Pablo Kral komentáře u knih

Velmi svižné, logické, precizní, inspirativní, elegantní, relevantní a v principu triviální a jasné. Postupuje se, řekl bych, meditací podpořenou racionálními a logickými pomůckami. Čistá práce.

7 17.12.2017

Karel byl takovej klikař. Vždycky když mu teklo do bot, zasáhla štěstěna a vytáhla ho z bryndy. A tak mu i vydláždila cestu až k císařské koruně. Dlužno říci, že ani tak to ale neměl lehké. Rovněž osudy jeho čtyř manželek nebyly bez zajímavosti. Pro mne nebylo těžké zamilovat si tuto knihu a s ní i Karla. Ačkoli jsem zpočátku nedůvěřoval autorům, kteří nejsou historici, nalákala mne pěkná grafická úprava knihy a bohatý obrazový materiál. Dnes té investice nelituju, dával jsem si se čtením načas, nepospíchal jsem a četl pomalu, abych poměrně nahuštěné informace v pohodě vstřebal. Nebyl jsem zklamaný. Když pomineme Járy Cimrmana, stal se Karel IV. největším čechem (a právem), čehož je kniha velmi pěkně zpracovaným důkazem. Pozdní středověk je mým oblíbeným údobím evropských dějin, takže jsem si knihu vychutnával. Žádné hlubší postřehy jsem nezaznamenal, kniha je především historiografií, i když občasné exkurzy do dobových souvislostí mne prostě bavily. Karel se narodil do zlaté kolíbky a prozřetelnost i s celým batalionem andělů stály při něm po celý jeho dobrodružný život. Knihu si časem určitě ještě jednou přečtu a rád tak ňák zas pomedituju nad dobou i nad Karlem. Budiž tomuto velikánovi země lehká.

3 12.10.2017

Tento závažný spis mne se vší naléhavostí upomněl, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Napadlo mě, že v souvislosti s KLDR vlastně dost dobře nerozumím pojmu "režim", a sám bych to nazval obskurní kuriozitou, či absurdistánem - bohužel v tom nejpádněji negativním smyslu. Zdá se, že KLDR je jedním obrovským koncentračním táborem, kde není jasný rozdíl mezi "svobodnými občany" a čísly v lágrech. Dále jsem si uvědomil, že moje dosavadní existence, jakkoli razantně poznamenaná propagandou tu z východu, tu ze západu, nepředstavuje ani zdaleka situaci, kdy bych jako "občan" narozený v KLDR neměl žádnou šanci klást jakýkoliv odpor totálnímu vymytí mozku, a nemůže být žádných pochybností, že bych spontánně projevoval vřelou lásku k Velkému i Drahému Vůdci, špicloval, udával, podlézal, podplácel, kritizoval...., protože to je norma, tak se věci mají. Od té doby, co jsem to dočetl, mi pozoruhodně často běhá mráz po zádech. Zejména to pozoruju když se hlouběji zamyslím nad budoucností nejen lidí této podivné a těžce zkoušené země, ale lidí jako takových. Bude svrchovaně zajímavé pozorovat co přinese budoucnost. Osobně ale nejsem naladěný optimisticky. Již od prvních stránek knihy mi bylo jasné, že pro mě je to pětihvězdičková záležitost.

