1. Domů
2. Autoři
3. Agota Kristof
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Agota Kristof

Důkaz / Třetí lež

„"Zkouším psát pravdivé příběhy, ale v jednu chvíli začne být příběh nesnesitelný právě svou pravdivostí, a tak ho musím změnit." (...) "...sebesmutnější kniha nemůže být smutnější než život." 7/5* Holy shit. Z apatie posledních týdnů (měsíců) vůči čtení mě vytrhla teprve Agota Kristof, která se tímhle posunula na post mé #1 spisovatelky, ale jak... dočíst tohle bylo horečkou, která vás nechává se ztratit v labyrintu zla, z něhož se nejspíš už nedostanete (a fakt, že jsem jen za dnešek dal dvě stě stran hovoří za vše). Věty jsou, už tradičně, osekané na kost, ihned vás vtáhnou ("...Co teď dál? To co předtím. Dál ráno vstávat a večer chodit spát a dělat, co je potřeba, aby člověk přežil. Bude to trvat dlouho. Možná celý život.") a dávají spoustu prostoru k domýšlení a o to silněji pak působí, co se vždycky z ničeho nic stane, vyvrbí a nebo děje na pozadí: znásilnění, vražda, sebevražda, přání smrti, odhalení, co kdo dělá, co kdo vlastně je, co se stalo, příběh se transformuje před vašima očima z jedné verze do druhé - jako lusknutím nevíte, co je pravda. Způsob, jakým se čtenář zamotává do lží a verzí příběhu protagonistů je stejný, jako když sledujeme lidi v životě hrát role, které neodráží jejich vnitřní pravdu, stejně jako my si vždy tvoříme určitou ideu, která ale nejspíš neodráží realitu. Dennodenně sledujeme lidi podřizovat se svým fixacím, jakoby nemohli jinak a stejně tak v téhle knize smrt, lež, lidská krutost, odloučení, ale taky touha po společnosti, lásce (a speciálně a opakovaně po té zapovězené) na sebe berou různé formy, text nechává mlhu okolo tolika věcí, že stejně jako motivy a témata, ze kterých autorka vychází, nemáte šanci to dát dohromady, protože tak surově odráží život - není černý a bílý, jasně definovaný, pohodlný, je morálně šedý, vidíte brečící oběti, projevující až posedlou lásku, kteří jsou zároveň násilníci a vrazi, vidíte skutečný odraz, ne "oficiální a pohodlné stanovisko" (stejně tak jako kdybyste viděli do hlavy a myšlenek svým polovičkám). Čtete, doufajíc v rozuzlení, které nepřichází, jako opět, pravda: stoupání na horu, jejíhož vrcholu nelze dosáhnout. Vše se redukuje, edituje, jako zápisky deníků v téhle knize, ale my z nich neznáme ani řádku, podobně málo víme i z toho, co si hrdinové skutečně myslí (sešity si přečte "Claus" po návratu a hned je v obraze dekád, na rozdíl od nás čtenářů). V příběhu se vyskytuje i vícero vedlejších postav, které jsou neméně zajímavé, ačkoliv se jejich vize celkově opět transformuje s přechodem v poslední části. 'Důkaz' je podle mě literárně více vybroušený a dramaticky lépe graduje, aby vás ale nekompromisní 'Třetí lež' nakonec nechala uprostřed reality absolutního chaosu. Od tohohle se jednoduše nedá odpoutat. Mistrné psaní, které "trickuje" čtenáře a které zároveň nemá potřebu být formálně komplexní, tahat vás za nos... jako to dělají někteří postmoderní experimentátoři, kteří se vyloženě rozhodli udělat guláš, kam dali o dvacet ingrediencí navíc a je to takovej "myšmaš co jsem vytvořil potom, co jsem se ožral a dal na to tripa a ještě houby k tomu". Agota dokázala oboje, psát dobrý psaní a mít vrstvy a držet mystérium příběhu bez toho, aby musela předvádět nějakej tyjátr. Naopak v té odtažitosti a náznacích probublává tak neskutečně hodně pod povrchem, scény šokují, bez toho, jak říkala sama autorka, "měla jsem po krk sentimentu, nechtělo se mi mluvit o nitru postav", jak se kdo cítil, co si myslel, co se dělo - ta válečná/poválečná, dvěma totalitními režimy semletá generace. Vidět autorku, která dokázala svoje dílo držet tak semknuté, své a neměla potřebu se rozkecávat okolo nějaké vnitřní psychologie (hrát divadlo na city) a přitom ji perfektně vykresluje (a jde tam přitom cítit) na základě aktů a činů protagonistů, reality, syrové pravdy v její ryzí podobě, je něco neskutečného.“... celý text
— JP

