nefernefer komentáře u knih

Anotace slibovala, že tato kniha potěší zejména Tomovy skalní fanoušky, z čehož jsem poznala, že už mezi ně nejspíš patřím. Mě totiž potěšila velmi. :-) Kromě skvělých cestopisných črt doslova přetékajících tou úžasnou spoustou metafor a přirovnání, kvůli kterým jeho knihy tak ráda čtu, nabízí i krátké a výstižné úvahy a odpovědi na různé otázky, jako třeba právě na otázku „Jaká je funkce metafory?“. :-) A navíc jsem se tentokrát kromě bezuzdného potěšení z jeho hry se slovy návdavkem dozvěděla i něco o něm samotném. A je mi tím pádem ještě bližší než dřív.

„Naše velké lidské dobrodružství spočívá ve vývoji vědomí. Tenhle život žijeme, abychom si rozšířili duši, osvobodili ducha a rozjasnili mozek.“

A já osobně mám pocit, že to všechno se u mě děje právě při čtení Tomových knih. ;-)

15 06.03.2018

Tohle vůbec není sci-fi, ale velmi uvěřitelný a velmi realisticky vypodobněný nástin toho, co se může skutečně stát, když se lidstvo bude dál chovat, jako by byla Země nezničitelná a její bohatství nevyčerpatelné a když bude neustále vyvíjet nové a nové stále sofistikovanější a destruktivnější zbraně s plošným účinkem, a tím systematicky pracovat na vlastním sebezničení. Vždyť co my víme, co nám už dnes někde ve vesmíru létá nad hlavami.

68 25.02.2018

„Odpovědi, které jsou důležité, se nikdy nenacházejí snadno.“

Když jsem dočetla poslední díl ságy, kterou řadím do úzkého výběru toho nejlepšího, co jsem zatím četla, vzpomněla jsem si na jeden z hitů mého mládí, kdy skupina Mňága a Žďorp zpívala „... i cesta může být cííííl...“. :-)

A přesně tak to je. Konec té předlouhé a naprosto úchvatné cesty není ani překvapivý, ani dechberoucí, ani bůhvíjak bombastický. Je tak nějak úplně přirozený. Bez glorioly vítězství a slavnostních fanfár. Potvrzení prastaré pravdy o věčném koloběhu života. Jak všechny předchozí díly čtenáře udržovaly v napětí a nutily ho ve čtení pokračovat, tak závěrečný díl přinesl do duše kýžený klid. Už netřeba číst dál. Vše bylo řečeno, zodpovězeno. Cíl nebyl vůbec důležitý, důležitá byla cesta za jeho dosažením. A ta byla nádherná. Říkám díky! :-)

21 25.02.2018

Naprostá klasika, která se nikdy neomrzí a toho, kdo má rád poezii, nemůže zklamat.

„Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu − ale v duši věčný máj,
šel vichřicí − však slyšel zpívat kosy,
šel pouští − a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co stojí u dveří a prosí.“

Jak já mu rozumím. :-)

31 07.02.2018

Tenhle díl nemá úplně nejlepší hodnocení, ale jestliže se podíváte pozorně, zjistíte, že většina nespokojených čtenářů jsou muži. :-) Nedivím se jim. Když jsou na 370 stranách neustále nuceni číst o porodních bolestech, asi jim to nic moc neříká a nejspíš je jim to i nepříjemné. Ale když se nad to povznesete, uvidíte, že tenhle díl není o nic horší než ty předchozí. Nenechá vás vydechnout. Světy se prolínají a děj je stále zrychlenější, ani nestíháte sledovat, kde právě jste, kolik těch světů vlastně je a který je ten hlavní? Paprsky praskají a času je tak strašně málo. A navíc to vypadá, že Karmínový král má eso v rukávu. To, které se právě narodilo. A ještě jeden bonus tenhle díl má - tak skvěle a naprosto přirozeně zakomponovat do vlastního díla sám sebe včetně vlastní smrti, to dokáže jen Stephen King. Už kvůli tomu byste si tenhle díl rozhodně neměli nechat ujít. :-)