7 02.09.2017

Co se stane, když uděláte ruličku z listí erythroxylum coca, napasujete si ji do úst a řádně požvýkáte? A co se teprv stane, když vydolujete z listů koky bílý krystalický prášek a pošlete jej do světa? Vášně, intriky, vraždy, úplatky, růžové vidiny, tresty, mejdany.... možno pokračovat ad infinitum. Extrémy na extrémy. Jazykem vyzrálým do šokujících poloh profesionálních gangsterů, s andělským nadhledem bohorovných drogových bossů, s opovážlivou zkušeností banditů, se špetkou nezbytné ironie a s omamným, interesantním švihem, jsou zde probrány dějiny jedné z nejtoužebněji milované chemikálie pod sluncem. Takový literární mlsání se neupeče jen tak samo sebou, to chce ten správnej grif. Interesantní směsice, kterou buďto přečtete jako jednohubku z uhánějícího rychlíku, nebo čtete pomalu, rozvážně, vychutnávajíce každé slovo. V jisté fázi studia tohoto spisu se člověk sotva ubrání otázce po kvalitativním modu účinku kokainu na vlastní vědomí. Upřímně - postavil-li by mne někdo před otázku, jestli sjet lajnu nebo se takticky vypařit, tak tenhle pudr bych si asi odpustil - a to mi stačí k tomuto rozhodnutí (jak se neskromně domnívám) jen teoretické znalosti. Dále se budu také neskromně domnívat, že kniha je vhodnou literaturou pro adiktology, studenty, pedagogické pracovníky, umělce, ale i jedince, kteří s předmětem doličným buď již přišli nebo mohou přijít do styku. Tato kniha má spíše než odstrašovat potenciál fundovaně informovat. Neodstrašuje. Konstatuje.

3 28.07.2017

Tak za prvé: při četbě této knihy jsem si připadal jako kosmický kříženec psychonauta a silozpytonauta. Myšlenkové experimenty sice nejsou mojí silnou stránkou, autor se však (zcela právem!) holedbá, že čtenář knihu neodloží z důvodu, že by jí neporozuměl. Nelze než souhlasit. Napsáno svižným jazykem srozumitelným i pro zvídavé laiky. Kniha evokuje velmi názorné až plastické představy těžící ze zapojení vrozené fantazie. Za druhé: Tato vydařená spektakularita jeví drakonickou snahu zanedbat kovaný matematický aparát a - dlužno dodat - že se jí to do jisté míry i daří. Nemalou zásluhu na tom má i skutečnost, že všeho všudy toho o vesmíru víc nevíme, než víme, takže kolosální výpadek matematiky zas až tak nebolí a my můžeme směle - i když laicky - teoretizovat na fantazijní bázi. A za třetí: Tato kniha je hodna chvály. Po všech stránkách. Až na jeden nešvar. Jeví tendenci ke stárnutí. Po pravdě - je mi upřímně líto a velmi mne mrzí, že taková aktuální lahůdka je v současném dynamickém světě vědy po čertech náchylná k pomalému zastarávání. Člověk by si při tom pomyšlení zrovna přál, aby se zastavil čas a texty zůstaly v platnosti napořád. Krásně by se to znovu četlo za dva za pět za deset let... a ani by mně nevadilo, že by byla škoda zastavit tak zvaný "pokrok" ve vědě (ty uvozovky proto, že nikdo neví kam vlastně věda kráčí a jaký je toho všeho finální smysl). Ale dost už bylo filozofie. Já sám si odnáším lépe utříděné a vyjasněné myšlenky o všehomíru. Jasných pět hvězd.

8 02.01.2017

Tak za tuhle prácičku by patřilo autorovi pozlatit klávesnici. Přísahám na psí uši a na kočičí znamení, že už dlouho před vznikem této knihy jsem doufal a fandil nějakému slídilovi, který si důkladně posvítí na drogovou problematiku Třetí Říše. Když jsem se dozvěděl, že dítě se narodilo a má se k světu, tleskal jsem panu Ohlerovi okouzlen těmito fascinujícími a dosud nezmapovanými aspekty života v Reichu. Dějiny promluvily a dočkali jsme se výstižných popisů efektů takových pamlsků, jako je kokain, opiáty, ale zejména amfetaminy na bojovou akceschopnost wehrmachtu. Zvláštní část díla je věnována fürerovi a jeho vztahu s lékařem Theodorem Morellem, jenž jako správný patolízal obstarával vůdci "léčebné kůry", a kurýroval jej tak intenzívně, že z něj pomohl udělat trosku. Pro mne asi nejzávažnější autorův závěr: drogy neměly rozhodující vliv na duševní pochody a názorový svět vůdce, čili neovlivnily to, co bylo (v jeho psýché) přítomno již dříve (viz. štvavý pamflet Mein Kampf). Nemohl být tudíž nikdy zbaven odpovědnosti. Tento obsáhlý studijní nástin dává slušný prostor významnému fenoménu a já jej považuji za zatím nejkomplexnejší, s jakým jsem se setkal. Záslužná a výborně napsaná kniha. 5*

