rabor komentáře u knih

Teda tohle bylo tak útlocitný a přecukrovaný, až mi z toho vyskákaly pupínky. A vyjma občasných naivně dětských mouder, je do té cukrové vaty zamotána jen hromada ukřivděných požadavkú. Buďte trpělivý, děláte to blbě, buďte laskavý, nehubujte mě, tohle nedělejte, musíte mě to naučit, je to vaše vina že něco nejde, atd. A já si myslel, že tahle kniha by mohla zvýšit mé porozumění autistúm, hm.
Ale i tak tomu musím tomu dát alespoň tři hvězdy, je to takové choulostivé téma (podobně jako holokaust nebo rakovina), že bych mohl být označen za bezcitnou zrúdu. Někdo by mohl říct, jako tu knihu napsal chudinka postiženej a tys bys tomu dal jen dvě hvězdy?!, si děláš prdel ne?!

5 23.11.2020

Stává se mi, že moje názory ve mně raší a rostou rychle a životaschopně jako plevel, zatímco poznání jako nějaká zakrslá, zapomenutá, tisíciletá borovice zmírá na nedostatek světla. Už ani nevím proč, ale od této knihy jsem si moc nesliboval a poté co jsem přečetl prvních pár stránek a dejchl na mě ten autorčin rádoby vtipný styl psaní alá Poslední aristokratka v Kosovu (teď možná křivdím Poslední aristokratce, nikdy jsem ji nečetl, další pýr mé zahrádky) mé odhodlání pokračovat ve čtení vážně zakolísalo. Múže něco takového fungovat? Múže vzniknout dobrá kniha z toho, že se nějaká mladá, prdlá, idealistická právnička rozhodla šířit v kosovu mír a lásku, a potom o značně velkých a kontroverzních tématech psát stylem haha, hihi, podívejte jak jsem dobrá?
Teď se, za to co jsem si myslel, cítím trochu trapně. Nepoznal jsem žádnou knihu, která by dokázala lépe popsat situaci v kosovu a život mírotvorce/mravence (a tady by se mě mohl někdo zeptat, a kolik knížek o Kosovu jsi četl frajere? Tak ať si někdo takový píše svoje komentáře, jo?).
Vtip a ironie? A proč ne? Pokud sním někdo dokáže zacházet s takovou obratností jako autorka. Ono vám totiž s tím prvním zamrazením v zádech brzy dojde , že onen vtip a ironie tu není jen pro zasmání, ale že díky němu dokáže na čtenáře přenést celé to místo, jeho vúni, emoce, krásu i marasmus a dokáže to mnohem lépe a přesněji než tisíce politických esejí a sociologických studií. A k tomu sarkasmus jako poslední obrana zdravého rozumu a možnost uchránit svou duši jako duši slušného člověka. Jsi jen člověk nebo nečlověk.
Děkuji Blankica

9 19.11.2020

Tak do púlky je to dobré a zajímavé. Autor se zabývá tím jak přemýšlíme a představí teorii dvou rychlostí myšlení. Mé čtení knihy pak připomínalo jízdu favoritem do kopce. Favoritem myslím auto, nikoli jízdní kolo, jakože rychlost a výkon přibližně stejný, ale auto má čtyři kola. Takže ze začátku jsem tam měl statečně zařazenou dvojku, někde za púlkou jsem přeředil na systém 1 a konec jsem dotlačil s fofrpákou na neutrálu. Problém byl především v tom, že celá ta teorie není až tak složitá, takže po zajímavém představení dvou systémú myšlení a probrání několika příkladú, výklad začíná zpomalovat a přecházet od přínosných informací k takovému bla, bla, bla… . Autor sice představí pár dobrých příkladú, na kterých demonstruje jakého zkresleného úsudku se naše myšlení dopouští, když líně upřednostňuje intuitivní myšlenky na úkor dlouhodobějších logických a hlavně statistických závěrú, ale nedá si s tím pokoj a snaží to tlačit i tam kde to prostě nepatří. Štěstí integrálem nespočítáš a proto múj dojem z knihy klesnul přesně o 15,4233%. Konec knihy se pro mě stal otravným, neustálou snahou škatulkovat a vytvářet nudné teorie ke každému prdu, o kterém už naše babičky věděli jak voněl. Taky mi vadila ta přílišná američnost. Všechny příklady a přirovnání se vážou ke spojeným státúm. Dalo by se namítnou, že autor nepočítal s tím, že jeho knihu bude někdy číst i východní Evropan, ale tím spíš, to ve mně vyvolává nechtěnou představu o Američanech jako o zaprděných tupcích, kteří nevidí dál než na svúj nos a ostrov jménem Evropa považují jen za bludné představy opilých námořníkú.

