Oophaga - Příspěvky

LessLessA. S. Greer

"Tvůj hrdina je bílý Američan středního věku, co bloumá městem se svým bělošským žalem středního věku? Je dost těžký soucítit s takovým chlapem. I když je gay." Ledaže... by to nebyla tragédie, ale komedie. Není to hrdina, je to pošetilec! Je to vtipné. Často velmi, velmi trefné. Vysloveně labužnicky napsané, ale nebudí dojem samoúčelu (paradoxně mi ale styl souzněl víc s protagonistou, než s vypravěčem). And in the end, every story is a love story. Ocenění navzdory jsem nečekala nic zásadního, anotace mě zvlášť neoslovila (krize středního věku po cestě "kolem světa"), ale nakonec mi to dost sedlo. V hodnocení pořád lavíruju mezi **** a ***** (možná to bude občas skákat sem a tam), ale ve výsledku vždycky doporučeníhodný román, který dokonce potěší (přitom paradoxně obvykle doporučuji spíš romány, které rozhodí). A jo, uchechtávala jsem se nahlas (ale to já dělávám, jsem taková šťastná to povaha).

20. ledna


TáníTáníL. Spit

Zdánlivá "revenge story" postupně spěje k nevyhnutelnému, hutně a mohutně anticipovanému finále v obou časových liniích... Vzpomínky spolu s dospíváním hrdinů potemňují a nizozemský venkov se pomalu rýsuje jako větší peklo než Dumontovy filmové francouzské vesnické vize (a rozhodně to není taková legrace). Nakonec je vlastně škoda, že se toho tolikero objasní - co se přesně stalo a jak k čemu došlo - ta nedořečenost je v textu dlouhou dobu zajímavě funkční. Pozoruhodná je i ambivalence protagonistky, která se typicky adolescentně podílí na chování, jež považuje za nesprávné (jen aby náhodou nebyla vyloučena z party vyvolených), až se postupně stejně přehraje z role viníka do partu oběti. Má ale opravdu z předchozích činů špatné svědomí (obětem příliš nestraní, protože je považuje za rivalky)? Považuje další vývoj událostí za svůj (ne)přiměřený trest? Stylisticky text není příliš výrazný (ale způsob vyprávění k obsahu sedí), nicméně hvězda navíc hlavně za bezútěšný závěr a to, jak autorka nechce čtenáře hladit po srsti a nutí ho klást si nepříjemné otázky. Nejsou to ale úplně suverénní 4 ****, ta doslovnost (hraničící občas voyeurismem) vyznění trochu kazí. Ovšem většina publika to asi spíš ocení.

11.06.2018


Gentleman v MoskvěGentleman v MoskvěA. Towles

Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké...

Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný:

"Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti."
(str. 111-112)

02.04.2018


PodhoubíPodhoubíM. Luján

PODHOUBÍ může vyvolat mylné předpoklady už proto, že novela byla nakladatelstvím Argo ne úplně ideálně inzerována coby horor (to je ale jejich obvyklá praxe s jakou se třeba intelektuální hříčky od Bineta nebo Eca snaží prodat i čtenářstvu Dana Browna, které je početně mohutnější a zisky z něj komerčně vydatnější). Jde spíše o v letním vedru se odehrávající mrazivé psychologické drama tematizující rodinnou tragédii a temné stránky lidské duše, které vyplouvají na povrch ve zlomových situacích nebo při mocenské převaze nad druhými. Próza je čtenáři záměrně nepříjemná a to nejen svým znepokojivým obsahem, ale také podivným „přelévajícím se“ vypravěčem, který vypráví z odstupu, ale zároveň se tu více-tu méně fokalizuje do perspektivy jednotlivých postav – nicméně tyto přechody jsou náhlé, často i matoucí a vyžadují jisté soustředění. Navíc je to ale vypravěč rozmarně nevěrohodný, který příběh zprostředkovává sérií neustálých, opakujících se anticipací, z nichž ale dlouho neprozrazuje to podstatné. Vzniká tak napětí, které jistým způsobem spíš irituje, než dráždí – očekávání totiž dává tušit, že se odehraje/odehrálo něco nepěkného a pro publikum možná až frustrujícího…

05.03.2018


Černá komnataČerná komnataL. Child

Mé oblíbené guilty pleasure v tomto díle bezradně přešlapuje na místě. Autoři ze svých hrdinů tak dlouho zuřivě budovali Übermensche, až zjistili, že bez lidských slabostí, pudů a tužeb by to mohla být trochu nuda. Ale zároveň nejsou schopni nechat postavy slézt z piedestalu, což z nich (na konci této knihy konkrétně z Pendergasta) nakonec dělá ultimativní slabochy. Nehledě k tomu, že psychologie nikdy nebyla zrovna silnou stránkou série.

30.04.2017


Únava materiáluÚnava materiáluM. Šindelka

RECEPT na tuto knihu je obsažen již v autorově předchozí knize. Např.:

- ...v oblíbeném žánru „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ (vem válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství).

