MisaSutcliff komentáře u knih

Poslední přání jsem nečetla poprvé (ale asi tak po padesáté, um...). Upřímně, ať je Sapkowski jakýkoliv, jeho zaklínačské povídky jsou i po letech od svého vzniku skvělé. V jednotlivých povídkách se seznámíme nejen s nechvalně proslulým Řezníkem z Blavikenu alias Geraltem z Rivie, ale i s jeho blízkými. S jeho rodiči, trubadúrem Marigoldem, matkou Nennene, Lvicí z Cintry i jeho femme fatale, Yennefer. S jednotlivými příhodami z Geraltova života se zároveň pomalu odhaluje i jeho svět, který je stejně fantastický jako krutý a zbavený pohádkově romantického nádechu. A přitom dojde i na ty pohádky. Přestože se jedná o povídkovou knihu, všechny části jsou vzájemně provázány intermezzem nazvaným Hlas rozumu, který vše spojuje do jednotného celku. Upřímně je opravdu těžké vybrat jen jednu povídku jako nejlepší, protože všechny mají své kouzlo, všechny jsou skvělé. Ať už to krátké seznámení s Visennou a Korinem (u kterého mě dodnes mrzí, že zůstalo jen u něj) v Cestě, z níž není návratu, přes Geraltovu sudbu v Otázce ceny po intenzivní seznámení s Yennefer v titulní povídce Poslední přání. Přestože jsem asi žádné jiné knihy nečetla tolikrát jako právě celého Zaklínače, Poslední přání jsem ani tentokrát nečetla naposledy.

11 03.11.2018

Maškaráda patří k mým úplně nejoblíbenějším příběhům ze Zeměplochy. Velkou roli hraje i fakt, že jsem na základní škole (nebo až na střední?) měla možnost vidět v divadle jeho dramatizaci. Navíc naprosto zbožňuji Fantoma opery, kterého má Maskerade za vzor. Takže je o to je hloupější, že knižní verzi jsem četla až teď.
Všichni víme, že čarodějky mají být vždycky tři. Panna, matka a … ta třetí. Jenže co se Magráta vdala, Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová zůstaly samy. A Magráty potenciální nástupnice, Anežka Nulíčková, raději utekla do Ankh Morporku zpívat operu. Ne, rozhodně by se nevydaly na cesty, ale… samozřejmě, že okolnosti to vyžadují. Paralelně tak sledujeme jejich cestu a svébytné fungování Ankh Morporské opery. Lidé tam totiž umírají jako mouchy a údajně za to může jakýsi Duch…Nikdo ovšem neví, jak přesně vypadá, ale všichni vám odpřísáhnou, že ho viděli a sho musí pokračovat přeci. A když už čarodějky jedou do města, podívají se na zoubek i té opeře.
Maškaráda je zjednodušeně Fantom bez romantizovaného pohledu a ani se samotným Fantomem, pardon Duchem, to není úplně jednoduché. Na Pratchetovi mám ráda, jakým způsobem si půjčuje a přetváří klasická díla. Sice úplně základní dějová linka není jeho originální, ale veškerý vtip a odkazy na jiná klasická díla ano. Přesně tohle mě na Zeměploše vždy bavilo nejvíce a ani Maškaráda není výjimkou. Za mě naprostá spokojenost a těším se na další knihu.
Jen bych se ještě ráda zastavil u jednoho bodu. Maškarádu jsem četla v angličtině a i když jsem se vážně dobře bavila, bez Kantůrkova překladu je té zábavy polovina. Takže příště zase s radostí v češtině.

