Richard Skolek
komentáře u knih
Opravdová kuráž
Charles Portis
Vtipný, milý a po všech stránkách skvělý westernový příběh o čtrnáctileté dívce, která se rozhodne pomstít smrt svého otce. Příběh má všechno, co ke správné kovbojce patří, přesto si zachovává nadhled a je pohlazením po duši. Existuje-li kniha, kterou bych směle doporučil komukoliv, je to právě True Grit.
Podle knihy byl v roce 2010 natočen rovněž vynikající film, kterému se podařilo vystihnout specifickou atmosféru příběhu. Kromě řady hvězd v něm hraje i skvělá Hailee Steinfeld, které bylo v době natáčení opravdu pouhých čtrnáct let.
Kaštánek
Søren Sveistrup
Vynikající detektivka se svižnějším způsobem vyprávění. Seriál, který byl podle knihy natočen, je ale paradoxně ještě o chlup lepší.
Pojídači mrtvých
Michael Crichton
Překvapivě dobré. Styl dávných cestopisů dokázal autor napodobit skvěle; velmi chytře si také hraje s tím, že se (fiktivní) původní text zachoval pouze v překladech, které jsou zatíženy různými chybami.
P. S.: podle knihy byl natočen film 13th Warrior (Vikingové). Ten není špatný, značná část předlohy ovšem na plátno převést nešla a autoři ji bohužel ničím nenahradili.
Hvězdná pěchota
Robert A. Heinlein
Četl jsem podruhé a byl jsem znovu fascinován tím, jak dobře má autor svůj svět promyšlený. Všechno tu dává smysl, všechno tu má logické zdůvodnění; zásadní součástí výcviku jsou i lekce vojenské filozofie, kterým se tu věnuje překvapivě hodně prostoru. Armádu navíc Heinlein popisuje tak, že by do ní člověk hned vstoupil, ačkoliv je jinak zapřisáhlý pacifista. Je to zkrátka dílo, které donutí k hlubšímu zamyšlení nad vlastními hodnotami.
Skvělý je i film, který se děje knihy drží relativně věrně, používá ho ovšem ke zcela opačnému poselství – místo oslavy vojenství jde o satiru. Traduje se dokonce, že režisér Paul Verhoeven tento aspekt podtrhnul tím, že si do hlavních rolí záměrně vybral nadpozemsky krásné, ale herecky neobratné aktéry.
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Naprosto fascinující kniha, po které se člověk na stromy nemůže dívat stejnýma očima.
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Po slabším druhém dílu se Asimov vrací k velkolepým galaktickým machinacím, které mu svědčí nejvíc, a završuje tak (původní) trilogii ve velkém stylu. Opět se tu střetávají různá pojetí světa, opět postupně rozplétáme sítě intrik, které ovšem nestojí na překvapivých a nevypočitatelných hrdinech, nýbrž na organizacích, jež se vždy řídí neměnnými a přísně logickými principy.
Nadace a Říše
Isaac Asimov
Po první knize jsem se velice těšil, jsem ale mírně zklamaný. Asimov je vynikající v grandiózních myšlenkách a hlubokých filozofických úvahách, tam mu není rovno. Jeho povídky jsou famózní. Pokud ale píše delší příběh, v němž se objevují i zcela obyčejní lidé žijící obyčejné životy, výrazně mu dochází dech – postavy jsou ploché, rozhovory úmorné.
Orbis Tweetus
Otto Bohuš
Na mě příliš chaotické. Základ tvoří dobré, ale často recyklované marketingové rady, které bohužel vzhledem k omezení délkou nelze nijak vysvětlit či rozvést. Tato moudra potom střídají velmi kreativní texty, které jsou ovšem naprosto náhodné. Některé mě pobavily, některé překvapily svou hravostí, zhruba u poloviny jsem kroutil hlavou a přemýšlel, proč vlastně v knize jsou a co jimi chtěl autor říct.
