oXide komentáře u knih

„Nekonečný koloběh povinností, z něhož se nedá jen tak vystoupit a jít kamsi trajdat a klábosit“ – ze života havířské ženy.

Asi tak nějak kniha působí. Na jednu stranu strhující děj, na druhou možná až často opakující se všední život v Karwiné, kterou potkal stejný osud, jako některé postavy této knihy. Vše životně spojeno s uhlím, bez kterého by nebylo nic – nebo možná všechno. Místy všední děj takřka dokonale vykresluje, jak asi ubíhal čas v tomto kraji před zhruba 100 lety. Kniha Šikmý kostel má nádech povedené mikrohistorie, která sleduje život a osudy nižší společenské (dělnické) vrstvy. Třebaže se z větší části jedná o literární románovou fikci, tehdejší život vykresluje povedeně.

Kniha má 400 stran (zřejmě díky někdy táhnoucímu se a slabšímu ději), přitom skutečně osudových zvratů v příběhu zase tolik není – na druhou stranu jsou povedeně uspořádány tak, aby čtenáře vždy pohltily znovu a znovu. Ocenit lze vykreslené politické události v regionu mezi Čechy a Poláky, o kterých se nemluví tak často, jako třeba o Češích a Němcích a dění v Sudetech (nutné dodat, že právě v Sudetech jsou se svým smířením o dost napřed).

Proplétání osudu jednotlivých postav, které jsou zároveň ovlivněny politickým děním (a často jim nezbývá, než úplně rezignovat) a které musí dennodenně řešit své problémy i v těžkých časech války, jsou nosným pilířem knihy, hlavní dějovou linií, která, jak už jsme zjistili v minulosti, skvěle funguje. Ukázala nám to například Kateřina Tučková u Vyhnání Gerty Schnirch – právě to naopak ukazuje dění v Sudetech, i když až o 20 let později, po ději Šikmého Kostela a v čase Šikmého kostela 2.

Celkově je kniha čtivá a spíše oddechová, přestože některé kapitoly jsou emotivní a velmi silné. Na autenticitě a čtivosti dodají dialogy postav, které používají (v omezené míře, aby to nebránilo porozumění) tehdejší slezskopolský dialekt. Pokud váháte, jestli se pustit do čtení, pak určitě ano. Na prvotinu autorky je to povedený kousek, u kterého jde vidět pečlivá příprava a detailní historické rešerše (ze kterých se ale možná dalo vytěžit víc, to ale očekávám v pokračování jménem Šikmý kostel 2, který mapuje osudy až do roku 1945).

9 04.09.2021

Chytře zasazený příběh do prostředí pohoří Tribeč, který se váže na záhadami opředené reálné zprávy našeho světa a kotví tak svět fikce k realitě – což je samozřejmě vždycky plus. Autor díky tomu měl minimálně o třetinu snadnější úkol, protože to podstatné vymyslel už někdo jiný, stačilo to jen dobře zpracovat. A právě tady přichází trochu zklamání, protože osobně mi Trhlina přijde jako úžasné téma, poutavý příběh, ale s možná nevyužitým potenciálem.

Zatímco začátek knihy vás vtrhne do děje a je skutečně velmi tajemný, postupem času to „tajemno“ tak nějak opadává, člověka to otupí a málokdy ho něco dalšího překvapí natolik, aby se objevily emoce, jako třeba strach, úzkost nebo jen očekávání. Zatímco jindy se napětí stupňuje, tady spíše od určitého bodu stagnuje a kolísá. První, co začne čtenáře po chvíli otravovat, jsou klišé – klišé charakterů postav – racionální neohrožený vůdce a záhadolog jako jeho protipól. Mezi nimi pár, který chtěl zažít dobrodružství. Hlavní postava takřka bez nějakého hlubšího psychologického propracování, jeho přítelkyně jako pouhá nevykreslená kulisa v celém příběhu, tak trochu do počtu.

A právě to vykreslování detailů, které by mohlo celý příběh posunout ještě o level dál, ještě hlouběji čtenáře vtáhnout, chybí. Mnohdy je popis skutečně plytký, plytké emoce, tam, kde by čtenář mohl čekat hlubší detail, tam není, chybí, jen úsečné ploché vykreslení situace, přírody, podstatných úkazů a podobně. Tohle osobně považuji za podstatný nedostatek – a možná ten největší. Nakonec to může v určitých chvílích (zejména ke konci) vyústit v předvídatelnost děje a unudit k smrti – ale nuda tady není na místě, to určitě ne. Jen některé pasáž jsou zase zbytečně natažené, což trochu oslabuje tu dynamičnost děje, kterou oceníte až v samotném závěru.

