Rade komentáře u knih

Naprosto autentická atmosféra pozdní normalizace a celého toho marasmu, kdy už skoro nikdo nevěřil ničemu; tu a tam přetrvávající dávné ideály, či spíš iluze brutálně rozervala sovětská okupace v srpnu 1968. Obrázek šumavského ospalého městečka ve dnech mládežnického setkání, s tím vším lživým jásavým pozlátkem a přetvářkou. Přehlídka uvěřitelných vztahů, kdy na povrch vyplouvají ty nejrůznější lidské povahy - hrabivost, závist, strach, kariérismus, ale občas taky slušnost a lidskost.
Plus za Václava Havla, Vasila Mohoritu a Davida Jana Žáka, i za anglického prince Williama, ale jiného, než kterého dnes známe, přiznám se, že jsem o něm vůbec nevěděla Malinké minus za Evu - správně Věru - Špinarovou.
Dala bych asi čtyři hvězdy, ale pro tu skvěle vystiženou atmosféru (já bohužel ty časy pamatuju) a taky pro opravdu působivé psaní, které ani trošku nešustí papírem, což u našich autorů/autorek bývá někdy problém, přidávám tu poslední hvězdičku. A možná i proto, že autor zřejmě není úplně na výsluní v tom zástupu současných českých spisovatelů/spisovatelek. Anebo jsem si ho prostě jen nevšimla, což by byla škoda.
*
„Už za chvíli se od hotelu Zlatá hvězda vydá slavnostní průvod a bude pokračovat projevem Vasila Mohority na vimperském náměstí.
Z amplionů budou prskat pochodové písně a pionýři a svazáci budou s mávátky a vlajkami před světly televizních kamer hledět k obloze, na které stříbrné stíhačky nakreslí souhvězdí, z nichž se čte budoucnost v zemi, ve které včera znamená okupaci a zítra taky.
A až rozzářený svátek SSM pohasne, promění se Vimperk zase v zapomenutou díru Šumavy, kde se bude chlastat, ničit státní majetek a nadávat na Pražáky a komunisty.“

39 09.11.2022

Spíš zklamání.
Zhruba první polovina se mi líbila, obsahovala totiž příslib, tajemství; příběh byl zajímavě vygradován, ženě, skrývající svou totožnost a utíkající před zločinným gangem, jsem fandila.
Jenže nakonec se z toho vyklubal neuvěřitelně překombinovaný spletenec, který mi nechtěně připomněl cimrmanovské zápletky…
Hodně mi vadilo, mimo jiné, že hlavní hrdinka v závěru vždy na něco přišla, něco odhalila…, ale čtenář se nic nedozvěděl, sledoval děj bez souvislostí, které nechápal, jen trpně čekal na konec, kdy bylo - snad - vše vysvětleno. Mě ten konec tak otrávil, že už jsem se ani nesnažila vše do detailů pobrat…
Škoda, autorčiny detektivky Pět, Slepí ptáci i Stín jsem považovala za výborné, tady se to v závěru hodně pokazilo, aspoň pro mě. Navíc je ukončení takové polovičaté a až příliš navádí k četbě pokračování, do něj se ale už pouštět nebudu.

Jen drobnost, netuším, zda jde o mizerný překlad nebo nepozornost autorky: Pozvání do kavárny na italskou kávu, objednání "kapučína", přičemž obsluha po chvíli servíruje šálky čaje. Ale za chvíli se zase mluví o pozvání na kávu...

30 04.11.2022

Osvěžující oddechovka, rozjíždějící se zcela nenápadně a pokračující jako smršť nečekaných situací, kdy si říkáme, tak kam až…? Vtipné tím věcným suchým humorem, který mám tak ráda, s prvky lehké nenápadné absurdity. A který celý detektivní příběh posouvá úplně jinam.
Moc jsem nečekala, ale za mě dobré, pobavilo!
*
„Dívám se na pohovku. Je moc krátká. Je bytelná a určitě měkká, ale příliš krátká. Potom si ji v duchu srovnám s místem, kde bych spal, kdybych nestihl utéct před sekerou. Rázem vypadá dobře.“
*
„Udělal jsem pár chyb, vím to. Ale přesto si nehodlám nic vyčítat. V takové situaci jsem poprvé: nejsem zvyklý ukrývat mrtvoly nebo likvidovat důkazní materiály. Situace je pro mě nová a překvapivá. Totéž platí pro celý život, jak jsem hořce poznal. Všechno se děje poprvé a naposledy.“
*
„Trochu mě mé myšlenky vystrašily. Říkám si, že člověk neví, co má v hlavě, dokud ho to nenapadne.“

