Oophaga komentáře u knih

"Náklonnost" by se možná přesněji a adekvátněji k ději knihy měla jmenovat spíš "spříznění", v textu je výraz "affinity" (originální název) používán ve významu "spřízněná duše", což konotuje i další spiritistické kontexty, které jsou v románu přítomné.

Vydání druhé prózy Sarah Watersové pěkně dokresluje celkový obrázek jejího spisovatelského vývoje (tak, jak ho vnímám já). Nejprve začala zpracovávat své poznatky pro doktorandskou práci ("Špičkou jazyka"), pak se jí ve viktoriánské éře zalíbilo a rozhodla se ze svých znalostí těžit dál, ale snažila se rozvíjet svůj um a více experimentovat formálně i strukturně ("Náklonnost" i "Zlodějka" jsou navíc výsostně literárně aluzivní). Nato se rozhodla vymanit ze škatulky "viktoriánky" a ztvárnila historickou epochu 2. světové války a poválečné Anglie, jíž lze z odstupu také vnímat pod závojem nostalgie ("Noční hlídka"), přičemž jsou pořád znát hrátky se stavbou příběhu i způsobem vyprávění. Nakonec (prozatím) se jako vypsaná autorka se rozhodla upustit od experimentů a oslovit jazykově vytříbeným lineárním příběhem a jeho podáním ("Malý vetřelec"). Vzdala se většiny všech atraktivních prvků, na které dříve spoléhala (lesbický vztah, ženský pohled), aby vylíčila společenskou situaci, která i přes zdánlivě přímočaré vyprávění zanechává kouzlo nejednoznačnosti, takže čtenář se může sám rozhodnout, co se vlastně stalo.
Znalost celého díla ovšem vnáší do četby "Náklonnosti" jistou dávku předvídatelnosti. Vždyť kdo by po zvratech a twistech ve "Zlodějce" očekával, že by to se zakázanou láskou dvou vězeňkyň (ač každá úpí v podstatně jiném žaláři) mohlo dopadnout... jednoduše?

1 30.04.2013

Čtenářsky nenáročná kombinace témat z Dickense a Melvilla, z novějších titulů připomene třeba také Simmonsův "Terror" nebo Martelův román "Pí a jeho život" (vznikl sice jen o 10 let dřív, ale jeho vliv je rozhodně nezanedbatelný a spousta prvků "Jamrachova zvěřince" k němu přímo odkazuje). Začátek je pozvolný a mírný, že by se dal předčítat starším dětem před spaním jako "Oliver Twist", kdyby viktoriánská Anglie nebyla v podání Birchové adekvátně špinavá a nuzná, místo, kde těžce pracující nezletilci od malička používají poněkud vulgární výrazy a na uklidnění pijí džin a kouří dýmku. Ale stejně jako "Oliver" přestává být limonáda nejpozději ve chvíli, kdy Sikes brutálně zabije Nancy, v "Jamrachově zvěřinci" končí nostalgická selanka krátce po vyplutí. Znepokojivé tóny vnáší do vyprávění už přítomnost bláznivého vizionářského hocha Skipa, který samozřejmě sehraje svou roli, ale zejména veškeré události, které následují po lovu na "draka". Postupné potemnění zahrnuje plíživý strach břitký a nenápadný jako ostří nabroušeného nože i trosečnickou noční můru, po níž už nikdo nebude týž. Vzhledem k občasným retrospektivním ohlédnutím hlavního hrdiny z nadhledu pozdějšího věku se čtenář nemusí o život ústřední postavy bát, nabízí se však otázka, co všechno bude nutné přežití obětovat. Autorka díkybohu nekazí zážitek tím, že by všechny své symbolické motivy objasňovala, nebo celému dění nedejbože dodávala hlubší smysl dodatkovým výkladem - ale nechává jej příhodně plynout do ztracena a zůstává na čtenáři, co si s ním počne. Z tohoto hlediska je nakonec povedená i volba nicneříkajícího až matoucího názvu, který se obsahu knihy zas tolik netýká (kromě startovacího setkání s tygrem). Próza není žádný masterpiece, ale dobře se čte, občas i zahýří zajímavými obraty a není zbytečně doslovná. Objektivně asi spíš 3+, ale subjektivně asi potěší i na ty ****.

