Hana
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…... celý text
Komentáře knihy Hana
Přidat komentář


"Budeš trpět, ale náramně si to užiješ..." - to je dokonalé vystižení četby této knihy. Dlouho se mi nestalo, že by mě kniha dostala už na prvních čtyřiceti stranách, Hana mě nejen uhranula, ale také psychicky vyšťavila. Nebyl dobrý nápad číst to bezprostředně po dokoukání 3. série Squid Game... fakt ne...
Líbilo se mi rozdělení částí, samotné kapitoly měly velmi příjemnou délku, takže ubíhaly jako voda v řece. Líbilo se mi i to propojení příběhu a postav, jen jich na mě bylo možná trošku moc, ale já nejsem zvyklá číst "rodinné ságy". Konečně jsem pochopila, co mají všichni na té Mornštajnové, i když jsem už četla Les v domě a Listopád, Hana je skutečně zatím to nejlepší co jsem od ní četla.
Příběh je opravdu velmi emotivní, jediné co bych chtěla zmínit je, že tam bylo strašně málo světlých okamžiků, byla to jedna velká depka za druhou. Teď potřebuju něco veselejšího...


silná výpověď žen, kteří prošli dějinnými událostmi 20. století. Hlavní postava Hana prochází náhodami, životními neštěstími a "dějinnými událostmi: o své blízké ... téma strádání a chudoby za buržoazní republiky, hrozba "hnědých" uniforem a příchod Němců s vyhlášením protižidovských zákonů a arizace, holokaust, stejně tak jako vláda "rudých" a znárodňování po 2. sv. válce... na lince českého (? ..)rodinného klanu. Určitě vtáhne do děje... akorát je nutno se zorientovat v postavách , protože je částečně psáno retrospektivně.


(SPOILER)
Začala jsem číst v 11 večer, a skončila v 7 ráno.
Poutavý styl autorky mě baví, mám ráda retrospektivní vsuvky, které postupně vyjasňují osudové propletence postav. A ani bych k takovému stylu nepotřebovala oporu silné historické události.
Postava Hany vlastně jen velmi věřila v lásku, za kterou chtěla bojovat. Pokaždé, když zabojovala, začali kolem ní umírat lidé. Ale ne její vinou, ale vinou okolností a událostí. Po přečtení mám silný pocit viny za Hanu. Možná bych ke konci knihy uvítala větší smíření. Smíření s tím, že jako jednotlivé osoby v takových příbězích zas až tolik nehýbeme světem a osudy. Že jsme jenom loutky v divadle.


Byla spousta lidí, co mě po kritice dvou knih, které jsem od Mornštajnové četl (Listopád a Les v domě) říkali, že Hana je jiná kniha. Opravdu skvělá apod... Ne! Je to opět styl autorky, který mě totálně nesedí, ikdyž to schovává za pro lidi důležité momenty a vědomosti, které by lidé měli vědět. Každý ten román, je provázaný s důležitým tématem. Hana (druhá světová válka), Listopád (zlo komunistického režimu), Les v domě (zneužívání dětí). Koncept úspěšné knihy podle Mornštajnové se však vůbec nemění a provází každý z tří zmiňovaných knih. To se vezme kýbl hnoje a hodí se na hlavu vybrané nejlépe hlavní postavy. Tato postava má od začátku do konce až do extrému absurdně pokažený, zničený život a neexistuje pro ní nic pozitivního. V této knize ať se vrátím k Haně je to právě Hana. Autorka pak nepracuje se svými postavami, ale se strachem čtenářů, takže se vlastně hlavní postavy ubíjejí ve své tísni, pocitu marnosti a nevidí úniku. Kdo pracuje při zpracování informací se strachem čtenářů? Ano bulvár a bulvarně je napsaná i samotná Hana. Ač dokáže vytvořit stísněnou atmosféru, tak nám hlavní hrdinky bude opět líto, což má autorka propracované na 1. Když se však oprostím od svých emocí, tak zjistí že je to opět velice málo a příběh samotný, je sotva průměrný. V rozhovoru před nedávnem říkala autorka, že kdyby chtěla, tak může takových knih napsat kolik chce. Při té podobnosti těch co jsem četl nevím, co dělá jiného...

