Mišulenka komentáře u knih

Geniální nápad. Výborná koncepce. A tím bohužel končím.
Příběh začal velice slibně. Hltala jsem každou stránku, každé slovo, věřila jsem v inteligentní závěr, který ovšem nepřišel. Stručné a vzhledem k průběhu dost jednoduché zakončení, žádná "klasická Lutzova pecka". Škoda.

S politováním hodnotím třemi hvězdičkami. A to nejen kvůli zklamání ze závěru, ale i pro ten příšerný rodinný patos o geniální znovuobjevené dceři.

Ach jo, Johne, obávám se, že procházíš stejnou selfvykradačskou krizí jako Dan Brown. Mám strach ze všech těch gradujících brutalit, protože působí dojmem náhrady za ukrytý smysl pro konzumentské čtenáře. Asi si dám na čas zase odfuk...

2 13.11.2014

Nebudu se zbytečně rozepisovat. Pro mě to byla přínosná kniha. Ne příběhem, ale fakty. Věřím, že lidem, kteří se léčí s psychickými potížemi, může dodat trošku energie do unavených cév, že to prostě nějak jde...

2 30.10.2014

Jednoho podzimního večera jsem si vzala jednu smutnou knížku a sedla si s ní do jednoho pohodlného křesla. Zvedla jsem se z něj párkrát kvůli místu, kam i císař pán chodil sám, párkrát kvůli králíčkům, protože lezli, kam neměli, a pak terminálně, když jsem se přesouvala do lože manželského, kde jsem pokračovala ve čtení. Kdybych chtěla být patetická, řeknu, že jsem se nezvedla, dokud jsem knihu nedočetla, ale nebyla by to pravda, ačkoliv jsem ji zhltla za pár hodin.

Příběh mi připomínal ostrý střep, který se mi zapíchl do srdíčka, přesně do rány rozhojené už dlouhých 11 let a pořádně ji rozkrvácel. Bylo to pro mě věru těžké čtivo. Zvlášť pro to staré a unavené srdíčko. Tak moc jsem u knížky nikdy nebrečela.
Happy end jsem nečekala, zajímal mě background. A i když to bylo tak moc bolestivý, chtěla jsem to prostě znát. A nepřišlo mi to až tak teenagerovské, jak se tu objevuje v komentářích...
Nevím, co posloužilo autorovi jako podklad, ale věřím tomu, že i takhle mladí lidé můžou psychicky vyzrát na tu úroveň, v jaké se nám představují v tomto příběhu.
Film ani nepotřebuju vidět, bojím se, že by mi zkazil prvotní dojem (jako se to stalo u Colette: Dívky z Antverp).

Takže na závěr chci říct jediné - Děkuju, že je moje rodina zdravá!

A nedá mi to a musím sem vložit kratičkou citaci.

...Velkou část života jsem strávila snahou nebrečet před lidmi, kteří mě milují, a tak jsem věděla, co Augustus dělá. To zatnete zuby. Podíváte se nahoru. Říkáte si, že když vás ten druhý uvidí plakat, bude ho to bolet a vy budete v jeho životě představovat jen smutek, ale nechcete být jen smutkem, a tak nechcete brečet. Tohle všechno si říkáte a koukáte přitom na strop, a pak polknete, i když krk se nechce vůbec zavřít, a podíváte se na člověka, který vás miluje, a usmějete se...

8 25.10.2014

Pořádně nevím, co si myslet. Nevěra je první knihou, kterou jsem od Paula Coelha četla. Moje očekávání rozebírat nechci, je vlastně můj problém, co jsem čekala a nedostala.

