Peleus komentáře u knih

Velmi ženská kniha pro... některé ženy.

A jděte k šípku, pokud v tomhle vyjádření spatříte sexismus, -ismus, -us, a další a další -y!

1. "Historické" zasazení do budoucnosti po jakési globální katastrofě je pojato velmi symbolicky. Bez podrobnějšího vysvětlení, kdy, jak, proč.
2. Až na jednu jedinou, všechny mužské postavy jsou záporné. Jedná se o nositele destrukce, agresivity, zmaru.
3. Možná je to mnou, ale k nalezení je i lehce lesbicky laděná linie mezi hlavní hrdinkou a její přítelkyní (POZOR!,odhalení děje - nejvíc patrná během návštěvy ukrytého jezírka). Což zřejmě také nejvíc pochopí spíš ženská čtenářka.
4. Na konci se zjevuje silná postava matky a její volání po návratu jediné dcery.
5. Pominu slzy, zklamání, citová vzepětí.

Za sebe mohu pouze konstatovat, že jsem sáhl po nevhodné knize. Pokud stejně jako já upřednostňujete epiku před povrchní lyrikou, zřejmě Strážkyně pramene nebude čtením pro vás. Pakliže máte chuť na city a slečny zmítané dojmy z nepoznaných pojmů, dejte knize šanci.

Rozhodně nemám v úmyslu strhávat dílo Emmiy Itäranty. Účelem tohoto příspěvku je varovat čtenáře mé krevní skupiny před možným zklamáním a lítostí nad ztraceným časem.

12 13.09.2018

Nejsem s to pochopit, proč, když se tak moc celosvětově cení a oceňuje protiválečná literatura (za všechny právě Cesta zpátky), tak se ve světě pořád, neustále a opakovaně válčí?

Nečtou snad politici klasiku?
x
Nečtou snad voliči klasiku?

Kacířská otázka tedy zní: "K čemu taková, a tím myslím prakticky vzato (tj. uplatnitelná v praxi s přesahem do života), klasika vůbec je?"

22 11.09.2018

Mám-li si vybrat jednu jedinou knihu na pustý ostrov, kde mám dožít své dny a postupně se zbláznit z nicnedělání, popíjení kokosové vody a pojídání sushi, bude to Gravesův Já, Claudius!

Četl jsem knihu. Viděl seriál. Nesčetněkrát poslouchal audioknihu.

A víte, co je na tom zajímavé? Ač znám děj téměř nazpaměť, dokážu se znova a znova ponořovat a užívat si vyprávění o dětství, dospívání a dospělosti tohoto římského císaře.

Takových knih potkáte za život jen několik.

25 10.09.2018

Čtení o tom, že demokracie a humanismus jsou dosti křehké a při životě uměle udržované záležitosti. Je-li všeho kolem dostatek, mohou fungovat. Je-li o základní komodity nouze, dostane se na povrch naše povaha z říše zvířat. Zavládne právo silnějšího a zájem většiny.

Což by samo o sobě bylo na zajímavou diskusi na téma: "Jsme-li skutečně stvořeni k obrazu Božímu, proč jsou lidé takové potvory?"

18 06.09.2018

"Víte, říkali vám asi, že nacistické Německo stálo na
antisemitismu, poněkud přehorlivém vůdci a bigotním národu
živeném nenávistí, ale to všechno by přišlo vniveč, kdyby Němci
tolik nemilovali jednu konkrétní činnost: spalování.

Němci hrozně rádi něco pálili. Obchody, synagogy, Říšské sněmy,
domy, osobní majetek, povražděné lidi a pochopitelně také knihy.
Takové pěkné spalování knih, panečku, to si jen neradi nechali ujít –
a díky tomu se lidem, kteří měli pro knihy slabost, dostala do rukou
díla, se kterými by se jinak nesetkali."

Tohle mi přijde poněkud rasistické. Chápu, kam autor míří, ale házet všechny Němce do jednoho pytle je poněkud nefér. Navíc to vyvolává otázku, kam se poděl onen bigotní národ živený nenávistí, co tak rád spaloval, po roce 1945? Buď tedy nařkneme obyvatele tehdejšího Německa jako spolupachatele druhoválečných zločinů, nebo uděláme dělící čáru mezi nacisty a prostými obyvateli, kteří neměli příliš na vybranou a museli být zticha.

