mosem komentáře u knih

Na počátku byl nápad nesporně dobrý - nabídnout pohled na klasické téma Trójské války z jiného úhlu pohledu. Z pohledu žen. Z pohledu těch, kteří podle klasického povědomí spolu s dětmi válkou nejvíce trpí. Navíc pohled k tématu, které známe buď z těžko stravitelného (v jakémkoliv překladu) podání Homérova, nebo v nějaké zkrácené a převyprávěné podobě (napřiklad Pilař - 1979, nebo Martelli 2002). Nicméně, po přečtení jsem měl pocit, že tahle kniha byla napsána na objednávku feministické ligy (omlouvám se za toto označení, k ženám mám veskrze pozitivní vztah, ale tady to fakt nešlo), kdy ženy jsou utlačované chuderky, zatímco chlapi jsou bezcitní uzurpátoři. Navíc bych spíše očekával, že kniha čtenáře přivede k tomu, aby si přečetli Homérovy verše, tady je znalost Homéra předpokladem pochopení knihy. Takže dá se přečíst, ale tetelit se nadšením prostě nedokážu.

4 09.02.2020

Kdyby tuhle knihu napsal profesionální spisovatel, dal bych určitě o hvězdičku míň. Stejně tak v případě, že by knihu zpracovával profesionální historik. Nicméně je třeba ocenit osobní svědectví, je třeba mít pochopení pro literární i dokumentační nedostatky. Nicméně, z mého pohledu kniha kromě tohoto osobního svědectví obsahuje velké množství "balastu", který je lépe a podrobněji zpracován v jiných knihách. Nechci ji označit za zbytečnou, právě tím svým osobním svědectvím autora má svou hodnotu, ale do značné míry nenaplnila to, co jsem od ní očekával.

3 09.02.2020

Nejsem častým čtenářem historických detektivek, ale pozitivní recenze v tisku, FB, webu...mně přiměly k tomu, si tuhle přečíst. Pocit bych popsal stručně slovy "slaný karamel". Kniha má něco přes 400 stran, podle mne by jí stačilo o třetinu míň. Má čtyři části, z nichž tři první spolu na první pohled nesouvisí, a teprve čtvrtá část je spojuje. Musím uznat, že to spojení je výborné. Nicméně v prvních třech částech na mne bylo poněkud hodně naturalismu, který by snad v některých momentech obstál u povídání markýze de Sade, ale na druhou stranu i ty nejdrsnější scény jsou popisovány kultivovaně, nevulgárně. Tady je asi výrazný vliv překladu. V celkovém pojetí kniha začne relativně brzy odrazovat, máte chuť ji odložit. Ale ve stejném okamžiku vás téměř magicky přitahuje, nedokážete ji odložit. Prostě kontrast chutí - jako slaný karamel. Někomu se nelíbí, jiný právě takový kontrast miluje. Za mne - je to příjemná změna, ale jsou i větší lahůdky.

8 25.01.2020

Tuto verzi, překlad Antonína Přidala jsem četl souběžně s verzí a překladem "Pan Kaplan má třídu rád". I když jsem se dobře bavil u obou verzí, "přidalovská" nad "eisnerovskou" zvítězila o 2 hvězdičky. Jistě, je to do značné míry dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání, pitvoření a komolení, které někdy není snadné ani pochopit. Ve verzi Přidalově pak vidím geniálně zachycená vystoupení studenta jazykové školy, tak jak je známe, a jakými jsme sami mnohdy byli. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.

18 17.01.2020

Tuto verzi, překlad Pavla Eisnera jsem četl souběžně s verzí (a překladem) "Pan Kaplan má stále třídu rád". I když jsem se dobře bavil i na této "eisnerovské" verzi, přece jen verze "přidalovská" zvítězila o 2 hvězdičky. Což je ale spíše dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání a komolení, zatímco ve verzi Přidalově vidím geniálně zachycené vystoupení studenta jazykové školy. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.

