Freudova sestra

19.02.2024

Neskutečné. A tak skutečné. Neprožívám zrovna lehké období, ale po přečtení Freudovy sestry si připadám jak na obláčku za Petrovou bránou kdesi v nebi.
Proč se jen nepoučíme. To je opravdu zkušenost nepřenosná? To musí člověk a lidstvo znovu a znovu padat "na ústa"? Ten koloběh nejde nikdy zastavit?
---
Při čtení knih si zškrtávám zajímavé pasáže. Tady bych ale musela zaškrtat mnoho. Přeci ale alespoň pro představu pár řádků ze str. 165: "Jsou lidé, jejichž Já kdysi dávno pocítilo, že nemá právo existovat, nyní se v konfrontaci s realitou rozpadá a mnoho věcí prožívá, jako kdyby bylo bez duše."

28.08.2023

Nedočetla jsem...málokdy se mi to stane, ale z pana Freuda, uznávané osobnosti, mi bylo až fyzicky zle, takže jsem to vzdala.

12.10.2021

Čtení knihy se mi hrozně táhlo, několikrát se stalo že jsem přečetla x stránek, ale nevím co na nich bylo, popis událostí byl skvělý ten se mi líbil a utíkal rychle, ale filozofické myšlenky šly naprosto mimo mě.

04.03.2020

Není to vůbec veselé čtení. Vzpomínky Adolfíny jsou plné bolesti a promlčených křivd. Soucítila jsem s touto ženou, která měla srdce plné pochopení a lásky pro všechny kolem, pro ni samou však už nikdo.
Toto si Sigmunde prostě nezvládl!
Pro nás, kdož si libujeme v depresích a úvahách o mizerném životě, může být tato kniha lahůdkou.

12.06.2019

Kniha tak syrová a bolestná, že se může s přehledem zařadit vedle Malého života, vydaného Odeonem o pár let později. Fakta o Freudově rodině věrná, životní pouť vyprávějící Adolfíny drsná, úvahy o podstatě lidství, jeho (ne)smyslu, vlastnostech "blouznění" a životě, který bolí, zařezávající se do duše. Jinými slovy - lahůdka pro depresáky.

09.03.2019

Prva polovica vazne vyborna, potom zmizol dej a poslednych 80 stran slo o uvahy v kontexte psychoanalyz Sigmunda Freuda o smrtelnosti a zivote ako takom, vcelku to nebolo zle, aj kedviac asi oslovil NAVRAT SLOV od tohto autora:)

05.12.2018

Zajímavé a lehké nahlédnutí na Freudovou rodinu a jeho práci (psychoanalytika) pomocí očima jeho sestry Adolfíny. Příběh není žádné veselé čtení,kniha je plná bolesti lidské duše,nenaplněné touhy a hledání lásky a místa v životě. Poslední část knihy mě dostala.Druhá kniha od autora a naprostá spokojenost.

04.04.2018

Depresivní a smutné. Vzpomínání ženy, již život bolel, procházela jím tichá, nepovšimnutá, uzavřená v sobě samé, odstrkovaná a nemilovaná, s pocitem prázdnoty. Přesto je lidská, soucitná a obětavá.
Cítila jsem vztek na slavného Sigmunda, který zachránil lidi kolem sebe, ale své sestry nechal ve Vídni a odsoudil je k smrti. Takový chlad a nezájem, zvlášť k nejmladší Adolfině, se kterou si byl v dětství (a vlastně i později) zvláštně blízký! Prolog knihy je tak současně Adolfininým koncem, jejími posledními dny života, důvodem ohlédnutí se zpátky za dětstvím a mládím, ještě než přijde zapomnění.
Je to moje druhá přečtená kniha od Smilevského, a i když jsem si znovu vychutnávala jeho zvláštně poetický způsob psaní („Kapky deště silně narážely na okno, zvuk, který vydávaly, narážel do našich slov.“), celkově jsem z knihy trochu rozpačitá. Druhá polovina, zvlášť část, kdy Adolfina pobývá v blázinci, je rozvleklá a únavná opakujícími se filozofickými úvahami, zamyšlením se nad duševním zdravím a „blouzněním“, líčením normálnosti a bláznovství různých pacientů, metod léčby apod. Skoro jako kdyby s Adolfinou člověk prožil prázdnotu a jednotvárnost oněch sedmi let.
Adolfina pro mě zůstane obrazem nenaplněného, melancholického a zapomenutého života.

Citace:

Sestra se budila každou noc a pokaždé týmiž slovy začínala totéž vyprávění:
- Tohle je konec Evropy.
- Evropa byla mnohokrát na konci.
- Pozabíjejí nás jako psy.
- Vím, řekla jsem.
- A nebojíš se?
- Mlčela jsem.

- Dovolili mi sepsat seznam lidí, kteří jsou mi blízcí, kteří by se mnou odjeli z Rakouska, řekl.
- A ani na okamžik tě nenapadlo, že bys mohl do seznamu zařadit naše jména.
- Ani na okamžik. Tohle je pouze dočasné. My se vrátíme.
- I kdybyste se vrátili, my už tu nebudeme.