23 22.01.2018

Moderní poezie je fajn. Pseudointelektuální exhibice už méně. A tahle sbírka se nejdřív tváří jako fajn moderní poezie, a pak se zvrtne v tu exhibici. Takže za mě dvě hvězdy a ta třetí je za to, že inspirovala Paliva k napsání komentáře, který je lepší než celá kniha. ;-)

10 17.01.2018

Když kniha japonského spisovatele začíná hned na první stránce zmínkou o Janáčkově Sinfoniettě, pokračuje shrnutím skladatelova životopisu a končí představou hlavní hrdinky, jak se prochází českou krajinou, tak je jasné, že čecháčkovo srdce se tetelí. Navíc má Murakami dar psát i o obyčejných věcech tak poutavě, že vás nenudí to číst. Nemáte potřebu přeskakovat řádky. Kolikrát jsem si říkala, že jeho líčení přípravy jednotlivých jídel by mohlo docela dobře suplovat kuchařku a že si podle toho zkusím něco uvařit. :-) Nicméně u této knihy mé prvotní nadšení časem trochu ochladlo. Ne že by mě to úplně nebavilo, ale těch nevysvětlených záhad z jiného světa na mě bylo tentokrát trochu moc a tak úplně jsem je nepobrala, a navíc mi tam chyběla ta filozofická rovina, na kterou jsem byla z jeho předchozích knih zvyklá. Četlo se to sice lehce, což o to, ale na konci jsem zjistila, že vůbec nemám chuť se pouštět do dalšího dílu. Že mi stačí ten nedořešený otevřený konec a jak to bylo dál, vědět netoužím.

13 04.01.2018

„Knížky jsou jako zrcadlo. Člověk v nich vidí to, co nosí v sobě.“

Podle anotace jsem čekala fantasy o prolínání dvou světů. Světa knižní fikce a skutečného. Ale čekal mě místo toho romantický příběh tragické osudové lásky až za hrob na pozadí dozvuků občanské a světové války ve Španělsku. Války, která zničila spousty životů a donutila lidi ukázat se v holé syrové podobě svých charakterů. Příběh o tom, že přátelství a láska k bližnímu znamenají tak zásadní hodnoty, že probudí hrdinství v lidech, u kterých by to nikdo nečekal. A také o tom, že nenávist dokáže zatemnit mozek do té míry, že se z člověka stane zrůda. Žádný patos ani dojetí však nečekejte. Ačkoli je to z velké části kniha o smutku a beznaději, slzu neuroníte ani jednu. Je psána velmi civilně, přesto čtivě. A navíc je celé vyprávění umně zahaleno do oparu tajemství s až detektivním nádechem, který vám nedovolí přestat číst, dokud neposbíráte všechny střípky a tu skládačku nesložíte.

„Válka nemá paměť. Nikdo se neodvažuje válku pochopit. A nakonec nezůstane žádný hlas, který by mohl vyprávět o tom, co se stalo. Pak však nastane chvíle, kdy už válku nikdo nepozná a ona se pod jiným jménem a s jinou tváří vrací, aby spolkla, co tu ještě zbylo.“

29 04.01.2018

Vážení, tak tohle je lahůdka. Tak krásnou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Spojení Krchovský&Štorm ani nemohlo dopadnout jinak. Je prostě nádherná. Černá plátěná vazba se stříbrným tiskem, dechberoucí Štormovy linoryty a Krchovského úžasné verše. Je sice pravda, že prakticky ji nejspíš nevyužiji, protože psát do ní by mi přišlo jako svatokrádež, a tím pádem jsem si koupila knihu, která obsahuje 23 básní a 13 ilustrací. Ale stejně to stojí za to a vůbec nelituji. Ta nádherně funerální atmosféra, která je zároveň skrznaskrz prodchnutá životem. Někdy si říkám, že kdyby šel Krchovský na pivo s Burtonem, náramně by si rozuměli. :-)

