Když projížděl Chruščov naší vesnicí
Ylljet Aliçka
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/270176/mid_kdyz-projizdel-chruscov-nasi-vesnic-7QC-270176.jpg
4
11
7
Povídky albánského spisovatele, diplomata a pedagoga Ylljeta Aliçky nás přivádějí do země, o jejíchž reáliích u nás panuje stále velmi slabé povědomí. Výrazně to platí o albánské literatuře, která se v českých překladech vyskytuje jen zcela ojediněle. Vedle světově proslulého literáta, Ismaila Kadareho, se tak Ylljet Aliçka stává teprve druhým žijícím albánským spisovatelem, jehož tvorba se českým čtenářům zpřístupňuje. Čím si Aliçka tuto pozornost zasluhuje? Jeho povídky poutavou formou poodkrývají každodenní realitu života v Albánii v době komunismu a také v prvním desetiletí po jeho pádu. Autor přitom v jejich sepsání vycházel převážně z vlastních životních zkušeností, což cizincům dovoluje lépe pochopit syrovost, absurditu a krutost života v zemi, jež ve druhé polovině minulého století prošla specifickým historickým vývojem stěží srovnatelným s jinou evropskou zemí. S ohledem na kontext Aliçkových povídek je žádoucí si tento vývoj v krátkosti připomenout.... celý text
Přidat komentář
Povídková kniha, která ukazuje život v Albánii v nedávné minulosti, v období totality. Povídky jsou někdy úsměvné, jindy překvapivé, a mnohdy i šokující. Pro člověka, který pamatuje období před rokem 1989 u nás, nabízí srovnání, ukazuje také, že tahle země byla (a mnohdy ještě je) někde, kde my se nacházeli o 20-30 let dříve. Kniha nabízí 14 povídek. Najdeme zde povídku, která ukazují, čeho je člověk schopen když dostane moc - byť na nejnižším mocenském žebříčku (Sázení stromů). Povídku, ukazující grotesknost doby (Když projížděl Chruščov naší vesnicí). Také povídku představující do absurdna dovedenou manipulaci s člověkem (Kamenné slogany). Ale jsou zde i povídky, které nám představují těžký život v tehdejší Albánii na těch nejprostších momentech ( povídka Matka, nebo povídka Nemilosrdný boj o sledování televize). Kromě toho zde ale nejdeme povídky které jsou pohlazením (Staří manželé), nebo jsou hořce úsměvné (Těžký rok). I když tahle kniha nepatří mezi mé balkánské TOP, její čtení bylo příjemné a k přečtení ji lze jen doporučit.
Do Albánie ráda jezdím, albánský lid patří k naší rodině a proto jsem si řekla, že chci něco přečíst od jejich autora. Musím říct, že je to velmi povedená kniha a když jsem ji četla tak, jelikož vím jaké jsou povahy tak to plně vystihuje... Je to originální národ, který má svou vlastní povahu a navíc na kterou jsou strašně pyšní... Opravdu jsem nevěděla, že to tam bylo tak kruté, to mi je docela líto, přitom ta dovolená u toho moře ve Vloře je stokrát lepší tam než v nějaký Itálii nebo Chorvatsku... Mají krásné moře, krásné hory a jejich povaha je dobrosrdečná ale na druhou stranu se tam najdou dosti horkokrevní lidé jak psal autor ale prostě je to jejich povaha a tečka... Moc mě pobavil Odborník a Těžký rok, a moc hezké bylo o těch starých manželech, jinak jejich svatby jsou fakt na dlouho a dosti honosné... Za mě palec nahoru!
Příjemné překvapení, které mohu jedině doporučit. Alickovy povídky jsou sice krátké a souhlasím, že místy jsem postrádal jakési zakončení, ale tak tomu v životě chodí. Byl jsem kupříkladu zvědavý, jestli někdo dá konečně učiteli Sabafovi co proto, ale ve skutečnosti holt mnoho lidí do našich životů vstoupí, negativně či pozitivně ho ovlivní, a potom zase rychle zmizí, aniž bychom se dozvěděli, jak to s ním dopadlo.
