Precim komentáře u knih

Výjimečné dílo literatury kritizující zlo totalitářství příznačné zejména pro režimy 20. století. Do nejmenšího detailu je popsána absolutní moc nad člověkem, nevyjímaje ani jeho nejniternější myšlení. Totalita je úplná a dokáže vzít člověku i to poslední, co měl: i svobodu se režimu alespoň v myšlení vzpírat a hnusit si jej, přestože současně dělá všechno, co se po něm žádá. Ač je to značně omezená svoboda, stále to lze nazývat svobodou.

"Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost."

Princip fungování Oceánie a jejích sousedů je založen na subjektivismu. Skutečný svět je ten, který mám v mysli zažitý, který chápu jako pravdivý, a v tomto případě ten, který mi do hlavy "uložila" Strana. Realita každého člena Strany je do puntíku tatáž jako realita celku. Tento "solipsismus celku" je diktován vůdčími mozky. Člověk by řekl, že ony si jsou vědomi hrůznosti a nesmyslnosti svého jednání a tudíž nejsou součástí celku. Nicméně Orwell sám píše:

" Právě ve Vnitřní
straně je válečná hysterie a nenávist k nepříteli nejsilnější. Člen Strany v řídící funkci
často ví, že ta či ona část válečného zpravodajství je nepravdivá, a možná si někdy i
uvědomuje, že se celá válka jenom předstírá a boj se vůbec nevede nebo se vede za
úplně jiným cílem, než se prohlašuje: ale takové vědomí se lehce neutralizuje technikou
doublethinku."

Hlavní strůjci této totality věděli, že věci se mají jinak, než jsou ve skutečnosti, ale sami na to úmyslně nebrali ohled a vytlačili to ze své mysli. Proč?

"Moc není prostředek. Cílem moci je moc."
Myslím si, že toto vysvětlení je nejpravděpodobnějším zdůvodněním motivů Stalina, Hitlera, Mao Ce-tunga a dalších...

14 06.03.2020

Vskutku mistrovsky převyprávěná řecká legenda o Kupidovi a Psyché. Ústředním tématem je zde samozřejmě také láska. Vypadá to, že se Lewis snaží odlišit pravou, bezpodmínečnou lásku od jejích náhražek. Příběh poukazuje prostřednictvím Orual, že lidé sami si často nejsou vědomi, že to, co sami nazývají láskou, může být vlastně jen převlečeným sobectvím.
"Proč by bohové poslouchali ty žvásty, o nichž se domníváme, že je máme na mysli? Jak bychom jim mohli stanout tváří v tvář, dokud nemáme tvář?"
Člověk má opravdu sklon přehlížet svoji vlastní špatnost, a dokonce ji nazývat láskou.
Nejdůležitějším motivem knihy je závist lásky a strach z její ztráty (žárlivost). Je pozoruhodné, že svou vlastní žárlivost si hlavní postava ani neuvědomuje (nebo si ji nechce přiznat). Žárlivost rozhodně není důkaz lásky jako spíše touha vlastnit.
"Psyché patřila mně. (...) Bylo by bývalo lepší, kdyby ji Netvor roztrhal na kousky před mýma očima."
Psyché opravdu patřila Orual. Stejně jako každý člověk patří alespoň z části tomu, koho má rád. To je součástí lásky ke druhému. To, že chceme lásku někoho pořád, jen sami pro sebe,
to už láska není. Radši bychom, aby ta láska už neexistovala, než aby se ji dostávalo někomu jinému. Je toto důkazem lásky?
Myslím si, že "démon" žárlivosti je důležitou hybnou silou lidského konání. Dělat skutky proto, aby nás měl někdo rád a dostávalo se nám lásky je (bohužel) přirozené člověku. A pokud se nám ji nedostává, jak bychom si představovali, pak je nasnadě důležitý boj s žárlivostí, který může být příčinou mnoha zlých skutků.
Za mě je třeba s tím bojovat, a nepoddat se hněvu, nebo dokonce vychytralé lstivosti, a učit se milovat doopravdy.