Čte se pěkně, svižně.
Pro někoho, komu téma holokaustu a přeživších nic neříká, nic o tématu neví, je to jistě šokující, silný příběh, v němž hrdinku Hanu lámou nejen hrůzy války, ale i vlastní přičinění (povětšinou z blbosti, zřídka nešťastnou náhodou).
Mně osobně takto pojaté téma holokaustu a přeživších spíš štvalo, což, připouštím, je můj osobní problém, nikoliv toho, že by kniha nebyla poutavá, i když souhlasím s komentářem níže, že nemá daleko k "osvětimskéhu braku". Jistou povrchnost v popisu židovské rodiny prozrazují různé detaily, např. použití slov daf jomi (nesmyslně přepsaných Daf Yomi) a tvrzení, že jde o stránku k dennímu studiu Tóry, ačkoliv je o dvojstranu z Talmudu, což opravdu není totéž (s. 173).


chudák holka... fakt neměla v životě kapku štěstí... její příběh je ale velmi silný...


Absolutně nemám knize co vytknout!
Je to první dílo autorky, které jsem četla. A nešlo přestat.
Důkazem toho je, že je čtvrt na pět ráno a já ještě nespala!
Miru je snadné si zamilovat od prvních řádků. Vlastně i Rosu a další postavy, ale Haně, té teprve musíte přijít na chuť! Jak lehké je soudit a odsoudit. Na první pohled. Obzvláßť toho, kdo se nehájí, nevysvětluje, kdo už boj o své místo pod sluncem vzdal... Nebo ne?


Tématiku holocaustu většinou nečtu. Hana byla výjimkou. Krásný ale krutý příběh. Výjimečně napsané, zejména pak konec.


Troufl bych si říci, že je to asi nejsilnější kniha od českého autora, kterou jsem kdy četl. Kniha o holocaustu, vyprávějící spíše o backgroundu, osudech, citech a lidských životech. Humbuk kolem knihy jsem sledoval déle a za mě: super kniha, určitě stojí za přečtení.


kniha je úžasná, velmi krásný a silný příběh. Občas mi ukápla slza. Knha byl velmi čtivá a nedokázala jsem se odtrhnout. Po přečtení jsem na knihu a děj ještě myslela


Úchvatná kniha, která ve vás zanechá stopu hodně dlouho. Chvílemi mi bylo při čtení úzko. Velmi povedená kniha.


Dobře, přečetla jsem si několik recenzí a… Já jsem hodně vedle. Knihu jsem četla dvakrát, poprvé dobrovolně, podruhé v rámci předmětu literatury ve škole. Kdybychom to nemuseli číst povinně, rozhodně bych po této knize už nesáhla.
Čte se to dobře, to bych lhala, kdybych tvrdila, že ne. Četla jsem jiné autorčiny knihy a ty byly úžasné, ale tohle… Něco se mi líbilo víc, něco méně. Musím vyzdvihnout autorčin styl psaní, čte se to rychle, je to fajn.
Co mě ale úplně minulo, byly postavy. Žádná ve mně nevyvolala jinou emoci, než naštvání. Nedokázala jsem je nijak uchopit, hlavně Hanu.
Příběh mi taky přišel vcelku bez nápadu, byl jako jiný příběh z té doby (přečetla jsem jich docela dost a každý jiný v sobě něco měl), dost předvídatelný a prvoplánový.
Knihu jsem prodala, snad se jejímu druhému čtenáři líbila víc než jsem s ní byla spokojená já. Pro mě budou připomínkou toho, že ne každý bestseller pro mě musí být nutně dobrý.


Úžasný příběh, od čtení jsem se nemohla odtrhnout. Velmi zajímavě se zde prolínají příběhy mnoha postav.
Poslední část knihy o tetě Haně mě naprosto dostala a poslední kapitoly jsem už jen probrečela.
Doporučuji.