19 01.01.2017

Čtrnáct případů magistra Lišky vyrvaných z útrob tvrdé reality se počínaje prvním a konče posledním přisávalo do mých mozkových závitů jako klíště a nepouštělo skrze celou noc. A když pak koncentrovanou noční tmu vystřídalo svěží ranní světlo, klíště pustilo a odbelhalo se notně nacucáno kvalitním literárním materiálem do hájemství věčně zelených příběhů o lidských slabostech. Ano - tohle je pro mne vskutku kvalitní literatura faktu, a to navzdory všem pochybovačům, kteří mají autora za druhořadé nedochůdče. Proklamovat, že "tohle bylo maximálně čtivé" by zajisté bylo neodpustitelné klišé. Vyslovme to raději delikátněji: "zraky dychtivě kloužou větu za větou, napětí se dá krájet, je cítit tepající artérie dějin, a tím vším prostupuje nadšení z neodbytného pocitu, že to všechno dává smysl". Myslím, že tuto dobře odvedenou práci mohu směle doporučit každému, kdo umí žasnout nad skutečností, že to, co se opravdu kdysi a kdesi stalo, by si nikdo nebyl s to vymyslet ani kdyby mu královsky zaplatili. S lehkým nádechem bulváru, jenž v případě této knihy nijak neumenšuje její výsostnou důležitost i lidskost, se, myslím, lze bez obtíží a důstojně vyrovnat. S klidným svědomím uděluji pětici hvězd.

2 29.11.2016

Hradologie je nepochybně impozantní disciplína, ale sám sebe - eufemisticky řečeno - mohu jen těžko zařadit mezi její znalce. Tuto neblahou skutečnost (no prostě ostuda) jsem se pokusil napravit koupí Našich hradů od V. Lišky a shlédnutím dokuseriálu Štíty království českého s Tomášem Durdíkem. Pochopitelně nelze tyto dva autory srovnávat prakticky v žádném ohledu, ovšem v mých očích se oba vhodně doplňovali a dotvářeli romantickou atmosféru. Ač toho velmi želím, neměl jsem mnoho příležitostí k osobním návštěvám hradů, tvrzí, či pevností (dobře znám jen Ronov), ale v poslední době razím takovou teorii, že člověk nemusí zrovna procestovat svět, aby něco poznal a pochopil. Tato kniha byla zajímavá jak svým legendistickým pojetím, tak čerstvým fotografickým doprovodem a zaujala čestné místo v mé knihovně. Dlouho jsem řešil (bezpochyby velmi relevantní) otázku kolika hvězdami ji ověnčím. Vyhrály to čtyři. O přidání té páté budu vážně uvažovat, ale asi až po druhém přečtení. Dá se v podstatě říct, že Vladimír Liška mne i přes vražedné tempo psaní ani nepřekvapil, ani nezklamal.