No, takže... Příběh sám o sobě byl takový nijaký. Nemyslím tím věčně omílané a všemi časopisy protřelé téma nevěry, to ne, to mě naopak navnadilo na přečtení. Mám na mysli ducha příběhu. Samotná nevěra mi teda přišla - pámbu mi odpusť - psychologicky strašně laciná. Ale trošku Coelha podezřívám z toho, že mu o příběh ani tak nešlo, že chtěl uplatnit svoje názory a ponouknout některými větami čtenáře k zamyšlení nad svými životy, nad společenskými životy, nad společností jako takovou...
Děj mi přišel strašně rámcový, já osobně bych ho pojala jinak, víc osobně. Nejde veškeré pocity ohledně nevěry tak zobecňovat, každý vnímá jinak. Bylo to všechno tak zvláštně kostrbaté; jako bych jela ve vlaku a koukala na krajinu. Když vás něco zaujme, nestačíte si to prostudovat do aspoň povrchních detailů, protože najednou zjišťujete, že už jste někde jinde. Příliš rychle běžel, nenechal si čtenáře užít některé emoce.
Ale je teda fakt, že filosofický nástin vnímání svého vnitřního osamění mě zaujalo.

Líbilo se mi několik částí. Pár jich sem vložím.
... "Ty jsi silnější než já. To jsem ti vždycky záviděl. Snad proto jsem nikdy příliš neprojevoval vlastní city: abych nevypadal jako slaboch."
Neví, co říká. Jenže rozhovor je u konce. Obrátí se na bok a spí.
A já tu zůstanu sama se svou "silou" a dívám se do stropu...

..."Odhrnu závěsy ve své pracovně, vidím lidi venku, někteří se vodí za ruce, a nemusí si lámat hlavu snásledky. A já svou lásku navenek projevit nemůžu," říkal.
A když jsem cítila já, že nikdo, naprosto nikdo nedokáže pochopit, co se děje ve mně - ani šamani, ani psychoanalytikové, ani můj manžel -, objevil ses ty a vysvětlil mi to.
Je to samota,...

...Nejste totiž cizoložník, tolerovaný a nezřídka i obdivovaný, ale cizoložnice, žena, která spí s jiným mužem, podvádí tak manžela, svého ubohého, chápavého, láskyplného manžela.
Jenom vy však víte že tenhle manžel nedokázal zahnat vaši samotu. Chybělo totiž cosi, co nedokážete vysvětlit ani vy sama, protože ho milujete a nechcete ho ztratit...

...Ať už náhodou, nebo proto, že mě chtěl život zkoušet, jsem potkala někoho, kdo mě popadl za pačesy - jak doslova, tak obrazně -, zatřepal mnou, zbavil mě prachu, který už na mě usedal a já díky němu zase dýchala.
Všechno bylo naprosto klamné. Šlo o takové štěstí, jaké nacházejí drogově závislí, když dostanou svou dávku drogy. Účinek dříve nebo později pomine, zouflaství ještě vzroste...

3 24.10.2014

Cože, cože, COŽE??? Tohle mě vážně posadilo na zadek! Za dva dny jsem měla přečteno, klepala se strachy a tahala manžela s sebou i na záchod a snášela jeho pohledy vyjadřující: "Mišičko, Ty jsi fakt magor, když se bojíš knížky!"
Jsem sra*ka, no... :)

Z literární hlediska nejde o žádný ukrytý skvost, ale styl je velmi čtivý a příběh poplatný době. Neubránila jsem se myšlence na filmovou sérii Saw, nepopírám, ale nejsem v tomhle hnípavý hnidopich, abych krizitovala, když jsem sama žádný thriller nenapsala.
Celkový nápad s koncepcí je víc než originální, a to včetně poděkování, které mě fakt bavilo, surové téma zcela aktuální. Děsivě aktuální!
A moc mě potěšilo, když jsem v knize našla i pár rádoby filosofických úvah nad naším - říkejte si, co chcete, ale doba je taková! - uspěchaným životem. Obecně.

Takže za mě pět... :) Připadám si už trapně, když spoustě knížek dávám maximum hvězdiček. Ale přijde mi pokrytecké sundávat jednu nebo dvě za tiskařské chyby.