37 30.10.2022

Detektivní příběhy Jiřího Březiny mají vzestupnou úroveň. Nejsem si úplně jistá, zda je takto podaný příběh reálný, ale každopádně se čte dobře. Několik samostatně rozpracovaných linek je teď kurzu, tady jde navíc nejen o různá místa, ale pokud jsem to dobře pochopila, i odlišný čas. Ale poskládané je to celkem povedeně, i když zpočátku poněkud tápeme a občas se prodíráme poněkud rozvleklým čtením.
Konec je takový rozplizlý, ale ono to tak v životě bývá… Jako čtenářka detektivek mám ale raději konce se zadostiučiněním, na druhou stranu oceňuji věcný a celkem nesentimentální přístup.
Pro českou detektivku dávám ale přece jen palec nahoru.

41 29.10.2022

K četbě můžete přistupovat dvojím způsobem: Budete hlídat každou nelogičnost, nepravděpodobnost, tedy zejména v úvodu, protože pozdější děj v lese nemá samozřejmě s pravděpodobností a uvěřitelností nic společného.
Nebo nebudete nic řešit, protože si budete chtít četbu užít; pokud hledáte chyby nebo logiku, budete mít od příběhu odstup a neužijete si to ani trochu…
Já se vydala takovou prostřední cestou. Parta mladých lidí, vydávajících se vstříc letnímu dobrodružství na chatě v lesích, musela být s ohledem na další děj rozporuplná, logicky musel být každý jiný, charaktery vyhraněné a vztahy ve skupině napjaté. To chápu. Co mi vadilo asi nejvíc, bylo ne moc uvěřitelné pubertální chování skoro třicátníků; jako by všichni ustrnuli někde na té střední škole a chovali se jako parta nevybouřených a nemyslících teenegerů. No a pak třeba ta podivnost, kdy je příjezdová cesta v lese zatarasená až do výše ramen spletí větví a naši přátelé, kteří musí pokračovat v cestě pěšky, pracně tuto zátarasu na cestě přelézají… No nevím, nebylo by lepší ji prostě lesem mimo cestu obejít…? :)
Jinak strašidelný temný příběh v lese byl rozehrán celkem povedeně, mělo to atmosféru a pár chvilek tam bylo opravdu znepokojivých a hrůzostrašných. Jasně, zdálo se mi, že v tom je něco z Karikovy Trhliny, něco z filmu Záhada Blair Witch, možná něco z Kinga (kukuřičné pole), což může někomu vadit, ale nakonec proč ne, mohla to být spíš inspirace.
Závěr se myslím kupodivu docela podařil, ukončený příběh a přesto nedopovězený…
Doporučuju číst někde o samotě a večer za tmy, pak se vám bude zdát kniha prostě lepší.

39 26.10.2022

Jedna z těch vzpomínkových knížek, které hodně chytnou za srdíčko. Vzpomínky na dětství Zdeňka Drozdy ukazují život ve vší syrovosti, jsou tak autentické a opravdové, z každodenních běžných zážitků malého kluka ze sociálně slabé rodiny v poválečných pražských Vršovicích nám vyvstává až neuvěřitelně drsný příběh, kdy se nám stahuje hrdlo a máme chuť vykřiknout: takhle ne! A nakonec obdiv a palec nahoru pro malého statečného kluka s ryzím srdcem, který se uměl rozdat, ale taky se pro správnou věc poprat a postavit se bez fňukání nepříznivému osudu.
----------------
Pro mě přidaná hodnota za Vršovice. Sama jsem z Vršovic, v nových Vršovicích jsem bydlela na dvou místech do 15 let a do školy ve Vršovicích chodila až do maturity. Staré Vršovice byly mou doménou na gymplu, takže jsem vršovický místopis, tak, jak ho malý Zdenda podával, velmi ocenila, knížku četla s mapou a snažila se rozklíčovat místa popisovaná v knize.
Ulice Na Spojce, kde rodina bydlela zpočátku, je jen pár bloků od mého gymplu, do hospody U Pepíčka jsme chodili na stojáka na točenou kofolu; je to už hodně dávno, ale ta hospoda, jak tak koukám na mapu, se stále jmenuje U Pepíčka…
Ulice Nerudova, kde bylo druhé „kosí hnízdo“, je dnes ulice Charkovská, Heroldovy sady a Gröbovka byly i moje parky (do vily Gröbovka jsme chodili s družinou na výtvarnou výchovu), a do vršovické sokolovny ve starých Vršovicích mě moje maminka jako malou holčičku vodila do „rytmiky“. A v Krymské (v době "kosího hnízda" Husově) jsme stávali nekonečnou frontu na tuzexové džíny, pamatujete, pražští pamětníci sedmdesátých let?
Jo jo, Vršovice jsou zlatý i pro mě…

