pár slovníkových hesel. Nejvíce mne pobavilo, když ke konci knihy policejní ředitel zachraňuje hlavní hrdinku a jako akrobat vyskočí na schůdky kočáru, aby o pár stránek dál díky svému věku už nestihl dívku dohnat, když v zoufalství utíkala v Chateletu ze schodů - ještěže Desgrez (cituji) měl dlouhé nohy a běhal rychle. Kdybych byla výrazně mladší, tak by se mi kniha asi líbila podstatně víc, takhle jí nedokážu odpustit nedotaženost a skutečnost, že uváděná historická fakta stojí na hliněných nožkách. Milostná linka je ve dvojce poměrně v pozadí, tentokrát se řeší rodinné Charlottino dědictví, o které vlastně celou dobu jde, a i když je na konci happyend, za nejvýraznější prvek knihy považuji rozhovor s králem, při kterém se odhalí Charlottin původ. Ostatně po této scénce je pojmenován celý druhý díl. A když už jsme u názvů - název série "Čas travičů" je značně zavádějící. První kniha se sice odehrává na sklonku Travičské aféry a obsahuje nějaká ta fakta, např. účast paní de Montespan v aféře zde však není vysvětlena (přestože hrdinka na začátku knihy byla svědkem mše konané na těle nahé blonďaté ženy, která si žádala královu lásku). Druhý díl už má s travičstvím společnou jen postavu rytíře de Lorraine, o kterém nikdo nepochybuje, že otrávil Henriettu Anglickou, a který je zde po Louvoisovi a mme de Maintenon dalším padouchem. EDIT: Tak včera jsem zjistila, že v Travičské aféře skutečně figuroval jakýsi Delalande, byl to abbé, ale bohužel stál na té "špatné" straně :-D. Mimochodem - docela mne mrzelo, že některé dějové linky zůstaly nedokončené. Nejen ta, co se týkala vztahu Charlotty k La Valliérové, ale co třeba Albanova milenka - herečka??


Zabili královnu!
? - březen 2018
Zabili královnu! 2014, J. Benzoni

!!! POZOR SPOILERY !!! V úvodu podotýkám, že jsem zaujatá a prodesgrezovsky laděná, takže můj komentář nebude zcela objektivní :-). Odehrává se v době Travičské aféry, vystupuje tam pan de La Reynie, funguje zde policie... tahle kniha byla jasná volba. Příběh je psaný čtivě a svižně, leč asi jsem už příliš zmlsaná Angelikou od Anne Golon, protože oproti této knižní sérii mi děj přišel jednoduchý, styl autorky takový "prázdný" (nevím, jak to charakterizovat - opak hutného slohu AG) a některé informace ne úplně přesné. O druhé manželce Filipa Orleánského toho mnoho načteného nemám, ale její vykreslení v knize mi přišlo hodně stereotypní (hřmotná, hlučná Němka, která nemá vkus na oblékání, nosí hlavně jezdecký oděv, není příliš ženská a miluje klobásy a zelí). Oproti tomu Monsieur působí spíše roztomile (na rozdíl od démonizované podoby ve filmové Angelice Bernarda Borderie). Velmi netradiční pro mne byl autorčin pohled na trojici Montespanová - král - Scarronová. První, kterou většina literatury včetně historiografie v souvislosti s Travičskou aférou spíše zatracuje, je zde líčena jako silná osobnost a kladná postava, která hlavní hrdince pomáhá. Nebohá Scarronová, ta skromná a trpělivá dáma z Angeliky, je zde vykreslena v těch nejtemnějších barvách a nejednou je označena velmi silnými výrazy, mezi nimiž figuruje i slovo ku*va. Král je v podání Benzoni vypočítavý, nesympatický šmejd, který volí pragmatismus a nebere ohledy na nikoho, kromě sebe... V tomhle kontextu mi to nedá a musím polemizovat s autorčiným velmi romantickým pojetím lásky - jistě, Henriettina dcera jistě mohla být nešťastná kvůli tomu, za koho ji provdali (a možná i psala nějaký ten dopis, to netuším), ale sňatková politika na státní úrovni byla naprosto běžná, nešlo o nic osobního, panovníkův motiv i zde byl vylíčen naprosto jasně, takže jeho kritizování v očích dvorních dam mi přišlo více než nepatřičné. Ono ještě za první republiky se u nás uzavíraly sňatky kvůli věnu, v 19. století byla láska mezi snoubenci vyhrazena spíše nemajetným, možná měšťanům, natož ve století 17tém... V tomhle ohledu mi chování postav nepřišlo úplně věrohodné, zcela se mi nezamlouvá, když jsou dobovým figurám vnukávány motivy dnešní doby... Charlotta jako hlavní hrdinka měla pro mne ten dar, že se vždy v nesprávnou chvíli objevila na nesprávném místě. A bohužel - hlavně na konci knihy - se o tom naivně svěřovala nesprávným osobám. Jinak jako postava nebyla vykreslena tak plasticky jako její mužský protějšek - spíše taková pasivní romantická hrdinka. Kdybych knihu četla podstatně dříve, asi bych s jejím osudem soucítila víc a víc se do ní ve svých pubertálních představách projektovala, takhle mne úplně nepřesvědčila. Z ústřední dvojice mne proto mnohem víc zaujal Alban Delalande (až na to jméno). Dosadila jsem si místo něj Francoise Desgreze, sebe za Charlottu, a už jsem měla co dělat, abych do stránek knihy nevzdychala nahlas :-). Ovšem brzy přišlo veliké rozčarování. Pan Delalande nejen, že sprostě tvrdí, že osobně zatýkal Voisinovou (což všichni ví, že provedl Desgrez), ale ještě má tu drzost tvrdit, že jeho starší a slavnější kolega po něm zametal drobky a (cituji) špínu, která v ulicích zůstala po Travičské aféře, když byla činnost Chambre Ardente ukončena. A navrch je v knize Delalande představován jako nejlepší La Reynieho policista! To jako vážně, pane Delala-KDO?!? Kde Vás vůbec policie našla a sebrala?? - To je moje nejhrubší výtka vůči autorce, které bych jinak odpustila i velmi romanticky laděné vyobrazení policejního ředitele Nicolase-Gabriela de La Reynie. (Na rozdíl od Slečny ze Scudéry, kde jsou z policistů děláni pitomci, autorka jim zde zjevně straní, což bylo značně osvěžující... - Jenže "Ohnivý soud" byl vskutku děsivou institucí, což mi s tím milým a hodným pánem, co platonicky miloval Charlottinu tetičku, nejde úplně dohromady.) Co se mé výše uvedené kritiky týče, v tomto ohledu mne mrzí, že nejsem srozuměna s oficiální francouzskou historiografií věnující se tématu Travičské aféry. Obecně se má za to, že tou zlou byla paní de Montespan (viz otrávená košilka, kterou poslala Angelice - všichni si dobře pamatujeme scénu s platanovými listy!) a pohled JB je proto pro mne velmi netradiční a zajímavý. Leč k tématu toho v češtině mnoho nevyšlo a pokud, jde většinou právě o beletrii a úhel pohledu daného autora. Co se týče samotné dějové linky, jdu do druhého dílu, protože pučící láska urozené slečny (která určitě nebude tak nemajetná - proč by se pořád mluvilo o drahých kamenech, zmizelých důkazech a ve hře stále byla zlá matička) a ztepilého mužného policisty, byla vykreslena tak krásně, že prostě chci vědět, jak to dopadne. Na reálie proto kašlu a chci vědět i to, jak je to s tím Charlottiným původem a jestli má vskutku něco společného s údolím Loiry! ;-) (Mimochodem - anotace lže, protože první velkou láskou Ludvíka XIV. byla přece Manciniová a ne Valierová... ale to už možná rýpám až příliš :-)). Velmi se mi líbila vkusná obálka a oceňuji i poznámky překladatele na konci knihy. Pro ty, kteří však po knize sáhli zejména jako po milostném historickém románu, by bylo vhodnější zařadit i seznam postav s uvedením stručné anotace, kdo byl kdo...


Královna temnot
? - březen 2018
Královna temnot 2004, F. Hamel

U této knihy se opět osvědčilo známé rčení: "Nesuď knihu podle obálky." Obálka i název zavánějí něčím značně kýčovitým, leč obsah je vskutku historickým románem, navíc - pokud mohu soudit ze své chabé znalosti reálií a osobností - velmi propracovaným. K četbě je ideální alespoň povrchní znalost událostí 17. století, v němž se děj odehrává - kdo byla paní de Montespan, paní de Soisson a další zákaznice slavné věštkyně a čarodějnice Voisinové. Znalost jmen a titulů čtenáři usnadní orientaci ve spleti jmen a vztahů. Kniha velmi pěkně ilustruje pozadí Velké travičské aféry, ačkoli tím, že je cílena na Voisinovou a její rodinu, nejde o historickou studii a čtenář se namísto "velkých dějin" dozví spíše zákulisní dění. Co mi na knize vadilo nejvíce, je to, že hlavní hrdinkou knihy (byť nikterak glorifikovanou či oslavovanou) je žena pochybných mravů a způsobů, která se neštítila těch nejhnusnějších praktik (vraždy novorozenců jsou popisovány velmi nenuceně - v podstatě takovým způsobem, jak k nim Voisinová a její stoupenci přistupovali). Zajímavý byl autorčin záměr líčit vše z pohledu Marie Markéty, dcery čarodějnice. Leč zcela nevím, kam záměr směřoval - jestli měl dívku rehabilitovat nebo naopak ukázat, že ten kdo vidí a mlčí, je také vinen, a nebo jestli mělo jít jen o pouhé vyprávění bez jakéhokoli hodnocení. Protože ze všech tří variant kniha působila jako právě toto - prosté vyprávění, bez emocí, bez vyvozovaných závěrů... Marie Markéta vypráví po mnoha letech věznění přes dveře a přes zeď svým věznitelům svůj příběh, o němž čtenář netuší, jak nakonec skončí - zemřela nakonec věkem, vlastní rukou, rukou spoluvězeňkyň, z nichž mnohé byly de facto nevinné a provinily se jen příbuzenstvím se "třemi královnami"? Za nejsilnější tak paradoxně nepovažuji příběh o Voisinové jako takový, ale právě pasáže z vězení, do něhož přišla mladá dívka, která - kdyby se narodila někomu jinému - by měla celý život před sebou, ale takto jej strávila ve tmě vězeňské kobky, zapomenutá okolním světem. Když jsem knihu začínala číst, narazila jsem na slovní spojení "Mariův most" (ve francouzštině Pont Marie) a říkala si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným). Nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento pařížský most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Pokorně jsem se překladateli omluvila a poděkovala mu za další poučení o mostech přes Seinu. Knihu jsem si v knihovně vypůjčila především proto, abych nasála atmosféru a načichla reáliemi travičské aféry, v níž se angažoval můj oblíbený policista Desgrez. Když jsem se zprvu nemohla začíst, listovala jsem dopředu a hledala zatčení Voisinové, které se odehrálo při jejím odchodu ze mše, a které vykonával právě on. Ale v knize o tom ani ťuk! (No však, když hrdinkou nebyla "Sousedka", ale její dcera!) Jaké proto bylo moje osobní štěstí, když se nakonec Desgrez v knize - ve formě dvou drobných zmínek - objevil! Nakonec kniha splnila svůj účel - načerpala jsem další informace o travičské aféře(věřím, že autorka měla podklady pro knihu dobře ověřené a zpracované), panu de La Reyniem (moc se mi líbila glosa, že některé z vězeňkyň by chtěly získat kouzelné prášky pro získání jeho přízně, neboť jeho zjev byl působivý), a navrch se neplánovaně setkala se svým miláčkem, který v mém srdéčku už pošlapal (nejen) paty strýčkovi Řehořovi od Nepila :-).


Vážka v jantaru
? - březen 2018
Vážka v jantaru 2011, D. Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Musím říct, že druhý díl se mi líbil podstatně víc než první, možná proto, že jsem nebyla zatížena předsudky seriálu. Tam, kde jsem viděla pár dílů první série, se mi čtení nesnesitelně vleklo a musela jsem se do něj nutit, protože na knihu byla v knihovně fronta rezervací a byla jsem limitovaná časem. Na nějakou dobu jsem tak dala k ledu jiné knížky, ovšem s chýlícím se koncem Vážky v jantaru jsem litovala, že kniha už končí. Protože ke konci to dostalo docela slušný spád a poslední věty zaúčinkovaly tak, jak měly, takže i když jsem Outlanderovi dala šanci jen proto "abych věděla, jak to dopadne", teď chci vědět, jak to dopadne :-). Scény ve 20. století mi překvapivě nevadily, ačkoli ty ke konci knihy mne bavily podstatně víc než ty na začátku. Jen Geillis mohlo být trochu víc - vysvětlení co je zač apod. Ale reverendův původ, když už je řeč o Gillian, byl dalším dobrým momentem v knize, který jsem si vychutnala. Při návratu Claire s Jaimem do Skotska jsem v duchu nadávala jako špaček, že autorka nedotáhla do konce ta pařížská přepadení, kdo byl útočník s mateřským znaménkem na ruce apod. (Jsem ráda, že tohle jsem v seriálové formě neviděla, protože Amíci jsou magoři a ukázali by i to znásilnění se vším všudy.) Ale i v tomhle ohledu byla nakonec moje zvědavost upokojena, ačkoli by mne zajímalo, zda S. byl či nebyl jakobita. Přestože jsem k druhému dílu Cizinky přistupovala spíše s despektem a hledala neustálé mouchy, nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena a kdyby moje knihovnička neměla omezenou kapacitu, dokážu si představit, že bych do ní tenhle svazek zařadila. Vytkla bych jen místy nesrovnalosti v překladu (zeť a zeď jsou opravdu odlišná slova, i když znějí podobně!) a blbiny (možná opět dané překladem: klouzavá látka sametu - neměl to být satén??) a Randallovu obsesi Jaimem (stále považuji za odpornost a projev zvrácenosti autorky, ačkoli s ohledem na Frankův původ - který se dal vytušit v okamžiku, kdy na scénu vstoupil Alex Randall - to mělo svůj smysl). Reálie, včetně informací o každodennosti, neposoudím, neb tak kovaná nejsem, takže mohu autorku podezírat z fabulace, stejně jako přiznat, že si vše důkladně nastudovala a zrešeršovala. Osobně mne potěšila informace o tom, čím si na skotské vysočině utírali zadky, protože o tomto tématu jsme onehdá diskutovaly s kamarádkami :-). Gabaldonové nemohu upřít um práce se slovy, kdy si čtenář prostředí představuje do detailů, takže vše působilo uvěřitelně. ...Kromě Jaimeho samozřejmě, ten je prostě tak dokonalý, že je pro mne animovaný :-). to už víc věřím tomu manželskému sexu plného neutuchající vášně, kdy člověk nepotřebuje předehru a ihned dosáhne orgasmu. Co by ne ;-). A Dougal? Škoda ho... Sice jsem věděla, že má v tomto díle zemřít i čí rukou, přesto mne zajímalo jak. A v knize mi to přišlo trochu ošizené, takže si nakonec přece jen asi pustím seriál, protože tam k tomu mělo dojít v kruhu z kamenů.


Spiknutí v ulici bílých pláštů
? - únor 2018
Spiknutí v ulici bílých pláštů 2014, J. Parot

Běžně nečtu detektivky (takže jsem hbitě využila příležitosti a knihu zařadila do Čtenářské výzvy) a po Le Flochovi jsem sáhla kvůli doporučením kamarádky a pro momentální zájem o fungování pařížské policie. Netuším, nakolik se autor věrně držel reality, ale protože nevěřím tomu, že by úplně mlžil a neměl popisovaná fakta ověřená, v tomhle ohledu jsem byla spokojená. Dozvěděla jsem se trochu víc o Chateletu i jeho okolí - díky povrchní znalosti Turgotovy mapy Paříže jsem se i orientovala v tom, kde se zrovna Nicolas při svém vyšetřování pohybuje. Na knížce mi vadil takový trochu strohý autorův styl - netuším, co vše bylo ztraceno v překladu, ale některé obraty a myšlenky na mne působily ostře a "hranatě", osobně mám raději "zaoblenější". To se týkalo zejména některých momentů popisujících, jak se hlavní hrdina zasnil, přenesl myšlenkami jinam - kolikrát to bylo napsáno velmi stroze, asi mi jako čtenářce-ženě více vyhovuje větší lyričnost. Samotná detektivní zápletka pro mne byla poněkud matoucí pro velký počet postav, zamotanost vztahů mezi nimi, neustále nové a odporující si informace. (Navíc jsem si jistá, že v jednom momentu bylo v knize chybně zmíněno, že Svatý Ludvík byl sluhou Descarta.) Podtext státního tajemství mohl být dle mého klidně vynechán, ale chápu, že Nicolas se potřeboval osvědčit u nejvyšších míst, aby si získal důvěru krále a postavení zvláštního vyšetřovatele. V tomto ohledu jsem dosti zklamaná, že nebyly přeloženy a u nás nevyšly další díly téhle ve Francii oblíbené detektivní série. Vím, že je seriál, ale radši sáhnu po knize a nechám pracovat obrazotvornost (ačkoli uznávám, že jak se mi výběr herce pro titulní postavu příliš nezamlouval, v průběhu čtení jsem mu docela přišla na chuť). Co se osobní minulosti Le Flocha týče, tak přestože čeští čtenáři (bez znalosti francouzštiny, aby si mohli sehnat a přečíst originál) nemají moc šancí nahlédnout do jeho dětství a seznámit se blíže s postavami, které jsou v knize zmiňovány, nakonec si trochu přijdou na své, když se dozví odpovědi na otázky o Nicolasově původu a důvodech, proč jej jeho kmotr poslal do Paříže. Komisař Bordeau mi byl skorem sympatičtější než vyšetřovatel-začátečník. Odkrytí jeho civilní i policejní stránky mi tak trochu připomnělo Rudolfa Hrušínského ve filmu Adéla ještě nevečeřela, který může působit jako dobrosrdečný pražský balík, ale ve finále je v kriminalistických metodách kovanější než samotný slovutný Nick Carter. Opět zde proto musím vyslovit politování nad tím, že si o něm nemohu přečíst v dalších dílech. Poněkud mne zneklidňuje doba, v níž se detektivní příběhy odehrávají, neboť "za pár" přijde Velká francouzská revoluce a její stín mi už nyní spadl na čtený příběh a zanechal ve mně jistou tíseň.


Trollové. Knížka na celý rok
? - únor 2018
Trollové. Knížka na celý rok 2017, P. Kempshall

Velmi příjemné překvapení. Film o trollech je sice trochu moc hippie na můj vkus, ale obsahuje dobré momenty, hlášky a vtípky, takže teď na něm s chlapečkem ulítáváme. Hledala jsem proto nějakou "troll-knížku" a sáhla po téhle. Sice obsahuje hlavně úkoly, (d)omalovánky, hříčky a rébusy, ale jsou tam i kapitoly obsahující shrnutí děje, takže knížka může posloužit i jako čtecí verze k filmu. Vytkla bych jen nesrovnalosti v překladu, které neodpovídají filmu (např. jméno trolla Třpytky je uvedeno jako "Dragy Diamant" a Lady Jiskra Třpytka je citována jako "Lady Třpytková"). Jednu hvězdu pak strhávám za to, že úkoly k řešení nejsou úplně pro prťata, ale spíše pro starší děti. Vyžívám se v hledání rozdílů a některé byly na obrázcích tak mikroskopické, že jsem ani ve svém věku 30+ neměla šanci. A pořád nevím, který obrázek se odlišuje od ostatních hned na začátku knížky! A taky je ta hvězda dolů za to, že v knize není náš oblíbený pan Mráček :-).