1 26.11.2016

V prvotním nadšení z rozečtené knihy jsem chtěl komentář začít slovy: "Tato kniha mne dopomohla ukončit ospalé mžourání za zpola zavřenými víčky a otevřela mi oči." Jenomže později jsem si uvědomil, že .... Osobně jsem postižen přesvědčením, že pokud nejsme stavu určitý jev přesně definovat, pak nelze rozhodnout, co daným jevem je a co není. A to nejsme s to skoro nikdy. Tedy s výjimkou některých exaktních věd (matematika) a formální logiky, ale tam se zase zanedbává obsah v podobě praktické reality. Čili v praxi to vypadá takto: "Skutkovou podstatu" sekty je (překvapivě) obtížné dost dobře definovat. Není divu. Co již sekta je, a co ještě není? Takových pokusů to vyřešit už tu bylo... Důsledně vzato: sekty a sektářské myšlení je (překvapivě) rozšířenější a všeobecnější fenomén, než se obecně míní. Cituji autora: "Můžeme také zmínit křesťanství, které - ještě než dosáhlo privilegovaného statusu oficiálního náboženství - bylo a dodnes často je považováno za odpadlickou sektu judaismu...." Souvislosti nechť si každý rozváží sám... Navíc jsem toho názoru (a to se v knize nepojednává), že být obětí psychické manipulace, což je pro členy sekty jedním z typických rysů, pozoruhodně zavání fenoménem, jež se zove propagandou (a blízkým vymýváním mozků), kterou jsou všechny společnosti dnešního světa veskrze prosáknuty až na dřeň. Nejde mi o nic jiného než o relativizaci hranic. Kniha v mém případě splnila svůj účel, jestliže si kladla za cíl, aby si čtenář vytvořil vlastní kritický postoj k informacím. Knihu oceňuji jako více méně nesystematické, ale zajímavé povídání o sektách na 60 %.

4 12.09.2016

Tato pozoruhodná práce delikátně operuje s dvěma základními literárními polohami. Na jedné straně je to jazyk poetický, což je alespoň pro můj čtenářský apetit sice nezvyklé, avšak také přinejmenším sympatické. Kniha je prodchnuta esencí podivného tajemna, do záhadného hávu zahalené okultní fluidum vyzařuje nezpochybnitelné charisma, atmosféra vibruje sotva popsatelným propojením mezi sférami duchovna a rozjitřenými, rozechvělými fantaziemi. Nebylo vždy snadné transponovat zaměřenost pozornosti od slova ke slovu, od věty k větě, od odstavce k odstavci. Na druhé straně může být, že jde o seriózní pokus zakotvit tuto snovou realitu tam, kam podle autora patří. Obsahově se jednalo o zajímavý konglomerát dvou realit: skutečnosti "skutečné" a skutečnosti "skutečně neskutečné". "Objektivní" realita se tu mísí s tou snovou, kterážto na takzvané objektivitě rovněžtak vítězoslavně participuje. Jistě nijak originální nápad propojit snovou fantazii s realitou však vyvíjel na mé cerebrální závity nemalé nároky a nutil mne do obratných kouzelnických manipulací, jak se zdálo po každé další přečtené stránce, stále novým a jedinečným způsobem. Až to bylo tu a tam na škodu elementárním myšlenkám díla. Interesantní všehochuť, jen co mínění ctěného čtenáře ráčí. Tak mne napadá: Zdálo se mi, že jsem motýlem, nebo jsem byl motýlem, kterému se zdálo, že jsem já? Co je vlastně skutečnost a co sen?
Tenhle Mossův vysněný hotel však díky místy přepjaté originalitě pozbývá pětihvězdičkových kvalit a hodnocení tak po pečlivém zvážení ponechávám na hvězdách čtyřech. A pakliže jste knihu nečetli a nejste z mého komentáře nikterak moudří, přečtěte si to. A pak dloooooouze dumejte.

5 12.09.2016

Ani zdaleka nepatřím mezi vtipálky co mají věčně na tváři "rohlík" a ukrutně rádi se baví smíchem. Jsem realista se sklonem k pesimismu. Ale tohle - a tím myslím Belofskyho Podivnou medicínu - nepamatuju. To bylo něco tak raritního a specifického co se humoru týče, že moje obrana vůči smíchu soustavně selhávala, ba dokonce jsem se v jednom kuse od srdce smál až mi tekly slzy zlomyslného štěstí. Belofsky brilantně odlehčuje téma lidského utrpení, a tak jsem si i jako správný zdravotník mohl sadisticky vychutnávat konfrontaci středověké a renesanční "medicíny" s pohledem současným (ten byl ovšem v knize takticky zamlčen). Prostě cirkusácké panoptikum bizarních kotrmelců. Na druhé straně ani nízkému hodnocení se ale vůbec nedivím - úplně to chápu. Texty působí primitivně, nedotaženě a v každém případě neprofesionálně, cynicky a posměšně. Kniha má více slabin než předností. To mi ale vůbec nepřekáželo a dobře jsem se bavil. 4*

