pista53 komentáře u knih

Knihu jsem pořídila hlavně pro její krásné grafické zpracování. Bohužel text hodně zaostává. Sice jsme přečetli, dcerka si plnila při četbě úkoly i hledala cestu klubíčka, ale nějak mi to připadalo hrozně plytké. Pošleme dál. Je mi to líto, ale tohle není kniha, ke které se budeme vracet, ani nezůstane uschována pro další generace.

3 16.07.2020

Naomi Noviková – V zajetí zimy

Touto knihou jsem se prokousávala velmi dlouho a musím se přiznat, že z počátku čtení dost drhlo. Nejsem nikterak skalní fanynkou fantasy, spíš do tohoto žánru občas zabloudím s dětmi. Proto jsem byla spíš zvědavá, než natěšená.
Příběh byl vyprávěn velmi poutavě, bavilo mě střídání jednotlivých vypravěčů, kdy jsme mohli na jednotlivé situace pohlížet z více úhlů, s různými zkušenostmi a postupně tak skládat střípky mozaiky až do dechberoucího finále.
Ale bohužel s těmi postavami jsem měla trochu problém. Všechny hlavní hrdinky byly udatné, silné, chytré a samostatné ženy, které si dokázaly poradit v každé situaci a před ničím se nezalekly. Nevím, pro jakou věkovou skupinu je tato kniha určena, pokud je to bráno jako YA chápu, že většina dívek 13+ jistě o takové své budoucnosti sní. Bohužel mi tam jaksi chyběli ti stejně udatní a úchvatní muži. Aspoň ze začátku tam byla většina mužského pokolení vykreslena jako násilná, slabošská a tyranizující hovada (pardon), která jsou ženě akorát na obtíž. Ke konci se trochu zvetil a „polepšil“ jeden arcilotr, ale i tak mi to přišlo trochu málo. Nějak mi v tom chyběl cit…
Ba naopak mě bavil ten svět, ve kterém se celý příběh odehrával. Neurčitá doba, litevské reálie a do toho pohádková mythologie.
Sice mé hodnocení není nikterak vysoké, ale přesto nelituji, že jsem knize čas věnovala. Občas není na škodu, zabrousit do jiných čtenářských vod, než na které jsem zvyklá.

2 01.07.2020

Přečetly jsme s dcerkou a knížka se nám moc líbila. Má skvělé, vtipné ilustrace a na příběhu se dá dětem pěkně vysvětlit, co všechno obnáší přátelství.

4 31.05.2020

Na první pohled nenápadná knížka, jejíž název odkazuje k tragickým událostem začátku 20. století, přesněji na dobu kolem roku 1916, kdy okolí Toronta zasáhla řada Velkých požárů.
Příběh má hned několik hlavních postav, jejichž očima střídavě nahlížíme na celý děj. Jednotící linkou a společným jmenovatelem všech těchto osudů je Velký požár v Mathesonu a lidé, kteří tuto apokalypsu prožili a přežili. A tyto svědky se vydává hledat fotografka, která by o nich ráda napsala a nafotila reportáž. A protože je pamětníkům většinou bezmála sto let, jejich rozhovory se točí kolem svobody, naděje a všudypřítomné smrti. Kupodivu to ale není čtení depresivní. Ba naopak. Tento příběh mě velmi potěšil a pohladil. Vlastně byl až něžný.