Cizinka
únor 2018 (03.-06.)
Cizinka 2010, D. Gabaldon

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve jsem viděla seriál a i když mám proti němu mraky výhrad (hlavně k naturalistickému zobrazování sexu a násilí, tak oblíbenému v poslední době v televizní tvorbě - a o poslední epizodě nemluvě), něco málo se mi tam i líbilo, takže jsem se rozhodla jít masochisticky do čtení (masochisticky proto, že v průběhu sledování seriálu, a zejména při posledním díle 1. série, mi zemřela část duše). Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem věděla, do čeho jdu, ale čtení nakonec nebylo tak zlé. Seriál se předlohy drží velmi věrně, takže jsem věděla, co bude následovat (i když konkrétně u Wenthwortské věznice jsem doufala, že to, co se odehrálo, bylo licencí scénáristů a nikoli autorky), ale i tak to bylo čtivé a kupodivu mi nevadila ani dějová linie jako taková. Ta mi totiž u seriálu evokovala takovou lepší "fanfiction". Hezký nápad, kupa potenciálu. Ovšem kompozičně mi to přišlo pochybné, seriál na mně působil dojmem, že co autorku při psaní zrovna napadlo, to k probíhajícímu příběhu připlácla jako hroudu bláta, aniž by to bylo nějak promyšlené... Oproti tomu kniha takhle rozpačitě nepůsobila, i když bych samozřejmě mohla rýpat dál - třeba že sojky fakt neštěbetají (kdo slyšel krákat sojku, která patří mezi krkavcovité, tak ví svoje), šťovík není plazivý (nebo možná ve Skotsku roste nějaký jiný druh než u nás), že si Britové skladují mrtvé Skoty u pevnosti, a nebo že dítě v poloze koncem pánevním, které už při porodu v kontrakcích sestupuje do pánve, fakt hlavou dolů neotočíš (ale co já vím, já zdravotní sestra nejsem...). Námět super. Skotsko super. Hlavní hrdinka už míň super - ta seriálová mi hrozně vadila, knižní už tolik ne. Možná proto, že nebyla tak oráchlá, sprostá a genderově vůbec nezapadající do jiné dějinné doby (chápu, že ten konflikt emancipované dívky a mužů v jiném století byl asi záměr, ale pochybuji, že by se seriálová Claire chovala jako kravka už ve své době, tehdy prostě ženské, a řekla bych že i ty, co prošly válkou a lazarety jako sestry, měly jinou roli než dneska a nebyly tak držkaté). Hlavní mužský hrdina v podstatě taky super - milý, chápavý a učený, se sexy přízvukem, nevadilo mu přizpůsobit se "Anglánce" a uvěřit její historii, vyznávat jí lásku, vysvětlovat své pohnutky... takový princ z Disneyovek, protože reální muži tohle moc nedělají - a pokud, tak většinou nemají manželku, ale manžela. Ale nebudu škarohlíd, Jaime byl fajn a v seriálu ho myslím vybrali dobře. Akorát už mám něco najeto, takže mě v seriálu mnohem víc bral Dougal, ze kterého tam akorát udělali mnohem většího sviňáka než v knihách, kdy sice vystupuje jako intrikán, ale ne takový rozporuplný zmetek. Každopádně jeho herecký představitel by moji kukuřici mohl drtit do aleluja a ještě bych přitom skandovala "MacKenzie! MacKenzie!" :-) Co se knihy týče, hodnotím ji výš než adaptaci (ovšem, abych byla spravedlivá, i ta má některá místa lepší, než předloha). Oproti seriálu mi tolik nepřišlo, že každý chce buď Claire nebo jejího Škoťáka (a kdo se s ním kamarádí nebo mu pomáhá, ten chtěl dřív jeho matku). I když mi stále uniká smysl toho, co se odehrálo v cele s kapitánem Randallem (ačkoli jistá indicie se nabízí v podobě jména "Alexander"), a pořád si myslím, že tohle může vymyslet hodně chorý člověk (a v seriálu to naservírovali fakt se vším všudy, takže když jsem to v noci vykojená sledovala, chvíli jsem fakt přemýšlela, jestli jsem v tak somnambulním stavu, že se mi to jen zdá). Jestli to byla autorčina prvotina, tak se jí to povedlo. Co se reálií týče, nejsem kovaná ve skotských dějinách a každodennosti, takže rýpat nemohu, ale i tak bych řekla, že místy si k ruce nevzala ani pořádnou encyklopedii, aby si nastudovala, jak to třeba měli se záchodky na středověkých tvrzích (pochybuji, že by Leoch v novověku prošel nějakou zásadní přestavbou a Claire tak měla vlastní soukromý prevét), ale to jsou jen takové detaily pro hnidopichy a normálního čtenáře nevykolejí a četbu mu rušit nebudou. Shrnuto a podtrženo: Seriál má jistý potenciál, i když by se podle mně dal natočit o něco líp, kniha nebyla tak zlá. I ta zásadní scéna, kterou stále nemohu rozdýchat, tam nebyla podána tak příšerně (nebo jsem už tušila, do čeho jdu, takže mne to tak nezasáhlo), takže pokud někdo není vyloženě slabá povaha, tak ji skousne. (Opakuji: Nechápu, proč to tam autorka dala... Jestli to někdo četl dál a je to řečeno, tak mi to prosím vysvětlete! ;-)). Zkusím ještě Vážku v jantaru, a pak se uvidí. Jak tam už nebude Dougal, tak už nemám tolik motivace číst si o Jaimem a Claire ;-). ...Zajímalo by mne, jestli fakt ty menhiry ve Skotsku existují a kolik lidí už se tam vydalo, aby si je osahalo... :-) A ještě doplňuji: Ano, je tam sex, ale nikterak explicitní jako v seriálu. Sice to tam furt dělají, ale popisy bych - s ohledem na autorčinu PR pověst - čekala mnohem víc pornografické. Zas taková eroťárna tam nebyla; četla jsem "horší" :-). Smál se tak, že lapal po dechu a ani nemohl mluvit. "Jamie... řekl jsem si... je to sice holka od Anglánů a jazyk má jako zmije... ale takový zadek... co na tom záleží, jestli v obličeji vypadá jako opice."


Zlatá kniha pohádek: Dobrodružství Zvonilky a jejích přátel
? - únor 2018
Zlatá kniha pohádek: Dobrodružství Zvonilky a jejích přátel 2017, neznámý

Knížka obsahuje příběhy: Zvonilka a Narození víly, Zvonilka a Ztracený poklad, Zvonilka a Velká záchranná výprava a Zvonilka a Tajemství křídel. Všechny dějově korespondují s animovanými filmy, oproti samostatným knižním vydáním dílčích příběhů obsahují i více detailů a obrázků. Kniha má sympatický A5 formát, takže je ideální na cesty, kdy s sebou člověk nemusí tahat 4x A4kové knihy. Jediné, co mi nějak nesedí, je překlad "Vrabčáci" u vílích kluků (ve filmu je třeba Strážce vílího prachu Milouš označován jako "Vílouš"...).


Zvonilka a piráti
? - leden 2018
Zvonilka a piráti 2014, W. Disney

Tahle knížka byla velkým zklamáním. Ilustrace jsou takové divné, ne úplně jako v jiných knihách, příběh neobsahuje všechny dějové linky a překlad Jamesova jména "Jakub" mi vyloženě vadil. Kdo nemá tak nakoukaný film, asi ho to nepohorší, ale já byla hrubě nespokojená. Chyběl mi např. motiv krokodýla, který spolknul budík (dost podstatné pro příběh Petra Pana), stejně jako pan Smee, který na konci Jamese vyloví z vody a glosuje: "Moc pěkný hák!" (dtto)...


Zvonilka a tvor Netvor
? - leden 2018
Zvonilka a tvor Netvor 2015, W. Disney

Co mne u překladu zarazilo hodně je označení Fauny coby víly s talentem na zvířata, kterýžto talent je ve filmech běžně označován jako "Víla chovatelka". Též jestřábí mládě je namísto Kulíšek pojmenováno jako Hanička, jinak ale vše sedí :-). Na Víle Zvonilce a jejích kamarádkách doma překvapivě neulítávám já (dobře, fandím Rosetě, ale ty ostatní mne neberou), ale chlapeček, který je ještě krásně nezatížen genderovými stereotypy, takže když si hrajeme, on je Zvonilka a já bývám Terínek :-).


Zvonilka a velká záchranná výprava
? - leden 2018
Zvonilka a velká záchranná výprava 2010, W. Disney

Knížka je totožná s filmem, jen některé nuance v ní chybí (např. cesta ostatních víl za záchranou Zvonilky, brodění bahnem a setkání s kocourem; u plavby lodí je navíc chybně uvedeno, že Mlženka - coby vodní víla - pracovala se světlem). Ději jako takovému to však nevadí. Připadá mi ovšem, že ilustrace jsou oproti filmu trochu stylizované.


Zvonilka
? - leden 2018
Zvonilka 2008, W. Disney

Knížka má menší formát než další, které jsme o Zvonilce pořídili, ale obsahu to vůbec nevadí a poměrně věrně odpovídá seriálu o tom, jak víla poznává svůj talent a chce ho změnit, než ho konečně přijme. Jedinou nevýhodu knižní verze příběhů spatřuji v tom, že neslyším úžasný Rosetin dabing.


Angelika - Světla a stíny Paříže (5.díl)
? - leden 2018
Angelika - Světla a stíny Paříže (5.díl) 2010, A. Golon (pseudonym)

Temná mračna se nad pařížským Dvorem zázraků zatáhla až v okamžiku, kdy se jej policejní ředitel La Reynie rozhodl zlikvidovat. A protože to bylo o hezkých pár let později, než se odehrává děj knihy, anotaci úplně nerozumím. Takhle kdyby bylo uvedeno, že se mračna stahují nad Angelikou, pak ano. Ta si v tomto díle projde svým osobním pádem, ale i odrazením se ode dna. A ač je mi jako hrdinka spíše nesympatická a nějak jí pořád nemohu uvěřit, v tomhle díle (v původním vydání jde o knihy Cesta do Versailles 1 a část 2) obdivuji její nezdolnost, houževnatost a vytrvalost. Sama mám občas tendenci si stěžovat, jak byl ke mně život zlý, ale co mi vlastně chybí? Manžela mi neupálili, neskončila jsem na ulici bez koruny a jen s tím, co mám na sobě, nemusím být pro zajištění ochrany po vůli šéfovi banditů, nemusím řešit, jestli mají moje děti co jíst a jestli se jim nezdají noční můry, natož jestli mi je někdo neukradne a neprodá cikánům či nějakému hnusákovi ode dvora... V tomhle díle (a pak ještě v těch, co se odehrávají v Americe) je patrné, že Angelice se podařilo zúročit nejen její nespoutanou povahu, ale i vše, co se naučila jako malé děvčátko (čím se vysvětluje, proč je tolik prostoru věnováno jejímu dětství a zrání, než se provdala za Joffreye de Peyrac). A opět: obdivuji propracovanost historického kontextu a znalost nejen pařížských reálií, ale obecně informací o té době. Patent na čokoládu by se mohl zdát autorčinou fikcí a jakýmsi "Deus ex machina", který hrdinku vytáhne z bahna, ale on ten pan Chaillou, ale i kavárna nedaleko Louvru, opravdu existovali. Zmiňovaná Audigerova kniha o tom, jak servírovat a kde mít bílý ubrousek, jde velmi snadno dohledat na stránkách francouzské národní knihovny, a i zamilovanost dvořanů do zeleného hrášku je velmi dobře známá. Jen pořád nemám dořešené, jestli dodavatel bobů pan Costa má něco společného se současným řetězcem kaváren. Vsuvky v rámci edice Integrale oproti původnímu vydání mne opět bavily (se svojí momentální zálibou v Pitavalovi jsem ocenila zejména situaci kolem Rosinina sňatku a ověřování její identity) a jediné, co bych tomuto dílu vytkla je to, že končí v okamžiku opětovného setkání Angeliky s básníkem Špínou a nepokračuje dál. Což pro mne znamená málo Desgreze, ale na druhou stranu i absenci "incidentu" u Rudé masky, který si v rozšířené verzi opravdu číst nepotřebuji.


