painthers
komentáře u knih
Vrány
Petra Dvořáková
Krátké, smutné a umí opravdu vzít do děje. Postavy matky a dcery vyloženy důvěryhodně, osud celé rodiny vlastně smutný (a tragický).
Jak se tvoří emoce: Lidský mozek pracuje jinak, než jsme mysleli
Lisa Feldman Barrett
(SPOILER) Kniha byla parádní, z hlediska neurovědy shrnuje aktuální poznání, které vysvětluje, jak se tvoří emoce, co to vlastně emoce jsou a jak člověk konstruuje realitu. Nedávám však plný počet hvězdiček, protože závěrečné kapitoly o soudním systému nebo zvířatech mi už přišly lehce zdlouhavé a nepříliš zajímavé. Odložím si sem i některé poznámky pro sebe (pokud jste knihu nečetli, tak dál nečtěte).
—
Lidská mysl funguje v “konceptech - člověk se už jako dítě učí popisovat svět koncepty na základě vnější a účelové podobnosti jevů okolo sebe a na základě dosavadních zkušeností.
Neexistují “dermatoglyfy - stejný otisk aktivity v mozku při prožívání konkrétní emoce nebo stejný otisk emocí ve fyziologickém těle. Emoce je vytvářena v neuronální síti a mnoha různými okruhy na základě jiných podnětů.
Rozlišujeme emoce vs. emoční nastavení - emoční nastavení závisí valenci (pozitivní / negativní) a v aktivaci (vysoká / nízká aktivace) - tzv. “bazál.
Emoce jsou také konstruovány lidským mozkem v “konceptech, které dávají dohromady informace o vnějším světě i interocepci (vnitřním světě v těle).
Koncepty jsou v podstatě predikce, které se akorát dějí v neuronální síti naopak - a následně okruh, který ověřuje, že se predikce shledala s realitou a případně ji opravuje. Predikce začínají multisenzorickým shrnutím směrem k větším detailům, koncepty směrem od detailů na opak. Při hodnocení reality se spouští vždy více predikcí naráz, na základě pravděpodobnosti se vybere ta vítězná. U tvorby konceptů zároveň pracuje “kontrolní síť - kontroluje koncept stovkami různých predikcí, jestli se tahle interpretace světa osvědčuje. Podobné je to u emocí. Emoce jsou v podstatě významy vysvětlující svět kolem a uvnitř nás. Stanovují, jak si máme dále počínat a pomáhají i regulovat tělesné hospodaření (s energií, živinami,…).
K tvoření konceptů je nutné dorozumívání se řečí - pojmenovávání konceptů. Stejně tak slova dokážou v druhém aktivovat samotné koncepty. Neví se ale, jestli vznikly evolučně první slova nebo koncepty.
Emoce tedy nejsou reakcemi na svět, ale jsou našimi konstrukcemi světa - logickým vysvětlením toho, co vnímáme zvenku i zevnitř. Pro různé koncepty pak máme různá slova (a některé jazyky umí popisovat a rozeznávat více emocí - záleží to i na kultuře, co v ní popisujeme), koncepty lze také různě kombinovat. Někteří lidé také umí ty koncepty popsat slovy lépe (popsat více různých emocí).
Pokud lidé nemají dobře rozvinutý konceptuální systém pro emoce, neumí takovou paletu emocí ani vnímat - emoce se projeví jinak - popisují spíše změny “emočního nastavení než emoce samotné a fyzické příznaky. Tito lidé mají také problém s vnímáním emocí ostatních.
Mozek je zapojený tak, jak to předurčují geny, ale prostředí může některé geny zapínat a vypínat, což mozku dovoluje, aby svoje zapojení změnil na základě prožívání. Mozek je formován reálnými situacemi světa, ve kterém se nacházíme, včetně světa sociálního, vycházejícího z dohody mezi lidmi. Mysl je tedy dějištěm velkolepé společenské spolupráce. Díky konstruování vnímáme svět prizmatem svých vlastních potřeb, cílů a předchozích prožitků.