1 02.04.2013

Já sním o mravencích bílých, zákoutích ztracených, objevech převratných, tygrech hmyzích, městech mořských... A před spaním slýchám chvějivý šum prázdnoty, z níž vystávají mé sny.

2 28.03.2013

Čtvrtá hvězdička by sice nebyla úplně od věci, avšak pouze za úsilí a fyzickou formu i grafickou podobu, nikoli za literární kvality. Nadměrně (až nedůvěryhodně a skepse je tentokrát oprávněná) sebevědomá kampaň má za následek čtenářské zklamání, protože ani příběh postav, ani filosofická linie nejsou dostatečně silné, aby na nich držela celá (dvou)kniha. Protagonisté i jejich problémy jsou značně schematické, jsou pouze funkcemi, které mají na svých bedrech nést myšlenky. Což by nemuselo vadit, jenže ani ideje "nového myšlení" nic čerstvého nepřinášejí, jen dokolečka z různých pohledů omílají problematiku "slepé skvrny západní civilizace" (aneb co je hejno bez ptáků?) a soustředění na vztah namísto na objekt (na síť namísto na hierarchii apod.). Ani závěrečné (pokud čtete chronologicky nejprve "Příběh" a potom "Knihu", ale volba je samozřejmě na vás) sympatické shození hrdinovy snahy, že vynalézá dávno objevené a ještě mu to je k ničemu, text nezachrání. Je cítit snaha o kreativní práci s jazykem, který používá neotřelé i hovorové obraty, ale fikční svět přesto zůstává tak nějak mrtvý. Jsou znát ambice dotáhnout to až na mezinárodní trh. Lze se potěšit hravostí, Borgesovskými odkazy, racionální analýzou zdánlivě "samozřejmého", avšak na patře zůstává pachuť prázdné exhibice. Škoda. Počin, který se tak zoufale pokoušel nebýt průměrný nakonec spadá do zatuchlé lepší prostřednosti(***), do níž ho s jízlivým úšklebkem skopává i ta propagační nabubřelost, která vydání předcházela (holt nenaplněné očekávání). A sliby chyby, že zároveň vyjde ebook, který bude sdílený zdarma, nebo kdo co dá. Asi obavy, že po přečtení v elektronické podobě by si to už ani v sebekrásnější vazbě nikdo nekoupil. "Není to špatné..." je v jistých případech hrozně pochmurný epitaf.

7 28.03.2013

Kreslená tragikomedie plná veselých historek o smutné rodině s kostlivcem ve skříni na téma: můj tatínek byl homosexuál (se všemi paradoxy z toho plynoucími) a umřel tak hloupou smrtí (ve stejném věku jako Fitzgerald), že to snad musela být sebevražda. Nejedná se o pointu (a tudíž ani spoiler), ale spíš o východisko příběhu hledání vlastní (homo)sexuální identity i analýzy vztahu s rodičem fixovaným na historické interiéry, mrtvé autory a bohužel pro něj též na rodné maloměsto (a tajně i na roztomilé mladíčky). Komiks je plný literárních aluzí - však je také vypravěčka dcerou dvou učitelů literatury, takže i její lesbický coming out probíhá nejprve skrze knihy a aktivismus. Prostředí pohřebního ústavu à la Addams Family a pravděpodobná pravdivost (teď by to chtělo vložit Alisoninu deníkovou značku pro "myslím") už jsou jen chutné třešničky na dortu. Jednoduchá kresba, která občas filmově "ostří" na detaily (třeba v souvislosti s otcovou estétskou posedlostí či její dětskou obsedantně kompulzivní poruchou) nebo se repetitivně vrací k již řečenému, aby zdůraznila nový prvek, dobře slouží silné a velice vtipné výpovědi s vybroušenými dialogy.