40 24.10.2022

Až mě překvapuje, že se vrhám do tohoto historického dobrodružství po osmé, a přestože takové čtení vůbec není můj šálek, dost mě to baví. Přemýšlím proč, asi nejspíš proto, že se mi to zdá tak skutečné, opravdové.
Historickou beletrii moc nemusím, většinou mám pocit, že dnešní člověk není schopen podat věrohodně dávné časy. Tady se mi zdá, a vlastně vůbec netuším, zda oprávněně, že jsem se přenesla v čase a spoluprožívám s našimi třemi hrdiny skutečné dobrodružství na začátku 17. století, tentokrát v dávné Kremnici. Fandím autorovu dynamickému způsobu psaní, jeho obrazy jsou tak živé, že netřeba ani příliš fantazie, autor píše tak, že se mi před očima odvíjí barvitý film.
Při čtení slyším dusot koňských kopyt, rachocení povozů a řinčení zbraní, případně sedím v krčmě s pečínkou a holbou piva a klábosím s mručivým Steinem, delikátním Barabičem a znepokojivým Jarošem. A pak vzhlédnu od knihy – a jsem skoro překvapená, že jsem v obýváku 21. století…

50 20.10.2022

Divadelní hra shlédnutá v divadle Na Vinohradech v Praze.
Stručně, protože výhrady mám k divadelnímu provedení, což je nad rámec naší databáze. Napětí, strach, přenesené na jeviště, jak níže uvedeno? Tady ani náhodou.
Celé představení pojato spíš jako komedie, jednotlivé postavy byly většinou přehrávané karikatury, s jednou zářnou výjimkou (civilní Aleš Procházka jako major Metcalf). Tuhle módu vše pojímat s komediálními prvky a pitvořením nechápu, viděla jsem takto i Romea a Julii a byl to pro mě dost děs.
Ale je to asi můj problém, lidi v hledišti reagují, tak se to spíš líbí.
Zápletka klasicky à la Agatha, lehce překombinovaná a krkolomně překvapivá, ale to nevadí, to přece čekáme, že? :)
Hodnotit budu až po přečtení vlastního textu hry, bylo by to k autorce nespravedlivé.

S humoristickými knihami mívám dost často problém, málokdy se naladím na stejnou notu jako autor, humor je prostě věc čistě individuální.
S humorem Betty Mac Donald a jejím pohlížením na svět jsem byla v jedné notě od první přečtené kapitoly, v mládí to byla pro mě autorka číslo jedna a k jejím knihám jsem se opakovaně vracela. Souzněla jsem i s překladem Evy Marxové, ne vždy se to podaří a někdy je překlad sto původní text pokazit.
Již dříve jsem se snažila o Betty Mac Donald něco zjistit, přemýšlela jsem, jak dalece jsou její knižní autobiografické příběhy totožné s jejím životem. Když jsem objevila tuhle knížku, hned jsem po ní skočila a přiznám se, že jsem ji pročetla s obrovským zájmem.
Zklamání, jak někde níže naznačeno? Rozhodně ne. Jen její knihy dostaly další rozměr; stejně mě ale překvapilo, jak se skutečnost lišila od knižní verze, zejména tedy ve Vejci a já. Ale nakonec proč ne? Spíš je zajímavé, jak věrohodně Betty příběh ve Vejci podala, tak uvěřitelně, že najednou jsou mnozí zklamaní, že hodně věcí bylo ve skutečnosti jinak. Nedávno jsem narazila na článek s životopisem Betty – a ten vycházel z autorčiny knihy Vejce a já se všemi podrobnostmi; vlastně málokoho asi napadne, že se nejedná o přesnou autobiografii. Že nakonec tím líným pijanem mohl být Bob, že maminka a sestry Betty ve skutečnosti bydlely za rohem a pomáhaly jí, soused (mimochodem syn „Hicksových“) jí chodil štípat dříví, aby v zimě s dětmi nemrzla…
Zaujal i soudní proces s bývalými sousedy Bishopovými („Kettlovými“), kteří se po vydání knihy po letech poznali. Ano, poněkud sžíravá ironie, která se nesoustřeďovala jen na vlastní osobu autorky, ale i lidičky okolo ní, mohla být zraňující…
My Bardovi proti všem – tohle motto, jak známe z knih autorky, byla však skutečnost. Soudržnost rodiny, tak jak jsem vnímala z knih, byla prostě i v životě Betty a nebyla ničím vymyšleným.
Smutný konec Betty mě vzal za srdce.
Obdivovala jsem Paulu Becker, jak pojala hledání Betty Mac Donald a s jakou empatií a osobním nasazením k tvorbě jejího životopisu přistupovala. Její osobní přístup i nadšení, s jakým sepisovala osudy Betty a její rodiny, mě strhlo, možná i víc, než bych čekala...
Plus za rozsáhlou přílohou s fotografiemi členů rodiny i domů, ve kterých Betty žila.