Velice oceňuji zejména povídky z učitelského prostředí (především Kamenné slogany) - zde se totiž ukazuje na vyprázdněnost jazyka v komunistickém režimu a jeho omezení na prázdná hesla, která už nikdo buďto nechápe, nebo je nikdo nebere vážně.
Kniha představuje zajímavý náhled do albánské historie, o které v našem prostředí víme jenom velice málo.
Vyrůstala jsem za normalizace, Albánii jsem navštívila 2x. O této zemi se dlouhá léta nehovořilo, ve škole jsme se o ni neučili. Proto vítám každou knihu, která se Albánie týká. Autor, Illjet Alicka, si jistě prožil těžký život, jako mnoho jiných jeho spoluobčanů. Zvláště inteligence. V jeho povídkách si připomeneme vládu komunistického diktátora Hodži, která nám nebude neznáma.
Je to nedávno, co jsme tento teror zažili.Proto jsme povinni tyto povídky, knihy , které zachycují tuto dobu , číst.
Nie som si istý, či sa dá zrovnávať Hoxhov režim v Albánsku s našim socíkom, v každom prípade Aliçka vo svojej knihe ukazuje to, na čo sa pri spomienkach na minulý režim často zabúda. Že tá (vlastne akákoľvek) totalita nie je vôbec žiadna trpko úsmevná nostalgická spomienka. A že to rozhodne nie sú ani žiadne „istoty“. Ukazuje nepochopiteľnú každodennú realitu, kde nestačí odpovedať na otázky správne, realitu, kde existujú otázky, ktoré keď Vám položia, už ani odpovedať nemusíte. Otázky, na ktoré neexistuje správna odpoveď, pričom iba táto neexistujúca správna odpoveď Vás môže zachrániť pred krutým postihom.
Život, kde človek skončí v lágri za čítanie kníh. Kde svoj voľný čas musí venovať budovateľskému sloganu, ktorý z kameňov vlastnoručne postaví v prudkom svahu. A stále sa o neho starať – bieliť vápnom, odmetať listy a blato. A keď sa niekomu bude zdať, že starostlivosť o slogan nie je dostatočne náruživá, zodpovedná osoba končí tam, kde nezodpovedný čitateľ. Život v ktorom rozhoduje Váš pôvod a činy aj vzdialených členov Vašej rodiny. Chcete si pozrieť futbal v televízore, ktorý takmer nikto nevlastní, alebo sa odviesť autobusom, na ktorý nie sú lístky? Veľa šťastia.
V zbierke je ešte i pár pre mňa veľmi zaujímavých poviedok z obdobia „anarchie“ 90.tych rokov, keď sa zmenili vodcovia, rétorika, otvorili sa hranice a televízne stanice, ale život v Albánsku nebol o nič znesiteľnejší.
Jednotlivým poviedkam žiaľ často chýbala pointa, hoci boli veľmi zaujímavé i tak. Pripadali mi hodnotné skôr z informačného, ako z literárneho hľadiska. Je to možno trochu škoda, ale aj napriek strohému a jednoduchému štýlu sa Když projížděl Chruščov naší vesnicí prečítať rozhodne oplatí.
Přečtete-li první řádky povídkového souboru Když projížděl Chruščov naší vesnicí, dýchne na vás tradice anglo-americké literatury. Stejně jako Hemingway, i Aliҫka ve svých povídkách akcentuje dialog, úsečnost a racionalitu vítězící nad emocí. Forma balancuje na hraně deníkových záznamů a reportáže, povídkám chybí silnější pointa, psychologie postav je potlačena jejich zdánlivou absurditou.
O to víc je však Aliҫkova próza autentičtější a syrovější. Místo vyšperkované beletrie vidíme útržky z dějin albánského stalinismu, z nichž si pomalu skládáme mozaiku tehdejší doby.
Více v mé recenzi na lacultura.cz
Když projížděl Chruščov naší vesnicí
Nejsem úplně povídkový typ, ale tahle tenounká knížka mi docela sedla. Čtení plynulo rychle, čišela z něj absurdita a marnost, snad charakteristická pro Albánii té doby. Kromě titulní povídky mě nejvíc zaujaly "Kamenné slogany" pojednávající o naprosté vyprázdněnosti nejen ideologického jazyka, ale i celé ideologie.