oXide komentáře u knih

Tolik povyku a očekávání! Ale pro co? No přece pro nic. Průměr, průměr, obyčejný průměr. Jednoznačně přeceňovaná knížka protlačená mainstreamem. Stoletý stařík by se dal shrnout dvěma slovy: čtivá nuda. Je třeba říct, že začátek je dobrý, ovšem později se začne nabalovat stále více „vycpávky“ na úkor samotného děje. A jestli vyprávění z minulosti je opravdu tak vtipné, tak bohužel asi nemám smysl pro humor.

Nekonečná, nefalšovaná nuda.

10 13.09.2015

„Nekonečný koloběh povinností, z něhož se nedá jen tak vystoupit a jít kamsi trajdat a klábosit“ – ze života havířské ženy.

Asi tak nějak kniha působí. Na jednu stranu strhující děj, na druhou možná až často opakující se všední život v Karwiné, kterou potkal stejný osud, jako některé postavy této knihy. Vše životně spojeno s uhlím, bez kterého by nebylo nic – nebo možná všechno. Místy všední děj takřka dokonale vykresluje, jak asi ubíhal čas v tomto kraji před zhruba 100 lety. Kniha Šikmý kostel má nádech povedené mikrohistorie, která sleduje život a osudy nižší společenské (dělnické) vrstvy. Třebaže se z větší části jedná o literární románovou fikci, tehdejší život vykresluje povedeně.

Kniha má 400 stran (zřejmě díky někdy táhnoucímu se a slabšímu ději), přitom skutečně osudových zvratů v příběhu zase tolik není – na druhou stranu jsou povedeně uspořádány tak, aby čtenáře vždy pohltily znovu a znovu. Ocenit lze vykreslené politické události v regionu mezi Čechy a Poláky, o kterých se nemluví tak často, jako třeba o Češích a Němcích a dění v Sudetech (nutné dodat, že právě v Sudetech jsou se svým smířením o dost napřed).

Proplétání osudu jednotlivých postav, které jsou zároveň ovlivněny politickým děním (a často jim nezbývá, než úplně rezignovat) a které musí dennodenně řešit své problémy i v těžkých časech války, jsou nosným pilířem knihy, hlavní dějovou linií, která, jak už jsme zjistili v minulosti, skvěle funguje. Ukázala nám to například Kateřina Tučková u Vyhnání Gerty Schnirch – právě to naopak ukazuje dění v Sudetech, i když až o 20 let později, po ději Šikmého Kostela a v čase Šikmého kostela 2.

Celkově je kniha čtivá a spíše oddechová, přestože některé kapitoly jsou emotivní a velmi silné. Na autenticitě a čtivosti dodají dialogy postav, které používají (v omezené míře, aby to nebránilo porozumění) tehdejší slezskopolský dialekt. Pokud váháte, jestli se pustit do čtení, pak určitě ano. Na prvotinu autorky je to povedený kousek, u kterého jde vidět pečlivá příprava a detailní historické rešerše (ze kterých se ale možná dalo vytěžit víc, to ale očekávám v pokračování jménem Šikmý kostel 2, který mapuje osudy až do roku 1945).

9 04.09.2021

I přesto, že se tak nezdá, Babička je nepochybně moderním dílem české kultury. Říká se, že Božena Němcová je přechodem naší literatury mezi romantismem a realismem – to je však zcestná myšlenka. Stačí se hlouběji podívat na její dílo Babička.

Vlastně je třeba objasnit fakt, že samotná Němcová se o přerod české literatury z romantismu do realismu nijak nesnažila. Spíše tvořila na pomezí těchto uměleckých směrů.

V Babičce se totiž zrcadlí romantický realismus. V Babičce je mnohem méně reality, než bychom u realismu očekávali. Převládá idealizování a na rozdíl od západních realistů se toto dílo drží při zemi, nesnaží se grandiózně vyzdvihnout svou monumentálnost a to i přesto, že ji nepochybně má! Babička je vlastně v tomto smyslu ještě jakási pohádka s realistickými prvky, chcete-li, bez nadpřirozených jevů a bytostí pro pohádku jako žánr typických.

Svět v Babičce je jiný, než ten reálný, ale v jiném ohledu, je totiž nekonečně naivní a vládne zde až jakási mechaničnost – lidé se sdružují, jsou důvěrní, věrní, neexistují bariéry na základě původu, postavení apod. Postava Babičky je nejen důvěrnicí kněžny, ale snad až jakousi prozřetelností, která zasahuje do osudů ostatních.