...Čím jsme starší, tím víc náš život staví na nesplněných slibech. Samozřejmě se vždycky najde důvod, proč člověk nemůže syna doprovodit na školní přestavení nebo pro absenci na třídní schůzce. Proč o dovolené pošle rodinu na pláž a sám čeká v hotelovém pokoji na e-mail. Bůh si jistě myslel, že když dá člověku vědomí smrtelnosti, vytvoří tím ráj na zemi. Svět plný jedinců, kteří vědí o pomíjivosti svého života, a proto smysluplně využívají čas, který jim byl odměřen. Prdlajs. Většina lidí, které znám, ví velice dobře, že jim život každý den dává novou příležitost jak marnit čas vyděláváním peněz. Ale mají jen jednu šanci oslavit jedenácté narozeniny vlastního syna. Šanci, kterou jsem právě zmeškal...

7 23.10.2014

Škoda, že nemůžu dát víc hvězdiček než pět. Včera jsem po Codeinu usnula jak Šípková Růženka a dneska od šesti od rána čtu. A právě jsem se dostala k poslední větě.
Upřímně lituju knihy, které přijdou po Hustiské trilogii, protože je to příběh tak impozantní a hluboký, že u mě nebude dlouho překonán. Inteligentní styl, s jakým je psán, mě naprosto uchvátil. Tleskám a smekám!

Pro mě je Lux Perpetua nejlepším dílem. Ve všech třech případech jsem si po dočtení řekla jen: "Ty vole, hustý" a chňapala po dalším díle. Lux Perpetua získal prvenství asi i proto, že celé rozmotané klubíčko příběhu, které vypadá jako stochapadlová chobotnice, úspěšně rozmotá a noblesně ukončí.
Jsem vážně ohromená, jaký frajer se z Reynevana stal. Začala jsem ho mít i ráda!

Dost plkání, šupnu sem pár citací. (obsahuje SPOILERY)

..."Vždycky je naděje. Naděje je věčné světlo. Lux Perpetua. La luce etterna."...

..."Mám toho dost," přerušil mlčení Reynevan. "Po krk. Víš, co mi řekl Samson tehdy v únoru pod chebskými hradbami? Když se rozhodl odejít od nás a vrátit se k Markétě? Použil slova proroka Izaiáše: Čekáme-li na světlo, aj, tma, pakli na blesk, v mrákotách chodíme. Celé dva měsíce myslím na ta jeho slova. A na to, že se mnou je to stejné. Že šmátrám po stěně jako slepec, tápu jako bez očí. Že v poledne klopýtám jako v noci. A že se cítím jako mrtvý....
... Dost mám bloudění ve tmě, jdu na světlem života. Zkrátka se zříkám světa, protože o svět bez Jutty nestojím. Odjedu daleko, co nejdále od Čech, Lužice, Slezka, kde mi ji všechno připomíná."...

..."Nenašel jsem zapomnění v kořalce," vyhrkl. "Nenašel v hampejzu. Nemohu spát, nemohu ani pořádně usnout. A když si na chvíli zdřímnu, probudím se na mokrém polštáři, ubrečený jako děcko. Když se holím, mýdlo mi schne na bradě a já s břitvou v ruce civím na žíly na zápěstí. Copak se dá takhle žít?"...

4 21.10.2014

Heh, nenacházím slov. Druhý díl byl tak nabitý akcí, že jsem se z toho málem nemohla vzpamatovat. Ne, že bych to nečekala, já jsem nad tím dopředu moc nepřemýšlela a jen se nechávala překvapit dalšími a dalšími stránkami. A upřímně jsem si to moc užívala.

Věřím, že kdybych knihu četla v době, kdy jsem v Praze ještě nebydlela, asi bych měla stejný pocit jako z Brownových Andělů a démonů; viděla bych jen sáhodlouhé popisy míst, kde jsem stejně nikdy nebyla a bůh ví, jestli bych se tam někdy vůbec podívala.
Takhle jsem byla okouzlená dvojnásob - Reynevan bydlel asi 100 m od místa, kde bydlím teď, procházel se po místech, po nichž se procházíme s manželem, protože tam chodil do školy (Uhelný trh), takže to byl i pro mě, osobu s antiGPS v hlavě, naprosto úžasný pocit, když jsem věděla, kde se jednotlivá místa nachází. :)

Putování po Čechách a Slezku mě neskutečně bavilo, bylo pro mě několikadenním vzrušujícím přeříkáním pár let ze života kališníků.
A závěrečná bitva? Před panem Sapkowskim smekám. Uchvacuje mě, kolik nitek dokáže z klubíčka příběhu vytahat a a rozvíjet. A hlavně - a to je dost důležité - neztratit se a nechat čtenáře užívat si naplno ducha celé story.