7 13.11.2020

Planeta K-PAX, žádné války, peníze, rodiny, náboženství, státy ani organizace, žádné zabíjení zvířat, žádný sex, žádné ničení přírody, žádná práce a tak dál, prostě naivní idylka k zalknutí. Na K-PAXu múžete v klidu ležet pod stromem a jíst ovoce, no múžete nebo spíš musíte, protože nic moc jiného dělat nelze. Autor se nezmínil zda na K-PAXu rostou nějaké zajímavé odrúdy konopí, ale dalo by se to takňák předpokládat, jinak si nedokážu vysvětlit existenci inteligentního života na tak nudné planetě. Takže by mi občas nevadilo nastartovat svúj světelný paprsek a strávit tam víkend. Jenže co kdyby se taková turistika ujala ve velkém? Na K-PAXu nemají levnou pizzu a až vás chytne hulihlad je k dispozici jen ovoce. Jestli jste někdy na posezení sežrali kilo švestek, tak víte kam mířím. Při cestování nadsvětelnou rychlostí to v sobě fakt neudržíte, za každým světelným paprskem by vedla tlustá hnědá čára a K-PAX by se měnil v peklo. A to je jeden z dúvodú proč tyhle utopie nikdy nefungují. Je tedy Prot (hlavní hrdina tohoto příběhu) K-PAXan nebo jen blázen? Na filmovém zpracování se mi ze všeho nejvíc líbilo právě to, že tyto dvě možnosti pravdy jsou předkládány se skoro stejnou uvěřitelností (jen malinko vychýlené ke K-PAXu) a je tak na divákovi co si vybere, skoro jako nějaký skrytý test osobnosti. Jste snílek nebo realista? První část knihy za filmovým zpracováním trošku pokulhává, ale i tak je docela dobrá, jenže u druhé části jsem vnímal skutečně výrazný propad v kvalitě až jsem si říkal zda je možný, že to psal jeden člověk. Myslím, že jsem to dočetl jen díky tomu problému se švestkami, kvúli kterému jsem se nějakou dobu nemohl vzdalovat ze své svatyně a dojít si pro lepší knihu. Mír s vámi K-PAXané.

3 04.10.2020

Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot.
Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf.
Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.

15 10.09.2020

Tři škodolibě a samolibě zamaskované povídky! Ta první jakžtakž, u té měl Asimov skončit. Druhá je uf ..., bylo tam něco jako svět neustále prcajících triagonál nebo tak něco, až trochu příliš nápadité, prostě bizár který nenajdete ani pornhubu. A třetí povídka byla takový technologický skanzen měsíční kolonie u které se dozvíte, že na měsíci je jiná slabší gravitace a aby to bylo jasné zopakuje to autor asi strokrát. Takže múj první pokus s Asimovem nevyšel.

6 07.08.2020

Vážně dost divná pohádka. Něco mezi švejkem a saxanou. Takzvaný ďábel tu hraje jakousi roli kašpara a kouzelného dědečka v jednom. Mám pocit, že autor toto veledílo napsal především proto, aby mohl vyventilovat svoje mindráky a frustraci, které na něj nanesla situace ve společnosti tehdejšího Ruska. S kritikou proletariátu bych asi problém neměl, jen mám pocit, že autora neštve proletariát jako takový, ale především to že ho nějaký vyčúránek předběhl v pořadníku na byt v Moskvě, že ho dostatečně nehrají v divadlech, že se do něj opírá proletářská kritika a že ho nepustí najíst do vip literální kantýny. Prostě z toho cítím víc osobní závist, ego a nevraživost než nějaké ctěné morální pohnutky. Na jednu stranu to docela chápu, dobře vím jak těžké je sehnat obstojný byt, jen by mě zajímalo co by si o problémech jednoho nabubřelého moskevského bohéma myslel třeba takový Solženicyn.