Tvorba Němcové, konkrétně v tomto případě Babička tak není snahou o akademickou dokonalost, nýbrž je to tvorba citů, snů, především až naivity. V lidech není cítit rozpolcenost ani jiné spory a tak toto dílo přichází o základní prvek moderní tragiky.

Babička je tedy sice přímá, až naivní, možná dokonce primitivní, ale to jen souvisí s tím, že Němcová přirozeně věřila v přirozenou dobrotu lidské duše.

9 24.02.2016

Upřímně, co k tomu říct? Toto dílo má dle mě jediný problém a tím je, že kdo není zrovna zamilovaný nebo s Wertherem nějak nesoucítí, považuje knihu za jakýsi kýč. Kniha je plná citů a občas člověk najde i nadčasovou myšlenku, nad kterou stojí se zamyslet. Já knihu četl v době, kdy jsem Werthera chápal a rozuměl mu. Od té doby se mi kniha strašně líbí, ale rozhodně to není kniha, kterou si člověk přečte pro zábavu. Pokud se člověk dostane do stejné situace, je nedocenitelná – ostatně pokud se nemýlím, tak nějak to myslel i Goethe v úvodu knihy.

8 05.08.2013

Výborný antiutopický alegorický román a ještě lepší varování před stalinskou hrůzou a vůbec před jakýmkoli totalitním režimem. Vůbec se nedivím, že jako autor byl Orwell u nás za komunismu zakázán. Na celé bajce je vidět jeho všeobecný politický přehled, který nepochybně získal díky svým politickým esejím, ne nadarmo to byl jeden z nejvýznamnějších anglických esejistů.

Farma zvířat je poměrně krátké a čtivé dílo. Jednoduše podaný průběh Říjnové revoluce, který dokáže pochopit i dítě na základní škole – částečně. Geniálně zpracované „postavy“ revoluce, jako třeba Major – Lenin, Napoleon – Stalin, Kuliš – Trockij a zvlášť výborně jsou popsány ovce či psi.

Rozhodně nadčasová kniha, jejíž poselství je a stále bude aktuální.

7 07.03.2015

Kvílení je stejně zajímavé jako sám autor. A není divu, že Ginsberg je vůdčí osobností beatníků. Skoro se mi nechce ani věřit, že by něco takového byl člověk schopen vymyslet. Je to něco zcela jiného, tak upřímného, pravdivého, originálního a hlavně obrovsky dynamického.

Při třetím a dalším čtení jsem zjistil, že je to vůbec to nejlepší z poezie, co jsem kdy viděl.

7 05.11.2014

Chytře zasazený příběh do prostředí pohoří Tribeč, který se váže na záhadami opředené reálné zprávy našeho světa a kotví tak svět fikce k realitě – což je samozřejmě vždycky plus. Autor díky tomu měl minimálně o třetinu snadnější úkol, protože to podstatné vymyslel už někdo jiný, stačilo to jen dobře zpracovat. A právě tady přichází trochu zklamání, protože osobně mi Trhlina přijde jako úžasné téma, poutavý příběh, ale s možná nevyužitým potenciálem.

Zatímco začátek knihy vás vtrhne do děje a je skutečně velmi tajemný, postupem času to „tajemno“ tak nějak opadává, člověka to otupí a málokdy ho něco dalšího překvapí natolik, aby se objevily emoce, jako třeba strach, úzkost nebo jen očekávání. Zatímco jindy se napětí stupňuje, tady spíše od určitého bodu stagnuje a kolísá. První, co začne čtenáře po chvíli otravovat, jsou klišé – klišé charakterů postav – racionální neohrožený vůdce a záhadolog jako jeho protipól. Mezi nimi pár, který chtěl zažít dobrodružství. Hlavní postava takřka bez nějakého hlubšího psychologického propracování, jeho přítelkyně jako pouhá nevykreslená kulisa v celém příběhu, tak trochu do počtu.

A právě to vykreslování detailů, které by mohlo celý příběh posunout ještě o level dál, ještě hlouběji čtenáře vtáhnout, chybí. Mnohdy je popis skutečně plytký, plytké emoce, tam, kde by čtenář mohl čekat hlubší detail, tam není, chybí, jen úsečné ploché vykreslení situace, přírody, podstatných úkazů a podobně. Tohle osobně považuji za podstatný nedostatek – a možná ten největší. Nakonec to může v určitých chvílích (zejména ke konci) vyústit v předvídatelnost děje a unudit k smrti – ale nuda tady není na místě, to určitě ne. Jen některé pasáž jsou zase zbytečně natažené, což trochu oslabuje tu dynamičnost děje, kterou oceníte až v samotném závěru.