---

The Illiterate

„Stačilo mi jen přečíst první dvě věty: "I read. It's like a disease." "Psát a pokračovat ve psaní, i když to nikoho nezajímá. (...) Spisovatelem se člověk stane tím, že bude psát s trpělivosti a tvrdohlavostí, bez toho, aby kdy ztratil víru v to, co píše." Tak nějak to napsala v předposlední kapitole Agota Kristof. 'L'analphabète' jsou její pozdní memoáry (2004), velmi krátké, jen jedenáct, většinou třístránkových, kapitol, kde se autorka vyjadřuje k tomu, jak se dostala ke své spisovatelské dráze v zajímavých momentech jejího života. Jejím hlavním procesem se ale stala adaptace na nový jazyk, který se musela učit poté, co uprchli s manželem a dítětem z Maďarska do Švýcarska. Tenhle proces jí dal unikátní hlas, ale jak sama řekla, psala by kdekoliv, ale osud padl, že tomu mělo být takto. První kapitoly jsou opět v jejím tradičním stylu, krystalicky čisté a k pointě, žádnej tuk, jak přechází z vět do dialogů, přečetl jsem tři stránky a říkal jsem si, kolik vzpomínek vlastně obsáhly na tak krátké ploše. Pro ty, které zaujal její poslední román 'Včera' (Hier, 2024) tohle bude zajímavý doplněk, protože vychází a pojednává o podobných zkušenostech, jen z trochu jiného úhlu, možná proto později Agota i litovala, že tohle publikovala.“... celý text
— JP

---

Důkaz / Třetí lež

„Za svých 70 let života jsem asi nečetla zvláštnější knihu. 3 díly, útlé knihy a tolik osudů! A zanedbaná domácnost, nedalo se přestat. Doporučuji.“
— ave55

---

---

Velký sešit

„Souhlasím, že příběh vyvolal rozruch. U mě se jednalo zejména o pocity nelibé přibližující se až fyzické nevolnosti. Dva malí kluci dvojčata jsou převezeni svou matkou na venkov, aby je ochránila před válkou a smrtícími bombami. Nevíme jména, není známa časová osa, neznámé místo. Taková anonymní šachová partie. Jediným člověkem, který vystupuje alepsoň pod přezdívkou, je dívka Zaječí pysk. Babička - zvaná čarodějnice se k dětem z vlastní krve chová nelítostně a krutě. Používá oslovení jako zkurvysyni, parchanti, zasraní spratci. V tomto duchu oslovuje i svou dceru a matku dětí . Čubku. Dočteme se ale i o jinačích lahůdkách. Brutalita, incest, zabíjení zvířat, zneužívaní kohokoliv kýmkoliv. Mám pocit, že autorka dost prvoplánově bourá veškerý hranice a testuje kolik toho čtenář na svých chabra zádech unese. Mně vadila nereálnost. Prazvláštní chování dvou malých kluků, ze kterých se postupně stávají monstra obklopená zlem, jejich morální rozpad, záměrné působení bolesti a mnoho jiného, mi děj posouvá spíše do žánru hororového. Chladný experiment a ne lidský příběh. Vím, že cílem bylo vyvolat šok, otřást čtenářem a ukázat, co s člověkem může udělat trauma. I když se jedná o mezinárodně uznávanou záležitost, neocením. Tohle byly fakt přetažený hodiny. Někde jsem i četla o přirovnání k pohádce “jen” naplněné násilím a sexuální perverzí. Posílám dál. Tohle je totiž noční můra bez úniku.“... celý text
— kiraa

---

Velký sešit

„Deníkové zápisky dvou chlapců, dvojčat, kteří se během války dostanou k babičce na venkov. Babičce se přezdívá čarodějnice, a ne pro nic za nic. Dostanou se do jiného světa, než na jaký byli zvyklí a brzy zjistí, že se musí vycvičit v otrlosti, aby přežili. Tak tohle byla jednohubka, která vás semele! Tuhle knihu chcete číst, protože je skvělá, skvěle napsaná. Ale zároveň ji číst nechcete, protože je tak drsná, krutá, děsivá a bolavá. Autorčin styl se vám zaryje do hlavy i do srdce. Krátké, úsečné věty vás okamžitě pohltí, vtáhnou do příběhu a nepustí. Knihu nebudete moci odložit, snad jen ve chvílích, kdy budete potřebovat rozdýchat, co za hrůzy jste přečetli. A ten konec? Já nutně potřebuji pokračování, ale bohužel nikde není k sehnání….“... celý text
— eva3992