Palivo komentáře u knih

Musím si nalít čistého vína literární rodino. Zjistil jsem, že jsem hloupej člověk.

Neříkám, že jsem si předtím myslel, že jsem hodně chytrej člověk, ale třeba v AZ kvízu vím každý vysílání aspoň pět otázek, v Milionářovi bych došel klidně na 320 000 a dokonce už vím i nějaké věci z oblasti co ženy chtějí (ponožky na zemi ve třech různých místnostech to nejsou). Neumím opravit žárovku v lampě nebo vyžehlit nějaký oděv tou věcí, ale na druhou stranu, vím kde je třeba Tádžikistán a když se mě zeptáte kdo je Schopenhauer, tak vám klidně vyjmenuju všechny jeho sonáty.

I přesto byl můj mozek na Naruby krátkej. Ve své experimentální četbě všech těch patafyziků a surrealistů jsem si již začal libovat, když kniha nemá děj a nic se v ní neděje, a nebo děje, ale nevím co, hrome, dyť já přežil i Temnýho Tomáše od Blanchota, ale zde jsem narazil na dílo, kde se nejenom že nic nedělo, ale o těch věcech, o kterých přemýšlel hlavní hrdina, jsem netušil vůbec nic. Bylo to, jako by na mě celej večer mluvila moje stará a říkala mi něco o lacích na nehty. Trochu jsem se zaradoval, když jednu kapitolu hlavní hrdina věnoval myšlenkám na barvy, takže když napsal třeba slova oranžová nebo červená, tak jsem zaplesal, že vím o co jde, ale pak se zase vrátil ke katolismu, latině, a já myslel, že zemřu. Zcela věřím tomu, že pokud by někdo tuto knihu byť jen otevřel před prodavačkou květin nebo zedníkem, tak by jim vybuchla hlava a vnitřnosti. Je zde i kapitola o literatuře, ale jelikož nemám tolik načteny literáty 5. století našeho letopočtu, tak jsem se moc nechytal, ale aspoň jsem se na pouhých deseti stránkách naučil tyto nová slova:

hexametr, prozodie, cézura, spondej, epitet, výmět, digrese, adverbie, timbra, lunapar, apologet, gnose, koncízní, emfáze, hiát, epistolograf, epiteton,ekloga, homélie, jeremiáda, panegyrika, antifonář, hagiograf.

Myslím, že v tomto bodě se už můj mozek dostal do stavu autopilota, tedy Sagvan Tofife, a nechal se unášet až na konec, přičemž jsem ožil vždy jen na moment, kdy ten aristokrat pronesl nějakou větu. Třeba "Zavolejte drožku," a nebo "připravte mé kufry," tyto věty jsem si opravdu užíval.

Nakonec jsem to přežil, ale vůbec netuším jak hodnotit. Asi 6/10, přičemž se snažím pochopit z různých esejů a článků o co tom šlo a chápu to, ale stejně nemůžu hodit za hlavu fakt, že jsem při tom málem umřel.

14 25.03.2018

Kdo mě zná, literární rodino, ten ví, že sci-fi nečtu. Já sci-fi číst nepotřebuju, když chci nějaký sci-fi, tak mi stačí zajít do obchodu a koupit si mrkev, nebo začít bezdůvodně uklízet, to je obojí sci-fi až moc.

Jelikož jde Anihilace akorát do kin, řekl jsem si, že to prubnu, páč je to krátký jak můj penis, a aspoň budu moct přispívat do oduševnělých internetových diskuzí "ne, knížka byla lepší," "ne, film byl lepší." A takhle to dopadlo!

Anihilace je o Oblasti X, kam se na začátku vydají čtyři buchtičky, aby to jako už dvanáctá expedice prozkoumaly. Toliko k ději. A teď k mým poznámkám:

Vydávají se tam čtyři buchtičky, ale při vstupu jich bylo pět. Jenže lingvistka si to rozmyslela a nešla. No tak já nevím, buď tam tu lingvistku potřebuju a najdu novou, nebo ji asi nepotřebuju a vůbec ji nenabírám ne?