6 01.07.2016

Další knihu čerstvého pětaosmdesátníka Stanislava Grofa jsem s napětím očekával několik let. Naštěstí jsem se dočkal. Tenhle skvost se zrovna neprodává v levných knihách, ale jeho koupi nebudu nikdy litovat. Kvalitní papír, kvalitní texty, kvalitní umění. Tak to cítím. Oba géniové - psycholog Stan Grof a výtvarník Hansruedi Giger - zabývající se zejména temnými aspekty lidské existence, si ve své tvůrčí práci vyhovovali, doplňovali se a dotvářeli tak zobrazení emocionálního utrpení dvacátého století. Gigerovo vysvobození z temných říší deprimovaného podvědomí přišlo v roce 2014. Jeho umělecký odkaz nemá obdoby a je nesmrtelný. Jsem přesvědčen, že totéž platí o knihách, jako je tato. Jsem přešťasten, že Stanislav Grof se znovu "ozval" a znovu tlumočil poselství své transpersonální psychologie - tentokrát v jazyce výtvarného umění. Na jeho další knihu se budu těšit rád a klidně tak dlouho, jak jen to bude nutné, či možné.

9 25.06.2016

Devět portrétů slavných panovníků, na kterých se podepsalo „šílenství“, či „duševní choroba“, se docela obstojně snaží reflektovat stav znalostí v inkriminované době. Přihlíží však zejména k názorům současných expertů. Proto mi tak trochu scházelo zevrubnější seznámení se stavem, který byl tak říkajíc „lege artis“ přímo za života probíraných osob – v jejich době. Nicméně jednoznačně chci souhlasit s názorem, který jak doufám někdo z budoucích komentátorů podpoří, že na prostoru o 20ti stranách na jeden „případ“ udělal autor to nejlepší, co udělat mohl: napsal fascinující knihu. Ačkoliv pochopitelně nevěřím, že ve věci prevence a léčby duševních nemocí lze dosáhnout konečného úspěchu, tedy že vůbec vývoj psychiatrie směřuje k úplnému zastavení a předcházení patologických procesů na úrovni mozku, musím uznat, že „nauka o šílenství“ od doby císaře Caliguly urazila relativně úctyhodný kus cesty a nyní už disponuje celkem slušným arzenálem léčebných metod. Při četbě této knihy mne neustále doslova zvedala ze židle představa, jak by se asi k danému „případu“ postavila současná medicínská věda – , kdyby mohla probírané „případy“ prozkoumat do všech podrobností, přesně a se vším všudy, maje volně k dispozici všechna potřebná diagnostická data a současné vyšetřovací metody. Potvrdily by se teorie o patogenezi vzniknuvší ve 20tém století? A jakpak by si asi popovídali lékaři z doby Jany I. Šílené se současnými kapacitami? Musely by to být bizarní hovory. Kniha patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem kdy četl. Hodnocení jsem uvážil bleskově - pět hvězd.

6 30.05.2016

Tak tenhle stručný fotografický lexikon nejrůznějších druhů čajů bych klidně rozšířil i do 650ti stránkové verze. 77 kousků je opravdu málo a jen těžko se dá považovat za reprezentativní vzorek. Přes tuto jedinou výtku jsem rád, že rostlinní duchové mi byli příznivě nakloněni, když mi radou svojí našeptali, abych si knihu pořídil do knihovny. Knihu jsem zařadil do sekce svazků, které mám běžně po ruce a čerpám z nich každodenní inspiraci. Těší vyprahlé oko čajového poutníka a i její blahorodí chuťová buňka si přijde na své. Vzhůru do říše čajové euforie!!!