5 03.03.2020

Ústředním tématem tohoto psychologického románu je boj s úzkostí a strachem. Hlavní protagonista se snaží vypořádat s tíživou skutečností, že může dojít do jeho poštovní schránky smrt v podobě předvolání. Jeho bídný psychický stav je příznačný také schizofrenií v podobě halucinogenního "stínu" Mona, se kterým vede tu a tam dialogy. Z jeho vnitřního soužení ho vytáhne až jakési prozření, kdy se tváří tvář velmi těžkému úkolu, jehož nesplnění by určitě znamenalo transport, rozhodne místo zoufání a beznaděj pro jakýsi pragmatismus a metodickou přípravu. Vší silou a myšlenkami se upíná jen k tomu, aby přežil.

Využívá své schizofrenie a co nejpřesněji se snaží představit si všechna úskalí, aby zmaximalizoval svou šanci na přežití. Jeho myšlení už nepluje ve vodách strachu a nejistoty, ale dochází klidu díky sugesce, že ho už nic nemůže rozhodit a se vším počítá; zdá se, že je smířený i s hrozbou smrti.

I přes tragický konec, který upozorňuje, že život má proti nám vždycky eso v rukávu, se mi přístup pana Mundstocka velmi líbil. Našel jsem ponaučení do každodenního praktického života: že totiž lamentovat a zoufat si nad problémy je zbytečné. Radostnější život, vnitřní klid a svoboda je, myslím, skryt v aktivním řešení problémů a pomoci ostatním lidem než v truchlení nad svými starostmi. Důležitá je vůle žít a snaha překonat svou bezmoc. Smrt a neštěstí sic může přijít kdykoli, ale oboje bude očekáváno s klidem a odevzdaností. Nutno podotknout, že naše úzkosti se s těmi pana Theodora a jiných Židů nedají srovnat.

8 22.02.2020

Krásný příběh o tom, jak se štěstí může na člověka usmát i tam, kde by ho nikdy neočekával. Eliška byla naprosto zděšena z vidiny své budoucnosti s Jozou, ale jeho skrývaná láskyplnost a nezkaženost, kterou postupně objevovala, ji udělaly šťastnou. Žel nic netrvá věčně a i tento románek se brzy uchýlil ke konci. Tragická událost na konci novely vyvrátila Elišce život z kořenů. Nicméně její srdce dále bilo pro Jozu. Zamilovala si svůj nový život v Želarech natolik, že tam nechala své srdce po celý jeho zbytek. Vidím z toho dvě obdobná poučení: Život může být šťastný i když to jde proti jeho představám. A to druhé: krásný život podle jeho představ se může kdykoli zhroutit. A právě ve chvílích, kdy se hroutí celý život, je nejdůležitější jaký k němu zaujmeme postoj. Hlavně se nevzdávat. :)

Zaujal mě mimo jiné i paradox osvobozující Rudé armády. Vysvobodili ze spárů utlačovatelů, aby pak sami utlačovali... Smutné... ale člověk, když vidí jakou má moc, tak jen těžko odolává svým touhám, obzvláště když je posmutnělý zlem války např. ztrátou svých přátel před očima.

Kniha byla zajímavá, určitě stojí za přečtení. Doporučuji :)

9 09.02.2020

V jednom ze stěžejních latinskoamerických děl jsem se dozvěděl příběh 6/7 generací rodiny, která byla podobná všem ostatním rodinám a zároveň jedinečná. Ani jeden z životů jejích příslušníků (snad vyjma Krásné Remedios) nebyl jen šťastný nebo smutný; vztahy byly nalézány, aby o pár stránek dál zase zchladly, život se skvěl v blahobytu nebo byl žit v chudobě, byl klid a mír nebo se válčilo; a lidé se rodily, abychom se dočetli o jejich smrti a mohli lépe zhodnotit smysl a váhu jejich pozemských dní. Nejen jejich životy, ale postavy sami si byly svými vlastnostmi a ve svém jednání podobny (potomci předkům), a když se Úrsula snažila svou výchovou zabránit dokola probíhající minulosti, nepodařilo se jí to. Jedinečnost každého žití je v jeho okolnostech, délkou trvání šťastných a smutných období, intenzitou blahobytu a chudoby.