Angelika - Popravený u Notre-Dame (4. díl)
? - leden 2018
Angelika - Popravený u Notre-Dame (4. díl) 2009, A. Golon (pseudonym)

Můj první díl Integrale - jedničku jsem rozečetla a nedočetla, dvojku a trojku nechala bokem a skočila rovnou na díl čtvrtý, který obsahuje líčení čarodějnického procesu. Vsuvky oproti původnímu českému vydání mne (na rozdíl od 1. dílu) nerušily, naopak hezky dokreslily to, co jsem už věděla, a doplnily nové informace. Samostatná kapitola o noci v Paříži se mi líbila svoji plasticitou a přechodem od Údolí chudoby k Louvru a milostným dobrodružstvím Ludvíka, kterému zdatně sekundoval oblíbený Lauzun. Co se Peyracova procesu týče, autorka se hodně inspirovala Urbanem Grandierem - proces a obvinění, vznesená proti hraběti v bodě, který se týkal právě čarodějnictví, měly hodně styčných ploch (namátkou: historiky kolem očarování jeptišek - růže hozená přes klášterní zeď apod., osobní nepřátelství vůči obviněnému, či zauzlování provazu, aby kat nemohl odsouzeného před upálením uškrtit). V tomto kontextu potěšila zmínka o loudunských jeptiškách a jejich show, která byla lepší než ta Carmencitina. Angeliku coby knižní sérii si lze vychutnat nejen se znalostí původní filmové adaptace (u té nové, která mi původně vůbec nevadila, nyní zpětně vidím přehršle blbostí, přestože se režisér vytahoval, že je historicky věrnější než Borderie),* ale i bez znalosti dobových reálií. Ovšem při přečtení pár monografií či životopisů je čtení mnohem lepším prožitkem, protože čtenář zná pozadí i postavy a musí obdivovat, nakolik byla Anne Golon věrná reáliím a jak měla vše propracované a zjištěné. Sama jsem se při tomto čtení soustředila na právnické záležitosti, a i když jsou mi tehdejší proces i hmota stále poněkud nejasné a působí na mne zmatečně, vše, co jsem si dávala do souvislostí se získanými znalostmi o justiční správě a trestním právu, sedělo jako prdýlka na hrnec. * Např. v jedné scéně policejní ředitel de La Reynie lanaří advokáta Desgreze (ve filmu jmenovaného jako Bartoloměj, přestože literární postava i její historický předobraz se jmenují François), aby opustil dráhu advokáta a dal se k policii. Tak předně: Desgrez už v této době pro polici melouchařil. Za druhé: v čele policie tehdy stál pan d'Aubray, který je v knize zmiňován v souvislosti se zmizením otce Kirchera (v novém vydání uváděném jako Kiher). De La Reynie byl v době procesu soudním radou v komoře žádostí při pařížském parlamentu a v čele policie stanul až roku 1667. A to už nemluvím o tom, že La Reynie byl v této době stár 35 - 36 let a tudíž by ho neměl hrát stařec s kozlí bradkou (dle dobové rytiny byl bezvousý s kadeřavou parukou)... První díly, které byly i zfilmovány, mám asi nejraději (asi proto, že je mám nejvíc zažité i díky snímkům, které se sice předlohy tak věrně nedrží, ale mají své kouzlo), (jak uvádí nikytinek:) je to napínavé, má to zvraty a drsný konec. Angeličina idylka končí a začíná život se vším všudy. A jak známo, život není žádná bramboračka...


Dívčí válka
? - leden 2018
Dívčí válka 1990, F. R. Čech

Stihla jsem přečíst za včerejší večer, tudíž jsem si ještě na poslední chvíli splnila další bod čtenářské výzvy - Oblíbená kniha rodičů / prarodičů. Kdybych nebyla líná a místo prokrastinace, sledování pohádek s dětmi, kojení a návštěv u příbuzných, sáhla po Star treku, měla bych ještě i knihu odehrávající se v budoucnosti. Ale nešť, čtenářské výzvy byly a budou ;-). Co se Dívčí války týče, sáhla jsem po osekaném vydáním z roku 1990, které sice neobsahuje Ringovy vsuvky ze života starých Slovanů, za to je však plné Nepraktových kouzelných ilustrací. Kdybych si nepřála vypadat jako žena od Milo Manary, smířila bych se s tím, vypadat jako vnadná slovanská děva namalovaná Jiřím Winterem - Nepraktou. Jistě, Ringo o sobě netvrdí, že je historik, takže čtenář, který by knihu bral vážně, bude zklamaný. Samotnou mne trklo třeba to, že zatímco Ringo zmiňuje, že nejlépe se měli ti, kdo obhospodařovali pole s bramborami, protože ty ještě Kolumbus nepřivezl, s klidem nechal osázet Kaziinu zahrádku rajčaty, která ovšem Kolumbus přivezl také... Na druhou stranu však úžasně věrně popisuje staroslovanský interiér, takže historikovo srdce musí zaplesat: "V místnosti byl poměrně pořádek a spousta užitkových věcí. Lumrich na louru, kamenný pemliz, krásná, ale opravdu krásná balza, kedruch, na kterém bylo vidět jeho časté používání, nádherný a bohatě vyřezávaný vsprtch a všude spousta nutů, z čehož jsem usoudil, že Kazi je má opravdu ráda. No a nesměl chybět ani oušť a rařach na čištění buzena. (...)" Mojí nejoblíbenější scénou je ta s rasově čistými Avary, ale při opakovaném čtení, tentokrát dospělýma očima, jsem si vychutnala i jiné. Takový dialog Přemysla a Kazi, týkající se jantarového náhrdelníku, byl velmi kouzelný. Nebo Mnata a Vojen v převleku za kněžnu Libuši, Vlastičtino věštění, Šárčina dychtivost, Ctiradova natvrdlost, Ringovo zjištění, že jeho ženy jsou v očekávání, ... prostě celá knížka stojí za to. Jen můj suchý manžel raději sledoval VšechnoParty s Duškem, Trojanem a Mádlem, namísto aby poslouchal mé předčítání vybraných pasáží. Ringo se sice na konci přiznal, že je to fikce, ale já závěr příště číst nebudu a budu si představovat, že to tak třeba skutečně bylo. Ostatně od toho knihy čtu, abych si zaplnila slepá místa a rozvířila fantazii. Cesty byly tehdy bez lupičů, lesy plné kanců a mezi našimi předky veselo. A to by mi klidně stačilo i dnes.


Vlk a dýka
? - prosinec 2017
Vlk a dýka 2017, J. Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Ježíšek nezklamal, donesl knížku a já si tak mohla splnit dlouho odkládaný bod Čtenářské výzvy. Pátý Stein a Barbarič, tentokrát bez Seina a jen s trochou Jaroše. Ich forma ovšem vůbec neuškodila, ostatně Barbarič je současnému čtenáři dle mého stále z ústřední dvojice (trojice) nejblíže. Stein je takový černobílý, strohý, občas překvapí smyslem pro humor. Jaroš... nu ano, představa, jak mi naplácá na zadek, je sice lákavá, ale určitě by nezůstalo u naplácání a vsadím boty, že by se mi pokračování výprasku nelíbilo, takže zůstanu u necudných představ a jejich ventilování v čtenářských fórech. Barbarič oproti dvěma předchozím možná vypadá jako měkkota, ale myslí mu to a jak vidno, umí stát na vlastních nohou, aniž by ho zbylí dva drželi za ruce a pomáhali mu chodit. A kromě zdárného vyřešení případu (proč jen si současní autoři libují v popisech násilných činů?) ho možná ještě čekají ohlášky se sympatickou a sličnou dívkou... Čekala bych, že budu víc žárlit, ale zasažení amorovým šípem (jak to vzletně označuje v balících smskách manželův kamarád, když si vyhlédne novou oběť) bylo popsáno tak pěkně, že Barbaričovi tu pěknou a inteligentní pannu přeju - a jí pana notáře. Co my víme, třeba v dalších dílech přispěje svým dílem rozumu i paní notářová Barbaričová. Doufám, že se autor pochlapí a zavede nás konečně i na Stříbrnou skálu, ať vidíme, která dáma obměkčila i kamenné srdce páně Steinovo. Jen Jaroše prosím neženit. Alespoň prozatím.


Okamžiky štěstí
? - prosinec 2017
Okamžiky štěstí 2016, P. Hartl

!!! POZOR SPOILERY!!! Úvodem oceňuji samotný nápad napsat "oboustrannou knihu" s dvěma úhly pohledu. Když jsem o knížce slyšela, mylně jsem si udělala dojem, že ten ženský a mužský pohled je psán z pohledu partnerů. Takže jsem čekala, že druhá polovina bude o Kubovi a ono houbeles :-). Začala jsem číst příběh Veroniky, který mne zaujal víc možná proto, že mi byl geograficky bližší, ačkoli zvratů v něm bylo požehnaně. To bych možná celé knize, a když čtu komentáře níže, tak ne jako jediná, vytknula. Některá setkání, zvraty a propojenost osudů postav, mi přišla nereálná. Ale to, že jsem se s tím zatím nesetkala neznamená, že život takovéhle příběhy skutečně napsat nemůže. Veroničin příběh mne zaujal víc, do toho Jáchymova jsem měla problém se začíst, přestože jsem byla ráda, že se setkávám s důvěrně známými postavami a mohu si o nich přečíst víc, znovu a jinak. Nelituji toho, že jsem zvolila pořadí Veronika - Jáchym, protože jeho příběh jde dějově dál a končí hezky smířlivým happy endem. Jen v otázce Maxe a doktora Kota mi přišlo líto, že se to nějak katarzně nevyřešilo, ale opět - život někdy není o tom, že se nám dostane rozhřešení. A co se Veroniky týče... pro mne trochu neuvěřitelná tím, jak moc tolerantní byla k chlapům, kteří ji zklamali. Žádné scény, výčitky, vždy jen "tak běž", a pak tiché vnitřní trápení. Hartl píše čtivě, pěkně, civilně, ale umí používat jazyk a některé obraty nebo slovní spojení jsem si musela zapsat :-). S kamarádkou jsme se též shodly, že umí psát i scény o sexu. Otevřeně, ale nenásilně a tak nějak lidsky normálně. Ve srovnání s ním je třeba Viewegh místy samoúčelný a postrádá nějakou přidanou hodnotu, kterou u Hartla sice neumím pojmenovat, ale přesto v jeho knihách je. A i když Okamžiky štěstí nejsou autorovou prvotinou, ale již několikátou knížkou, co napsal, přesto jsou stále svěžím čtivem. P.S.: Docela by mne technicky zajímala ta záhada, jak probíhal sex ve třech, ale nebudu hnidopich :-).


NeMáma: Radosti a strasti mateřství
? - listopad 2017
NeMáma: Radosti a strasti mateřství 2017, S. Turner

Knížku mi dala kamarádka jako dárek při narození holčičky s tím, že všichni dávají dárky jí, ale mamince ne. Pominu-li to, že holčičce jako druhorozené dává okolí dárky jen minimálně (zatímco chlapeček by si mohl založit hračkářství už po třech měsících, co byl na světě), tenhle dárek se povedl. A to jsem si původně říkala, že to bude nějaká blbost z Levných knih (a ono ne). ...A ještě ji mohu zrecyklovat do Čtenářské výzvy - původně jsem zvažovala knihu vyšlou 2017, ale nakonec jsem ji přiřadila jako knihu darovanou, neb jsem ji dostala a také ji hodlám koupit a věnovat dalším přítelkyním. Knížku jsem spíše neochotně otevřela před dvěma dny a hlásím, že mám přečteno. A chci přídavek! NeMáma se trefila, možná díky tomu, že je to Britka a tudíž k nám má geograficky blíž, možná proto, že obě sdílíme slabost pro Toma Hardyho, a nebo proto, že je normální a dokáže o rodičovství a jeho slastech - ale hlavně - strastech psát otevřeně, upřímně a s vtipem. V tomhle ohledu oceňuji i překlad, který se hodně povedl a namísto britských reálií tam, kde to ničemu nevadilo, dosadil české. Vytkla bych jen obřasné typografické nedostatky v podobě spojených slov, ale klady převažuji, takže dávám 5 hvězd. Ne, že by knihu neocenili i bezdětní, ale jsem si jistá, že knihu ocení hlavně čtenáři s vlastní rodičovskou zkušeností, která mnohým pasážím dodá přidanou hodnotu a samostatný rozměr.