Emoční inteligence = osvojení mnoha emočních konceptů a jejich vypilování.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Asi se budu lišit v komentářích s ostatními čtenáři, ale mě kniha napřed bavila, čekala jsem tam něco tajemného v pozadí, těšila jsem se na závěr, kterým se konečně dozvíme, co se děje v “neděli odpoledne. Závěr mě ale lehce zklamal. Myšlenka dobrá, zajímavě nastiňující, jak mohou být životy různých lidí nešťastnými náhodami tak zničeny a v rámci rodin i provázaně. Nicméně přišlo mi to celé trochu hůř uvěřitelné.
Cesty z nemocné společnosti
Erich Fromm
Další ze skvělých Frommových knih, a to říkám i přes to, že s mnoha jeho závěry nesouhlasím.
Hned na začátek bych řekla, že mě lehce uklidňuje fakt, že tato kniha vysvětlující nebezpečí robotizace člověka a jeho odcizení v kapitalismu, což vede k masivnímu rozšíření duševních poruch, byla napsána už v padesátých letech. Za celých sedmdesát let žádná společenská apokalypsa nenastala a dnes si tedy tuto knihu můžeme přečíst jako stejně aktuální a uklidnit se tím, že nebezpečí, o kterých píše pro budoucnost, možná nebudou tak horká, jak se na první pohled může zdát.
Zadruhé - mnoho myšlenek, které Fromm předestírá, mi přijdou jako zásadní k zamyšlení, diskuzi či úvahám, jak bychom si mohli život jako společnost nastavit lépe. Bohužel mě ale často zklamala navrhovaná řešení. S některými argumenty se Fromm nevypořádal vůbec (namátkou třeba s tím, že v rostoucí specializaci a dělbě práce je člověk od cílového produktu nutně oddálen a představa opětovného “polidštění činnosti je opravdu cestou spíše zpátky), jiná řešení mi přijdou naopak nereflektující další společenské skutečnosti. Fromm píše o nutnosti centrálního plánování společnosti v kombinaci s decentralizovaným rozhodováním třeba v rámci výrobních družstev - ač ekonomicky je již dokázáno, že v centrálním plánování neexistuje možnost ekonomické kalkulace a tyto společnosti tedy nebudou schopny uspokojovat adekvátně potřeby svých členů - nutně tedy vznikne přesně to, co v Sovětském svazu, tedy nedostatek a chudoba. Frommem navrhovaný socialismus podle mě ani nereflektuje to, že lidé jsou různí až do té míry, že mnozí prostě v komunách nebudou chtít žít; mnozí jiní zase nemají potřebu o čemkoliv rozhodovat nebo participovat tak, jak Fromm předestírá. Mnoho dalších výhrad bych měla k tomu, že píše o socializaci zisků a spolurozhodování v rámci firem - nikde však nevidím nic o socializaci ztrát; nebo další výhrady o přiměřené rovnosti v odměňování - které buď musí zas nutně obsahovat centrální plánování - které opět povede k neefektivní alokaci sil - nebo centrální vládu, která násilně někomu část jeho výdělku odebere a přerozdělí jinému. Ad reklama - reklama samozřejmě není jen explicitní v podobě televizní nebo novinové reklamy, ale i implicitní - lidé se kolektivně pro něco nadchnou, o něčem si vypráví, celebrita si něco oblékne jak tedy mají vypadat ta Frommova drastická zákonná omezení proti reklamě, která mají údajně člověka odvést od konzumního smýšlení? A není už toto drastické omezení krokem proti lidské svobodě, která společnosti nedá na výběr a pouze jí rovnou vnutí, že něco nesmí konzumovat?
S obdobnou oponenturou bych mohla ještě pokračovat, je toho mnoho proto prosím nepřistupujte k této literatuře nekriticky. Zajímavá je zejména i proto, že dokáže vybízet ke kritické diskuzi a nad mezemi společnosti se doopravdy zamýšlet.