Na druhou stranu, přestože druhá polovina knihy je v určitých ohledech slabší, v jiných aspektech zase vyniká. Vyzdvihnout je třeba zajímavá přirovnání a metafory, neotřelé myšlenky, vůbec celý námět a jeho popis, který je v tomto podání na jednu stranu originální, přestože čerpá z různých záhad a tajemných příběhů. Nakonec sám autor na některé z nich přímo či nepřímo odkazuje, například na zmasakrování výpravy na Uralu. Každopádně přenést do světa beletrie teorii rotujících černých děr, paralelní reality a obtížně pochopitelné myšlenky a uchopit je tak, aby je čtenář vstřebal, popsat je výstižně a poutavě – k čemuž autor využil již oceněné neotřelé metafory a přirovnání, to si zaslouží uznání. Oceníte, že Trhlina není jen popisným zprostředkováním záhadných jevů, ale pouští se zcela otevřeně za jejich hranice, pracuje s hypotézou, která celý příběh staví zase o kousíček blíže realitě. Autor předkládá vědecké argumenty skrze jednu z postav, podané stravitelnou formou, což příběhu velmi pomáhá. Příběh tak nesklouzává do vod fantasmagorie, ale je ukotvený mezi mantinely fyzikálních a matematických anomálií, které jsou teoreticky možné.

Celkově je Trhlina napsána jednoduchým jazykem, lehce se čte a spolu se zajímavým příběhem opravdu jako celek dokáže pohltit, a to i přes některé slabší pasáže. Věřím, že pro velkou část čtenářů může být vnímána jako nadprůměrná, což ve svém žánru (s přesahem) rozhodně je. Nicméně v porovnání s literaturou v širším slova smyslu, má své trhliny, které se v celé knize více či méně ukazují. Stává se to jen málokdy, ale věřím, že v tomto případě by kniha pár stran navíc snesla – některé momenty stačilo více rozepsat, stejně jako provázat děj, aby kniha působila více jako soudržný celek a rázem to mohla být opravdu pecka, a to bez keců.

Nakonec, námět je dobrý, možná to chtělo jen lepší „řemeslné“ zpracování, větší um spisovatele a věnovat více času „hluchým“ místům. Vybrousit to k dokonalosti. Každopádně takových 70–75 % si kniha zaslouží a proto 4/5. Autor má ještě kam růst a upřímně se těším na další počin. Za přečtení Trhlina rozhodně stojí, a kdo má rád tajemno a mystéria, toho zcela pohltí a zprostředkuje mu skvělý čtenářský zážitek.

V mnoha ohledech podobným kouskem (žánrem ovšem čistokrevné sci-fi) je nepochybně Piknik u cesty, který navíc nabízí neocenitelný filosofický přesah k zamyšlení (či zbytečné pindy).

6 13.01.2019

Opravdu povedená kniha, resp. eseje o vývoji Západní civilizace a následném předpokládaném zániku. Eseje jsou zpracované odborně a často jsou protkány zajímavými citacemi předních světových filosofů, ekonomů atd. Velmi často se kniha opírá o Francise Fukuyamu a jeho dílo Konec dějin a poslední člověk. Právě poslední člověk, se kterým je spojena Nietzscheho filosofie se tady objevuje velmi často, stejně jako celé Nietzscheho učení.

Díky těmto esejím si člověk vytvoří nový obrázek na současnou společnost. Je třeba říct, že text není jen pouhou nic neříkající kritikou, jako to mají v oblibě někteří spisovatelé, ba naopak, snaží se Západní civilizaci částečně obhájit, i když nepopírá fakt, že spousta věcí je zkrátka špatně.

2 09.03.2016

Naprosto dostačující publikace pro základní pochopení štěstí jako abstraktního pojmu, které nutně každý chápe jinak. Profesor Jaro Křivohlavý, významný český psycholog tuto knihu pojal spíše populárně naučně, než čistě odborně, nicméně právě díky tomu je tolik čtivá a přesto ji lze použít jako relevantní zdroj informací, i když jen základních.

Nahlíží na štěstí ze dvou základních pojetí štěstí, horizontálního a vertikálního, které potom rozvádí do filozofického pojetí štěstí v minulosti, avšak zabývá se i moderním pojetím štěstí z hlediska psychologie.

