Sigas komentáře u knih

Třebaže je to kniha plná primitivních sofismat a nekritické protináboženské propagandy, představuje výborný materiál pro studium duchovního postoje charakterizovaného sebepotvrzující ideologickou předpojatostí. Přivedla mě k četbě vybraných kapitol z Velké sovětské encyklopedie i dalších marxistických textů a podobnost těchto do sebe uzavřených způsobů myšlení hrdých na vlastní omezenost, jak to ve své programové naivitě formuluje marxismus, mi doslova vyrazila dech.
Jinak přínos pana Dawkinse ke studiu náboženských fenoménů je nulový a relevantní filosofické argumentace se nedočkáme. Tvrzení typu: Nic než produkt přirozeného výběru neexistuje a pokud něco takového existuje, pak je to produkt přirozeného výběru, není zrovna přesvědčivé. Opravdu nevidím rozdíl mezi náboženským fundamentalismem a touto stejně nevyvratitelnou a stejně mystickou vírou, které se dnes bohužel také říká věda.

20 30.06.2013

Zafón to namíchal mistrovsky. Příběh je temný, ale probleskuje jím naděje, je tajemný, ale neupadá do laciné duchařiny, některé postavy jsou nesnesitelně kruté, ale vyvažují je dobráci v čele s rozmarně zábavným Fermínem. Někdy trochu náročnější čtení s ohledem na orientaci v různých časových rovinách a liniích příběhu, které se navíc jakoby opakují, ale výsledek stojí za to.

19 09.08.2020

Skvělá kniha. Dějiny holokaustu, válka na východní frontě, pád Berlína, vyšetřování vraždy, incestní láska, temné sexuální fantazie, kavkazské národy, spleť nacistické byrokracie - je tu tolik zajímavých témat, že jsem vůbec nestihl nudit. V rozpacích jsem snad jen z několika momentů spisovatelské svévole, která překračuje hranice uvěřitelnosti.
Kromě toho je to ovšem také pěkně hnusná kniha. Při čtení jako by na mě vždycky padla tlustá deka. Ale zároveň jsem se pokaždé svým způsobem těšil na další dávku. Podobně jako hlavní protagonista Aue, i já jsem měl pocit, že při tom něco důležitého pochopím. Jak vůbec mohlo dojít k něčemu tak hroznému, jako byl holokaust? Jak mohlo pár tisíc členů Einzatzgruppen vyvraždit přes milion lidí, většinou žen a dětí, a po válce se zase začlenit do normálního života? Jakou vinu má národ, jehož státní mašinérie pracovala k tomuto cíli, a přece všichni bojovali za konečné vítězství s pocitem dobře splněné povinnosti?
Knížka nám neodpoví, jsou to přece paměti esesáka, který nechová výčitky svědomí. A přece můžeme pochopit mnohé, protože vidíme, jak tehdy lidé mysleli. Dokonce je to hotová encyklopedie postojů k takové, jak se říkalo, “Schweinerei”. Pokud ale od jejich vysvětlení nedokážete udržet odstup, strhnou vás do naprostého morálního bahna a z následující deprese se jen tak nevyhrabete. Trochu mi to připomíná Zločin a trest, tentokrát ovšem bez trestu. Vraždy, hrůza, horečky, blouznění, nakonec se tu mihne Soněčka, ale Raskolnikov se nezačne kát.
Možná je škoda, že Aue je znázorněn jako vyšinutý sexuální deviant, protože dost dobře by na jeho místě mohl být někdo “úplně normální”. V jistých historických situacích stačí, když se člověk prostě jen zapojí do systému. Krutá pravda je, že v podobné situaci by se zřejmě zachovala většina z nás stejně a dokud jí nemusíme čelit, můžeme se jen rozpačitě ptát, zda bychom nenalezli více odvahy.

19 30.07.2013

Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat.

“Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svatých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”

Kniha plná pečlivě destilované moudrosti. Otázky smyslu lidského života se otvírají v prostých, názorných, ale přeci hlubokých a výstižných obrazech. Pro mě tak trochu zjevení - jak je možné říci pomocí pár prostých symbolů věci, na které učencům často chybí slova. Uzel, tvář, snop, čajová konvice. A jaký význam může najednou mít věta: “Dnes ráno jsem prořezal růžové keře.” Zkrátka nádherné. Na druhou stranu si dovedu představit, že pro někoho je Citadela jen nudné mentorování, protože z téhle knížky sklidíte jen to, co ve vás už předtím samo vyrostlo.