Tuhle knihu jsem v době dospívání četl opakovaně. Byla to exotika, dobrodružství, cestování, historie....vše co jsem měl a mám rád. Navíc s převzatými původními francouzskými ilustracemi, půvabnými a srozumitelnými. Příběh jsem nevnímal jako něco nereálného, myslím že jsem byl opakovaně součástí děje, ještě dnes si připomínám pocity, které jsem tenkrát měl. Cestoval a pátral jsem s hrdiny. Pro mne jedna z nejlepších knih Julese Verna. Doufám, že se k ní ještě někdy vrátím.

13 12.12.2019

Když se řekne pan Werich, asi je to záruka kvality. Jednotlivým pohádkám nelze upřít vtip a humor, ani nápaditost. Ale přece jen, jsem už zřejmě ve věku, kdy jediný pocit je příjemný z návratu do dětství. I když si nejsem jist, jestli tehdy jsem právě ten vtip, humor a nápaditost dokázal pochopit. Ale od páně Wericha už dám asi navždy příležitost jiným kouskům ;-)

5 12.12.2019

Ve své době mně tahle kniha hodně upoutala. Ostatně, byla to doba, kdy dobrých knížek bylo na trhu pomálu, a dobrodružných ještě míň. A o knihách pro mládež je asi zbytečné se vůbec zmiňovat. Akční hrdina, dobrodružství, neznámé a nedostupné končiny, absolutní přátelství na život a na smrt, čest a věrnost, odvaha....to vše bylo oceňováno. No, ono je i dnes, jen ti hrdinové jsou asi trošku jiní - medvědobijku nahrazují laserové zbraně, Hatátitlu vesmírný koráb, Divoký západ vesmírné galaxie. Podstata ale zůstává stejná - přenos do jiné dimenze prostorové i časové. Vrátil jsem se ke knížce po několika desítkách let. A i když bude možná mladší generace jiného názoru, já si ji skutečně užil.

7 05.12.2019

Tuhle detektivku jsem četl před mnoha lety, a pamatoval si jen vražedný nástroj. I když dnes tahle detektivka už není asi úplně "in" ani "top", ba dokonce ani "cool" , nedá se jí upřít nadčasovost a půvab. Vylíčením atmosféry anglických blat, které je plastické a působivé. A také dodržením dějové linky, kdy příběh není postaven na nadpřirozených jevech ani na supermoderních technologiích, ale používá to nejzákladnější pro detektivní práci - dedukci. Jistě, pokud by ji někdo podrobil detailní analytické práci, nepochybně by našel nedostatky. Ale tohle není vědecká publikace, ale čtení, jehož základním posláním je pobavit a zaujmout. A to se jí daří - laskavým způsobem, bez šoků, potoků krve a brutality, s anglickou elegancí a gentlemanstvím.

20 05.11.2019

Problematiku války na Balkáně se snažím sledovat z nejrůznějších úhlů pohledu. Protože každý pohled bude, svým způsobem je to logické, jednostranný, zkreslený a subjektivní. Takovým je i tahle kniha. Jakkoliv je to zajímavé nahlédnutí do dění v Sarajevu v době války. O to víc, že je to město, které znám a znám se také s lidmi, kteří z tohoto města pocházejí a v době války zde žili. Nicméně, negativní hodnocení mezinárodních sil v této lokalitě je hodnoceno až příliš negativně, v některých momentech jsem se nedokázal ubránit pocitu až jisté účelovosti. Ale vím, že podezírat z účelovosti autora by nebylo fér - tady jsou pouze popsány jeho pocity, jeho vnímání. To že kniha je psána strohým, dokumentárním stylem mně nepřišlo divné, vzhledem k tomu že autor není spisovatel, to bylo i pochopitelné. Spíše jsem měl po jisté době pocit jistého stereotypu popisu. Takže kniha, která stojí za přečtení, pokud hledáte něco zvláště silného. Ale mé očekávání nenaplnila.

3 30.10.2019

Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.