A to je právě problém Zusakova díla. Počítá s tím, že čtenář nepřemýšlí. Že se zalkne syntetickými emocemi a nechá se unášet podivným příběhem o podivné holčičce v podivné době. K tomu se přidají krátké věty, občas tučně vytištěný text se sdělením typu: "BOMBARDOVÁNÍ MNICHOVA, 9. A 10. BŘEZNA Noc natahovaly bomby a čtení. Zlodějce knih vyschlo v ústech, ale pročetla se pětačtyřiceti stránkami." a něco málo německých slovíček k dokreslení atmosféry vyprávění. Takové ku-ku, ťu-ťu pro děti.

Stop! Pro děti? Právě těm kniha určená není. Tak proč se nad ní dojímají dospělí a hodnotí tak vysoko? Nepochopím.

25 06.09.2018

Andy McNab bez příkras popisuje život v armádě (převážně u elitní jednotky SAS) a neváhá přidávat i dost neatraktivní informace o tom, že se do ní nehlásí zrovna finančně zajištěné osoby spokojené s vlastním životem, o vysoké míře rozvodovosti nebo o tom, že k balíku ve státní službě nepřijdete. Abyste s sebou nosili džunglí v plastovém kanystru vlastní exkrementy a krmili svými těly místní hmyz, musíte mít danou práci skutečně hodně rádi!

Společně s knihou jsem shlédl i sedmidílný seriál SAS: Tajemství přežití (k nalezení na YouTube). Kromě různých dovedností každého člena týmu jsem byl nemálo překvapen, že po dovršení určitého věku/ztráty kondice, což může být klidně v 45 letech, je takový odborník náhle na dlažbě. Je zarážející, že profesionál z SAS ve výsledku dělá u pošty nebo na pozici, kde rozhodně nepobírá odpovídající finanční ohodnocení, ani nepožívá úcty veřejnosti.

Každopádně kniha, ač velmi podrobná, je poměrně čtivá. Navíc mám rád autentické vzpomínky bez beletristických příkras. A jako zajímavou sondu do tajemstvím opředeného prostředí britských elitních bojovníků ji také mohu doporučit.

10 05.09.2018

Je k hořkému pousmání, že zatímco u nás se řeší koblihy, trenky, krabice od vína, kabelky a způsob, jak přežít do následujících voleb, jinde se plánuje, co bude za dalších (přinejmenším) dvacet let.

Na druhou stranu se musí uznat, že mnohem lépe se plánuje v systému dvou politických stran, než v prostředí, kdy se téměř po každých volbách objeví několik nových.

Nicméně přesně v duchu rozšířené definice, že optimista je špatně informovaný pesimista, věřím, že i Česká republika má, a to hodně dobrý, plán!

8 05.09.2018

Dovolím si nesouhlasit s doslovem, a to konkrétně "Román slučující vlastnosti napínavé četby s hluboce lidsky vážnou tématikou.". Nic takového!

Za prvé je román poměrně dlouhý, což ve spojení děje neděje s cestou hlavních hrdinů odnikud nikam začíná nudit. Za druhé chybí hlubší psychologické zamyšlení nad jejich motivací. Za třetí román ani nezkoumá život v diktatuře, pouze využívá vnějších charakteristických rysů.

Avšak to hlavní, co mě na knize zklamalo, je absence zajímavých postav.

Hlavní hrdina je neúspěšný hoteliér, který se v šedesátých letech 20. století vrací na Haiti do hotelu, který se v USA pokoušel neúspěšně prodat. Vzhledem k tvrdé diktatuře Françoise Duvaliera zemi opouštějí nejenom cizinci, ale i řada místních, což má za následek, že hotel přichází jak o hosty, tak o veškerý personál. V tomhle zoufalství hlavní hrdina navíc udržuje milenecký vztah s manželkou jistého diplomata, který je ale plný konfliktů a již méně romantického citu.

