tatjana1737 přečtené 609

Jeden kopeček šmoulový 2018, Marie Doležalová

CITÁT: Nostalgie, to je takový pocit, kdy celá naše bytost ví, že se něco už nevrátí, ale velmi malá část nás přitom cítí, že to někde tajně zůstalo. Marii Doležalovou jako herečku sleduji od dob Pusinek, v nichž mě její Iška neskutečně dojímala, a její literární počin Kafe a cigárko se mi líbil hodně a stále si v něm příležitostně listuji a lituji, že kvůli Star Dance a pozdějším závazkům nevyšlo pokračování. Když vyšel Jeden kopeček šmoulový, samozřejmě jsem to zaznamenala, ale recenze a komentáře těch, kteří si knihu pořídili a přečetli, mě od kupu i čtení odradily. Když na mě nyní knížka vykoukla n Knihobotu za směšných 15 korun, přihodila jsem ji do košíku, a přiznám se, že jsem se na ni opravdu těšila, i když jsem netušila, co čekat. Po doručení balíku jsem se ihned pustila do čtení a dočetla druhého dne. Celou dobu jsem si říkala, že dám 4 hvězdy, protože je to přece jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině, a to není pro každého čtenáře. Nakonec ve mně ale několik myšlenek natolik rezonovalo, že jsem dala hvězd pět a snad knize trochu napravím pošramocenou reputaci. Za mě totiž za přečtení stojí, i když je to pořád jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině. CITÁT: Každý člověk má čtyři prababičky a čtyři pradědečky a to jsou příbuzní v čase tak vzdálení, že je často vůbec nepozná, ale zároveň pořád tak blízcí, že příběhy o nich ještě nebyly zapomenuty. Příběhy jejich životů ještě stále existují a někdy stačí jenom se na ně zeptat. () Příběhy vašich rodin totiž ze všeho nejvíc chtějí být předávány dál a nezapomenuty, jen vám je nikdo nikdy nevyprávěl. Třeba proto, že jste byli ještě děti a pak už se na to nějak zapomnělo, protože jste se neptali. A přitom jestli je naší duši něco ze všeho nejblíž, pak jsou to vyprávění o našich předcích. Člověk je až překvapený, jak podobná trápení a radosti to někdy jsou. A jak v nich, jako by vůbec neexistoval čas, vidíme jako v zrcadle sami sebe. Tuším, že v době vydání knihy se MD narodila dcera Alfréda, a tak knihu vnímám jako neskutečně krásný dárek vlastnímu potomkovi, který se tak dozví o svých pradědečcích a prababičkách, s nimiž už se osobně nesetká. Je to o mně známo, že co se mi narodily děti, mám tendenci hloubat nad osudy vlastní rodiny a svých předků a neskutečně mě mrzí, že jsem se sama na spoustu věcí nezeptala, dokud byl čas. Ač jsem o něco starší ročník než Marie, hodně věcí si z 90. let pamatuji podobně a místy, jako kdyby převypravovala moje vlastní vzpomínky a jejich střípky. (Tamagočiho jsem neměla, takže mi nechcípl, a nemohla jsem nosit gumičky, protože jsem byla do dvanácti ostříhaná podle hrnce.) Jen tedy já před přestěhováním do Liberce bydlela na sídlišti na Stříbrníkách v Ústí nad Labem a nostalgii a po popraskaném asfaltu chodníků, kvítkách modřenců na trávníku u vchodu či hřišti přes silnici, nikdo nevymaže, stejně jako vzpomínky na to, jak sluneční paprsky padaly na zem pod určitým úhlem. Stejně tak mám v hlavě sice trochu zaprášený a popraskaný, ale stále čitelný kinofilm zážitků ze Sosnové (kde se po letech, co jsem se tam jako dospělá šla podívat, všechno nějak zmenšilo): hraní si u bytovek, šplhání na betonovou konstrukci nad popelnicemi a z ní na borovici, co za ní rostla, bojůvky u skály kousek od babiččina domu, jak mi sousedovic Tomík načůral do bábovičky. A na druhé straně pak Mečůvka a lesní jahody od dědy Jindry, které na zahrádce nasbíral jen pro mě, cesty s bratranci a sestřenicemi pro domácí máslo k sousedce pod kopec, zapůjčené holinky od Báji, ve kterých byla díra, nebo vyhraněný spor s mým tatínkem cestou na nákup do Horní Bečvy, který se týkal toho, jestli Opičí král jsem já nebo on. CITÁT: Jedno je jisté. Všechny jejich činy, které pro nás udělali, jsou v nás. Jejich pozornost, jejich péče a jejich přítomnost ve chvíli, kdy jsme je potřebovali, v nás zůstaly jako odvaha, radost a chuť žít. Žádný čin z lásky, i ten nejmenší, se nikam neztratil, protože v nás zůstal jako láska samotná. Ve skutečnosti nic nikam nezmizí. Ten nejdůležitější obsah našich setkání je pořád v našich životech: láska. Ano, knížka od Marie Doležalové jistě nejvíc potěší rodinu Marie Doležalové, ale i mně se její zážitky a vzpomínky na rodinu moc líbily a doufám, že jí poskytly odrazový můstek k mnoha dalším rozhovorům s rodiči a dalšími příbuznými. Trochu je mi tedy líto bratrance Standy i ostatních zhrzených nápadníků, to já tedy, když jsem milovala, tak se vším všudy a po Pavlíčkovi ze školky jsem smutnila tak silně, že jsem tři dny pořád bez ustání zpívala jen: „Pavlíčku, Pavlíčku, proč mě nechceš.“ Každopádně Jeden kopeček šmoulový (kterou mimochodem považuji za jednu z nejhnusnějších zmrzlin, hned po melounový) má to veliké plus, že Vás přiměje přemýšlet nad vlastním dětstvím, vzpomínat i se nostalgicky zasnít, a třeba i oslovit ty, kteří ještě žijou, aby Vám zavčasu vyprávěli a Vy si mohli v sobě uchovat alespoň střípky ze životů těch, co tu už nejsou. CITÁT: Vím, že ve svém srdci jsem pořád se všemi spojená. Protože jediné, co nikdy nikam neodejde, je láska samotná. P.S.: Doteď, když slyším znělku Willyho Foga, vzedme se ve mně vlna emocí. Písničky z Rosy jsem si musela stáhnout na internetu a sem tam je sjedu, jen sehnat vitacit, abych ho mohla lízat z dlaně, se mi už asi nepovede. P.P.S.: Pokud si autorka někdy přečte tento komentář, ráda bych ji někdy pozvala na kávu a hodila s ní řeč. O tom, jak jsme si v dnes již neexistující zahradě školní družiny hráli na krvavý koleno nebo o tom, jak se seznámili moji rodiče. P.P.P.S.: Tati, můžu bejt Opičí král aspoň v těch chvílích, kdy to nejsi Ty?... celý text