- Najednou jsem spatřil, že mezi slovy holokaust a transformers už není příliš velký rozdíl.

- Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu.

- „všechny naše problémy jsou proti tomu naprosto směšné“ křičí rachitický devatenáctiletý režisér, který právě natáčí filmový opus Hitlerova schovanka...

13.03.2017


SlavíkSlavíkK. Hannah

Vlastně strašlivý kýč, napsaný přesně tak, aby působil na tu nejprimitivnější obrazotvornost. Vyvolává libé pocity, jaký byl život na malém městě v předválečné Francii vlastně idylický (sice zemřela matka do hrobu dána a nedůtklivý otec s nezájmem o dcery - ale rodinné sídlíčko plné rozkošných starožitností a rustikálního charakteru + láska rány zahojí) a evokuje napětí francouzského odboje za 2. světové války (ovšem se všemi těmi chic baretkami a sice přešívanými, ale elegantními kostýmky). Pak nechybí nějaká ta hrůza zajetí, mučení a koncentráku, aby si sentimentální duše mohly povzdychnout, jaká ta válka vlastně byla hrůza. A nakonec jsou všichni hrdinové (archetyp 'matky' i 'heroiny' je v obou sestrách zdárně až několikanásobně - nestačí zachránit jednoho člověka, ale pro jistotu desítky - naplněn), a čtenáři (či spíš čtenářky, na které autorka známá spíše texty 'červené knihovny' převážně cílí i tímto bestsellerem) mohou ronit slzy a dojímat se nad svým dojetím. Není náhoda, že už se chystá film, jistě bude 'pěkně vypadat' - tuhle fotogeničnost starých časů totiž pro jistotu nad míru exploatuje už román. Ale samozřejmě, že je to celkem čtivé, to zas jo.

15.02.2017


Šetři se, Einsteine! – Jak si zapamatovat úplně cokoliŠetři se, Einsteine! – Jak si zapamatovat úplně cokoliJ. Foer

Škoda toho vydání (svazek vypadá jako průměrná příručka, jakých je na trhu nadbytek - ale kniha taková naštěstí není). Jde o docela slušný publicistický text, který je zábavný, poučný a plný příběhů i zajímavostí o paměti a jejím zkoumání i trénování, ukládání informací v mozku, zapomínání apod. Bratr J. S. Foera to navíc celkem dobře napsal, ale překlad je poněkud podceněn (jak je patrné už z příšerného názvu, který zcela neodpovídá originálu) a hemží se různými neobratnostmi, doslovnostmi a nepřesnostmi. Ale dá se to zkousnout, protože obsah za to stojí - nakonec pořád to není beletrie, u které čtenář podobné lapsy snáší hůř.

18.04.2016


Dívka v pavoučí sítiDívka v pavoučí sítiD. Lagercrantz

Na Larssona to navazuje asi tak ´šikovně´ jako Lars Kepler, jen s výhodou toho, že Lagercrantz může pracovat s postavami, které vymyslel jeho předchůdce. Ten je dokázal stvořit coby dostatečně poutavé a bizarní, ale přitom živoucí. Následovník už jen opakuje jejich typické rysy, ovšem pod jeho taktovkou zůstávají pouze figurkami na šachovnici. Vybírá si sice zajímavá témata (autismus, savantský syndrom, umělá inteligence, singularita), ale pak je ztvárňuje tím nejpovrchnějším způsobem typu: našel jsem si všechny potřebné informace na Wikipedii. Nehledě k tomu, že Balderův objev funguje v příběhu zcela trapně jako MacGuffin. Celý techno thriller je pak v závěru očekávatelně technofobní (Je to velký člověk, zničil svůj největší objev, aby nemohl být zneužit). Autor bere za svůj Larssonův občasný patos (zpravidla však v předchozích dílech průběžně odlehčovaný ironií), jenže zcela neohrabaným, někdy dokonce didaktickým způsobem, který je místy nechtěně vtipný. Navíc se dopouští se školáckých chyb, kdy vševědoucí vypravěč čtenáři přímo říká, co si má o které postavě myslet, místo aby to dynamicky ukazoval, nebo alespoň jen naznačoval popisem chování. Škoda, když už se chtěli přiživit, mohli to aspoň udělat dobře. Nikomu to ale vadit nebude, protože valná většina konzumentů nepřemýšlí (šťastně hltají své Keplery a teď i Lagercrantze), takže prodeje budou - už jsou - závratné a soukolí se povalí dál v duchu hesla Show must go on.

