see_sawandrew komentáře u knih

Obří potenciál čerpající z lovecraftovského vesmíru, ale bohužel ho pohřbívá autorova neschopnost vystavět dramatický děj. Škoda, že se před vydáním nedostal román do ruky přísnějšímu editorovi.

13.10.2022

Vem si dvacet deka Královského Toho, přimíchej špetku Hrobky značky Lovecraft a celé vař dvě hodiny v tatranském čaji. Jinými slovy není to ani trochu originální, ale skvěle to funguje.

1 08.08.2021

Námět výborný, tempo příběhu také. Co je pro mě nepochopitelné, je závěrečná změna stylu, která rozjetý vygradovaný příběh posílá do naprosto útrpné nudy. 60%

5 24.07.2021

Myslím, že významná prozaická díla H. P. Lovecrafta se dají dělit do tří základních skupin podle přístupu ke strašidelnému univerzu, které HPL vytvořil. PRVNÍ SKUPINU bych označil jako VZDOR. Ta je zastoupená ze všech nejméně a je poplatná dramatizaci, kterou Lovecraft vlastně zrovna nemusel. Nejtypičtějším zástupcem této kategorie jsou dvě povídky: Poněkud průměrná Hrůza v Dunwichi a velmi výtečná Věc na prahu. Tato díla obsahují více dialogů, jsou dějovější a narozdíl od většiny autorovy tvorby, zde se opravdu vyskytuje reálný boj lidské bytosti proti kosmickým hrůzám,. Ačkoli mají tato díla dusivou atmosféru, část jejich strašidelného kouzla se vytrácí právě díky porazitelnosti nepřítele. Podle tohoto schématu prakticky jede většina současné hororové produkce v literatuře a filmu, protože razantně posílil vliv napětí v epice. DRUHÁ SKUPINA se dá označit jako PŘIJETÍ a její zástupci mají mnohem blíže k pohádkám než k dnešnímu hororu. Ale právě proto, že díla v této kategorii přítomnost nadpřirozených sil prostě akceptují, dávají autorovi prostor se mnohem víc vyřádit a ukázat čtenářům trochu více mystiky. Neohroženým zástupcem této kategorie je novela Snové putování k neznámému Kadathu, která asi navždy zůstane nedoceněným klenotem autorovy tvorby. Přitom obsahuje tak ohromné množství prvků Cthulhu mýtu, že z toho přechází zrak. A konečně nejdůležitější a nejvýznamnější je TŘETÍ SKUPINA, tedy skupina KRITIKA. Sem patří většina významných děl HPL počínaje Barvou z kosmu a Šepotem ve tmě, přes všechny Charlese Dextery Wardy či Erichy Zahny až po vydařenou novelu V horách šílenství, otištěnou právě v tomto svazku. Všechna tato díla mají společný prvek minulého času a ichformy, přičemž vypravěč je zprostředkovaný nebo očitý svědek událostí, které jsou na něj poněkud moc. Vždy se však snaží aplikovat na věci, které viděla, kritické myšlení a pochybnost o svém vlastním mentálním zdraví. Tato nejdůležitější skupina děl HPL prošla během jeho autorského života jistou proměnou, od naprostého nepochopení hlavní postavy až po opravdu kritický až vědecký přístup, který je typický právě pro Hory šílenství. Na tomto díle, které považuji za stěžejní pro tento svazek, je nejlépe vidět Lovecraftova transformace z mysticismu do vědy, protože původně nadpřirozené až mytologické bytosti posunul na konci svého života do "pouhých" mimozemských bytostí (téma zpracované už dříve, například v Šepotu ve tmě). Právě třetí skupina je ta, kvůli které si pamatujeme Lovecrafta a v čem spočívá jeho jedinečnost. Totiž v popisu zla jako entity daleko větší, mocnější a nepochopitelnější, než jak ji zobrazuje moderní dramatický horor.

7 25.09.2018

Román děsivý právě díky tomu, že nikdy nepřekročí hranici uvěřitelnosti. 80%

5 21.03.2018

Proč se zrovna z této knihy stal hit, je mi fakt záhadou. Dívka ve vlaku obsahuje všechno, co je pro tento žánr typické. Včetně klišé. 40%