Stínadla se bouří 2020, Jaroslav Foglar

I této přečtené knize dlužím komentář, a tak napravuji. S ohledem na časový úsek, který od dočtení uběhl, to tentokrát budou jen takové střípky úvah: !!! POZOR SPOILERY !!! Je to k pláči, když s sebou celý den taháte v opravdu těžkém batohu dvě knihy, protože víte, že jednu dočtete, a potřebujete něco na zpáteční cestu. A když pak k tomu okamžiku dojde, zjistíte, že jste si namísto druhého dílu vzali třetí :-) Druhý díl přináší další prvky, které pro čtenáře dělají Stínadla Stínadly. Ať jde o různé party včetně Uctívačů ginga, anebo postavu tajemného Široka. (Jak mně se líbí Čechovy komiksy!) Velká škoda odbyté redakční práce u textu knihy. Rychlé šípy se staly neživotnými, opět chybí nějaké uvozovky a redaktor na jednom místě z Jarky udělal Jirku a ze Šmejkalovy ohrady Smejkalovu. Kniha opět obsahuje dárek (omalovánky – Obrázky ze Stínadel), zato chybí látková záložka a desky si opět zaslouží celofánový obal. Opět ale musím konstatovat, že nové vydání se mi líbí, Grus umí a znovu též souhlasím s Typomilovými závěry a hodnocením. Jen několik výhrad: RŠ mají na obrázku nakreslená švihadla viditelně křížem přes tělo, ale z textu víme, že „Fred s Ryškou a Křivákem je užasle pozorovali. Těch lan si předtím nevšimli. Rychlé šípy je měly omotána tak pečlivě a úhledně, že lanka vypadala jako opasky, pokud ovšem vůbec byla pod teplákovými bundami vidět.“ I stínadelské ulice mi na některých ilustracích nepozdávají, přijdou příliš široké a světlé, nekorespondující s popisy úzkých, temných a zakroucených uliček, často jen mezer mezi dvěma domy. Viz kupříkladu dvoustránková ilustrace s Červenými schody, ale i jiné. Taktéž jsem si poprvé všimla jistých nesrovnalostí v samotné knize, např. když RŠ jdou Rezavým klíčům odevzdat svůj nález a ptají se jich, zda znají Široka: „Znáte Široka? Slyšeli jste už o něm? Jistě ano!“ (s. 173) Jistěže ano, Mirku, když to byl právě Široko, kdo z klubu „odvedl“ Emila Hačiříka Hlavně mě však zarazil údaj, který jsem vždy přehlédla nebo si ho vykládala jinak, a to odhalení Širokovy identity: „Víte, kdo jsem? Jsem předchůdce posledního Velkého Vonta! Toho, který chtěl předat Losnovi Velké Vonství po Losnově vítězném zápase s Mažňákem.“ (s. 250) Nevím, jestli za to může Jan Tříska, ale vždycky jsem si myslela, že Široko = Losnův předchůdce, a v tomto mém názoru mne podporovaly též knihy jiných autorů (Velinský, Griffin), kteří ho titulovali jako Nekolu. I jsem se musela podívat do svého vydání z 90. let a fakt to tam je. Žila jsem v bludu!!! Při čtení jsem musela polemizovat s Griffinem, který RŠ do Stínadel posílal jako na trh a hoši tam trávili snad víc času než na Druhé straně. V 2. dílu původní trilogie je však uvedeno: „Loňský rok byli ve Stínadlech několikrát, před několika dny už také zase jednou – ale ani tolik výprav je nedovedlo zbavit pocitu stísněnosti. Dostavil se vždy, jakmile překročili Rozdělovací třídu a vstoupili na území Stínadel, té nebezpečné a podivné čtvrti města.“ (s. 48) Coby pravověrné Vontce, charakter Rychlých šípů mi přišel poněkud vratký, když po přečtení vzkazu, který ale podle práva patřil Rezavým klíčům, šli chlapci vykopat kroniku na Červené schody. A vůbec jejich potřeba sjednocovat Stínadla a měnit poměry – to je přece všechno záležitostí Velkého vonta a Rady! (s. 234: „Čeká nás tolik důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla! Uklidnit je, uspořádat! Musíme do toho! Musíme!“) Jako dospělý čtenář jsem tíživěji vnímala i Bublinův skon. Proč se hoši do Stínadel nevydali dříve? Proč se nemohli domluvit se Žlutým květem dřív? Sami zpětně litovali, že kronika neměla takovou cenu A ač sami obviňovali Daneše a jeho partu z toho, že Bublinu vnímají jako obyčejné zvíře, nechovali se tak k němu i oni sami? Možná to zrcadlí období, v němž se příběh odehrává, kdy lidé nechovali takové sentimentální city k mazlíčkům, ale kdykoli tyto pasáže čtu, je mi to velmi líto. Z pohledu Druhé strany nerozumím rozhodnutí pejska pohřbít ne na nějakém jiném místě, např. spjatém s výlety, ale ve Stínadlech. A bacha, na rozdíl od Čechovy mapy, domnívám se, že Bekov a Tovární čtvrť jsou jedno a totéž!... celý text