13.09.2015


Příběh služebnicePříběh služebniceM. Atwood

Nejčastějším problémem dystopií je, že jejich sdělení (týkající se problémů současné společnosti a jejich potenciálního zhoršení) bývá poněkud přímočaré. Tady je zmíněná slabina zmírněna zábavným odstupovým trikem v závěru, který upřesňuje i mlží zároveň. A zejména tím, že celý text je napsaný dech beroucím způsobem. Styl autorky sice místy paradoxně oslabuje výpovědní status hrdinky (která vše vypráví pro kazetovou nahrávku, jak se později dozvíme); narátorka, jež touží zejména vylíčit svůj příběh, by se možná nezabývala zemitě svůdnými popisy, např. zahrádky:
"Tulipány jsou červené, u stonku až tmavě rudé; jako kdyby je někdo řízl a teď se v těch místech začínaly hojit."
(nebo)
"Tu a tam jsou vidět žížaly, důkaz plodnosti půdy, jak se polomrtvé zachytily na slunci, pružné a růžové jako rty."
Podobné příměry však obvykle také odrážejí situaci protagonistky i její touhu po starém světě, jehož drobných radostí si dostatečně neužívala, dokud mohla. I když tedy barvitý a bohatě strukturovaný jazyk narušuje iluzi zdánlivého mluveného proudu vědomí (přičemž jeho účelem je rovněž v průběhu čtenáři zatajit, z jaké pozice a jakým způsobem jsou vlastně události podávány), lze mu jen těžko odolat.

01.09.2015


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seF. Backman

Backman je takový velmistr hřejivého lidského příbě-... kýče, že z toho zkrátka trochu chytám růžové osypky a raději bych dala 2**. Zvládá to výborně, ale kdo by měl rád manipulaci, ač celkem šikovně provedenou. Humor střídaný dojetím a světoborným ponaučením, že i ten největší protiva či pablb je lidská bytost, jen poněkud pohřbená pod nánosem komplexů a traumat. You just got to dig deep. Plus donekonečna proklamovaná oslava jinakosti coby výjimečnosti a srdíčka se tetelí... Díky fokalizaci se vševědoucí vypravěč často dívá pohledem (samozřejmě předčasně vyspělé a výrazně inteligentní) malé holky, takže text je vlastně nezávadný i pro odrostlejší děcka, budou ho zbožňovat věční young adults a k tomu sentimentální starší ročníky. Takhle se holt klohní bestseller. Jako pohádka celkem dobrý, ale na tu Lindgrenovou (jejímž skvělým Bratrům Lví srdce autor vzdává hold, ovšem stejně tak i dalším výdobytkům literární a převážně zfilmované popkultury) to stejně nemá.

07.06.2015


NeuromancerNeuromancerW. Gibson

I když jsem četla nový Rauvolfův překlad, stejně na mě působil místy těžkopádně, občas kostrbatě a někdy archaicky. Samozřejmě se jedná o 20 let starou knihu, ale neměla jsem tak docela pocit, že by to byla Gibsonova chyba. Četba ve mě budila spíš chuť nahlédnout do originálu, než touhu pokračovat dál v češtině. Postavy evidentně hovoří poměrně svérázným jazykem, ale snaha o přílišnou kreativitu při jeho převádění vyvolává spíš pocit, že lidé takhle nemluví (a nemluvili a mluvit nebudou, ani ve fantastickém světě). Pro zajímavost srovnání úryvků u uživatele Hellboy. Vzhledem k tomu, že z toho nevychází nijak zvlášť dobře ani Neffova verze (a doufat, že se v dohledné době objeví třetí varianta, je zřejmě marné), asi nelze než doporučit četbu v angličtině.

10.04.2015


CarmillaCarmillaJ. T. S. Le Fanu

Předchůdce Stokera přistupuje k tématu s větší naivitou (danou i povahou vypravěčky) a zejména nižší variabilitou - oproti Viktoriány oblíbené kombinaci několika svědectví, forem a narátorů je Carmilla s jediným zdrojem poněkud chudičká. Ale obrovská škoda, že to nevyšlo v nějakém lépe přeloženém a vkusnějším gotickém vydání. Elektronická varianta sice čtenáře ušetří utrpení fyzického kontaktu s neestetickým svazečkem, nicméně k nastolené atmosféře by se tentokrát lépe hodil papír.

22.03.2015


Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putováníBezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putováníH. Murakami

Tentokrát jsem v hodnocení mírně nespravedlivá, protože nejnovější Murakamiho kniha je rozhodně lepší než jeho sáhodlouhé opusy ´Kronika ptáčka na klíček´ nebo ´1Q84´. Omezenější formát i konflikt zkrátka autorovi svědčí, jelikož má nepopiratelné sklony k bezbřehému grafomanství - na rozsahu necelých 300 stran se ale dají ještě jeho exkurzy do zdánlivě nesouvisejících proudů vědomí a vyprávění považovat za smysluplné vzhledem k celkovému vyznění. Koho už omrzel spisovatelův sklon k patosu a sentimentu (už jenom ty nadbytečné důrazy kurzivou; natož když dojde na sebelítost hlavního hrdiny, která nemá daleko k ufňukanosti protagonisty ´Norského dřeva´), toho však nový román dvakrát nepotěší. Stejně jako se nezavděčí tomu, kdo preferuje jeho bizarnější zápletky čerpající z východních motivů. Text je ale naštěstí alespoň podstatně sevřenější a koherentnější než předchozí česky vydané tituly, aniž by se vzdával obvyklé nedořečenosti a unikavosti.

