Miss Utahraptor komentáře u knih

Knížka, která mě dostala k paleontologii. Pamatuji, jak jsem u ní jako čtyř- pětileté škvrně seděla a louskala názvy svých nejoblíbenějších potvor. Lví podíl na tom samozřejmě měly Burianovy nádherné ilustrace. Dodnes je to pro mne jedna z nejlepších knih, co mi prošly rukama.

Anastasia Steel: „Potkala jsem ho dvakrát. Je sexy, má krásný oči a děsí mě. Ví, kde bydlím a napíchnul mi telefon... Áááááách! Co si mám ještě nechat líbit, abych se Vám dostala do kalhot, pane Greyi?!“
Darcy Lewis: „Potkala jsem ho dvakrát. Je sexy, má krásný oči, ale děsil mě. Tak jsem ho ochromila taserem.“ :D

Hloupé, slohově primitivní, neskutečně nudné. Vykrádačka Twilight ságy, filmové Sekretářky a bohovévědí čeho ještě. U téhle knihy konečně začínám chápat propagaci e-booků. Masakry lesů za účelem získání papíru na tohle JE odporné mrhání přírodními zdroji.

Prakticky to samé, jako v předešlých dílech. Od druhé knihy sice přestává být patrné, že původně šlo o fanfikci- co se obsahu týče, forma to však stále vyřvává na kilometry daleko.
Autorka nadšeně pokračuje v zábavné fanouškovské hře Gotta ship 'em all! Nacházíte-li se v blízkosti manželů Greyových, jistojistě si zde najdete i ideálního partnera. Když už se konečně zdá, že se na obzoru rýsuje alespoň jedno Nešťastně až do smrti, zdánlivý běh událostí se otočí o 180° a všichni se zase mohou vrátit do 2D růžovoučkých zámků v oblacích.
Co se „hlubších“ rovin příběhu týče- Jeho srdceryvná backstory působí i tentokrát strašlivě uměle. Veškerá hrozící nebezpečí ulpívají v paměti tak chabě, že se z ní vykouří kdykoli se přímo o nich přestane mluvit. A potají jsem se modlila ke všem bohům, aby si autorka rozmyslela alespoň ten epilog a událost k němu vedoucí. Marně, samozřejmě.

“Poník se usmál. Mlčel. Uměl mlčet.
Potom se zvedl, přiblížil se ke mně
a řekl zvolna: Počítám tu něco.
A nevím proč a nevím ani kterak.
Ale já musím. Slyšíš? Musíš také.
Jdi hezky domů. Uč se čarovati.” (Šestá elegie)

Ortenovy Elegie se mi líbily. Nevím přesně proč, vím ale, že hodně. Některým částem jsem jen těžko rozuměla, bezesporu nejlépe jsem na tom byla při čtení Sedmé elegie. Někdy se mi povedlo rychleji číst, než přemýšlet a tak jsem se musela vracet i o několik řádků zpět, aby mi neunikal význam. Z hlediska slohového jsou na tom básně vskutku velmi dobře. Jazyk není nikterak složitý.
Nejvíce se mi líbila výše citovaná Šestá elegie, hledání vlastního místa za pomoci smutného mluvícího poníka (stále jsem přesvědčena o tom, že je světlehnědý), ale i ostatní měly své kouzlo.
Ke sbírce se v budoucnu ráda vrátím, bude-li čas.

Technicky vzato je to souvislé a evidentně to z jakéhosi záhadného důvodu ovlivnilo spoustu lidí. Stále netuším proč. Autor mluví "k dětem" takovým tím způsobem jaky by šlo o odlišný živočišný druh, a tak trochu idioty. Kdykoli jsem zbleskla něco alespoň trochu připomínající krásnou myšlenku, jimiž by kniha měla oplývat, autor to nějak zazdil. Kniha mne zanechala znepokojivě nesvou, a ne tím příjemným melancholickým způsobem. A to i když pominu ty nechutné sebevražedné náznaky.

“Stali se z nás lidé tvrdí, nedůvěřiví, podezíraví, nelítostní, mstiví, suroví- a to bylo dobře, neboť právě tyto vlastnosti nám chyběly.”

