Miranda komentáře u knih

Od autorky jsem četla fejetony v časopisu Elle, které se mi natolik líbily, že jsem je sbírala a následně nechala sešít. A ony později vyšly jako kniha. S povídkami je to ale něco uplně jiného. Jsou opravdu ponuré, mrazivé, kde se to v autorce bere? Asi nejoriginálnější nápad na příběh mi přišel v povídce Její rodina. Mapa mi přišla jak z autorčina života. Důkaz velice vtipný, alespoň ze začátku. Návrat a Motýlek se mi moc nelíbily. I když "líbit se" tady úplně nefunguje. Opravdu povedené jsou Ema má babičku, Milada, Moře a The Eden Garden. A nejstrašlivější byl pro mě Sněhulák, z toho mi bylo vyloženě zle na duši a nejen kvůli závěru příběhu. Závist je strašná vlastnost a ještě když za to člověk nemůže, ale dohnalo jej k tomu jeho prostředí, ve kterém vyrůstal a které si nevybral. Dvě stejně staré holčičky a tak odlišné osudy. Smutné a hrozivé, brrrrr! A potěšilo mě, že pokud se v některé z rolí objevil alkohol, vedl vždy k něčemu špatnému. Protože tak to prostě je. Aňa Geislerová opravdu psát umí a ten její mozek tedy vymýšlí věci...asi jsem radši za ten svůj, v tomto ohledu úplně prázdný.

2 08.05.2024

Kniha je velmi čtivá, plná překrásných fotografií. Pro mě je favoritem hned ta první po otevření knihy (ve stínu stromů na zahradě u stolu), parádní je i Jana a Jiřina v New Yorku, a mohla bych pokračovat, ty fotky mají příběh, úžasné momentky, ale i portréty, pózy. V textu spousta zajímavostí, informací, příběhů, které dojmou, pobaví (brusinky, Macháček) i zabolí. Všudypřítomná velká bolest autorky a snaha nějak to trápení v sobě uzavřít a maminku pochopit. Na druhou stranu je kniha s láskou psaná. Pro mě byl asi nejdojemnější popis vztahu s Vlastimilem Brodským. Věřím, že to byla láska jako trám. Připoměla mi mé rodiče, kteří měli mezi sebou podobný věkový rozdíl a láska to byla nekonečná, moje máma u toho textu jistě prolije spoustu slz. Terezu Brodskou jsem nedávno potkala, bohužel na místě, kde jsem ji moc otravovat nechtěla (takže podpis nemám) a to mě přimělo okamžitě knihu začít číst, i když jsem si na ni už dlouho myslela. Přečtení mi trvalo ani ne týden a jsem zase o něco moudřejší plus mám zaškrtáno asi deset dalších filmů s Janou Brejchovou, které jsem neviděla a budu doufat, že se brzy v televizi objeví. Zároveň je mi tak nějak smutno z toho, že je tak dlouho (už deset let!) v péči lékařů a vlastně už od roku 2007 v podstatě nešťastná. Říká se, že vše má svůj důvod, ale tohle je už opravdu moc.

2 20.02.2024

Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.

1 15.02.2024

Zpočátku jsem měla velký problém knihu číst, a to zejména kvůli množství vulgarismů. Nemám tuhle mluvu ráda, vadí mi, když to někdo přehání. Zdravě si ulevit, budiž, ale mluvit tak pořád, poslouchat to a i číst mě fakt ničí. Stejně tak ty detailní popisy sexuálních hrátek, obojí mi přišlo zbytečné. Možná i všechna ta přirovnání. Ta kniha totiž i bez toho všeho s člověkem dost zamává. Měla jsem pocity naprosté bezmoci, smutku, znechucení, lítosti, trochu jsem se i bála. Opravdu z ní mrazí a rozhodně na ni nezapomenu. Koncentrovaná duševní bolest.