9 02.12.2020

Opravdu, ale opravdu jsem chtěla, aby mě to bavilo a já konečně prozřela, proč bych taky měla číst Kinga, ale ne. Mě to prostě nenadchlo. Jakožto jeho knihami nepolíbená jsem sáhla po tom údajně nejděsivějším příběhu a až do konce jsem čekala, kdy už to přijde, kdy už se začnu bát. No… když pominu předvídatelnost děje, na které se očividně staví a rodinná dramata, která mají umocnit následné události, tak Řbitov zviřátek pro mě nebyl ničím zajímavý. Celá kniha mi přišla akorát strašně ukecaná, včetně poslední třetiny, která byla alespoň trochu zajímavá a já se kvůli tomu prostě nedokázala do Louise vžít (ačkoliv jsem ho vážně chápala). Možná jsem jen měla přehnaná očekávání a doufala že zároveň pochopím, co všichni na Kingovi vidí. Protože já to pořád nevidím a nevím, jestli se mi chce zkoušet číst něco dalšího.

9 21.08.2019

Román Terror je sice založen na základě skutečné události, nechybí mu však fantastické prvky. Jedná se o příběh výpravy sira Johna Franklina, která se vydala hledat severozápadní cestu, přitom ale zmizela a nebyla nalezena. Sledujeme vývoj situace u dvou sesterských lodí Erebus a Terror, zamrzlých v arktických ledových pláních a jejich trpících posádek. Čím déle jsou uvězněni v ledu, tím se prohlubuje všeobecná deprese, rozvíjejí se nemoci a roste riziko vzpoury. To nejhorší nebezpečí ale přichází z ledu jako duch, téměř neviditelný a očividně nepřemožitelný... Terror není pouze o mrazivém pekle, kterým posádky obou lodí procházejí, je také plný vzpomínek, lekcí z (nejen) arktického zeměpisu a především vůle přežít. Autor se historické stránky tématu chopil vážně zodpovědně a kniha je skvělým propojením historie a fikce. Děj je hutný, atmosférický, ale také zdlouhavý a nesnadno stravitelný. Objem příběhu narůstá i počtem 11 vypravěčů, jejich vzpomínkami, vlastními problémy a nemocemi. Skrze tyto osobnější vhledy vám všichni nepozorovaně přirostou k srdci a vy jim do poslední chvíle nepřestanete fandit.

9 20.07.2019

Vážně nechápu, jak mi mohlo trvat tak dlouho pustit se do Spalovače mrtvol. Nejen, že podle téhle literární klasiky natočil Juraj Hertz výborný film, který je dnes kultem, ale ta kniha sama pro mě měla vždy zvláštní auru tajemné přitažlivosti. A ta přitažlivost neopadla ani po přečtení. Docela mě překvapilo, jak je ta kniha útlá a jak na tak malém prostoru vybudoval Fuchs opravdu mrazivou atmosféru. Kniha je vystavěna na opravdu znepokojivých kontrastech a tím pádem příběh neztrácí sílu ani desítky let po svém vydání. Pomalý přerod slušného a nežného Karla Kopfrkingla v lidské monstrum je vskutku působivý a rozhodně patří mezi nejlepší knihy, co jsem kdy četla. Fuchs navíc perfektně pracuje s jazykem a tak se vám rychle slovní obraty pana Kopfrkingla dostanou pod kůži. A pokud ne z knihy, tak rozhodně z filmu. Hrušínský už pro mě asi napořád zůstane právě Karlem Kopfrkinglem a jeho "Co abych tě, drahá, oběsil?" se mi zarylo hodně hluboko do paměti. Pokud jste Spalovače ještě nečetli, obrňte svoje nervy a pusťte se do toho, vážně za to stojí.

9 03.11.2018

(SPOILER) Jižní Čechy jsou děsivější kraj, než byste na první, druhý i třetí pohled řekli. Jenže stačí se podívat na domácí hororovou tvorbu za posledních pár let a třeba změníte názor. Ale co vlastně víte o historii svého auta?
Daniel Hejtman je poměrně úspěšný spisovatel thrillerů a otec malé Markétky. Tedy sedm let jím byl, Markétka byla zastřelena. Danielovi se rozpadne celý svět, včetně manželství. Ale pak si vzpomene na tajemný stín postavy zachycený na fotkách jeho starého auta. Kdo to vlastně je a co dělá v jeho autě? Je to duch? A dokázal by ho spojit s Markétkou?
Novela Smrt bývá nehezká je prvním delším prozaickým dílem Jiřího Sivoka. Poměrně zdařilým! Může se zdát, že jde jen o další duchařinu, jakých tu bylo už spousta, ovšem tenhle přízrak je znatelně živější a stále má co říci. Příběh je čtivý, bez výrazně hluchých míst a zbytečných postav. Jak se Daniel blíží k vyřešení tajemství Bazarové krásky, mrazivá atmosféra houstne jak podzimní mlha a upřímně, mi po dočtení nebylo v autě úplně příjemně.
V průběhu textu lze najít odkazy (třeba samotný název knihy) na jiné autory a díla či inspirace jinými hororovými autory. Smrt bývá nehezká je však i přesto solidním hororem, ideální pro pozdní podzimní odpoledne. A já doufám, že Jiří Sivok bude v psaní pokračovat.