Dalšími obyvateli panoptika jsou manželé Smithovi, dočasně ubytovaní v hotelu, jež chtějí ve vyhladovělé Haiti šířit vegetariánství. Pokud autor potřeboval naivní pár sytých Američanů s doširoka překvapením z panující situace otevřenýma očima, poněkud to přehnal. Smithovi nepůsobí jako kontrastní prvek, ale jako párek bláznů.

O něco zajímavější postavou je údajný plukovník Jones, avšak i jeho angažmá (nechci prozrazovat zápletku) vyzní zcela do ztracena, až trapna.

Netvrdím, že je kniha zavrženíhodná. Pouze neshledávám důvod ji číst, neboť za mě nepřináší nic nového, poučného. Je dost možné, že k jejímu napsání autora inspirovaly vlastní zkušenosti z Haiti, kde často pobýval, avšak kromě jakési bezvýchodnosti na mě jeho dílo nepřenáší žádný jiný pocit.

8 03.09.2018

Dětičky exaltovaně pobíhají sem a tam. Sestavují referáty. Nadšeně štěbetají o záhadných čárách, tajemstvích a nálezech. Až jim vyhládne, dají si zapečený chléb se sýrem dle receptu strejdy Dänikena, aby mohly následně sbalit saky paky a vyrazit na "road trip".

Tohle snad autor napsal pro vlastní vnuky (pokud nějaké má)!

Takže ne. Ne! Ne! Ne! Nebrat.

P.S. Navíc k čárám nechovám příliš důvěry. Chcete-li, klidně si pospojujte staré zříceniny na Šumavě. Budete-li dost kreativní, jdou propojit i s jinými významnými světovými stavbami a posvátnými místy. Jde o to, zvolit si správně výchozí body a mít dobrou teorii. Pomocí těchto čar sice nezakreslíte do mapy ušatého králíka, ale poměrně pravidelné geometrické obrazce vám skutečně vyjdou.

7 03.09.2018

Britský novinář Thomas Fowler působí ve Vietnamu 50. let, kde pro dvoje evropské noviny zprostředkovává informace o situaci v zemi, v níž probíhá konflikt mezi francouzskou armádou a místními povstalci, kteří chtějí zbavit Vietnam koloniálního statutu. Jeho články jsou nekonfliktní, bez ambicí komukoli otevírat oči nebo vyvolávat bouřlivé diskuze. Po většinu času se tudíž těší z privilegovaného postavení bělocha, mladičké milenky Phuong a kvalitního opia.

Situace se mění s příchodem naivního mladého agenta CIA Aldena Pylea, jenž svatosvatě věří v nový americký plán, který předpokládá eliminaci vlivu kolonialismu, komunismu a zavedení měkké diktatury pod americkým dohledem. Navíc tento zdravý, vzdělaný, zdvořilý a věřící americký mladík z dobré rodiny začne usilovat o Phuong, což se novináři vůbec nelíbí.

Graham Greene následně staví uvažování realistického novináře do kontrastu s Američanem, jenž i bez praktických zkušeností a rozhledu urputně brání vlastní politickou teorii bez ohledu na možné následky pro místní obyvatele, neboť účel světí prostředky.

Není divu, že ve Spojených Státech kniha po svém vydání vyvolala rozporuplné reakce a kdy autor dostal nálepku levičáka, jehož aktivity následně sledovala americká tajná služba. Na druhou stranu nutno podotknout, že tohle všechno se mohlo dít pouze v lehce emocionálně vypjatých padesátých letech charakteristických honem na skutečné, nebo i domnělé komunistické sympatizanty, tudíž kontroverzi a nechuť vyvolávalo vše, co odporovalo oficiálnímu vládnímu výkladu. V dnešní době by již nešlo o nic překvapujícího, ani obsahem, ani formou.

Samotná kniha je psána (pro mě) nepříliš čtivým stylem a některé úvahy jsou až naivní (je ale možné, že v té době tak nepůsobily). Každopádně se jedná o literární klasiku a jako takovou bych ji doporučoval brát. Osobně jsem zvědavý i na stejnojmenný film, který jsem (skoro se to stydím přiznat) dosud neviděl.

7 03.09.2018

Vzpomínám si, jak jsem byl po dočtení zděšen, jaký kolotoč utrpení a smrti dokáže rozpoutat zhrzená žena. Taktéž jsem považoval Hagena z Tronje za zkušeného politika, byť výrazně machiavellistického typu.