3 27.03.2013

Jak hodnotit kuchařku, když kuchařky nečtu (a už vůbec mi připadá bezpředmětné je hodnotit v databázi)? Tenhle "žánr" je pro mě v podstatě neposouditelný - nejenže nepoznám a nebudu testovat, jak jsou uvedené recepty kvalitní, ale v podstatě jsem návody při četbě přeskakovala (byl by ale možná nevšedně dekonstruktivní zážitek pokusit se je vnímat jako literární dílo). Co mě tedy vedlo k tomu, že jsem se knihy chopila? Samozřejmě Roald Dahl. Myslela jsem si, že půjde o jakousi beletrizovanou autobiografii, kde bude spisovatel vyprávět o svém vztahu k jídle a sem tam připojí recept (ideálně by se mi zamlouvaly kulinářské příběhy nečekaných konců, kdy by v překvapivých pointách hrály důležitou roli nejrůznější pokrmy, jejichž recepty by byly uvedeny na závěr jako bonus). Místo toho jde o soubor receptů doplněný občas banální vzpomínkou Roalda nebo jeho ženy ve stylu: "Moje babička byla nejlepší kuchařka na světě a když jsme za ní přijeli, nikdy nezapomněla uvařit..." Druhá hvězdička hlavně proto, že ačkoli nejsem cílová skupina, nemusí to nutně implikovat nedostatečnost knihy. Jestliže máte R. D. rádi pro jeho povídky, titul směle ignorujte. Pokud vás lákají texty o vaření, třeba to bude váš šálek Earl Graye s mlékem.

1 27.02.2013

Watersová očividně nedokázala odolat potenciálu své akademické práce na téma homosexuální prózy z konce devatenáctého století. Měla hodně narešeršováno a nastudováno o lesbičkách ve viktoriánské době a nepochybně se toužila o tohle nostalgicky exotické milieu se čtenáři podělit. Coming out je i ve zdánlivě upjaté době jenom začátek hledání vlastního já; Bildungsroman se tedy klene nad několika různými prostředími, které spisovatelka nadšeně a důkladně popisuje. Z chaloupky obchodníka z ústřicemi (jak symbolické) na přímořském venkově tedy hup do šantánu a kabaretu, pak do sídla aristokratické dekadentky, kde hrdinku zkazí všudypřítomná zhýralost a luxus, a nakonec polepšit do domácnosti aktivistky a sufražetky a doufat ve společenskou změnu na komunistické slavnosti. Pro autorku je tu důležitější průnik skrze sociální vrstvy a rozmanitá místa vylíčený jakoby "dickensovským" jazykem (který je pro její účely příhodně deskriptivní) než samotný hrdinčin příběh. Se strukturou, perspektivou a samotným dějem ale už daleko kreativněji i sofistikovaněji pracuje v dalších dílech (např. ve "Zlodějce") a opět s odkazy na soudobou literaturu (např. Wilkie Collinse). Každá kniha je u ní zřetelným posunem k lepšímu, takže koho zaujal už debut, nebude příště zklamán, ale vzdávat by to s ní nemuseli ani ostatní.

4 06.02.2013

Čiré blaho rozbujelé subjektivity okouzlené vlastním hlasem. Impresionistická sprška vjemů prolínajících se ze znovu poprvé spatřených jednotlivostí popisovaného světa až do zjitřeného nitra postav, které většinou nevědí, co chtějí, ale touhou jim puká srdeční ostění. Návrat intenzity nepojmenovatelných emocí a probuzení zdánlivě obyčejných věcí k nebývalé životnosti. Přiznávám naprosté a úplné opojení.