45 14.10.2022

Zopakováno po hodně dlouhé době.
Vtipné, chytré, člověčí, laskavé, plné životních pravd, jak jinak pojmenovat čapkovský pohled na svět s příběhy malých lidiček? Čapkovy povídky jsou možná i tak trochu předchůdkyněmi historických detektivních povídek Jiřího Marka. Nebo i povídek Josefa Škvoreckého se smutným poručíkem Borůvkou. Dokonce mě napadlo, že základ povídky Roalda Dahla Farářovo potěšení má předobraz v Čapkově povídce Čintamani a ptáci. Jasně, je to nesmysl, ale jde o obdobné téma sběratelského nadšence, který objeví senzační sběratelský kousek a dělá vše pro to, aby ho levně získal. V Dahlově případě končí drsným černým humorem, v Čapkova povídka má závěr smířlivě nostalgický.
Dobrá literatura se pozná podle toho, že je nadčasová, Čapkovo prvorepublikové psaní je vtipné, čtivé a srdíčko i rozum oslovující i po těch letech. Nezestárlo, naopak, zraje. Promlouvá k nám hodně silně, aspoň mně se tak zdá… Čím jsem starší, tím víc mě oslovuje.

„Nu, už je to venku, řekl jsem si, pravda je zachráněna. Ale hergot, copak je tohle celá pravda? Vždyť všechna tahle odhalení a zklamání, ty trpké pravdy, deziluze a hořké zkušenosti, to je jen ždibec pravdy; celá pravda je větší; celá pravda je, že velká a bláznivá věc je láska, pýcha, vášeň a ctižádost, že každá oběť je hrdinská a že lidský tvor ve své lásce je něco krásného a úžasného. To je druhá a ta velká půlka pravdy; ale to by člověk musel být básník, aby to dovedl vidět a říci.“