2 20.05.2020

Témata zločinu a trestu či viny a odpuštění byla v knihách zpracována bezpočtukrát. Není to lehké téma a kdo ví, jak bych se v podobné době, vypáčené z kloubů, sama zachovala...čili kdo je bez viny, hoď kamenem…
V této knize je do nelehké situace postaven hlavní hrdina Marek, který (snad z nedostatku větší odvahy, snad z osobní pohodlnosti) zůstává v zaměstnání, kde začali úřadovat Němci a pro které píše úderné, agitační pamflety oslavující Třetí říši. Co ho čeká po válce je nasnadě. Ikdyž se své svědomí snažil utišit rádoby „hrdinskými“ činy, v očích ostatních Čechů zůstal nadále kolaborantem.
Tento Markův příběh se dozvídáme z jeho deníkových záznamů, které náhodou objeví dcera jeho bývalé manželky. A zde to začíná být zajímavé, ba napínavé. Všemu totiž přihlíží rodinný přítel Tonda. Jeho prostřednictvím je totiž krásně vidět, jak lehce se dá historie překroutit, upravit podle toho, jak se to komu hodí. Jak snadno uvěříme lžím kamarádů, protože kolikrát zní milosrdněji nebo prostě proto, že to je v danou chvíli příjemnější.
Kniha zůstává na konci nedovysvětlena, není tam jasné, „jak to bylo „doopravdy“, ale v hloubi duše to čtenář podvědomě moc dobře ví, cítí rozuzlení. Tedy aspoň mně se u toho nervozitou kroutily palce….a o to to bylo silnější.
Jediné, co bych příběhu vytkla, je forma deníků, kdy byla jen těžko uvěřitelná jejich přílišná popisnost až poetičnost, užití přímých vět či dvě časové roviny. Ale kdo ví, třeba si někdo takový deník píše.

Za mě tedy vřelé doporučení.

5 20.05.2020

Většinou si knihy pečlivě vybírám, mám dlouhou frontu titulů, které bych si chtěla přečíst a tu a tam na mě vykoukne nová kniha, která všechny čekající okamžitě předběhne. A to se stalo i s knihou BYLA JEDNOU JEDNA ŘEKA. Autorku vůbec neznám, historické romány nečtu a přesto mě něčím uhranula a přesvědčila….a od první věty jsem ani jednou nezalitovala.
Vtáhl mě silný příběh, temný jako půlnoční řeka. A o příběhy tu jde v první řadě. Příběhy se tu vyprávějí, poslouchají, kolují od úst k uším jako tichá pošta, šperkují a proměňují.
Dalším kladem byl pro mě neskutečně poetický a čtivý jazyk. Děj mi při čtení plynul před očima jako film a postavy byly dobře charakterové vykreslené a snadno jsem s nimi mohla prožívat všechna jejich očekávání, touhy i nesčetná zklamání. Někomu se může zdát, že je tam postav moc, či dějových zvratů jako v argentinské telenovele, ale pro mě byla nakonec hlavní hrdinkou řeka Temže. Protože kolem ní se točil celý příběh, to ona udávala směr i tok všech jednotlivých meandrů příběhu. Nenechala se obelstít žádnými sliby ani přemlouváním. Dávala i brala podle svých vlastních zákonů.
Velmi doporučuji k prohlédnutí i internetové stránky, které v závěru knihy udává spisovatelka nebo fotografie Henryho Taunta, fotografa z přelomu 19. a 20. století, který byl reálným předobrazem Henryho Daunta z knihy. Hned bude váš zážitek z četby ještě živější.

10 23.02.2020

Nová kniha P. Soukupové už byla dlouho očekávána a po jejím přečtení musím s radostí říci, že se nadmíru povedla a, už s minulými knihami pozvednutá laťka, se houpe proklatě vysoko.
Příběh je nahlížen očima čtyř dětí, které se ve vyprávění střídají a díky tomu můžeme sledovat jednotlivé události z odlišné perspektivy. Nejsou to zcela běžné děti a z počátku ani kamarádi. Každé se něčím odlišuje od „normálu“, od běžného „stáda“. Ať už je to zcela specifický náhled na svět (Mila), handicap (Katka a Franta) či vnitřní strachy (Péťa). Někdo se do společenské ilegality uzavřel dobrovolně, protože ostatní – lidi/děti prostě k životu nepotřebuje či jim nerozumí (a platí to i obráceně), ostatní jsou do své osamělosti zahnáni násilím a nic jiného jim prostě nezbývá a proto to řeší po svém. Katka se utíká do světa příběhů z knih, Franta do skořápky zlého kluka, který kolem sebe jen kope, a Péťa ke skicáku. Mimochodem, dětí umí být pěkně zlé a kruté. Často se mění v bestie, které druhým neodpustí jakoukoliv jinakost. Kdopak z nás to nezažil jako dítě? Např. nosit v 80. letech fakt hrozné, velké, růžové brýle, rovnalo se odsouzení do pozice třídního otloukánka (vím o tom své).
Kniha je určena i pro starší děti, ale, upřímně řečeno, nevím, jestli bych ji svým dětem (9 a 13let) zatím doporučila. Pro děti bude totiž chování hrdinů srozumitelné, běžné a možná proto i nezáživné a nudné. To spíš pro dospělého je to naprosto fantastický svět. Jak spolu děti komunikují, jak přímočaře a bez obalu řeší nastalé situace. Je to skvěle napsané, při některých situacích mi běhal mráz po zádech. Jejich myšlenkové pochody a střet s pragmatickým světem dospělých, kteří přece nejlíp vědí, „co je pro děti dobré“….A to se Petře Soukupové podařilo naprosto skvěle vyjádřit!
Opravdu doporučuji všem – těm, kteří děti mají i těm zatím bez nich.
P.S.: a nesmím opomenout naprosto kongeniální spolupráci s ilustrátorkou knihy Nikolou Logosovou, které se podařilo velmi zdařile a citlivě doplnit knihu přesně padnoucími ilustracemi.