04.03.2015


Balada o smutné kavárně / SvatebčankaBalada o smutné kavárně / SvatebčankaC. McCullers

Balada o smutné kavárně: 3 - 4*, Svatebčanka: 5*. V druhém případě je působivá především úchvatná práce s dynamikou vyprávění a proměnami perspektivy. Lenivě pozvolné tempo graduje nezvyklým způsobem do jakéhosi "vymizení" ústřední (v očích hlavní hrdinky) události a následné emocionální prázdnoty vyjádřené však zhutněním děje podávaného náhle v retrospektivě, která s sebou nese přídech osudovosti i prchavosti zároveň.

14.02.2015


Ostrov LhářůOstrov LhářůE. Lockhart (pseudonym)

Co si počít s knihou žánru young adult (jíž čtete pracovně), která sice v rámci svého ranku není úplně špatná, ale nevydrží srovnání mimo něj, už vůbec ne stylisticky, ale ani jinak? Kouzla s nevěrohodnou vypravěčkou nejsou zrovna čarovná, když jsou "lháři" už v názvu knihy a odkazují se nejen ke skupince kamarádů, ale k celému pokryteckému rodinnému společenství. Vlastně to celé dost připomíná zápletku průměrného až podprůměrného filmového "hororu" The Uninvited (http://www.csfd.cz/film/234164-nezvana/ ), kterou sice nestojí za to vykrádat, avšak přesto to inspirační loupeží poněkud zavání. Na pubertální cílovou skupinu pak v zahraničí - kde je kniha bestsellerem s nějakým tím oceněním - působí text atmosférou bohatství a idyly starých dobrých časů zajištěné rodinky Sinclairových s temnými podtóny tahanic o peníze a nezřetelné tragédie - trochu jak z videoklipů Lany Del Rey. Přičemž sentimentální love story asi polechtá romantickou strunu spanilomyslných adolescentních čtenářek, leč je ve své cukrkandlovosti téměř nesnesitelná. Odhalení skutečného stavu věcí v závěru pak není ani tak překvapivé, jako spíš trochu zoufalecky nevyhnutelné.

20.01.2015


Evangelium podle JidášeEvangelium podle JidášeS. Mawer

Na tak šťavnaté téma (exkomunikace kněze, který podlehl tělesné lásce a přestal věřit v Boha; nalezení Jidášových svitků popírajících zmrtvýchvstání) je to neuvěřitelně suchý text. Moment či postupný akt prozření nebo naopak zaslepení kontaktu s Bohem vlastně není nijak nastíněn, hlavní hrdina se jen nerozhodně potácí a ani ve své sexuální iniciaci není zrovna aktivní (toho se samozřejmě musí vždy chopit ženy). Když už nějaký zásadní čin vykoná, trpí u toho ztrátou paměti a není si dlouho jist, zda je skutečně jeho původcem (díky čemuž se ovšem fikaně vyhne trestu), ale ani jako nevěrohodný vypravěč není zrovna věrohodně napsaný. Nejzajímavější je na knize nutkavý motiv fyzického důkazu - představa, že by církev poškodil nález reálného Jidášova evangelia, ale jakmile by tento artefakt byl zničen, už by svou ničivou moc neměl, přestože by jeho obsah byl zveřejněn. Teze, že víra, která se dost pravděpodobně zakládá na něčem jiném, než na dokázaných pravdách a teoriích, by padla v prach kvůli další z nich. Který současný křesťan doopravdy vykládá bibli doslova? Což staví dost absurdní základní kámen celého díla, ale možná to něco vypovídá o lidské tendenci podepírat nehmotné a abstraktní ideje něčím hmotným a prokazatelným.

12.11.2014


LongbournLongbournJ. Baker

Naštěstí jde o trochu víc než o čisté parazitování na klasice (a díkybohu lépe napsané než fan fiction), jejíž znalost je ale klíčová pro pochopení "mizanscény" příběhu. Bez ní jde jen o služebnickou love story paradoxně připomínající spíše o půl století pozdější Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, než samotnou Austenovou (ale na své si přijdou třeba i milovníci seriálu "Panství Dowton" navyklí sledování dění "pod schody", které je o poznání činorodější, než dramata probíhající v pohodlí "nad schody", k jehož hladkému chodu je potřeba spousta těžké práce). Zatímco sestry Bennetovy a zejména jejich matka trpí pocitem, že k nim život nebyl fér, neboť je neobdařil řádným dědicem ani pořádným jměním, siroty Peggy a Sára, které jim za levný peníz slouží, nemají opravdu nic. Zřejmě aby šlo o zábavnější hrdinku, obdařila autorka ústřední postavu Sáry výrazně emancipovanější myslí, než je dobově oprávněné (což ale nakonec čtenáři zřejmě ocení víc, než kdyby šlo o pasivní mátohu ve stylu Fanny Priceové z austenovského "Mansfieldského panství"). Naopak překlad se zbytečně vyžívá v obskurních výrazech, které mají svou archaičností pravděpodobně navozovat správně nostalgickou atmosféru (např. přemíra "oznobenin" namísto omrzlin apod.). I přes válečný exkurz nejsou stejně jako u Austenové mužské postavy nijak důkladněji prokreslené, nicméně současná autorka je k nim o dost přísnější, než ta původní (takže se tu vesele - leč stále celkem cudně - smilní, Darcy zůstává poměrně nadutý i po svatbě, pan Bennet má temné tajemství a Wickham je nejen prevít, ale také pedofil :)). Co totiž zůstává, je ekonomické vyznění, v němž jsou zkrátka muži v kontextu doby nesmírně zvýhodněni, přidává se však osten sociální nespravedlnosti, na který neměly hrdinky předlohy v zajetí svého příběhu tendenci ani pomyslet (pokud tedy nepomýšlely na vlastní situaci). Kompozičně je však novější kniha poněkud méně vyvážená než ta, která ji inspirovala.