18 30.06.2013

Opravil jsem si mylnou představu. Čekal jsem, že Malý princ je trochu infantilní a růžově bolestínský. A třebaže to může být pravda o malém princi jako postavě, knížka jako celek je dospělá, hluboce psychologická a v její moudrosti zřetelně slyším Citadelu. Je to sice velice smutný a osamělý příběh, ale končí vykoupením. To není levné, ale stojí všechno.

16 10.02.2019

Patnáctiletý Christopher vyšetřuje vraždu psa. Má to docela těžké, protože coby autista nesnáší kontakt s lidmi a sám se odváží nejdál do krámu na konci ulice. Ale ono spíše než o nějaké vyšetřování (které se stejně brzy promění v rodinné drama) jde o pohled do duše člověka, který existuje trochu jinak než většina ostatních. Když se ho někdo dotkne, tak ho uhodí. Když je zmatený, zacpe si uši a sténá. Jeho nejoblíbenější sen je, že všichni lidi umřeli. Normálně by vás to zaskočilo, ale Christopher vám to všechno tak nezáludně vysvětlí, že ho musíte mít rádi. A možná pochopíte, že mezi námi vlastně není až takový rozdíl, že mezi velmi odlišnou lidskou zkušeností je stále jistá zásadní spojitost.

16 03.08.2014

Druhé pohlaví mě překvapilo. Není to knížka, nad kterou lze jednoduše mávnout rukou, ale hodnotit ji je docela těžké. Beauvoirová ve svém zkoumání postavení ženy shromáždila spoustu materiálu z nejrůznějších oblastí a její líčení jsou psychologicky hluboká a románově živá. Na okraj dodám, že trochu zbytečně mnohomluvná. Především ale líčí úděl ženy poněkud jednostranně jako holé neštěstí, a to s takovým zaujetím a s takovým vzmachem pera, že místy překračuje žánrové hranice až na pokraj hororu a čtenáře začne polévat studený pot.
Kdykoliv si ale začnu říkat, že ta deskriptivní část je sice jednostranná, ale vcelku dobrá, vyvodí autorka závěry, se kterými nelze souhlasit. Její kontroverzní závěry vycházejí z předpokladů, které označuje jako existencialistickou morálku: Cokoliv nepochází z autonomní svobody, cokoliv nepochází z jedince, který se ve své transcendenci svobodně určuje, to je buď mravní poklesek, nebo trpěný útisk, v každém případě naprosté zlo.
Problém je v tom, že lidská existence prostě je biologicky a historicky určená a příroda ani dějiny nejsou žádným garantem společenské spravedlnosti. Pokus osvobodit se od všeho určení a určit se pouze jako to, co se svobodně určuje, vede paradoxně k tomu, že člověk sám sebe ztratí, protože pak není nic určitého a jeho existence se vypaří v abstraktní možnosti. Takové tragické existenci nakonec zbudou jen nářky na přírodu, společnost a všechno kolem, protože všude naráží na meze své svobody: Prokletím ženy je, že se neúčastní válečných výprav. Jejím největším neštěstím je, že rodí děti. Jenže život je dialektický, a tak by se dal namítnout pravý opak.
Kniha je to rozhodně zajímavá a přináší spoustu podnětů k zamyšlení. Jenže místo toho, aby přinesla slibovanou tečku za „ženskou otázkou“, opíše kruh a postaví vás znovu na její počátek.

15 02.11.2013

Příběh bezvýznamného úředníčka, který vede svůj osamělý život, sní o jakémsi velkém a hotovém poslání, které na něho někde čeká, a ve skutečnosti veškerou svou energii investuje do malicherných půtek, jako když se za vynaložení značných prostředků po dlouhou dobu snaží přimět důstojníka, aby mu na Něvském jako první uhnul z cesty. Především je to ale nemilosrdná cesta za poznáním lidské povahy. Dostojevskij si vysloužil přídomek znalce lidských duší. Myslím, že je mnohem víc: Ví totiž, že člověk není jen duše. A právě rozpor mezi tím, čím by chtěl být, ale čím je právě jen ve svých přáních, mezi tím, čím je ve skutečnosti, a konečně mezi tím, čím je pro druhé, otevírá chřtán zoufalství, do kterého moderní člověk “z retorty” zahučí až po hlavu.
Těžko vzpomínám na nějakého hanebnějšího a nesympatičtějšího hrdinu, než jaký ožívá v této novele. A přece nic hrozného neudělal, není to žádný démonický zloduch a jeho hanebnosti jsou malé, upachtěné, až směšné. Náš hrdina má dokonce ideály, sní o "kráse a vznešenosti", ale ve skutečnosti z něj většinou vypadne jen něco ošklivého, trapného a podlého. Je to člověk do značné míry neskutečný, abstraktní, odtržený od "živého života", a přece je ve své abstraktnosti tak reálný, jako by vystoupil přímo ze života. Až jde z toho mráz po zádech, když jsem v něm občas poznával sám sebe.
Dostojevskij je zkrátka génius. Dokáže věrně zachytit ty nejnesmiřitelnější rozpory, které se v člověku setkávají. S trýznivou upřímností odkrývá lidskou malost a hanbu až na kost. A kde se najde druhý takový mistr trapnosti, který svou postavu poníží, zbaví veškeré důstojnosti, předhodí veřejnému pohrdání, až nad ní budete soucitem a hrůzou trnout - a zároveň ji učiní tak komickou, že budete prskat smíchy?