Když ti to udělá radost...
Michal Viewegh
Dárek od Alzy. Jako celek je to docela bizarní – povídky spadají do různých žánrů, tónem ani stylem vůbec nejdou dohromady. V některých je nepochopitelná spousta překlepů, jiné působí neukončeně a zdá se, jako by byly vytrženy z nějakého většího celku. S výjimkou Sobotové a Renčína také žádný autor příliš nezaujme, i ti slavnější jsou tady jaksi nevýrazní.
Velitelem města Bugulmy
Jaroslav Hašek
Občas absurdní, občas nepříjemně realistické, i v dnešní době překvapivě vtipné.
"Já sám nevím, kolik mám mít mužů v pluku, poněvadž mně neposlali žádných direktiv. Dostal jsem rozkaz sestavit pluk, tak jsem ho sebral. Ten má kamaráda, ten také, a tak to rostlo. Až jich bude moc, nazvu to třebas brigádou. Kam proti nám kozáci."
Ledové peklo
John W. Campbell Jr.
Famózní sci-fi horor, na kterém mě ale zdaleka nejvíc zaujala ta neobvyklá možnost srovnání. Who Goes There je kniha z roku 1938, a donedávna to byla jediná verze tohoto příběhu. V autorově literární pozůstalosti byl ovšem před pár lety objeven román s názvem Frozen Hell, který zjevně posloužil jako předloha. Je nesmírně zajímavé procházet obě verze a dívat se, jak autor text vylepšil.
Příběh se dočkal několika filmových zpracování, nejznámější a nejlepší je The Thing z roku 1982.
Nadace
Isaac Asimov
Vynikající klasické dílo, a také jeden z mála příkladů sociologického způsobu vypravování. Kniha rozhodně není pro každého – nejde tu o postavy, nejsou tu žádné vesmírné bitvy, autor se zaměřuje jen a pouze na myšlenky. Právě tím je ale tak fascinující a poutavá.
Noční recepční
John le Carré (p)
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli je Noční recepční dobrá kniha, nevěděl bych, co mu na to odpovědět. Je to rozhodně velkolepé dílo, po jehož dočtení mám ovšem docela rozporuplné pocity. Próza je to úchvatná, všechna čest. Je znát, že Le Carré dlouho pracoval pro britské tajné služby, prostředí špionů, intrik a tajných operací je popsáno neuvěřitelně detailně. Na druhé straně, právě v tom je problém. Veškerý děj je utopený v záplavě často zcela irelevantních podrobností, vše je rozepsáno tak obsesivně, až si člověk teskně vzpomene na nekonečné vsuvky Huga nebo Melvilla. Příběh navíc jaksi vymizí do ztracena a nemá žádný zřejmý vrchol, což je sice (nejspíš) realistické, ale čtenářsky extrémně frustrující.
P. S.: chápu, že nakladatel se anotací snažil zaujmout, ale popsat tuto knihu jako "akční špionážní román" je opravdu absurdní. Noční recepční je všechno, jen ne akční.
Jací jsme dnes - Česko od roku 1989 očima investigativního novináře
Jaroslav Spurný
Nedovedu posoudit, nakolik je kniha pravdivá. Spurný sám nakonec v úvodu zdůrazňuje, že jde vždy pouze o jednu verzi a že velmi záleží na tom, co vybereme a jak to interpretujeme. Jedno je ale děsivé a žádnému výkladu to nepodléhá – u moci jsou v podstatě stále ti samí lidé. Je to jako nekonečná divadelní hra – dnešní mocní se v menších rolích objevují už na začátku, ti někdejší dnes za nitky tahají zpoza opony.