04.11.2014


Spící městoSpící městoM. Vopěnka

Na takto zkušeného autora (a nakladatele!) zoufale nedomyšlené a naivní. Nápad s uspáním (a - SPOILER!!! - závěrečným zázračným probuzením) všech rodičů je naprosto nevysvětlen, takže příběh postrádá konzistentní fikční svět, v němž by události propojovaly logické vztahy a jejich následky. Můžeme se vymlouvat, že to je pohádka a ne fantasy, ale když se jakoby v reálném světě dějí nějaké nad-přirozené jevy, měl by ostřílený spisovatel nastínit i nějaké odůvodnění - tohle působí, jako by si to vymyslela aktivní prepubertální bloggerka s nepříliš bujnou fantazií. Takzvané dobrodružství nikam nesměřuje, děti během něho nic nevykonají a vše se vyřeší samo, takže postavy klidně mohly zůstat sedět doma (jenže o čem by se pak asi psalo, že). Na zadní straně knihy se Martin Vopěnka hrdě hlásí k tomu, že je otcem 4 dětí, což má asi naznačovat, že ví, o čem píše. Jeho románové děti jsou ale neuvěřitelně naivní a nevinně čisté duše (ačkoli jednomu z nich je už 15) - jako by oblíbená četba dnešních dětí byli stále Karafiátovi Broučci. Přitom třeba "Bertík a čmuchadlo" Petry Soukupové ukazuje, že realističtější pohled na mrňouse se s dětskou četbou nevylučuje. Autorovi bych na noční stolek rovněž doporučila "Pána Much", aby příště dokázal lépe fabulovat o dětech bez dozoru dospělých (vhodná by mohla být také povídka Štěpána Kopřivy "Tajnější než ilumináti, mocnější než zednáři" ze souboru "Holomráz"). Zatímco knížka uvádí doporučený věk "od 11 let", navrhovala bych ji spíš pro čtenáře max. "do 10 let"; starším už by mohla přijít k smíchu. Dvě hvězdičky místo jedné jsou za povedené ilustrace a výtvarné provedení.

20.10.2014


Sex není zadarmoSex není zadarmoC. Brown

Komiks samotný by určitě zasloužil 4*, ať už pro neotřelost tématu, pravděpodobnou upřímnost podání i kontrastně či naopak přiléhavě odosobněné ztvárnění. Ale ta redundantní snaha obhájit svůj postoj v závěrečných poznámkách je demagogická a zjednodušující. Hypotéza není argument. Takže hvězda dolů.

30.09.2014


Poslední LaponecPoslední LaponecO. Truc

Hoodně pomalý rozjezd. Ze začátku působí až tuctově, některé čtenáře, navyklé na v současnosti módní velmi brutální mordy nebo vraždy s dětskými obětmi, může jeden zabitý pastevec a jeden ukradený starobylý buben až trochu nudit. Kniha je dlouho zajímavá zejména popisem prostředí a dějin Laponska, jehož kontext je našinci spíše neznámý, ačkoli fanoušci detektivek se se Sámy potkali třeba už v sérii Asy Larssonové, v Temné vodě Kerstin Ekmanové nebo ve Stallu Stefana Spjuta, ovšem ne v téhle míře. Za polovinou a zejména ve druhé třetině už kniha kromě téhle roviny nabízí i zajímavou zápletku s historickými kořeny. Někoho může překvapit i lehce useknutý konec - jakmile je jasné, co se stalo a kdo je čeho viníkem, autor dál nerozebírá procedurální záležitosti ohledně toho, jak se situace nadále bude řešit a kdo bude jak potrestán apod., prostě už to neprotahuje. Za lokalitu 4*, za žánrové zpracování spíš 3*.