Na druhou stranu, přestože druhá polovina knihy je v určitých ohledech slabší, v jiných aspektech zase vyniká. Vyzdvihnout je třeba zajímavá přirovnání a metafory, neotřelé myšlenky, vůbec celý námět a jeho popis, který je v tomto podání na jednu stranu originální, přestože čerpá z různých záhad a tajemných příběhů. Nakonec sám autor na některé z nich přímo či nepřímo odkazuje, například na zmasakrování výpravy na Uralu. Každopádně přenést do světa beletrie teorii rotujících černých děr, paralelní reality a obtížně pochopitelné myšlenky a uchopit je tak, aby je čtenář vstřebal, popsat je výstižně a poutavě – k čemuž autor využil již oceněné neotřelé metafory a přirovnání, to si zaslouží uznání. Oceníte, že Trhlina není jen popisným zprostředkováním záhadných jevů, ale pouští se zcela otevřeně za jejich hranice, pracuje s hypotézou, která celý příběh staví zase o kousíček blíže realitě. Autor předkládá vědecké argumenty skrze jednu z postav, podané stravitelnou formou, což příběhu velmi pomáhá. Příběh tak nesklouzává do vod fantasmagorie, ale je ukotvený mezi mantinely fyzikálních a matematických anomálií, které jsou teoreticky možné.

Celkově je Trhlina napsána jednoduchým jazykem, lehce se čte a spolu se zajímavým příběhem opravdu jako celek dokáže pohltit, a to i přes některé slabší pasáže. Věřím, že pro velkou část čtenářů může být vnímána jako nadprůměrná, což ve svém žánru (s přesahem) rozhodně je. Nicméně v porovnání s literaturou v širším slova smyslu, má své trhliny, které se v celé knize více či méně ukazují. Stává se to jen málokdy, ale věřím, že v tomto případě by kniha pár stran navíc snesla – některé momenty stačilo více rozepsat, stejně jako provázat děj, aby kniha působila více jako soudržný celek a rázem to mohla být opravdu pecka, a to bez keců.

Nakonec, námět je dobrý, možná to chtělo jen lepší „řemeslné“ zpracování, větší um spisovatele a věnovat více času „hluchým“ místům. Vybrousit to k dokonalosti. Každopádně takových 70–75 % si kniha zaslouží a proto 4/5. Autor má ještě kam růst a upřímně se těším na další počin. Za přečtení Trhlina rozhodně stojí, a kdo má rád tajemno a mystéria, toho zcela pohltí a zprostředkuje mu skvělý čtenářský zážitek.

V mnoha ohledech podobným kouskem (žánrem ovšem čistokrevné sci-fi) je nepochybně Piknik u cesty, který navíc nabízí neocenitelný filosofický přesah k zamyšlení (či zbytečné pindy).

6 13.01.2019

Dokonalé!

6 24.12.2014

Je to tak reálně napsané, že by mi vlastně nevadilo, kdyby každá věta, každičké slovo bylo smyšlené. Vůbec by mi to nevadilo. Už od Vyhnání Gerty Schnirch jsem věděl, že autorka mi opravdu sedne a těšil jsem se na další dílo. Nemýlil jsem se, ba naopak, utvrdil jsem se v tom ještě víc.

Žítkovské bohyně se čtou velice dobře, některé kapitoly lépe, jiné hůře, ale celkově je to kniha velice zdařilá a čtivá. Obohacena o dokumenty (STB, SS apod.) které mohou příběh ještě více dokreslit a utvrdit čtenáře v tom, že jde o skutečnost. Strašně se mi líbí mísení současnosti s minulostí, postupné odhalování skutečností, kdy člověk začne vnímat situaci jinak.
Jenom je možná škoda, že většina postav je popsaných jen tak ledabyle, okrajově. Vlastně ani o samotné hlavní postavě se toho člověk příliš nedozví.

O to ale nejde a nezbývá mi, než dát plné hodnocení, byl jsem jednoznačně nadšen!

6 20.07.2014

Jasně, Norské dřevo je zajímavou a hlavně poutavou knihou. Asi stejně tak, jako sám autor. Myslel, jsem si, že lepší knihu od Murakamiho asi už číst nebudu (dokud se mi do rukou nedostala Kafka na pobřeží) a proto bych dílu dal hodnocení 4/5. Ovšem s odstupem času mi pomalu docházelo, s tím, jak prvotní nadšení opadalo, že příběh není až tak originální, ale je zpracován poutavě a o to asi jde především. Nechtěl jsem srovnávat, ale v rámci autora si to myslím mohu dovolit.

