petra.kosiky komentáře u knih
Knihu jsem zhltla za dva dny. Styl paní autorky je opravdu podmanivý, nemám co vytknout. Snad je to i tím, že je to první kniha, kterou jsem o podobném tématu (nebudu prozrazovat) přečetla. Rozhodně doporučuji!!
Přečteno se zatajeným dechem a kapesníkem v ruce. Jak my si tu žijeme, v bavlnce, v teplíčku, ve svobodě. A pořád řešíme a řešíme a někdy škodíme a jindy si stěžujeme. Na co vlastně. Afgánistán, tak jak o něm píše pan Hoseini, je pro mě o něco představitelnější, i když natolik odlišný, kulturně, geograficky, historicky, vším. Kniha na mě silně zapůsobila.
Pro mě nečekaně nadčasové a navíc s přesahem do mých soukromých myšlenek. Jak moc mi Mušličky v uších Mildred, Montagovy ženy, připomínají bezdrátová sluchátka v uších mého muže. Ale to je v porovnání s tím vším ostatním jen drobnost a je pro mě stále těžko pochopitelné, jak může mít někdo takovou představivost (1953!).
Alespoň pár myšlenek:
str. 57: "Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních: a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit."
str. 79: "Televizor je skutečný. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle k svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas aby protestovala..."
str. 84: "Pamatuji si, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila vaši situaci, vy polykači ohně. ..."
str. 89: "... - včera to padlo na Peta. Vrátí se příští týden. Říkali to vojáci. Blesková válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zase doma. To říkali vojáci. Blesková válka..."
str.: 91: " "Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to, jako když člověk pere: nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." "
Jak mi mohl tenhle nádherný příběh dosud unikat? Vyposlechla jsem si knihu během dvou dnů jako audiopříběh na Českém rozhlasu, a jsem uchvácena. Tolik obrazů mi vyvstává před očima, když si představuji jednotlivé pasáže. Ach ta krásná Anglie. A přitom tolik utrpení a bolesti. Ale taky odvahy a lásky. Smekám...
Nemám slov... Tolik odlišnosti, tolik krutosti, tolik oddanosti, tolik lásky...
Čtu si tu o válce, slzím a zatím ve čtvrtek začala další skutečná válka. Jak někdo řekl, dokud se lidstvo nepoučí z historie, bude ji muset znovu prožívat...
Kniha je úžasná, skvělá, napínavá, čtivá, příběh neuvěřitelný. Jak mohl jeden člověk zažít a přežít tolik tolik, chybí mi slova.
--- Nejdřív jsem slyšela na Českém rozhlase audioknihu, pouštěla jsem si pořád dokola, dokud ji nesmazali. Pak jsem si audioknihu koupila. Pak jsem vyrazila na čtyřdenní vandr na Šumavu a prošla jsem i územím, kudy bratři Hasilové převáděli. A nakonec jsem si koupila i knihu a jedním dechem ji přečetla. Pár vět v nahrávce chybělo, kniha je přeci jen kniha.
Jsem fascinovaná.
Po dlouhých letech jsem knihu přečetla znovu - tentokrát dětem před spaním. Děti byly nadšené! Nemohly se vždy dočkat dalšího čtení a nejraději by knihu přečetly najednou.
A já si příběh ráda zopakovala, zjistila jsem, že jsem si ho vlastně vůbec nepamatovala.
Krásné vzpomínky na dětství, krásná inspirace pro dětskou fantazii, perfektně dobrodružný příběh.
Str. 255: "...lidská osobnost je růst, součet všech dřívějších životů dohromady, jak mohl vrchní dozorce Atherton zlomit mého ducha mučením v cele? Jsem život, který přetrval, stavba vybudovaná za minulé věky - jaká to byla minulost! Co pro mě znamenalo deset dní a deset nocí ve svěrací kazajce? ..."
Str. 284: "Sedím teď ve své cele, mouchy bzučí v ospalém letním odpoledni a já vím, že můj čas se krátí. Brzy mě nastrojí do košile bez límečku... Ale tiše, mé srdce. Duch je nesmrtelný. Až přejde temnota, budu žít znovu a zase budou ženy. Budoucnost mi schovává roztomilé ženy v životech, které mám ještě prožít. A přestože hvězdy plynou a nebesa lhou, stále zůstává žena, skvoucí, věčná, jediná žena, tak jako já ve všech svých převlecích a při všech svých neblahých příhodách jsem jediný muž, její druh."