Ostrov doktora Moreaua
Herbert George Wells
Ve své době nejspíš tato kniha musela působit jako zjevení, musím ale říct, že jako současný čtenář jsem z ní byl docela zklamán. Zápletka je mimořádně zajímavá, vyhýbá se ale hlubším etickým úvahám, což je z mého pohledu to hlavní, čím by dílo mohlo být skutečně nadčasové – technologie samozřejmě zastará, otázky si ovšem klademe stále tytéž. Doktor Moreau své postoje vysvětlí poměrně podrobně, k žádné obsáhlejší myšlenkové konfrontaci ale nedojde, protože záhy umírá. Další příležitost by se snad nabízela na konci, kdy se hrdina vrací do civilizace, v níž se najednou necítí dobře, ani to ovšem není nijak rozvinuto. Celkový dojem potom příliš nezlepší ani to, že příšery/experimenty jsou popsány docela nevýrazně – nejsilnější atmosféru má kniha na začátku, kdy se před hrdinou většina z nich skrývá, pak je ale "vidíme" čím dál častěji, a tím se kouzlo vytrácí.
Marné milování
Oldřich Mikulášek
Úchvatné. V poetičnosti se Mikuláškovi vyrovná snad jedině Seifert.
Byl večer, cvrčkem v tichu sladký.
Záhadný hvězdou. Prostý tmou.
Záhada Sfingy
Josiah Bancroft
Pokračování Bancroftovy série je úplně jiné než první díl a musím říct, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si na to zvyknul. Místo jedné hlavní postavy jich najednou sledujeme pět, místo pomalého děje s řadou alegorických a filozofických prvků sledujeme zběsilé pirátské dobrodružství, které se ke konci mění v jakousi těžko uchopitelnou šílenost připomínající třeba Ostrov doktora Moreaua. Jakmile jsem však tento výrazný vypravěčský posun vstřebal, opět jsem si tuto unikátní fantasy sérii neuvěřitelně užíval – i druhý díl neustále překvapuje a graduje.
Jsem opravdu zvědavý, s čím Bancroft přijde příště.
O myších a lidech
John Steinbeck
Krásný příběh vystavěný jako divadelní hra. Vyprávění o osamělých a nešťastných lidech, kteří sní o tom, že to jednou bude lepší. Každý je v úplně jiné situaci a každému z nich brání ve štěstí něco jiného, osudu se ale nedokáže vzepřít ani jeden.
Dítě boží
Cormac McCarthy
McCarthy to čtenáři rozhodně neusnadňuje – přímá řeč bez uvozovek, zmatená chronologie, chaotické skákání mezi vypravěči i mezi nádherným poetickým jazykem a primitivními skřeky. Kdo vydrží, tomu se ze střípků začne skládat příběh o naprostém vyvrhelovi, který se dopouští stále horších a horších zločinů. Těžko říct, zda je ještě člověk, nebo už zvíře, nelze ho ale jen tak odsoudit. Při čtení se totiž neustále nabízí otázka – kdyby měl nějakého skutečného přítele, kdyby existoval aspoň jeden člověk, kterému by na něm opravdu záleželo, zachránilo by ho to? Stačilo by to, aby nepadnul tak hluboko? I on je přece, jak připomíná autor, dítě boží.
Letní kraťasy
Šárka Hieková
Letní kraťasy jsou povídkovou sbírkou čtyř autorek. Kniha zatím vyšla pouze elektronicky a je ke stažení zdarma, autorky přitom zdůrazňují, že se ony i všichni spolupracovníci vzdali honoráře – spokojený čtenář má případně podpořit dětský hospic Dům pro Julii. Na Databázi knih mají v tuto chvíli Letní kraťasy devadesát pět procent a spoustu nadšených hodnocení, při pozornějším pohledu ale člověku neujde, že drtivá většina je přímo od autorek nebo od lidí, kteří se na vzniku knihy nějakým způsobem podíleli. Jak to tedy je? Jde o bohulibý počin a o texty, které by klidně mohly vyjít i klasickým způsobem, nebo o rozporuplnou marketingovou strategii, která má slabšímu dílu přitáhnout alespoň nějaké čtenáře?