Kuřivo, prádlo.. a plyšovou opici...
co z toho vyhodit, co ještě koupit si?
Jégry a kulicha! Bude tam zima prej...
a navrch do kufru šampón a intimspray

Aspirin, teploměr... A teď co na cestu?
Černý frak (verze A) plus oblek z azbestu
− můžou být teploty, při kterých nezebe...
tak ještě minimax − pro případ verze B

A co dál...

Zrcátko, fotky dcer, obrázek s rodiči
dopisy od tebe... − Vejdou se, do piči?!
Pití je přednější: placatky do kapes!
A s němou výčitkou zpod stolu kouká pes

...Seznam je u konce, času však ubývá
píšu a škrtám zas, noc co noc u piva
a do děr v paměti cpu si tvou podobu...
Toho je, co si chci s sebou vzít do hrobu!

23 17.12.2017

U téhle série je pro mě nesmírně osvěžující, že jako celek je to sice jeden příběh, ale neustále se mění styl, každý díl je jiný. U každého máte pocit, že čtete jiný žánr. Jeden je fantasy jako vyšitá, další je stříknutý až do sci-fi, pak najednou nevěříte svým očím, ale čtete klasický milostný román, a abychom se nenudili, hop a je tu western. :-) A všechny jsou skvěle napsané. Je pravda, že ve Vlcích se blíž k Věži naši hrdinové moc neposunuli, zato se spousta věcí vyjasnila. I když na druhou stranu další hromada nezodpovězených otázek přibyla. :-) Ale to prolínání různých světů, které jsou si tak podobné a přece tak jiné, znovuobjevení „spojovacích“ dveří ze Tří vyvolených nebo postav z jiných Kingových románů, to mě baví. Sice je z toho nakonec pořádný propletenec, ale pořád to nepůsobí násilně. Nestalo se mi, že bych si řekla „Tak tohle teda už vážně přehnal.“, spíš si připadám jak malé děcko na kouzelnickém představení. Celá natěšená netrpělivě čekám, co zase autor vytáhne z rukávu. :-)

„ ‚Slyšte mě, to žádám. Měli jsme jednoho prezidenta, jmenoval se Kennedy. Zavraždili ho asi třináct let před tím, než jsem sloužil v Jerusalem's lotu...‘
‚Ano,‘ řekla Susannah. ‚Kéž ho Bůh miluje.‘ Otočila se k Rolandovi. ‚Byl to pistolník.‘
Roland zvedl obočí. ‚To říkáš?‘
‚Tak. A říkám pravdu.‘ “

29 06.12.2017

Skvělý příběh. Skvěle napsaný. Slupla jsem ho za jeden večer, protože je to přesně jedna z těch knih, kterou nelze přečíst jinak než na jeden zátah. :o) Tajemná, napínavá, plíživě znepokojující duchařská fantasy, která není přímo hororová, ale lehké mrazení v zádech vyvolat dokáže. A otevřený závěr je dokonalý. Připomínalo mi to Neila Gaimana stříknutého Stephenem Kingem. Milovníkům záhad a tajemna určitě doporučuji. :o)

21 24.11.2017

Je dobře, že se Martin Moudrý nebál a dokončil to, co by jinak nejspíš zůstalo nedokončené. Ačkoli mu muselo být jasné, že se srovnání s Mistrem prostě nemůže vyhnout, přesto do toho šel. Smekám před jeho odvahou. To, co napsal, je víc než dobře srovnatelné. I když Kulhánkovu šťávu to nemá. A to dle mého názoru zejména proto, že svou knihu zcela připravil o erotickou linku příběhu, která je pro Kulhánkovy knihy celkem charakteristická. Nicméně 4 hvězdy si po právu zaslouží, protože jinak je to víc než vydařené, a navíc mu musím udělit bonusové body za "tatrgel". :o)