4 06.02.2013

Bacigalupi je nejzajímavější v "asijskosti" svého fikčního světa budoucnosti a absenci moralizování. Díky střídání perspektiv několika protagonistů totiž sice nahlédneme do nitra protilehlých stran, z nichž nikdo nemá tak docela čisté úmysly, ale zároveň jsou jejich motivace pochopitelné a navzájem se relativizují. "Bělokošiláči" doufají zachránit město před zkázou, které na svět přinesly zmutované choroby, noří se však do agresivní xenofobie (Číňani jsou vetřelci, běloši čiré kapitalistické zlo, novolidé nepřirozená věc určená k vyhlazení) a stávají se tyrany terorizujícími místní obyvatelstvo. "Farangové" jdou pouze za vlastním ziskem, nicméně i oni doufají, že se genetickému inženýrství podaří zastavit pád lidstva. Oproti tradičnímu varování před nebezpečím "příliš sofistikované technologie" dostává v tomhle biopunku hlas i odvážné pojetí evoluce ("přirozenost" jako zoufale umělý konstrukt). Všechny postavy (včetně té nejsympatičtější titulní) se hlavně snaží přežít děj se co děj a čím komplexnější pohled získává čtenář prostřednictvím jejich hledisek, tím zajímavější kniha je. Nicméně závěrečné střídavé přesuny moci z rukou jednoho ministerstva (obchod x životní prostředí) na druhé už jsou poněkud zbytečné i únavné, když nakonec coby deus ex machina stejně zasáhne přírodní síla.

2 21.01.2013

Zajímavý vhled i propojení kontextů, kniha se ovšem tematicky protíná i s jinými Límanovými výbory (2 texty jsou u vedeny také v souboru esejů "Mistři japonského filmu", o japonských autorech píše hodně rozsáhle v "Krajinách japonské duše" - a to zahrnuji pouze tituly, které se momentálně nacházejí v mé čtenářské historii). Autor rovněž v rámci svazku poměrně často opakuje své teze, neboť určité motivy jsou pro japonské kořeny bazální a ve chvíli, kdy Líman najde správné vyjádření, už se ho drží. Což na sebe v případě jeho trefné metaforiky repeticí příliš upozorňuje a zavání to buď exhibicí (což asi nebude ten případ), nebo didaktičností. Český japanolog je navíc očividně staromilec a pro novější, eklektičtější či agresivnější formy umění v sobě těžko hledá sympatie, přestože mu jeho široký rozhled umožňuje i tato díla fundovaně analyzovat. Soubor navíc působí trochu náhodně sestavený, bez jasného konceptu - jakoby vydavatel prostě sesbíral jakékoli Límanovy texty o Japonsku včetně rozhovorů s autorem - a šup s tím do knihy.

5 14.01.2013

Nakladatelství Torst se rozhodlo k 25. výročí první vydání kultovního grafického románu znovu přinést Spiegelmannovo dílo na český trh a to navíc v souborném vydání původně svou svazků (a v pevné vazbě, což rovněž potěší). Přelomový pokus ztvárnit „velké téma“ formou ztotožňovanou s lehkým žánrem změnil tvář komiksu jako takového a ovlivnil spoustu dalších tvůrců žánru. (U nás třeba i loňské komiksové zpracování „příběhů totality“ ve svazku "Ještě jsme ve válce", který bohužel nedisponoval scénáristy dosahujícími Spiegelmannových kvalit a utopil výtvarné zpracování v didaktičnosti. Přesto však dosáhl na cenu Muriel a několikanásobné dotisky, což ukazuje, že o progresivní pojetí nelehkého námětu je tu rozhodně zájem.) Maus zpracovává holocaust prostřednictvím osobních vzpomínek, o nichž autorovi v Americe vypráví jeho otec Vladek. Židovský obchodník s textilem zažívá spolu se ženou Anjou postupné vyostřování situace v Polsku přes zabavování majetku až po ghetta, selekce a ukrývání se před transporty a nakonec i cestu do Osvětimi a hrůznou každodennost v koncentračním táboře. Nejen v odkazu na bajky jsou jednotlivé národnosti v komiksu zobrazovány coby zvířecí druh: Židé jako myši, Němci jako kočky, Poláci jako prasata… Spiegelmann tak dosahuje kontrastu zjednodušených spojení, která se mohou vázat k vnímání skupiny definované svým původem, a individuálního příběhu obsahujícího ničivou zkušenost, jejíž účinek dalece přesahuje ztvárnění anonymní oběti masového vraždění.