6 02.12.2020

Jsem asi ten poslední člověk, který by řekl, že ho bude bavit Cizinka. A ona fakt baví. Ano, je to romantika jako blázen, ale pokud se jako já bojíte óchání a áchání ve stylu Stmívání, tak se naštěstí není čeho bát. Děj je sice silně zaměřený na vznik a vývoj vztahu Claire a Jamieho, ovšem drsné prostředí Skotské vysočiny a Skoti samotní tu bilanci vyrovnávají. Claire navíc není žádná křehotinka v nesnázích a nenechá si nic jen tak líbit. Ale to ani Jamie. I když má kniha svoje mouchy, tak Gabaldon je skvělá vypravěčka a Cizinka vás tak opravdu rychle pohltí a nepustí. Stejně jako mě, a to jsem se jí vážně dlouho bránila.

6 12.01.2019

Vydáním téhle antologie mi nakladatelství Malvern udělalo obří radost. Jasně, horor z 19. a počátků 20. století vás dnes rozhodně nezvedne ze židle, ale já to miluju. Fakt mě baví, jakým způsobem dnes již klasici žánru stavěli své zápletky, hráli si s atmosférou a omdléval každý, kdo byl třeba. A od téhle sbírky jsem nečekala nic menšího.

Tato útlá a už na první pohled krásně zpracovaná knížečka v sobě obsahuje 6 do češtiny dosud nepřeložených strašidelných příběhů, které spojuje právě téma Vánoc a Štedrého večera. Přestože plně chápu volbu názvu, pro nezasvěceného čtenáře může být velmi matoucí. Na všech šesti povídkách se zub času podepsal natolik, že pro moderního čtenáře se nejedná o nic ani zdaleka hrůzostrašného. Sice se v nich i vyskytují duchové či jisté nadpřirozené prvky, většina z nich je spíše sbírkou hrůzných lidských činů, než čehokoliv jiného.

Pokud bych však měla přeci jen nějakou z povídek vyzdvihnout, tak si to zaslouží hned úvodní Cestovní vak Algernona Blackwooda (ano, je to ten pán, co napsal Vrby). Zub času se na ní podepsal podobně jako na zbytku, ale kdyby se všechny povídky nesly v podobném duchu, změnilo by to čtenářův prožitek k lepšímu. Takhle je strašlivý zážitek mladého advokátova tajemníka se cestovním vakem odsouzeného vraha pouze drobným zpestřením v jinak ne příliš zajímavé sbírce.

Co také cením je nádherné vizuální zpracování knihy. Kromě parádní obálky má uvnitř i každá povídka svou vlastní ilustraci, plus jednu najdete na začátku a na konci. Poměrně dost se mi líbí nápad dát dohromady vánoční horor, přestože ten výběr, který si pro sebe editor zvolil je velmi omezující. To ho ovšem nezastavilo, takže na konci roku 2022 vyšlo pokračování a vypadá to, že je venku už i třetí kniha.