59 12.10.2022

Starý nemocný muž v chátrajícím domě ve větrném Tangeru. Opuštěný všemi, zoufale toužící po společnosti …
Opravdu? Zprvu se opravdu zdá, že je úplně sám, ležící bez pomoci v posteli v domě, kde už nic nefunguje, ani vodovod, ani americká lednice… Vzpomíná na svůj život, na své mládí v medíně ve Fezu a ze střípků vzpomínek nám vyvstává příběh muže dříve hodně úspěšného a žádaného, ale také zahleděného především do sebe, vůči ostatním kritického, neodpouštějící ho. Opravdu ho všichni opustili? Ano, stejně staří přátelé jsou už po smrti, děti už dávno vylétly z hnízda, ale náhle zjišťujeme, že je v domě i manželka, navštěvuje ho lékař, který přináší léky, v domě je posluhovačka…. Je opravdu tak sám? Nebo sám mnohé svým chováním zapudil? A možná ho právě ten spalující vztek a touha ubližovat, kterou k mnohým cítí, drží při životě a bez toho by už neměl důvod žít…
Nostalgické, nejednoznačné, chvíli soucítíme a cítíme smutek, chvíli nesouhlasíme.
Pro mě přidaná hodnota za Maroko a celý ten pro nás nezvyklý žebříček hodnot a úplně jiný pohled na svět. Jiný pohled na ženy a na vztahy se ženami.
Po letošní procházce v tetuánské medíně byla pro mě tahle útlá knížka to pravé, vzpomínky na labyrint uzoučkých uliček v medíně plný pokřikujících obchodníků a zahalených žen se mi propojovaly s knižním příběhem.
Čtyři plus.
*
„Vítr. Ten nepřítel. Vane z průrvy mezi jižním cípem Andalusie a severním cípem Afriky. Říká se, že tam je východ. Říká se také, že se zvedá ve stejnou chvíli jako slunce, ale na rozdíl od něho se nikdy nezastaví. Když přivane do Tangeru, začne vířit a už neví, kudy pryč. Pověsti praví, mimo jiné, že když přijde v pátek, přímo ve chvíli polední modlitby, svatí patroni města ho zadrží nejméně na sedm dní a sedm nocí. Někteří mu přisuzují očistnou moc, protože to vypadá, jako by čistil ulice, vyhání komáry a mikroby, zvláště ty, které nejsou vidět pouhým okem. Odnáší je s sebou a hází je do moře. Jestliže je Gibraltarský průliv znečištěný, je to kvůli východnímu větru, který do něho hází viry.“
*
„Protestuje po telefonu, písemně, posílá zpátky poškozenou látku, čeká týdny na prodavačovu odpověď. To ho zaměstná a dodá mu to síly; mstí se nečestnosti lidí a doby. Stává se silnějším než čas, ten starý a strašný společník, kulhavý pirát, prázdné nebe, bílá pláž, zem plná děr a studní, poušť ticha, zrádná ruka, zvrácený pohled. Ach, čas!“

32 05.10.2022

Překvapují mě spíše negativní komentáře, já knihu přečetla se zájmem. Ano, spoustu věcí jsem věděla, ale není špatné si dějinné události stále opakovat, zvláště ty, které mají přesah do dneška.
O třicátých a čtyřicátých letech 20. století to platí zejména. Události před 2. světovou válkou, Hitler, Protektorát, období po válce, únorový převrat, úloha komunistů v těchto dějinných chvílích, to vše má co říct i dnešnímu čtenáři. Až mě mrazí, jak se vše opakuje…
Hvězdička dolů je za občasné chyby v textu, s obsahem a názory autora nemám sebemenší problém.
*
„Uchovejme si proto v paměti sklonek života Klementa Gottwalda jako varování pro naši budoucnost. To je také jeho trvalé dědictví, které nám z časů nesvobody, komunistických represí a zardoušené demokracie po sobě zanechal. Odkaz na to, jak snadno může politika sklouznout ke zločinnému jednání, je-li skluz náležitě ideologicky zdůvodněn a jsou-li k němu navozeny příznivé vnitřní podmínky i příhodná konstelace mezinárodně-politických vztahů. Ale více než varování je mnohem důležitější poznání, jak snadno se může ztratit svoboda. Ponaučení, které z toho plyne, si však už každý musí najít sám…“