Univerzitní trojboj o lásku a štěstí. Mitchell miluje Madeleine, Madeleine miluje Leonarda a Leonard… má maniodepresivní psychózu. Příběh se odkrývá vždy z perspektivy jednoho z protagonistů trojúhelníku amerických studentů, které k sobě poutají vzájemné vztahy, ale teprve rozdílný pohled na již popsané události ukazuje čtenáři spletitost zdánlivě jednoduchých událostí. Jako ústřední prvek milostného koktejlu získává nejvíc prostoru Madeleine ponořená do klasických románů z 19. století, která touží po lásce, ale zcela ignoruje city jako vystřižené z jejích oblíbených knížek, které jí nabízí „jen kamarád“ Mitchell Grammaticus. Naopak ji fascinuje sociálně nepřizpůsobivý, vysoce inteligentní Leonard Bankhead. Vztah s ním nejprve jenom přiživuje její komplexy, aby se po pozdním pochopení podstaty jeho choroby konečně pokusila postavit na vlastní nohy. Mitchell mezitím absolvuje duchovní hledání sebe sama i cestu po Evropě a Indii, aby byl své vyvolené schopen místo očekávaného schématu nakonec nabídnout svobodu. Nejzajímavější jsou však kapitoly líčící postupující nemoc – hyperaktivní mánii i rezignovanou depresi – sžírající původně charismatického Leonarda. Autor hravě využívá prostředí převážně humanitně zaměřených studentů k tomu, aby text prošpikoval množstvím literárních i filozofických aluzí, nejde však do takové hloubky, aby zahlcoval „neznalého“ čtenáře.

4 14.12.2012

Mistrně napsaná veselá pohádka o ztracených rodičích a záchranné misi jejich kreativních, bystrých i břitkých potomků. Zatímco ve starších Høegových dílech se humor nachází především mezi řádky, při čtení jeho nejnovější knihy se možná leckdo bude smát i nahlas. Čtrnáctiletý vypraveč Petr (který se nezdráhá oslovovat čtenáře a rovnou mu tykat jako starému kamarádovi) spolu se psem Baskerem III. a staršími sourozenci –nezdolnou Tilte a ostýchavým lamželezem Hansem – zjistí, že je jejich rodiče opustili. Navíc to není poprvé, co tatínek a maminka (pochybující pastor a varhanice i vynálezkyně v jedné osobě) udělali chybný krok směrem k šikmé ploše, takže se úřady pokoušejí děti zadržet jako „rukojmí“. Skupinka absolvuje krkolomný útěk z ústavu pro choromyslné i cestu lodí v bizarních převlecích, přičemž stopy vedou na velkou výstavu vzácných náboženských artefaktů, kde se mají sejít představitelé všech myslitelných církví. Lze vůbec zachránit zločince před jeho vlastním promyšleným plánem, otevřít „dveře“ vedoucí k osvobození mysli a k tomu ještě všechny propojit v párech s jejich pravou láskou? Taková pěkně nastylizovaná oddychovka od autora, který umí být seversky temnější i sarkasticky naléhavější. Potěší, neurazí, jen nenaplní očekávání těch, kteří by si přáli něco "víc".