Zničit
Michel Houellebecq
Příběh, který začíná široce - dramatem prezidentské volby ve Francii, vrcholné politiky a atentátů, které ovlivňují celý svět, a který se postupně redukuje až do osobního příběhu života, smrti a koloběhu odcházení. Pro mě první Houellebecq - a líbilo se mi to. Líbilo se mi zejména to, že mezi řádky dokáže oslovovat i aktuální horká politická témata - ekologii, imigranty, rostoucí rasovou nesnášenlivost a podobné.
Problém tří těles
Liou Cch'-sin
Nejsem úplně cílovka pro sci-fi příběhy, v podstatě mě z toho mála, co jsem kdy četla, zaujala kdysi jen Duna. Rozumím ale kvalitě tohoto příběhu, protože je to zajímavý, usazený do reálnýho pozadí a rozhodně si nedává malé cíle. Dovedu si tedy představit, že v rámci běžného sci-fi žánru je tahle kniha o mnoho zdařilejší a velkolepější. K tý Duně to má ale pořád daleko. 70 %
Na Chesilské pláži
Ian McEwan
Asi to hodnotím pozitivněji jak někteří ostatní čtenáři, protože já v knize vnímala hlavně tu myšlenku - že ve 40. letech se o mnoha věcech nemluvilo, že vztahy byly založené na nějakých nevyřčených předpokladech a očekáváních a že i lidé, co se měli rádi, okolo sebe našlapovali v uctivé vzdálenosti. Poslední stránky byly krásným melancholickým ohlédnutím za životem. Knihu jsem četla v originále, tak nedokážu hodnotit českou verzi.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Nebudu psát nic k příběhu, ať nespoiluju. Je to určitě čtivé, bavilo mě to. Také to není náročné čtení, vzala jsem si to jako oddechovku v náročném týdnu. Závěr mě však trochu zklamal.
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Povídání o životech lidí v malé islandské vesnici, kde není ani kostel s hřbitovem a kde jde čas pomalu svým tempem, v těsné vazbě na přírodu, na světlo a tmu a vzájemné místy i zvláštní vztahy sousedů. Bohužel mě to ale už od poloviny tolik nebavilo.
Severka
Nina Špitálníková
Příběh Severokorejky, který románovým způsobem zpracovává netypický pohled na Severní Koreu, a to na život dcery z prominentní rodiny, která sice vyrůstala v nesvobodě diktatury, ale jinak měla život kvůli svému postavení celkem spokojený. Líbí se mi polemika ke konci knihy, která sice chápe, že život Severokorejců je jedna velká lež, nicméně i my ve svobodných zemích se do nějakých pavučin lehkých přetvářek a model také dokážeme uzavřít. Nebudu dál spoilovat.
Nepatrná ztráta osamělosti
Eli Beneš
Plný počet hvězdiček nedávám jen proto, že je kniha poměrně dlouhá a místy mi připadala už roztahaná. Pokud to ale vydržíte, tak je to krásný (ale zároveň dost bolestivý) příběh mladého Žida, kterému kus života, duše a vše dobré, co jako mladý člověk mohl mít, vzala válka a Osvětim. Vrací se do Prahy, kde postupně přichází na to, že se vrátil z přátel i rodiny jediný, přichází postupně na to, co všechno mu nacisté vzali a že život ostatních lidí v Praze je vzdálený tomu jeho a pádí si někam vlastním tempem a směrem, bez pozastavení či spočinutí ve vzpomínce. Pro mnoho lidí po válce, kteří zažili podobné, už pak nejspíše nebylo žádné doma, kam se vrátit, a svět jim náhle vůbec nepatřil. Příběh války totiž neskončil v roce 1945. Mnoho osob spáchalo ještě leta poté sebevraždu, protože se nedokázali s událostmi a ztrátami srovnat. A mnozí museli začít úplně nový život, s novými lidmi kolem, na novém místě stejně jako nakonec hlavní postava Petr Stein.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Uf. Autorka má velký talent se svým stylem dostat člověku pod kůži a ta kniha je pak dost ostrá. Chvílemi asi jedna z nejostřejších, co jsem kdy četla. U toho s lehkostí klouzá přes poetické popisy přírody a hřitova, přes moudra, někdy až příliš naturalistický popis stáří, zapomínání, samotu až přes ironické poznámky k osudu a temný humor. Zadařilo se i více dějových linek, které provádí člověka příběhy, které dělí desetiletí lidských osudů.