Buchty tam jdou, aby získaly co nejvíc poznámek, ovšem nemají povolený digitální foťáky, telefony, tablety a tak dále pana krále, ale pouze zápisníky. LOL. Jako doopravdy? Co je tohle za pičovinu. Důvod je, že by je možná mohla Oblast X použít proti nim...hmmm. Kriste.

I když je to dvanáctá expedice, nikdo vlastně vůbec nic neví, protože jim to při náboru neřekli. A to nábor trval šest měsíců. Buchty tedy mají jen mapu. No já nevím, ale úspěch expedice asi trochu závisí na tom, že by jim někdo mohl říct, co tam těch jedenáct expedic před nima našlo, nebo ne?

Všechny buchty vstupují do Oblasti X po šestiměsíčním tvrdém výcviku a dokonce i kolektivní hypnóze, aby se prostě expedice podařila tip top. V tom případě mi přijde jako velmi zajímavý nápad, navalit jim sebou zásoby alkoholu, které dostávají na příděl. Hmm...

Bioložka, která podstoupila 6 měsíční výcvik, při prvním střetu s neznámými spórami, které ji infikují, si prostě řekne, že to nikomu neřekne (čímž samozřejmě všechny vystaví nebezpečí) a uvidí do rána, jestli se to nějak projevilo ("i když jsem si vědoma, že inkubační doba může být měsíce i roky")

Po této kontaminaci je všechny čtyři napadne, že možná by si příště při studování neznámé stavby plné mimozemských sraček mohly vzít MASKY. No, očividně se o tom během šestiměsíčního tréninku nikdo nezmínil.

Při jakémkoliv dilematu, všechny hrdinky, povětšinou tedy ta hlavní, zvolí ze všech řešení to úplně nejdebilnější, povětšinou s vysvětlením typu "prostě se mi to tak chtělo."

Tohle jsou úplné kokotiny hned z prvních padesáti stran, které rozhodně nejsou zapříčiněny tím, že se odehrávají ve sci-fi knížce a tudíž by to mohlo být jakkoliv vysvětleno. Tohle je tím, že se odehrávají v naprosto dementní sci-fi knížce, kde je každej úplně vypatlanej a všechno funguje jen tak, aby to autorovi prospělo ku věci. No a do toho věty typu "vzduch byl těžký, válčící sám se sebou,"a to už jsem šel do kolen. Strašně napsaný, strašně tupý postavy, trapný pokus o přesah, za mě nula.

Jo a hrdinka ze začátku cítí asi dvakrát ve vzduchu pach hnijícího medu. To mě trochu zarazilo. Jak med hnije a jak při tom smrdí? Viděl někdy někdo med hnít?

14 20.02.2018

Dobrej večír. Nevím co jsem komu udělal, ale dašlí takovej porod v rychlým sledu už asi nepřežiju. Adéla Knapová a její Nemožnost nuly mi dala zabrat a já můžu celkem spolehlivě říct, že tady to moc neknapalo.

Celá kniha je o učitelovi a jeho pošahaný rodině, která zřejmě utekla z nějaký blbý český tragikomedie, kde je už nějak principiálně daný, že se všichni chovají jako dementi, jinak není možno posunout děj. Kdybych měl vlasy, tak bych si je vytrhal, #foreverplešatej. Každopádně, začátek ještě docela slibnej, říkám si, co z toho bude, valím si chleba s paštikou, čiluju jak pán, nohy si vopaluju na balkóně, ale čím víc se do toho člověk zakousává, tím víc mu dochází, jak ohromně, ale ukrutně otravnej Knapový styl je. Něco takhle na efekt jsem snad ještě nečetl. Každá věta křičí "čumte blbečci, mohla jsem napsat otevřel ledničku, ale místo toho jsem napsala ruka se zlomila v půl a trhem vytrhla vnitřnosti studené plochy bzučící komody ledu. woooa to by vás nenapadlo co?"

Pokoj si s tím Knapajda nedá ani jeden boží odstavec, takže naschledanou nikdy.

14 03.05.2017

Dobrý den.

Tak jsem byl zase v letadle a četl knihu. A snad poprvý jsem si přál, aby letadlo spadlo a mé, o skály rozdrcené tělo, snědl medvěd, vykálel mě a pak mě sežrali brouci. Tak špatná je knížka Podhoubí.

