Pablo Kral diskuze u autorů

Tuhle jsem zrovna řešil dilema, zda v budoucnu ještě číst, či nečíst Osha. No a příspěvek uživatele Garik - hnedle pode mnou - mne přesvědčivými argumenty ujistil, že mám v četbě Osha pokračovat, že to má smysl, že to rozhodně není ztráta času, a že Mistr je přece jenom stále živoucí pokladnicí moudrosti. Mnohokrát děkuji za brilantní a strhující odhalení Garikovo.
Tento pozoruhodný člověk přezdívaný OSHO byl unikát každým coulem. Odpřednášel olbřímí kvantum myšlenek, názorů, vtipů a originálních postřehů. Četba jeho textů mi přinesla nejednu úžasnou, ale i horkou chvilku. Jeho upřímnost a schopnost klást podstatné otázky byla jedinečná. Těžko říci, co bylo vlastně jádrem jeho učení. Meditace, vědomí, kritika etablované společnosti, ego nebo humor? Přečetl jsem od Osha na padesát knih a čvachtal jsem si blahem, neboť jde o srozumitelné a perličkami vyšperkované povídání, které nutí k zamyšlení a sebezpytování. Osho je pro mne OSOBNĚ vrcholem mystiky individua a průvodcem po povětšinou nesrozumitelném světě vezdejším. Nad jeho literárním odkazem se hluboce skláním. A ať už byl v soukromém životě jakékoliv nátury (uznávám, že on sám nebyl vždycky "košer"), já chci a budu se opírat ve svém hodnocení výhradně na základě jeho sebraných spisů. A tady už se jedná o brilantní studie. Svět se od mistrovy smrti přece jen kamsi posunul, a tak by mne zajímaly jeho aktuální komentáře. Ale není proč truchlit, protože ty skutečně důležité myšlenky stihl za svůj život odpřednášet, a to s geniálním rozmachem. Zanechal nám naprosto relevantní dědictví myšlenek a především VĚDOMÍ i pro budoucí generace.
Závěrem si dovolím jednu otázku: Je možné na nepohodlné, znepokojivé a často těžko stravitelné pravdy, jež jdou až na dřeň, reagovat i jinak než hněvem plným nepochopení a nedorozumění? Ať na tohle upřímně odpoví každý sám sobě.

Jako malý kluk jsem toužil se stát astrofyzikem. Nesplnilo se mi to. Barrow je pro mě jednou velkou útěchou. Když jsem se poprvé před drahmou dobou začetl do knihy Pí na nebesích, bylo mi jasné, že jde o mimořádné dílo mimořádného autora. Byla to smršť úchvatných textů o bytostné podstatě matematiky. Pak přišly Nové teorie všeho, Kniha o nekonečnu, úžasná obrázková Vesmírná galerie - a - byl jsem ztracen. Propadl jsem Barrowovu kouzlu. Všechny ty hloubky a šířky fyzikální řeky poznání a s tím související hájemství neuvěřitelně komplikované matematiky mě osobně naplňují neskonalým laickým obdivem. Je příjemné vědět, že špičkový teoretický fyzik, jakým Barrow nepochybně je, nám dává alespoň mírně nahlédnout pod pokličku záhad vesmíru, a činí to báječně - s profesionální grácií a tolik potřebným nadhledem. V nemalé konkurenci na poli popularizace vědy pro mě osobně obstál s hodnocením nejvyšším. Ale abych jen nehýřil superlativy - jako ateista jsem měl při Pí na nebesích silné anticipační sklony vyhledávat, rozkrývat a cenzurovat pasáže, ve kterých by se zrcadlila autorova náboženská orientace. Naštěstí se ukázalo, že moje obavy byly liché. Barrowovo dílo je i v tomto smyslu vyvážené a Bůh v něm nezpůsobuje žádnou paseku.

Míním, že alespoň podle tematické struktury jeho tvorby, je Vladimír Liška na prvním místě historik. Záhady jsou pro něj něco jako nevyhnutelné atraktory – přirozená nezbytnost a nezbytná přirozenost. Historie je páteří jeho literárního díla, parapsychologie a UFO poněkud okrajovou, avšak přece jen důležitou součástí. Já osobně však chválou šetřit nehodlám. U historické záhadologie prokazuje vysoký stupeň originality i logiky při výkladu nesrovnalostí a záhadných momentů. Ve fundovaných historických sondách uplatňuje napětí, které má dobře načasovanou gradaci, srozumitelnost a jednoduchost výkladu bez újmy na erudovanosti. Jeho studie se vyznačují schopností vtáhnout do děje a čtivostí, která má tu moc přisát se a nepustit až do poslední stránky. Přiznávám bez mučení, že při nejlepší vůli nerozumím tomu, co konkrétně mě na jeho knihách tak fascinuje. Nepochybně to není jen triviální syntéza charakteristik, které jsem prostě výše vyložil. A tak mi nezbývá než se smířit se (záhadným) faktem, že jeho knihy mne dávají nepoměrně více, než srovnatelná díla podobných autorů.