Povídka „Díky ti, Franzisko“ od Miriam Blahové příběhově není marná, řemeslně je ale jednoznačně nejslabší. V textu je jedna krkolomná formulace za druhou, autorka navíc pořád dokola chybně uvozuje přímou řeč. U trojice Anet, Adam a Aleš, která se často objevuje společně, si také člověk vzpomene na známou zásadu o pojmenovávání postav – jak se zmatený čtenář rychle přesvědčí, její nedodržování je poměrně nepříjemné, zvláště když jsou daná jména i stejně dlouhá.
„Teorie prvního polibku“ od Theresy Black vypadá o poznání lépe – text je daleko vyzrálejší a zajímavější, na začátku navíc také velmi vtipný, ačkoliv to se později vytrácí. Slibně rozjetý děj ovšem naprosto nepochopitelně končí v půli, jako by se blížil deadline nebo jako by si autorka jeden den řekla, že už ji to prostě nebaví. Marně přemýšlím, kdy jsem viděl náhodnější a uspěchanější konec. Je to podobné, jako bychom úspěšně zničili Prsten moci a zbytek děje sfoukli dvěma odstavci.
„Jinolický trip“ Jany Jánské se odehrává v alternativní realitě, kde nadržené náctileté dívky neustále manicky odhazují svršky a agresivně se vnucují chlapcům. Slovo „trip“ se hodí, příběh je hodně překomplikovaný a na logiku se v něm nehraje – první půlka je řetězec extrémně nepravděpodobných náhod, v druhé už se kauzalita ani nepředstírá a věci se prostě dějí.
„Klíčové rozhodnutí“ od Sarah Parsley je řemeslně i příběhově nejlepší, a to s velkým náskokem. Na konci se sice všechno vyřeší přehnaně rychle a jednoduše, celkově jde ale o dobře napsaný text s příběhem, který zaujme a člověk se u něj nechytá za hlavu. Je to pravděpodobně také jediná povídka, kterou by byl „standardní“ nakladatel ochoten vydat tiskem.
Sbírku čtyř romantických příběhů uzavírá pohádka „Tlapka a Hvězdička“ od Šárky Hieke, která se sem nehodí ani žánrem, ani cílovou skupinu, ani tématem. Rozhodnutí zařadit ji do této knihy je záhadnější než průměrný díl Akt X a není nijak objasněno, autorka navíc není uvedená na přebalu, na konci na rozdíl od ostatních nemá medailonek, a vypadla dokonce i z tiráže. Napadá mě snad jen to, že omylem napsala něco úplně jiného, ale měla už slíbené, že v knize bude.
Co se týče úpravy, je potřeba velmi pochválit nadstandardní korekturu, překlepů je v textu jen pár, což zvláště u knihy zadarmo překvapí a potěší. Redakční práce je naopak naprosto nedostatečná, zjevně neproběhla ani poctivá mravenčí práce, kdy by se šlo větu po větě, ani celková konzultace příběhů, která by většinu zmíněných problémů snadno vyřešila. Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o začínající autorky, tady to nakladatel trestuhodně podcenil. Zcela odbyté je bohužel i formátování elektronické knihy – chybí interaktivní kapitoly, aby se mezi příběhy dalo jednoduše přepínat, ve druhé povídce se neustále mění barva písma, nezobrazují se drobné typografické ilustrace apod. Jsou to drobnosti, jedná se ale o věci, které bych uměl udělat i já, takže jsou jasným dokladem, že knize žádná přehnaná péče věnována nebyla. A je to škoda – žádná z povídek není vysloveně strašlivá a věřím, že nás autorky třeba časem příjemně překvapí. Tady je ovšem nakladatel nechal ve štychu.
Zkrátka a dobře – na Dům pro Julii přispějte, Letní kraťasy si ale můžete nechat ujít.