Píseň o Tróji
? - listopad 2017
Píseň o Tróji 2000, C. McCullough

Při prvním čtení před nějakými deseti lety jsem byla naprosto nadšená a radovala se, že někdo modernější formou uchopil mé oblíbené příběhy z řecké mytologie a dějin. Při druhém čtení se mocný zážitek neopakoval, protože některé z postav mi byly při podrobnějším pohledu spíše nesympatické a jejich vykreslení nabourávalo moji představu získanou ze čtení Zamarovského "Bohů a hrdinů antických bájí" a samozřejmě z obou příběhů Augusty, Honzáka a Filcíka ("Odysseova dobrodružství v trojské válce" a "Odysseova dobrodružství při návratu domů"). - Helena kromě nadpozemské krásy neoplývá žádnou ctností a je to pěkně sebestředná mrcha, jejíž manžel Meneláos je zde za mimořádného troubu (což je ovšem i v jiných zpracováních, i když ne tak mimořádně). Vzájemná láska mezi ní a Paridem se jim záhy oběma zají, a tak Helena hledá povyražení v náruči Ainea (který sice zprvu působí velmi důstojně, byť Aineas miluje jen Ainea, ale ke konci knihy se i on ukáže jako velmi marná figura...). Přesto jí člověk nakonec fandí, aby ji Meneláos vzal zpátky (i když čtenář znalý rekovných příběhů ví, že o hlavu za nevěru a bigamii nepřišla). CITÁT: Jednoho památného rána jsem rozzuřila Andromachu natolik, že se na mne vrhla s odhodláním rvát se zuby nehty - jen aby zjistila, že Helena v mládí rohovala a s dobře živenou dámou se mohla bez obtíží měřit. Povalila jsem ji a uštědřila jí ránu na oko, které oteklo a zčernalo skoro na měsíc. Pak jsem všude opatrně roznesla, že jí to udělal Hektór. - Můj dětský oblíbenec Odysseus na mne u McCulloughové působil velmi rozporuplně - na jednu stranu geniální, na druhou intrikán, který naprosto vědomě několikrát dal průchod pomstychtivosti (obětování Ífigenie či křivé nařčení Palaméda). - Můj adolescentní miláček Hektór je zde líčen trochu jako moula; přestože jeho jméno je na rozdíl od Achillea bez poskvrny (zajímavý náhled na hádku o Bríseovnu mezi myrmidonským náčelníkem a Agamemnónem!) a je líčen jako hrdinný rek, většinu děje je nucen se skrývat za hradbami a když se konečně dočká bojů, nedostává od autorky zdaleka tolik pozornosti jako jeho řecký protějšek. A jeho loučení s Andromaché je v knize velmi nehezké, na rozdíl od informace ze Zamarovského, který uvádí, že v něm Homér vytvořil vrchol milostné poezie... Budu si muset přečíst originál (v českém překladu - i přes své dětské poblouznění a odhodlání naučit se řecky, disponuji jen velmi špatnou středoškolskou latinou). - Achájové vůbec v knize hrají titulní roli a je zcela zjevné, že Colleen McCullough fandí Achilleovi, který - kdybych měla říct, která z postav je v knize hlavní - by byl hlavním adeptem. Svědčí o tom i zařazení kapitol věnovaných jeho otci Péleovi či jeho vychovateli Cheirónovi, nemluvě o popisu plenění namířenému proti národům Malé Asie či o Bríseovně. Jejich milostná linie je vykreslena velmi ryze a hezky, ta se mi líbila velmi... A jeho syn Neoptolemos nakonec nepůsobí jako takový zmetek, jak je o něm v "Bozích a hrdinech antických bájí" uvedeno (Zamarovský přímo píše: horší syn lepšího otce). - Ze všech postav řeckých králů na mne nejlépe působil Nestór (ale to spíše proto, že nedostal tolik prostoru) a Diomédes z Argu, jenž sice poněkud stojí v Odysseově stínu, ale je mu rovnocenným partnerem. Bohužel v příběhu i v tom mileneckém slova smyslu... Líčení jejich poměru ve mně vyvolávalo nechtěnou asociaci na vtip, kdy se Řek a Říman hádají, čí civilizace dala víc světu, a Řek (poté, co navrhuje antické komedie a tragédie, které Říman přebije Vergiliem, a následně ve sporu jeho torza antických památek neobstojí s mnohem populárnějším Collosseem) nakonec zlostně vykřikne: "My jsme vynalezli sex!" aby Říman s klidem odvětí: "Ano, ale my jsme do něj zapojili ženy - Priamův vývoj byl pro mne zklamáním - přestože byl přítomen u sporu mezi svým otcem a Héráklem, udělal ze své lži pravdu a na jejím základě schválil Paridovu urážku hostitele, když tento unesl Helenu. Nakonec se z něj stal roztřesený stařec, jehož úvahy mi přišly hodně naivní. CITÁT: Ten obrovitý tvor z hnědého dubového dřeva se tyčil vysoko nad našimi hlavami. Ať už ho vyrobil kdokoli, bůh či člověk, držel se přísně anatomie a vtiskl mu skutečně rysy koně, ne muly ani osla. Jeho tělo však bylo obrovské a spočívalo na nohou s mamutími kopyty přibitými k podstavci z polen. (...) Můj vůz stál ve stínu koňské tlamy a já musel zaklonit hlavu, abych nad sebou viděl spodní stranu čelisti. (...) Měl vyřezávaný ohon a hřívu; když jsem ustoupil, abych viděl jeho hlavu, spatřil jsem oči, které byly vykládány jantarem, vnitřní strany nozder nabarvené na červeno, zuby ze slonoviny v pootevřené tlamě. Byl nesmírně krásný. (...) Stál přesně v polovině mezi pláží a městem. Ale odkud se tam vzal? Jestli ho postavili Řekové, byli bychom museli vidět, jak roste. Musí pocházet od bohů, musí! Ostatně ono vysvětlování některých jevů, které nám díky dějinnému vývoji přijdou naprosto průhledné (fyzikální jevy, zákonitosti počasí či činy člověka), a které hrdinové knihy přikládají božskému působení, se mi na celé knize nesmírně líbilo. Povyšuje ji tak nad úroveň mýtů či pohádek, protože pro čtenáře-realistu činí příběh lidským a bez zásahů nadpřirozena, ale tomu, kdo chce věřit, že samotní olympští velikáni skutečně drželi nad oběma znesvářenými tábory ochranou ruku, nebere dětství a nechává ho ve spokojenosti, že bohové do války také zasahovali.


Slečna de Scuderi
? - listopad 2017
Slečna de Scuderi 1909, E. T. A. Hoffmann

Po knize jsem sáhla, neboť v ní vystupuje policista Desgrais. Leč jedná se o fikci a Desgrais, i jeho nadřízený pan de La Reynie, jsou zde líčeni jako hlupáci a krutí uplatňovatelé svévůle (policejní brutalita hadr). Paní de Scuderi navíc není žádná madame Marplová, kdyby se jí klíčoví svědci nesvěřili, k rozmotání klubka záhad, kdo zabil zlatníka a kdo loupil majetné, by vůbec nedošlo. Hlavní viník je navíc poměrně brzy odhadnutelný, takže za mne se žádné "ÓCH!" z odhalení zločinu nekonalo. Víc jsem spíše oceňovala historická fakta týkající se Travičské aféry a madame de Brinvilliers (byť byly zřejmě převzaty z Pitavala), zbytek byl fikce, a to ne úplně nejkvalitnější. Nicméně jistá pravdivost reálií se asi najít dá.


Královna ohně
? - říjen 2017
Královna ohně 2016, A. Ryan

!!! POZOR SPOILERY !!! Královnu ohně jsem četla s delším odstupem, než předchozí dvě knihy, neb ji měli rezervovanou jiní čtenáři přede mnou. Zprvu jsem proto měla problém se zorientovat v množství postav, z nichž některé jsem zapomněla, ale postupně se vzpomínky vynořily a četba se stala plynulejší. Nechodit k nám do volební komise tolik lidí, dala bych půlku knihy jen za pátek :-). Netvrdila bych, že jde o nejslabší díl, ale je pravda, že jistá "nedotaženost" je znát. I když to možná jen bylo očekáváními a vysoko nastavenou laťkou po přečtení druhého dílu. Přiznám se, že v celé té teorii o tom, jak se zrodil Spojenec a kde se vzaly "Temné síly" jsem se úplně nezorientovala. Třetí díl je jedna velká řež a dost se divím, že krev neprosakovala z knihy ven, kolik jí bylo prolito. Stále jsem čekala, kdy Lyrně hrábne a začne se chovat pořádně krvelačně, tak jak to naznačovala nedůvěra Nortaha i jiných postav... a ono nic. A stejně i v některých dalších věcech zůstaly otázky nezodpovězeny, takže jsem zvědavá, zda se autor do tohoto světa ve svých dalších knihách vrátí a některé záležitosti rozpracuje. Třeba jak je to přesně s Pletačovým darem. A nebo co je zač Vlk - Bůh... a nebo jestli se Vélinovi někdy vrátí jeho píseň. Popř. zda vyhledá Šerin. Či jestli se Lyrna vdá a za koho. A tak dále a tak dále... Taky mne poněkud zamrzelo, že do porážky Volaru nebylo zapojeno Alpírské císařství. Celou dobu v knize straší Vernier, nakonec se vydává do Alpíru coby vyslanec Lyrny... a ono kulové. A vše zvládne Lyrna sama, za přispění Frentise, osvobozených otroků a díky vyvražďování ze strany císařovny. U té mne mrzelo, že si s ní a jejím vztahem k Frentisovi Ryan ještě víc nepohrál, ale co já vím, třeba ji v budoucnu ještě oživí - minimálně v podobě Frentisových snů. Z anotace na přebalu knihy by se mohlo zdát, že Ryan po "martinovsku" vyvraždí polovinu postav, ale ty hlavní díkybohu ponechal. Leč osobně truchlím po bratru Kenisovi, který mi ze všech bratrů 6. řádu přišel tak nějak nejvíc cool.