Kromě alegorie na opakovanost a pomíjivost lidského života, jsem rozpoznal i podobnost mezi historií Maconda a Kolumbie, o které jsem se dočetl už před otevřením knížky a která byla úmyslně zakomponována do díla.

Ze začátku jsem byl překvapen zaujetím, s jakým jsem četl. I když jsem se do příběhu dvakrát zamotal, díky pevným rozdílům mezi jmény postav mi netrvalo dlouho nalézt zpátky dějovou nit. Příběh by mě jistě dlouho nebavil, nebýt magičnosti, jenž umožnila autorovi provádět nečekané zvraty jako například nanebevzetí Krásné Remedios.

Četbu jsem si užil, knihu doporučuji!

12 28.12.2019

Čtení bylo pro mě obohacující svým historickým pozadím a pohlcujícím příběhem. Milan Kundera mistrně ztvárnil život vysokoškolského studenta Ludvíka, kterému se kvůli 5minutovému mladickému rozmaru převrátil osud vzhůru nohama. Nejvíce je otřesena jeho mentalita; z komunistického nadšence se po ztracených ideálech stane cynický existencialista, žijící ze zášti ke své minulosti. Proto nebylo nijak překvapující, když se vším co měl, chytl příležitosti pomstít se jednomu z jeho nespravedlivých obviňovatelů.

Kniha byla čtivá pro svou plynulost a dramatičnost. Mnoho dějových zvratů mě překvapilo. Nicméně nutno podotknout, že se mi nejprve ani nechtělo věřit, že celý román bude vlastně jen o následcích jednoho žertu (i když to naznačuje i název knihy), takže moje schopnost očekávat děj byla mizerná. Příběh je podáván vždy z pohledu některých důležitých postav a děj není vyprávěn chronologicky; a opravdu jsem nečekal, že může být čtení tak přehledné, i když se nezachovává časová posloupnost - vždycky jsem se dobře orientoval v tom, co se právě děje.

Nejvíce jsem zbystřil, když se Ludvík ve svých myšlenkách snažil vypořádat se se svým osudem. Nejprve se snažil všechny přesvědčit o své pravdě. Nato musel pokorně uznat, že mu nikdo nevěří nebo věřit nechce a tak svou pravdu schoval hluboko do svého nitra, kde však nezmizela, ale stále byla schovaná a trýznila ho. To dalo vzniku jeho zášti, zničilo přátelství s Jaroslavem a indisponovalo ho milovat Lucii.

"Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž
jako žít v pekle."

11 22.12.2019

Cizinec je napsaný velmi čtivým způsobem. Je psán z pohledu alžírského Francouze a to jednoduchými větami, které popisují pouze to co cítí, co si myslí nebo co vnímá smysly. A myšlení pana Mersaulta není nijak nezajímavé - ba naopak: je pozoruhodné. Protagonistovi je jedno spoustu věcí, na kterých každému člověku, tvrdím, z lidské přirozenosti záleží. Necítí lítost nad žádným svým jednáním, vlastně samotné lidské jednání je mu lhostejné, a tudíž je mu dozajista lhostejný i lidský život. Proč? Jednoduše nenachází v životě smysl. Nač je pak platné jestli se v životě snažíme, jestli uděláme to nebo ono? Je to příklad člověka zahloubaného ve svých myšlenkách hluboko do věcí, které nemůže uchopit. Například prosté otázky: "Proč jsem na světě? Jaký je můj účel?" si kladl snad každý člověk. Kniha mě varuje: člověk, který nedojde odpovědi, se může stát prototypem Mersaulta v dnešní době. Člověk bez cíle, zmítán v chaosu nesmyslnosti, kterou je pro něj existence. A já bych snad ještě dodal člověk s depresemi. Většina lidí si odpoví náboženstvím nebo svou vlastní verzí; oboje se shoduje v tom, že člověk pak jde dál životem s určitými hodnotami a s cílem. Na to vyvstává etická otázka kvality hodnot, která je nesmírně důležitá.