- Je opravdu dobře, že jsi na všechny ty lidi myslel. Myslel jsi na svého psíka i na své služky i na svého lékaře a na jeho rodinu i na sestru tvé manželky. Mohl sis však, Sigmunde, vzpomenout také na svoje sestry.

- Nemám ti co odpouštět, odpověděla jsem mu. Nespáchal jsi žádný zločin. Zapomněl jsi udělat něco dobrého. My všichni jsme v životě zapomněli učinit mnoho dobrých věcí. A nemůžeme odhadnout, které z těch opomenutí dovolí zlu, aby člověka pozřelo.

Léta plynula a já jsem cítila, že nejsem ve své kůži. Když jsem ráno vstávala, část mého já zůstávala ležet v posteli. Bylo tomu tak možná proto, že jsem se chtěla vymanit ze sebe sama, z té části, která bolela zoufalstvím, ale zoufalství bolelo i nadále, bez ohledu na to, jak jsem byla rozpolcena. Ta ničivá bolest se stala mým jediným životem. V jednotvárnosti všedního dne se opakovaly tytéž banality, takže jsem nezaznamenávala, jak léta plynou. Dokonce i sny se mi zdály být stejné.

27.01.2017

Z knížky jsem trochu rozpačitá. Měla ohromný potenciál, podle mě ale zůstal nevyužit. Autorovi se sice podařilo docela dobře vystihnout atmosféru doby, i jazyk a vyjadřování Freudovy sestry Adolfiny sedělo k věku vypravěčky. Přesto - nebo možná proto to místy sklouzávalo k patetickému tlachání. Dočetla jsem, ale znovu číst nemusím.

Jakmile se v příběhu začaly rozebírat projevy různých psychických poruch a děj na úkor těchto popisů zůstal stát na místě, začalo mrznout i moje zaujetí. Psychologicko-filosofický guláš ve stylu "Jsou tací, kteří.....". Půl roku pokusu, knížka ležela na nočním stolku už dost dlouho... Obalím ji a šup do knihovny...
NEDOČTENO!

19.09.2015

Celou dobu jsem přemýšlela, jestli je kniha založená na faktech nebo na smyšlenkách autora. Kniha mi na konci odhalila pravdu. Autor studoval zhruba 7 let různé materiály k tématu, aby sepsal dílo, za než dostal ocenění a jeho kniha (snad i knihy) se překladají do desítky jazyků.
Kniha ve mě zanechala stopu. Neustále jsem si říkala. jak sakra kdysi lidé žili a co všechno museli vytrpět. Na stránky o táborech smrti jsem byla připravená (četla jsem nejednu knihu) ale na tuto lidskou beznaděj již od narození jsem připravená nebyla a bolelo mě, co jsem četla.


Opravdu těžko vše popsat, tak, jak bych si přála.

A obálka - pro mě nádherná. K obsahu se hodí.

Doporučuji!

29.08.2014

Trochu mě zklamala, téma jistě dobré, ale málo využité.

13.08.2014

Asi jsem od téhle knihy čekala něco jiného. Na můj vkus příliš mnoho filozofování.

29.01.2014

Přiznávám se bez mučení, že kniha pro mě byla docela značným soustem. Nečetla se úplně špatně, přestože na svého čtenáře klade poměrně vysoké nároky. Ale prázdný život "Freudovy sestry" a její neschopnost bojovat za svůj život a životní štěstí mají moc zapůsobit a rozhodně nevyvolávají příjemné pocity. Ostatně to snad žádná postava v knize, v jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že všichni v tomhle příběhu jsou až zoufale nesympatičtí (či snad nesympaticky zoufalí). Samozřejmě tady jde spíš o myšlenky než o postavy.... ale stejně. Ono z těch idejích tady taky zrovna nesrší životní optimismus. Možná jsem knihu četla jenom v nevhodném životním období. Možná to prostě není můj šálek čaje.

06.11.2013

Kniha je spíš zajímavá než nějak výrazně dobrá.

26.08.2013

Román je biografiou členov rodiny Freudovcov ťažiacou zo všeobecne známych faktov, zahalenou do depresívneho beletristického šatu, svojsky poňatou a podanou z pohľadu nie jej najznámejšieho člena – Sigmunda Freuda – ale jednej z jeho sestier, v duchu moderny formálne i štylisticky netradičnou, dopĺňanou hŕstkou myšlienok Freudovej filozofie. Knihu som vnímala ako nie celkom hladké skĺbenie troch odlišných celkov.