Dneska jsem vyšla z domu! 2020, Cassandra Calin

Četla jsem na doporučení a předně chválím moc hezkou, milou kresbu. Uznávám, že v některých stripech jsem se našla a i když byly třeba trochu přehnané, pobavily mě. Hlasitý smích se sice nekonal (ale já jsem pověstná tím, že se směju především uvnitř), ale líbilo se. Celkově mi ovšem knížka přijde jako zbytečný počin, resp. zbytečný pro někoho, kdo třeba autorku nesleduje a není z ní hotový. V takovém případě koupi doporučuji. Ostatním čtenářům za ty peníze spíše radím výpůjčku v knihovně a teprve pokud to bude ono, tak si komiks pořídit domů. Až tolik mě to neoslovilo.... celý text

Smrtka 2018, Neal Shusterman

Před Kosením, které jsem si koupila v Praze v den autogramiády, jsem se rozhodla dát si re-reading předchozích dílů a vrátila se do světa Smrtky. Od doby, co jsem to četla poprvé, jsem se setkala i s jinými lidmi, kteří knihu četli a Shusterman je dostal do kolen, přestože věkově nejsou YA. Cestou v autě se o Smrtce rozpovídala kamarádka angelikoložka, toho času netrpělivě čekající na třetí díl z knihovny. Během nezávazné konverzace cestou od tramvaje přišla na NS řeč se sousedkou, která pracuje jako knihovnice a s dcerou byly na Humbooku. Jak jsem si myslela, že „to nikdo nezná“, počet fanoušků, kteří dorazili do Prahy, aby si nechali podepsat knihu, mě přesvědčil o opaku a je pro mě důkazem, že je to dobrý příběh. Jistě, coby kritický dospělák mohu rýpat a najít nějaké nesrovnalosti (třeba hloubku a osudovost citu hlavních hrdinů, ač se reálně znali nějakého 3/4 roku), ale protože mám dar při opakovaném čtení prožívat to, co při čtení prvním, tak mlčím a jen chválím. Ačkoli pro mě nejlepší knihou z trilogie je ta závěrečná, Smrtka mi otevřela dveře do dalšího ze Shustermanových světů a já musím zas a znovu konstatovat, že ten pán mě vždycky něčím odrovná a dokáže mi, že nemám načteno tolik, aby mě už nic nepřekvapilo. (Což je pocit, který u knih miluju.) Kdykoli jsem se někomu snažila příběh shrnout a převyprávět, působilo to banálně a neznalé to může zmást. Shustermanovy knihy jsou ale plné i velkého množství hlubokých myšlenek a filozofických úvah a když čtenář chce, tak po jejich dočtení v něm vždy něco zůstane, co ho ovlivní. Jsem zvědavá, jaká poptávka po trilogii bude poté, co ji Spielberg přenese na plátno, a jak moc se mu podaří ctít předlohu.... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Moje první kniha od Shustermana, po letech přečtená znovu a pořád stejně dobrá. Zajímalo by mě, jestli Neal od začátku uvažoval o přenesení na filmové plátno, protože kapitoly vždy končí takovým způsobem, že člověk musí číst dál. Kdysi jsme s jednou čtenářkou řešily scénář celotáborové hry s tématem Bez šance a moc by mě zajímalo, jaká byla nakonec realizace. (Když jsem o tom vyprávěla lidem, co knihu znají, shodně se ptali, jaká traumata si táborníci odvezli zpátky domů.) Při čtení většiny Shustermanových v ČJ vydaných knih (na Kosení se teprve chystám) jsem si říkala, co má ten chlap za problém, nebo co hrozného musel v životě prožít, že ho napadají taková témata. On sám k tomu na autogramiádě v Luxoru uvedl, že píše o věcech, na které musíte pořád myslet a nemůžete kvůli tomu v noci spát. Co se tématu rozpojení týče, musím mu dát za pravdu. I když na mě kniha neúčinkovala tak mocně jako poprvé, protože jsem si stále dobře pamatovala, co přijde, stále jsem na příběh a jeho aktéry musela myslet. A to nejen proto, že mám doma děti tři, které se někdy mění v upíry pijící krev dvěma dobrým lidem (= svým rodičům), ale přesto si nedokážu představit, co by se muselo stát, abych je poslala na rozpojení a koupila si letenku na Bahamy. Nejsilnějším momentem v knize je pro mě stále popis rozpojení ve sklizňovém táboře Happy Jack, a tím nejdojemnějším příběh o Humphreym Dunfeem.... celý text

Půlnoční knihovna 2022, Matt Haig

Záhada hlavolamu 2022, Jaroslav Foglar

Konečně se dostávám k dlouho odkládanému komentáři. Zrovna Šípům bych ho nerada dlužila. Coby pravověrný čtenář Foglara, Záhadu jsem samozřejmě četla mnohokrát. K letošnímu čtení mě přimělo zjištění (objev), že Albatros knihu vydal nejen ve sběratelském vydání (kéž bych byla bohatá!), ale i v novém kabátku s ilustracemi zcela nového kreslíře, než jsme byli dosud zvyklí. Komiksy a Záhada jsou pro mě nerozlučně spjaty s Fischerem, Čermák z mého pohledu nemá žádnou osobitost a jeho chlapecké postavy jsou jedna jako druhá. Albatros vsadil na Jiřího Gruse a neudělal chybu. Ke koupi mě nakonec přiměla recenze na Typomilových stránkách. Kdo četl Záhadu Velkého fonta, ten ví, že dotyčný pán je tak trochu samožer :-), ale je znát, že s předlohou je dobře obeznámen a chová ji, byť ji dokáže i znevážit, v úctě. A s ohledem na to, že Gruse především vychvaluje, rozhodla jsem se do toho nakonec jít. Děj knihy asi netřeba představovat, za sebe tedy mohu uvést jen dojmy z nového vydání: Fakt se povedlo. Jak mám většinou knihy spojené i s vizuální stránkou, a mám-li něco načteno, nedělá mi dobře, když to najednou čtu v jiném provedení (viz např. Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem si koupila kvůli ilustracím od Čecha a ve finále mi to nesedlo a příště budu číst pouze své vydání od Olympie z 90. let), tak tady mi to vůbec nevadilo. Albatros lehce odbyl redakční úpravu, v textu mě překvapilo, že Rychlé šípy byli životní, ale překlepů či chybějících uvozovek tam bylo pomálu. Celkově je kniha moc hezky udělaná, od použitého papíru, přes velikost písma, obrázky i drobnost v podobě látkové záložky :-). Bonusem je do knihy vložený dárek – úryvek z Griffinova Poselství ze Stínadel. (To jsem četla a zas tolik odvařená jsem z něj nebyla.) Jen mě mrzí, že i desky jsou jakoby z recyklovaného papíru, takže kápne-li na ně tekutina, tak je to poškodí. Byť souhlasím s Typomilovými výtkami (kupř. chybějící žluté špendlíky Vontů či dřevěná podlaha Tleskačovy kůlny), Grusovy ilustrace jsou opravdu zdařilé. Pokud bych měla vytknout něco zásadního, tak jen nové pojetí Otakara Losny, kterého mám v hlavě ve Fischerově verzi, které odpovídá i Foglarova charakteristika, že neměl pěknou, ale zajímavou tvář (parafrázuji). Nového vydání jsem se trochu bála kvůli úpravě některých pojmů oproti originálu, ke kterým Albatros přikročil, aby se kniha přiblížila současnému čtenáři. Sama jsem si však ničeho výraznějšího nevšimla, ba dokonce Tam-tamy jsou stále prodávány za desetník, což u dnešních dětí může vyvolat různé otázky :-). Za sebe tedy doporučuji nejen těm, pro které jsou RŠ nové, ale i těm, co k nim mají nostalgický vztah, četli je v dětství a třeba je už doma v nějakém starším vydání mají. Nu a protože jsem úchyl, nejenže jsem ještě před prázdninami začala opět v klopě nosit žlutý špendlík, ale začala jsem si z knih vypisovat stínadelský místopis a porovnávat jej s Čechovou mapou Stínadel.... celý text