4 11.07.2020

Kdysi v televizi běžel takový seriál, Walker, Texas ranger se to jmenovalo, asi byl zamýšlen zcela vážně podobně jako tahle kniha. Chytřejší lidi se na to občas dívali už jen pro tu nezáměrnou vtipnost a ti hloupější protože hned po reklamách měli dávat pobřežní hlídku. Ještě dnes si vzpomenu jak se Pamele Anderson vždycky houpaly cecky, hmmmm. Tedy, tím jsem chtěl říct, že tato kniha je něco dost podobného, hloupá americká slátanina, která ale nemá bohužel ani potenciál obdařit svět mnoha vtipy o Chucku Norrisovi nebo zpúsobit puberťákúm poluce.

2 17.06.2020

Příběh několika námořníkú a jednoho přístavního dánského městečka (Marstalu). Přijde mi, že Carsten Jensen je takoví námořní ekvivalent suchozemského Johna Steinbecka. Když se děj stáčí k událostem v Marstalu, tak autor používá wir-formu (vypravěčem jsme my) vyprávění a čtenář má tak dojem, že je neustále členem nějakého nezúčastněného pozorujícího anonymního davu. Používá wir-formu i tehdy kdy je na scéně jen pár osob nebo dokonce jen jedna jediná. Bál jsme se abych z toho nedostal schizofrenii, ale myslím že nás to nijak nepoznamenalo, jen nás to krapet iritovalo.

"Laurids Madsen jednou Albertovi vyprávěl o trestu na palubě Nepotopené, námořní fregatě, kde byl jakýkoliv provinilec přivázán ke stěžni a bičován do krve. "Vymlátili z něj sedm druhú sraček," říkával Laurids. Takovou frázi jsme neznali, ale Laurids nám řekl, že to byla američtina. "Sedm druhú sraček." Neubránili jsme se představě, že takový byl svět za naším ostrovem. Že taková byla ta obrovská Amerika. Měli všeho více, včetně sraček."

"Nejúžasnější je pravděpodobně okamžik, kdy se naučíš milovat, aniž bys za to něco chtěl"

3 07.06.2020

Izrael je obdivuhodná inovativní země a proto je dost škoda, že se alespoň některými nápady nenecháme inspirovat a mnohdy jdeme zcela opačným směrem. Naše situace s vodou není zatím až tak kritická a dospěli jsme rovněž k obdivuhodným inovacím v boji se suchem, například tím že jsme schopni vyrobit pivo co je levnější než voda. Kam se hrabe Izrael s odsolováním mořské vody, že? Ale jsou situace kdy je voda nenahraditelná. Už jste někdy napouštěli zahradní jezírko pivem? Slejzaj se tam žáby, a rozdováděný krkaj a prozpěvují tak, že by to přehlušilo i cikánskou svatbu. Přitom se prostě nevyspíte. Proto je nutné vážit si každé kapky a každý kdo to nechápe by měl být na den vysazen někam do pouště nebo se suchou dásní a dvackou v ruce bloumat kolem zahrádek na staromáku.

6 29.05.2020

Lahúdka. Předkrm a hlavní chod byl velmi lehký, zábavný a stravitelný. Pak asi došlo k výměně kuchařú a dezert si vzali na starosti Palahniuk s Tarantinem. Dobrou chuť. Jen ten blbý pocit když vám během čtení začne škrundat v břiše.