17 03.01.2020

Mořeplavba, vzdálené země, úžasně propracované postavy a detektivní zápletka, za kterou by se nemusel stydět kdekterý autor napínavých románů pro dospělé. A vůbec nevadí, že hlavní hrdinka je gorila! Nemusíte se bát, neumí ani mluvit a nemá žádné nadpřirozené vlastnosti. Tedy krom toho, že pro své mimořádné technické schopnosti byla povýšena na vrchního strojníka na lodi či umí zrestaurovat akordeon....Ať už se s ní ocitneme v Lisabonu v dílně mistra, který vyrábí hudební nástroje, v Indii v paláci mahárádži Bhápuru nebo na rozbouřeném moři, všude na Sally Jones číhají nástrahy a velké dobrodružství. Příběh má spád. Knihu jsme jen neradi odkládali. Od začátku napětí graduje a jednotlivé linky příběhu do sebe dokonale zapadají až na konci vyústí v překvapivé a dech beroucí finále. Knihu jsme četli s devítiletým synem, ale jak je na obalu správě uvedeno, je vhodná pro malé i velké čtenáře.

3 20.09.2019

Murakami patří mezi mé oblíbené spisovatele. A v této knize mi opět nabídl vše, co mám ráda - silný příběh s příměsí magie a nadpřirozena a občas velmi bizarní postavy.
Z počátku se román tváří jako všední příběh o rozpadu jednoho manželství. Jen, co se však muž odstěhuje do domu, který dřív patřil věhlasnému malíři, začnou se dít podivné věci....Hlavní hrdina je profesí malíř, velmi zručný portrétista a právě to mě na knize bavilo nejvíc. Je zde skvěle popsán vznik takového díla. Nejen po technické stránce, ale především psychologické. Vztah mezi portrétovaným a portrétistou je jako terapie, kdy se obě strany nejprve oťukávají, aby se později lépe poznali a mohl vzniknout jak otisk tváře tak duše portrétovaného.
Za mě skvělý počin a vůbec mi nevadil rozsah. Ba naopak, klidně bych četla dál....

8 19.09.2019

Atlanta, Georgie. V Americe státy se stále hluboko zakořeněnou rasovou nesnášenlivostí, na kterou bohužel doplatí mladý, černošský, manželský pár. Jedna osudová noc, kdy byli ve špatný čas na špatném místě a Roy byl v soudním procesu nespravedlivě odsouzen ke 14 letům vězení. Jejich manželství bylo mladé a trvalo jen krátce a po prvním roce téměř dennodenního dopisování a pravidelných návštěv začíná obojí povážlivě řídnout. Dopisy, které byly zpočátku plné lásky a něhy se postupem času mění v řádky plné obviňování a uražených výčitek....
Jak moc člověka změní vězení a nespravedlivě odejmutá svoboda? Kolik toho snese vztah dvou násilně rozdělených lidí?
Příběh je vyprávěn z pohledu tří osob: obou manželů a jejich nejbližšího přítele. Právě tato forma mi přijde opravdu zdařilá. Je velmi zajímavé dozvídat se, jak rozdílně může být jeden příběh nahlížen.
Kniha se tváří na první pohled velmi nenápadně, ale byla by velká škoda, kdyby na pultech knihkupectví zapadla. Doporučuji!!