V souvislosti s existencialismem mě zaujala i myšlenka filosofa Wittgensteina, který svým "o čem se nedá mluvit o tom se musí mlčet", odkrývá další alternativní postoj. Nerozumějme tím citátem eliminační útok na transcendentno a náboženství, nýbrž spíše důkaz že ne vše jde v lidském životě pochopit. A zabývat se pro člověka nepochopitelným je pak nejen zbytečné, ale i, jak mi dokazuje v Cizinci (ať už úmyslně či neúmyslně) Albert Camus, nebezpečné. Náboženství pak pochopit lze.

Tož to je nejdůležitější poznatek, který mi kniha poskytla. Mimoto z ní lze načerpat i spousta melancholie... nebo humoru, záleží na duševním rozpoložení čtenáře.

"Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju."

6 28.10.2019

Jeden den Ivana Děnisoviče je specifický postavou Šuchova. Když se podívám na jakoukoli fotku 11 let zesnulého Solženicyna, vidím na něm stejný klid a pohodářství, které na mě čiší i z postavy Ivana Děnisoviče. I když byl odsouzený nespravedlivě je smířený se svým údělem a nezaobírá se zbytečnými myšlenkami "co by kdyby" nebo nenávistí vůči jeho soudcům a trýznitelům. Žije teď s přáním přežít a být člověk. Vzhledem k beznadějné situaci v jaké se nacházel (v táboře byli odsouzenci třeba na 20 let, a to se jim ještě často zvyšovalo) obdivuji jeho nasazení a silného ducha.

Neméně jsem byl zaujat fungováním ruských pracovních táborů. Překvapil mě především systém "part", které jsou donucovacím prostředkem k maximální efektivitě. Každý člen je svým konáním zodpovědný za celou partu; pracuje-li hodně, dostane celá parta vyšší příděl. Na rozdíl od nacistických vyhlazovacích táborů, kde byl každý člověk jen číslo určené k likvidaci, vnímám gulag mnohem lidštější. Uvnitř part je společenství, přátelství a lidskost. To je možná pro sovětské dozorce nechtěný dopad tohoto systému. Samozřejmě netvrdím, že tam s nimi bylo zacházeno lidsky. Smrt byla na každém rohu v podobě mrazu, hladu, vyčerpání, kulky v hlavě nebo trestných opatření, tzv. korekcí. Ty znamenají pobyt v kamenném vězení na samotce v ̶z̶i̶m̶ě̶ sibiřském mrazu a s minimálním uspokojením základních lidských potřeb.

Každý jeden den znamenal vážné ohrožení fyzického i psychického zdraví a boj o vlastní lidskost. A "takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát. A že jsou přestupné roky — o tři dny víc…"

15 28.10.2019

Petr s Lucií se do sebe zamilovali v Paříži za zvuku dopadajících pum. To dělá jejich zamilovanost výjimečnou a hodnou podrobného popisu. Láska, kterou k sobě chovali, byla zvláštní tím, že pramenila z války. Dostali se až do extrému; byli zahleděni jen do sebe, a když spolu zrovna nebyli, snili jeden o druhém a byli lhostejní k okolí. Chtěli zapomenout na válečné útrapy a toužili jen po lásce, kterou si přece zaslouží každý. Avšak realita se postavila proti nim, protože ona tu je, ať už to chceme nebo ne.

Nelze se jim divit. Málo lidí evropské civilizace už v dnešní době ví, co to znamená být ve válce. Obzvláště na citlivého a mladého člověka to musí mít nesmírný dopad; úzkost střídající se s úlevou, strach z nedostatku základních životních potřeb a hlavně zoufalý nedostatek lásky, kterou je každý mladý člověk oslněn a touží po ní. Byli si navzájem útěchou a dokonce si umožňovali těžké časy prožít, ne jen přežít. Na tom samotném nic špatného nevidím. Nicméně člověk by se s tím neměl uzavírat do sebe. Myslím, že by měl využít podporu, sílu a lásku, kterou dostává od druhého, pro pomoc ostatním lidem.

To jsem si z této knihy odnesl.

8 14.10.2019

Příběhy řecké filosofie byly skvělým počtením. Dostalo se mi skrz ně cenných základů nejen řecké filosofie, ale filosofie obecně. Kniha je napsána poutavě a jednoduše a tak není těžké, i pro laika jako jsem já, pochopit základní myšlení starých Řeků. A hlavně: Nejde jen o suché popsání filosofických systému; dílo je zpestřeno poučnými příhodami, které zažívali první filosofičtí velikáni.