Hororová, jak láká anotace, kniha rozhodně není. Tedy příběhem, stylem hororová je. Nic tak otravného jsem v životě nečetl a to už jsem pár knih viděl. KRISTE PANE JEŽÍŠI NA NEBI! Luján si podle mě udělal velkou statistiku nejhorších postupů v literatuře a pak je slepil dohromady, aby tím na dálku zabíjel náhodné čtenáře - já sám jsem třeba nebyl daleko od toho, abych si nepodřezal žíly.

Příběh je o tom, že se děcka vymelou v autě, a pak nějaký děcko vydírá jiný děcko, že řekne pravdu o bouračce, no a do toho matka těch děcek vzpomíná na to, jak ji zašpuntoval nudlárnu milenec před třiceti lety. Což o to, z toho se dá něco vykotlit, ale! ALE TEN STYL!!! Po sedmdesáti stranách jsem byl na hranici vyčerpání a knihu hodil do koše. Valím na nety, že to jdu zničit a vidím ty hodnocení a ceny, říkám si, Pali, neděláš chybu?, tak jsem tu svini vytáhl a dočetl. Připadám si, jako bych se vrátil z Vietnamský války s nejhorším průjmem všech dob.

Zatímco normální kniha funguje takto:

Eva a Fabian sedí v kuchyni a pijí limonádu. Eva potom odchází do pokoje.

Lujánova kniha funguje takto:

Eva a Fabian nesedí v kuchyni. Ne, počkat! Sedí v kuchyni. I Fabian, i Eva. Pokud by někdo vešel do kuchyně, viděl by je, jak pijí limonádu. Do kuchyně ovšem nikdo nevejde. Eva a Fabian sedí v kuchyni a dívají se na limonádu. Kdyby se podívali doleva, viděli by matku, jak seká trávník. Ale do leva se nepodívají. Eva pije limonádu a napadne ji odejít do pokoje. Fabian to ještě netuší. Netuší, že se za chvíli Eva zvedne a odejde do pokoje a Fabian zůstane sám.

ZABIJTE MĚ!!!!
A aby toho nebylo dost, do těchto mouder Luján zasazuje dialogy jiných osob, které se odehrávají na jiném místě, aniž by za závorkami jmenoval postavy. No tak to už jsem pak měl v hlavě guláš s pěti knedlíkama. Já jsem tak naštvanej, že ani nemůžu bejt vtipnej.

Nejsem jako ostatní, abych se styděl, že čtu knížky podle knižních cen. To já čtu. U týhle knížky jsem viděl cenu 160Kč a to mi přišlo fér. To jsou jen tři jégrmajstry.

Takže o čem to je: Dušan chce zasouvat. End of story.

Jako majitel penisu, který byl jednou taky panic, moc dobře vím, že v takovým období je muž schopnej udělat cokoliv. Dokonce to může dojít tak daleko, že v nějakým zoufalství svolí a má sex s tlustou ženou, což je hned po nechtěným zakousnutí do mokrého chlebu a holokaustu třetí nejhorší věc všech dob. Byl jsem tedy připravený na solidní drámo vesnických rozměrů. Diskotéky, zelená, Maruška Svobodová s knírem a další stigmata.

Jenže, jako na truc je Dušan figurka uplácaná z klasických tupých, plesnivých klišé, na který autor zdárně promítá všechny plochý a naivní duševní pochody, který má kdejakej puberťák. A puberťáci jsou všichni na přesdržku. V případě Dušana to ještě ujde, protože ho válcují jeho kámoši Pardál a Havran, kteří jsou už karikatury na druhou a člověk jen kroutí hlavou, jaký tuposti jim jdou z pusy jen proto, aby z nich autor vytvořil plastické postavy. Takže se tu zdárně jedou reálie jak kokot, Tublatanka, mladej Víveg a emzeta, ty brďo. Jenže na sentimentu se to neutáhne. A mrkání směrem k Millerovi, Hessemu a Camusovi to všechno už definitivně mění na karneval pomrkávání "hele, koukejte, no jo, to sme byli všichni blbí co, když jsme byli mladí?"

Styl, kterej autor zvolil, taky nebyl nejšťastnější (tedy alespoň pro mě), protože valba Hertha Miller style feačuring Petra Strobo-Soukupová s břitkými flashbackovými pohledy působila v příběhu nýmandovského panice celkem zbytečně. Vlastně jen maskuje, že tu jde o něco víc. Jenže nejde.

Jde o tupej příběh prvního prcání (ufff) , který by si zasloužil tak maximálně povídku, ale shodou okolností se odehrává v devadesátkách, který jsme přežili a teď se máme líp, tak je trochu zešedivíme, ale ne zase moc, protože jsme mohli chodit na ryby a nebyly smartfouny, takže jsme se vlastně měli dobře.

Zachraňují to aspoň některé lepší slovní výměny (kdy se autor nesnaží ukázat, že je chytrej) o prcání a chlastání, grafika ženského pecinátora Nikoly Klímový a fakt, že je to krátký.

PS: Editor by měl bejt soudnej a Epilog hodit do koše.
PS2: V Čechách máme fjordy? Není náhodou fjord mořský záliv ledovcového původu? Jsem zmaten jako střízlivý Oldřich Kaiser.

13 08.09.2016

Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka - s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, " že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka."

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

"Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě."

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.

13 12.05.2016

Tuhle knížku jsem si přečetl, protože byla krátká a to je vždy záruka kvality. Podivný příběh Jekylla a Hydea mi dost silně připomínal moji starou. Jak je odpoledne a je střízlivá tak je docela na pohodu, jí mrkev a posiluje a tak, a pak když si dá večer dvě láhve vína a šest jégrů, je pak schopná třeba prdět na ulici, křičet na policajty nebo, nedejbože když je fakt narvaná, navrhnout, abychom šli na karaoke. A karaoke je snad jediná věc na světě horší než holokaust a Stardance dohromady. Stevensonův styl se mi dost líbil, psal větu za větou, takže se to četlo docela snadno. Ale trochu mi zkazil radost způsob, jakým se rozhodl tuto klasiku poskládat. Kdyby to bylo chronologicky, bylo by to o dost lepší. Takhle mi to připomínalo trable, kdy se mi na facebooku pořád přepíná News feed z Recent na Top. Na závěr mi každopádně dost pocuchal závěry kapitolou Markheim, kdy jsem netušil, co to mělo znamenat a začal jsem se bát, že nejsem chytrej. Ale pak jsem na wiki zjistil, že je to další povídka a tak jsem si odfrkl.


Markheim: Zločin a trest splácnutej na 40 stran. Kdybych tohle věděl dopředu, mohl jsem si ušetřit čtení té 700stránkové ruské bestie a místo toho třeba pomáhat slepým štěňatům nebo dělat hrníčky pro charitu. :-(

13 22.11.2015

Aloha vážení, tady váš profesor Palivo!

Dneska jsem si dal k recenzování Veltlínské zelené, takže to možná bude na celou stránku! Jak se máte? Štvou vás děti? Litujete jich? No jen se nebojte si to přiznat. Jestli se ještě vejdou do babyboxu, tak je tam vodneste a budete mít víc času na čtení. Jako třeba já. Já vzal starou taky do babyboxu. Takže teď mám času tolik, že nevím kolik je hodin! Jo a jelikož jsem single, tak tedy tímto vyzývám všechny ženy, které splňují následující kritéria, k tomu, aby se mnou měly takzvané prvně-kostel-potom-postel.

Měla by jsi splňovat:
- Středoškolské vzdělání ukončené minimálně doktorátem
- Znalost práce na PC, Excel, Word, Powerpoint, Malování, Miny
- Disciplína, efektivita, vysoké pracovní nasazení
- Schopnost pracovat v týmu a pod tlakem
- Ochotu neustále se učit a zlepšovat
- Analytické i komunikační schopnosti
- Znalost vináren po Praze slovem a písmem na komunikativní úrovni
- Flexibilita, samostatnost, spolehlivost
- Praxe v kuchyni min. 5 let, z toho alespoň 2 roky pilování koprovky.

No ale už k té recenzi! Hodně mě tu pobavil uživatel Dragonian! "Někdy mrazí! Co když někdo takový existuje?" Bro, kde žiješ, nahoře na špilasu? Polovina mejch známejch je jako hlavní hrdina, dej jim brambory a do hodiny z toho udělaj vodku. Neměl jsem tedy problémy naladit se na tuto exkluzivní příjezdovou cestu do průseru, která trochu smrdí jako takový existencionální Bukowec z prostředí THE UNIVERZITA. Někdy to bylo trochu na ránu, někdy to bylo od srdíčka, to já poznám, když se to musí tlačit. Já taky občas tlačím. Je tam pár věcí, který prozrazují, že to psala ženská (myslím, že žádný muž se nikdy jen tak nepodíval do gatí na hasiča, jestli je v pohodě), ale jak říká Ben Kristouvaooaoa, vo co go. Bylo to svižný tak moc, že jsem to u Noelky švihl do sebe rychleji než čtyři skleničky Zweigla, takže tomu odpustím všechny neduhy a ty hvězdy solím! Po dlouhé době česká knížka, u které jsem neměl chuť strčit hlavu do fritovačky v MekDonalds. Prosím Vás někdo pozdravujte Hanu Lundiákovou a řekněte ji, že jsem single a jestli umí Excel a POwerpoint, můžeme zkusit hulahop. Já Vám děkuji, byli jste úžasní.

12 06.04.2022

Fotřík se synem jedou na ostrov, páč otec klátil prostitutky a teď chce spíš klátit stromy a sekat pokání. Syn taky seká, ale dřevo, prostitutky bohužel na ostrově nejsou.

První polovina knihy je tak o tom, jak dva maníci staví v přírodě špajzku a přístřešky, loví ryby a povídají si, takže jsem měl často chuť hodit knížku do rohu mé latríny a nešpinit si Playstationem a pornhubem vybroušený lajfstajl. Poslední věc co potřebuju je číst o tom, že stromy jsou taky lidi. Walden a šáteček. Jenže pak přišla část druhá a já byl rád, že kadím. Páč jsem se pokaděl, jak to bylo dobrý. Po šokující stránce 89 totiž nastoupil jiný vypravěč a kniha konečně dostala náboj(hahaha). Revenant hadr se rozjíždí na plný kule a pocit zmaru dosahuje levelu Lenka Kořínková ve škarpě. No a všechno vyšperkoval závěr, páč tam už to šlo do pekel úplně. Myslím, že se takhle bídně necejtil ani Jirka Krampol, když mu zavolali, že jeho manželka krade v nákupáku.

Pět hvězd, i když bych možná chtěl dát čtyři.

Závěrem bych chtěl autorovi pogratulovat k jeho rodině a popřát mu hodně úspěchů při budoucí sebevraždě.

12 20.09.2016

Bukowského jsem nevím proč nikdy nečetl, když nepočítám Šunkový nářez někdy v patnácti. Tehdy jsem ale ještě ani nepil, ani neprcal, takže nemám žádný tušení, co jsem si z toho tak mohl odnést.

Teď jsem Bukowského ze zoufalství švihl do báglu když jsem jel na dovolenou a musím konstatovat, že to byl dobrý nápad. To samý už ale nemůžu říct o tom, kdy jsem se v Portu pod vlivem jedné kapitoly a patnácti panáků moscatelu rozhodl zaplatit za všechny stoly na zahrádce jednoho baru, a to včetně stolu dvou německých gay policajtů z Hamburgu, kteří mi snědli polovinu tataráku. Inu, chybami se člověk učí.

Ženský od Bukowského popisují všechna úskalí, které my jako muži musíme snášet s tímto živočišným druhem, který je připojen k vagíně. Jeho sugestivní popis je chvilkami tak zdařilý, že jsem se přistihl, že si vlastně i přeji být odporný šedesátiletý píčus, který drandí tlustý machny s ceckama velkýma jako Beroun. Škoda, že se ke konci ještě aspoň na chvíli neobjevila Lýdie, to by bylo za plnej randál.

12 22.07.2015

Další a asi už i finální důkaz, že si se sci-fi rozumím asi tak, jak si rozumí kávovar s lachtanem. Tedy velmi špatně.

Jeden z bezcitných hasičů si náhle uvědomí, že je bezcitný a jelikož si nemá kde pořádně zaprcat, protože jeho stará pořád čumí na futuristickou bednu, rozhodne se, že je na čase zabojovat proti systému a tak náhle místo toho, aby knížky pálil, je začne zachraňovat - a to všechny bez rozdílu, tedy i ty, které napsal Coelhu nebo David Rath. To už tak hrdinsky nezní co?

Celý je to ušmudlaný jak kdyby to psal nějaký ezoterický pomatený hasič, jenž našel v přihrádce své hipísácké matky nějaký fláky od Faulknera. Pak se na scéně objeví ještě ke všemu mechanickej vohař a to už jsem měl sto chutí s tím praštit, i když musím tomu čoklovi dát k dobru, že aspoň všude nesral a nechcal.

Následuje finále, kdy zjistíme, že hodnejch lidí je víc a že knížky jsou dobrý a že to snad dobře dopadne a já jsem tak mohl spokojeně uzavřít bolestivou kapitolu nazvanou Palivo a sci-fi, která se snad už nikdy neotevře.

12 22.07.2015

Bom dia,

příště mě někdo varujte, že je to napsaný ve verších! Na takovej hip hop jsem nebyl mentálně připravenej. Takže v týhle básničce jde o to, že se Peer zleje, páč si nějaká buchtička našla někoho jinýho, a pak skončí v lese, kde jsou nějací tři trollové. Tehdy totiž trollové byli v lese a ne na Novinkach a iDnesu. Jelikož tihle trollové neví vůbec nic o novičoku, Zemanovi, 5G a čipech od Gatese, tak se Peer Gyntovi podaří přežít a neumřít na blbý kecy. Pak se vrátí domů, najde si nějakou jinou buchtu, umře mu máti a ve dveřích se objeví nějaká trollovací princezna, říkejme jí třeba Ilona Csáková, a řekne mu, že s ním čeká problémy - tedy dítě. To už Peerovi totálně praskne cévka a zmizne do Afriky. Tam všem říká lži a nakonec skončí jako vedoucí blázince. Takže něco jako náš premiér. Jenže pak ho voškube nějaká čárifuka africká a tak se zase valí někam jinam. No, tady už to začínal bejt řádnej segedínskej guláš. Pak je tam nějaký Řecko, taky něco z Titaniku a návrat do vlasti, ale to už se mi z tohoto norského Foresta Gampa tak točila hlava, že kdyby mi dal někdo dejchnout, asi bych nadejchal Sagvana Tofiho.

Za tento guláš dávám 7/10, některé verše byly super a některý ne. Tak už to v životě chodí kámo. Na můj vkus ale trochu moc pohádka a Peer Gynt, když to vezmu kolem a kolem, byl vlastně dost otravnej bastard.

11 29.10.2020

Guten tag.

Jak všichni víme, Němci dali světu opravdu strašné dary. Třeba Modern Talking, nebo Scooter. V této knize se díkybohu Erik a Marie Remarkovi nevěnují tomuto běsu, ale jen první světové válce, která jak všichni víme, vznikla už z gavrilo PRINCIPU.

Cesta zpátky je o cestě zpátky a je to solidní očistec. O to víc jsem rád, že nemusím cestovat, protože ovládám teleportaci. Jako třeba teď v sobotu. Barman mi povídá „Dáte si ještě jednoho paňáca?“ a já říkám jo, a další věc co vím je že ležím doma na zemi vedle postele.

Tahle Cesta zpátky je o německém týmu ve vybíjené, který se zrovna vrátil z evropského šampionátu domů, kde skončil na posledním místě. Proto je taky nikdo nevítá. Chlapci jsou tedy zákonitě naštvaní a jelikož tehdy ještě nebyl kariwurst, trýzeň dosahuje vrcholu rychleji než já při sexu.

Erich a Marie protentokrát udrželi kýčovité dialogy na uzdě a servírují něco, co dá vzpomenout na to lepší z Heinricha Bölla a jeho subžánru „nemáme ani na brambory, všechno sucks.“

Hodnotím tedy 9/10

11 13.01.2020

Bonžu.