33 30.09.2022

Silné čtení.
Po knihách Davida Vanna a Dany Stabenow mě Aljaška vylíčená ve světle krutého a nelítostného prostředí nepřekvapila; krásná ano, ale nemilosrdně spravedlivá a k lidskému osudu netečná. A to se týká nejen přírody, ale do jisté míry i lidí. Jako ztělesnění té přírodní krutosti vidím postavu Mattvyeda, člověka, který jako by se zbavil veškerého civilizačního nátěru a dělá jen to, jak mu velí přírodní instinkty, bez slitování, bez empatie, zato racionálně, vše děláme pro přežití, na soucit nebo cit není místo, když zabíjíme, tak jen z nutnosti.
Boj s touhle krutou přírodní filosofií, musela Nina podstoupit, nic jiného jí nezbývalo, byla vedená stejnou touhou přežít, o to víc tento zápas fascinoval.
A samozřejmě nádherná, byť studená a lhostejná aljašská příroda, když se ji člověk naučí znát a pochopí ji, má šanci zvítězit… Ať už to byl Mattvyed, Nina, anebo i v pasti uvězněná vlčice. A síla ženy, která bojuje nejen za sebe, ale i za své děti; ne nadarmo je zde symbolem síly a touhy po svobodě vlčice, nikoliv vlk.
Závěr překvapil jen částečně; vzhledem k tomu, že autor v úvodu knihu věnoval „těm, kteří na podzemní železnici pracovali v 19. století a těm kteří na ní pracují dodnes“, bylo zřejmé, že téma zápasu o svobodu, které prostupuje knihou od samého začátku, bude mít nakonec širší vyústění. Odkaz v textu na Harriet Tubmanovou mi připomněl mou oblíbenou knížku z dětství „Dráha na svobodu“ Hildegady Hoyt Swift, už od dětství jsem měla povědomí o legendární dráze - železnici na svobodu pro jižanské otroky, takže mě závěrečné vyústění knihy tolik nepřekvapilo. Je fakt, že pro našince to asi není nijak známé nebo závažné téma, zvlášť ten přesah do současnosti.
A poslední zvrat? Buď to beru jako přehnanou snahu o ještě překvapivější pointu, která mě moc nebere, nebo i zde je možné vidět určité vyústění, že ať je příroda sebenemilosrdnější, lež, klam a mamon najdeme spíš v civilizaci než v přírodě.
Váhala jsem nad hodnocením, nakonec přece jen nejvyšší, až na pár výhrad na mě kniha nesmírně zapůsobila, dost jsem o celém příběhu a motivech jednotlivých postav přemýšlela. Vyzdvihuji ještě výborný překlad.
*
„Než přijela na Aljašku, byla vždycky pánem situace. Měla svůj život pevně v rukou, nebo jí to aspoň tak připadalo. Teď s námahou dokázala přežít jediný den. Tady a za těchto okolností dokonce ani nebyla na vrcholu potravinového řetězce. Ta myšlenka ji děsila. Vůbec nebyla ve svém živlu. V prostředí, kde každý chybný krok znamenal smrt, si připadala velice zranitelná.“

43 28.09.2022

Přišlo mi poněkud zvláštní, že po devatenácti letech autor oživil komisaře Niémanse, hrdinu knihy Purpurové řeky, čímž konec knihy totálně změnil. V pokračování přidělil Niémansovi parťačku Ivanu, začínající policistku obdobně problematickou a neukotvenou, jako je sám komisař.
Kniha, která, ač po tolika letech a na úplně jiné téma, Purpurové řeky silně připomíná; temné a pochmurné, plné skrytých emocí a prapodivných vášní, které plodí hodně divoké násilí.
Dnes možná již poněkud nezvyklé napětí mezi Francouzi a Němci, reminiscence na nacismus a násilnosti druhé světové války. A lov zvěře, povýšený na lov člověka…
Docela si dovedu představit film, komisař bude mít samozřejmě podobu Jeana Reno – a vůbec nebude vadit, že uplynulo tolik času, zestárlí budou oba. Mohl by to být pořádně děsivý film…
Jedna pro mě zajímavá drobnost: Část děje se odehrává ve skleněné vile ze 30. let 20. století, kterou měl navrhnout žák architekta Ludwiga Miese van der Rohe ve stylu Bauhaus, v knize - pro mě celkem překvapivě - vila symbolizuje odtažitost, chladnost, opak lidskosti a vřelosti. Napadá mě, že by mohly být některé scény budoucího filmu natáčené v brněnské vile Tugendhat, která pro mě ale odtažitá a nelidská určitě není…

42 26.09.2022

Kombinace detektivky a červené knihovny, nicméně docela fajn, pokud máte rádi tento typ četby.
Plus za dokonalou znalost lékařské problematiky, knížku jsem měla půjčenou od kamaráda lékaře; chápu, že poučené čtenáře v oboru knížky Tess Gerritsen baví.
Pro mě je spíš hodně nepříjemná představa těch náhle umírajících na operačním stole, a jak je to vlastně snadné, takže detektivky z prostředí nemocnic a boje zdravotnického personálu o život pacientů spíše nevyhledávám.
A na mě tam bylo toho neustálého toužení opravdu moc, výjimečně se ale dá zkusit i takováto četba, jako celkem nekomplikovaná, v něčem předvídatelná a přesto občas napínavá oddechovka.