4 12.09.2016

Hlubina rozhodně není nikterak originální román. Davidson (pseudonymy fakt nemusím) si z dosavadní hororové fikce bere opravdu hodně. Paradoxně nikoli od Kinga nebo Barkera, ale především od literárního podivína H. P. Lovecrafta, ale také od slavného filmového tvůrce Johna Carpentera. Autor je ale dost zkušený na to, aby legendy hororového žánru pouze nevykrádal, nýbrž elegantně využil jejich oblíbených imaginací. Hlubina chytí a nepustí díky naprosto precizní formě, která se nezdržuje filozofickými bláboly, ale maximálně účelně a přitom vkusně vede čtenářovu pozornost. Je důvtipná, sugestivní a navzdory bizarnímu obsahu nikdy nezklouzává k naivitě a přehnané snaze vyděsit čtenáře za každou cenu. Výsledná děsivost Hlubiny stojí a padá na čtenářově představivosti a jeho ochoty připustit, že na Zemi může existovat něco mimo hranice našeho chápání. Hlubina je román o temnotě, představivosti a hlavně o prvotním strachu každého živého tvora. A pokud jejího antagonistu, ukrytého jedenáct kilometrů pod hladinou moře, něco charakterizuje dokonale, pak je to věta: "Kdybyste chtěli něco ukrýt - kdybyste byli řekněme bůh a mohli jste to zařídit - kdybyste chtěli ukrýt tu nejhorší, nejnebezpečnější věc, jakou si dovedete představit... kam jinam? To mi povězte. Kam... JINAM?" 90%

2 21.02.2016

Allamagoosa a Růže pro Algernon. I kdyby v knize nemělo být nic jiného k přečtení (jako že je), zasloužila by si maximum. Vrchol imaginace a autorského mistrovství, kterého později dosáhl snad už jen Bradbury. 100%

1 21.08.2015

Miéville vztyčuje prostředník všem, kteří si v dnešní době hrají na opravdové scifaře. Všechny tradiční propriety science fiction nechává prostě jen existovat a sám se pouští do mnohem neprobádanějších vod - do xenolingvistiky. Tak ambiciózní téma dokážou úspěšně ukočírovat jen opravdu velcí spisovatelé a Miévilleovi se to i přes jistá zaškobrtnutí podařilo. Ambasadov je jedna z nejpozoruhodnějších knih, jakou jsem kdy četl. Není Miévilleova nejlepší, na to má příliš fádní a nedramatickou formu. Její obsah je ale tak bizarní, zneklidňující a úchvatný, že ji nelze nazvat jinak než štikou ve sci-fi rybníce. 75%

3 21.08.2015

Je otázka, jestli Vonnegut vůbec tušil, jak strašně nadčasovou knihu napsal. Většina satirických prvků je stále aktuální i dnes. Román by si určitě zasloužil větší hloubku, ale jeho poselství je více než jasné a až nepříjemně mrazivé. 80%

7 23.07.2015

Silná kniha. Netřeba se zabývat formou, obsah je sám o sobě působivý. 80%

Zatímco první dva díly trilogie Bas-Lagu se držely tradičních narativních principů a budovaly příběh v podstatě konzistentní, Železná rada je spíše mozaikou desítek příběhových linií v různých časech, aby dohromady vytvořila jakousi kroniku války s Tešem a současně historii Věčného vlaku. Pozitivní je neuvěřitelná komplexnost, která nepostrádá logiku ani typickou bezútěšnou atmosféru kontinentu Rohagi. Slabinou je, že více než kdy dříve jsou znát Miévilleovy rezervy ve vyprávěcím stylu, a tak se mnoho scén tříští právě tam, kde bychom čekali gradaci. Každopádně jako uzavření trologie je Železná rada zdařilá část, bezchybně protkaná hutnou atmosférou a v neposlední řadě také autorovým cynismem, který veškerou romantiku drtí pod koly Věčného vlaku. 80%

09.09.2014

Buď Kinga už definitivně zblbli jeho vlastní fanoušci a skutečně uvěřil tomu, že "mistr hororu" je nálepka právě pro něj, anebo mu při psaní stojí za zadkem literární agent a v zájmu trhu a očekávání čtenářů ho nutí do každého příběhu sypat hororové propriety. Ve výsledku tu máme krásný nostalgický příběh, který je z neznámého důvodu nastavován naprosto zbytečným pokusem o duchařinu. Debilní podbízivý přebal jako pro padesátkový filmový horor tomu samozřejmě nasazuje korunu. Typický případ, kdy se od autora očekává něco zcela jiného, než v čem spočívají jeho největší přednosti - tedy v postavách a jejich obyčejných příbězích. 70%