7 29.05.2016

Dílo Lewise Carrolla znám a vážím si jej. Avšak v den, kdy jsem rozečetl tuto knihu, se ze mne stal pravověrný fanoušek Alenky a jejích dobrodružství. Byl jsem přirozeně zvědavý jak si s paletou Carrollových úchvatných nápadů poradí autor této knihy. V žádném případě jsem nebyl zklamán.Kvantová mechanika tak zábavná. Kvantová mechanika tak půvabná. Kvantová machanika tak krásná. Kvantová mechanika tak pochopitelná…? Ale moment – něco tu nesedí…! Kdo si vlastně kdy mohl dovolit říci, že jí rozumí? Ale ano! Vždyt jde jen o to nějak nenásilně a zábavnou formou ji čtenářům přiblížit. Nejsem fyzik ani pohádkář, ale myslím, že propojení pohádky a fyziky asi nebylo přímo autorovým vynálezem, rozhodně však záměrem. Spíš mi přijde, že si autor počíhal na příběh, který v něm pomalu uzrál, a pak jej nabídl dychtivému oku čtenáře. Alenka v každém případě zabodovala. Já jsem se bavil. 4*

4 17.05.2016

Stát se osobním lékařem nejvýše postavených individuí v dějinách věru nebyl vděčný úkol. A ani nemohl být. Rozmary a neřesti nemocných mocných i obtížná problematika (správného) diagnostikování – to vše bylo většinou nad síly vyvolených zdravotníků. Tak se mi zdá, že medicína je spíše než věda vlastně uměním, které ovšem samo o sobě vždy trpělo mnoha skrytými neduhy. Tak kupříkladu v jednom svém předchozím komentáři jsem si postěžoval, že vlastně dodnes nikdo neví, co přesně a v jakých dávkách užíval Hitler. Autor knihy moji neznalost alespoň částečně korigoval tím, že citoval z dokumentace. Nu budiž. Jedním dechem však dodává, že zmíněný diktátor byl vždy pánem svých rozhodnutí, a to i přesto, že se v jednom kuse ládoval psychotropními látkami. Osobně si myslím, že největší válečný konflikt v dějinách byl přece jenom významě ovlivněn dryáky, které dr. Morell svému pacientovi léta ordinoval. Otázka příčetnosti tak stále visí ve vzduchu – o zásadním filozofickém problému svobodné volby ani nemluvě. Takže tak nějak se mi jeví klinický obraz této pozoruhodné studie. Rozhodopádně jsem pro sebe objevil nového (a slušně zainteresovaného) spisovatele literatury faktu. Číst Vandenberga je lahůdka hodná oka odborníka. Mám v pořadníku Zapomenutou Hellas, a pokud mi i tato práce bude stejnou útěchou jako Skrytí vládci, nebudu váhat opakovat pětihvězdičkové hodnocení. Uvidíme. Fascinující čtenářský zážitek.