Zvířátka z Malinové paseky
? - říjen 2017
Zvířátka z Malinové paseky 1985, J. Kahoun

Tuto knížku jsme s bratrem v dětství měli hrozně rádi. A o to víc mne překvapilo, když se moje maminka dala slyšet, že ji nenáviděla. A ještě víc mne udivilo, když ji náhle začala vnucovat mému synovi (a svůj původní výrok odůvodňovala tím, že knihu nesnášela proto, že jsme ji pořád chtěli číst). Ovšem inspirovala mne tím, takže jsem Zvířátka vytáhla z knihovničky a přečetla mu je (jednou u ní usnul, a takové knížky má rád každý rodič). Teď ji čteme asi po 14 dnech znovu a synkovi se moc líbí, díváme se spolu na obrázky a povídáme si o nich, a tak jako mne a bratra, i jeho okouzlil zejména lump křeček Bunďa. Náš tříleťák úžasně vypráví o tom, jak byla zvířátka v divadle nebo v zoo a tyhle zážitky si pěkně spojuje s těmi svými, školkovými. Knížka jako taková má jednoduchý děj - zvířátka z lesa jedou na školku do města, tam podniknou výpravu do muzea metrem, plují na parníku, zajdou si do zoo nebo píšou dopisy rodičům a čtou poštu došlou z domova. Samo o sobě to není tak závratné, ale úžasné je Kahounovo vyprávění, které naprosto dokonale vystihuje takové ty všední dětské zážitky, které na první pohled nevytrhnou, ale vryjou se nám do paměti. O jeho dokonale napsaných dialozích a dětské logice, nebo o vyčerpání paní učitelky z jejích svěřenců, nemluvě. A Mikulkovy ilustrace jsou jednoduché, barevné, vtipné a živé. Jako dítěti se mi nejvíce líbila scéna s klokánkem, teď si z pohledu rodiče užívám např. i úvodní rozhovor myšky s myšáčkem, když ho vede na autobus a nabádá ho, aby se s nikým nepral.


Nájezdníci
? - říjen 2017
Nájezdníci 2012, J. Flanagan

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení jedničky jsem hupsla na dvojku a s radostí se pustila do četby. Nejprve mi přišlo divné, že se Volavky zastavily v zátoce a několik dnů či týdnů tam bivakovaly (časové období blíže neurčeno), namísto aby pokračovaly v pronásledování. Ale což, říkala jsem si, že musí opravit loď, a teprve později pochopila, že bouře na moři jakože pořád zuří a Zavak se musel taky někam schovat. Dobrá, alespoň toho času hoši využili smysluplně a Thorn se konečně dal poznat, co je zač. (Vzhledem k tomu, kolik let svoje tělo huntoval alkoholem, se překvapivě dobře dal do kupy!) Pak jsem si začala rochňat, že Flanagan opět píše stylem 1 kniha = 1 ucelený příběh, než jsem se začala blížit ke konci a jak stránek ubývalo, došlo mi, že jsem se pomýlila a že si musím počkat na "pokráčko", abych zjistila, jestli andomal získají či ne. A dost mne nakrklo, že i když jim autor nejprve dal na pomoc Vlčí vítr, nakonec ho nechal téměř ztroskotat, takže Volavky na to budou opět samy... Ano, já vím, že je to literatura pro mládež a mládež tedy musí být hlavními hrdiny, ale i tak mi to přijde za vlasy přitažené :-). Toto si musím odmyslet, abych si užila trojku, protože co jsem četla anotaci... Hal se trochu zapotí a bude to žůžo dobrodrůžo. Flanagan také vyšel vstříc i dívčím postavám a přidal postavu Lydie, která je stejně správňácká jako posádka. Jen zůstalo nevyřčeno, zda si vybere Stiga či Hala (doufám, že Stiga, Hal má přece dívku v Hallasholmu, ne?!). Samotná bitva byla popisována trochu růžově a až trochu moc obsahovala dobré náhody pomáhající hrdinům, ale na druhou stranu to nebylo na škodu. V poslední době jsem unavená detailními popisy násilností, takže jsem se tentokrát s díky obešla bez popisů vyhřezlých vnitřností, pachu krve či mrzačení a vraždění hlavních postav. Ingvar byl sice zraněn, čímž Flanagan dodal trochu realističnosti celé věci, ale nikoho nezabil a to se počítá. Proto mám literaturu pro mladší čtenáře tak v oblibě! Ovšem co musím Halovi vytknout - proč ho nenapadlo Havrana potopit? Nebo do něj alespoň vyvrtat díru? Jako pardon, ale to by napadlo i nezletilého stratéga plánujícího bitvu, že když má nepřítel lodě, tak mu je zapálím... ;-) Ale bez toho by nemohl být další díl, takže jako staříček v Mrazíkovi: "Už mlčim!" Jen mi přišel poněkud uťatý konec... Thorn unese Rikarda, Volavby po anglicku zmizí... a neřeší, že až obyvatelstvo zjistí, že jim ukradl zajatce, nebudou mít Skandijce zrovna rádi - a Erak s Vlčím větrem v přístavu zůstali... ?! Jak zmiňoval Gurus v komentáři u jiné knihy autora, že ho štvalo, jak se několika postavám na meči objevil záblesk slunce, tak zde mne iritovalo několikeré opakování toho, jak se někdo probudil, přemýšlel proč, a pak si uvědomil, že to bylo proto, že vítr utichl (což se stalo Halovi už v první knize) :-). A opět obálka... Hrozná! Už toho člověka, co je maluje, prosím vyměňte! Tentokrát Ian Somerhalder s dlouhými vlasy... "V prvním rozpuku mládí?" opakoval nevěřícně. "V prvním rozpuku mládí? To zní nějak okřídleně, ne? Kdy se z tebe stal básník?" "Jak chceš," odvětil Svengal. Ve skutečnosti slyšel ta slova v jedné zamilované básničce, která ho zaujala, když mu ji před pár dny za večera četla jedna pozoruhodně přitažlivá mladá dáma. Jistěže v její společnosti mu ten obrat připadal vhodnější nežli v Erakově. "Jestli je ti milejší lidový jazyk, tak dovol, abych to řekl takhle. Nejsi žádný mladý kuře." (...) "A v každým případě, ať potrvá nebo ne, ty ani já, ani moje milovaná stará teta Běta s tím nic nenaděláme, že ano?" "Já myslel, že tvoje milovaná stará teta se jmenovala Winfrída?" rýpl si Erak. Svengal pokrčil rameny. "Teta Běta byla její mladší sestra. Byla to roztomilá paní." (...) "Jestli ta bouřka někdy skončí," malomyslně poznamenal Erak a napřímil se v křesle. Svengal se na něj zazubil. "Moje milovaná stará teta Tylda toho ví o počasí spoustu," prohodil. "Zjistím, co si myslí." Gort se na oba zamračil. "Tvoje stará teta Tylda?" Neuvědomoval si, že by v Hallasholmu žila stařenka toho jména. "Kdo to u všech všudy je?" Erak na něj obrátil trpitelský pohled. "Neptej se," řekl. "Hlavně se neptej."


Vyděděnci
? - září 2017
Vyděděnci 2012, J. Flanagan

Souhlasím s komentářem uživatele Gurus. Po přečtení Hraničářova učně (před nějakou dobou) se mi do dalšího Flanagana nechtělo. Ze zvědavosti a nouzi o jiné čtivo jsem si půjčila v knihovně Bratrstvo a byla příjemně překvapená. Samozřejmě, že stejně jako "učeň" je i tahle série cílená na mladší čtenáře, takže obsahuje očekávatelná schémata a pár klišé, ale nevadilo mi to u "původní série", takže mi to nevadilo ani teď. A naopak si myslím, že pro náctileté může být kupa věcí obdivných a se soupeřením mezi chlapeckými partami se mohou ztotožnit. V knize je nesympatický vrstevník, pár "vyvrhelů", kteří se ukážou jako podstatně lepší postavy i kamarádi než prvoplánoví "borci", nechybí postava mentora, který hlavnímu hrdinovi pomáhá. Zápletka s ukradeným pokladem je trochu předvídatelná, ale zas je tu námět na další díl ;-). Kdo má rád Eraka, a koho bavily díly, kdy se Halt pohyboval ve Skandii, ten si přijde na své, protože Skandijci jsou zamilováníhodní. "Jestli je tohle mírumilovný obchodník, tak já jsem stará tetička Winfrída," prohlásil. Erak povytáhl obočí, "Ty znáš nějakou starou tetičku Winfrídu?" Svengal mávl rukou. "To se jen tak říká, veliteli. (...)" "(...) Chceš, abych ho sledoval v přestrojení?" Erak se na něj zamračil. "V přestrojení? A za koho?" "Moh bych se načančat jako stará tetička Winfrída," zašklebil se Svengal. "Neměli by ani špetku podezření." Erak na něj hleděl s kamennou tváří. Když býval obyčejným skandijským skirlem, Svengal si k němu zdaleka takhle nedovoloval, uvažoval. Pak se vzpamatoval a potřásl hlavou. Vlastně dovoloval, uvědomil si. "Padej odsud," utrousil. "Už jsem na odchodu, veliteli. A kdybys potkal nějakou stařenku, jak se belhá po městě, tak se k ní chovej mile. Nejspíš to budu já." "Ty jsi tady ještě?" zavrčel Erak. Tentokrát ale zůstala jeho otázka bez odpovědi.


Zakletý v čase
? - září 2017
Zakletý v čase 2009, A. Niffenegger

!!! POZOR SPOILERY !!! Neviděla jsem film a po začtení se do knížky jsem čekala trochu něco jiného. Jednu hvězdu ubírám za jistou nedotaženost, druhou za absenci happy endu, na který jsem zhruba od poloviny knihy čekala. Protože taková láska, která překoná čas i všechny překážky, dokáže roky čekat, ale i žít v nejistotě v přítomnosti, by si happy end rozhodně zasloužila. Kdybych si po přečtení knížky neodnesla nic jiného, tak musím říct, že ode dneška budu s podezřením v oku koukat na každého ze zaměstnanců Krajské vědecké knihovny v Liberci, jestli neskrývají nějaké "časové" tajemství...


Manželovo tajemství
? - srpen 2017
Manželovo tajemství 2014, L. Moriarty

Na základě seriálu jsem si přečetla Sedmilhářky, a pak jsem četla "Alici". V komentářích u ní bylo, že Manželovo tajemství je podstatně lepší, ale mně se tedy Na co Alice zapomněla líbilo podstatně víc... Co však na Manželově tajemství oceňuji, je přehlednější způsob vyprávění, které je psané většinou stylem 1 kapitola = vypráví 1 postava. Tedy nic takového jako u Sedmilhářek či "Alice", kdy je vyprávění v současnosti prolínáno vzpomínkami na minulost či glosami jiných postav. V průběhu čtení jsem si nejprve říkala: "Otevři už ten blbý dopis! Co tam asi tak může být hrozného?!" A když ho Cecilia otevřela, ihned jsem změnila názor: "Neměla jsi to otevírat a číst!" Ačkoli obsah se dal již vytušit z dějové linie jiné z postav... Trochu mi vadil samotný epilog, u kterého spatřuji obrovskou nespravedlnost - jak málo stačilo, aby vše bylo jinak. Ovšem život je přesně o tom... vstup do jedněch dveří zavírá ty stovky dalších... Díkybohu (nebo bohužel?) my ale o alternativách nemáme tušení. !!! POZOR SPOILER !!! Nesedělo mi ukončení linie postavy učitele tělocviku, čekala jsem asi trochu víc. I když těžko říct, zda bych se na místě Tess rozhodla jinak.