9 13.10.2019

Povídková kniha, která ukazuje život v Albánii v nedávné minulosti, v období totality. Povídky jsou někdy úsměvné, jindy překvapivé, a mnohdy i šokující. Pro člověka, který pamatuje období před rokem 1989 u nás, nabízí srovnání, ukazuje také, že tahle země byla (a mnohdy ještě je) někde, kde my se nacházeli o 20-30 let dříve. Kniha nabízí 14 povídek. Najdeme zde povídku, která ukazují, čeho je člověk schopen když dostane moc - byť na nejnižším mocenském žebříčku (Sázení stromů). Povídku, ukazující grotesknost doby (Když projížděl Chruščov naší vesnicí). Také povídku představující do absurdna dovedenou manipulaci s člověkem (Kamenné slogany). Ale jsou zde i povídky, které nám představují těžký život v tehdejší Albánii na těch nejprostších momentech ( povídka Matka, nebo povídka Nemilosrdný boj o sledování televize). Kromě toho zde ale nejdeme povídky které jsou pohlazením (Staří manželé), nebo jsou hořce úsměvné (Těžký rok). I když tahle kniha nepatří mezi mé balkánské TOP, její čtení bylo příjemné a k přečtení ji lze jen doporučit.

4 17.09.2019

Možná je chybou, že jsem tento příběh četl bezprostředně pro přečtení knihy Krvavý duben. Možná to ale bylo výhodou, protože "Kanun" a "besa" pro mne nebyly jen prázdné pojmy, které tady nejsou nijak vysvětleny. Možná podvědomě jsem ale měl pocit, že by měla být kniha něčím podobným - námětem, stylem vyprávění, poselstvím..... Ne tahle kniha je jiná. Baladický příběh, vycházející z vyprávění předávaných ústně je naprosto odlišný. Nemohl jsem se ubránit srovnávání s Ishigurou. Také jeho knihy jsou každá jiná. Příběh ve kterém jsem nacházel prvky albánské bojovnosti - souboj s mocí, náboženstvím, i se sebou samotným. Kniha na mne působila zvláštně - na začátku jsem měl pocit, že mně nebude bavit....v polovině jsem jí přicházel na chuť....a na konci mně bylo líto, že končí. A já začínám pátrání po dalších příbězích od Kadareho.

4 07.09.2019

Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život.
Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve....
I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii.
Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry.....
Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky.
Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....".
Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny.
Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné".
Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu".
Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky".
Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.

14 25.08.2019

Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí.
Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají.
Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat.
O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.

14 15.08.2019

Nevím, proč je tahle kniha zařazována jako "román pro ženy" - neřeší typicky ženské téma, do romantického příběhu má daleko.....přemýšlím, jaké speciální kritéria vlastně román pro ženy musí podle těch, kteří kategorie knih vymýšlejí splňovat. Kniha je to rozhodně čtivá, příběh je to silný. Moc silný. Nicméně, poněkud mně vadilo, že poměrně brzy jsem věděl, co stojí za zvláštností Sáry, i když jsem očekával poněkud jiné řešení ve vztahu k otci. Na druhou stranu jsem byl rád, že kniha nekončí formou "ženského románu" tedy sladkým, pozitivním závěrem.