Jde o velmi drsný, surový, morbidním humorem dokreslený román. Autor v něm popisuje život (a smrt) převážně v zákopech první světové války, a mohu-li posuzovat, daří se mu to velmi dobře. Příběh působí velmi autenticky a není problém, vžít se do něj. Ovšem jen na vlastní nebezpečí! Zpočátku poměrně jednoduchý, klidný děj postupně nabírá na dramatičnosti a z původního “byli tu ještě ten a ten a ti umřeli” se stává vskutku krutý, živý obraz boje (nejen) o život.
Kniha je doslova nehorázně čtivá- upoutá a nepustí. Děj ubíhá poměrně rychle, nikde nikdy není čas nudit se. Postavy jsou velmi realisticky vykresleny.
Velmi se mi líbily příhody ze zásobovací vesničky, vaření a následné hostiny za odstřelování. Naopak jedna z nejpůsobivějších a nejdrsnějších částí je popis umírajících koní, jejich hlasů.
Dostane-li se mi tato knížka znovu do ruky, s vervou si ji znovu přečtu.

Zvenčí srovnatelný, zevnitř horší než loňský diář. Každých pár stránek šeredná držka s absolutně nezajímavým rozhovorem (Kdybych chtěla číst "poutavé" rozhovory s autory, vygooglím si je.) a řádky na poznámky dvojnásobné, tudíž na úrovni písanky první třídy. Jo, a záložka je jen jedna... Doufám, že příští rok se vrátí k předešlému schématu.

Výborná kniha! Dokázala mě přesvědčit, že existuje dílo zbytečnější než část první. Po všech stránkách předčila svého předchůdce a ano, to není kompliment. Tentokrát se navíc autorka rozhodla vše opepřit několika kulervoucími nebezpečími a dějovými zvraty, popsanými vskutku strhujícím způsobem. Tolik vzrušení jsem si užila naposledy při pozorování rostoucí trávy...
Bohůmžel nesnáším rozečtené série, takže nakonec nejspíš přelouskám i trojku. Aspoň si budu lépe pamatovat, za co mám toho literárního bobříka odvahy. :D

“Je to hloupé, že člověku je vždycky jasno, co měl udělat, až je pozdě.”

Příjemná, vtipná knížka. Dokonalý příklad lehkého, přívětivého humoru. Děj není nijak složitý, většina knihy i jejího vtipu je v dialozích. Na první pohled mne zaujaly předlouhé názvy kapitol a pak také skutečnost, že přes svou délku toho obvykle moc dopředu neprozradily. Spád dílo nepostrádá a to hlavně díky neustálým zásahů Saturnina a (šťastné) náhody.
Má nejoblíbenější část se odehrává na venkovském sídle vypravěčova dědečka, v době bojkotu Miloušových pokusů o sblížení se slečnou Barborou. Představa korpulentní, dědictví chtivé tetinky, házející brambory do okna mne vskutku pobavila.
Kupodivu jsem si nenašla oblíbenou postavu. Nejsympatičtější mi asi byl doktor Vlach se svou historkou o klíči na borovici a trefnými poznámkami.
Sloh byl dobrý, nic bych mu nevyčítala. Konec se mi moc nelíbil- mívám problémy s happy endy. Snad jen poznámka o tetiččině svatbě mírně zlepšila výsledný dojem.
Kniha byla velmi čtivá, líbila se mi, ale nepociťuji potřebu se k ní nějakých deset, dvacet let vracet. Ačkoli ji hodnotím velmi kladně (90 %), nejmenovala bych ji mezi nejlepšími, které jsem kdy četla.

Jako mohla bych tomu uznat aspoň minimum, ale to nehorázné neumětelství jak nakládat s námětem mi obracelo žaludek přes tři čtvrtě knihy.
Autora evidentně zaujalo téma , něco si nastudoval a došel k závěru, že je na čase to všechno zužitkovat. Namísto literatury faktu zvolil fikci tak napůl cesty. Má to čísla a přesné popisy válečných ohavností obecně, ale všechno je to jen tak jako- tábor neexistoval, postavy neexistovaly, všechna zviřátka účastnící se natáčení vyvázla nezraněna.
Obsah má výrazné nedostatky, forma jakbysmet. Přeskakujeme mezi postavami tak, abychom ty nejdramatičtější okamžiky prožili vždy očima toho, kdo to má ten nejefektnější úhel pohledu. Nezáleží na tom, že půjde jen o pár odstavců před popravou- z koho se vytříská nejvíc emocí, ten bude čtenářovým dočasným hostitelem. Postavy jsou černobílé. Němci zlí a zkažení, Poláci oběti pokud nejde o do očí bijící křiváky. Sovětský generál směšný, Britové střízliví a GodBlessAmerica! Původně jsem podezřívala autora z příslušnosti k poslední zmíněné národnosti, ale hádám, že Australani holt taky mají takový ten senzacechtivý odstup od druhé světové- všechno je pro ně jen vyprávění a navštívené atrakce, takže postrádají cit pro zpracování daného období. Možná i proto trvají na zdlouhavém dumáním nad tím, jestli náhodou není morálně zatracující odbouchnout tu nejhorší nacistickou špínu, co jde popsat- včetně sadismu a sexuálních úchylek (, které se ale také jen útlocitně naznačí- co si pod tím člověk přestaví je jen na čtenáři).
Pokud chcete kvalitní literaturu z období druhé světové, zkuste memoáry skutečných lidí- takový Nyiszli mne několikrát přiměl knihu odložit a rozdýchávat. Pokud chcete drama o hrdince čelící hrozivé minulosti, doporučila bych odlišné zasazení. Od červené knihovny po fantasy.