35 05.09.2022

Klasická Agatha.
Jako vždy fajn retro atmosféra: dobrodružství v nóbl vlaku směřujícím na Riviéru, ochotní stevardi, kteří cestujícím v kožiších rozestelou a zase ustelou postele v kupé, servírované snídaně a večeře v exkluzivním jídelním voze, kdo z nás by nechtěl takové cestování aspoň na chvilku zkusit? A pak milionářská Riviéra dvacátých let, koktejly ve slavném hotelu Negresco v Nice, a nakonec přece jen trochu starosvětské Anglie. A poznání, že nad bohaté rozmazlené dcerky s hedvábnými punčochami a krátkými sukněmi je solidní slušná anglická guvernantka, která nosí punčochy vlněné a která přece jen nakonec ke štěstí přijde…
A samozřejmě pořádně zamotaný příběh s vraždou a ukradenými klenoty, který rozmotá skvělý Hercule Poirot, i když to rozmotávání mi tentokrát přišlo poněkud natahované…
Nutno přijmout nadsázku, svérázný humor a lehce černobílé pojetí, pak si lze detektivku užít.
*
„Voilà,“ pronesl cizinec a usedl do dřevěného křesla, „jsem Hercule Poirot.“
„Ano, monsieur?“
„Neznáte to jméno?“
“Nikdy jsem ho neslyšel,“ odpověděl Hypolite.
„V tom případě musím říct, že jste nebyl dobře vzdělán. Je to jedno z velkých jmen tohoto světa.“

45 03.09.2022

Goffovy policejní příběhy (snad to ani nejsou detektivky) s Mikem Syrovým se mi moc líbily, byly reálné, ze života, občas popadly za srdce, celá série mě moc chytla. To předesílám, abych nebyla za moc kritickou či dloubavou.
Ale obdobná série s Terencem mi už prostě trochu drhne, ještě první dva díly byly fajn, ale pak už se mi začalo zdát, že příběhy jsou plošší a plošší, kratší a jednodušší, spíš povídky, občas i trochu nepravděpodobné a Terence mi navíc čím dál tím víc připomíná Mika, jen jeden je policista a druhý novinář…
A ještě drobnost, která mi tady vadila - opakované pokazování na to, jak ženská po čtyřicítce uvadá, jak je vrásčitá, není, co bývala, už se za ní chlapy netočí, ani make up to nespraví, a tak dál... Jednou uvést, ok, ale stále dokola mě to nebavilo. Mužským čtenářům to asi nevadí, možná taky tak uvažují, ale mně jako ženské to příliš neimponovalo.
Ale plus za odkazy na muziku a filmy, to Goffa prostě umí, nenásilně to vpraví do děje a celý příběh je najednou pro čtenáře uvěřitelnější, zvlášť když tu hudby i filmy zná a sám je má rád.
Celkově se čte stále dobře, Martin Goffa má dar psát lehce, přirozeně a srozumitelně.
Miko ode mě pravidelně dostával čtyři, pak pět hvězd, tady prostě musím o něco ubrat.