18 23.11.2017

Kdo nic podobného nezažil na vlastní kůži, tomu ta knížka možná bude připadat přehnaná nebo pro něj bude jen odpočinkovým čtením o těžko pochopitelných nástrahách virtuální lásky. Kdo si něčím podobným sám prošel, tak nemůže jinak než dát pět hvězd. :o) Nicméně i první skupina čtenářů určitě ocení lehkost jazyka a vůbec celkovou hravost a nenásilnost s jakou autor bravurně zvládl napsat knihu, která je celá složená jen z přímé řeči, jeden velký rozhovor bez obecných popisných pasáží. Za sebe jsem ráda, že napsal pokračování. :o)

29 17.11.2017

Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat k téhle knize komentář. Nějak se mi nedařilo posbírat myšlenky, slova, která by vyjádřila, co jsem po jejím přečtení cítila. A pak mi to došlo. Necítila jsem totiž nic. Měla jsem pocit absolutního prázdna, totální absence jakýchkoli emocí. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Hrůznost téhle knihy spočívá v tom, jak obyčejně je napsaná, jak je v ní všechno vlastně úplně normální. Nikomu to, co se děje, nepřijde zrůdné. Je to prostě normální. Hrdinové jsou zcela smířeni se svým osudem a vůbec je nenapadne, že by něco bylo špatně, že by se třeba mohli svému osudu vzepřít. Jako by byli skutečně do jisté míry zbaveni části duše, části emocí, schopnosti uvědomit si cenu své osobnosti, cenu svého života. Berou to, co je čeká, jako své poslání. Připomíná mi to sebevražedné atentátníky a jiné fanatiky s vymytým mozkem, kteří také ztrátu vlastního života považují za něco zcela normálního, s čím se dopředu počítá a nemá smysl o tom diskutovat. To je asi to, co mi na té knize přišlo tak mrazivé, ta totální poslušnost. Hrdinové jsou vcelku sympatičtí, ale mají tak dokonale vymyté mozky tím, jak je jim od dětství opakováno, k čemu jsou stvořeni, že se vůbec nepokusí svůj osud změnit. A vy dočtete a je ve vás úplné prázdno, stejné jako v nich.

37 17.11.2017

Věřím, že tahle knížka se bude líbit spoustě lidí. Zejména Husákovým dětem, mezi které také patřím, a tím pádem na mě ze stránek dýchla lehká nostalgie. :o) Pátrání po vlastních kořenech na základě nádherného obrazu je určitě zajímavý námět. Vzpomínky na dětství a na vysokoškolské roky v Praze v bouřlivých šedesátých letech protkané odkazy na známé osobnosti tehdejší literární, umělecké a vůbec kulturní scény byly také vlastně fajn, ale něco mi tam přece jenom chybělo. To puzení, které vás ke knize neustále vrací, protože chcete vědět, co bude dál. Vlastně jsem se musela do čtení nutit. Motivu pátrání po vlastních kořenech jsem rozuměla velmi dobře, ale proč měl hlavní hrdina v úmyslu ukončit svůj život, jsem úplně nepobrala a konec mi přišel násilně ustřižený. Nicméně nechci nikoho odrazovat, bude lepší, když si každý udělá obrázek sám a třeba se mnou nebude souhlasit. Určitě stojí za přečtení. :o)

11 17.11.2017

"Jeden jediný člověk ti nemůže dát všechno."
"Ale měl by chtít. A neměl by nikdy přestávat pokoušet se o to."