Rozhodně zajímavá kniha k zamyšlení, která předkládá ověřené informace.

„Úspěch, stejně jako štěstí musí přijít jako vedlejší produkt jiného směřování (zaměření všech snah k jinému cíli). Je totiž nezaslouženou odměnou toho, když si zvolíme vyšší cíl nežli jen své vlastní zájmy.“

03.03.2016

Havlíček byl bezpochyby výjimečnou osobností v našich dějinách. Otázkou zůstává, zda je to dáno jeho povahou nebo okolím, společností, která v té době vůbec nebyla klidná. Už od jeho narození probíhaly různé revoluce a povstání, utvářela se silná vlastenecká hnutí a celý tento proces vyvrcholil roku 1848, kdy proběhlo tzv. Jaro národů. Od tohoto bodu jde Havlíčkův život spíše z kopce, i když záleží, jak se člověk na celou situaci dívá.

Tato kniha poutavě předkládá životní etapy Havlíčka: jeho pokus stát se knězem, cestu do Ruska, novinářskou kariéru – kdy vlastně položil základy pro moderní žurnalistiku, ale i literární kritiku apod.

Dnes je Havlíček chápán jako mučedník, a to přesto, že ve své době a ještě těsně před jeho smrtí byl veřejně kritizován. Nutno však dodat, že trnovou korunu mu na rakev B. Němcová položila zcela oprávněně.

2 03.03.2016

I přesto, že se tak nezdá, Babička je nepochybně moderním dílem české kultury. Říká se, že Božena Němcová je přechodem naší literatury mezi romantismem a realismem – to je však zcestná myšlenka. Stačí se hlouběji podívat na její dílo Babička.

Vlastně je třeba objasnit fakt, že samotná Němcová se o přerod české literatury z romantismu do realismu nijak nesnažila. Spíše tvořila na pomezí těchto uměleckých směrů.

V Babičce se totiž zrcadlí romantický realismus. V Babičce je mnohem méně reality, než bychom u realismu očekávali. Převládá idealizování a na rozdíl od západních realistů se toto dílo drží při zemi, nesnaží se grandiózně vyzdvihnout svou monumentálnost a to i přesto, že ji nepochybně má! Babička je vlastně v tomto smyslu ještě jakási pohádka s realistickými prvky, chcete-li, bez nadpřirozených jevů a bytostí pro pohádku jako žánr typických.

Svět v Babičce je jiný, než ten reálný, ale v jiném ohledu, je totiž nekonečně naivní a vládne zde až jakási mechaničnost – lidé se sdružují, jsou důvěrní, věrní, neexistují bariéry na základě původu, postavení apod. Postava Babičky je nejen důvěrnicí kněžny, ale snad až jakousi prozřetelností, která zasahuje do osudů ostatních.

Tvorba Němcové, konkrétně v tomto případě Babička tak není snahou o akademickou dokonalost, nýbrž je to tvorba citů, snů, především až naivity. V lidech není cítit rozpolcenost ani jiné spory a tak toto dílo přichází o základní prvek moderní tragiky.

Babička je tedy sice přímá, až naivní, možná dokonce primitivní, ale to jen souvisí s tím, že Němcová přirozeně věřila v přirozenou dobrotu lidské duše.

9 24.02.2016

Vrcholné dílo české poezie, základní stavební kámen moderní české poezie a Mácha jako jeden z „prokletých básníků“ u nás. Máj jako dílo má všechno, od prvotního nepřijetí pro svůj nihilismus a málo vlastenecký charakter na pozadí Národního obrození, až po nepochopení v dnešní době, ano, tak složité dílo to je, že většinou populace je i po svých 180 letech stále zcela nepochopeno.

Mácha zde skvěle pracuje až se surrealistickou přírodou, která má v Máji nezastupitelnou roli, nejde totiž o přírodu, jako takovou, nýbrž o jakousi živou entitu, tedy „Matku zemi“ (viz. deníky). Mácha zde staví do kontrastu pomíjivost lidského osudu (se kterým skvěle pracuje) oproti věčnosti přírody, která je nepomíjivá, věčná a stále se obnovující – Mácha dokonale pracuje s časem.

Ve své první rovině je sice dílo lehce obhájitelné jako báseň lásky (aneb zcestná interpretace na základních, ba dokonce středních školách), ale ve své podstatě je i láska sama pomíjivá, tak jako život člověka, který Mácha vnímá naprosto lhostejně a ústřední myšlenkou díla je pak právě pomíjivost (v čase).