Bludiště 2016, Pavel Čech

Přání 2016, Pavel Čech

Jirka a indiáni 2020, Pavel Čech

Po předchozích setkáních s Pavlem Čechem jsem čekala sice trochu víc, ale odešla jsem spokojená. Knížku jsem primárně vnutila synovi, který ji zhltl během chvilky, a pak si ji pořádně a v klidu přečetla sama. Po Dobrodružství Rychlé Veverky (zejm. 5 díl) se nemohu zbavit dojmu, že Čech ty knihy kreslí, maluje a píše hlavně pro sebe, takže nevím, jestli nemám být trochu zklamaná a dotčená. Kreslí, maluje a píše je ale hezky, takže zatím se s tím moje ego vyrovnává a budu je číst a vnucovat svým dětem dál. Edit: Knížku jsem následně (doslova) vnutila tchánovi, který vyrůstal na Mayovkách a zpětně oplakává svůj sešit s výstřižky z filmů, který coby mladík vyhodil s tím, že ho už nebude potřebovat, a nyní by za něj dal všechno na světě. Vzpíral se, ale nakonec si knihu odnesl a doma přečetl, aby mi ji vracel s tím, že nevěřil, že se mu (dětská kniha) bude líbit, ale líbila, a že jsem měla pravdu.... celý text

Něco za něco 2011, Markéta Dočekalová

!!! POZOR SPOILER !!! Knihu mi dala kamarádka s tím, že ji dlouho nic tak nedostalo. Přiznávám, že mě to bavilo hodně a četla jsem na jeden zátah, ale jednu hvězdu opravdu MUSÍM dát dolů za ty šílené chyby, co kniha obsahuje. Pokud je na vině sama autorka, poněkud to otřásá mojí důvěrou v to, jak ji vykreslil a vychválil přebal knihy. Kupříkladu "pro Boha" namísto "proboha", "sec sakra" namísto "setsakra", "laskání ve vlasech" namísto "vískání", ale i zcela nepochopitelné psaní některých cizích slov foneticky a jiných tak, jak se píší. Příběh je skutečně možná trochu limonádový, ale při vší té mizérii, s níž se tři hlavní hrdinky musí potýkat, mi to vůbec nevadilo a naopak mi až chyběl happy end týkající se nemocného syna. Netvrdila bych sice úplně, že při čtení příběhu z druhého a třetího úhlu pohledu se mi vše začalo skládat dohromady a zapadlo to do sebe, nebo že jsem si z toho sedla na zadek, ale myšlenka byla dobrá a uchopení vůbec nebylo zlé. Autorka sice často zdůrazňovala, že jedna situace může být různými lidmi nahlížena a vnímána různě, ale ono to asi neuškodí, protože v reálu si to uvědomuje málokdo. Někomu možná nesedne jistý fatalismus ve smyslu, že nic se nám neděje bez účelu a že to kolikrát vidíme až zpětně, ale mně je tahle životní filozofie docela blízká, takže jsem na to přistoupila a čekala, jak se to vyvrbí. Přiznám se, že jak mi postava Ludmily nejprve přišla ryze nesympatická, tak nakonec jsem jí tu podzimní love story přála a i zmínka o fících a červených šatech mi přišla moc krásná. Jen tedy Libor byl za mne totálním antihrdinou, s tím jsem nesympatizovala snad ani okamžik. Ztráta času to rozhodně nebyla, jen škoda těch ohavných chyb.... celý text

Pád Cařihradu 1997, Mika Waltari

!!! POZOR SPOILERY !!! S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak. Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město. Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?) Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval). Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel. Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít. I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.... celý text