Souhlasím s půvabným komentářem uživatele Mezclar: Stalingrad - Peklo na Volze je i podle mého názoru nejlepším dílem autora. Čtivost ve spolupráci s odbornou erudovaností jeho textů dosahuje "velmi příjemných výšin", abych tak řekl. Guido Knopp se zhostil pozoruhodného úkolu - detailně popsat dějiny především druhé světové války, a jde mu to skvěle. Pro mně je potěžkání každé jeho knihy, která se mi nově dostane do rukou, takovým malým svátkem, a už se nemůžu dočkat, jak se do díla zahloubám. Obdivuhodná, chvályhodná a poctivá práce.

Nejprve chci říci pár slov ke klíčovému momentu jeho díla:
Grof se pokouší vyvrátit materialistický světonázor. Tvrdí, že transpersonální realita je stejně skutečná jako ta naše realita běžná, ne-li skutečnější. Kritika Grofova vědeckého a uměleckého odkazu (viz. klub Sisyfos – Grof „láme pouta časoprostoru a dokáže tudíž kdykoli a kamkoli vlézt“) je na místě v tom smyslu, že důkaz původnosti vědomí před hmotou vychází z těžko hájitelných pozic předpokládajících apriorní existenci absolutního vědomí, či „těhotné prázdnoty“. Domnívám se, že tato záležitost je převážně věcí víry. Západní věda nikdy nebyla stavu objasnit vztah ducha a hmoty. A tak nám nezbývá než konstatovat, že vědecký důkaz svědčící proti materialismu leží mimo naše možnosti. Materialismus se zkrátka jeví jako přirozenější, dokonale osekaný Occamovou břitvou. To neznamená, že v zásadně formativní roli porodních procesů a transpersonální skutečnost nevěřím, ale pouze to, že nemám důkaz pro a nemám se oč opřít (pouze se odvolat na „padesát pět let profesionálních zkušeností s mimořádnými stavy vědomí“, jak to činí Grof). Tak to vídím.
Pár slov k osobnosti autora:
Spatřuji v prof. Grofovi více psychiatra-lékaře, než vědce.
Podle mého mínění velikost tohoto badatele spočívá v tom, že se otevřeně postavil proti zavedeným špitálním konvencím nerespektujícím důstojnost člověka (sine efekt), rozšířil pole působnosti psychologie mimo známý rámec biologie a biografie a se svým lidským přístupem k fenoménu utrpení a léčebnému procesu předběhl dobu (doufám, že ne o mnoho). Proto je Stanislav Grof autor mému srdci nejbližší. Bohužel musíme – zdá se – souhlasit s názorem, že nemá mnoho významných pokračovatelů, a že jeho metody (psychedelika i holotropní dýchání) jsou v současné medicíně jen okrajovou záležitostí. Což je věčná škoda. S problematikou exponovanou v jeho knihách se osobně potýkám přes 20 let, ale hluboce věřím tomu, že mne obohatily o „množství intelektuálních a spirituálních vhledů“, jak by řekl on sám. Přeju mu, aby prameny jeho literární inspirace nevysychaly, a aby napsal ještě nejednu fascinující knihu. Je třeba mít k jeho názorům úctu.

Murakamiho knihy na mne zapůsobily jako lesk dvacetikarátového briliantu. Jsou to krystalicky čisté texty s vůní čerstvě spadaného podzimního listí v rajském lese obývaném dobráckými skřítky. Jeho dějové linky vábí vyprahlého ducha jednoduchostí a smyslem pro tajemno lidského bytí. Propadnout kouzlu Murakamiho knih je vcelku snadné, neboť vyzařují fluidum uklidňující jednoduchosti a ladného stylu. Zahloubat se do jeho díla přináší pocit smyslu pro spojení lineárního citu a geniality. Čistá a dokonalá práce s jazykem bezprostřednosti - tak se mi to jeví. Zvažuji, zda nehýřím superlativy ve snaze andělsky oduševnit pouhé dobře zvládnuté řemeslo. Okouzlení však tímto myšlenkovým aktem neprchá ani nepovadá, a nenechává mne na pochybách, že mezi nebem a zemí se rozprostírá říše, kterou přímočaře (a někdy až nestydatě) popisuje japonský Mistr psaného slova. Spadl mi kámen ze srdce když jsem si jednoho (teplého) prosincového dne uvědomil, že mistrovsky vybroušený diamant stále ještě platí za klenot nejvyšší jakosti.