11.09.2014


Evangelium ohněEvangelium ohněM. Faber

Groteska týkající se ani ne tak náboženského fundamentalismu, jako spíš nakladatelského byznysu a s ním spojených praktik v kombinaci s postavou nesebevědomého autora, který je spíš suchým akademikem, než charismatickým vypravěčem. Jeho nejistotu ještě zdůrazňuje původní text objeveného "pátého evangelia", jehož pisatel Malchus je pro mnohé nejen nevhodně doslovný, ale také otravný, co se vlastních problémů týče, a nudný ohledně líčení jakýchkoli událostí. Dohromady to ovšem generuje až překvapivou spoustu legrace, takže se rozhodně jedná o nejzábavnější příspěvek do projektu MÝTY, který se mi zatím dostal do rukou. Je to ale spíš taková hříčka, proto váhám mezi 3 - 4* a je dost možné, že moje hodnocení bude mezi těmito počty nějakou dobu přehopsávat, než se ustálí. Jednoznačné tři hvězdy se mi ale nechce dávat proto, že jimi zpravidla oceňuji průměr či lepší průměr a na to, abych ho do této kategorie řadila, Faber pořád zvládá být zajímavě provokativní (nemluvě o tom, že nadprůměrně výborně píše).

09.07.2014


BillieBillieA. Gavalda

Young adult pro ty, které nebaví navzájem od sebe okopírované více či méně povedené teenage dystopie, ale raději by něco realističtějšího. Anotaci navzdory nejde o lovestory, nýbrž o přetrvávající silné přátelství mezi zakřiknutým středostavovským homosexuálem před coming outem a prostořekou holkou pocházející z nejnižších sociálních vrstev, která celý příběh vypráví s naivní přímočarostí jakoby mluvou ulice (nicméně občas zajímavě přechází do divadelního dialogu, nebo ve chvíli nouze pronáší jakousi "motlitbu" ke hvězdám). Pohádka pro rozhárané puberťáky, která iluzorně předvede drsný svět (chudobu, sociální izolaci, nezájem rodičů, domácí násilí, agresivitu homofobie atd.), aby je následně ukonejšila absurdním happy endem. Zatímco nepravděpodobnost funkčnosti finálního svazku je tu zřejmě záměrná, pařížský společenský vzestup obou outsiderů je už poněkud kýčovitým klišé.

07.07.2014


Dobrodružství milovníka knihDobrodružství milovníka knihC. Lovett

Tři linie, které utváří bestseller: příběh knihy, příběh lásky a příběh dobrodružství (všimněte si, jak jsou tři klíčová slova exploatována již v českém názvu). Příběh knihy (Greenova „Pandosta“) se odehrává od 16. století až do současnosti a týká se samozřejmě Shakespeara – cílové publikum jsou přece bibliofilové či vášniví čtenáři a britského barda zná přece každý. Leč teorie zpochybňující autorství jeho děl zřejmě každý nezná (postavy zabývající se literaturou tu na ně překvapivě reagují šokovaně), takže se tu s nimi seznámí. Příběh lásky vypráví o tom, jak sociofobní ňouma se zájmem o staré tisky získal „princeznu a půl království“. Elegantní a bohatou dívčinu ze záhadných důvodů (které ve svém komentáři tak pěkně vysvětlil Insilvis) upoutal svým obdivným civěním, holka si však následně musela emancipovaně říci o první rande i o první sex, protože chlapec byl tak trochu ostýchavý. A třetí – ovšem ústřední – příběh dobrodružství líčí strasti, s nimiž se antikvář Peter utkává po až příliš brzké smrti své „princezny“, kdy musí pln svých úzkostí a fobií čelit světu sám. Z letargie jej vytrhne objev akvarelu z 19. století, který zobrazuje dívku, jež vypadá jako jeho zesnulá žena. Obrázek jej zavede na stopu knihy, která by mohla konečně rozseknout, zda Shakespearova díla skutečně napsal stradfordský rukavičkář. Obestírá ji však letitá nenávist dvou anglických rodů (narážka zcela zhůvěřilá a nevyužitá), z nichž někdo je pro uchování svého tajemství možná schopen i vraždit! A to by byla náhodička, kdyby hlavní hrdina při svém pátrání nenarazil rovněž na zajímavou dámu, která by jej snad mohla vyvést i z jeho truchlení. Nejen z výše uvedených důvodů je Lovettova kniha takovým „DaVinci Code“ pro „milovníky knih“. Podobnosti s nastíněnými motivy nejsou náhodné, text navíc všechno doslovně vysvětlí a dovede ke šťastnému, nebo alespoň dojemnému konci. Nedej bože, aby nějaká linie zůstala neuzavřená, narážka nedořečená a problematika nevysvětlená… Ty důkladně vyrešeršované historické skutečnosti a jejich fikční souvislosti musí přece správně pochopit úplně všichni, jinak by se to tak pěkně masově neprodávalo.