Boží bojovníci už nebyli rádoby Pratchettovským závojem před historií, byli peckou mnohem větší a tak nějak hodnotnější. A hlavně už z Reynevana není takový smrkáč jako v Narrenturm. Holt nerozvážné mládí, nu... :)

3 16.10.2014

Zamilovala jsem se. Ne do Reynevana, který nenechá žádné pěkně vybavené ženské šaty v klidu, ani do Šarleje (i když trošičku jo), jenž mě strašlivě bavil, místy i štval a zase bavil a navozoval opravdu hlasité záchvaty smíchu. Zamilovala jsem se do Samsona! Jeho úděl. Jeho úloha. Všechno jsem si na něm oblíbila. Sice vůbec netuším, odkud přišel a co tam dělá, ale zbožňuju jeho názory.

K Sapkowskému jsem se "vrátila" (čtením) po dlouhých 11 letech. Nechápu, jak jsem bez něj mohla takovou dobu existovat! Styl vyprávění, dialogy, vyjadřování. Opakuju se, ale je to literární orgasmus jak prase!
Příběh je neskutečný multitasking, místy jsem vážně měla problém se orientovat a musela listovat a hledat spojitosti. To je jen taková vsuvka, nic zásadního, co by mi náladu z knihy zkazilo.
Tématicky se mi Narrenturm trefil do noty a zakousl se do mě. Asi jako vlkodlak do Šarlejovy prdele. :)

Přijde mi zvláštní, jak jsem si hlavní postavy představovala. Nikdy jsem v hlavě neměla u žádných příběhů konkrétní tváře a nebylo tomu jinak ani v tomto případě. Na Reynevana jsem pohlížela jako na nevyzrálého a nedospělého fakáče, zatímco Šarlej pro mě představoval takového toho fešného, šmrncovního chlapa, který prostě ukecá každou.

Dovolím si zde citovat Samsona - část příběhu, v níž se setkal s Janem Gutenbergem:
... "Vidím to před očima," řekl Samson svým mírným, vyrovnaným hlasem. "Masová produkce papíru hustě pokrytým písmem. Každé lejstro ve stovkách a jednou, i když to dneska zní směšně, třebas v tisícovkách exemplářů. Všechno mnohokrát rozmnoženo a přístupno všem. Žvásty, lži, pomluvy, nactiutrhání, udání, pamflety, černá propaganda a luze se podbízející demagogie. Každá lež se stane pravdou, každá ničemnost normou, hanebnost ctností, extrémismus revolučností, brak vzácností a kýč uměním. Každá podlost bude ospravedlněna, tupost oslavena, hloupost vyznamenána. Protože to všechno bude vytištěno, to všechno bude na papíře. Co stojí na papíře, to je závazné. Začít to bude snadné, pane bakaláři. I uvést do pohybu. Ale zastavit?"...

Pět hvězdiček, jasňačka!

12 13.09.2014

Zlodějka knih je pro mě jeden naprosto nádherný a okouzlující eufemismus. Elegantní, cynická a ironická vypravěčka mě neskutečně bavila, i když místy byla dost melodramatická, ale to jí vyčítat nemůžeme vzhledem k jejímu charakteru a povolání.

Někdo pode mnou tu psal, že příběh neměl téměř žádný zvrat, že nešlo o dějový napnelismus. Asi úplně ne, no, ale přesto drží čtenáře v jakési mírné tenzi.
Vsuvka s Maxem se do průběhu naprosto hodila a ukázala spoustu postav v úplně jiném světle, než se na počátku zdálo. Jsme prostě jen lidi. Maxe jsem si zamilovala! Byl to průvodce, učitel, otevřel své srdce a dovolil Liesel nahlédnout pod slupku. Nádherný patos bez růžového happy endu.
A vůbec, celkově mi background druhé světové války nepřišel klišoidní, naopak bylo zajímavé sledovat i druhou stranu.