5 16.10.2023

Tahle kniha není sbírkou hororových povídek autora, ale sesbíranými strašidelnými příběhy, které si mezi sebou vyprávějí děti a podle toho je také koncipovaná. Příběhy v sobě mají vsuvky vysvětlující kde udělat pauzu nebo kde zvýšit hlas a u několika říkanek je přiložena i příslušná melodie. To vše je doplněné naprosto fantastickými ilustracemi a je vážně škoda, že kniha není delší. Velmi pravděpodobně vás nevyděsí, ale z hlediska folklóru a samotných příběhů se jedná o zajímavou publikaci amerických mýtů a městských legend. A ruku na srdce, vy jste se nikdy žádné městské legendy nebáli?

5 19.12.2019

Na románovou prvotinu Honzy Vojtíška jsem byla dost zvědavá, jelikož tenhle pán mi díky časopisu Howard už roky rozšiřuje moje hororové obzory. A byla jsem příjemně překvapená. Děj se ubírá nepředvídatelným směrem k předvídatelnému, ale logickému konci. Autor si je velmi dobře vědom možností českého prostředí a v rámci toho dokázal vytvořit funkční, uvěřitelný a čtivý příběh, který zaujme, ani nepostřehnete jak. Navíc svým zasazením do českého prostředí a autorovým stylem působí Kazatel jako něco, co se prostě mohlo stát a je napsaný s úctou (a zřetelí) k žánru a jeho klišé. Nejedná se o závratně děsivý příběh, ale o milou jednohubku, která vás vtáhne do sebe, polechtá ta správná centra, pomuchluje a na konci nechá trochu bezradné, že tohle je už vše.

5 19.07.2019

Zlovolné bytosti mě dlouho lákaly svou obálkou a příslibem hororových balad ve stylu Erbenovy kytice. Ale až teprve její druhá autorky kniha Oko čarodějnice mě přesvědčila, že Zlovolné bytosti potřebuji hned.
Knížka se skládá z novelky Když se nedíváš a několika hororových balad. Hlavní tematickou inspirací je slovanská mytologie a tak se na vás zevnitř natahují pařáty čarodějnic, jezinek, umrlců a dalších zlovolných bytostí. Všechny příběhy jsou zasazeny do blíže neurčené minulosti, čímž umocňují mrazivý zážitek. Navíc díky jejich folklorně hororovým tématům se jedná o ideální čtení pro chladné podzimní večery i dnešní svátek mrtvých.
Největší část zabírá novelka, která má rovnou dvě hlavní témata. V jednom sledujeme krásnou Marianu, která se po znásilnění nenávratně propadá do depresí a přestože se snaží svou bolest překonat, život jí naloží další břímě. Druhé patří jejímu synovi Adamovi a vesnické pověsti o čarodějnici. Obě linky se organicky proplétají a vypráví příběh poplatný věku své postavy. U Mariany vám autorka maluje živé obrazy vnitřních démonů a neúnosné bolesti, aniž by vás ale plně vtáhla dovnitř, zatímco u Adama je příběh lehce dětsky naivní, ale plný čisté odvahy, jakou mají pouze děti. Příběh však nepostrádá patřičnou atmosféru a napětí, nutící otáčet stránku za stránkou.
Celek doplňuje 11 stejně ponurých balad, které sem tam připomenou právě Erbena. Autorka však jasně dokazuje, že folklorní témata umí pojmout po svém a vytvořit si tím vlastní pochmurnou kytici. Nejvíce mě potěšila balada o umrlčím prkně, ale Madlenka, Nebožtík či Komůrka se mnou také silně rezonovaly. Troufnete si i vy přivonět?
Na debut je to prostě nesmyslně dobrý. Mytologie vám nic říkat nemusí, ale díky propojení s příběhem Mariany jde o téma až bolestně aktuální. Krásný kabátek knížky uvnitř skrývá nenáročný, ale atmosférický a velmi dobře napsaný obsah, který si prostě přečíst chcete.

