petra.kosiky komentáře u knih
Neskutečné. A tak skutečné. Neprožívám zrovna lehké období, ale po přečtení Freudovy sestry si připadám jak na obláčku za Petrovou bránou kdesi v nebi.
Proč se jen nepoučíme. To je opravdu zkušenost nepřenosná? To musí člověk a lidstvo znovu a znovu padat "na ústa"? Ten koloběh nejde nikdy zastavit?
---
Při čtení knih si zškrtávám zajímavé pasáže. Tady bych ale musela zaškrtat mnoho. Přeci ale alespoň pro představu pár řádků ze str. 165: "Jsou lidé, jejichž Já kdysi dávno pocítilo, že nemá právo existovat, nyní se v konfrontaci s realitou rozpadá a mnoho věcí prožívá, jako kdyby bylo bez duše."
str. 207: "Ukázalo se, že architektonický návrh, projekt a autorský dozor jsou neoddělitelné. V tomto bodě je profesní realita v naprostém rozporu s představou, kterou má o naší práci Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a zákon o veřejných zakázkách ve smyslu rozdělování tvůrčího procesu od samotných zakázek."
Kniha mě nadchla. Architektura, vesnice, tradice, moje témata. Navíc tolik známých míst, tolik myšlenek, se kterými souhlasím a které se někdy tak těžko prosazují. Vlastně je povzbuzující ten pocit, že si člověk vypřemýšlel to, o čem se jiný už dokonce i utvrdil v praxi.
Z knihy jsem unešená, podobně jako z 451 st. Fahrenheita. Jak moc aktuální a současné v tomhle šíleném světě posedlém mocí a zbrojením. Moc doporučuju přečíst!
Tuhle knížku jsem obrečela. ("Kde jsi byl, Bože?" str. 118)
Když mi kamarádka tuhle knížku dala, zrovna jsem hledala odpovědi na spoustu otázek, ubezpečení, že neblázním. Mně kniha pomohla.
Alespoň malý citát (str. 25): "Jakmile však začne partner tyto věci /domácí práce, vaření ap./ brát jako samozřejmost, vzniká frustrace, která brání toku lásky. Protože cokoli, co v našem životě začneme pokládat za samozřejmost, se začne zmenšovat a ztrácet z našeho zorného pole. V takových situacích přestáváme prožívat vděčnost, cítit vnitřní hodnotu. Naopak ten, kdo je na druhé straně, se v tu chvíli začne cítit neviděný, necítěný, nemající hodnotu a odstartuje to u něj drama." A zrovna tak jsem se cítila.
Nádherné fotografie, ještě dnes stále inspirující. Text ale podivný, snad je to překladem. Váhám, jestli knihu poslat dál, ale kvůli těm fotografiím zůstane ještě nějakou dobu u nás doma.
Příběh vlastně známý, ale forma dokonalá, neskutečně čtivé, a to je originál z roku 1936!
Pro mě nečekaně nadčasové a navíc s přesahem do mých soukromých myšlenek. Jak moc mi Mušličky v uších Mildred, Montagovy ženy, připomínají bezdrátová sluchátka v uších mého muže. Ale to je v porovnání s tím vším ostatním jen drobnost a je pro mě stále těžko pochopitelné, jak může mít někdo takovou představivost (1953!).
Alespoň pár myšlenek:
str. 57: "Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních: a potom jsou všichni šťastni, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný, nebo podle nichž by ses mohl měřit."
str. 79: "Televizor je skutečný. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle k svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas aby protestovala..."
str. 84: "Pamatuji si, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila vaši situaci, vy polykači ohně. ..."
str. 89: "... - včera to padlo na Peta. Vrátí se příští týden. Říkali to vojáci. Blesková válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zase doma. To říkali vojáci. Blesková válka..."
str.: 91: " "Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to, jako když člověk pere: nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." "
Ano, myšlenka objevná, nebo spíš dávno tušená ale přehlížená. Jen - jak to vše uvést v život? Nejpraktičtější mi přijde číst si nápady pro ten který den cyklu přímo v ten den, je tak nejlépe možné porovnat, jak moc odpovídají s aktuálními pocity a zkušenostmi. Budu muset vše ještě řádně promyslet a promýšlet...
Místy docela drsné příběhy z tajgy, úplně pro nejmenší tato kniha není. Přejmenovaly jsme si ji s dětmi (9 a 11, četly jsme před spaním) na "zaječí sádlo". Některé příběhy nás ale potěšily.
Jak mi mohl tenhle nádherný příběh dosud unikat? Vyposlechla jsem si knihu během dvou dnů jako audiopříběh na Českém rozhlasu, a jsem uchvácena. Tolik obrazů mi vyvstává před očima, když si představuji jednotlivé pasáže. Ach ta krásná Anglie. A přitom tolik utrpení a bolesti. Ale taky odvahy a lásky. Smekám...
Kniha o světě, který už neexistuje. Přelouskala jsem ji dětem před spaním. Napsáno poutavě, chvílemi dojemné, smutné, jindy veselé a hravé.
Přečteno se zatajeným dechem a kapesníkem v ruce. Jak my si tu žijeme, v bavlnce, v teplíčku, ve svobodě. A pořád řešíme a řešíme a někdy škodíme a jindy si stěžujeme. Na co vlastně. Afgánistán, tak jak o něm píše pan Hoseini, je pro mě o něco představitelnější, i když natolik odlišný, kulturně, geograficky, historicky, vším. Kniha na mě silně zapůsobila.
Příběh z Anglie z první poloviny devatenáctého století. Příběh z dob dostavníků, večerní pošty, stoletých dubů a ohně plápolajícího v krbu. Příběh pokory, ale i vzdoru, který se nakonec ukáže být skoro hororem, určitě ale detektivkou, historickou detektivkou. Kniha vyšla v roce 1974. Příběh je volným zpracováním stejnojmenného románu, který napsal Joseph Sheridan Le Fanu: Uncel Silas. Poprvé vydáno v roce 1864. Jako kdybych ty poslední dny prožila někde na Bartram-Haughu s Maud Ruthynovou, s její věrnou služkou Mary Quinceovou, s Meg Hawkesovou, a taky s Milly, s Monikou a dalšími. Úžasný útěk.
Nemám slov... Tolik odlišnosti, tolik krutosti, tolik oddanosti, tolik lásky...
Na knížce nás s dětmi upoutaly především překrásné kresby Zdeňka Mlčocha (starší dcerku pak především proto, že jsme již stačili hlavní město navštívit). Příběh jednoduchý, vlastně trochu smutný (ledňáčci mají přece žít, létat a lovit někde v přírodě u potoka). Přečteno před spaním, dětem se knížka líbila.
Souhlasím se vším, co napsali hodnotitelé přede mnou. Takové knižní zjevení.
Jak čteme s dětmi před spaním vlastně už několik let, tak jsme se pročetli k tomu, že už je klasické pohádky o princeznách nebaví. Ale u těchhle pohádek poslouchaly jako pěny a jen někdy s podivem komentovaly. Taková severská syrovost "po česku".
Čtvrtý příběh napsal Jaroslav Havlíček, jilemnický rodák, a je to příběh s vtipnou pointou. Milá je i podrobnost s plechovým Kristem za městem v polích, tu ale ocení jen místní :-).
Chtěla jsem si konečně přečíst "něco od Kundery". Jsem na začátku objevování. V duchu si porovnávám, ale nahlas si netroufám. Alespoň jeden citát: str. 253: "S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, Ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul."