Velký sešit

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Není náhodou, že románová prvotina maďarské emigrantky žijící ve Švýcarsku a píšící francouzsky získala nadšené obdivovatele v řadě zemí. Agota Kristofová píše nezvyklým a velmi výrazným stylem, ohromujícím krajní stručností vět, které čtenáře zasahují jako údery pěstí. Svět této knihy je tvrdý a násilnický, poznamenaný krutostí autorčiných prožitků. Úspornou formou deníkových záznamů líčí příběh dvou malých chlapců – dvojčat, kteří vyrůstají za války v jakémsi příhraničním městečku okupované země....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123119/big_velky-sesit-OuX-123119.jpg 4.6117
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Le Grand Cahier, 1986


více info...
Nahrávám...

Komentáře (30)

Kniha Velký sešit

žlučníkář
22. března

Musím říct, že se Agáta předvedla slušně. Stránek tady moc nenapsala, přesto se tam vešlo úplně všechno. Bruntalita venkova za světový války. Dalo by se v klidu říct, že se tam nikdo s ničím a nikým nesere. Ti dva špunti všechno vycejtěj a začnou s výcvikem jako kdyby se chtěli přihlásit do reality šou survivor, nebo challenge. Z jejich zocelování jsem u piva málem zdechnul. Vždycky ten sešit něčím překvapil. Když se zdá, že je chvilku klid, vrazí se tam kulturní vložka, jak se zaječí pysk nechá...totiž vlastně si jenom hraje se psem, že ano.

Kluci jsou nemilosrdný a nic je nerozhází. Ani konec války, ani začátek jiný. Nemaj city, ba ani oltcity.
Kdyby tyhle dva fištróny obsadil Golding do pána much, tak by se z ostrova dostali jenom oni, pokud by se teda nechali najít. Taky co jinýho se mohli naučit, když je vychovala vlastně čarodějnice, no né? Říkal jsem si ty krávo většinu sešitu a byl z toho příběhu nadšenej. Taky se těším, až si ho znovu otevřu. Na druhou stranu doufám, že ty dva smrady někde nestřetnu cestou z výčepu.

Lenndy
08. února

Velmi zajímavá kniha, je zároveň důkazem jak velký vliv má prostředí na vývoj osobnosti člověka.To co dostávají,dávají dál.


Vesmich
29.06.2021

Přemýšlím, co jsem si od toho textu slibovala. Asi nic a taky jsem nic nedostala. Je to brilantní návod, jak vychovat psychopata krok za krokem. Všechno pěkně sedne. Správný čas, ideální místo a vynikající vychovatel(ka). V době, kdy píše knihy každý, kdo se ve škole naučil skládat písmenka za sebou ( = každý) a je potřeba se jimi prohrabovat, je těžké narazit na speciální styl, kterým lze popsat speciální situaci tak, aby se to vůbec dalo číst. No a toto je přesně ten případ. Být to jen o trochu víc emotivní, nedalo by se to. Ovšem autorka je (byla) dáma ze starého světa a tak jí nějaký sentiment nemohl zastavit. Asi si to už podruhé číst nebudu...i když..U Laskavých bohyň jsem si to taky říkala a četla..

Anna27
18.02.2021

Surové, kruté, holé věty plné tolika emocí. Určitě doporučuji přečíst. V tomto příběhu je vystiženo vše, co válka obnášela. Jako audioknihu perfektně čte Kryštof Hádek.

Gigy
24.07.2020

Upřímně, ještě tu knihu trochu trávím. Agota Kristof si totiž skutečně žádné servítky nebere a fanoušky knih typu Tatér z Osvětimi a Cilčina cesta nejspíš nepotěší. Tady totiž nic růžového a hedvábného nenajdete. Agota se s příběhem nepáře, píše ve stručných a úsečných větách, bez zbytečných kudrlinek a příkras. Nezajímá ji nitro postav, píše jen o tom, co je vidět zvenčí. Zároveň ale říká mnohem víc než ostatní autoři na dvojnásobném, trojnásobném počtu stran. Při vyprávění vychází částečně i z vlastních zkušeností a prožitků, které za války získala. Takže jo, ofrňovala jsem nad řadou pedofilních a brutálních scén, ale asi je načase přijmout fakt, že to tak skutečně bylo.

všehodočasu
16.05.2020

Ta paní je jak břitva!- chladnými a přesnými údery vás krájí na kousky..kdo nezažil válku asi nepochopí..

hermína14
06.03.2020

Mrazivé (i to množné číslo vypravěčské)...Nikdo si to nechceme představovat, ale jsme přinuceni sledovat ten rozpor mezi udupanou něhou uvnitř a násilím a nevyhnutelnou tvrdostí navenek. Textu chybí emoce, ale ty tam dodá čtenář; proto je vlečen až k poslední neuvěřitelné větě.
"...zahodíme jablka, sušenky, čokoládu a mince do vysoké trávy. Pohlazení zahodit nemůžeme."

kristleko
26.05.2019

Zvláštní kniha, těžko se komentuje. Existuje názor, že dobré umění je jen to, které je pravdivé a které vychází z nitra autorovy vlastní osoby a životní zkušenosti. Z výborného doslovu Jana Machonina k této knize jsem pochopil, že Agota Kristof to viděla velice podobně – odmítala napodobování jiných autorů a vyvinula unikátní strohý styl, v němž „vše je na svém místě, nic není lživě sentimentální, falešné, prázdné“. A přesně takové je i vyprávění těch tak zvláštních dětských hrdinů, kteří si čas na maďar-ském venkově během války krátí různými „cvičeními“, při nichž se řežou do stehen a polévají rány lihem, žebrají nebo přitloukají žáby hřebíkem k prknu. A kromě toho „studují“ se slovníkem v ruce a své zážitky zapisují do velkého sešitu: „Musíme popisovat, co je, co vidíme, slyšíme, co děláme. Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů.“ Není to jediná kniha o dětech, které rodiče ukryli u příbuzných nebo známých na venkově, aby tam přečkaly hrůzy války, jen aby prožily ještě daleko horší věci, než které je mohly potkat ve městě… Je však pozoruhodná tím, jak syrově ukazuje, že děti jsou schopny se velice rychle přizpůsobit změněným okolnostem a z vymydlených maminčiných mazánků se stát malými predátory ve zlém a zákeřném světě. Jinými slovy, v časech krutosti je přizpůsobení jedinou cestou k přežití. Což je dost brutální postřeh ženy, která otřesnou realitu války na venkově jako dítě sama zažila. (8/10)

1