Píseň o Nibelunzích není čtením pro každého. Lidi jsou tu zlí a nepřejícní, od velkorysosti ke krutosti je pouhý půlkrok, nikdo vám nedá nic zadarmo a na štěstí nemáte paušálně nárok. To vše za vznosných projevů a květnatých řečí se sliby věčného přátelství, které však nezakryjí starou známou pravdu, že lidi ... se chovají zkrátka jako lidi.

Musíte být na stejné vlně. Teprve pak si obsah dokážete náležitě vychutnat!

10 30.08.2018

Nemohu si pomoct, ale mě kniha bavila. A dost. Což je zarážející vzhledem k tomu, kolik vlastního ega a velkopodnikatelského snobství do ni autor promítl. Jeden by tedy řekl, že nevyděláváte-li měsíčně miliony čistého příjmu po zdanění, nemá smysl ji brát do ruky. Opak je pravdou.

Nejde ani tak o konkrétní návody a příběhy z Trumpova života jako o celkový náboj a hlavně agresivně hravou náladu z jeho díla vyzařující.

P.S. V době, kdy jsem Myslete na velké cíle a dobře se bavte v obchodě i životě četl, jsem netušil, a dost možná ani samotný Donal Trump, že k jeho jménu se časem přidá slovo "prezident". Je tedy zajímavé sledovat, jak měl zvládnutou americkou zahraniční politiku teoreticky (kapitola o měkkosti Condoleezzy Riceové) a jak složitě se tyto myšlenky uskutečňují prakticky.

7 30.08.2018

Mám rád autobiografie, případně vybrané kapitoly ze života lidí jako Frederick Blesse. Nejenže toho zažili víc, než za celý život pozná většina z nás, ale zároveň jsou svědky doby.

Je mnohem vstřebatelnější dozvídat se o dějinách z úst přímých účastníků, než si o nich číst suchá shrnutí v encyklopediích či sledovat v dokumentárních pořadech. Ano, mnohdy pohled autorů podobných knih není zcela vyvážený a objektivní, nicméně mě osobně nezajímá objektivita, nýbrž způsob, jakým oni a mnozí z jejich generace tyto historické události vnímali.

Na autorovi je mi rovněž sympatické, že se nedělá bezchybným hrdinou, ale přiznává i různé charakterové nedostatky a slabosti.

6 28.08.2018

Pro ruskou sci-fi literaturu je příznačné, že základní myšlenka nepostrádá originalitu, avšak celkové zpracování je kostrbaté, naředěné všelijakými úvahami, monology, dialogy, putováním, hledáním, dalším rozjímáním, utápěním se v pocitech z dojmů z vlastních nápadů...

Nevyhnul se tomu ani Obydlený ostrov. I přes nápaditou pointu nepatří kniha k nejčtivějším. Chce čas. Nebo alespoň já jsem to, i přes veškerou zvědavost, jak to s mladým průzkumníkem dopadne, číst delší dobu v kuse prostě nedokázal.

12 27.08.2018

V reakci na komentář "Isew" se musím podělit o vlastní vzpomínku z dětství (nebo mládi? - nikdy jsem neměl příliš jasno v tom, kde je hranice). Také se na škole konala akce ve stylu "drogy jsou fuj, fuj, děti!". Pustili nám na VHS krátký film, což jsme vítali s povděkem, neboť jinak hodina občanské výchovy s pospávající a znuděnou vyučující neskýtala příliš zábavy. Následovala krátká přednáška s protidrogovým koordinátorem, po které se konalo rozdávání brožury s otázkami a odpověďmi ohledně drog.

Nevím proč, nejvíc mi v paměti ulpěla otázka:
Moje přítelkyně se v poslední době hodně změnila v sexu. Je mnohem kreativnější. Taková nebyla.
Odpověď:
Je možné, že si na drogy vydělává prostitucí, proto je zkušenější.

Každopádně jsem si ve své mladistvé oprsklosti řekl koordinátorovi o autogram (musel jsem přece mít něco víc než jiní, ne?), který mi skutečně dal i s věnováním "Přeji ti úspěšný život bez drogové závislosti!".