V mé nejoblíbenější historce vystupuje slavný řecký kynik Diogenes. Ten žije skromným životem, ve kterém se zaměřuje především na svého ducha a odpoutává se od všeho materiálního, od pudů a od emocí. Proto není nijak zvláště zaujmut, ani když se před ním objeví sám Alexandr Veliký. Jejich pohledy se setkají a vojevůdce, který poznal s kým má tu čest, se otáže: "Co si přeješ?!" Diogenes pohlédnuv na něj lhostejným (možná i trochu otráveným) pohledem odpoví: "Ustup mi ze slunce!"

Po některých příbězích mi však vyvstala otázka, má-li opravdu filosofie takovou sílu. Například Sokrates před vykonáním rozsudku smrti nejenže klábosí se svými přáteli, on vypije číši bolehlavu s takovým postojem, jaký mám já, když jdu na toaletu. Samozřejmě nepochybuji o tom, že síla osobnosti všech řeckých myslitelů v těchto příbězích je umocněna jakýmsi zbožtěním, kterým si prošli prostřednictvím pisatelů příběhů.
Avšak má opravdu sám způsob myšlení a síla vůle opravdu moc pozvednout se absolutně nad strasti světa?

Co mě hlavně díky příběhům zaujalo, je výjimečnost řeckého myšlení a kultury. Podle ní je nejdůležitější v našem životě starost o naši duši. A překvapuje mě, kolik způsobů hygieny duše Řekové praktikovali. A jak to vypadá, tak si ty metody často ze své podstaty odporovaly.

Upřímně trochu jsem v rozpacích z toho, že někteří našli (nebo tvrdili, že našli) naplnění života v materiálních slastech (např. kyrenaici). Zrovna tuto filosofickou školu bych osobně odsoudil jako výplod šílence, který se prosadil, jen protože byl první, který prosazoval tento typ smýšlení.

Do života si z knížky odnáším povzbuzení do přemýšlení o všem kolem. Chci se divit krásám tohoto světa, a snažit se o to, co může neobdivovat jen hlupák. Chci se snažit hledat a najít Dobro.
"Ten, kdo ví, co je správné, také správně činí." - Sokrates

2 04.10.2019

Kniha se četla ze začátku dobře, ale jak děj plynul, začínal jsem se postupem času více a více ztrácet ve změti jmen, dějových linií a hlavně v logice a smyslu textu. V románu jsem postřehl motivy kritiky moskevské měšťácké společnosti, kontrastu pravdy a lži (Pilát) a samozřejmě upřímné lásky mezi hlavními protagonisty.

Jak jsem řekl, často se mi stávalo, že jsem byl z vývoje příběhu zmatený. I přesto musím říci, že kniha je napsána čtivě; autor prokládá dějství vtipnými rozhovory a scénami (např. náhlá teleportace Sťopy na Jaltu).

Vážněji jsem sledoval postavu ďábla a jeho druhů, kteří svými hrůznými činy odkrývali zlé úmysly lidí (např. chamtivost v případě deště peněz v divadle) a zároveň nemravníky trestají. Jejich podivuhodným a nebezpečným útokům jsou vystaveni také ti, kteří se snaží proti ďáblu bojovat, a to i když mají dobrý úmysl.

Pro mě nezajímavější byla rozhodně dějová linie s tématem Pašijí. Bulgakov tu vytváří svůj vlastní "apokryf". Řeší zde zejména osudy Piláta, evangelisty Matouše a Jidáše. Postavy mají odlišné vlastnosti od jejich protějšků v evangeliích.

Oblíbený citát:
" Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb."

6 26.05.2019

Knížku jsem přečetl za jeden večer, protože mě vcucla. Něco takového jsem nečekal. Nejvíce mi utkvěla v paměti nespravedlnost, která byla hlavním motivem. A to neovlivnitelná; Řehoř se prostě jednou ráno proměnil v brouka a nikdo se ho na nic neptal. ¨
V této souvislosti mně vyvstane na mysli spojitost ze života, ve kterém se i mi ocitáme s "náhodnými" podmínkami okolo nás. Je na nás, abychom s tím, co jsme dostali (talent, vzdělání, rodina..), nakládali co možná nejlépe podle našeho svědomí.