09.06.2014


Muž jménem OveMuž jménem OveF. Backman

Kniha se možná tváří (zejména v první kapitole) sarkasticky, nicméně autor předkládá naprosto typický hřejivý lidský příběh, v němž se zdánlivě nesympatický starý mizantrop ukáže být osudem vláčeným nešťastníkem s velkým srdcem, jenž se nakonec radostně začlení do původně nenáviděné komunity. Ove jako člověk černobílého vidění se tedy postupně zbaví předsudků vůči cizákům a divným lidem vůbec, neboť jeho nejbližšími se nakonec stane Peršanka či mladý homosexuál. Jeho ukřivděnost, zahořklost a tendenci komandovat své okolí kniha vysvětlí exkurzy do jeho "minulého" života, v němž jedna nespravedlnost stíhala druhou a ve vrchovaté míře postihla nejrůznější neštěstí i jeho milovanou (nyní již mrtvou) manželku – takže ho čtenář i přes jeho idiotské chování přece „musí“ mít rád, chudáka. Vždyť on to ten Ove vlastně myslí dobře... a nakonec se i správně zachová a pomůže všem, kdo to potřebují. Dokonce i tu lásku ke zvířatům si posléze vypěstuje a oblíbí si toho vlezlého kocoura, co mu pořád courá po zahradě. Ještěže je ta nová sousedka z Íránu tak trpělivá a pomůže mu najít cestu zpět do života, že. Román naštěstí zvládá tuhle porci „milé sentimentality“ zabalit do pořádné porce ironie a Backman dokáže výborně charakterizovat typ Oveho osobnosti (určitě sami znáte nějakého nesnesitelného mrzouta, co z nedostatku lepší náplně času pořád buzeruje, protože mu přece jde o princip), aniž by se příliš propadal do karikatury – proto také 3***. Nicméně pod tím vším zkrátka číhá ulepená sladkobolnost happy endu pokapaného slzami až příliš chtěného dojetí.

09.06.2014


TampaTampaA. Nutting

Nadnesené téma efebofilie je marketingově obzvláště dobře prodejné (viz anotace), erotika s ním spojená může působit více lákavě než skandálně a slabost krásné mladé ženy pro nadržené prepubertální hochy je společensky přípustnější než než hebefilie stárnoucích pánů nebo dokonce pedofilní prznění předškolních dětí. Nicméně kniha je spíše v ich-formě psaným portrétem jedné psychopatky, což ji dělá o něco zajímavější, než naznačují nastíněná témata a chladné popisy žhavých sexuálních praktik to zbavuje vzrušivosti (nadšené čtenář-e/ky všech odstínů šedi tedy Tampa zrovna nepotěší). Céleste lidi ve svém okolí používá jako pouhé nástroje k dosažení svých cílů. Potřebuje materiální zajištění - má tedy manžela, jemuž vysoký životní standard občas splácí fyzickým kontaktem, ale jinak je jí lhostejný. Přitahují ji hošíci - je tedy třeba si vybrat vhodný objekt s jasně definovanými vnějšími parametry i vzorci chování (někoho, kdo se nebude chlubit, ani ji nenapráská). Stejným způsobem přistupuje ke každému, koho potká - má dáti, dal. Je schopná promyšlených manipulací, předstírání zájmu a citů, nicméně i rychlé násilné akce, která by mohla zabránit prozrazení jejích činů. Případné odhalení a potrestání je sice riziko, ale na anti-hrdinčině chování nic nezmění (Hannibal Lecter také nepřestane zabíjet, protože už ho jednou chytili). Koncept výpovědi hluboce nesympatické a empatie neschopné hlavní postavy je tudíž podnětný, literární zpracování je však (na to, že je kniha zařazena v edici Světové literatury nakladatelství Odeon) spíše průměrné - na druhou stranu samozřejmě vychází z myšlenkových struktur protagonistky, která celý příběh vypráví. Nosný nápad, ale forma i absence dramatického oblouku způsobují, že jde nakonec o celkem zapomenutelný text. Což je u takto výrazného námětu prostě škoda.

06.06.2014


DědictvíDědictvíN. Shakespeare

Seriózně se tvářící (a vážně se beroucí) příběh je spíš takovou červenou knihovnou pro ufňukané mazánky. Aneb kterak neschopný, sebelítostivý redaktor svépomocných manuálů přišel o snoubenku "zlatokopku" a nečekaně získal pohádkové dědictví zdánlivě zlomyslného milionáře, jež tyto finance upřel vlastní dceři (idealistické ekoložce k tomu). Po několika mravoličných pasážích, jak bohatství kazí charakter, neb udělá z literaturou posedlého snílka nihilistického egocentrika, se nakonec hlavní hrdina zmátoří a začne pátrat po osudech zesnulého donátora. A ejhle, mozná to nebyl škodolibý hajzl, ale naopak šlechetný trpitel, jehož na každém kroku pronásledoval záludný úhlavní nepřítel, který mu jen tak pro legraci zatoužil důsledně zničit život. Konkrétní happy end nemá smysl spoilerovat, ale navzdory rádoby exotickým exkurzům do Arménie, Turecka či Austrálie, je tahle kniha pouze selankovitou pohádkou, jak to navzdory pasivitě zoufale nudného protagonisty všechno dobře (= spravedlnost + peníze + láska) dopadlo.