V porovnání s Kafkou na pobřeží je Norské dřevo chudé (okolní svět, postavy) a proto si myslím, že 3/5 je odpovídajících.

6 02.06.2014

Faust je svým obsahem jednou z nejčastěji zpracovaných námětů v evropské literatuře. Příběh člověk víceméně zná a rozhodně to není důvod, proč se do čtení pustit. Tím důvodem je právě ono zpracování díla, na kterém Goethe pracoval po celý život (opravdu zamyslete se nad tím, věnovat něčemu celý svůj život, byť s přestávkami, ale s nejasným výsledkem. Dnes nepředstavitelná záležitost.) a tak tady máme přes 12 tisíc veršů, kde si každý najde právě to svoje. Ať už je to ladnost a jejich krása, hlubší myšlenky apod.

Ale upřímně, nemám co víc k Faustovi říct, mlčím a tiše žasnu! Jen mě trochu mrzí, že takovým velikánům, jako byl Goethe, se ve škole nevěnuje alespoň o trochu více času.

6 02.06.2014

Vrcholné dílo české poezie, základní stavební kámen moderní české poezie a Mácha jako jeden z „prokletých básníků“ u nás. Máj jako dílo má všechno, od prvotního nepřijetí pro svůj nihilismus a málo vlastenecký charakter na pozadí Národního obrození, až po nepochopení v dnešní době, ano, tak složité dílo to je, že většinou populace je i po svých 180 letech stále zcela nepochopeno.

Mácha zde skvěle pracuje až se surrealistickou přírodou, která má v Máji nezastupitelnou roli, nejde totiž o přírodu, jako takovou, nýbrž o jakousi živou entitu, tedy „Matku zemi“ (viz. deníky). Mácha zde staví do kontrastu pomíjivost lidského osudu (se kterým skvěle pracuje) oproti věčnosti přírody, která je nepomíjivá, věčná a stále se obnovující – Mácha dokonale pracuje s časem.

Ve své první rovině je sice dílo lehce obhájitelné jako báseň lásky (aneb zcestná interpretace na základních, ba dokonce středních školách), ale ve své podstatě je i láska sama pomíjivá, tak jako život člověka, který Mácha vnímá naprosto lhostejně a ústřední myšlenkou díla je pak právě pomíjivost (v čase).

Bohužel je zdejší hodnocení naprosto zkresleno nepochopením a neschopností správně nahlížet na text a nevnímáním mimotextové roviny.

5 03.12.2015

Naprosto dokonalé, Havran je jedna z básní, kterou Poe složil zcela účelně, je dokonale promyšleným dílem, které přesto netváří se uměle.

5 05.06.2015

Ono asi záleží na tom, v jakém rozpoložení tuto knihu čtete. Jistě! To záleží vždy a u všech, ale tady obzvlášť. Těžko hodnotit, rozhodně mě kniha neuchvátila tak, jak je často prezentována. Jednoznačně si myslím, že je přeceňována a pokud někdo tvrdí, že je něco jako Malý princ, potom je úplně mimo.

Kniha není špatná, ale je až přesycená „moudry,“ kdy některá z toho ani moudra nejsou. Často mi to přišlo jako takový patos, byť některé části byly velmi povedené. Příběh je zajímavý, čtivý a snad i k zamyšlení, přesto pro mě spíše průměr, který se mi ale více líbil, než nelíbil.

4 04.09.2015

„Musím se však se vší otevřeností přiznat, že podívaná, při které jsem asistoval, na mne působila spíš uklidňujícím dojmem. „ – Rudolf Hoess.

Jen těžko bychom hledali knihu týkající se koncentračních táborů (konkrétně pak Osvětimi), která by měla větší vypovídající hodnotu. Kniha formou dokumentu usvědčuje nacistické lékaře ze zvěrstev, která páchali na svých vězních (obětech). Detailně popisuje pokusy, vraždy, selekci a podstatná část je věnována Mengelemu.

Text je velice čtivý, zajímavý a rozhodně poučný. Přečteno během jednoho odpoledne a rozhodně je třeba knihu jen doporučit.
Avšak její z hlediska údajné brutality je spíš přeceňována.