Hypotéza lásky 2023, Ali Hazelwood

!!! POZOR SPOILERY !!! Další z knih, na které jsem v rámci rezervací v knihovně musela dlouho čekat. Coby fanynku seriálu Teorie velkého třesku mě to bavilo hodně, Olive by klidně na nějaké konferenci mohla v rámci panelové diskuse nebo afterparty v baru potkat Bernadette :-). Jen pokud porovnávám jako externí doktorand humanitních věd, připadá mi, že naše univerzity pro postgraduální studenty nejsou tak brutálním prostředím jako ty americké. U erotických scén jsou více méně dvě cesty, jak se s nimi spisovatel může popasovat, a to buď psát hodně otevřeně (ale pak hrozí, že se některými použitými výrazy netrefí do vkusu čtenářstva) nebo jinotajně - vybalancovat to je velmi těžké. Zde překladatelka mohla místy volit jiné výrazy (po láskyplné předehře mi sloveso "šukat" přišlo jako pěst na oko) a autorka zase mohla ubrat na explicitě a detailech. (Opravdu jsem nepotřebovala číst o tom, že Adam nasál celý jeden pysk.) Každopádně, i když hodně podrobná, sexuální scéna je v knize vlastně jenom jedna (ale zato dvakrát). Škoda, že knihu hyzdilo několik překlepů a chyb, celkově se hodně povedla - i když Adam z obálky nevypadá jako Adam z mojí hlavy. Jistě, děj obsahuje různá klišé, lásku ústřední dvojice vidí všichni kromě ústřední dvojice a od začátku je jasné, jak to dopadne, ale je to napsané čtivě, vtipně a bavilo mě to celou dobu. Lituju snad jen toho, že záporná postava se odkopala moc brzy a konflikt skončil dříve, než začal. Zatímco Transcendence, na níž jsem v rámci rezervací také dlouho čekala, mě spíše zklamala, u Hypotézy lásky jsem měla očekávání nízko a byla velice příjemně překvapená. Bavily mne i dílčí hypotézy v úvodu kapitol, které napovídaly, o čem kapitola bude, a bylo znát, že autorka univerzitní prostředí dobře zná. (Na rozdíl od jiných knih, které se sice na univerzitách odehrávají, ale autor spíše potřeboval nějaký dějový rámec než že by se v prostředí reálně vyznal.) V rámci žánru velmi zdařilá kniha - Hazelwood si ji opravdu vymazlila a svojí potřebou psát i něco jiného než akademické texty se mi zařadila po bok Leonarda Hofstadtera a dalších sympaťáků z Pasadeny. I když jsou zde dějová i romantická klišé, a i když je jasné, jak to skončí, zasazení do univerzitního prostředí pro mne bylo něčím novým a suma sumárum, je to milá oddechovka, takže za mne za plný počet.... celý text

Transcendence 2023, Jewel E. Ann

!!! POZOR SPOILERY !!! Hodně toho tady bylo řečeno níže, takže nebudu opakovat. Ke knize jsem se dostala přes doporučení ve čtenářské skupině na Modrém koníkovi a přes čtvrt roku čekala, až se ke mně v rámci rezervací dostane. Nějak jsem nezaznamenala, že jde o první díl série, takže jsem pořád četla a četla a čekala, kdy přijde konflikt a rozuzlení, abych se nedočkala. Téma bylo zajímavé a správně tajemné, autorka v podstatě nechala na čtenáři, jaké stanovisko k myšlence přenosu (částí) duší zaujme, ale ze zpracování jsem úplně nadšená nebyla. Jewel E. Ann si mohla mnohem víc pohrát a mnohem víc věci rozpracovat - kupř. už jen podivné vzpomínky Swayze a vyšetření, která jako dítě musela absolvovat. Toho se autorka jen dotkla, uvedla nezbytné minimum, aby byl čtenář v obraze, a pak se zaměřila na zevrubné popisy fyzických aktů mezi hrdinkou a jejím přítelem Griffinem. (Ačkoli Swayze neustále opakovala, jak ho miluje, a jak si spolu rozumí, ty časté sexuální scény hloubku jejich vztahu poněkud rozmělnily.) Hned v úvodu mi vadily detaily typu přilepené vložky nebo opisy cizího prstu v nose, to si mohla odpustit. Ošizená jsem se cítila i stran (znovu)poznávání Natea a Swayze/Daisy, přišlo mi, že profesor tu myšlenku přijal velmi rychle a velice rychle se k sobě začali chovat s žoviální důvěrností, včetně různých vtípků a narážek. V knize sice několikrát zaznělo zdůraznění hrdinčina věku, nejsem si ale jistá, zda český čtenář hranici 21 let (a věkový rozdíl mezi chůvou a tatínkem) vnímá tolik jako čtenář z USA. Ke svému čtenářskému zklamání jsem uhodla i to, co zlý soused udělal, takže konec pro mě tolik šokující nebyl. A vyloženě mě obtěžovalo neustálé zdůrazňování toho, jak si všichni šli mýt ruce, než sahali na miminko :-). Suma sumárum: Přečetla jsem za dva dny a fakt jsem byla zvědavá na vývoj. Milostný trojúhelník je zatím podaný tak, že opravdu není jasné, koho si Swayze vybere, a přiznám se, že já fandím oběma. Pokud přijmeme teorii rozverné profesorky Zvonilky, pardon Hazel, můžeme se do dalšího dílu jen dohadovat, čí část duše zvítězí - Morgan Daisy nebo Swayze? "Lidé kolem nás dávají našemu životu energii. Když milujeme, necháváme část svého srdce - část své duše - žít uvnitř toho druhého. Radujeme se, když jsou šťastní. Cítíme jejich bolest. A když zemřou... něco z nás také zemře."... celý text