2 26.04.2016

Když pominu zvrácené hledisko extrémně cynických vykonavatelů táborové brutality, jeví se mi věc takto: Syrový a surový dokument, jehož pochopení je dnes pro většinu lidí limitováno naprostou nemožností prakticky porozumět osudu vězně koncentračního tábora, nebo si alespoň přibližně představit, o co šlo. Děs, při kterém vstávají vlasy a naskakuje husí kůže má vpravdě existenciální rozměr. Lidské bytosti zakoušející takové utrpení na hranici naprosté nesnesitelnosti mne, postmoderní civilizací zhýčkaného pokojového mopslíka, dovádí k otázce, v čem spočívá ta exkluzívní síla, která dohání některé jedince k závratným výškám vystupňované touze prostě žít a přežít. Za každou cenu to přežít. I takoví se kupodivu našli. Když to vztáhnu na sebe - kam až sahá moje představivost, nikde sám u sebe neshledávám pud sebezáchovy takového druhu a rozměru, abych mohl vydržet hotové inferno osvětimského lágru. To, co popisují autoři jako běžný provoz, bych já nevydržel ani jeden jediný den. Jeden filozof kdysi řekl, že jakákoli zrůdnost, která se stát může, se taky stane. Dřív nebo později. Propojení masového průmyslového odvětví s fyzickou likvidací lidí je toho těžko stravitelným důkazem. Chápu tento výrok tak, že příroda (nevyjímaje člověka) podrobuje svoje produkty těm nejneuvěřitelnějším experimentům a zkouškám, jaké jen lze myslet a vymyslet. A že Bůh mlčel? Že do těch neuvěřitelných hrůz nezasáhl? Tady můžu říct jen jediné: jsem ateista, a to mne, jak se domnívám, přece jen poněkud více přibližuje alespoň chvilkovým náhledům na podstatu zrůdnosti holocaustu. Není pro mne žádným překvapením, že vesmír při těch hrůzách dál a dál prostě jen dýchal těmi svými několika málo Kelviny tepla. Už Lao-c´ jasně řekl: „Nebesa neznají slitování. Zacházejí se všemi tvory jako se slaměnými psy“. A propos – problém existence zla ve všech jeho formách je těžko rozlousknutelný oříšek (zejména pro věřící). Na druhé straně pokud existuje jakýsi spirituální rozměr lidské existence, pak lze předpokládat zlo jako integrální součást dobra. Doufám, že tzv. „zločiny proti lidskosti“, tak jak je přímočaře a přitom ve výsledku tak plasticky popisuje tato kniha, nebude nikdy možné zamést pod kobereček a tvářit se, že na Zemi není místo pro peklo. Moje poklona těžce zkoušeným autorům této jedinečné knihy je tak hluboká, jak jen může být.

9 02.03.2016

Když jsem knihu poprvé nedůvěřivě potěžkal v rukou, pomyslel jsem si - další nudné panoptikum na otřepané téma. Jak může autor v tak zběsilém tempu "produkovat kvalitní literaturu"? Nicméně jsem ji za pár korun koupil - jednoduše proto, že autor patřil k mým oblíbencům. Týden mi ležela v knihovně a já se již hotovil založit ji ad acta a zabývat se "něčím důležitějším". Pak jsem nalistoval první stránku a - Jaké bylo moje překvapení, když se z knihy vyklubala napínavá výprava do srdce Evropy za Protektorátu! Kniha přímo vdechla nový život polozapomenutým událostem a jistě ještě nemnoha pamětníkům může osvěžit paměť na dobu, na kterou by mnozí z nich raději zapomněli. Jako by na mou tvář dýchla její esence. Brána poznání byla otevřená. Zdá se, že mi nezbývá než souhlasit s autorem, že otázka, zda důsledky existence Protektorátu jsou již uzavřenou historií, či nikoliv, je stále v podstatě otevřená a diskutabilní. Že je třeba se k těmto událostem vracet. Souhlasím. Zde je stručný přehled mýma očima: Autor se kriticky (a asi právem) staví k Benešovi a jeho poraženectví (chvíli mi trvalo, než jsem to strávil). Příčiny smrti protektora Heydricha jsou ve skutečnosti nejasné (atentát, nebo vražda poté?). Nacisty zinscenovaná kauza kontaktu atentátníků na Lidice (respektive podvržené indicie směřující k Lidicím). Tajný nacistický výzkum vedoucí k novým zbraním (rád dodávám: ještěže si Hitler prohrál válku sám). Závislost Hitlera na některých drogách (údajně šlo i o kokain). Popírání (neuvěřitelné!) holocaustu a extrémní brutality lágrů. Spekulace o Hitlerově úniku z obklíčeného bunkru (nepravděpodobné). Osudy a odsouzení válečných zločinců a deziluze poražených Němců (vleklé střízlivění). A nakonec odsun Němců ze Sudet (jsem podobně jako autor přesvědčen, že to byl přímý důsledek II. sv. války a jako její součást byl spravedlivý). Teror jako podstata nacismu a potřeba nezapomínat (klíčová idea díla). Sám autor přiznává, že často zjednodušoval a chtěl především vyjádřit názor o osudovém dopadu války na civilizaci. Rád přiznávám, že už dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knihu přímo hltal, zhypnotizovaný tak interesantním podáním známých i neznámých faktů a vděčen milosrdnému osudu, že mám oči a mozek - můžu číst a rozumět. Uvěřil jsem - autor mne přesvědčil, že hloubat o záhadách lze téměř nad čímkoli, v jakémkoli jen trochu podnětném prostředí a na mnoho způsobů. A přitom víceméně seriózně! Nu považte jaká by to byla na světě nuda bez záhadologů páně Liškova kalibru! Nebo bez záhad jako takových! Rač na to ani nemyslet. Báječně koncentrované napětí! Celá práce je prodchnuta duchem té doby a jeho porozuměním. No prostě Vladimír Liška ve své nejlepší formě. Nezklamal. Čemu bych vlastně ještě chtěl dát pět hvězdiček, když ne této knize? Autor možná (a to je reakce na jeden komentář u autorů) není profesionální a renomovaný historik, ale, pokud mohu sám soudit, s historií si tyká, a tematický rozmach, obsahová sevřenost i konzistence jeho díla napovídají o velmi dobrém přehledu, znalostech a názorové jednotě. Pro mě to byla vskutku veskrze "Odhalená tajemství Protektorátu". Už se těším na další práce autora. 5*