Objevila jsem ve Zbabělcích klasiku, která mě z neznámých důvodů úplně minula. Jsem nadšená! Fascinuje mě hlavně skutečnost, že byli napsáni tak krátce po válce a že jsou, určitě i díky tomu, tak přesvědčiví, uvěřitelní. Jak nepřehledné muselo být pro mladého člověka dospívat během války. Jak vzrušující účastnit se. A jak frustrující tušit, že po válce se "to zvrtne" špatným směrem. Přečteno o letních prázdninách 2020 se zatajeným dechem. (Douška: kolikrát mě během čtení napadlo, jak jasně musel mít autor příběh uspořádaný v hlavě, než se pustil do psaní. Jakoby v něm nebylo ani slovíčko navíc. Prvotina. Úžasné!!)
Doporučuji. Krásné české pohádky. Čteno dětem před spaním, a to je dětem již 8 a 10 let, a obě poslouchaly s radostí a pozorně.
Nemám slov, ..., úžasné... skvěle napsané, propracované, čtivé, napínavé, strhující, téma tak živoucí - ve vztahu k současnosti, jsem uchvácená... myšlenkami napůl v Bílé Vodě na návsi, napůl v tiché klášterní chodbě...
Už si ani nepamatuji, co jsem od F. Kafky četla poprvé, tak dlouho to je. A teď tu tiše žasnu, co ono to je za příběh, za téma, za zpracování, jak je to současné, aktuální, pořád platné. Těžko nějak komentovat. Číst a vstřebávat...
Krásné, smutné, dechberoucí, hned bych se na Šumavu zase vypravila, kdyby to jen nebylo tak daleko...
Říkám si tak sama pro sebe, co si vlastně máme z těch všech příběhů odnést? Jak snadno a jak rychle může být všechno jinak? Jak šťastný může být člověk, když neví? Jak šťastný může být prostý život? Jak nelpět na ničem a žít???
Knížku jsem přečetla za dva večery, k fotografií se budu ještě často vracet. Ráda bych tu napsala alespoň jeden citát: str. 89: "A ještě něco mi utkvělo v paměti. Na konci tábora se s námi Vojta Scheinost, spolu s dalšími dvěma našimi vůdci, přišel poskautsku rozloučit. A pak, s batohy na zádech, tehdy /pozn.: 1948/ ještě snadno přes kopečky, opustili svou vlast. Dobře věděli, na rozdíl od nás kluků, co naši osvobozenou vlast od vlády bolševiků čeká."
Četli jsme vydání z roku 1928, které mám doma po prababičce. Ta knížka je skoro sto let stará, ale ta čeština, ta čeština! Nebylo téměř třeba při čtení cokoliv pozměňovat, i pro dnešní děti je tenhle sto let starý jazyk srozumitelný. Byly to pro mě večery návratů do dětství...
Úžasné pohádky! Čteme každý večer a po všech českých pohádkách jsou tyhle orientální tak nezvyklé a přitom tak moc pohádkové a plné fantazie. Děti byly nadšené! O překrásných ilustracích Jiřího Trnky ani nemluvě. Děti i já vřele doporučujeme!!!
Dlouhá léta pobývám v Jilemnici a jejím okolí a Jaroslav Havlíček je tu mezi částí obyvatel stále vnímán tak trochu jako místní celebrita. Některé Havlíčkovy příběhy znám dlouho, některé jsem už zapomněla a některé objevuji až nyní. Znovu a znovu mě překvapuje, jak aktuálním jazykem je příběh napsaný, jak přímočaře a mistrovsky je čtenář dějem veden. Znovu a znovu žasnu a smekám. Jaroslav Havlíček je pro mě autorem jednoznačně patřícím mezi českou literární elitu.
Lehoučké čtení, milé, přitom v některých pasážích i silné. Čte se samo. Doporučuji.
Ach lidé, kde se to v člověku bere...
Proč? Proč to všechno?
---
Chtěla jsem zde uvést pár řádků ze strany 254, ale uživatel n.ezn.amy vybral ta stejná slova. Je třeba se mít na pozoru...