1 13.12.2023

Co se týká skutečnosti, jak je kniha psaná, musím říct, že se mi četla velice dobře, o tom žádná. Problém pro mě představoval fakt, že se jedná o román inspirovaný životem skutečné osoby, a já pořád nechápu, proč vlastně něco takového vůbec vzniklo. Navíc po smrti dotyčné, jejíž jméno a osobnost láká a fascinuje dodnes a bude ještě dlouho a hlavně, která k tomu už nemůže nic namítat. Že by důvodem byla vidina jistého výdělku? Mnohem častěji mě spíše napadala nějaká osobní msta, když se na autorku podívám. Zároveň mě velice překvapila řada vulgarismů a explicitních sexuálních popisů, občas i téměř hororových scén. MM je vykreslena jako zoufalá troska, loutka bez vlastního názoru, nešťastná žena. A ten smutek se k vám dostane hodně hluboko. Budu mít problém se některých popisů i zbavit. Občas jsem s autorkou souhlasila, např. okolnosti kolem natáčení filmů Někdo to rád horké a Mustangové, popisu vzhledu a úprav MM, jejích tužeb. Myslím, že kdyby román nebyl tak bulvární, nebyla by to špatná kniha a možná by i zůstala v mojí knihovně. Škoda, že někteří budou tuto knihu vnímat jako realistickou, když se podle ní i točil film a samotná MM se autorčina pohledu na její život těžko zbaví. Pevně doufám, že většina bude při pohledu na život MM vycházet z životopisů, dokumentů a jejích filmů a nenechá si svůj názor ovlivnit prvoplánově skandálním dílkem.

1 24.11.2023

Je to asi obdobím, ve kterém jsem tuhle dětskou knihu četla, ale já jsem z ní opravdu nadšená, dojatá, nejradši bych autora vyhledala a vyjádřila bych mu hluboký vděk za to, že je na světě a tvoří tak krásné knihy. Je pravdou, že se nejedná o typickou dětskou knihu s jednorožci a růžovými princeznami. Realita je hmatatelná a nějaké to strašidlo je všudypřítomné. Petrovy transformace jsou zvláštní a někomu mohou připadat děsivé, ale copak to, že v jakési perníkové chaloupce si bába s dědkem chtějí upéct vykrmené dítě, stejně jako jezinky a vlk a jiné, to je přece také hrůza a bereme to jakoby nic, tady jen jedna panenka chce kluka upravit k obrazu svému, jemně řečeno. Velmi mě dojal příběh Kocour, protože sama mám téměř 17ti letou kočku, stejně tak příběh o Miminu, protože jsme v očekávání a už jedno dítě v Petrových letech máme a úplně maximálně příběh Dospělý, protože se naše dítě už blíží tomu věku a kdo jiný než dospělý jako čtenář pochopí, jak pravdivý ten poslední příběh Snílka je. Knihu velmi doporučuji pro přečtení dospělým a okolo toho desátého roku i dětem, a možná pak, až budou samy dospělí, aby se k ní vrátily. Třeba budou dojetím brečet stejně jako já.

07.10.2022

Knihu jsem četla několik měsíců. Četla se mi velice těžko, zvlášť proto, že to byl zmar nad zmar. Tolik neštěstí a nespravedlnosti, které se s množstvím přečtěných stránek nijak nezlehčuje, mi moc dobře nedělalo. Neříkám, že nechápu, o čem kniha je a že bych snad očekávala zamilovanou romanci, jen tolik stupňujících se hrůz bylo přeci jen příliš a ani těch pár osamělých stránek štěstí mi naději nevrátilo. V roce 1928 napsat takovou knihu, to muselo být něco, pochybuji, že v témže roce byla vydána podobná. Jsem moc ráda, že doufejme spoustě lidí otevřela oči a že těm, kteří se v jejích hrdinech poznali, pomohla v nejtěžších chvílích. Závěrem jen můžu přidat trochu úlevy nad tím, že lidé, kteří své city směřují jiným směrem už nejsou naší společností tak opovrhováni, a nejsou nuceni schovávat se po pochybných putykách a zapíjet svůj žal a úděl a trápit se nepochopením sebe samého, jako spousta hrdinů této knihy. A nejen v téhle oblasti, ve všech lidských vztazích platí "svůj ke svému" a to není žádné opovrhování nebo odsouvání někam jinam. Člověku je vážně lépe s lidmi, kteří jej chápou a berou jej takového jaký je.