Zkáza Jezerní kotliny 2022, Petr Hugo Šlik

!!! POZOR SPOILERY !!! Považuji se za skalní foglarovku (jsouc ženou, nemohu být folgarovcem) a po přečtení se řadím k těm, kterým se kniha líbila. Kvůli dobré znalosti předlohy, která patří k mým nejoblíbenějším foglarovkám (nyní myšleno knihám), jsem samozřejmě četla hodně kritickým okem a některé motivy se mi vůbec nepozdávaly: - Hoši se v rámci letního rozloučení s Jezerní kotlinou vydávají k Jílkově kříži, přestože v předloze na ně místo působilo velmi tísnivě a slibovali si, že k němu už nikdy nepůjdou. - Důvody návštěv jeskyně Dernetem a Jílkem se mi nelíbily, rázem ztratily ono romantické kouzlo chlapeckého přátelství v Kotlině, ne nepodobnému Ludvovu a Pavlovu. (Do Derneta jsem si vždy projektovala přátelství hlavních hrdinů a bylo mi neskutečně líto, že se ze ztráty kamaráda pomátl a že ztratil cestu do Šafránové rokle a tím i klíč ke svému šťastnému dětství a hlubokému přátelství.) - Pavel s Ludvou objevili v jeskyni staré pokrývky, ale ty by se za nějakých 20 let asi rozpadly - Slavnost Rudého nebe jsem vždy vnímala jako něco niterně Ludvovo, něco, kam nepustil ani Pavla což je s ohledem na hloubku jejich přátelství s podivem. Opravdu by pak Ludva publikoval úryvky ze Zavřené knihy ve školním časopise? - Do Zavřené knihy se dalo psát jedině pravým inkoustem (s. 19) pokud se příběh odehrává v době první republiky, jinak než inkoustem děti tehdy nepsaly - Ludva se díky publikování ve školním časopise z nenápadného chlapce stal slavnou osobností. Myslím, že s ohledem na své skoro úmrtí a hrozbu kuřáctví byl ve Starých mlýnech proslulý ažaž. - Úmrtí jedné z postav zpětně působí jako výkřik do tmy a z hlediska děje sloužilo jen pro vyloučení jednoho z podezřelých. Detektivní zápletka nebyla špatná, skoro mě až mrzelo, že nejsem dítě, protože jsem ani na okamžik nevěřila tomu, že by dopisy mohl psát Dernet, a od počátku mi bylo jasné, kdo je jejich autorem. Zejména jsem ale měla problém se šlikovštinou, kterou jsem zaznamenala již Tajemství jeskyně pokladů (což koresponduje s komentářem od JAnD), a která mi přijde zcela mimo mísu. To, že těžař Radecký zvládl s natrženou slezinou dojít k autu, s tím bych se asi ještě smířila, záleželo by na rozsahu zranění. Ale že Pavel dokázal s OTEVŘENOU zlomeninou dojít pro pomoc, vrátit se zpátky, a ještě spolu s Ludvou tahat (!) Radeckého zpod padlého stromu, to už bylo opravdu sci-fi. Dětského čtenáře to možná netrkne, stejně jako mu nepřijde přehnaný závěrečný akční zápas nad rozbouřeným potokem, ale dospělý musí protáčet oči a litovat, že autor nezůstal trochu při zemi. Samostatnou kapitolou jsou ilustrace snad s jedinou výjimkou slavnosti Rudého nebe je považuji za velice nezdařilé. Pominu-li chybky typu zavřeného a zavinutého deštníku na dvoustraně 158159 (Radecký měl deštník otevřený kvůli dešti) nebo indiána s knírkem na s. 21, hlavní hrdinové vůbec nevypadají jako cca třináctiletí hoši, což je nejmarkantnější zejm. na s. 49. Tenhle obrázek považuji za nejvíc nepovedený z celé knihy, Pavlova muskulatura a hlava Ludvíka plavajícího ve vodě, vyvolávají ve mně mnoho nežádoucích obrazů. Šlik se snaží psát podobným slohem jako Foglar s ohledem na to, že jsem bezprostředně předtím četla Kotlinu, souhlasím s uzivatel6859, že recyklování Jestřábových slovních spojení a obratů bylo místy do očí bijící a otravné. Přestože autor s původními postavami nakládá po svém, snaží se ale předlohu ctít a z knihy je to znát. Zároveň, ačkoli se kniha má odehrávat ve stejné době, píše tak, aby oslovila současného čtenáře, ať šlo o decentní zapojení dívčího prvku nebo i světa dospělých (a to i v podobě Pavlovy maminky, byť Ludvovi rodiče jsou stále v pozadí). Jistě, Kipling odpovídá Foglarovskému archetypu správňáckého učitele / (skautského) vedoucího, a v tomhle ohledu je to trochu vykrádačka, ale líbilo se mi, jak Šlik rozvedl např. postavu starého lékárníka. Nebo že se vůbec zamyslel nad tím, proč Dernetův kamarád Venda Jílek spadl ze skály. A ano, Ludvovy myšlenky o solárních panelech byly futuristické, ale celkově hodnotím kladně i ten apel na ochranu přírody a bezvýznamných cenností, které nám nezištně nabízí, stačí jen otevřít oči a dívat se. (Což mě vede k otázce, jak to bylo s ochranou přírody za první republiky?) P.S.: Nejsem přesvědčena o tom, že by pod pískovcem mohlo být uhlí, ale vznesla jsem v tomto ohledu dotaz na geologa, tak uvidím, co mi odpoví. P.P.S.: Odpověď: Mohlo.... celý text

