Nepatrná ztráta osamělosti

(SPOILER) První polovina se mi hodně líbila, pak ale nastal nějaký zlom a Petr mi začal vadit, jeho chování mě iritovalo. Naopak postava Izáka mě dostala a to jak dopadl mě opravdu mrzelo. Druhou polovinu už jsem dočetla jen z úcty k autorovi. Konec to trošičku vylepšil, ale jako cože takový happy end? Nepůsobilo to na mě úplně reálně. Ale abych nebyla nespravedlivá, líbilo se mi místy prokládání vzpomínek na KT, pochod smrti a útěk z něj. I první Petrovy dny po návratu.

Skvělé. Ačkoliv mám problém s jakoukoliv vírou a že tady toho bylo hodně, nevadilo mi to. Popravdě první 3/4 knihy mi přišly daleko lepší a autetičnější, než poslední čtvrtina. Jako fakt happy end v "americkém" stylu? To mi nějak nesedí. Přijde mi, že navrátilci to měli úplně jednoduché a bezproblémové . Každopádně stojí za to si to přečíst, či poslechnout. Další kapitola dějin osvětlena...
87%

Knih jako Nepatrná ztráta osamělosti nepřečte člověk za život hodně. Od prvních odstavců jsem tušila, že v rukách držím něco zcela výjimečného. Knihu budu doporučovat dál, zaslouží si maximální pozornost a respekt, absolutně nic jí nechybí, nic nepřebývá, je v dokonalém poměru vyvážená mezi obsahem a formou. Autor mě naprosto odrovnal svým stylem. Na to, jak dokázal úsporně zachytit návrat přeživších, se jen těžko hledají slova. Úzkost, ztráta kořenů, identity, touha zapadnout, nezdary (Icek...) i způsob rovnání křivd... Příběh mě uchvátil, dojal k slzám, podnítil k hledání dalších informací. Skvělé dílo, opravdu skvělé.

Kdyby to šlo, dala bych deset hvězdiček... Román je moc dobře napsaný, měla jsem pocit, jako bych události, ale hlavně pocity, prožívala spolu s hlavním hrdinou. Ta osamělost, ztráta iluzí, bezvýchodnost a trochu i naděje byla úplně hmatatelná. Na konci mě to nutilo si domýšlet, jak asi život Petra mohl pokračovat. Nejlepší kniha, kterou jsem zatím letos četla.

(SPOILER) Souhlasím, že kniha byla hlavně ve své prostřední části až příliš natahovaná – už mě moc nebavilo číst o boxerském sparingu a sexuálních zážitcích, ale chápu, že to tam mělo své místo; jen bych to tak o sto stran zkrátil. Začátek mě ale velmi chytnul – celý návrat do Prahy a snaha začít žít normální život byly skvělé. A závěrečná část knihy – odjezd z Prahy do Tel Avivu – byla rovněž výborná. Tady bych klidně uvítal těch sto stran navíc.
I přes drobné výhrady se jedná o jednu z nejlepších českých knih, které jsem četl. Velmi rád bych si přečetl nějaký druhý díl, který by vyprávěl o osudech Petra a Ilse v dalších letech, nebo o osudech jiných českých Židů při zakládání Izraele.

V roztančeném chaosu všedních dnů se objeví něco tak křehkého a zároveň neuvěřitelně silného, že by i zmrzlina na slunci záviděla tu rychlost, s jakou se rozplývá na jazyku duše. Moudrost se tu míchá s ironií jako dvorní šašek s královskou noblesou, což dělá z každé stránky slast pro ty, kdo si rádi pošťuchují realitu s trochou nadhledu a špetkou melancholie. Pocit osamělosti nikdy nebyl tak hřejivý a zároveň tak nabroušený, že by dokázal vykouzlit úsměv i na tváři drsné dámy, která ví, že život není vždy pohádka, ale umí být pořádně vtipný. Každý verš je jako květina, co roste na betonu, nevyzpytatelný a krásný v tom nejdivočejším smyslu slova. Hledání malých ztrát se promění v oslavu nečekaných nálezů, co by měly být na seznamu povinných zážitků. Čtení působí jako káva s kapkou absintu, kdy každý doušek překvapí a zároveň zahřeje. Všechno je jako jízda na kolotoči s otevřenýma očima, která nechce skončit ani po tisícáté otočce.

….a za dva roky První izraelsko- arabská válka….závěr se jen tváří optimisticky.
Co do mě taky “trklo” je to, že všechno Petr prožil za cca jeden rok.

Jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední rok četl. Skvělý vyprávěcí styl. Pro mě to byl takový návrat opravdové a hluboké literatury, kdy se člověk těší na každou stranu. Knih o holokaustu a 2.světové válce jsem četl hodně, ale téma navrátilců z koncentračních táborů, to asi poprvé. Trochu mi to připomnělo knihu Cesta zpátky od Ericha Maria Remarque. Jiné časové období, ale stejná marnost a hledání ztracené minulosti.

Tohle bylo velmi objevné. Člověk si vůbec neumí představit, jaké strašné a traumatizující příkopy byly vyryty do hlav a duší lidí, kteří přežili peklo koncentračních táborů, pochodu smrti a vší hrůzné a bestiální nelidskosti a sadistického řádění jak Němců tak i Rusů, které byli nechtěnými svědky. Jak žít dále když všichni známí a rodina jsou pryč? Proč vlastně žít? Autor toto velmi těžké téma rozebral ve své prvotině naprosto bravurně a s neuvěřitelnou precizností a detaily. Kniha byla velmi čtivá, zajímavá a poučná a asi jsem ještě nečetl takový příběh o událostech těsně po konci války. Velmi jsem Petrovi ale i dalším hrdinům fandil, doufal jsem, že se mu tu krizi identity a samotu nějak podaří překonat a pak jak se vydal na cestu do Palestiny, přes různé uprchlické tábory, tak to bylo i velmi dobrodružné a napínavé. Tahle kniha byla v některých věcech hodně syrová, ale moc se mi líbila a byla napsaná opravdu skvěle a poutavě. Rozhodně doporučuji. MustRead!

Další román dalšího autora, který vstoupil do literárního světa románem zasazeným do jedné z nejčastěji popisovaných kritických, pohnutých dob naší historie... Holokaust. Terezín. Auschwitz Birkenau. Pochod smrti. Exodus do země zaslíbené. Ani nevím, proč se znovu a zase nechám nalákat. Nebo vím. Superlativní recenze. Takže co dalšího může další autor přinést? Jak historické milníky stárnou, tak hlouběji sklouzávají do zapomnění a jsou vytlačovány událostmi novými. Jenže historie je předobrazem doby současné, jak je patrné i z dění na Blízkém Východě. Nic zásadně nového tedy román nepřináší, a přece stojí za přečtení. Na životě židovského chlapce Petra Steina, jak prochází tragickým osudem židů první poloviny 20. století, Beneš zachycuje touhu člověka po životě, lásce, rodině a sounáležitosti. Román je o ztrátách, o utrpení, bolesti a pochybnostech, stejně jako o přežití a naději. Každé svědectví doby je důležité, a čím je přístupnější, dáno formou podání a zpracování, tím vyšší má hodnotu.

"Utekl jsem z tábora, utekl jsem z naší země a teď utíkám z lodi." (Tel Aviv, 17. června 1946)

Na Nepatrnou ztrátu osamělosti jsem se těšila už od chvíle, kdy se o knize začalo mluvit v kontextu Magnesie Litery.
Nesmírně mě potěšilo, že konečně vycházejí knihy, které zpracovávají téma přeživších po válce. To je pro mě velmi zajímavé a hodnotné, protože většina literatury se soustředí spíš na hrůzy samotného konfliktu, zatímco poválečný život a hledání nového místa ve světě zůstává často opomenutý.

Příběh sleduje mladého Petra Steina, který se vrací z pochodu smrti do Prahy a snaží se najít své místo ve změněném, často nepřátelském prostředí. Autor bravurně ukazuje jeho postupné vyrovnávání se s traumatem, ztrátou rodiny i majetku, s předsudky a antisemitismem, který přetrval i po osvobození. Zároveň sledujeme jeho hledání sebe sama a pomalé budování vztahů – a i když jsou některé části pomalejší a retrospektivy z koncentračních táborů občas vytrhávají z flow, celkově příběh působí autenticky a silně.

Atmosféra poválečné Prahy je sugestivní a dialogy i myšlenky postav působí přirozeně. Historické reálie nejsou nezáživné, naopak dávají příběhu hloubku. Petrovy zážitky a emoce jsem doslova hltala – smutek, frustrace i drobné radosti se střídají, a člověk s ním prožívá jeho hledání místa ve světě, který se změnil k nepoznání.

Musím ale přiznat, že závěr knihy se mi četl o dost hůře. Působil tak, jako by byl z jiné knihy, a měla jsem pocit, že se změnila i hlavní postava. Petr mi připadal někam jinam posunutý, jiný, než jakého jsem ho poznala v první polovině. Tempo se změnilo a některé situace působily předvídatelně, takže jsem se do příběhu musela více nutit. Přesto to ale vůbec nesnižuje hodnotu celé knihy, která je poutavá, silná a emotivní.

Rozhodně doporučuju k přečtení!