9 04.06.2022

Ke knize mě přivedla hlavně láska k hudbě Demise Roussose, jako malá jsem s oblibou poslouchala máminy desky. Nedávno jsem se k jeho hudbě vrátila a protože jsem také dost přibrala, vytasila se máma s touto knihou. Ze začátku člověka zaujme hlavně upřímné líčení zpěváka o jeho lásce k jídlu a boje se soustavným přibíráním, také různé zážitky z cest a např. popis stravování Američanů (děs). Dále už nastupují čistě rady k tomu naučit se zdravě jíst a žít, milovat pohyb a neotravovat si život příliš kalorickými a nezdravými potravinami. V závěru knihy jsou do detailu popsané vlastnosti zeleniny, ovoce, koření, u každého druhu, zdravé recepty, tabulka normální hmotnosti (pro mě šok, že mám 45 kg nadváhu, dá-li se to tak vůbec říct), průměrná potřeba kalorií, výdaje kalorií podle činnosti (čtenáře bude jistě zajímat, že čtením spálí za půl hodiny 15-20 kalorií, pokud jde o ženu a 20-25, pokud jde o muže), tabulky nutriční hodnoty jídel, tabulka nejbohatších potravin a přátel štíhlé linie. Kniha probudí v člověku svědomí a ukáže mu krásu toho, že příroda moc dobře ví, proč člověku servíruje ty největší skvosty sama a není tedy třeba jakkoli je přehnaně dochucovat nebo konzumovat věci přírodou téměř netknuté. Myslím, že rozhodně stojí za přečtení, tolik informací o jídle, každém druhu masa, zeleniny a ovoce jsem ještě neviděla a je psána s citem, se čtenářem komunikuje a povzbuzuje ho a hlavně zbytečně neděsí. Určitě vřele doporučuji.

22.03.2022

Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl.
Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu.
PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.

5 21.01.2022

Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.

5 12.01.2022

„Neodpověděla. Douho mlčeli. Stál uprostřed pokoje, tetelivé stíny větví poletovaly po jeho obličeji jako stíny křídel neviditelných motýlů, a díval se přes ni do zeleně. Ale viděl jen ji.“ Ke knize jsem se dostala, jak jinak, díky stejnojmennému filmu z roku 1939 (na novější filmovou adaptaci z roku 1970 se teprve chystám). Působil na mě úplně jinak než všechny ostatní filmy té doby. Snad i díky jeho názvu tak nějak magicky. Ale mé pocity z filmu se nedají vůbec srovnat s tím, co se ve mně dělo, když jsem četla a hlavně dočetla knihu (samozřejmě je to dáno i tím, že pan režisér Vávra si scénář ke svému filmu poupravil). Takový důraz na krásu a čistotu přírody jsem zatím v žádné knize neobjevila, tolik popisů, různých přirovnání, i pocity lidí a výraz jejich tváře autor přirovnal k obrazům přírody (a nebylo to jen, že komusi po tváři přeběhl mrak, či stín). V kontextu celého příběhu měl autor jistě důvod, proč je vše kolem „kouzelného domu“ tak čisté, nezkažené a krásné a proč se celý příběh čtenáře v jeho průběhu a zejména na jeho konci tak moc dotýká. Knihu jsem četla na chatě, ke konci srpna a shodou okolností je příběh také postaven do tohoto časového období. Čím dál víc se přibližovalo nevyhnutelné, tak i příroda se postupně z veselého letního poblouznění pomalu nořila do podzimního chladu a temnoty. Všechno bylo propojeno s přírodou a stejně jako v ní se udávají určité změny, jiné se udávaly mezi lidmi v kouzelném domě. Je to skutečně jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších knih, kterou jsem četla, kdybych měla více životů, ráda bych se opět ponořila do „zeleného vesmíru“ Martinova pokoje a prožila s ním jeho silný a bolavý zážitek ještě jednou.