Bohužel je zdejší hodnocení naprosto zkresleno nepochopením a neschopností správně nahlížet na text a nevnímáním mimotextové roviny.

5 03.12.2015

Tolik povyku a očekávání! Ale pro co? No přece pro nic. Průměr, průměr, obyčejný průměr. Jednoznačně přeceňovaná knížka protlačená mainstreamem. Stoletý stařík by se dal shrnout dvěma slovy: čtivá nuda. Je třeba říct, že začátek je dobrý, ovšem později se začne nabalovat stále více „vycpávky“ na úkor samotného děje. A jestli vyprávění z minulosti je opravdu tak vtipné, tak bohužel asi nemám smysl pro humor.

Nekonečná, nefalšovaná nuda.

10 13.09.2015

Ono asi záleží na tom, v jakém rozpoložení tuto knihu čtete. Jistě! To záleží vždy a u všech, ale tady obzvlášť. Těžko hodnotit, rozhodně mě kniha neuchvátila tak, jak je často prezentována. Jednoznačně si myslím, že je přeceňována a pokud někdo tvrdí, že je něco jako Malý princ, potom je úplně mimo.

Kniha není špatná, ale je až přesycená „moudry,“ kdy některá z toho ani moudra nejsou. Často mi to přišlo jako takový patos, byť některé části byly velmi povedené. Příběh je zajímavý, čtivý a snad i k zamyšlení, přesto pro mě spíše průměr, který se mi ale více líbil, než nelíbil.

4 04.09.2015

Celkově musím říct, že obsahově nic moc. Sice krásný příběh, ale styl Rollandova psaní mě nezaujal. Místy jsem se nudil. Ovšem co je třeba vyzdvihnout, tak dialogy. Ty jsou mistrovké!

2 05.08.2015

Ale jo. Sice to není tak kvalitní četba jako některé jeho romány, třeba Poštovní úřad, ale stále jsou to čtivé povídky. Většinou syrové s nádechem humoru – často jedno z toho převládá.

Novely, na které nemám tak úplně jasný názor – to je u Keruaca nezvyklé. Milostný příběh Lea Percepieda (Jacka Kerouaca) a Mardou je sice na první pohled hlavním tématem a není tomu jinak, nicméně kniha mimo to ukazuje i (tehdy) novou generaci hipsterů – podzemníků. V knize, jako je už zvykem se objevují postavy, jako Wiliam Burrougs, Allen Ginsberg nebo Neal Cassady, samozřejmě pod změněnou identitou.

V podstatě jde o dílo, které mělo vzniknout během jednoho z Keruacových benzedrinových opojení. Podzemníky tak měl napsat během tří dnů a nocí. (To je zajímavé z hlediska jeho nejúspěšnějšího románu Na cestě, kde můžeme srovnávat střízlivého nebo v tomto případě „omámeného“ Kerouaca.

V podstatě jde o smutný, ale upřímný a hlavně křehký milostný příběh autora. Vzhledem ke krátkému rozsahu by možná čtenář očekával nadmíru záživný text. Nicméně (alespoň v mém případě) tomu tak nebylo. Přišlo mi, že Kerouac vlastně neví, co říct, přesto, že vypráví příběh, je to hlavně „tok“ jakýchsi jeho myšlenek, kterými se snaží něco sdělit, ale zůstává nepochopen.

29.07.2015

Ta kniha je vynikající a to i přesto, že první polovina je klidná, až skoro nudná. Za to v druhé části se člověk nemůže odtrhnout od čtení.

Co se týče Rudolfa, tak přece nejde o nějakého psychopata, jak ho většina „soudí.“ O jisté zvrácenosti by se dalo polemizovat, ale jak on sám tvrdil, jen plnil rozkazy - i když slepě. Tady nejde o to, zda byly správné či nikoli. Chyběl mu soucit a možná nedokázal rozlišit co je správné a co ne, vzhledem k jistým morálním zásadám (což je neomlouvá). Ty však nejdou posuzovat z pozice nás, dnešních lidí, kteří nezažili jeho výchovu, ať už v rodině nebo později, během jeho služby. O tom, že to byl „narušený“ jedinec snad ani nemá cenu mluvit, to je přece jasné.