Co mě ale úplně posadilo na zadek, byla předposlední část knížky, kdy vypravěčka chodila a brala si to, co jí bohužel bez výjimky patřilo. Jo, uznávám, vlítly mi do očí slzy. Čekala jsem něco mnohem naturalističtějšího, morbidnějšího, cyničtějšího, ale takový něžný, avšak přirozený a nepatetický závan finálního odchodu...ten mi dal!

Markus je mistr metafor. Naprosto neuvěřitelně a obdivuhodně spojuje slova, která mě nikdy k sobě nenapadla říct nebo napsat. Okouzlil mě svým uměleckým vyjadřováním a soundtrack z filmu Pearl Harbor, který jsem během druhé poloviny knihy poslouchala, dojem z příběhu jen podtrhnul, takže nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami, které si zkrátka a dobře zaslouží.

11 11.08.2014

Od Nabíječe nelze čekat duchaplný příběh o smyslu života. Nelze v něm hledat ani návod na úpravu žebříčku životních hodnot. Je to storka o ukradeném, personifikovaném Óčku s typickým koncem, který musí být každému jasný už od začátku. Žádnej div světa.

Na druhé straně šlo o - z mého hlediska - megavtipné vyprávění. Chvilkami jsem viděla sama sebe a svého muže, když jsme spolu začínali chodit, podobné vtípky, stejné odrzlosti, příjemný a přijatelný smysl pro humor. Neskutečně jsem se bavila a po dlouhé době se zase u knížky smála nahlas (což je u mě fakt velice řídký).
Místy jsem byla trošku vytočená nad donebevolající dokonalostí lidí okolo Caroline, ale vtipné popisné i dialogové části tento kaz na kráse vykompenzovaly.
No a Clive... Kdo by nechtěl mít doma tuhle číču? :-)

4 28.07.2014

Barvitá skládačka střípků ze života několika set žen, které neměly štěstí v neštěstí ještě větším a hmatatelnějším. Ale na rozdíl od drtivé většiny svých krajanů alespoň zůstaly naživu.
Tato kniha je jednou z nejlepších, jaké jsem o holocaustu četla. Zprvu mi autorův styl poněkud neseděl, byl jiný, než jaký jsem očekávala k tomuto tématu, ale vzhledem k charakteru informací, které mi jako čtenáři podával na takřka stříbrném podnose, jsem brzy přestala jeho vyjadřování vnímat jako protivné a "užívala si" (dá-li se to v této souvislosti tak říct) inteligentní a geniální spojování slov.

Mimoto jsem byla ráda, že autor popisoval poválečnou nejen zdravotní, ale i sociální a morální situaci žen, na nichž se pokusy prováděly. Tak moc laxní přístupy stran lékařů a úřadů bych po tom všem vážně nečekala...

2 18.07.2014

Milý a bezbolestný příběh, který si ten happy end zasloužil. Byla jsem příjemně překvapena, že nešlo o laciný a až patologicky krásný a úžasný konec, kdy se všichni vezmou a mají triliony dětí a žijí si šťastně až do smrti - přiznávám, trošku jsem se toho po tom všem bála.
Strašně se mi líbil nádech naivity, kterým je kniha skrz naskrz protkána. Patův styl vyprávění a vnímání všeho okolo něj na mě zapůsobil, místy mi připadalo, že je jako dítě, které objevuje svět. V podstatě pro něj návrat z léčebny byl takovým znovuobjevením sebe sama, všeho, co měl, pro co žil, co ztratil. Bylo mi ho líto, kromě toho pozlátka kolem něj ještě čelil narušenému vztahu s jeho otcem, který byl ovšem na druhou stranu snad jediný, kdo to na něj po návratu nehrál. Je těžké s takovými lidmi žít, vyjít a snažit se je vrátit, notabene když propadají stavům agrese.
Suma sumárum jsem ráda, že jsem tenhle příběh poznala...

