Pan Kaplan má stále třídu rád

Tahle kniha je za mě ta úplně nejvtipnější knížka, kterou jsem kdy četla. Možná je to proto, že jsem češtinář. A možná ji oceňuju o to víc, že si dovedu představit, jak strašně těžké muselo být ji přeložit, najít příhodné české ekvivalenty... Rozhodně se chystám i na divadelní představení, které jsem zatím bohužel neviděla.

Diky provedeni CRo jsem se dostala ke knizce, po ktere bych normalne nesahla. A bylo to fajn, rozhodne prekladatel odvedl vynikajici praci, slovni hricky byly vyborne. Skoda jen, ze vtipnost byla tak nevyvazena. Velmi vtipne pasaze se stridaly s celkem nudnymi useky. Ty vtipne rozhodne staly za to, jsem si zivot zase o par minut prodlouzila.

Vím, že tady jdu s nízkým hodnocením proti většině, ale já ten humor prostě nenašel. Dal jsem 80 stran a čekal, že se děj někam posune, rozjede, ale bylo to furt dokola. Krátké povídky o tom, jak se parta imigrantů učí anglicky a jaké při tom dělají chyby. Knížku jsem zavřel v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že mám chuť všem ublížit, včetně profesora. Netuším, jestli by na mě originál působil stejně, protože překladatel vlastně napsal novou knížku pro českého čtenáře, ale naštěstí už se to nikdy nedozvím. Jedna hvězda za občasné pousmání.

Knížka byla původně psaná jako povídky, a myslím si, že to je formát, který se k obsahu hodí lépe. Knížka stojí na popisu chyb ve výslovnosti a gramatice žáků/cizinců večerní školy. "Omáčka" je psaná docela humorně ("kopce jeho pokroků vypadaly vedle velehor jeho omylů jako krtince"), a líbí se mi i "hra se slovy" ("do sadu" vs. "dozadu", nebo "poděšení na mé straně"). Něco takového jsem od knihy očekávala, ale takových slovních hříček je v knize velmi málo. Naprostá většina textu je založena spíše na psaném "šišlání" ("pamprésor, já dnes věnuju takovou péču, že budete čekápnutej", "vášení milovníci krásnýho slofa"). Takové chyby a komolení slov po nějaké době začne být nudné, možná i nepříjemné, pro mě rozhodně nebylo zábavné.
Překlad z logiky věci nemůže být "překladem", ale spíš námětem na "českou verzi", a ta se v mnoha ohledech povedla. Za mě jen původní překlad pana Eisnera (rok 1946) mohl být "modernizován" o trochu více. Musela jsem si např. hledat, co znamená "zanyla" nebo "kaceřovat", a různá použití spojení "páně Kaplanův" mi vyloženě rvala uši.
Knížky o jazyce a zajímavostech s ním spojených mě baví (např. knížka O češtině s Karlem Olivou).
Od této knihy jsem ale z popisu a některých recenzí tady čekala mnohem víc.
Zatím jsem se prokousala prvním dílem. Zůstane dlouho rozečtená - občas si přečtu pár stránek, zatímco budu číst jiné knihy.

Poslechnuto na Můjrozhlas a s chutí jsem se nasmála...

Geniální kniha se stejně geniálním překladem. Čtu jí opakovaně, co pár let a vždy mám záchvaty smíchu.

U toho se nejde nesmát nahlas. Až mi telky slzy. Hyman Kaplan je úžasný žák a pamprésor má svatou trpělivost. Skvělá kniha na pobavení a uvolnění z dnešní stresové doby.

Pan Kaplan je sázka na jistotu, vždycky znovu pobaví, četla jsem už opakovaně a pokaždé se nahlas směju.

Poslouchala jsem audioknihu a bylo to skvělé. Moc jsem se nasmála.

Tohle je láska na celý život. Zaručený zdroj pobavení a lingvistická hravost, která neomrzí. Vracím se do vod večerní školy pravidelně a ráda.