Úvodná časť knihy, viac-menej rekapitulujúca posledné roky Adolfinho života v rodnej Viedni, deportáciu do Terezína a následne do koncentračného tábora, a tiež krátka pasáž v samotnom závere knihy zachytávajúca Adolfinine myšlienky v momente jej smrti, na mňa pôsobila, a trochu ma aj iritovala, svojou podivnou strohosťou, povedala by som, že dokonca až odťažitým štýlom, kedy autor prejavenie emócii akoby pokladal zdanlivo za zbytočné. Zdanlivo, pretože emócií je v nej dosť, možno až priveľa, aspoň tých nenapísaných na rovinu, skrytých medzi riadkami. Zo spätného pohľadu sú pre mňa najsilnejšími časťami knihy – časťami o pochopení, zmierení, odpustení a napokon zabudnutí.

Časti venované detstvu súrodencov ma zaujali na úkor dejovosti skôr z hľadiska spoločenského, intelektuálneho, filozofického myslenia a historického kontextu druhej polovice 19teho storočia života vo Viedni (doba „mlčania o telesnosti“, doba „ kedy nevinnosť bola ideálom“, doba boja za ženskú rovnoprávnosť), a časti zachytávajúce život už dospelých súrodencov až po medzivojnové obdobie naopak skôr svojou ponurou atmosférou, kedy nad každou z postáv akoby viselo neviditeľné temné mračno, bremeno minulosti, ktoré ich dusí. Ak je úvodná časť zdanlivo strohá, tieto časti naopak pretekajú emóciami, hoci aj tu treba občas čítať medzi riadkami.

Pasáže zasvätené úvahám o bláznoch a histórii „bláznovstva“ mi prišli kvalitatívne nevyrovnané, sčasti menej vierohodné, sčasti veľmi silné, vzbudujúce rôzne pochybnosti, niekedy dokonca navodzujúce dojem, že Adolfinin subjektívny pohľad je tiež len skresleným pohľadom blázna. Bez nich by táto kniha pôsobila oklieštene a neúplne, avšak napriek tomu, že mi neprekáža fragmentácia textu a experimentovanie s formou, z hľadiska celku boli pre mňa trochu vyčnievajúcou, najviac nesúrodou časťou.

20.05.2013

Knížka mě zprvu docela zaujala, ale byla jsem čím dál naštvanější a hodně se držela, abych ji vůbec dočetla, i když i druhé části se ještě jakýs takýs záblesk zajímavosti objevil. Nicméně, působilo to na mě hrozně studeně, nepříjemně, beznadějně. Téměř veškeré postavy se chovaly hrozně, nikdo nebyl příjemný a když už náhodou nebyl úplně protivný, byl to blázen. Tolik negativních postav v jednom příběhu jsem neviděla ani nepamatuju (jestli vůbec). Dávám tři hvězdičky, ale reálně spíš za dva a půl a to jen proto, že to byl zajímavý pohled na život S. Freuda. Téma dobré, zpracování mě opravdu neoslovilo.

19.05.2013

Po většinu knihu hvězdiček pět. Ale od poloviny bylo v ději na můj vkus moc úvah - třeba o bláznech. Také mi nesedělo časté opakování myšlenek. Věřím, že to mohl být záměr, tedy asi to byl záměr, ale mně to prostě přišlo, že autor zapomněl, že už to říkal. Bylo to takové nedůvěryhodné. Ale jinak moc hezká - či spíše smutná - kniha, která mě nalákala i na to, abych si přečetla něco o Gustavu Klimtovi :-)

01.04.2013

"Je to ovšem také román o lásce, o nenaplněné touze po troše domova a štěstí, po lidsky hřejivém slově a pohlazení, román o bolesti v lidském nitru." (Ivan Dorovský - překladatel a autor doslovu)

Slova Ivana Dorovského Freudovu sestru celkem vystihují - především svou rozbředlostí a patosem válejícím se v kaluži melancholie (ne v hlubině, jak by snad autor chtěl, ale v kaluži). Smilevski smutek a tragédii nevystihuje, pouze se zjednodušeně a pokud možno všeobecně pochopitelným způsobem odkazuje k tomu, že tragédie a absurdita života jest. Tam, kde kupříkladu Stefan Chwin v Hanemannovi, či Jon Fosse v Melancholii skrze text utváří "tělo nepojmenovatelného smutku", Smilevski jen smáčí pero v písmenkové polívce. Dorovský v doslovu dále uvádí, že autor postupuje v souladu s postupy postmoderního románu a že za Freudovu sestru, jež již stačila vyjít v mnoha jazykových mutacích, dostal cenu za literaturu Evropské unie. Skutečně se zdá, jako by autor psal dílo dle unijních směrnic (snad má EU pro psaní postmoderní beletrie vlastní direktivy), a ocenění plyne především z jejich naplnění. V povrchnosti je síla, neb nevznikají průtahy během překládání a rozředěné filosofické myšlenky se mohou rychle a bezbolestně dostavit ke všem členům evropského společenství, které teď víc než kdy jindy hledá svůj duchovní smysl, odrážejíce se od obav z globalizace a ztrát regionálních kulturních specifik. Freudova sestra je spíš než textem těžícím z kultury a historie nevelkého balkánského národa rozředěným evropským myšlenkovým eintopfem: chudák Makedonie...