Pán věže
? - srpen 2017
Pán věže 2015, A. Ryan

Prarodiče mému dítku neustále půjčují a dávají nejrůznější krámy, počínaje prázdnými obaly od MC kazet, konče elektronikou. Tuhle mu zapůjčili nějakou vojenskou lampu a ejhle, konečně užitečná věc! Zatímco jsem nemohla v noci spát (hormony jsou prevíti!), vzala jsem si lampu a dočetla Pána věže. A i když večer budu stopro už před Večerníčkem litovat, že jsem se místo toho nepokusila nespavost překonat, teď nelituju. !!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl je podstatně víc plný akce než první (který se z valné části zabývá výcvikem bratří Šestého řádu) a čtenářovu pozornost udržuje i díky tomu, že ve vyprávění se střídají jednotlivé postavy (Vélin, Frentis, Lyrna a nováček Reva). Takže člověk se ponoří do jedné dějové linie, aby v napínavém okamžiku byla přerušena a byla vyprávěna jiná. V tomhle spatřuji jistou podobnost s Martinem, Ryan ale není tak krutý a postavám se věnuje spravedlivě, takže pokud čtenář není nucen číst na etapy a může knihu držet v ruce neomezeně dlouhou dobu, vždy se pokračování dočká :-). Autor tentokrát nechal nahlédnout do dalších částí svého světa (Volar) a blíže nás seznamuje s Temnými silami a "bytostí" z prvního dílu. Do děje též vstupuje nová aktérka (že by budoucí Vélinova nástupkyně?? Její vývoj coby bojovnice byl pro mne podezřele rychlý) a nejen s ní máme možnost poznat i jiné kraje Sjednoceného království než dosud. Pasáže u Lonaků se mi moc líbily, stejně jako seznámení se Sordaky a dalšími národy. Jen ti "koňáci" Eorhilové mi nejen jménem evokovali Eómera a jeho sebranku z Pána prstenů :-X. A to nezmiňuji postavu starého chromého lorda, který mi evokoval Pána přechodu Freye z Písně ledu a ohně... V neposlední řadě bylo poměrně příjemným a neočekávaným překvapením odhalení Principa Sedmého řádu, byť jeho postava se v knize zas tak dlouho neohřála :-/. Co mne však zprvu zaskočilo, když jsem knihu rozečetla, byly úvodní pasáže psané z pohledu alpírského historika Verniera. První díl jsem přečetla nedávno, otevřela druhý a zaraženě se ptala, co se ksakru v království stalo a co se stalo i oblíbeným postavám. Teprve později čtenář rozplétá složitou historii invaze a jejích následků. V knize se kromě původních hlavních postav objevují i postavy vedlejší z Linéše a z války proti Alpírskému císařství, z nichž většina hraje větší roli než v prvním díle. A některé známé figury projdou překvapivým vývojem (kníže Sentor, princezna Lyrna, která po jedničce nevyznívala jednoznačně sympaticky, či její bratr princ Malcius, který také po přečtení 1. dílu vzbuzoval jiný dojem). Vélin je sice pořád trochu dvojrozměrný, ale je to fantasy a ne psychologický román, takže osobně mu to nemám za zlé. Jen Šerin se nám nějak vytratila, přestože způsobila roztržku s Kenisem. Doufám, že k ní i ke vztahu Kenise a Vélina se autor vrátí ve 3. díle, stejně jako k postavě "Ženy". Po přečtení dvojky je jasné, že je předstupněm trojky, která se bude věnovat "světové válce". Kromě bojů se snad dočkám i lepšího vysvětlení, kam přicházejí Zemřelí, kdo je onen zákulisní a zásvětní nepřítel a jak se Lyrna (mimochodem: konec knihy potěšil) postaví k Frentisovi a jestli nakonec Vélin skončí s ní nebo někým jiným, popř. zda padne jako jediný pravý hrdina, který mohl porazit nepřítele. Teď si jen počkat, až tu knihu v knihovně vrátí čtenáři přede mnou... Co bych jediné vytkla jako podstatné je řazení map na začátek každé části knihy, namísto jejich uvedení buď na začátku nebo na konci pohromadě. Pokud si člověk do knihy nezastrkal záložky, mapy se špatně hledaly. Ale oproti prvnímu dílu jsem aspoň už věděla, že pokud se ztratím ve jménech, vzadu najdu rejstřík postav :-). "Divoká kočka sice nerozumí filozofii, ale zabít vás beztak dokáže." "(...) Máte pro mě ještě nějaká překvapení, mistře?" XXX se pousmál. "Můj skutečný titul zní Princip."


Partner u porodu
? - srpen 2017
Partner u porodu 2000, P. Simkin

Přestože je kniha už "nějaký pátek" stará, a i když je psaná původně pro americké prostředí, srozumitelným způsobem podává informace a je aplikovatelná i pro oblast českého porodnictví (zřejmě i díky poznámkám překladatelky, kterou je porodní asistentka). Kniha je řazena do několika kapitolek, takže čtenář si může vytáhnout jen to téma, které jej zajímá (příprava před porodem, průběh porodu, císařský řez, užití léků proti bolesti, jak jinak ulevit rodičce od bolesti, jaká mohou nastat rizika apod.), přičemž vždy je uvedeno, co se děje s rodící ženou, a jak jí může v danou chvíli partner (nemyšleno nutně partner ve smyslu manžel / přítel / otec dítěte / přítelkyně, ale prostě ten, kdo s ní u porodu bude) pomáhat. Za sebe vidím jedinou nevýhodu knihy v tom, že ne všichni partneři u porodu jsou ochotní si číst porodnickou literaturu. Kniha ale poskytne mnoho užitečných informací samotné nastávající matce, a to bez zbytečného strašení nebo naopak romantického pozlátka ve stylu "až pohlédnete do očí svého milovaného potomka".


Na co Alice zapomněla
? - srpen 2017
Na co Alice zapomněla 2015, L. Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Kdyby v letošní Čtenářské výzvě opět byla položka "Kniha přečtená za jeden den", tak bych ji hrdě přiřadila k tomuto titulu. Rozečetla jsem ho dopoledne v čekárně u doktora a nemohla se odtrhnout, ošidila dítě o maminku a četla ještě před chvílí. Chytlo mne samotné téma (jak na něj autorka přišla?) a v průběhu čtení jsem si kladla mnoho otázek: Jak by se mé staré já dívalo na to současné? Byla bych sama se sebou spokojená? Jak bych interpretovala věci, kterých jsem se za posledních 10 let dopustila, na které jsem třeba nebyla hrdá, ale nějakým způsobem jsem si je po čase před sebou obhájila? Atd. Atp. Potom samotný děj: Co se stalo mezi idylickým párem Alice a Nicka, že se tak odcizili? (Na okraj: Sakra, kam Moriarty chodí na tyhle ideální chlapy? Manžel Madeline ze Sedmilhářek Ed byl taky dokonalý! Že by fakt někde existovali? Nebo je to o tom, že jsou jejich ženy shovívavé a přehlíží drobné mužské nedostatky, nedělají z nich vědu a nestávají se kvůli neustálé kritice zapšklými potvorami?) Kdo byla sakra Gina? (Autorka hezky zrcadlila čtenářovy domněnky - milenka Nicka, a později v průběhu čtení - nebo snad milenka samotné Alice?!) Co se stalo mezi Alicí a Elisabeth? A psal komentáře k blogu opravdu bývalý student?? A v neposlední řadě zamyšlení nad vlastním životem a vztahy s lidmi v něm. Z nichž někteří byli dříve významní a časem se vytratili, a jiné bereme jako samozřejmost a nevážíme si jich. A jak se chováme k vlastnímu partnerovi a jaké by to bylo, vidět ho najednou opět zamilovanýma očima. Nebo vlastní děti... Osvěžující byl i zvláštní styl vyprávění - prokládání Aliciny současnosti jejími vzpomínkami, terapeutickým deníčkem sestry a blogem "babičky". Prokazoval se tím mj. známý fakt, že každý vidíme jednu událost z jiného uhlu pohledu, přestože žijeme v přesvědčení, že naše interpretace reality je jediná pravá... Musím říct, že touhle knihou mne autorka dostala a jsem zvědavá, jestli se jí - stejně jako Sedmilhářkám - dostane seriálového zpracování. Rozhodně by si to zasloužila. A přestože se stavy své knihovny snažím redukovat nebo nějakým způsobem z kapacitních důvodů držet na uzdě, u "Alice" přemýšlím zcela vážně o tom, že si ji koupím. Aby mi nastavovala zrcadlo v okamžicích partnerské či rodičovské krize. Jo, a ještě jedna zajímavá událost. Zrovna jsem absolvovala další playstationovou bitvu s X (samozřejmě jsem vyhrála!) a on se mi s něčím svěřil. Ukázalo se, že čte tenhle blog. (...) A navíc se ukázalo, že ho X dokonce komentovat, pod pseudonymem. Ten bídák. Odmítl mi říct, pod jakým. Nemáte nějaké tipy? ... DoriszDallasu Hezky líbáš, Frannie.


Šestá hlídka
? - srpen 2017
Šestá hlídka 2017, S. Lukjaněnko

!!! POZOR SPOILERY !!! Pane jo... musím říct, že za mne to po dlouhé době byl čtenářský hukot, v jednu chvíli přehlušený téměř orgasmem (kdo byl se mnou kdysi v Chotěboři na DozorConu, ví dobře proč). Jediné, v co upřímně doufám, že to opravdu není POSLEDNÍ kniha, kterou Lukjaněnko napsal, byť by to bylo rozhodně důstojné zakončení. A co se týče jeho zmínky o tom, že upíři mají dobrou PR, zajímalo by mne, kolik mu za tuhle knihu zaplatili, nebo jestli se jen svezl na upírofilní současné vlně :-). V knize tentokrát nebylo tolik "filozofování", za to byla nabitá akcí a děj svižně odsýpal (naopak, když se některá z postav rozhovořila, skoro mne to až rušilo). Za sebe kladně hodnotím setkání s mnoha starými známými, po delší době větší roli dědečků Gesera i Zavulona (haha, kdo četl, třeba ocení můj vtípek), ačkoli druhý jmenovaný je už brán spíše za dobrého Antonova kamaráda než bývalou Nemesis. A stejně tak kvituji osvobození vědmy Ariny (i když zde zůstalo nedořešeno, proč ihned nepředala Kešovo proroctví, které jí tak pomotalo hlavu v předchozím díle, lidem) - jen její použití sněhové rolby mi navždy zkalilo Vaškovo radostné volání: "Už ji zachránili, rolbičku!" z Jak vytrhnout velrybě stoličku. Lukjaněnko tentokrát více odkryl fungování světa Jiných a jeho jednotlivých "frakcí" (zejména upíři a vědmy) a jen mne přesvědčil v tom, abych nedůvěřovala nejen upjatým knihovnicím (viděla jsem film Tomcats!), ale i archivářům (a to mám archivnictví sama vystudované :-X). Jak jsem psala v úvodu, doufám, že poté, co nás takhle namlsal, nepřestane a aspoň sem tam napíše nějakou povídku. Líto mi bylo jen Tygra, stal se z něj docela sympaťák... Ale jestli se zase objeví nějaké nebezpečné proroctví, určitě se objeví i Tygr. Osobní poznatek "mimo mísu": Po přečtení Nástrojů smrti je to už druhé setkání s Lilith v průběhu těchto prázdnin, a její druhá smrt. Btw - u upírů mi přijde, že se autor trochu ztratil... Kosťa se po přeměně v netopýra vždy zjevil nahý. A v souvislosti s jeho rodinou je řečeno, že ho jeho otec inicioval poté, co byl nemocný, že upíři mohou mít pouze 1 normální dítě, takže utěšování pediatrem o tom, že budou mít další děťátko nepadlo na úrodnou půdu... Přesto pak v jiném díle Kosťa sedí na dece s dítětem své sestry (?!) a v Šesté hlídce se hovoří o tom, že upíři děti mít nemohou (resp. jsem to tak pochopila; na upírském setkání v NY sice byli pravnuci apod., ale jak jsem to pobrala, tak šlo o děti dětí z doby, kdy byli upíři ještě lidmi...). Co se konce týče - když jsem dočetla poslední kapitolu a zbýval mi epilog, byla jsem jak struna a říkala si, že takhle to přece nechat nemůže. Nebo může, ono by to vlastně šlo, ALE... to přece nemůže udělat. Nebo MŮŽE?! Skoulel to se mnou pan autor parádně. Za mne naprostá čtenářská spokojenost. A to i za situace, že je to opravdu už POSLEDNÍ hlídka, protože jak se s tím Lukjaněnko popasoval... mistrné!