4 19.09.2019

Opuštěný dům na Miami Beach skrývající půl tuny zlata a dvě bandy lotrů, snažící se poklad ukořistit pro sebe. Hlavou jedné z nich je přitom arcilotr, který do života prošel neradostným dětstvím, jenž ovlivnilo do značné míry chování ne zrovna typické pro všedního občana...To je ve zkratce zápletka nového románu T. Harrise, který kdysi dávno stvořil Hannibala Lectora. Bohužel zde se mu nepodařilo vytvořit žádnou postavu podobně silného charakteru či zvráceného šarmu. Přitom příběh je tak zaplněn postavami, že se mi během čtení pletlo, kdo patří do které party a mrtvol tam bylo tolik, že bylo vlastně úplně jedno, na které straně přibývají. Mezi nimi vlál ubohý policista, traumatizovaný nepěknou zkušeností z předchozího případu. Tato linka ale vyšumí do ztracena mezi létajícími mozky a utrženými údy....
Svého času znamenalo Mlčení jehňátek velkou událost a přineslo opravdu silný a neotřelý příběh s jedinečným (anti)hrdinou. Bohužel knize Cari Mora se na tento úspěch navázat nepodařilo.

Ačkoliv se tato kniha řadí do dětské literatury a je určená pro čtenáře od 9ti let, je to příběh takřka existenciální. V hlavní roli nejsou žádná zatoulaná štěňátka ani nešťastná láska ve školních lavicích, ale Stargardtova choroba. Tou onemocní holčička Mafalda a tato nemoc způsobuje, že se jí v očích dělá "mlha", která postupně pohlcuje celé vidění. Toto zhoršování zraku počítá Mafalda vzdáleností, na kterou dokáže ještě uvidět svoji milovanou třešeň ve školní zahradě. Průvodcem tímto nelehkým obdobím jsou jí přátelská školnice Estella, která vždy říká věci, tak, jak jsou, bez obalu, (na rozdíl od rodičů, kteří se ji snaží stále chránit a skutečnosti různě jemně zastírat) a ke které se vždy utíká, a nezvladatelný a trochu neukázněný Filippo. Ten je jí nakonec všímavým a citlivým parťákem.
Na jednu stranu je to kniha neveselá, ale na druhou je plná naděje a odvahy překonat sama sebe a brát život takový, jaký nám byl určen. Pro mě velký čtenářský zážitek!

4 03.06.2019

Je to kniha, která strčí do kapsy mnohé detektivky, co se týká napětí, husté atmosféry, emocí i popisovaných mezních situací. A přitom se nejedná o žádný zločin, ale "JEN" o docela běžný rozchod dvou lidí. Ano, stává se to, kdo z nás to alespoň jednou za život nezažil na vlastní kůži. Ale jak se zdá, ne každý to zvládne bez těžkých šrámů na duši a dokáže rozbitý vztah opustit se vztyčenou hlavou. A toto se stalo Olze, spisovatelce, žijící v Turíně se svými dvěma dětmi a psem Otou. Kniha popisuje pád na úplné dno lidského neštěstí. Je to kniha depresivní, neveselá a musím se přiznat, že mi konání a pohnutky hlavní hrdinky byly až fyzicky nepříjemné. Necítila jsem k ní ani pochopení ani soustrast. A těch pár vět na konci, kdy se snad její život pomalu obrací konečně lepším směrem, mi špatný pocit z četby nenapravil. Asi si už další knihy od této autorky nepřečtu.

12.05.2019

Nápad na sepsání tohoto silného příběhu vzešel z nálezu fotky 12ti leté Vendulky Voglové, kterou objevil novinář Ondřej Kundra v archivu známého československého fotografa Zdeňka Lukase. Byl to rodinný přítel Voglových a fotka vznikla během příprav židovské rodiny do transportu do Terezína. A Ondřej Kundra se rozhodl po 80 letech Vendulku, která emigrovala po válce do USA, vyhledat.
Kniha nevypráví jen příběh Vendulky a jejích blízkých, kteří prošli Terezínem a hrůzami Osvětimi, strastiplným útěkem z pochodu smrti a odchodem do emigrace, ale je také příběhem Zdenka Lukase a potažmo i celé druhé poloviny 20. století. Je napsána velmi poutavě a zajímavě. Určitě doporučuji všem, kteří se zajímají o historii a milují knihy A. Lustiga.