13 20.07.2019

Zvláštní kniha. Svojí strukturou, kdy každá následující kapitola plynule navazuje na text kapitoly předchozí. Kdy dva, a vlastně mnohem víc dílčích příběhů, začínajících v různých časových rovinách, vytvoří jeden celek, jako řeka z různě dlouhých přítoků vytvoří jeden tok, který se po čase vnoří do moře, a od této chvíle není zřetelný. Tak na konci příběhů je otazník, ve kterém se ztrácí další osud. Není odpověď, není řešení. Nebo naopak - je několik možných řešení, a každé z nich může být tím správným, nebo naopak špatným. Svatopluka můžeme litovat jako postiženého životem nebo nenávidět jako sobce, jeho matku jako odstrčenou chudinku nebo naopak jako ženu která sklidila žeň kterou sama zasela svým chováním. Bohdanu lze vidět jako trpící dceru nebo tu, která si toto utrpění šlechtí. Běla může působit sympaticky svojí schopností přijímat nálady Svatopluka, nebo nesympaticky kdy si užila hezkých let s Bohdanou a pak se rozhodla pro vlastní život. I když to možná bude znít paradoxně, snad nejvíc jsem rozuměl Blance - žila život, který jí byl umožněn. Přijala řešení které se nabízelo a neunesla odpovědnost, což ale bylo přiměřené jejímu věku. A ve svém dalším životě jistě nesla kříž, který jí byl takto naložen - ať již ztrátou kontaktů, ztrátou jistoty, ale jistě i vzpomínkami na to "co bylo". Kniha je napínavá a čtivá, emoce nejsou neuvěřitelné, ale současně dávají dostatek prostoru pro otázku - bylo by toto vůbec možné? Nepochybně kniha, kterou stojí za to si přečíst.

23 07.07.2019

Útlá knížka, která patřila do povinné četby v době mého středoškolského studia, a i dnes - po téměř 40 letech do tohoto zlatého fondu patří stále. Upřímně hlavně díky svému malému rozsahu. Nicméně, je to škoda, protože kniha má stále co říci.....pamatuji si na ni dodnes. Shodou okolností Městské divadlo Zlín uvádí muzikálovou verzi této novely. A po jejím shlédnutí jsem věděl, že si knihu přečtu znovu. Muzikálové provedení bylo opravdu skvělé. Hezké písničky, zajímavá scéna a skvělá choreografie. I když muzikál, žádné odlehčené provedení, za návštěvu představení určitě stojí. Na taková provedení by měly chodit školy, aby studenti viděli, že i klasika může být zajímavá, že i její divadelní zpracování může působit zajímavě. Za mne jedno z mála představení, která si potlesk ve stoje rozhodně zasloužila.

12 29.05.2019

Krátké příběhy, které se podle mne vtipností nacházení mezi "Povídkami...." K. Čapka a humorem M. Horníčka. Humor postavený na představivosti čtenáře, humor který není postavený na schopnosti ztrapnit či urazit jiného či jeho slabou stránku. Humor který nemá zapotřebí nějakou formu literární "klaky", abychom pochopili vtipnost textu. Příběhy, které na rozdíl od jeho jiných knih nevyžadují souběžné studium další literatury, znalost historického kontextu, filozofie a náboženství, takže jsou spíše oddechovým čtením. Příběhy pocházejí z dlouhého Ecova sloupkařkého období, a na mne působí svěžím a osvěžujícím dojmem. Není v nich ještě patrná unylost, kterou jsem nacházel v jeho posledních románech, zejména v Posledním čísle, ale už i v Pražském hřbitově. Knížka, kterou jsem si skutečně užil, pro mne bude Eco navždy spisovatel, patřící mezi TOP 10.

Tuhle knihu nelze přečíst. Tu je třeba číst po kouscích. Po kapitolách, oddílech, odstavcích, větách. Tak jako nelze poznat přírodu, ale je třeba ji poznávat. Stromy, zvířata, rostliny, kameny... Přemýšlel jsem, jestli je na této knize dominantní příběh nebo popis přírody. U mne zvítězila příroda - podobných příběhů lze najít víc, ale tento popis je jedinečný. Možná by někdo vzdělanější našel v próze kterou je napsána, básnický přístup, poezii. Je silná, ale současně jemná. Je relativně tenká, ale vydrží dlouho. Je vydána před mnoha léty, ale promlouvá i dnes. Několikrát jsem ji odložil, ale zvláštním způsobem "nutí" k návratu. Ale nemohu ji označit slovem krásná. Je zvláštní, poutavá, mystická, poetická....ale slovu krásná bych se asi vyhnut. Ale možná někdo jiný..........

6 19.05.2019