Jelikož jde o francoustickou knížku, pokusím se to napsat ve francouzštině, ze které jsem ostatně odmaturoval za jedna, sledováním mature kategorie na PornHubu. Le knížka od le Garyho je o le dvou lidech, kteří se le potkají a jelikož je jejich le život na le draka a oni jsou le francouzi, začnou spolu le kopulovat, ševál garson garsonka a tím moje francouzština bohužel narazila na svoje limity.


Ze začátku jsem byl trochu zděšen, že to bude nějaká červená knihovna, ale nakonec mi Gary nafackoval jako malýmu frackovi. Všechny postavy jsou samozřejmě ujetý, dialogy jsou jednoduše skvělý a když hlavní hrdina navštíví manžela své milenky, pokadil jsem se smíchy. Naštěstí jsem byl akorát nahej, takže jsem si nezašpinil le trenky. Zároveň Palivo udílí medaili za postupné odhalování minulosti jak hlavního hrdiny, tak jeho milenky. Ze začátku jsem měl sice v hlavě průvan, ale pak jsem ocenil, že si to Gary takhle poskládal. Za mě nejlepší knížka s názvem Světlo ženy, jakou jsem dneska četl. Uděluji 9 krojasántů.

9/10

11 10.04.2019

Dobrý den.

Tato knížka je o verlybářích v 19. století - všichni rádi lejou, kaděj do kalhot, smrdí močůvkou a sem tam uloví verlybu. Tudíž mi kniha dost připomínala chlapy od nás z vesnice, ti taky smrdí močůvkou a sem tam na diskotéce v Blížkovicích uloví nějakou verlybu.
Jelikož se kniha odehrávala v 19. století, tak místo diskotéky chlapi vyráží do severních vod. Zde bych vytkl knize její název, protože jsem si během čtení asi tisíckrát začal prozpěvovat Severní vody jsou krutý, počítej lásko má s tím. Ale zpět ke knize. Na moři samozřejmě o verlyby až tak moc nejde, protože jeden z posádky je tak trochu Michael Jackson a dřív než bys řekl švec, tak tu máme mrtvolu. A pak už to jde z kopce tak rychle, že jednoho ani nenapadne, že na moři nejsou kopce.

Brutální, syrová, extrémně grafická a naturalistická svině je tahle knížka, to vám teda řeknu. Za mě velká spokojenost, až jsem byl sám překvapen. 9/10

11 11.02.2018

Jelikož je teď moje největší hobby Rychle a zběsile 9: Autobusem do Znojma na úřady pro různý dokumenty, začal jsem číst jako zběsilej a pod ruku mi přišel i Koestler. Věděl jsem, že je to něco o rusácích, což mé nadšení poslalo na dno zábavy někam do společnosti karaoke, gay sexu a sledování Hry o trůny. Pak jsem ale knihu otevřel a zjistil, že jde sice o rusáky, ale ne o Putina, ale o jeho tátu Stalina, což mi hned zvedlo náladu - ten uměl rozjet dobrou party, především tu komunistickou. Chápete? LOL-čekingliš joke! Kniha začíná v momentě, kdy je soudruh Rubašov zatčen a uvězněn, což je v Rusku něco jako jít do školy nebo na nákup. Každej to prostě musí jednou za čas podstoupit a proto je v Rusku tak oblíbený film Vykoupení z věznice SSSR.

Co Rubašov udělal nebo neudělal čtenář neví, ale postupem času se to i díky několika flashbackům dozví. Podstatnější ovšem je, co si Rubašov myslí a jak mu to v hlavě šrotuje. A šrotuje mu to přesně tak, jak to asi členovi strany, kterej je ve vykonstruovaném procesu šoupnut do lochu, šrotovat musí. Čtenář si mezitím užívá extrémně tíživou a nepříjemnou atmosféru totalitní diktatury, kdy nikdo neví, co může říct, co nesmí říct, co je dobře a co je špatně, páč špatně je všechno. Co dodat, prostě špatný časy ještě umocněný tím, že v Rusku nebyl Jagermeister a neexistoval Playstation. Co to bylo za život, to si nedokážeme představit. hešteg středověk.

Za mě daleko lepší než 1984, který vedle toho vypadá jako Pretty Woman. Ok, to srovnání s Orwellem kulhá, protože se Koestler věnuje pouze finální fázi a nepodává natolik univerzální story, ale tím, že to podává skrz člena strany a jeho myšlenky, které se soustavně přelévají mezi oddaností a rozčarováním, tím 1984 válcuje jak traktor.