Román o hledání síly žít,, po životě,, o hledání smyslu přežití holokaustu, o osamělosti na prahu konce války, o neradostném vítězství z osvobození. Román o břemenu ,,židovství,,. Román tížívý s malinkou kapkou ,,naděje,, v závěru.

Poutavý příběh, jen zase skoro samé utrpení. Nechápu, kde lidé jako hlavní hrdina brali chuť do života a že to nevzdali. Konec mě potěšil.

Tam, kde většina válečných knih končí, Nepatrná ztráta osamělosti začíná. Koncem války neznamená konec útrap přeživších. Eli Beneš velmi autenticky vykreslil "putování" mladého Petra v kontrastu bez příkras vyobrazené pokrytecké poválečné Prahy. Jeho místy nesympatické jednání mě iritovalo, ale nutilo se zamýšlet nad případným vlastním jednáním. Určitě bych coby čtenář uvítala redukci knihy, či lepší redaktorskou práci. Konec knihy mi ubíral na energii dočíst ji ve stejném tempu jako začátek, což se podepisuje na celkovém hodnocení. Nicméně oceňuji odvahu proniknout do mysli mladého bezprizorního muže na prahu dospělosti.

Skvělý, silný příběh z temného období našich dějin podle skutečnosti.
Je květen 1945 a lidé oslavují konec války a do tohohle veselí se do rodné Prahy z pekla na pokraji svých duševních a fyzických sil vrací osmnáctiletý Petr Stein, Žid, který přežil koncentrační tábor i pochod smrti. Jenže po návratu DOMŮ je všechno úplně jinak než bylo dřív...
To poslední přání s husou je autobiografický prvek autorova dědy, který také přežil koncentrák a pochod.
Nemám ráda tento typ obálek, kdy je název knížky rozkouskován, že ho pomalu nemůžu přečíst, ale k tomuto příběhu se úplně hodí. Temnota a pod různými úhly světla vysvitaji části názvu knihy a zároveň i v temnotě jména postav vystupujících v příběhu.
Autorovi se jeho prvotina moc povedla a zasloužená cena Magnézia Litera za debut roku 2024
Konec možná trošku zdlouhavejší
Doporučuji
Pozoroval jsem ho, zda za tím vším jeho optimismem nevězí něco jiného, nezdálo se, že by se přetvařoval. Asi to tenkrát v noci byla jen slabá chvilka ...

Myslim, že Matouš Ruml a jeho interpretace knihy prostřednictvím Českého rozhlasu tuto knihu povýšil na skvost. Samotný, zdánlivě jednoduchý příběh s retrospektivními vsuvkami je ale i tak velmi čtivý, pomůže pochopit poválečnou židovskou otázku, pocity vykořenění, zpochybňování a nakonec potřebu emigrace jako nejlepšího řešení situace.

Nezabiješ vs Nezavraždíš. No a v tom spočívá ten zásadní rozdíl. Protože zabít, znamená zabít a zavraždit znamená zavraždit. Téměř malicherná verbální klička bude navěky ohýbat slovo boží, jelikož všichni bohové jsou si v jednom ohledu rovni...a to v mlčení. Kniha jest úžasnou...výpravou za "patrně tím nejneodbytnějším nalezením společnosti." 5* a skutečně hluboké moře smutku.

Perfektní audio Českého rozhlasu načtené Matoušem Rumlem je neskutečně povedené. Jemně syrový, jednoduchý příběh plný malých vítězství ve světě, kdy "minulé už není a budoucí ještě není".
Po delší době opět skvělý příběh z nehezké doby.

Po všech těch gladiátorech, kouzelnících, porodních bábách, švadlenách a tatérech z Osvětimi jsem k podobnému typu současných knih hodně skeptická. To, co se z toho stalo za komerci, je až nechutné. Ale tohle bylo jiné, originální.

Flashbacky mi nevadily, orientovat se v nich šlo bez problémů a často fungovaly jako citlivý protipól k dění v přítomnosti. Druhá část knihy byla sice rozvleklejší, ale výborně ukázala, jak komplikovaná a nejednoznačná byla cesta do Palestiny. O tom se u nás moc nepíše, přestože šlo o realitu tisíců lidí.

Oceňuji pomalé tempo a vrstevnatost postav, kdy se nám Beneš nebál ukázat všechny ty méně líbivé stránky poválečné společnosti – českou pomstu na Němcích bez ohledu na vinu, napětí uvnitř židovské komunity, nedůvěru, osamění, bezradnost. Díky tomu mám pocit, že se nehnal za efektem ani slzami, ale že pro něj bylo důležité věrné ztvárnění. Za což moc děkuji. Já jsem si to užila, což zní v souvislosti s tímto tématem asi trochu nepatřičně, ale chápeme se.