2 12.05.2019

Krásná kniha pro malé děti s nádhernými ilustracemi od autorky knihy Rok v lese.

2 11.04.2019

Postavit do příběhu pospolu dvě postavy zcela odlišného názoru i charakteru je vždy vděčné a zajímavé téma. Zde spisovatelka pomohla k setkání německému postaršímu universitnímu profesorovi píšícímu vědeckou práci na téma fenoménu vousů a dospívajícího Japonce, který se rozhodl spáchat sebevraždu. Náhodným setkáním na tokijském nádraží se započne jejich společná pouť - ten prvý se vydává po stopách básníka Bašóa, druhý chce pomocí příručky nalézt to nejlepší místo, kde ukončit svůj život. Kniha je plná nejen velmi absurdních a místy až komických situací, kdy se střetávají názory Středoevropana, s postoji a kulturou mladého Japonce, ale jsou tu až filosofické pasáže na téma smyslu života a především krásné popisy opěvující jejich pouť po posvátných místech Japonska, o vzrostlých borovicích a měsíci v úplňku. Inu, spisovatelka v sobě nezapře básnířku a v této knize je to velmi působivé spojení. Je to čtení nevšední a jemné.

1 20.03.2019

Je to nostalgie. Maga jsem četla poprvé snad před 20ti léty, ale to neznamená, že by mé okouzlení z této krátké knihy nějakým způsobem vyprchalo. I teď jsem hltavě četla putování malého Maga do nového, pro něj neznámého světa velkoměsta, jeho čisté i naivní postřehy z cestování autobusem i stopování na krajnicích silnic. Veden starším, ostříleným bráchou, který to umí pořádně roztočit v klubu na ságo. Tady jsem nejvíc poznávala starého dobrého Jacka Kerouaka. V jazzovém klubu, pod skoro kulometnou palbou slov a dlouhých souvětí, opojeného jazzem a životem. Fakt super čtení. A hlavně ta nostalgie....

2 13.03.2019

Krásná kniha pro malé děti plná úžasných ilustrací, ve kterých je spousta detailů, vychytávek a skrytých maličkostí, které děti tak rády luští a prohlíží. Určitě se k ní budeme vracet, protože jsou tam i zajímavosti ze starého Egypta, které se dětem můžou s přibývajícím vysvětlovat. Zkrátka dobré čtení pro vnímavé děti.

1 14.02.2019

Naprosto skvělá kniha pohádek. Četli jsme s devítiletým synem a např. pohádka o neprůstřelném jelenovi nás úplně odbourala. Mikulkova fantasie nemá hranic. Některé ty situace a příběhy jsou tak absurdní a střelené, že je to příjemná změna od klasických pohádek. A navíc je tam cítit ta jeho "brněnština" a to mě hladí na duši a krásně se mi to čte.

2 09.02.2019

Opravdu velký obdiv před spisovatelkou! Podbrdské ženy jsou její prvotina a přitom její styl je lehký a zralý. Kniha se "čte sama" - popisy událostí, prostředí i vykreslení jednotlivých charakterů běží při čtení před očima jako film.
Je to kniha neveselá. Tři generace žen a na pozadí jejich osudů se odehrávají velké mezníky našich dějin, druhá světová válka, nástup komunismu i okupace v 68. roce. Jen chvilková euforie z osvobození a konce války a pak na hlavní hrdiny padne deprese a realita 50. let jako těžká deka. Jsou uzavřeni do svých koloběhů, životních stereotypů, s jen malou možností se z nich vymanit. Na konci sice svitne naděje, ale kdoví?
Mám ráda knížky Jiřího Hájíčka a Petry Soukupové a Janu Poncarovou si velmi ráda zařadím vedle nich. Určitě doporučuji a další její knihu budu netrpělivě vyhlížet.

7 09.02.2019