2 14.12.2012

Příběh restituentské rodinky Kostků, která po pádu komunistického režimu zdědí hrad. Celou anabázi popisuje v deníkových zápiscích ironická Marie (v rodové linii III.), dcera bývalého emigranta Františka Antonína (nyní hraběte Kostky z Kostky) a jeho americké manželky Vivien. Celkem vtipně líčí problémy spjaté s provozem historického objektu při nedostatku financí, nebo kontrasty amerického idealismu a našineckého švejkovství. Na denním pořádku jsou nejrůznější nehody a absurdity, nechybí ani barvité postavičky služebnictva (respektive zaměstnanců). Některé vtipy se sice často opakují (třeba upřesnění v závorkách), ale stylisticky zapadají do zvolené formy – pokusu v USA vychovaného děvčete se zdravým odstupem co nejlépe odvyprávět proběhnuvší události. Autor je původní profesí kastelán, takže má s péčí o chátrající památky bohaté zkušenosti, které zúročil již ve své předchozí knize "Deník kastelána" (pod pseudonymem Jan Bittner). Trochu podivný je náhle useknutý závěr, přičemž knize zcela chybí jakákoli pointa - vyprávění pokračuje stále ve stejném duchu až se najednou zastavuje se slovy: "konec první části". Je to poslední vtip (kdo se směje naposled...) či pokus o postmoderní odkazování k nekonečným komediálním seriálům, které vyčerpanosti navzdory nikdy nevyvrcholí, ani nikam nesměřují? Přiznání, že život pointu nemá a prostě jde dál deník nedeník (jak tento prvek využívá třeba Petra Soukupová a její "Marta v roce vetřelce"). Nebo autor opravdu doufá, že svým humorem navnadil čtenáře a ti i přes nedostatek napětí investují do jeho budoucí knihy, která osudy všech členů rodiny dále rozvine (Stane se Marie třetím strašidlem? Vdá se Deniska za Maxe? Vyléčí se pan hrabě ze skrblictví? Bude Benda drsně vyžadovat zaplacení dluhů?) Bohužel - právě nejbanálnější vysvětlení odpovídá skutečnosti, takže nadšení čtenáři se odpovědí na některé otázky zřejmě dočkají v druhém díle, který již je na světě.

1 14.12.2012

Kniha je typický produkt určený ke spotřebě jasně definovanému čtenáři, svůj záměr ale naštěstí naplňuje s grácií. Přesně odpozorovaný Doylův styl dekorují narážky pro "znalce", které případ přesně zařazují mezi původní sherlockovská dobrodružství. Autor díkybohu jen nekopíruje styl předlohy, ale dodává i jisté atributy, které mohou být použité pouze z časového odstupu. V textu tudíž nechybí sociálně kritický rámec upozorňující na problémy dobového velkoměsta (týkající se především chudých, nezaopatřených sirotků a společenské lhostejnosti). Horowitz si navíc mohl dovolit i značně zvrhlejší ústřední zločin a náznak, že původce či pomahače zla nelze vždy spravedlivě potrestat. Včlenil také empatické úvahy na téma pocitů odsouzeného. A jako třešničku na dortu lze vnímat vyústění jedné ze zápletek obsahující emancipovanou hrdinku na záporné straně spektra postav.

2 03.12.2012

Autorka v sérii postupně rezignuje na detektivku a zcela se soustředí na atmosféru (což ji sice pozitivně odlišuje od hromady dalších tvůrců spadajících do škatulky "severská krimi", ale zároveň jí hrozí, že v záplavě navozené nálady utopí fabuli), do které neváhá ani ve výsostně racionálním žánru míchat mystické prvky. Slušně našlápnuto k tomu měla už v předchozí "Temné stezce", v níž má jedna z postav záhadné předtuchy o budoucnosti, které se obvykle vyplní. Ve čtvrté knize už se s nadpřirozenem nijak nežinýruje a jednu z linií vypráví přímo duch oběti (přičemž subjektivní pohled zemřelé se objevuje skoro stejně často jako ten Rebecčin). Duch se navíc občas někomu zjeví, takže nezůstává pouhou narativní strategií, ale stává se autonomní součástí celého příběhu. Mezi severskými detektivkami tento přístup není žádné novum - popis dění nahlížený očima mrtvoly používá Mons Kallentoft (např. "Zimní oběť") a pořádně straší třeba i na Ölandu, kam situuje své příběhy Johann Theorin (např. "Smršť"), ale je zajímavé, že Larssonová se k němu propracovala postupně. V rozhovoru pro Kulturissimo.cz spisovatelka uvedla, že to souvisí s blízkostí obyvatel severního Švédska k vysoce spirituálně založené sámské kultuře - pro místní rodáky je tudíž tendence komunikovat "s jiným světem" do jisté míry přirozená. Vhled oběti, která shůry pozoruje pozůstalé, provinilé i policajtské, ovšem částečně rozbíjí strukturu napínavého pátrání, v němž jeden nebo více detektivů postupně odhalí pravdu. Ta se totiž odkrývá hlavně skrze flashbacky jednotlivých zúčastněných. Obdobným způsobem sice autorka buduje gradaci ve všech svých knihách, tentokrát se však zápletka vyřeší skoro sama. Trochu slabší jsou i samotné motivy k zabíjení, vrah je jako vždycky jasný téměř od začátku, neboť Larssonová své romány nestaví na překvapivém vyústění. Může to připomenout sledování seriálu z policejního prostředí, kde se s počtem zhlédnutých dílů konzument čím dál méně zajímá o jednotlivé případy a silněji ho vtahují osudy oblíbených hrdinů. Větší požitek z textu tedy asi budou mít čtenáři, které interesuje, jak zvládá Rebecka vztah na dálku, nebo kterak dopadne rozkol inspektorky Anny-Marii s kolegou.