3 01.07.2014

Knihu mám rozečtenou od loňského února, kdy jsem ji dostala od manžela k narozkám. Byla jsem prostě a jednoduše po prvním díle zvědavá. Hlupěna!
Stále ji mám v knihovně, založenou cca v půlce, kde jsem přestala. Dávala jsem jí šanci. Ale dneska vím, že ji nikdy nedočtu. To je snad poprvé, co jsem nedočetla nějakou knihu. Příběh je tak stupidní a debilní, že to prostě nedám...
Nikdy jsem nelitovala žádných peněz za knihy. Až u dvou Padesáti odstínů...

A tak teda ty čtyři hvězdičky dám. Tři jsou málo, čtyři moc. Takže tři a půl.

Nemohla jsem se vůbec z Inferna vyhrabat. Začala jsem ho číst v únoru a ne a ne se dostat přes popisné části k druhé půlce knihy, kde se už konečně začalo něco dít a kdy mě to už konečně nutilo číst ještě jednu kapitolu a ještě jednu a ještě kousek. Už pro mě Langdonovy příběhy nejsou to, co bývaly dřív. Buď stárnu, nebo jsou pořád na jedno brdo. Obě možnosti mají stejnou relevanci.
Jak již bylo řečeno několikrát, nápad s očistou lidstva je velmi... nemůžu říct zajímavý, aby to nevyznělo blbě. Tak... originální?! V literatuře podobného směru neotřelý? Jen mě osobně už trošku unavoval Langdon, který byl všude, všechno viděl, všechno dokázal vysvětlit.
Možná by to pro příští román chtělo jinou postavu a Roberta nechat spokojeně žít jeho kantorským životem skrytého génia.

3 15.06.2014

Před 5 minutami jsem knihu za poslední stránkou zavřela. Mám na srdci jen obrovské UFFF.

Martinův příběh je tak strašně jiný oproti ostatním, které jsem četla. Zpovědi bývalých vězňů koncentračních táborů, popisovaná bolest, všudypřítomná smrt ve všemožných podobách. Proč je odlišný? I jiní měli sílu a odhodlání žít. Odhodlání. Martinův příběh je pro mě zlomový především z důvodu toho odhodlání... jak to říct?! Defaultního? Říká se, že Styronova Sophiina volba není jen o tom klíčovém výběru, že Sophie musela volit celý svůj život před i po Osvětimi. A v tomhle je Martinův příběh stejný. On musel být odhodlaný žít každou vteřinu. Kde se v jednom klukovi (a později muži) bere tolik obdivuhodné síly?
Díky posledním dvěma částem knihy jsem se v duchu pokárala za své vnitřní úvahy nad svým životem. Musím to udělat jinak. Momentálně ale jen kroutím hlavou a jediné, na co se zmůžu, jsou expresivní výrazy nad celkovým dojmem z knihy.

Co se týče vyjadřovacích prostředků, před Maxem Gallo smekám, protože převést tak tristní příběh do takového naturalistického vyprávění, je vážně umění.

Knihu si budu hýčkat v knihovně na čestném místě, a to nejen z osobních důvodů kvůli nádhernému věnování...

Na závěr si sem dovolím vložit část, která mi - pateticky řečeno - rozechvěla srdíčko:
... Byla to řeka, široká, pokojná, silná a vlídná. Učila mě žít, byla život sám. Díval jsem se na ni, bez ustání, aniž by mě to omrzelo, čítala Rilkeovy nebo Rimbaudovy verše, pouštěla desky a brávala mě za ruce, šeptala mi: "Poslouchej, zavři oči, poslouchej hudbu."...
... Bral jsem ji do náručí, schovávala se tam, byl jsem její otec, ona má matka, byli jsme bratr se sestrou, její hlava pro mé rameno jako stvořená. Když jsem se jí dotýkal, když jsem ležel vedle ní, měl jsem chuť hlasitě volat: "Konečně, konečně!" Přinesla mi klid a život. Přicházel jsem na svět. Všechno se dalo do pořádku, život měl smysl, bylo proč se bít, věřit, že jednoho dne nastane pro mne čas míru. Přišel pozdě. Už jsem tomu přestal věřit, když už se babička nemohla usmívat nad mým štěstím. Ale Dina byla tady. Viděl jsem ji, poslouchal jsem ji, dotýkal se jí, miloval jsem ji. Byl to můj mír, sladký a radostný, a já se vedle ní smál, v pohodě, uvolněný.
Vedla mě, učila mě zkoumat nový svět. ...