Řehoř si v tom počíná opravdu bravurně. Vůbec nepropadá depresím, ale snaží se žít dál svůj život. Další průběh je čím dál smutnější, ale Řehoř se uvnitř nemění. Stále se jeho mysl upíná k rodině, i přestože se mu od ní dostává stále méně lásky nazpět. Myslím, že mohl být pyšný na to, jak prožil svůj život. I když byl na jeho konci jen nechtěnou přítěží.

12 21.05.2019

Krysaře chápu jako příklad toho, co můžou s racionálně uvažujícím člověkem udělat touhy a city. U krysaře touhy vyhrají, když smířený s lakomstvím radních odchází z Hameln, aby se tam zase hnán láskou k Agnes vrátil. Co potom udělá, to už je naprosté šílenství. Myslím, že nespravedlnost, která na něm byla učiněna, neměla na jeho poslední skutek pražádný vliv.

Ke knize jsem četl krásnou interpretaci od Milana Blahynky, který přirovnává krysaře k básníkovi na okraji společnosti s mocí ovlivňovat lidi svou píšťalou - poezií.
Domnívám se, že básník pak může stejně jako krysař svou poezií pomoci (očistit město) nebo naopak uvrhnout lidi špatným směrem. Podtrhuje se důležitost a závažnost skutků významných lidí, kteří mají kompetenci ovlivňovat druhé. Zároveň můžeme vidět katastrofální následky, které má slepý pochod oveček, jenž je často hnaný sliby klamně uspokojujícími lidské touhy.

7 04.05.2019

Vzpomínky Wladyslawa Szpilmana jsou velice podrobně a živě popsány, protože je autor sepsal hned po válce. Důvěryhodnost je zvýšena taky tím, že v textu není žádný nenávistný protinacistický duch. Svou objektivitou je válečný román o to děsivější.

Jako všechny příběhy z války i tento samozřejmě udává jasné svědectví zvěrstev válek a vybízí nás, abychom si vážili toho co máme a bojovali za mír. Kniha je pro mě ještě specifičtější, protože můžeme vidět myšlenky někoho, kdo byl v očích určité skupiny lidí zvířetem určeným k likvidaci. Je mi to o to bližší, protože vidíme jak se postupně z pohodového života, v podstatě stejného jaký prožíváme my, stane peklo na zemi. Vedl normální život, chodil do práce a byl se svojí rodinou, až jednoho dne přijeli nacisti a všechno, co nám připadá samozřejmé, mu na několik let ukradli.

Člověk se nestačil divit, kolikrát unikl smrti jen díky štěstí. On sám píše, že mu život zachránila jen jakási intuice, například když i přes naléhání paní Lewické neodejde ze svého úkrytu a není tak vystaven chaosu Varšavského povstání. Přitom jsem si vzpomněl na komiksovou knihu od Arta Spiegelmana, také popisující přežívání Žida za 2. sv. války, a uvědomil jsem si, že tato vysoká míra štěstí je společná oběma příběhům.

11 03.05.2019

Jeden z nejlepších válečných románů, který je výjimečný zamilovanou linií protagonisty a Hemingwayovým podáním. Krátkými údernými větami dal ději pořádný spád a 400 stránek, popisujících pouhé tři pozemské dny, uteklo jako voda. Román popisuje činy a myšlenky Roberta Jordana - příslušníka interbrigády občanské války ve Španělsku. Ten v tak krátkém čase prožije (jak sám řekl) celý svůj život. Naváže krásná přátelství, zamiluje se, zažije zradu i omluvu, štěstí i smutek, a ještě navíc prožívá útrapy spojené s protifašistickým partyzánstvím.