(SPOILER) Jedna z nejhorších romantických linek, již jsem měla to neštěstí číst.
I kdybych neměla ve zvyku fandit sexy záporákům, dělalo by se mi z hrdinčina miláčka zle.
Vytrvale ji sráží, vyčítá jí jakékoli náznaky života mimo něj, nedejte bohové, aby měla nějakou moc nezávisející na něm. Kdykoli je slabá, vše je v pořádku, protože "on se o ni postará". Jakmile se kolem ní víc motá nějaký chlap, je oheň na střeše, že on je prakticky děvka babylonská, je v pořádku. Mluvte mi o toxických vztazích.
Že je záporák manipulativní majetnický parchant, to se dá čekat, ale jak se mě autorka může snažit přesvědčit, že je horší, než vnucovaná 100% endgame, to netuším.
Jinak se tam vlastně ani nic neděje. Na začátku máte zhruba tři kapitoly, kdy si Temný pán vynutí nějaký ten posun v příběhu, a na konci se staví znovu, aby trochu proklestil cestu na trůn budoucímu Bílému Spasiteli a donutil Alinu k nějakému tomu činu. Po dvou knížkách strávených v její hlavě člověka ani nepřekvapí, že jejím únikovým plánem je další pokus o sebevraždu, tentokrát to aspoň ale vypadá cool.
Pokud čekáte příběh o hledání sebe sama, dospívání či překonávání nástrah, sáhněte po něčem jiném.

Co bylo v první knize strhující příběh "na motivy skutečných událostí", se v druhé mění v obyčejnou červenou knihovnu. A hlavní hrdinka rychle ztrácí veškeré sympatie.

„Jak dlouho už tady jste?“ „Asi šedesát bas,“ řekl Grant. Když Morris překvapeně vzhlédl, vysvětlil: „Čas měříme podle piva. Začínáme v červnu se stovkou bas. Zatím jsme jich vypili asi šedesát“ „Třiašedesát, pro přesnost,“ řekla Ellie Sattlerová která dorazila k traileru.“

Od druhého čtení jsem si moc neslibovala. Ano, poprvé jsem byla ohromně nadšená, ale to mi taky bylo deset a moc jsem se nerýpala ve faktografických chybách... Naštěstí jsem mile překvapena. Dinosauři jsou pěkně živí a celkem uvěřitelní, děj rychle ubíhá a mrtvých je víc než ve filmu. No, myslím, že můžu s čistým svědomím říct: "Kam se hrabe film?!" Jsem (téměř) absolutně spokojená, až na toho transformovaného Deinonycha („Velociraptor“).