33 01.09.2022

Letošní dovolené mám v šumavském duchu, po zimní Kvildě (právě ta, a výlet k prameni Vltavy mě nalákaly na tuhle knížku) ještě letní kopce okolo Železné Rudy.
Plusy: Samozřejmě za Šumavu, kladně hodnotím i základ zápletky s přesahem na dobu protektorátu, skákání v čase mi docela vyhovovalo, nebylo nijak matoucí, plus i za přiblížení obsedantně kompulzivní poruchy. Příběhy, ve kterých ze střípků v minulosti postupně skládáme pointu, mám dost ráda, takže i tento postup jsem zprvu vítala.
Bohužel ale spousty minusů:
Překombinovanost závěru zklamala, i když ano, vše do sebe perfektně zapadlo. Ale trochu mi to nechtěně připomnělo Cimrmanovo „…Já totiž nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn.“
Vadily mi šablonovité zkratky a klišé, např. neuvěřitelná zlatokopka, ještě neuvěřitelnější televizní reportérka, která se v autorčině podání proměnila ve všemocnou stvůru, která svými televizními reportážemi o zločinech ovládne nejen veřejné mínění, ale zřejmě i závěry policejních šetření, kdykoliv si umane.
A představa, že na Kvildu se kvůli nějaké mediálně propírané vraždě ženou v zimě zástupy „lufťáků“ se svíčkami v rukou, kteří chtějí být u toho, takže hospody najednou nečekaně praskají ve švech? Jo, na Kvildě je v zimě opravdu spousty „lufťáků“ (slovy autorky), hospody opravdu praskají ve švech, ale je to normální, ti „lufťáci“ tam, kupodivu, jezdí v zimě především lyžovat…
Obecné zglajchšaltování důchodců a žen v domácnosti (tento pojem z dob socialismu se ještě používá?) do masy hloupých lidí bez názoru, pro které je televize novodobým oltářem a pošahaným náboženstvím, se mi zdálo jako další hloupé klišé.
Přes čáru bylo zakomponování skutečného kriminálního případu (Kramný), který byl ale oproti skutečnosti zcela změněn; podle románu byl výsledek policejního šetření zmanipulován, znalecký posudek vycházel – podle autorky – ze zfalšovaných nastrčených fotografií a policisté, kteří chudáka podezřelého dovedli do vězení, byli bídáci, kteří bažili po slávě. A původně odsouzený domnělý vrah (autorka nemá problém ho označit skutečným jménem), byl s omluvami propuštěn na svobodu. Což je nesmysl a lež, naprostá fikce... Být to jen případ beze jména, dejme tomu, ale konkrétní adresná soudní kauza?
Autorka na nikom nenechala nit suchou, všechny postavy byly negativní nebo aspoň divné, takže jsem měla pocit, že nejde o detektivku, ale o snahu za každou cenu tepat dnešní poměry a obyvatelstvo v naší kotlině ad absurdum.
Kupodivu kritice neunikli nejen televizní povaleči, ale i ti aktivní „lufťáci“: „…každý chce mít fotku s vlastním ksichtem u pramene Matky řek…“, „…přímo u studánky, tam, kde se dneska fotí kdejaký vysmátý idiot…“ No, já se tam letos v zimě vyfotila taky a marně přemýšlím, proč se mi dostalo takového ohodnocení.
Věta „Sucharda na něj dál nechápavě čumí jak cikán na lopatu“ by mi ani trochu nevadila v přímé řeči, takto není ani vtipná, ani odvážná.
Mrzí mě to, ten nápad nebyl špatný a kniha měla našlápnuto k zajímavému detektivnímu příběhu s přesahem do historie, ale pro mě ty minusy bohužel převážily.

40 30.08.2022

Kniha je pojata jako vyvracení mýtů, nepravdivých historek, pomluv a drbů. Oceňuji poctivost při psaní a práci s prameny a občas nové pohledy na některé známé kauzy, autorka je historička, takže tenhle přístup předpokládám.
Mám tohle dějinné období ráda, Habsburkové byli panovníci i mých předků, takže o nich četbu vyhledávám a vítám; Vídeň je jediné město v cizině, které při návštěvách vnímám tak trochu jako své, jako součást naší historie… (Do té ciziny nepočítám samozřejmě Slovensko.)
Trochu vadil dost stručný pohled na některé postavy v závěru knihy, jako byl korunní princ Rudolf, následník trůnu František Ferdinand a zejména císař Karel I., tomu navíc autorka při hodnocení nakonec nic nedarovala… Jasně, není to historická kniha, je to kniha populárně naučná, nevadilo mi ani, že jsem spousty věcí znala, ráda si historii zopáknu, ale poněkud mi vadil, zejména v závěru, ten styl letem světem a netuším, proč zrovna chudák císař Karel to tak schytal…
Ale jako nakouknutí do habsburských osudů, zejména rodinných, lze tuhle knížku s chytlavými tématy doporučit.
Pokud chcete přečíst opravdu strhující pohled na Habsburský dům druhé poloviny 19. století a počátku 20. století, doporučuji knihu rakouských autorů Karla a Michaely Vocelkových „František Josef I.“, pravda, poněkud objemnější.
Zprvu za čtyři, ke konci se kloním spíš k ryze subjektivnímu hodnocení tři plus.

29 18.08.2022

U téhle série, kde jsem byla zvyklá na spletitý příběh, mě jednohubka překvapila. Ale proč ne? Vlastní příběh byl fajn, zajímavá zápletka, jednoduché vyřešení. Plus za výtvarné téma a provázání s Holandskem 17. století a Rembrandtovým žákem.
Spíš mi vadila změna překladatele, u sérií mi to vadí vždycky, každý překladatel volí jiný styl a tady to bylo hodně znát. Chyběla mi i afrikánština a slovníček s případnými vysvětlivkami, jak je které slovo používané a při jakých příležitostech, to mě v předchozích dílech dost bavilo.

25 15.08.2022