Při tom všem je podivuhodné, jak si dokáže zachovat chladnou hlavu a používat své (mnohdy až přemrštěně dobré) schopnosti. Mohl z toho hororu, odejít, ale zůstává dokud nesplní svůj úkol. Zdá se, že jako člověk dosáhl postkonvenční úrovně morálky. A na jeho zářném příkladu můžeme vidět hlavní myšlenku knihy. To, že se cokoli a kdekoli děje proti právu a spravedlnosti, se týká každého z nás, protože jsme všichni lidské bytosti. Ale myslím, že je v tom i něco víc. Příkladem (idylicky) morálně vyspělého Roberta Jordana provokuje Hemingway k takovému každodennímu životu, ve kterém nám nejde jen o vlastní potěšení, moc či uznání, ale i o osobní důležité hodnoty, za které jsme schopni bojovat. Ať už je to vidina republiky, díky které byl americký učitel Španělštiny schopen obdivuhodných činů, nebo je to obecně boj proti nenávisti (rasismus, terorismus), láska k rodině a přátelům (ta může obvzlášť povzbudit) nebo jakákoli jiná od počátku lidství uznávaná ctnost.

(spoiler) Nepochybně nejlepší částí knihy je její velkolepé zakončení. A to zejména posledních pár stran, kdy Robert smířený se světem čeká na smrt, a i v takto zoufalé situaci v bolestech vydrží, aby nepromarnil ani jedinou příležitost bojovat. Taková je podle mě idea prožitého života.

11 05.04.2019

Krásné čtení! Dozvěděl jsem se životní filosofii a příběhu velice úctyhodného muže a to skrz neméně úctyhodného českého spisovatele; málokteré čtení má takovou cenu, jako když se spojí dva velicí intelektuálové.

V první části knížky jsem zjistil spoustu informací o raném životě prvního československého prezidenta. V Masarykově příběhu rozhodně není místo pro zahálku, ostatně on sám říká: "Dělej, pracuj dokud tvé minuty plynou".

Už od mládí četl spoustu knížek, což později vyústí v jeho široký přehled světové literatury a ve znalost všech důležitých jazyků. V průběhu času se vystudoval až na profesora filosofie a přednášel všude po Evropě. Překvapilo mě, když o sobě tvrdil, že přednášel často nerad, a vystupoval se svými přesvědčeními na veřejnosti jen z tzv. musu; protože cítil povinnost ukázat lidem, jakým směrem se podle něj nachází pravda.

O pravdě je toho v souvislosti s Masarykem možno hodně napsat. Byl zastánce přísně kritického myšlení. I přestože ho někteří považovali dokonce za pozitivistu, on sám se tak neoznačoval, a já s ním musím souhlasit. Uznával totiž náboženství, mezi kterými - jako příslušník západní kultury - vyzdvihoval křesťanství a Ježíše s jeho učením o lásce.

Druhá polovina Čapkova díla je rozhovor spisovatele s prezidentem na téma noetiky, filosofie a hlavně náboženství a Boha. Je zde ještě více zvýrazněn Masarykův racionalismus a humanismus. Toto čtení je rozhodně namáhavější, ale o to větší má hodnotu, a protože jsem tam pravděpodobně spoustu věcí nepochopil, jak byly zamýšleny, neloučím se s tímto dílem, ale určitě si ho ještě někdy přečtu znovu a "přemýšlivěji".

Kniha mi ukázala velikou osobnost dějin. Její ústřední postava bude mým vzorem svou pravdivostí a odvahou stát si za svým přesvědčením. Bude mi symbolem svobody a demokracie první republiky.

5 04.03.2019

Od knížky jsem mnoho neočekával, ale posléze jsem byl vcucnut tímto tragickým příběhem. Kniha je napsána krásným jazykem, který ale může být i překážkou ke sledování děje. Na ten je určitě třeba si dávat pozor, protože v knize je mnoho postav se svojí dějovou linií, a pasáže nečekaně skáčou od jedné k druhé. Nakonec, i přes počáteční obtíže, to byl právě ten jazyk, který jsem na té knížce oceňoval nejvíce. Působil na mě vznešeně a hodil se mi svou starobylostí k popisu děje, probíhajícího ještě za dob českého království. Upřímně jsem se velice divil, že takové dílo vzniklo až ve 20. století.