3 29.11.2012

Navzdory ocenění Zlatou dýkou od britské asociace autorů detektivek kniha nefunguje jako detektivní román, psychologický thriller je přesnější označení. Jediné odkrývání, kterého bude čtenář svědkem, se odehrává v momentech, kdy dětský protagonista postupně zjišťuje, co se vlastně kdysi stalo. Jde o sondu do duše chlapce z nižších sociálních vrstev a dysfunkční rodiny, přičemž malý hrdina celkem správně hledá některé důvody nikterak vřelých domácích vztahů v temné minulosti. V rámci dětské logiky si tedy usmyslí, že když se mu podaří objevit dosud nenalezené tělo svého strýčka, který zmizel v 11 letech a byl s největší pravděpodobností umučen a zabit pedofilním sériovým vrahem, bude zase všechno v pořádku. A protože situace v rodině se nijak nelepší, odhodlá se až k zoufalému kroku - navázání kontaktu s uvězněným zabijákem. Popis myšlenkových procesů nešťastného, nemilovaného a samozřejmě i šikanovaného kluka je asi nejsilnější částí textu. Vhled do mozku poměrně inteligentního devianta, útěk z vězení a nevyhnutelné střetnutí (neberte to jako spoiler, nic jiného se vzhledem k anotaci ani dít nemůže) už jsou daleko schematičtejší, nicméně se jedná o zajímavý pokus, jak s tématem oběti a kata/kočky a myši pracovat.

7 26.11.2012

Tohle není (jen) naprosto výjimečný debut. V kontextu současné české literární tvorby zkrátka nemá kniha obdobu, v tom nakladatelství Torst rozhodně nepřehání (narozdíl od v domácí kotlině obvyklých praktik zcela plané hyperbolizace kvalit průměrných děl). Vypravěč John Smith je ztělesněním normality a středu (naštěstí však nepostrádá nadhled), vyrůstá nicméně v Anglii a Skotsku 1. poloviny 19. století pod vlivem poeziemilovného dědečka, který by z něj rád vychoval básníka, ale místo toho jej pouze naočkuje nesmiřitelným odporem ke všem poetům i jejich dílům. Ironií "osudu" John nakonec uspěje jako beletrista (ovšem stále ne natolik, aby dostal vytouženou literární cenu) a začne se přátelit s lordem Byronem, sirem Walterem Scottem, Johnem Gibsonem Lockhartem, Jamesem Hoggem i dalšími významnými autory. Nehledě k tomu, že Marie Michlová pečlivě ověřovala zdroje, navštívila Scottův dům a používá prý skutečné výroky historických předobrazů svého ztvárnění proslulých spisovatelů, text se zabývá vztahem nadání a normality, literární praxe, časovosti a každodennosti, vlivem slávy, poměru fikce a "reality"... ale zároveň je to zkrátka legrace. Michlová jako by absolvovala transfuzi britské krve a s ní bravuru suchého humoru i břitké pointy. Za zmínku stojí i jazyk odkazující jakoby k překladům Dickense do češtiny, přičemž archaickou mluvu průběžně zpestřují nečekané nebo slangové výrazy, které scénám dodávají na životnosti, případně svou nepatřičností vytvářejí záměrný odstup. Příběh nemá nijak dramatický spád, což je dáno i tím, že tematizuje tok času a plynutí lidského života, který prostě trvá a pak končí, aniž by nutně oplýval správnou literární gradací či vyvrcholením. Čtenář však nezůstane frustrován, neboť na závěr opravdu zjistí, co vlastně tu "smrt múz" (vysychání tvůrčího pramene týkající se převážně básníků do šestatřiceti let, může ale postihnout autory v každém věku) způsobuje. Všudypřítomná rozpustilá ironie, bryskné postřehy a výroky aspirující občas i na "hlášky" ovšem z téhle historické fikce dělají neuvěřitelně zábavné čtení. A teď (jak by "řekl"John Smith) už je čas na svačinu, a tedy vás, moji spanilomyslní čtenáři, prozatím opouštím...