A to samé bych nyní chtěl popřát všem bez rozdílu věku, neboť skončit jako malá fetka Vera Felscherinow nepřeji skutečně nikomu. Tudíž, prosím, nehrajte si jako autorka knihy na zajímavé a nedívejte se na sebe očima své sjeté, věčně přiopilé, mudrující "party". Kašlete na to!

P.S. Nechci tu kázat, ale stejně jako Isew si pokládám otázku, kolika závislým tato kniha změní život? Jen si říkám, že odpověď znám, ale nechci ji slyšet.

16 27.08.2018

Krátké.
Smutné. Drsné.
Lidské.

Doporučuji!

17 27.08.2018

Od začátku jsem ke knize přistupoval z pozice intelektuální nadřazenosti a usmíval se, jak jsou někteří dospělí přece jen málo dospělí, že něco takového píší a vydávají. Rovněž mi nesedělo stálé počítání bodů a sumarizace dosažených výsledků.

Už si ale nedokážu vybavit, kdy se to ve mně nakonec zlomilo a knihu jsem si začal hodně užívat. Těšit se na další stránku, na další příběhový vývoj postavy, které se sice až neuvěřitelně daří, ale zároveň mě neštve natolik, abych jí to nepřál.

Zaplavil mě starý pocit z hraní MMORPG. Konkrétně World of Warcraft a The Elder Scrolls. Teleporty, návštěvy obchodníků, investování bodů do různých dovedností, úkoly atd., apod. Najednou jsem nevnímal jednoduchý děj, ale pocit z "regulované" svobody online světa společně se vzpomínkami na ty hodiny a hodiny strávené u her.

Máte-li podobně jako já určitou herní historii a chcete oživit zašlé vzpomínky na online světy, doporučuji vyzkoušet Mahaněnkův Úkol přežít. Možná budete příjemně překvapení z toho, co ve vás probudí.

12 21.08.2018

Tohle mi přijde jednoduše úchylné.

Nerozumějte mi špatně. Zcela si uvědomuji, že jde o celosvětový trend. Ve Spojených Státech taktéž někteří prominentní vězni dostávají stohy dopisů od fanynek a po osvobození sepíší autobiografii, kterou následně zfilmují. Tohle je podnikání.

CO mi však přijde úchylné, je skutečnost, že Jiří Kajínek se svým obětem "omluvil a přijal přiměřený trest". Přičemž se několikrát na různých místech knihy chlubí, že většinu z toho, co nakradl, policie neobjevila. No dobrá. Omluva je fajn, teď náhradu škody, prosím!

Nepochopím, proč někdo z této osoby dělá jakéhosi hrdinu, který jedněm bral a druhým (většinou svým partnerkám v rámci "Kajínkova pořadu Jak se staví sen") dával?

20 16.08.2018

Budoucnost, které se nechci dožít.

Jinak, máte-li náladu na trochu hnusu, jelikož svět kolem vás je příliš bezstarostný, tráva příliš zelená a účty za elektřinu stále nepříliš velké, nejde než doporučit.

12 16.08.2018

Těžko jakkoli posuzovat knihu a případně odsuzovat jejího autora.

Mnozí rodinní příslušníci a blízcí spolupracovníci nacistických pohlavárů unisono a zcela upřímně vyprávějí, že jejich manžel, otec, strýček, šéf byl přátelský člověk, který rád obdarovával okolí, byl milý a pozorný, vybraně se vyjadřoval, miloval klasickou literaturu a rád si hrál na zahradě před rodinným obědem se psem.

Málokdo následně projevuje zájem o to, co takto hodnotnou osobnost vedlo k podepisování rozsudků smrti tisíců jiných, bezesporu taktéž život a okolí milujících lidí? Stejně tak se po příčinách a následcích nepídí Erich Kempka. Jednoduše popisuje některé zajímavosti ze života Adolfa Hitlera a jeho okolí, jichž byl osobně svědkem.

Jako střípek do mozaiky tehdejší doby jde o poměrně zajímavé čtení, jež se navíc pečlivě vyhýbá ostrým hranám minulosti tak, aby pokud možno vzbuzovalo co nejméně odporu a negativních reakcí. Inu, proč ne.

8 16.08.2018