4 31.10.2023

Tahle kniha patří mezi mé naprosté favority. Fantóm opery je krásně napsaný, dobrodružný příběh o lásce a hudbě s hororově lazeným koncem. Autor podává děj jako objasnění záhady a rekonstrukci reálných událostí zmizení Christiny, takže střídá pohledy a vyprávění různých postav. A i když matně víte, co se kdy stane, kniha vás rychle vtáhne a až do konce nepustí z operního prostředí. Možná ani pak ne.
Jelikož jsem knihu četla minimálně potřetí, neměla mě čím překvapit. Jen mě trochu mrzí, že už si nepamatuji, co mě na ní ne/bavilo dříve. Tentokrát mě totiž ze začátku docela štval Raoul. Sice byly jeho úmysly vůči Christine popisovány čistě a něžně, ale zároveň byl otravně nedobytný. A na druhou stranu mi bylo líto Erika. Přestože život sám v něm podporoval jeho krutost, on by jen chtěl žít jako všichni ostatní. Ale nemůže a jeho konec je stejně tragický jako jeho život.

4 02.12.2020

Lovecraft jednoduše nebyl ani velký, ani dobrý básník. Jeho básně jsou těžkopádné, téměř nezapamatovatelné a celkově je ta sbírka jen slabým odvarem toho, co jinak psal. Přesto si její vydání cením a její čtení jsem si užila. Ale proč?

V Houbách z Yuggothu používá Lovecraft stejné motivy jako ve své próze a mnohé z básní i působí jako povídka napasovaná do formy sonetu. Všudypřítomné nepopsatelné zlo je tu samozřejmě přítomno, ale nemá tu samou sílu jako v povídkách. Možná proto, že se původně jedná o autorovy poznámky, které jen nerozvedl do širšího díla. A nebo později i rozvedl, v některých sonetech jsou patrné předobrazy pozdějších slavných povídek. Takže je to vlastně nepopsatelná hrůza v plenkách. Jenže právě díky těm náznakům a inspiracím mě Houby z Yuggothu bavily a jsem vážně ráda, že tahle sbírka u nás konečně vyšla.

4 16.12.2019

(SPOILER) Pojem bizzaro fiction u nás není díky knihám Carltona Mellicka III ničím neznámým. A jelikož naši domácí autoři mají k tomuhle žánru také co přidat, pojďme se podívat jak si s bizzarem poradila Kristina Haidingerová.

Novela V rozkvětu je pro mě zároveň řádným seznámením s autorky tvorbou. Příběh nás seznámí se Soňou, která dostane knihu, kterou nejspíš nikdy neměla otevřít. Ale tu chybu udělala a podívala se. Ten jediný pohled ji však přenesl dovnitř. Do podmanivě krásné a nebezpečné Zahrady, která podléhá zkáze a Soňa je údajně jediná, kdo ji dokáže zachránit. A pokud hádáte, že to nebude příjemná zkušenost, tak jste trefili hřebíček na hlavičku.

Představte si, že jste najednou nazí v cizím a potenciálně nepřátelském světě, kde jste prakticky nejmenším žijícím tvorem a veškerá zvířata, na která narazíte mluví hlasy vašich blízkých. A zároveň jde o svět, kde se vám i rostliny prahnou dostat do klína. Soňa ale nechce být spasitelem, jediné po čem touží je návrat domů. Její přání je však těžší splnit, než by se mohlo zdát naštěstí má však po boku ochránce, který nedopustí, aby se jí cokoliv stalo. Nebo ne?

V rozkvětu pro mě bylo rozhodně příjemným překvapením. Autorka vytvořila svět, který je bizarně krásný, ale kterému zároveň nechybí všudypřítomná aura nebezpečí a temnoty. A do toho světa poslala bezradnou dívku, která o tuhle spasitelskou misi nestála a jen chce domů Svým způsobem vám příběh může připomenout Alenku v říši divů, ovšem ve verzi pro dospělé. Tady ale po celou dobu tak nějak tušíte, že šťastný konec se konat nebude Nejraději byste tak Soňu objali, že jí její osud v nejmenším nezávidíte, ale sami byste se s tím asi nedokázali poprat o moc lépe.

Zpětně moc nechápu, proč jsem se do autorčiny tvorby nepustila už dříve, jelikož jednu z jejích knih mám roky v knihovně. Co si budeme, měla bych to co nejdříve napravit, jelikož touto novelou ukazuje, že má rozhodně co nabídnout!