16 16.11.2012

Pro Nesbøovy krimi thrillery je typická er-forma, používaná snad ve všech severských detektivkách poslední doby, kdy autor črtá příběh prostřednictvím vševědoucího vypravěče, který mění perspektivu převtělováním do různých postav. Očima hlavního pátrače Harryho Holea ovšem zkoumá fikční svět nejčastěji, aby si k němu čtenář vytvořil správně blízký vztah. Změna pohledu (a tedy i místa a času) často na první pohled zdánlivě navazuje na předchozí děj či dialog, čímž záměrně lehce mate. Někdy je tudíž vzniklá kakofonie hledisek až zbytečně nepřehledná. Mezi všemi aktéry se zpravidla objevuje i pohled vraha (přičemž ne vždy to text explicitně prozrazuje), což dává čtenáři náskok ale občas samozřejmě i falešnou stopu; tento trik je ve Sněhulákovi ještě evidentnější než u předchozích knih série. Harry Hole je krom závislosti na alkoholu a osobních problémů jako typ osamělého vlka zajímavý především naplněním konceptu omylného detektiva. Narozdíl třeba od vševědoucího Sherlocka Holmese – který od začátku tuší a jen si průběžně doplňuje skládačku, než se vytasí s brilantní dedukcí (či spíš abdukcí) – Harry Hole objevuje indicie, které ho často pletou (protože některé z nich jsou nastražené) a občas ho vedou i ke zcela mylným závěrům. Ty jsou sice průběžně přehodnocovány, často však až po tragických ztrátách, aby bylo jasné, že Harry sice boty dělá, ale chybovat není v téhle branži jen tak. Snaha o neotřelost je místy únavná a zápletky jsou občas až absurdně překombinované. Než dojde k dopadení zločince, Hole často směřuje svá podezření k několika jiným adeptům, kteří téměř všichni postupně zemřou, díky čemuž je vyšetřování mnohdy považováno za uzavřené. Prohlédnuvší Harry pak musí nadřízené složitě přesvědčovat, že tím to ještě zdaleka nekončí. A ani diplomacie není zrovna jeho silná stránka. Ovšem čtenáři milují losery. Takže cynický detektiv alkoholik, nad nímž neustále visí jako Damoklův meč hrozba vyhazovu od policie a který všechno zvrtá, než se po několika stovkách stran konečně dohrabe ke správnému výsledku, je zcela pochopitelně naprostým miláčkem publika.

12 12.11.2012

Tenký svazeček plný útlých krásek, které jen tak tak přestaly být dětmi, sotva se začaly krvavě (jak už to tak bývá s periodou či ztrátou panenství) proměňovat v ženy a už se mají potýkat se zvířaty. Animou v sobě i v těch chlípných a násilnických bestiích zvaných muži (anebo rovnou lvy, tygry, vlky a kocoury v botách). Ať už se jedná o sadovský typ pasivně se poddávající Justýny nebo o fatální, chtivé Julietty, všechny se samozřejmě opájejí všudypřítomnou erotikou a často podléhají i vášni vystupňované až k bolesti. Kdo by odolal, když ornamentálně snivý a básnivý styl Carterové je smyslnost sama i při popisu kapičky blyštící se na křišťálové sklence nebo hebkosti lísavé kožešinky. Vždyť pohádky, lidové písně a mýty jsou nakonec všechny o sexu a smrti.

8 12.11.2012