Nevěděla jsem, do čeho jdu, myslela jsem si, že to bude něco na způsob Mikulášových patálií. :-) Ovšem toto mi téměř vyrazilo dech, po dlouhé době kniha, u které jsem se smála nahlas. Neskutečně obdivuji překladatele, de facto on tu knihu znova napsal. Prostě jazyková nádhera. :-)

Kniha Pan Kaplan má stále třídu rád autora Leo Rostena v překladu Antonína Přidala je dílo stále vyvolávající právem emoce. Anekdotické kapitoly na sebe navazují jen velice volně a v žádném případě mezi nimi nehledejte příběh v tom pojetí, v jakém jej vidíte v jiných knihách. Střetnutí přistěhovalce Hymana Kaplana a dobráckého profesora Parkhilla ve večerní škole pro dospělé jsou souborem jazykových zvláštností a možností jejich prznění. To vše rámuje křik zbytku třídy, soudící Kaplana za jeho svět vlastních jazykových pravidel. Kniha je unikátní právě svým zaměřením na jazykové jevy a absurdity vyplývající z ohýbání pravidel, kterými se řídí. Kniha se stala celosvětovým fenoménem, a i dnes nese poselství pro své čtenáře. Stačí jen vstoupit do třídy profesora Parkhilla.

Je jasný, že co funkuje v anglištině, nemůše funkovat v šeštině a nakopat, takže je jásný, že plný počet hvězd patří stejnou měrou jak autorovi, tak Překladateli. Nasprosto kenyjální! Mimochodem, knihu jsem teď četla podruhé, své poprvé jsem si odbyla před víc jak dvaceti lety, takže mě upřímně překvapilo, kolik páně Kaplanových perel používám v běžné mluvě, aniž bych si uvědomovala, kde jsem k nim xakru přišla.

Velmi dobře napsaná kniha o večerní jazykové škole pro dospělé, kde sledujeme skupinku nově přistěhovalých emigrantů do USA, mezi nimiž vyniká především pan Hyman Kaplan. Ten má potřebu být za všech okolností šprtem, ale nedaří se mu to, protože neovládá taje jazyka své nové země.

Pan Kaplan a jeho spolužáci navštěvují večerní přípravnou školu pro dospělé, jejichž vyučujícím je profesor Parkhill. Jedná se o lidi, kteří se přistěhovali do USA a aby získali občanství této země, musí absolvovat tuto školu. Profesor Parkhill má mnoho trpělivosti – učí studenty nejen gramatiku, pravopis, synonyma, homonyma či idiomy, ale také psaní osobní a obchodní korespondence a vypráví jim o dějinách USA. Do výuky zařazuje volné diskuse, aby studenti mohli klást otázky, a inspiruje se příručkou Jazykové výuky cizinců od Plauta a Samishe, která zdůrazňuje důležitost humoru, postupného dávkování látky a hlavně trpělivosti.

Trpělivost však dostává zabrat především kvůli panu Kaplanovi – boubelatému muži s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima. Jeho snaživost je obdivuhodná – poctivě plní domácí úkoly, nevynechá žádnou lekci, ale jakmile se pokusí angličtinu aplikovat, vždy ji zkomolí do takové podoby, že profesorovi vstávají vlasy na hlavě. Navíc se vždy podepisuje H*Y*M*A*N* K*A*P*L*A*N, jako by tím chtěl zdůraznit svou jedinečnost. Někteří spolužáci ho obdivují, jiní by ho nejraději uškrtili.

Ze začátku kniha působí skvěle – neustálé přeřeky a jazykové chyby jsou vtipné a překladatel si zaslouží uznání za to, jak úskalí angličtiny dokázal přetavit do češtiny. Postupně ale humor začíná být repetitivní a to, co na začátku pobavilo, v pozdějších kapitolách už působí jako rutina. Ačkoliv je Kaplanova logika komolení angličtiny zábavná a jeho nadšení obdivuhodné, časem se jeho humor stává poněkud předvídatelným. Přesto kniha nabízí zajímavý vhled do procesu jazykového vzdělávání přistěhovalců a ukazuje, jak náročná může být práce učitele. Profesor Parkhill je v tomto směru skutečně obdivuhodný, i když se občas zdá, že Kaplanova energie je pro něj spíše trestem než požehnáním.