Velice silný příběh. Z počátku jsem měla trošku problém se začíst, ale potom mě to natolik pohltilo, že jsem měla problém přestat. Hrozné, čim si lidé museli procházet. O to horší je, jak se k sobě dnes lidi chovají a ničeho si neváží.
Nedokážu si ani představit tu bolest a strach.
Kniha nádherná


HANA – příběh, který ve mně doznívá i po letech.
Bylo to mé první setkání s paní Alenou Mornštajnovou – a rozhodně ne poslední. Není divu, že je označována za královnu české prózy. Její vyprávění vás totiž vezme za ruku, vtáhne do příběhu a už nepustí.
HANA je smutné a nesmírně silné čtení. A přestože už bylo téma holokaustu a 2. světové války mnohokrát zpracováno, tento román přináší zcela nový a osobitý pohled, který zasáhne každého čtenáře.
Sledujeme Miru, mladou dívku, která se po tragické rodinné události snaží porozumět minulosti své tety Hany. Pomalu se před námi skládá mozaika bolestných vzpomínek, rozhodnutí a ztrát, které formovaly nejen Hanin, ale i Mirin život. Je to příběh o vině, vykoupení, lidské křehkosti a o tom, jak nás minulost formuje, ať chceme nebo ne.
Díky téhle knize jsem si znovu uvědomila, že žít ve svobodě, blahobytu a s pocitem bezpečí není samozřejmé. Je to štěstí, o které je nutné pečovat a kterého je potřeba si vážit.
Pro mě jednoznačně kniha roku 2017. Kdo jste ji ještě nečetl, doporučuji přečíst !!!
A mám velkou radost, že příběh HANY nyní ožívá i na jevišti – v divadelní adaptaci ve Vinohradském divadle. Určitě půjdu!


Co na té Mornštajnové všichni vidí?... Jo, už jsem to také zjistila. Vezme vás za ruku a zavede do příběhu, který vás pohltí a nedovolí zapomenout. Syrový příběh jedné ženy, jedné rodiny, jednoho národa... Jaké štěstí máme, že můžeme žít dnes ve svobodě a blahobytu, nadávat na drahotu a drobné bolístky života... Díky Haně jsem si opět uvědomila, že není samozřejmost mít všeho dostatek...


Líbilo se mi, jak autorka popisuje osudy několika lidí zároveň a jak se celý příběh završuje Hanou. Je zajímavé, jak jedno učiněné rozhodnutí může ovlivnit nejen váš život, ale i těch ostatních. Bez debat se jedna o náročné téma, nicméně právě proto, musíme jednat tak, aby se nikdy nic z toho znovu neopakovalo.
Štítky knihy
Židé česká literatura rodina rodinné vztahy rasová diskriminace diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí osudové okamžiky holokaust, holocaust osud nacistické zločiny české romány smrt v rodiněAutorovy další knížky
2017 | ![]() |
2019 | ![]() |
2023 | ![]() |
2021 | ![]() |
2017 | ![]() |
Do této knížky jsem šla s tím, že jsem vůbec nevěděla, o čem je. Dlouho se mi dařilo se jí vyhýbat a po pěti letech od vydání jsem si k ní konečně našla cestu. Musím říct, že z první části jsem byla nadšená - epidemie, opuštěná dívka, podivná teta - děj odsýpal a vyústění s věnečkem mi připadalo geniální. Myslím, že kdyby autorka více rozvedla tuto první část s tak originálním tématem, výsledek by byl o mnoho lepší. I druhá část byla skvělá - přípravy na válku, plánování a to, jak se válečné události promítaly do života malého města. Třetí část za mě ovšem byla nejslabší - autorka pouze převyprávěla to, co už jsme všichni četli stokrát a do vyprávění nepřidala vůbec nic nového, originálního. Zároveň je třetí část nejkratší a já si myslím, že když už se pouštět do tohoto tématu, tak je potřeba to udělat pořádně.
Věc, která mi ovšem vadila asi nejvíc, bylo přehazování role vypravěče na postavu, která se na to zrovna hodila nejvíc, aniž by to dávalo jakýkoli smysl. První část vypráví Mira, což je v pořádku a dává to smysl. Druhou část ovšem taky vypráví Mira? Ale zároveň zná všechny události, které se staly předtím, než se narodila, takže vypravěč je spíše vševědoucí. A třetí část vypráví Hana. Vadilo mi, že vyprávěcí styl byl u Miry i Hany úplně totožný a kdybyste knihu otevřeli na náhodné straně, nedokázali byste odhadnout, kdo zrovna příběh vypráví.
I když to tak možná nezní, čtení jsem si velmi užila - hledala jsem čtivou, zajímavou knihu a toto přání se mi splnilo. Není to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, ale je to skvělá kniha s dobře promyšleným příběhem.