3 16.10.2023

(SPOILER) Zemři, Kaine: Svatyně je kniha, ke které se mi opravdu těžko hledají slova. Komplikované příběhy Ludmily Svozilové mi zkrátka nedají spát ani po jejich dočtení.

Matylda Eliášková je podobně jako Patricie z autorčiny starší knihy Achernar poměrně nesympatická a nespolehlivá vypravěčka, která si stejně jako právě Patricie projde peklem. Jenže to její se rovná nebezpečné sektě rozprostřené po celém světě a dvěma mužům, kteří ten nebezpečný kolotoč spustí, ale zároveň se jí budou snažit udržet naživu.

Hned na začátku zjistíme, že Matylda není jen tak obyčejná mladá žena, jelikož dokáže číst myšlenky. A i když by neměl, její šéf Sajn to očividně ví taky. Bere jí k mrtvým, které nikdo nehledá, nutí ji se na ně napojit a hlavně všechno nafotit. Dívka chce sice jít na policii, ale nakonec to neudělá. Proč vlastně? Kdo by jí to všechno uvěřil?

Spolu s Matyldou tak sledujeme její podivnou práci ve Wersentu, skrze kterou odkrývá pozadí tajemné sekty a své místo v jejím mystériu. Brzy také zjišťuje, že je možná nedoknutelná, ale také pod pečlivým dohledem. Když se vrátím k analogii s Patricií, ani ona nehodlá přistoupit na hru, do které byla zatažena a prostě a jednoduše rebeluje. A stejně jako Patricie dá všanc život muže, kterého miluje.

Jenže oproti Achernaru je Svatyně komplikovanější, provázanější a pro své téma možná i o něco tíživější. Už Achernar pro mě byl topka, ale Svatyně ho mílovými skoky překonala a i po druhém přečtení mě vystřelila až někam k Yuggothu. Přestože jsem děj znala, tak neztratil nic na své tísnivosti a atmosféře, možná naopak. Čím víc se určité pasáže blížili, tím silněji jsem jejich atmosféru a dopad vnímala. A i na druhé čtení jsem obětovala spánek, abych se dostala na konec a ani napodruhé toho ani maličko nelituju.

3 16.10.2023

Sbírka Sešívance mě z nějakého důvodu dlouho míjela. Věděla jsem o ní, chtěla jsem si ji přečíst, ale i tak jsem ji pořád odkládala. Když se na ni konečně dostalo, tak jsem ji nechtěla dočíst.
Tahle kniha dělá vážně čest svému názvu, Honza Vojtíšek si pro každou obsaženou povídku pozval jiného autora a dohromady pečlivě sešili jedno téma. Každý kus se znatelně liší podle přispívajícího autora, ale zároveň si díky Honzovi drží jednotnou úroveň zpracování. Sešívance obsahují jak klasická a lety profláklá hororová témata, tak i neobvyklé a atmosféricky zpracované motivy. A právě ty jsou to nejlepší, co sbírka může nabídnout. Jsou to ty příběhy, které zapůsobí natolik, že zůstanou v hlavě i roky po dočtení. Na druhou stranu ano, jsou zde i povídky, které výrazně nenadchnou, ale i tak se drží příjemného průměru a rozhodně neurazí.
Pro mě jde o jednu z nejlepších knih domácího hororu, co jsem četla a určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím. Několikrát.

3 11.06.2020

Moderní vlna detektivek a krimi mě víceméně minula, ale na tohle jsem byla opravdu zvědavá. Drsný thriller v podání Lairda Barrona? To stojí za zkoušku, i když tomuhle žánru jinak nefandím. A nezklamal! Ano, Krev je můj chleba je skutečně drsná a plná krve, ale není přehnaně brutální. Zato vážně vtipná, cynická a na konec se dostanete rychleji, než by se vám líbilo... Tahle kniha mě dostala už po pár stránkách a vážně doufám, že se Gnóm v budoucnu chopí i jejího pokračování. A pokud váháte jestli si ji chcete přečíst nebo ne, rozhodně jí dejte šanci. Je velká šance, že vás bude bavit taky.