Tajemná krabička 2019, Pavel Čech

Velký závod 2013, Pavel Čech

Poklad 2013, Pavel Čech

Já to měl první! 2 2022, Barbora Brůnová

Stejně kvalitní jako první díl a stejně jako u prvního dílu, i zde jsem se v mnoha komiksech našla.

Chata v Jezerní kotlině 2005, Jaroslav Foglar

!!! POZOR SPOILER !!! Jedna z mých nejoblíbenějších foglarovek a dokud jsem ještě měla víc času, pravidelně jsem ji četla vždy o prázdninách, pro ten melancholický pocit končícího se léta. Když jsem zjistila, že nejnovější vydání ilustroval Pavel Čech, koupila jsem si Chatu jen kvůli němu, doma mám vydání od Olympie z 90. let. Když čtu nějakou knihu opakovaně, zpravidla u mne dokáže vyvolat pocity a emoce z doby, kdy jsem ji četla poprvé a kdy mne zasáhla. Jak jsem nyní koukala na text v jiné úpravě, nebylo to ono! Vlivem komentářů níže, mnohem víc jsem si všímala věcí, které mi svého času nepřišly, ale nyní působí "little bit gay". Když na scénu přišly temné věci, konečně jsem umlčela cynický hlas svého skeptického dospělého Já a plně se začetla. Jiřího Derneta jsem se v důsledku později nebála, bylo mi ho jen nesmírně líto a mrzí mě, že mu autor neumožnil naposledy se podívat na kříž. Nemyslím, že by vztah ústředních hrdinů byl nezdravý. (I když se spolu rádi koupali,) Pavlův vztah k Ludvovi jsem vždy vnímala jako ryzí a i já v průběhu let měla kamarádky, s nimiž jsme sdílely vše, trávily spolu každou volnou chvilku, těšily se na sebe a nikdo nás nemohl obvinit z "něčeho víc". Dokážu se vzít i do Pavlovy frustrace, protože řada z těch přátelství nedopadla a i když čas bolest otupil, tehdy to bylo bolestné. Jistě, Ludvova nemoc a uzdravení mohou nyní působit trochu naivně, ale je třeba vycházet z Foglarova odporu ke kouření, a třeba na mě jako na dítě ten morální apel působil. Jediné, čemu se nyní za ty roky divím, je, že Ludva Pavla nikdy ani později nepřibral ke své slavnosti Rudého nebe. Nové vydání od Albatrosu kopíruje vydání Rychlých šípů co do volby desek i papíru, knize tahle úprava sluší. Jenom... Ač mám Čecha ráda, trnkovsky laděné obrázky mi k "mojí" Jezerní kotlině nesedly a některé obrázky působily opravdu dětsky, ne hodny staršího čtenáře. Za nejhezčí považuji velkoformátové ilustrace se zapadajícím sluncem a mísícími se barvami, ty ve mně vyvolaly onu melancholii a stesk stejně jako zář podzimního slunce a vůně jizerskohorských luk, nedefinovatelný stesk, který ve mně Chata v Jezerní kotlině vždy vyvolává.... celý text