2 26.08.2021

Kniha v naší rodině putuje napříč generacemi, každý si ji moc rád přečte. Byla vánočním dárkem pro naši devadesátiletou babičku, o nic méně vtipnou a čilou, než je ve stejných letech sama autorka, a přes její dcery doputovala ke mně, její vnučce. Věřím, že plynule projde přes všechna babiččina vnoučata, kterých není málo. Kniha je čtivá, zajímavá, plná informací, moc se mi líbí popisy přístupu paní Bohdalové k jejímu herectví, jak vnímá tu postavu, jak celkově k rolím přistupuje, novinkou pro mě byla zjištění o tvorbě scének pro Televarieté s Vladimírem Dvořákem. Protože jsem velký filmový fanda a miluju české filmy, ocenila jsem, vtipné, často dojemné, vzpomínky na neméně slavné herecké kolegy. Líbí se mi, že ač paní Bohdalová výborně hraje, v knize si naopak nehraje na nic, je upřímná a za svými názory si stojí. Kniha je plná fotografií a to je samozřejmě ohromné plus, mínusem je možná použitá barva, nebo lepidlo, kniha má výrazný chemický odér, to mi občas znepříjemnilo čtení. Žádné chyby, ani překlepy, jak tu někdo psal, jsem neobjevila, myslím, že to tak psáno být mělo, aby to bylo víc autentické. Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a vřele doporučuji všem, nejen filmovým, fandům.

3 15.06.2021

"Teďka chceš umejvat nádobí ... ?" řekne Ludvík "Venku už ... prosím tě, zpívají ptáci!" "Ptáku ... !" řekne Anna. Polohlasem. Pohrdavě. - moje oblíbená pasáž :).
Velmi čtivá kniha, přečetla jsem ji na jeden zátah ani ne za dvě a půl hodiny. Zřejmě i proto, že znám filmové zpracování z roku 1970, brala jsem jako výhodu, že na mě hlavní postavy promlouvaly hlasy Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. V jednom rozhovoru paní Bohdalová říkala, že pro ni bylo ztvárnění té postavy náročné a pan Brzobohatý jí prý řekl něco ve smyslu: "Chtěla jsi to, tak se snaž!" A já myslím, že výsledek její snahy je bezchybný. Jak je uvedeno na přebalu knihy, strach z ucha - odposlouchávacího zařízení se nevyhýbal ani nejvyšším kruhům komunistické smetánky. Navíc hlavní postavy kromě toho, že mají s režimem společného trochu víc, nejsou úplně kladnými hrdiny, mají své mouchy (jako každý) a v knize je tento fakt zdůrazněn. Na jednu stranu se proto čtenář naplno vciťuje do jejich obav a strachu, na tu druhou mu ale nemůže uniknout, že Anna je neskutečná špindíra a hysterka a Ludvík zase násilník a holkař. Alkohol teče proudem a není snad osoby, která by byla střízlivá, což ve výsledku onu situaci ještě víc zhoršuje, jak už to tak s alkoholem bývá. Parádní a strhující kniha, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete.

06.06.2021

Ke knize mě přivedl, jak jinak, stejnojmenný film z roku 1971. Ten jsem donedávna neznala a píseň v něm, Slepá bábo - hopla, mně zní v hlavě pokaždé, když si na něj vzpomenu. Byl to intenzivní zážitek. Postavy v knize na mě proto promlouvaly hlasy Martina Růžka, Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, i Jaroslav Moučka měl svou skvělou chvilku. Kniha je velice čtivá, popisy v ní úžasným způsobem vykreslují dusnou atmosféru celé situace, zejména popisky scén v hotelu "Karla šla neslyšně po tlustém koberci, jako ryba přeplula kolem zrcadel schodiště, kde všecko odpočívalo sto metrů pod hladinou dne". Poprvé nejsem schopna určit, zda je lepší film nebo kniha. Zřejmě proto, že autoři filmu pozměnili jen nepatrně některé, dá se i říct, drobnosti (je asi jedno kdo s kým, ve výsledku to má stejný efekt), a nijak výrazně se od původního díla neodchýlili, naopak přidali krásnou hudbu, jiskřivé scény v ateliéru a doslova údernější finále. A kniha je napsána tak skvěle, že ani žádných úprav nebylo třeba. Silný zážitek po všech směrech.