15 13.08.2013

Nemůžu si pomoct, ale miluju příběhy z dětských dob lidstva, kdy poetika mohla být prostá a přitom tak krásná. Z časů, kdy se skládaly písně o kácení lesa, nevěstka byla nositelkou civilizace a “hrdina, potomek Uruku, trkavý býk, syn vznešené krávy” plakal nad svým přítelem, “divokým mezkem, který honil osly hor”:

Až já zemru, nebudu snad jako Enkidu?
Hoře se vplížilo do mého nitra.
Ze strachu před smrtí utíkám na step...

15 06.08.2013

Kniha, která se zakousne do srdce. Jako mozaika se před námi skládá příběh několika lidí v nacistickém Německu, viděný naivním pohledem dětí - a smrti. Jsou to, jak říká vypravěčka, takové "zatoulané úlomky krásy" ve světě, na který už přes plot nakukují všechny hrůzy války. A kde je smrt nakonec, na rozdíl od lidí, laskavá. Trochu jsem bojoval s na můj vkus až příliš obrazným jazykem, ale byl to opravdu silný zážitek.

13 30.06.2013

Poutavé čtení, obzvláště začátek a konec. Jen v prostřední části jsem trochu vypadl z tempa, asi mi přišla více “historická” a méně dramatická. Vlastně s tou historií jsem měl největší problém, protože ačkoliv autorka přiznává, že chtěla napsat román, a ne historickou práci, hojně využívá historických fakt a doslovných citací, a já se bezmocně vztekal, že pak nedokážu rozlišit fikci od skutečnosti. A rozlišovat to považuji za důležité.
Co se týče jedné z hlavních ideových linek, totiž kněžského svěcení žen, které bylo v románu ospravedlňováno odkazem na praxi prvotní církve a nezbytnost pro spásu duší v nouzových podmínkách, vedla mě spíše než k problému emancipace žen v církvi k úvaze nad tím, zda by nebyl pro první křesťany pojem “křesťanský kněz” protimluv a zda není na přesvědčení o nutnosti profesionálních zprostředkovatelů spásy něco velmi znepokojivého.