11 09.01.2017

Útok na pekárnu jsem musel přečíst už z toho důvodu, že můj největší kámoš se jmenuje Pečivo, takže tohle jsem bral jako vyhlášení fatwy na jeho osobu. Ujišťoval jsem se, že by nikdo neútočil na pekárnu a název je jen symbolický, ale ono je tomu doopravdy tak - kniha popisuje, jak se dva pobudové chystají vyloupit místo plné chleba, dalamánků, rohlíků a housek. HNUS! Pochopím vraždu a znásilnění a tak, ale tohle?? Zvrácené. To se jim nepovede a druhá povídka sleduje, jak se s tím jeden z nich, o pár let později, vyrovnává za pomocí manželky, brokovnice a McDonalds.

Kdo mě zná, ví, že Haruki Murakamiho mám rád asi jako chuchvalce vlasů v odtoku ze sprchy. Zkoušel jsem Kafku na pobřeží a pokud bych měl volit, jestli to číst znovu, nebo spát s tlustoprdem, už bych vytáčel číslo na Halinu. V tomto případě jsem byl ovšem příjemně překvapen, protože Haruki nepoužil žádný ze svých zvráceně otravných trademarků (mluvící zvířata, jazz, všeobecná debilita, příšerný styl) a pojal tuto dvoupovídku skoro tarantinovsky. Tedy přímo k věci, bouchačky a nazdar.

Čtyři hvězdičky.

11 16.11.2016

Bianca Bellová, Jezero. Vidím, že je to z Hostu, tak jsem se toho zhostil (lol). Prvně jsem tedy nechtěl, protože mi jméno nic neříkalo a evokovalo mi spíš nějaký ty jména který znám z PornHubu, ale nakonec se ukázalo, že Jezero není o nepovedeném gangbangu, nýbrž o hledání života nebo co. A jelikož já taky ještě pořád hledám na playstationu život a jeho smysl, byl jsem knihou potěšen.

Hlavní hrdina se jmenuje Nami a musím říct, že volba tohoto jména byla velmi nešťastná, protože někde během první třetiny si můj mozek začal zpívat "many many many, mast by fany" pokaždé když jsem to jméno zahlédl, a jelikož je tam pořád, ke konci jsem už byl vyčerpaná psychická troska. Ale to možná není chyba autorky, ale moje. No nic. Nami many many many, mast by fany žije na vesnici a jak všichni víme, tam je to těžký. Člověk musí chodit ven místo na internet a sem tam dělat i dobrodružnější úkoly, jako třeba vykydat nebo sbírat brambory. No a do podobně barbarské doby se narodí Nami many many many, mast by fany. První polovina tak působí jako česká verze Velkýho sešitu od Agóty Kristoff, i když není tak explicitní a šokující. Pak se to všechno začne zvrhávat a z Namiho many many many, mast by fany, se stane takovej východní Forest Gump, kterej si to žine od jedný podivný existence k ještě podivnější, aby se na konci dostal obloukem tam, odkud vyšel - tedy do prdele.

V půlce bych dal ještě pět bludišťáků, ale pak se mi to v hlavním městě nějak začalo rozpadat a moc jsem nevěděl, proč to Bianca Bell šťourá tím prapodivným směrem, kterej sice rozšiřoval celej ten vesmír kolem Jezera, ale zároveň zabíjel intimitu té strašidelné, vesnické třídy. No nic. Letos s Bizomem od Fischerový nejlepší česká knížka. Many many many, mast by fany.

PS: Fotka Bellové v knize - 10/10

11 23.09.2016

Pakliže se občas používá "jsem si z toho nadělal do kalhot," pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí "nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné práhy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného."

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

10/10

11 18.04.2015

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. "Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?" A v tom se to stalo - díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je prej frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta kráva. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému - i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí obsahem, nikoliv exhibicí její vlastní nadřazenosti, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav. Jinými slovy, valí tu fošnu jako Jay-Z. "Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang." Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Farmár hladá ženu) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle "ale ne, vůbec nejsi tlustá" světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře.

11 16.03.2015