2 05.06.2021

Čtyři měsíce mi trvalo přečíst tuto knihu, ale nebylo to kvůli tomu, že má přes tisíc stránek, četla se mi zkrátka těžko. Od Kinga se mi moc líbila kniha Řbitov zvířátek, a pak podle jeho knih zpracované filmy Shining, Misery, Zelená míle, Dolores Claiborneová, Nadaný žák ... To jsem také nejprve viděla jako film a ta myšlenka mě hodně zaujala. Knížka ale byla pro mě dost zmatená, spoustu věcí v ní popisovaných mi přišlo zbytečných. Koktání a "umění hlasů" mělo samozřejmě v knize své místo, ale bylo to trochu únavné a zdržovalo od děje, stejně jako prolínání jednotlivých časových rovin. Člověku také občas nedalo pohrát si s myšlenkou, že autor je neskutečně zvrácený úchylák a pryč od něj, ale nedalo mi to, a proto na veškeré scény s velkým pošukem Patrickem Hockstetterem nikdy nezapomenu, stejně jako na řadu scén s Beverly Marshovou, zejména na tu hodně ulítlou, závěrečnou, v kanále. Co však nelze upřít je nápad, nápad na To, na jeho pohnutky, na jeho vznik, na boj s ním. Jsem ráda, že jsem tu řadu večerů mohla strávit s partičkou odhodlaných dětí, které se rozhodly čelit koncentrovanému zlu, představovat si jejich kulišácky utajenou klubovnu, a prožívat s nimi jejich hrůzné strachy a dětství plné bolesti. A ten konec, hlavně neprozrazovat to velké odhalení, k tomu si musí dojít každý sám. Ale neubránila jsem se pousmání, chápu totiž autora, protože kdo jiný je schopen toho nejhoršího na světě a ještě si to patřičně vychutnat.

5 03.06.2021

Tuhle knížku jsem milovala, hlavně kvůli zajímavým a věrným ilustracím, zejména v závěru, kde jsou v obrázkovém slovníčku korálky, křídy, televize, příbory, šicí stroj, domeček pro panenky nebo Večerníček, jen vyskočit z té knížky. Byla mi velmi blízká, všechny kresby v ní pro mě představovaly aktuální obraz toho, co kolem mě bylo. Stejně jako v Knížce pro Lucinku je vyobrazena např. “Sůl” přesně v obalu, který jsme vždy s maminkou v samoobsluze kupovaly. V téhle “zimní” se mi strašně líbila dvojstrana z lesa, kde člověk musí být potichu ... Co je úplně skvělý, i když sama nejsem Lucinka, tak mám malou Lucinku a ta si teď v knize listuje a čte ji jako já, a protože sama je Lucinkou a trochu i jako ona sama vypadá, je to dvojnásobná radost. Nedávno jsme přikoupili ještě tu “letní verzi” a máme takový Lucinčin kompletek. Kniha je i úžasně psaná - jedinečná - Vrzy vrz, snad venku zmz! Bimbalimba bimbala, jakpak jsi se vyspala? Je to strašně něžná knížka, obě jsou, zajímá mě, měla-li i autorka nějakou skutečnou Lucinku, pro kterou tuhle knihu (obě knihy), psala.

1 13.04.2021

Marry Poppinsová je další z kouzelných knih mého dětství. Stejně jako si skoro každé dítě myslí, že vidělo Pyšnou princeznu v barvě, já bych přísahala, že nejen na konci první kapitoly, ale na konci každé kapitoly její svěřenci dostávali opakovaně kouzelnou medicínu a ta měla pokaždé jinou chuť. A přesto se o tomhle zázraku v knize píše jen jednou. Když jsem byla dítě, fantazie pracovala naplno, strašně se mi líbil Chechtavý plyn a Paní Corryová, byla jsem úplně nedočkavá, potom v dospělosti, až se s dcerkou konečně dostaneme k noční výpravě s hvězdičkami z lesklého papíru. Nádherný příběh. A co teprve výlet do obrázku nebo kolem světa. Nezapomenutelná knížka s úžasnými nápady.

5 13.04.2021

Vánoční koledu miluju a jenom kvůli ní jsem se skřípěním zubů přetrpěla četbu Zvonů a Cvrčka na krbu. Knihu jsem četla odzadu, těšila jsem se na Vánoční koledu, kterou jsem do té doby znala jen jako animovaný film nebo divadelní představení. Byla krásná, možná krásnější, bez ní si už Vánoce představit nedokážu.