Když se necháte strhnout dějem, je to skvělá jízda. Jakmile zapnete mozek, a začnete přemýšlet o tom, co je na papíře, nadšení opadne.
Máte partu kriminálníků. Nejsou zlí, jen se snaží protlouct, a vzhledem k věkové kategorii zamýšleného čtenářstva, ani jeden nedosáhl druhé dekády života (nehledě na to, jak moc to neštymuje s tím, co všechno mají mít za sebou).
Budoucí velký boss s pečlivě zapíraným, lehce okoralým srdcem, a důvtipem Sherlocka Holmese. Smrtící akrobatka trpící velmi dobře popsanými následky zneužívání. Z jakéhosi důvodu všeobecně oblíbená neřízená střela s nulovou sebekontrolu. Černá ovce majetné rodiny, disponující bystrou myslí a špetkou naivity ohledně tvrdé reality běžného života. Bývalý (ne z vlastní iniciativy) člen nenávistné elitní vyhlazovací skupiny. A hloupounká "špionka" bez výcviku, co tak čistě náhodou patří k lidu, který se předešlý člen snaží zlikvidovat.
Kdyby šlo o jednoduchou loupež, leccos by se dalo přehlédnout, ale autorka stále trvá na rýpání do složitých témat nenávisti a genocidy, jejichž zpracování nevěnuje patřičnou péči. Od čtenáře se tak očekává, že bude soucítit s fantasy versí Nacistů, fandit romanci pseudožidovkého výmazu s mladým esesákem a nezpochybňovat hochovo zázračné úplné prohlédnutí v průběhu několika okamžiků.
Logika také občas pokulhává, hlavní hrdinové mají vždy v příhodný okamžik Štěstěnu na své straně, a v případě, že jste už přečetli předchozí trilogii, mohlo by Vám činit potíže množství Ravské (?) vládní propagandy a všech těch otravných připomínek, že svět by byl mnohem lepší, kdyby Sankta Alina umřela ještě před objevením. Alespoň pro Griši.

Poetický fantasy Nahý oběd s dějem. Smekám před překladatelem. Nejen, že práce na téhle knize musela být pořádná makačka, po proběhnutí originálu si troufám říct, že leccos zní v češtině ještě líp, než v angličtině.

Komiks sám o sobě není špatný, ale chybějící české znaky v Sherlockových dopisech výsledný dojem výrazně zhoršují. Podobnou chybu by vydavatel měl podchytit.

Kdyby si autor odpustil tu filosofující (blábolení "o románku dětském") a shrnující ("Jsi tedy sám, vykostěn a zavržen, hochu ubohý ...") pasáž a držel se jenom příběhu, bylo by to za plný počet, ale tyhle dva, tři odstavce mne přímo vytrhly z děje a pokazily atmosféru.

(SPOILER) Grishaverse je svět plný potenciálu, jež doplácí na mizerného editora. Od logických chyb, přes zprzněnou ruskou inspiraci, po nevyužité motivy.
Hlavní hrdinka je plná rozporů. Alina hrdinkou být nechce. Jakékoli požadavky na její osobu jsou příliš, i když výhody ze svého nového postavení sklízí bez připomínek. Nemá žádné kamarády, ale jakmile se s ní její noví známí pokusí sblížit, předem je odsoudí jako bandu falešníků. Její mysl je sbírkou duševních poruch od paranoie po chorobnou sebestřednost.
Jediný, na kom jí záleží je dětská láska ze sirotčince. Malyen je skvělý stopař. Aliny si moc nevšímá, ale to se spraví, jakmile se stane slavnou. V tu chvíli mu dojde, že je vlastně jeho majetkem, protože ON ji viděl první. Jejich vztah je ukázkovou spoluzávislostí. Ona se podřizuje veškerým jeho rozmarům, svět může skončit v plamenech, pokud bude Mal v pořádku. On s ní jedná jak s kusem hadru, zatímco ji ujišťuje o upřímnosti svých milostných citů.
Záporák se pozná podle toho, že ovládá stíny, vlaje za ním černá kápě a hrozí obdobou jaderné zbraně ve jménu míru. Jeho lid jen tak mimochodem čelí celosvětové genocidě a jeho zem balancuje na pokraji kolapsu. *SPOILER* Naštěstí se nemusíte bát, Alina mu všechny plány zhatí, takže Grišu si v neděli na náměstí v klidu můžete upálit.

Knížka o minerálech (a horninách) trochu jinak. Poetické vřelé dílko protknuté láskou ke kamenům i zemi za které pocházejí. To vše bez zbytečného patosu a dnes tak častého přehnaného mysticismu.

„Tak se na to podívej, pomyslela si, už mluvím v zatracených hádankách. A chci poradit od mluvící krávy. A povídám si s ptáky a kočkami. Je to dobře, že moje schizofrenie je na ústupu.“

Zpočátku jsem myslela, že jsem si nadělila dobrou, leč průměrnou knížku. Jak jsem se však dostala za polovinu, můj názor se zlepšoval a zlepšoval. Ne, nejde o žádné převratné dílo. Nic takového nečekejte. Mně se to ale takovým zvláštním způsobem líbilo, takže i přehlédnu nepřesný překlad některých slov a pár chyb tisku. Hodnotím plným počtem.

P.S.: A nejlepší byl Mrazík. Nastěnka by se divila.... :D