4 15.06.2014

Dávám s obrovským zklamáním tři hvězdičky.
Příběh začal jako brutální darda na nejcitlivější strunu mého vědomí i podvědomí, bála jsem se číst, když jsem doma byla sama a s hrůzou očekávala, co bude na dalších stránkách. A pak se to všechno nějak divně rozvolnilo, jako čtenář jsem se dostala do téměř romantického kraje Toskánka, který je tak netečný ke krutému osudu Anny, všechno kvete, ptáčci zpívají...
Ačkoliv se autorka nebála pustit do několika retrospekcí naráz a rozvíjela v nich osudy více postav, závěr mě velice zklamal. Čekala bych větší pecku, než je zakomponování rodiny poslední oběti do celé skládačky příběhu.
Jsem ráda, že jsem se nechala zlákat anotací, ale četla jsem o dost lepší psycho-thrillery.

1 24.03.2014

Upřímné vyprávění životních cest jedné ženy mě zcela pohltilo a poměrně hluboce zasáhlo. Autorka se nebála pustit až do bolestivých detailů svého příběhu a odhalit čtenáři závoj jejího boje s anorexií. Ufff, určitě se k této knize vrátím.

11.02.2014

Očekávala jsem krapet něco jiného, ale ve finále mě kniha velice mile překvapila. Paní Anita popisuje zajímavé úvahy a nenásilně nutí čtenáře se zastavit ve svém vlastním životě a přemýšlet nad smyslem toho, co dělá, co by chtěla dokázat a za čím jde. Nejednou jsem se přistihla, že knihu držím v ruce, koukám do blba a opakuju si ty rádoby zázračné formulky, které, jak pevně věřím, umí minimálně pozměnit pohled na svět a sebe sama.

4 22.01.2014

Na Hosseiniho novou knihu jsem se nesmírně těšila a náležitě si příběh užila. Byla jiná než dvě předchozí. Zoufalství se střídalo s nadějí jako klouzání po sinusoidě a když jsem užuž měla pocit, že tam frkne happy end a nazdar bazar, přesvědčoval mě, jak jsem v jeho případě naivní a že se mu vážně nedá věřit. Strašně se mi líbila koncepce celé knihy. Hosseini je mistr retrospektiv a klaním se mu, že se v příběhu ani na moment nezamotal. Rozvíjel celé historie několika postav naráz a nedal čtenáři ani na moment chvilku odfuku.
Smekám klobouk a pevně doufám v další příběhy...

8 03.01.2014

Co na to říct?! Typický Lustig! Příběh byl dle očekávaní jedna velká pecka, ale tu pomyslnou facku jsem dostala hlavně u poslední kapitoly. Ta mě sundala, protože už jsem nic tak úderného po přečtení celého příběhu nečekala. Připomínalo mi to místy takový dlouhý a rozvedený epitaf... Epitaf za ženu, která měla velkou sílu a odhodlání žít, ale chybělo jí to pověstné pokakané štěstíčko...

A dovolím si sem umístit krátký úryvek - pro mě nejemotivnější část:
..."Smrt v Německu nebyla sličný mladík ani skvostná dívka nebo rozložitý obr se silnýma hrubýma rukama. Byla to německá smrt, obrovský jedovatý pavouk, pro kterého ani to největší množství mušek a much nebo masa nebylo dost. Byla to německá smrt, málokdy krátká, s menšími dávkami cyklonu B, aby se ušetřilo pár feniků, a trvala mezi patnácti, dvaceti až třiceti minutami. Němci škudlili. Lidi se dusili dlouho. Naučili se měřit lidi jako hmyz a stali se sami hmyzem, odlidštění a odcizení normálnímu světu."...

6 28.12.2013