4 05.03.2015

"Válka je příčinou smrti jako rakovina a tuberkulóza, jako chřipka a úplavice. Jenže případy úmrtí jsou častější, rozmanitější a hroznější." Tak přesně touhle větou Remarque dokonale popsal svou knihu. Povětšinou drsnou a chladnou, která však má i světlejší stránky.

4 17.01.2015

„Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumí … dívají se do propasti a vědí, že není jiné východisko, než tam vlézt. Srdce jim tluče jako zběsilé, protože neví, do čeho lezou… a zda najdou cestu nazpátek. A my se jen díváme taktně jinam … nedívat se a snažit se přežít. To řekl správně: největší čin lidstva je to, že přežilo a chce přežít i v budoucnu.“

Piknik u cesty (Stalker) je už klasikou sci-fi žánru a určitě zaslouženě.

4 28.12.2014

Upřímně mě mrzí, že je tohle jediná próza Hraběte, byť poezie taky není moc, ale přece jen je jí o něco málo více. Nevím, čím se to stalo, že mě tato krátká novela naprosto očarovala. Snad tou atmosférou, kterou dokázal naprosto krásně vystihnout.

Myslím, že z Hraběte mohl být také skvělý spisovatel a nejen skvělý básník.

4 24.12.2014

Do knihy jsem byl opravdu zabrán a hltal jsem ji, jenže: „Pak jsem se otočil a vyšel na ulici" a tím to celé končí. Od té doby jsem zmatený a trochu mě to mrzí. Jenže na druhou stranu, přesně tohle je Bukowski.

Touto knihou jsem začal a rozhodně neskončil. Ze začátku mi sice trochu dělal problém text číst – nevím, zda je to špatným překladem nebo je takový i originál. Na tak krátké, úderné věty jsem nebyl zvyklí. Charles se s tím rozhodně nepáral a napráskal na papír své dětství (na kolik je to reálné je myslím nepodstatné). Žádný popis prostředí, který mají někteří spisovatelé tak rádi, že nakonec usnete nudou. Ne, všechno zde leží na vaší fantazii, v textu je čistě jen děj a dialogy. On ani ten příběh není vlastně nijak zajímavý, ale něčím si vás neskutečně přitáhne. Možná tím častým „Zabiju tě!“

V Šunkovém nářezu autor popisuje své dětství, bídu, rodiče, zvláště pak despotického otce a matku, která byla bezvýhradně otci podřízena, přátele, jak přišel k alkoholu a k hazardu. Vlastně i tak necitlivý text má pasáže, kdy se u vás může projevit lítost. Celkově je však autor nad věcí.

Trochu mi vadily ty sportovní pasáže, ale jinak kniha naprosto výborná. Úplně něco jiného, než jsem znal. Chápu, že nemusí každému sednout, ale osobně si myslím, že takový člověk potom o hodně přijde.
Bukowski popsal svět takový, jaký ho prožil, takový jaký byl a takový, jakým stále je.

4 20.07.2014

Ta kniha je vynikající a to i přesto, že první polovina je klidná, až skoro nudná. Za to v druhé části se člověk nemůže odtrhnout od čtení.

Co se týče Rudolfa, tak přece nejde o nějakého psychopata, jak ho většina „soudí.“ O jisté zvrácenosti by se dalo polemizovat, ale jak on sám tvrdil, jen plnil rozkazy - i když slepě. Tady nejde o to, zda byly správné či nikoli. Chyběl mu soucit a možná nedokázal rozlišit co je správné a co ne, vzhledem k jistým morálním zásadám (což je neomlouvá). Ty však nejdou posuzovat z pozice nás, dnešních lidí, kteří nezažili jeho výchovu, ať už v rodině nebo později, během jeho služby. O tom, že to byl „narušený“ jedinec snad ani nemá cenu mluvit, to je přece jasné.

Samozřejmě, že nelze udělat nic jiného, než jeho činy odsoudit, cokoli jiného není v dnešní společnosti morálně přístupné. Nelze však opomenout jeho svědomitost pro věc a profesionalitu, kterou potvrdil právě tím, že veškerou odpovědnost za Osvětim vzal čistě na sebe.

I kdyby chtěl, od určité hranice už z toho „rozjetého vlaku“ vystoupit nemohl. No, nicméně nejde posuzovat jeho, jako jednu z postav dějin podle této knížky. Protože ne všechno bylo tak, jak je v ní „vykresleno.“

Nakonec ho v době zatčení prozradil a usvědčil jeho snubní prsten na ruce, kterého se nebyl schopen vzdát, protože své manželství považoval za jakousi "svátost."

3 06.07.2015