Dílo až přemrštěně ukazuje sílu zaslepené lásky. Těžko uvěřit, že by se něco takového mohlo přihodit doopravdy. Vančura dopodrobna popisoval emoce doprovázející chování postav, které bylo ve vznešeném duchu stejně jako jazyk. Každý by se hnedka kál, nebo dobrovolně podstoupil smrt; ale to mě vůbec nevadilo, ba právě naopak.

4 23.02.2019

Kniha pro mě byla hlavně prostředkem učení se jazyku (angličtina) než k nějakému duševnímu růstu. Vybral jsem si Vernea pro jeho notorické dobrodružné vypravování a podrobný popis děje, abych se na chvíli odpoutal od knížek poukazujících spíše na společenské problémy. Tuto knížku beru jednoduše jako fantastický příběh, který má nějaké základy ve vědeckých faktech.

Nejoblíbenější pasáží je pro mě, když se Axel ztratí v podzemí. Stačilo odbočit jednou cestou špatně a byl na pokraji nezáviděníhodné smrti v hlubinách Země a v naprosté tmě. Náš mladý hrdina, po svém strýci znalý všech oborů geologie, si dobře uvědomoval malou naději na nalezení svých druhů v podzemním labyrintu. Nakonec byl ale zachráněn náhodou a vše dobře dopadlo.

Jde vidět, že Verne byl sám velikým milovníkem geologie. Proto jsem si při čtení mnohokrát kladl otázky. Jak moc se v 19. století vlastně vědělo o tom, co je pod námi? Do jaké míry je tato knížka spekulací o tajemstvích podzemí a do jaké míry je prostě jen výplodem fantazie?

2 01.02.2019

Válka s mloky pro mě byla velice zajímavým čtením. Mloci mě fascinovali, protože byli někým, kdo nechápe lidskou kulturu, zároveň je ale na podobně vyspělé úrovni jako lidi. Dobře byly voleny i jejich odlišnosti od lidí, které měli za následek Válku s mloky.

První odlišností bylo např. jejich přirozené prostředí (voda), které sice pokrývá celou planetu, ale pro účely mloků byla potřeba i pevnina, ve které si mohli stavět svou podmořskou civilizaci. Neméně důležitá byla i jejich schopnost rychle se rozmnožovat, díky které se mohli za malý čas rozšířit do všech končin světa. V neposlední řadě tu byla jejich neschopnost vyrábět zbraně a třaskaviny.

Pointa příběhu se podle mě skrývá v principu války s mloky. Mloci můžou válčit proti lidem jen díky lidem. Ale lidé, i přestože je v sázce samotná lidská existence, nedokážou ukojit svůj hlad po moci nebo po penězích a dál dodávají mlokům prostředky k vyhubení lidstva. Myslím, že Čapek tím chtěl určitě nahlodat tehdejší militaristy, a ukázat jim absurditu válek, ve kterých jen kvůli honbě za mocí, způsobí tolik utrpení. Na tento obraz chování lidstva si mohli určitě všichni vzpomenout také za studené války, kdy Rusové a Američani zbrojili svůj jaderný arsenál (zde přirovnávám mloky k jaderným zbraním). Protože kdyby opravdu došlo k válce, tak by jejich střet dopadl katastrofou.

4 09.01.2019

Dobrodružství Arthura a jeho společníku jsem četl již podruhé. Díky své zapomnětlivosti mě však mnoho bizarních zvratů a narážek překvapilo jako poprvé. Pokud umíte brát věci alespoň trošku s humorem a sedne vám styl vysoce nepravděpodobného humoru (např. když se raketa s nukleární hlavicí promění ve vorvaně obrovského), bude vám knížka příjemným zasmáním na pár hodin.

Nicméně žádná knížka není ideální podle vašich představ. U mě se největší zklamání dostavilo po přečtení, když jsem si uvědomil, že za celou knihu nebylo využito potenciálu "kolosálně užitečné součásti výbavy hvězdného stopaře", pro nás pozemšťany známé jako ručník (tedy až na jeho pozitivní psychologický efekt, který získáme znalostí jeho pozice v našem zavazadle). Ale jelikož jsem nečetl další díly, ve kterých je tato chyba možná napravena, pominu tento nedostatek ve svém hodnocení.

9 29.12.2018