Jestli autorku ještě neznáte, tak tohle opravdu stojí za pozornost. Nejen pro společensky zásadní téma, ale za mě i jako literární počin. Dávám plný počet a doporučuji.
Zpověď farářky
Martina Viktorie Kopecká
Druhý díl byl mnohem lepší jak díl první! Povídání o životě farářky. O zpovědích, o pohřbívání, o cestě ke kněžství, o tom, jaké to je neustále být pro své farníky, jak být jako žena farářka sama sebou, jak se kloubí kněžská práce s psychoterapeutskou, oddechové příjemné čtení.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Na knihách od Tučkové se mi líbí, že vezme reálnou část české historie a přetaví ji poutavým románem do popularizační podoby pro běžného čtenáře. Bílá voda je zejména o perzekucích církve za socialismu, vyobrazuje ke konci ale i “temnou stránku církve v podobě mocenského a často rigidního aparátu. Myslím, že snaha destrukce církve socialistickým státem a komunisty u nás byla silná, desítky let devastující a mající své stopy bohužel až do přítomnosti. Jsem moc ráda, že tohle téma autorka vytáhla na povrch. Náročné čtení, ale doporučuji!
Bůh je mrtev, nic není dovoleno
Tereza Matějčková
Soubor esejů o současné společnosti prokládáný rozhovory s různými spisovateli a akademiky. Za mě excelentní, nepochybuju, že tahle kniha půjde na konci roku do mého TOP výběru za letošní rok!
Učebnice létání : Příručka pro výcvik soukromého pilota letounů - PPL(A)
Karel Zitko
Fakt nevim, jak se dá ohodnotit učebnice. Dávám nicméně plný počet bodů, protože mi přijde, že ač je to celkem tenký paperback, obsahuje většinu zásadních informací k tomu, se stát pilotem ULL/PPL. Nepřehltí vás detaily a má hodně názorných obrázků.
Hegelova fenomenologie světa
Tereza Matějčková
Hehe, přiznám se, že tohle bylo pro mě jako pro nefilozofa docela silné kafe. Četla jsem to dlouho, vždycky tak 20 stran denně, i tak jsem se často ztrácela, nebo textu tolik nerozumněla. Byly ale části, které se mi líbily, zejména sedmá kapitola: Prozaický svět.
Z knihy jsem si vytáhla řadu citací, budu to muset trochu vstřebat a časem se k nim ještě vrátit.
Deník farářky
Martina Viktorie Kopecká
Paní farářka je mi z deníku sympatická, myslím, že s ní bude legrace a byl to pro mě zajímavý exkurz do života druhé osoby, který je tak jiný než ten můj. V druhé polovině už mě to tolik nebavilo, ale jako oddechové čtení ke kávě při vánočním shonu to bylo místy fajn.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Trochu čtení do deprese, ale přesně tak to mám občas ráda. Povídky s tématem smrti, sebevraždy nebo šílenství byly uvěřitelné, poutavé Líbilo se mi to! Pokud chcete trochu té temnoty, která číhá všude ve společnosti mezi námi, tak směle do toho.
Etika anarchokapitalismu
Kristopher A. Borer
Kniha, která rozebírá etické principy libertariánství a anarchokapitalismu od těch nejzákladnějších, až po ty složitější, komplexnější, místy i kontroverzní.
Anarchokapitalismus je konzistentně ucelený politicko-filozofický koncept, zde v knize je na fiktivních postavách na opuštěném ostrově a následně v mořském městě Freeport ilustrována jeho aplikace.
Nedokážu posoudit, jestli je to kniha pro úplného začátečníka anarchokapitalismu (mám pocit, že by mi vyvolávala na závěr možná víc otázek jak odpovědí), ale základní kameny, jakými jsou vlastnická práva, princip neagrese a rozdíly mezi morálkou / etikou - ty rozebírá dobře. Příjemné čtení!