Kdyby mi někdo řekl, že se u některé z knih Iana McEwana zasměju, považovala bych ho, s prominutím, za blouda. Po zážitku s První láskou a posledním pomazáním, po Betonové zahradě, kdy pár scén už nikdy z paměti nevymažu, a budou mě strašit do smrti, bych nevěřila, že ze mě budou tryskat slzy smíchu a já budu řvát smíchy, jak snad nikdy předtím. Ale stalo se a já jsem nadšená. Po pár vtipných momentech knihy jsem vytáhla tužku a začala si vtipné a trefné poznatky podtrhávat. Od líčení hrdinova skomírajícího imunitního systému, přes barvitý popis přízvuku jeho vesnického kolegy až k zážitku na sněžnému skútru jsem tužku skoro nedala z ruky. Posléze jsem zjistila, že potrhávám téměř celou knihu a tak jsem toho raději nechala. I když se opravdu nejedná o prvoplánově vtipný příběh, je tam rozhodně znát autorův temný otisk - tomu se nevyhneme, je to jedna z nejvtipnějších knih, co jsem kdy četla. Oblíbila jsem si pana Iana McEwana, hlavně kvůli tomu, že skutečně umí psát, nejenom, že si vše dovedu snadno představit, umí popsat i bolest, tak, že ji vnímáte a smrad, že ho cítíte, prostě všechno. Jeho knihy se čtou tak snadno a přitom mají hloubku. Škoda jen, že výtisk, který vlastním, je tak trochu "jetý", pár listů někdo polil kafem nebo bůhvíčím ještě, upřímně doufám, že se nejedná o krev, ale co se dá očekávat od vyřazené knihy z knihovny. V tomhle případě se rozhodně nebudu bát investovat do nějaké novější sluníčkové verze :).

Milá kniha psaná s opravdovým citem pro vodáctví. Přenesla mě do dob minulých, kdy jsem absolvovala zatím jedinou, ale přesto jedinečnou vodáckou výpravu. Omlouvám se za ten popis, ale to je právě to, co ve vás tahle kniha navodí. Vzpomínky. Na vodu mě vzal kamarád P.K., spolu s jeho dvěma kamarády. K vodáckému slovníku bych přidala ještě "humr", což byl podle mých společníků jakýkoli nepořádek, brajgl nebo i nevábná bahnitá oblast, kde se jeden z nich cvaknul ("udělal") po pár metrech, co jsme vyjeli. V průběhu této kolosální výpravy jsem už začala být hodně alergická na větu "Podej mi lahváče" a na to, že jsme stany stavěli kdesi v neznámu pravidelně za hluboké tmy a probouzeli se v nich celí ulepení v pravé poledne ve vedru k padnutí. P.K., který cestoval v kajaku, dostal během naší cesty jakousi brutální žaludeční neurózu a odpadl. Já pak pouze s jeho kamarády, které jsem viděla poprvé v životě, trasu úspěšně dokončila. Sjížděli jsme Ohři. Navštívili jsme hrad Loket, kam jsem se divila, že nás vůbec pustili, protože jsme po těch pár dnech bez kempu a pořádné sprchy vypadali jako bahňáci všichni. Za těch pár dnů jsme toho zažili opravdu hodně a mám úžasný zážitek na celý život. Jeden z těch kamarádů mi doporučil k přečtení Obraz Doriana Graye a Popraviště, které se staly mými vůbec nejoblíbenějšími knihami. Děkuju Ti! (Už jsem se s nimi pak nepotkala, tak alespoň takhle) - třeba se to k Tobě donese potrubní poštou databáze knih - i když pochybuju, že by si takový skalní vodák četl někdy Vodáckou abecedu :). Výpravu jsme zakončili spořádáním "humříků", což byly nad ohněm opečené bavorské klobásky, vláčené s sebou několik dní v obrovském vedru, mimochodem jedno z nejlepších jídel vůbec. Měli jsme ho my tři zbylí cestovatelé a přežili jsme naštěstí bez úhony. Moc ráda na tu cestu vzpomínám. Doufám, že kluci taky. Původně jsem knihu pořizovala jako dárek, ale snad neobdarovaný odpustí, že si ji ponechám. Nemůžu totiž jinak. Spouštěče vzpomínek si hýčkám :).

2 04.08.2020