15.04.2014


PérákPérákP. Stančík

Groteska z tragické doby. Koláž sešitů pokleslého čtiva i atmosféry à la "Adéla ještě nevečeřela" - jen tentokrát z protektorátních časů, s Pérákem místo Nicka Cartera. Podivuhodné vynálezy, tajuplné záhady, alternativní historie, absurdní situace. Zábavná a poutavě ilustrovaná hříčka.

01.04.2014


Z jako ZeldaZ jako ZeldaT. A. Fowler

Poslední kráska jihu, šílená manželka věhlasného amerického spisovatele. Autorka se rozhodla na vztah proslulého páru jazzového věku, s nímž to neslavně dopadlo, podívat pro změnu z pohledu manželky a vyvrátit tak mýtus (šířený třeba Ernestem Hemingwayem, který tu rozhodně není za žádnou kladnou postavu), že právě nenasytná partnerka zničila velký literární talent. Ze Zeldiny subjektivní perspektivy pak nastiňuje vývoj hlavní ženské postavy, který ji nakonec dovedl k nezáviděníhodné situaci. Z pohledné jižanské husičky okouzlené hezkým floutkem z exotického Severu s extravagantním výběrem povolání (považte, spisovatel) vyrůstá v sebejistou newyorskou flapperku a nakonec i v osobnost, která by se svým životem ráda provedla něco smysluplného. Její posedlost baletem však vzhledem k trudnému osobnímu životu začne hraničit s mánií, která ji přivede na pokraj nervového zhroucení. Navzdory meziválečnému uvolňování konvencí se totiž ukazuje, že místo ženy je jen a pouze po boku muže, kde má reprezentovat, poslouchat a zajišťovat zázemí. S manželskou dvojicí čtenář absolvuje peripetie, které inspirovaly Fitzgeraldovy romány jako 'Krásní a prokletí' či 'Velký Gatsby' (bohémský život v New Yorku) nebo 'Něžná je noc' (pobyt na francouzské Riviéře a pozdější Zeldina hospitalizace), aby číši původně sladkého nápoje lásky vypil až do notně hořkého dna. Úzkost jímá především z pasáží, kde léčba schizofrenie znamená pro lékaře i chotě zejména převýchovu individuality ve 'stepfordskou paničku'. Byl F. S. Fitzgerald opravdu alkoholickým tyranem, který promrhal své nadání a nesnesl úspěch blízké osoby? Dnes už je samozřejmě nemožné říci, kdo z Fitzgeraldových zničil koho a jak moc jejich předchozí pýcha podmínila následný pád. Kniha T. A. Fowlerové je především románem zaujímajícím feministické stanovisko a spojující sugestivní líčení s podnětnou úvahou, nakolik měla dnes méně známá Scottova drahá polovička šanci vymanit se z jeho stínu a z osidel mužského světa své doby vůbec.

25.03.2014


Muž z ostrova LewisMuž z ostrova LewisP. May

Stejný koncept jako u první knihy trilogie Lewis "Skála": střídání subjektivních vzpomínkových pasáží v ich formě a "současné" linie v er formě, jen s tím rozdílem, že svou retrospektivu tentokrát nevypráví Fin Macleod, ale zestárlý Tormod Macdonald - otec jeho dávné lásky Marsaili. Což v sobě skrývá docela zajímavý potenciál, protože Tormod trpí zhoršující se stařeckou demencí a neudrží tedy leckdy moč ani myšlenku. Jeho bloudění labyrintem vjemů, pocitů a slov tak přeskakuje po podivných oslích můstcích až k občasné surreálné absurditě. Jenomže Peter May, který prý vycházel z osobních zkušeností s vlastním nemocným otcem, není literární génius, nýbrž jen pilný televizní a knižní řemeslník - nejde tedy do důsledku, ale z chaosu mozkových synapsí se brzo přemístí do přehledně vyprávěných útržků minulosti. Tormodova postava se do nich příhodně noří tak důsledně, že je najednou téměř každou celou "svou" kapitolu vypráví zcela konzistentně a přímočaře. Stejně jako v předchozí knize nemá čtenář dostatek stop, aby mohl záhadu rozlousknout sám a hlavní indicie získá opět až na samotném konci. Díky obdobnému autorskému postupu si ale může snadněji spočítat roli určitých postav a událostí (ani zmínka nepadne nazmar), takže je přece jenom o krok dál než aktivně pátrající Fin, který se po odchodu od policie stává ve snaze pomoci Marsaili i jejich společnému synovi jakýmsi "soukromým detektivem". A podobně jako minule je na próze nakonec nejpůsobivější důsledně popisovaná atmosféra skotských Hebrid - tedy zejména jejich podnebí. Náladu totiž autor navozuje především líčením kvílení silného vichru, plivanců počínajícího deště (toto spojení v knize skutečně nejednou zazní) a přeskupujících se temně modrých mračen, jež zahalují ostrovy do pochmurného přítmí.

10.03.2014


1 2 3 4