"Profesor Parkhill se nebyl jist, zda se s idiomy přece jen trošičku neukvapil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Neřekl sám Aristoteles, že idiomy jsou přímo základem stylu? Dobrý styl - přiznal si smutně pedagog - je sice pro začátečnickou třídu hudbou daleké budoucnosti, nicméně idiomatické obraty, vazby, rčení, úsloví jsou nezbytností bezprostřední a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

3 VĚTY A IDIOTY
Napsal
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

1. On je požahanej.
2. Musíme to prohlítnout v kukuletu.
3. Račte se pověsit na chodbě."

O knize jsem se dozvěděl díky audioverzi Českého rozhlasu. Pustil jsem se ale do klasické četby... Příběhy ze třídy večerní školy, do níž dochází pan Kaplan, jsou skvělou situační komedií. Jedná se o skvěle využitý námět. Jakkoli jsou lingvistické hrátky skvělé a mnohdy velmi vtipné, tak je nutno v tomto případě podotknout, že se z logiky věci nemůže jednat pouze o překlady. Oba překladatelé jak první, tak druhé knihy, jež vyšly v jednom svazku, museli při své práci v podstatě napsat úplně nové knihy jen s využitím existujících kulis školy v New Yorku. Vytvořit takto propracované dílo využívající odkazy do tolika jazyků i si hrající s často zapomenutými rody a tvary českých slov, muselo být nesmírně náročné. Oba překladatelé se toho ale zhostili naprosto bravurně! Nutno ale podotknout, že co do komické stránky, je hra s jazykem u druhé knihy více propracovaná než v prvním případě. Jelikož je mezi oběma knihami ale dost velký časový rozestup, tak to může být způsobeno právě i "překladem" v jiné době s jinou mírou přijímání dvojsmyslných žertů, jelikož druhá kniha se občas lehce dotýká již té pomyslné hrany. Nikdy ji ale nepřekročí, a přes všechnu nápaditost pevně drží mantinely slušné zábavy na svém místě. Bylo to skvělé čtení, a celou dobu jsem byl v úžasu, jaké skvělé jazykové kreace je možné zkonstruovat. Smekám! PS: Vůbec nevím, zda pana Kaplana miluji, nebo nesnáším...

Audio ČRo: Nevím, zda píši o této nebo první knize. Nicméně dílo o Kaplanovi je vskutku zajímavé. Humor dokáže být ošemetný, ale zde musím říct, že i když se zdálo, že se jde do krajností, nikdy nebyly nesnesitelné. Což je vzácné. Rozhodně zde byl nejeden moment, kdy jsem se strašně bavil.

Jak už napsali jiní: Klobouk dolů před překladatelem. Nebýt jeho brilantního překladu, kniha by rozhodně neměla tak vysoké hodnocení.

Fascinující český překlad, který je prakticky nejen napsáním úplně nové knihy, ale ještě o to těžší, že rekonstruuje anglický originál v unikátní oslavě českého jazyka. Už samo o sobě říká mnohé to, že na konkurenčním Goodreads jsou čtyři české edice a jen tři anglické. V počtu hodnocení ty české navíc velmi výrazně dominují. (Psáno v roce 2019, ale i v roce 2024 to platí, i když v jiných počtech.)

Takto, převedení příběhů přistěhovalců do Ameriky (v originálu ještě ve třicátých letech), kteří se svým vlastním způsobem učí angličtinu, přitom ji ohýbají až k prasknutí a tvoří tak jazykové hříčky, jejichž pointa často vychází až na konci kapitoly, je dílo mistrovské a nepochopitelné s ohledem na množství nutných změn v textu i jeho významu. A onu jazykovou část pak velmi zajímavě doplňují reálie dob dávno minulých, kdy byly Spojené státy americké ještě dočista jiným státem.

...bohužel, po několika kapitolách se text stává velmi repetitivní a zábavnost ze začátku neustále rozechvívající bránici smíchem už jen mírně zvedá koutek úst. Stačí necelá půlka a už víte, o čem je zbytek.