6 23.02.2016

Možná, že kdybych byl záhadologem, řekl bych, že tohle není záhadologie ani náhodou. Anebo bych naopak mohl být historikem a jen neurčitě podotknout, že té záhadologie je tam na můj vkus až moc. Jako obyčejný smrtelník si však dovolím luxus: Jiří Bílek popisuje dějinné události tak, jak se podle všeho opravdu staly, přičemž potíž je s tím slovním obratem "podle všeho". Nejrůznější souběhy okolností nutí naši představivost pracovat na plné obrátky a jejich rozmanité interpretace se na nás šklebí ironičtěji, než by bylo zdrávo. Já jsem autorovi knihy uvěřil. Uvěřil jsem dokonce do té míry, že jsem s knihou zacházel jako se vzácností a uctivě a stále napůl v pokloně obracel stránku po stránce, napjatě četl, a říkal si: tak takhle se tedy dělá dobrá historicko-záhadologická literatura. Jen víc takových bílých míst. Mám před sebou další tři díly série a moje natěšenost neochabuje ani v konfrontaci s takovou porcí informací.

2 29.12.2015

Po dlouhé době jsem se pro změnu rozhodl dát si sci-fi jako hlavní chod a sáhl jsem do díla bratří Strugackých. Z této sbírky jsem přečetl pouze ústřední dílo, novelu Chlapík z pekla. Po chaotickém úvodu se děj postupně propracoval do zajímavých poloh a do zajímavých dilemat hlavního hrdiny. Zápletky i duševní stavy titulní role byly vskutku poplatné velkým vojenským manévrům, účinkující si nebrali servítky, a tak přede mnou vyvstaly dramatické osudy bez příkras. Autoři se strefili do mého gusta. Dílo jsem přečetl přes noc, ale nelituji ošizení o spánek. Bratři Strugačtí jsou nadčasoví a má smysl je číst. 90% znamená 5 hvězd. Ještě reakce na wikipedii: Zlo je v člověku za normálních okolností přirozeně zakořeněno, avšak náznaků naděje a optimismu (jsou-li přítomny) se nemáme vzdávat ani ve zdánlivě beznadějných případech. Tolik můj názor

3 16.11.2015