1 20.01.2014

Troufám si tvrdit, že právě tato část Lovecraftových sebraných spisů tvoří naprosté jádro autorovy tvorby. Když opomenu následující svazek, který obsahuje asi nejlepší Lovecraftovy povídky vůbec - znepokojivou Barvu z vesmíru a geniální Šepot ve tmě, musím právě tuto knihu označit za hlavní bránu do bizarní fantazie autora. Dle mého názoru k tomu však paradoxně nedochází zásluhou populární povídky VOLÁNÍ CTHULHU ani nejdelší Lovecraftovy novely PŘÍPAD CHARLESE DEXTERA WARDA. Tou velmi náročnou, přesto téměř geniální sondou do lovecraftovského multiverza je novela SNOVÉ PUTOVÁNÍ K NEZNÁMÉMU KADATHU. Není těžké si všimnout, že většinu svých děl autor pojímá ze stále stejné perspektivy: zvolí nespolehlivého vypravěče, který v ichformě nejprve podotkne, že jeho okolí či on sám již pochybuje o jeho/své příčetnosti a následně vylíčí události, které k jeho zešílení vedly. V několika připadech se pak vypravěčem stává osoba, která se pouze doslechla o hrůzách, které se odehrály. V každém případě se vypravěč snaží držet zdravého rozumu a pomocí pevné logiky oddaluje verdikt "nadpřirozeno" až do krajních mezí. Novela SNOVÉ PUTOVÁNÍ K NEZNÁMÉMU KADATHU je však koncipována zcela jinak. Lovecraft ji napsal v er-formě a jako vypravěče zvolil sám sebe. Nikoli vyprávěním, ale svým typickým popisem děje líčí příběh Randoplha Cartera, který je nespokojen s jedním ze svých snů, a proto se vydává do tajuplné Snové říše, aby poprosil bohy Země o přístup do nádherného města, které si vysnil, a kam se záhadných důvodů nemůže vstoupit. Jeho bizarní putování Snovou říší není provázeno logikou, natož nějakou psychologií postavy. Lovecraft v podstatě motivace Cartera či jiných postav vůbec nepředstavuje a soustředí se pouze na kouzelný popis tvorů, předmětů, měst a podivných zákoutí "Dreamworldu", který v mnohém připomíná říší Fantazie ve slavném Nekonečném příběhu. Během celé novely Lovecraft chrlí nejen znamenitě vygradované příběhové linky, ale především hromadu odkazů na celou svou tvorbu. Navazuje na své povídky o snech (většina vyšla ve druhém svazku s titulkem Měsíční močál), bezstarostně vkládá odkazy na mýtus Cthulhu i na děsivý pantheon Vnějších bohů i Velkých bohů, od věčného Azathotha přes jednu z hlavních postav Nyanlatrotepha až po žlutého kněze Hastura. To doplňuje, jak je u něj zvykem, velmi rozsáhlým bestiářem, kde figurují ghůlové, gugové, noční zebouni, gholové a dokonce ultharské kočky. Díky této podivuhodné patlanici se ze Snového putování stává jednak lovecraftovský slabikář, nabitý vším, co tento autor vymyslel, ale především neskutečně poutavá, dojemná i značně děsivá pohádka, v níž Lovecraft dokonale spojil naivitu všech svých děl s nepředstavitelně hrozivými prvky svého fikčního světa. Těžko v jeho tvorbě ještě najdu něco tak nabitého fantazií a upřímnou touhou po naivním snění. Celá kniha za 85%, Snové putování samozřejmě za sto.

2 23.12.2013

Je paradoxní, že zatímco méně dějové a popisy natřískané Perdido se odehrává v jediném městě, tedy v Novém Krobuzonu, dějovější a celkově méně popisná Jizva představuje polovinu světa Bas-Lagu v celé jeho kráse i bizarnosti. Ano, podobně jako u prvního dílu trilogie lze Miévilleovi něco málo vytýkat - v Perdidu se místy nechal příliš unášet dějovými odbočkami, Jizva naproti tomu lehce trpí roztříštěností děje a příliš častým střídáním POV segmentů. Pořád jsou to ale jen nepatrné vady na kráse, které se v dokonale promyšleném dějovém spletenci objevují. Jizva je důkladnější, nepředvídatelnější a ještě o chlup více zneklidňující než Nádraží Perdido a více než kdy jindy je v Miévilleově tvorbě znát řemeslo a především neuvěřitelná fantazie. 100%

1 14.12.2013

O obsahové stránce se nemá cenu moc rozepisovat, pravá tragédie je až nesmyslná (ne)strukturovanost lekcí, kde se plácá páté přes deváté bez jakékoli logické souvislosti či praktičnosti pro výúku. Naprostá absence aktivizačních prvků v textu (jako je přehledné ztučňování důležitých rozdílů či správně organizovaná tabulka) dokonale ztěžuje orientaci a sráží chuť k učení - natož nábavu - hluboko pod nulu. Ruce pryč, nejen pokud se chcete učit anglicky, ale i pokud máte v úmyslu učit někoho jiného.

Gaimanovo nepřímé pokračování Amerických bohů má spoustu mušek, zbytečných scén a nekonzistentních pasáží, ale je to tak roztomilá kniha napsaná tak lehkým stylem, že ji ani kritizovat nechci. 75%

11.10.2013

Svýho času jsem si k téhle knize udělal i mapu, abych se v té hrobce vůbec vyznal. Mapa se stěží vešla na formát A2. Dneska už si na sérii Grail Quest - a vůbec na gamebooky - málokdo vzpomene, a je to škoda. 90%

05.09.2013

Kniha osciluje mezi naprosto geniálním rozborem pohádkového žánru a nesourodou vatou. Každopádně jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem kdy četl. 80%

2 02.09.2013

Nejzajímavější na tom je, že přes znepokojivý, depresivní a fantaskni námět je Piknik u cesty vlastně jen o lidské bytosti. A je to tak správně. 85%

2 02.09.2013