12 28.05.2022

Tenhle subtilní román jsem si vychutnával, a to hned několikrát. Proč mě už od začátku chytl za srdce, aby jím ke konci pořádně zasmýkal? V čem vlastně spočívá jeho kouzlo? Nejdříve mě napadají jednotlivé věci, které mi byly sympatické: vášeň myšlení, pochopení pro outsidery, ironický nadhled a něco, co by šlo nazvat soucitem nebo snad poněkud pateticky láskou k lidem, která ovšem nesklouzne k laciné abstraktnosti. Ale ono v tom bude ještě něco víc.
Filosofování postarší domovnice a dvanáctileté holky je sice zajímavé, ale není to přednáška z filosofie, a tak je rozhodně nemusíme brát za slovo. Já třeba nesdílím nadšení pro náboženství Umění nebo pro výkřiky o biologickém determinismu, ale požitek z četby mi to nijak nezkazilo. Jejich úvahy jsou především příležitostí, abychom za fasádou kamenných tváří a předvídatelných životních rolí dokázali objevit skrývající se bohatství vnitřního života, hluboká lidská trápení a touhy. Je to především kniha o potkávání: o tom, když někdo naproti všemu očekávání potká toho, koho stojí za to potkat, a když na druhé straně v něm samém naproti vnějšímu zdání dokáže někdo objevit poklady, které skrývá. Není právě tohle společná lidská touha, kterou příběh naplňuje? Je to moc popelkovské? Jenže uvědomte si, že tahle Popelka není mladá a krásná dívka, ale stará a ošklivá domovnice. To samo o sobě brání příliš naivní sentimentalitě. Ostatně, autorka opravdu míří na čtenářovy emoce, ale já přiznávám, že jsem se v tomto případě rád nechal strhnout.
Vadila mi jen jedna věc. Jestliže jsem na začátku zmínil, že jsem si knížku vychutnal několikrát, bylo to ze zoufalství nad překladem. Ne že by byl psán ošklivou češtinou, jen občas nedával smysl. A přiznejme si, to je u knihy založené na myšlenkách dost velký nedostatek. Skoro v každé kapitole jsem se u některé věty zarazil a dlouho hloubal, co vlastně znamená. Nakonec jsem si pořídil francouzský originál a vzhledem k mým mizivým znalostem francouzštiny také anglický překlad a nakonec se většinou ukázalo, že ta věta je úplně jasná, ale nesmyslně přeložená. Někdy překladatel jen mlží, takže smysl vůbec nelze postihnout, jindy to přeloží přesně naopak a úplně tím poruší kontext. Došlo to tak daleko, že jsem překladu už vůbec nevěřil. Tou dobou se ale prvotní zoufalství změnilo ve zvrácenou vášeň, se kterou jsem, ostatně zcela v duchu románu, srovnával různé jazykové verze, vyhledával chyby a pátral po pravém smyslu textu. A tak i této nedokonalosti mohu být nakonec jen vděčný za umocněný čtenářský zážitek.

12 01.12.2013

Anthony de Mello dokázal napsat knihu o Kristu, kde o Kristu vůbec nemluví. Vlastně jen jednou, úplně na konci. Možná jsme zapomněli pod nánosem slov, dogmat a náboženských představ, že Kristus je skutečnost. Možná jsme vytlačili Boha do říše představ. A pak někdo přijde a řekne prostě: „Stačí, když budete pozorní a bdělí. Neboť v tomto stavu vaše oči uvidí Spasitele. Nic jiného, absolutně nic jiného.“
Snaží se naučit nás otevřít oči a vidět to, co je, protože pak najdeme všechno ostatní. Zároveň však vůbec nemůže říct, co je, protože je to něco nevýslovného. Z toho plyne rozporuplnost jeho knížky. Někdo si tam dosadí svou prázdnotu a řekne: Nic v ní není. Někdo v ní uvidí Skutečnost a řekne: Je v ní všechno. Je to knížka ukazovací, která nemůže nic říct, nic dát, dokud si sami nevezmeme a sami neztratíme. Jen volá: Podívej, tady...

11 08.10.2014

Tato útlá knížka podává v sérii stručných obrazů prostý, ale silný příběh plný vášně, bolesti a ztracených nadějí. Je to spíš báseň než próza, její krásný, poněkud archaický jazyk má melodii a rytmus. Pro mě velice milé překvapení.

11 30.06.2013

Místy to byla skvělá zábava, místy balancovala na hraně trapnosti, ale převážně, vzhledem k mé počáteční nedůvěře, až překvapivě dobré čtení. Hitler, který se ocitne v současném světě a kterého mají všichni jen za skvělého imitátora, získá prostor v televizním vysílání. Pro něho je to nacistická propaganda, pro ostatní zábavná show: To přece nemůže myslet vážně, když říká takové nestoudnosti. A potěšilo mě, že autorovi se celkem podařilo zachovat ambivalentní postoj, který chovají ostatní postavy k Hitlerovi (myslí to vážně, nebo si dělá legraci?), i v rámci vztahu čtenáře ke knize jako celku a nesklouzl do mělkého a laciného humoru, kam měl, přiznejme si, občas našlápnuto. Stejně jako posluchačům proslovů televizního “baviče” Hitlera, jak tu už bylo mnohokrát napsáno, i mně občas přecházel mráz po zádech.
P.S. Při čtení komentářů jsem si všiml, že někteří čtenáři v sobě sledovali se znepokojením záchvěvy lidské sympatie k “strýčkovi Dolfimu”. Možná nám z různých důvodů dělá potíže to přijmout, jako monstrum a démon neklade naší duši takový odpor, ale o to důležitější může být vyrovnat se nějak s šokujícím faktem: Hitler byl kupodivu také člověk.