4 17.05.2020

Dobrý historický román, který zpracovává témata ve kterých jsem měl doposud mezery. Nebyl bych to ale já, kdybych neměl drobné výtky. Většina postav je opravdu dost plochá a u těch pár propracovanějších mám problém s jejich uvěřitelností (kapitán Sýkora). Malinko se mi taky nezamlouvá ten vlastenecky pokrytecký motiv, kdy všichni hrdinové našeho příběhu a československý stát, pomáhá vyzbrojit vznikající židovský stát čistě z morálních pohnutek, taktně se tu trošku zamlčuje, že v době kdy bylo možné koupit lepší vyřazené stroje mnohdy i za cenu šrotu, jsme jednu zastaralou a problematickou S199 prodali za více jak 50tis. USD. Je to jako kdyby byly všechny obchody zavřené a já se svěřil kamarádovi, že umírám hlady. On by mi ohřál v mikrovlnce okoralý smažák ze včerejška, řekl si za to o dva a púl tisíce a ještě mě přitom přesvědčoval, že já jsem ten kdo je tu žid.

3 12.05.2020

Beton, hm, takže beton je tvrdý a, a…šedivý...a hm, a...copak beton, ale jmelí!
Obdivuji autora, mluvit púl hodiny o něčem tak nudným jako je beton a dokázat to takovým zpúsobem aby u toho čtenář udržel pozornost nebo se dokonce bavil je opravdu záviděníhodná schopnost, kterou nedisponuje jen tak kdekdo, zvláště když vzpomenu na své učitele a profesory, kteří si díky zcela opačným schopnostem vysloužili přezdívky jako uspávač hadú nebo rohypnol. Na múj vkus ale kniha klouzala příliš po povrchu. Namísto toho aby mi autor třeba objasnil jaké materiály se používají v solárním panelu a jak vlastně díky nim vzniká elektřina mi objasní jak funguje pitomej papír, což alespoň doufám všichni takňák přibližně víme. Kniha je tak hlavně o tom abychom se kolem sebe rozhlédli a uvědomili si kolik úžasných výdobytkú civilizace kolem sebe máme a díky své lidské přezíravosti a zhejčkanosti si to již vúbec neuvědomujeme, nedokážeme to ocenit nebo to považujeme za samozřejmost. Jenže právě tahle lidská zhejčkanost posouvá lidstvo kupředu. Kdyby se Gutenberg mohl každý den nadšeně radoval nad tím jak úžasnou věcí je hajzlpapír a s touto radostí si vystačil, nikdy by nevynalezl knihtisk.

4 10.05.2020

Nejdřív se musím trochu ospravedlnit. Od puberty ve mně ještě nevymizela ta tendence občas jít proti proudu nebo alespoň nejít s davem. Tudíž považuji za hrozně dúležité vám všem kolegúm čtenářúm oznámit, že knihu nečtu protože je v módě koronavirus. Ostatně je to kniha hlavně o bakteriích ne o virech. Tak, hned je mi líp.
Kniha je výborná, byť na začátku jsem byl v mírných pochybách, autor začíná knihu takovým rozjuchaným nadšením o tom jak jsou ty bakterie úžasné a zajímavé a bál jsem se že bude pokračovat tím jak v první třídě dostal pod stromeček mikroskop a zapomene říct něco o tom čím jsou ty mikropotvory tak úžasné. Jeho nadšení čím dál víc rostlo a já se cítil podvedený a deprimovaný jako spermie při návštěvě střevního mikrobiomu. Ale potom začal předkládat jedno zajímavý faktum za druhým a já jen zíral a padala mi brada až mi na roušce popraskaly švy. Musím říct, že informace to byly nové, zajímavé, dobře srozumitelně a objektivně podané. A ty poznatky pro mě byly nové až tak, že jsem si říkal jestli mě autor tak trochu netahá za streptokoka. Jenže pak se stala chyba, moje knížka končí na straně 293?! Moje více jak čtyř set stránková kniha končí na necelých třech stovkách a pak už jen rejstřík, poděkování, pasesátistránková bibliografie atd., když k tomu započítám ten rozvleklý úvod je třetina knihy k prdu! Za to strhávám jednoho laktobacila.