Samozřejmě, že nelze udělat nic jiného, než jeho činy odsoudit, cokoli jiného není v dnešní společnosti morálně přístupné. Nelze však opomenout jeho svědomitost pro věc a profesionalitu, kterou potvrdil právě tím, že veškerou odpovědnost za Osvětim vzal čistě na sebe.

I kdyby chtěl, od určité hranice už z toho „rozjetého vlaku“ vystoupit nemohl. No, nicméně nejde posuzovat jeho, jako jednu z postav dějin podle této knížky. Protože ne všechno bylo tak, jak je v ní „vykresleno.“

Nakonec ho v době zatčení prozradil a usvědčil jeho snubní prsten na ruce, kterého se nebyl schopen vzdát, protože své manželství považoval za jakousi "svátost."

3 06.07.2015

Nejlépe zpracovaná kniha, kterou jsem o Bílé hoře četl. Poodhaluje nová fakta a je výborně zpracována, především je čtivá. Čtenář se dozví jak průběh celého povstání, až k rozhodující bitvě, tak informace o jednotlivých vůdčích osobnostech a další zajímavosti.

Navíc zcela nezkresleně ukazuje tristní morálku armády českých stavů. Její zbabělost a naprostou anarchii v ní panující snad od samotného začátku.

2 20.06.2015

Už dlouho jsem takto dlouho nemusel přemýšlet, co vlastně o knize napsat. Utrpení knížete Sternenhocha je jedna z nejvíce rozporuplných knih, které jsem četl. A přece je výborná, až na některé trochu zdlouhavé pasáže.

10.06.2015

„Je třeba bojovat proti optimismu. Život je tragický… nenapravitelný. Nic není dáno jednou provždy. Buďme tragičtí jako sám život, jen tehdy přestaneme lhát a lidstvo se může konečně zrodit. Optimizmus obrací lidské síly vniveč, kdežto tragika je stimuluje.“ - Friedrich Nietzsche

Zajímavá, malá knížečka, která napomůže částečně pochopit Nietzscheho pojetí filozofie. Čteno pro lepší pochopení knihy Tak pravil Zarathustra.

1 09.06.2015

Naprosto dokonalé, Havran je jedna z básní, kterou Poe složil zcela účelně, je dokonale promyšleným dílem, které přesto netváří se uměle.

5 05.06.2015

Paměti zachycující nejen život kata Mydláře a později jeho syna, ale hlavně příjemné nahlédnutí do historie, ke katovskému řemeslu, jehož vývoj je v knize popsán. A to je myslím daleko cennější přínos pro současnost.

27.05.2015

Svým způsobem zajímavá kniha. Myslím, že Goethe uměl vystihnout postavy a člověk má dojem, že jsou to reálně smýšlející lidé, ne pouze nějaké kulisy pro účel knihy. Přesto si troufám tvrdit, že je to průměrná literatura romantismu a jedno z Goethových slabších děl.

2 27.05.2015

Nevím, Murakami je výborný spisovatel, ale Sputnik jakoby lehce pokulhával za ostatními knížkami, především za Norským dřevem. S Kafkou na pobřeží se nedá už vůbec srovnat - to bude nepochybně námětem.

Většinou nechci srovnávat, není to správné, když je předmětem hodnocení pouze tato jedna kniha, přesto si to neodpustím.

Nemůžu se zbavit dojmu, že Murakami se i přes svou kvalitu dost opakuje, stejně jako například Remarque. Neříkám, že to ubírá na kvalitě jeho děl, nicméně je to po čase může ovlivnit směrem k horšímu. K horšímu z pohledu čtenáře, který má Murakamiho načteného. A právě tak to je.

Celkově se ve Sputniku nic neděje, pominu-li na první pohled patrný hlavní děj. Přesto obsahuje zajímavé úvahy a vlastně na pozadí se odehrává jakoby další dej, ten je však jen lehce načrtnutý. Většinou Murakamiho knihám dodává surrealismus jistou osobitost a to zvláštní kouzlo, kdy není děj vymezen hranicemi reality. A proto je tak oblíbený, proto se dokázal odlišit.

Tady si však nejsem úplně jistý, jestli to knize spíše neuškodilo, pokud vezmu v úvahu poněkud jiný formát knihy, co se délky týče. Jakoby zde mnoho věcí chybělo. Na druhou stranu, pokud by kniha přišla o ten nádech surrealismu, který se vznáší nad příběhem, spadla by nepochybně do průměru

Ale co si to nalháváme? Ona vlastně tím průměrem je – bohužel.

2 26.05.2015