10 11.08.2014

Homér mě překvapuje neobyčejně svěží a originální poetikou. Půvabná přirovnání. Uprostřed vraždění, probodávání mozků a vyhřezávání střev působí obzvláště překvapivě náhlé výlevy něžnosti, spjaté většinou s dětmi - Hektór s úsměvem sundává přilbu, které se děsí jeho synáček, Foiníx vypráví, kolikrát ho malý Achileus poblinkal, přirovnání s děvčátkem, které chce vzít do náruče, nebo s chlapcem bořícím pískové hrady.
Zajímavá i psychologie hrdinů: Je Achileus váhavý mstitel, obávající se věštby? Když popírá, že by o nějaké věděl, zřejmě lže. Často zde postavy říkají něco jiného, než si myslí. Achileus vzteky nad urážkou pláče. Héra křivě přísahá při styžských proudech. To vše zaráží. A aby mozaika byla ještě pestřejší, je tu Aiás padající hubou do kravského trusu. To už docela zavání satirou...

10 30.06.2013

Nebeský vězeň mě zaujal zatím nejméně z celé série. A to přesto, že se na scéně znovu objevil Fermín. Většinou je příliš depresivní a má jen pár světlých chvil, jako když se vytasí s odbojářem vyrábějícím figurky kadilů v podobě doni Carmen Polo de Franco. Jinak je to spíš takové propojování a dokončování vláken z předešlých dílů, tentokrát ovšem bez hlavního tajemného a pohlcujícího motivu.

9 17.08.2021

Neměl jsem zpočátku vysoká očekávání, myslel jsem, že to bude jen taková vata, ale byl jsem příjemně překvapen. Příběhy dvou outsiderů, potulného rytíře Dunka a jeho panoše, malého Egga. Egg je sice targaryenský princ, ale v podstatě funguje jako outsider z vlastní volby, což je možná ještě sympatičtější. Fantastické motivy jsou redukovány na minimum, a tak je to v podstatě příběh z Martinova středověku, se svou typickou syrově autentickou atmosférou.

9 01.05.2020

Autorův sloh ve mně od samého začátku narážel na značný odpor. Není věta, aby nebyla poetická. Spojuje nesouvisející, kupí paradoxy, zajíká se v nekonečných souvětích, která jako by chtěla říct všechno, a neřeknou nic. U každé druhé věty musíte přemýšlet, co vlastně znamená. Zuzanka, mladá dívka z Bellacu, prostě není normální. Připadá mi, že v ní není nic skutečného, že vše proměňuje v poetickou hru a ani nemůžete říct, že by to byla její vina, protože ona skutečnost prostě nezná, a tak od ní ani nemůže utíkat. Zuzanka je spíš zakletá.
Čtete o jejích dětských rozmarech, o tom, jak vyhraje v časopise cestu kolem světa, o cestě lodí, všude potkává různé postavy, věci a krajiny, všechno se motá a tančí v tom neskutečném poetickém blouznění a stále vás neopouští myšlenka: Zuzanka je naprosto mimo.
A pak se octne na opuštěném ostrově v Polynésii. Stráví tu dny, měsíce, roky. Jedinou společností jsou jí papoušci, rostliny, moře. Nevzdoruje jako Robinson, nechce ostrov civilizovat, ale poddává se mu. Propadá rytmu divoké, člověkem nedotčené přírody, barvám ptáků, vůni rostlin, hře světel, náruči moře.
Teprve teď mi začal ten omamný tanec slov dávat smysl. Co mi u slušné dívky z francouzského venkova připadalo bláznivé, co mi vadilo na Giraudouxově slohu, co mi v civilizovaném světě přišlo jako ztracenost a nepřípadnost, to je naprosto případné u dívky, která je opravdu trosečnicí, která je opravdu ztracena. Bez lidského protějšku, bez záchytného bodu, bez všech našich jistot ztrácí získané představy a zdánlivé povědomí, které má člověk sám o sobě, nepoznává se už, plete si vlastní emoce, její vědomí se potácí v extrémech mezi zvířecí přirozeností a bohem. Její osamělost se stává láskou, a když moře vyvrhne těla utopených, pečuje o ně bez odporu a beze strachu jako o své milé. Vlastní duše jí vyklouzla z rukou, aby mohla obejmout vše.
Když jsem četl první polovinu knihy, chtěl jsem ji dokonce odložit. To je na mě moc, říkal jsem si, to prostě není ke čtení. Ale pak jsem se spolu se Zuzankou ztratil, pak jsem jí porozuměl. Zuzanka a Tichý oceán je totiž skvost, který se otevře, až když se v něm ztratíte.

9 26.07.2014