7 08.05.2020

Otec, který je mírně řečeno podivín, žije na malém skotském ostrově se synem, kterému už docela slušně hrabe a očekávají návrat druhého syna, který je už totál mišuge. A není to málo, Antone Pavlovičí? Přece čím víc šíleností tím lepší kniha nebo snad ne? A čtenář by si nemusel všimnou, že jinak je to o ničem, děj stojí za prd a konec hodně zklamal.

4 24.04.2020

Múj obdiv tomuto muži, co dokázal všechny ty krvavé boje, únavu, čekání, hlad, zranění, bahno, štěnice, ženy a blechy, přežít, nezbláznit se z toho a ještě o tom napsat tuto dobrou knihu a to dokonce bez načítání hry nebo kódú na nesmrtelnost.

4 20.04.2020

Sebestředná mladá holka psychicky neunese, že mezitím co život tiše plyne ona nedokáže udělat díru do světa. A to by jich chtěla udělat hned několik a najednou a pokud možno takňák jakože bez přičinění samo od sebe. Nemúže jen tak den co den létat na jednom blbý šutru vesmírem společně s několika miliardami pokrytcú, vždyť jaký by to mělo smysl?
No, líto mi jí není, ale sem tam to bylo vtipný a některá přirovnání byla opravdu povedená, takže za tři.

5 19.04.2020

Všichni máme něco co naším životúm dává alespoň malý smysl. Pro mě je něčím takovým literatura. Říkám si, že to ještě není tak hrozné, že to se mnou mohlo dopadnout húř, mohl jsem skončit třeba jako fanoušek slavie. Ale někdy se nedaří a dlouhou dobu nepřichází žádná dobrá kniha, takový nedobrovolný púst kvalitního čtiva, a když potom vezmu na čtení nějakou další neznámou knihu s divnou obálkou a ono se ukáže jaká je to sračka, přiznám se, přepadají mě potom myšlenky jako, a neměl bych radši zkusit fetovat? nebo se dát k jehovistúm?. Naštěstí existují knihy jako je tato, knihy kvúli kterým má smysl prodírat se mnoha a mnoha zbytečně popísmenkovanými papíry. Literatura s velkým L, při jejímž čtení se mi rozjitřenými dojmy ježí ty chloupky vzadu na krku. Kdybych si měl sbalit evakuační zavazadlo jen s tím absolutně nezbytným, tak toto by byla určitě jedna z knih kterou bych musel přidat. Já vím, prostě stačilo napsat, že se mi líbí a že ji doporučuji, ale já jsem zvláště poslední dobou trochu nevykecaný.

14 09.04.2020

Taková knižní verze produkce brazzers z doby kdy ještě nebyl internet. Zápletky jsou trochu odlišné než návštěva instalatéra nebo donáška pizzy s velkým … ehm ančovičkou uprostřed, ale vesměs na tom vúbec nesejde. Jediné co se dá trochu ocenit je výrazivo, ale i to se rychle omrzí. Čtení nikomu nedoporučuji, je to promrdaný čas, tedy ehm promrhaný.

9 07.04.2020

Na dlouhou dobu toto bude asi múj poslední pokus číst něco od Murakamiho. Vím, že v knize je určitě pár vět, citací, které by zněly moc krásně a oduševněle a možná jsem měl v plánu některou takovou větu tady vypsat, abych navnadil potencionální čtenáře, obávám se ale, že se mi všechny tyto věty někam poztrácely, když moje pozornost při čtení knihy úprkem opouštěla mé vědomí ve snaze se zachránit před nezměrnou lavinou nudného balastu. Jak jsem v závěru knihy zjistil, dočetl jsem jí zřejmě hlavně proto abych si mohl uvědomit, že je načase vrátit se zpátky ke čtení knížek, které mají v závěru nějakou pointu. Kniha je to táhlá a vleklá jak porod jezevčíka a pomalá a nudná jako přímý přenos maratonu unavených šnekú.

2 23.02.2020