16 07.11.2017

V první pětině ještě dojíždí šílená hádankářská jízda, ale pak nastává další nekonečné putování a Roland cítí, že svým souputníkům dluží mnohá vysvětlení a že ho dohání minulost, se kterou se musí vypořádat. A tak začíná dlouhé předlouhé vyprávění. Jako bychom se rázem ocitli v úplně jiném světě, který je malebnou směsí středověku a Divokého Západu. Jako bychom začali číst jeden z těch klasických velkých milostných románů o skutečné, hluboké, osudové lásce, která nemůže skončit jinak než tragicky. Nevěřila bych, že King dokáže kromě napětí a strachu popsat i lásku tak, že ji cítíte, prožíváte. A hlavně jsem nic takového po přečtení předchozích dílů nečekala. Tohle skutečně snese srovnání s klasiky milostných příběhů. I když je to smutné čtení, protože ačkoli s hrdiny sdílíte jejich štěstí, tak zároveň celou dobu víte, že to nedopadne dobře. Ne nadarmo je tento díl uvozen citací z Romea a Julie. Od samého začátku, kdy se ti dva setkají, je vám jasné, že nemají nejmenší šanci, že se potkali v nesprávný čas, v nesprávné době a že za to krutě zaplatí nejen oni. Přesto je to nádherný příběh, po jehož přečtení budete Rolanda milovat víc než kdy dřív. Tím to však ještě nekončí. Jsme zhruba ve čtyřech pětinách tohoto dílu a před námi je ještě ta poslední, která nás vrátí zpátky k pětici přátel hledajících cestu k Věži. „Pětici přátel,“ ta slova jsou teprve teď skutečná. Teprve teď si všichni uvědomí, čím jeden pro druhého jsou. A to je možná to, co je na tomhle díle nejdůležitější. Co se týče emocí a působení na čtenářovy city, pan King se tentokrát skutečně vyřádil. Jsem vážně zvědavá, co bude dál. :o)

20 06.11.2017

Nemůžu si pomoct, ale komentářům, které Stroncium označují za nejslabší ze všech Kulhánkových knih, nerozumím. Podle mě je naprosto srovnatelné s Cestou krve, a dokonce bych řekla, že lepší. Vážně jsem se bavila. Připadala jsem si jako na kolotoči. Než jsem se stačila nadechnout, všechno bylo jinak, Longinovy hlášky byly opět výborné a autor svůj typický humor tentokrát dovedl ad absurdum. Já jsem spokojená. Podle hodnocení jsem čekala, že to bude trochu slabší, ale dostala jsem plnotučného Kulhánka se vším všudy. :o)

„JOBUGELLA! Nový řasový jogurt s extra velkými kousky tykadel! Mnoho proteinů! Mnoho chutí! Mnoho nevšedních zážitků! Křupavé! Křup křup - zdravý zub! [...] Vaše zažívání se vám odmění - klinicky testováno! Jaký dovnitř, takový ven!“

34 18.10.2017

Příjemná knížka pro holky věkové kategorie 10-13 let. Trochu pohádková, trochu dobrodružná, i těch potíží s láskou tam ždibec je, chvílemi vtipná, chvílemi dojemná, nějaké to poučení do života se tam taky najde, zkrátka za mě dobrý. :o)

12 06.10.2017

Výtvarně i obsahově zdařilá sbírka lidového humoru vycházející z charakteristické vlastnosti Čechů, ze všeho si dělat srandu, i když to žádná sranda dost často není. Je fakt, že „za komárů“ byla často legrace to jediné, co normální lidi udržovalo při zdravém rozumu. Dovolávat se u takové publikace „badatelské serióznosti“ je holý nesmysl. Nejedná se o odbornou literaturu, ale v zásadě opravdu o sbírku anekdot. Za sebe mohu říci, že jsem si zavzpomínala a náramně se pobavila, i když je pravda, že některé vtipy byly hrubšího zrna. Ale tak to prostě je. Košilaté vtipy byly, jsou a budou oblíbenou součástí lidového humoru a bylo by pokrytecké dělat, že tomu tak není.

14 05.10.2017