3 08.09.2019

Z audioknihy Cizinka jsem byla vážně nadšená a byla jsem zklamaná, že Vážku v jantaru budu muset reálně číst. Samozřejmě, že jsem ji rozečetla hned po doposlouchání Cizinky. A "četla" ji dalších několik měsíců. Nedělám to ráda, ale já tu knihu prostě vzdávám. Když po víc jak půl roce něco nejsem schopná dočíst a nemám ani potřebu nebo chuť ve čtení pokračovat, je to špatně. Přitom jsem se opravdu snažila. Značně demotivační je už jen začátek. Mysleli byste si, že se vrátíte za Claire a Jamiem do roku 1744? Omyl, začíná se v roce 1968. Šok? Jako blázen. Ale budiž. Jakmile skousnete, že víte jak kniha skončí a tudíž vlastně nemáte důvod ji číst a pokračujete, tak... se nic nestane. Jamie s Claire jsou ve Francii a prakticky až do poloviny knihy se nestalo nic zásadního, překvapivého nebo jakkoliv atraktivního pro čtenáře. Prostě nic. Možná dál se to zlepší, ale já asi nemám vůli to další půlrok zjišťovat. Takže sice s těžkým srdcem (ale pro vlastní dobro) Vážku vzdávám a dám šanci aspoň seriálu. Tam je snad pořád na co koukat.

Jedna z mých nejoblíbenějších loňských divnoknih. Úchylárnička na jedno odpoledne, která si na nic nehraje a chce pobavit. Tohle rozhodně není poslední Mellick III, kterého jsem četla.

3 12.01.2019

Rozsudek smrti mi před nějakou dobou půjčila mamka, ať si to přečtu, že je to skvělý. A já jí odkejvala, že jo, že se k tomu někdy dostanu. No a o nějaké dva roky později se tak skutečně stalo. Co si budeme, ve finále jsem byla poměrně příjemně překvapená!

Už je to poměrně dlouho, co jsem sáhla po nějaké krimi detektivce, tak jsem neměla moc velká očekávání. Jako plus jsem ale od začátku brala, že David Urban je zkušený kriminalista, tak se nemusím bát nereálných manýrů. Brzy jsem k plusům přidala i fakt, že přesně do těhle manýrů si autor sem a tam trochu rýpne. Na druhou stranu Sběratele kostí miluju i s titulem z biologické antropologie.

Dějová konstrukce je vlastně poměrně jednoduchá. Jardovi Horákovi, oddanému příslišníkovi městské policie, se během pár dní úplně rozsype život. A tak čtenář sleduje, jak se tenhle morálně rovný a bezúhonný člověk láme a propadá do temnoty. Jeho příběh se podle potřeby prolíná s pohotovostní výjezdové skupiny a kriminalisty, kteří budou mít opravdu hodně práce.

Jedná se o příjemnou oddechovku, která je sice lehce předvídatelná, ale i tak vás snadno vtáhne do děje a přiměje otáčet stránku za stránkou. Za hlavní devizu však stále považuji to, že je autor kriminalista a tak kniha ukazuje, že vyšetřování není vždy tak snadné a průkazné, jako se nám snaží namluvit různé kriminálky. Jenže i tady je nakonec pachatel dopaden a případ uzavřen. Je také úsměvné s jakou péčí autor jednotlivé postavy pravidelně rozlišuje a na jaké detaily upozorňuje.

Je také zajímavé sledovat rozpad osobnosti Jardy Horáka. Co se musí stát, aby se ze slušného člověka stal postrach? Pro něj samotného to byl rozsudek smrti, který mu obrátil život doslova naruby. Sám se sice nechtěl vzdát, život přitvrdil, aby ho zlomil. A pak? Pak už nebylo cesty zpět.

Přestože jsem detektivku nečetla ani nepamatuji, Rozsudek smrti jsem si užila. Možná právě proto, protože byl vybočením z mých obvyklých mantinelů. A i když se mě pravidelný čtenář detektivek nestane, seznámení s autorem to bylo příjemné!

2 16.10.2023