Město nebeského ohně
? - srpen 2017
Město nebeského ohně 2015, C. Clare (pseudonym)


Angelika - Cesta k vítězství
? - srpen 2017
Angelika - Cesta k vítězství 1996, A. Golon (pseudonym)

!!! POZOR SPOILERY!!! Nejprve opět pomalý rozjezd, ale později hukot. Angelice se vymstilo to, že se manželovi nesvěřila s některými domněnkami a obavami, a ty se pak ukázala nikoli jako liché, ale jako pravdivé. Ovšem dle vidění quebecké jeptišky zasáhl "Archanděl", kterému je tentokrát v ději věnováno více prostoru, stejně jako Honorině, Florimondovi a některým "starým známým" z Francie (de Bardagne, Desgrez). Konec pana de Lomenie byl neočekávaný a smutný, následné pasáže ze zamrzlého a osamělého Wapassu tísnivé. Ovšem pak se Angelika neočekávaně setká s mrtvým nepřítelem a kniha získává grády. Jejich rozhovory, úvahy o lásce, životě, přírodě, ... byly neuvěřitelně obohacující. Škoda jen, že z obávaného protivníka se stal vlastně jen žalostný muž, který konal zlo jen proto, že podlehl slabosti svého těla a ducha... Přesto si získal Angeličiny i mé sympatie a o to víc byl smutný jeho skutečný skon. Škoda, že se autorka poté, co vysoudila zpátky autorská práva, rozhodla nejprve celou sérii přepracovat, aniž by dopsala poslední slibovaný a dlouho očekávaný díl. Takto je jen na čtenářově fantazii a naturelu domyslet si, jestli se Angelika nakonec triumfující do Francie vrátila (vše poukazuje na to, že ano) či zůstala v Americe, a co v době, kdy bojovala s dětmi o život v drsné akadské zimě, podnikal její manžel. Fanynky Cantora, Florimonda a Honoriny, mohou jen domýšlet, jaký díl děje by si Angeličiny děti utrhly v závěru ságy, stejně jako to, zda se Severina Bernová nakonec setkala se svým milým.


Lovci hlav
? - srpen 2017
Lovci hlav 2011, J. Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Nebylo to vůbec špatné. Na to, že jde o "severskou detektivku", kniha neobsahovala žádný sníh, přehnanou brutalitu, pošmourné nebe či rituální masové vraždy. Hlavní hrdina je sice špičkou ve svém oboru, ale jinak v podstatě člověkem podprůměrným, a to nejen výškou, ale zejména charakterem. Bylo pro mne poněkud těžší se do něj vžít, protože mi byl nesympatický, a čekala jsem, že bude po zásluze potrestán. V tomto ohledu jsem byla zklamaná, ačkoli rozuzlení nebylo zlé. Je pravda, že nad jeho úkladnou vraždou jsem hodně přemýšlela, takže v tomto ohledu byly pro mne poslední kapitolky překvapením, ale zas taková darda to nebyla, protože jsem si říkala, že v knize je jistý lapsus (informace, jež Greve měl), který že by hrdinu netrknul? Když mi kamarádka říkala, že se na konci u knihy smála nahlas, říkala jsem si, že je asi na hlavu, že tam nic moc směšného není, ale pak jsem pochopila, že myslela zřejmě televizní debatu, v níž je popsaná rekonstrukce všech proběhnuvších vražd. Příběh, který komentátor s detektivem vyprávějí, je hoden Richarda Castlea :-).


Sedmilhářky
? - červenec 2017
Sedmilhářky 2015, L. Moriarty

!!! POZOR SPOILERY !!! Nejprve jsem viděla seriál, takže pro mne nebylo těžké zorientovat se v postavách i stylu vyprávění, kdy události předcházející kvízovému večeru střídají výpovědi svědků. Při čtení jsem musela vzdát hold scénáristům, kterým se do malého počtu dílů podařilo vše vtěstnat a ještě přidat dějové linky, které kniha postrádá (Madelinina hra v divadle, její poměr s kolegou, Janina "schíza", kdy si pořídila zbraň, návštěva "Saxona Bankse", častější bitky a ambivalentnost vztahu Celeste a Perryho, Edovo vyhrožování bývalému manželovi apod.). Při čtení jsem viděla titulní herečky, což nebylo na škodu, a musím přiznat, že taková knižní Madeline mi byla mnohem sympatičtější než ta seriálové a víc jsem chápala její pohnutky. Oproti tomu Celeste pro mne stále zůstala jistou záhadou. Oproti seriálu mi kniha přišla méně vypointovaná - líbilo se mi, že seriál končí odhalením, kdo se vraždy dopustil, aniž by rozmazával motiv zážitků z dětství, v knize mi víc chybělo i to, že z Renaty se nakonec vyklubala další kámoška do party. I když seriál se mi líbil o chlup víc, knize to neubírá na čtivosti a pointa je prostě dobrá. Líbí se mi, jak se celou dobu hovoří o oběti a pachateli, aniž by bylo jasné, kdo vlastně zemřel a kdo vraždil. Člověk celou dobu čeká, která z matek to schytá, od koho a proč. Úplně mi nesedí český název, uznávám, že ten anglický nelze odpovídajícím způsobem přeložit, ale "skrytá malá tajemství" by stále byla víc vypovídající než "sedmilhářky", protože žádná z přítelkyň vědomě nelže těm ostatním, jen má prostě nějaké své ostudné či jiné tajemství, které nesdílí.


Město ztracených duší
? - červenec 2017
Město ztracených duší 2014, C. Clare (pseudonym)

!!! POZOR SPOILERY !!! Pátý díl navazuje tam, kde čtvrtý skončil. Clary nakonec Jace najde, ale jak ji upozornila vílí královna, někdy to, co dlouho hledáme, není takové, jaké to bylo… V tomhle ohledu mi Clary připadala nesmírně hloupá, ignorovala zřejmé a čtenář byl na pochybách, jestli se nakonec se Sebastiánem neskamarádí i ona. Chápu, že knihy musí mít nějakou zápletku, a že hlavní hrdinové, přestože jsou prezentovaní jako bojovníci, jsou pořád jen teenageři, ale v určitých momentech mi jejich pohnutky a chování přišly nevěrohodné. Dospělí zde navíc vystupují jen jako postavy vedlejší, které se projevují buď jako rodiče, tzn. mravokárně, nebo dětem kolikrát nevěří (snad v každé knize CC je zápletka, že Spolek nevěří mladým lovcům stínů, popírá jejich zkušenosti a je liknavý ve svém konání, na což doplatí). Jinak musím říct, že s každým dalším dílem jsem víc zvědavá, co bude dál. Oceňuji návrat Sebastiána, který je pro mne věrohodnějším padouchem než jeho otec, jeho plán je vskutku ďábelský a zatím se vše zdá být bezútěšné. Jisté ovšem je, s kým svede finální bitvu o osudy světa, protože Claryiny vize dvou bojujících andělů jsou více než zřejmé. V knize mne rušilo pár drobných dějových nesrovnalostí - např. když Alek mluvil o spojení parabátaiů a jaké to je, když jeden ze dvojice umře. Že během bitvy v Idrisu cítil, jako kdyby se vzájemné spojení s Jacem na chvíli přerušilo, ale protože ho po návratu do Alicante našel živého, usoudil, že se mu to asi zdálo. Přitom o Jaceově smrti a jeho zmrtvýchvstání se hovořilo v předchozím díle, kdy si hrdinové vzájemně vysvětlovali souvislosti, proč Jace ovládala Lilith, že mu chyběla ochrana, poskytovaná při rituálu malým dětem nefilim… Chvílemi se mi zdá, že Clareová zapomíná na informace z předešlých knih… Ale jsou to opravdu jen drobnosti, požitek z četby a z příběhu samotného nijak nenarušují. Víc mi vadí vyteplený Magnus (který na mne v Pekelných strojích působil jako daleko větší chlapák) :-). P.S.: Zajímalo by mne, zda informace o jednotlivých evropských městech autorka čerpala z osobní zkušenosti nebo jen z pohledu na mapu. Paříž ani Benátky neznám, ale jsem si docela jistá, že pražský orloj není UPROSTŘED náměstí :-). P.P.S.: Opět výborné slovní přestřelky mezi hrdiny: (…) "Stará se jenom o to, abych se smířil s tím, co jsem. Že prej se mám dostat do kontaktu se svým vnitřním upírem, bla bla bla." "A ten tvůj vnitřní upír se nějak liší od tvýho... vnějšího upíra?" "To každopádně. Chce, abych nosil trička, co odhalujou břicho, a plstěnej klobouk. Ale bojuju s tím." Clary se pousmála. "Takže tvůj vnitřní upír je Magnus?" "Třeba je osamělej. Sebastián určitě nebude nejlepší společník." "To nemůžeme vědět. Třeba naprosto fantasticky hraje scrabble," prohodil Magnus. "Mám speciální magický schopnosti. Umím ti číst myšlenky, když myslíš na sprosťárny." "Což je pětadevadesát procent času." Zaklonila hlavu a podívala se na něj. "Pětadevadesát procent? A co těch zbývajících pět?" "Ale, vždyť víš, to myslím na takové ty běžné věci - na démony, co můžu zabít, runy, které se potřebuju naučit, lidi, kteří mě v poslední době naštvali, lidi, kteří mě naštvali dávno předtím, kachny." "Kachny?" (...) Otočila se a podívala se na něj. "Kachny?" zeptala se znovu. Zacukalo mu v koutku úst. "Nevím proč, ale nesnáším kachny. Nikdy jsem je neměl rád." „Probodla jsem tě fakt velkým mečem. Začal jsi kvůli tomu hořet.“ Ve rtech mu skoro neznatelně zacukalo. „No dobře,“ připustil. „Možná máme trochu odlišné problémy než jiné páry.“


1 2 3 4 5 6 >